6 Tdo 1563/2016-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2016 o
dovolání, které v neprospěch obviněného prap. D. S. podal nejvyšší státní
zástupce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2016, č. j. 4 To
156/2016-1454, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu
ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 161/2015, t a k t o :
Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů, se věc obviněného prap. D. S. p o s t u p u j e velkému
senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
1. Usnesením Okresního soudu ve Znojmě dne 5. 4. 2016, č. j. 3 T
161/2015-1422, bylo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s § 188
odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř.
zastaveno trestní stíhání obviněného prap. D. S. (dále jen „obviněný“) pro
přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl
dopustit tím, že
od přesně nezjištěné doby roku 2012 do 2. 9. 2014 ve svém bydlišti v bytě ve
Z.na ul. L., bez povolení a v rozporu s § 8 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných
zbraních a střelivu, přechovával:
1 ks hlavně německého kulometu MG 34, ráže 7,92 Mauser délky 624 mm, s
uzamykací objímkou na zadní části hlavně, s vyraženou číslicí „1“ v blízkosti
osazení před uzamykací objímkou, s označením v podobě šesticípé hvězdy s číslem
„...“ a dále s označením „...“ cca 12 cm od osazení, kdy tato hlaveň patří do
sestavy plně samočinné vojenské zbraně z období 30. a 40. let 20. století,
1 ks podomácku vyrobené zbraně vzniklé spojením podomácku vyrobené pažby a
celku pouzdra závěru nábojové schránky spoušťového mechanismu opakovací pušky
Mauser 98, ráže 7,92 Mauser, se zbytkem označení číslo „...“ na páce závěru,
zavedené v 1. polovině 20. století ve výzbroji německých ozbrojených sil,
1 ks hlavně opakovací pušky Mosin, délky 52,7 cm, příslušné opakovací pušce –
karabině Mosin vzor 1944, ráže 7,62 Mosin, bez výrobního čísla,
1 ks podomácku vyrobené zbraně vzniklé spojením podomácku vyrobené pažby a
celku pouzdra závěru spoušťového mechanismu zkrácené hlavně opakovací pušky
Mauser 98, ráže 7,92 Mauser, s hlavní o délce cca 11 cm, zavedené v 1. polovině
20. století ve výzbroji německých ozbrojených sil,
1 ks podomácku vyrobené zbraně vzniklé spojením pažby blíže neurčené dlouhé
zbraně a celku pouzdra závěru spoušťového mechanismu opakovací pušky
Steyr-Mannlicher vzor 1895, ráže 8x50 R, s označením „...“ na horní straně
přední části pouzdra závěru a s výrobním číslem „...“ na levé straně pouzdra
závěru, zavedené v 1. polovině 20. století ve výzbroji rakouských a německých
ozbrojených sil,
1 ks hlavně délky 29,8 cm, ráže 7,92 Mauser, pravděpodobně vzniklé zkrácením
hlavně opakovací pušky Mauser 98 a doplněním mušky,
1 ks německého kulometu MG – 42, ráže 7,92 Mauser, výr. č. ..., s pohyblivými a
funkčními mechanismy (závěr, spoušť, uložení hlavně, zásobovací mechanismus), s
hlavní provrtanou na dvou místech, a to ve vzdálenosti 35 mm od zadního konce a
90 mm od předního konce s příčnými kolíky ve vyvrtaných otvorech, s vyvrtanými
otvory průměru cca 6-8 mm ve vzdálenostech 12,23 a 35 cm od zadního konce
hlavně, s podélným výřezem na nábojové komoře ve stěně hlavně o rozměrech cca
60x5 mm, se závorníkem, jehož čelo je ubroušeno pod úhlem cca 30 stupňů, se
zaslepeným zápalníkovým otvorem, kdy se nejedná o zbraň znehodnocenou ve smyslu
vyhlášky č. 371/2002 Sb., s tím, že k jeho uvedení do střelbyschopného stavu
lze vyměnit hlaveň a závěr,
protože tento skutek není trestným činem a nebyl důvod k postoupení věci.
2. O stížnosti státního zástupce podané proti tomuto usnesení rozhodl
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 6. 2016, č. j. 4 To 156/2016-1454,
jímž tuto stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal nejvyšší státní
zástupce v neprospěch obviněného dovolání, jehož důvodnost opřel o dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř.
4. Dovolatel po připomenutí závěrů, ke kterým dospěly soudy obou stupňů,
podotkl, že nelze přehlédnout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1997,
sp. zn. 2 Tzn 105/97, avšak současně není možné bez výhrad se ztotožnit s tam
uvedenými závěry. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný si přibližně v
období od roku 2012 do 2. 9. 2014 bez povolení opatřil a poté přechovával
zbraně a jejich hlavní části, které byly vyhodnoceny jako zakázané. Uvedené
jednání tedy podle názoru dovolatele naplňuje formální znaky skutkové podstaty
přečinu nedovoleného ozbrojování vymezené v § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy
svůj závěr o zániku trestnosti takového jednání, odůvodnily aplikací čl. II
zákona č. 170/2013 Sb., kterým byl mj. novelizován zákon č. 119/2002 Sb., o
střelných zbraních a střelivu, a jímž byla vyhlášena tzv. zbraňová amnestie, a
dále tvrzením obviněného, že této zákonem dané možnosti hodlal využít a jen
realizovaná domovní prohlídka mu v tom zabránila. V této souvislosti zdůraznil,
že právní následek vyplývající z čl. II uvedeného zákona a spočívající v zániku
trestnosti nedovoleného ozbrojování je spojen pouze s jednoznačně vymezeným
právním okamžikem, kterým je dokonané dobrovolné a faktické předání zbraně do
úschovy kterémukoliv útvaru policie nebo přenechání ve prospěch státu v zákonné
lhůtě. Zákonodárce tedy v těchto ustanoveních zákona nespojil zánik trestnosti
nedovoleného ozbrojování s pouhým „pojmutím úmyslu“ pachatele dobrovolně a
fakticky předat zbraň do úschovy kterémukoliv útvaru policie nebo ji přenechat
ve prospěch státu v zákonné lhůtě.
5. Závěr soudů o tom, že policejní zákrok vykonaný v průběhu zákonné
lhůty zbraňové amnestie pachateli fakticky znemožnil využití jejího dobrodiní
po celou dobu jejího trvání. Takový závěr pokládá za nesprávný, nesystémový a
nezapadající do konceptu teorie dovozování trestní odpovědnosti. Jen velmi
obtížně si lze představit, že orgán činný v trestním řízení mající podezření ze
spáchání obdobného trestného činu, v rozporu se zákonem nečiní úkony uložené mu
mimo jiné trestním řádem a po dobu několika měsíců toliko nečinně vyčkává, zda
pachatel dobrodiní amnestie využije či nevyužije, či zda se např. taková
nedovoleně přechovávaná zbraň v mezidobí nestane prostředkem ke spáchání jiného
trestného činu. Skutečnost, že orgán činný v trestním řízení může vůči
pachateli trestného činu zakročit kdykoliv v průběhu trvání zbraňové amnestie a
logicky mu tak znemožnit zbraň dobrovolně odevzdat v pozdější době, pokud tak
pachatel doposud neučinil, musí jít plně k tíži samotného liknavého pachatele.
Pokud obviněný čekal na zbraňovou amnestii, k jejímuž vyhlášení došlo dne 1. 7.
2014, měl bezpochyby dostatek času na využití jejího dobrodiní po dobu více jak
dvou měsíců od jejího počátku. V této souvislosti nicméně nelze přehlédnout, že
dotčené zbraně obviněný nelegálně držel již od roku 2012, přičemž v té době ani
jako policista rozhodně nemohl tušit, zda nějaká další zbraňová amnestie bude a
případně, kdy se tak stane.
6. Samotný závěr, že měl v úmyslu zbraně odevzdat dobrovolně a jen zásah
orgánu činného v trestním řízení mu to znemožnil, soudy podle jeho názoru
učinily bez jakéhokoli dokazování pouhým převzetím tvrzení obviněného. Takový
závěr považuje i za rozporný s ostatními zjištěními. Připomenul, že obviněný
před započetím domovní prohlídky po výzvě policejního orgánu GIBS k vydání
zbraní připustil pouze držbu kulometu. To je zřejmé z předchozího výslechu
podle § 84 tr. ř., který byl proveden dne 2. 9. 2014 v době od 6.35 do 7.05
krátce před provedením domovní prohlídky. O ostatních zbraních, příp. jejích
hlavních částech, jejichž neoprávněné opatření a přechovávání mu bylo obžalobou
státního zástupce rovněž kladeno za vinu, pomlčel. Očekával-li však obviněný
zbraňovou amnestii a měl-li od počátku v úmyslu opatřené a přechovávané zbraně
či jejich hlavní části vrátit, jak opakovaně tvrdí, neměl žádného důvodu jejich
existenci před započetím domovní prohlídky tajit.
7. Ve vztahu k posouzení obviněným tvrzeného úmyslu zbraně odevzdat,
poukázal na jistou odlišnost trestní věci rozhodované Nejvyšším soudem pod sp.
zn. 2 Tzn 105/97. V jeho věci trestní stíhání pro žádný jiný trestný čin vedeno
nebylo, a obviněný byl od počátku podezřelým pouze z trestných činů
souvisejících s nedovoleným držením zbraní a střeliva. Pokud tedy opakovaně
poukazuje na to, že zbraňovou amnestii očekával, zbraně v jejím průběhu
odevzdat chtěl (a tedy předpokládal beztrestnost svého jednání), a pouze zásah
policejního orgánu GIBS mu v tom zabránil, jeho vyjádření při výslechu před
započetím domovní prohlídky a zapření zbylých zbraní svědčí o skutečnosti zcela
opačné, tedy že takový úmysl neměl a zbraně odevzdat nehodlal.
8. Z hlediska posouzení trestní odpovědnosti pokládá za irelevantním
„akt“ obviněného ze dne 30. 12. 2014, spočívající ve formálním odevzdání zbraní
a jejich hlavních částí do úschovy policejního orgánu, neboť tyto se v
souvislosti s probíhajícím trestním řízením pro nedovolené ozbrojování fakticky
již několik měsíců nacházely v moci tohoto orgánu činného v trestním řízení
jako věc důležitá pro toto trestní řízení. Proto je nutné podle jeho mínění
dovodit, že Okresní soud ve Znojmě učinil nesprávný právní závěr, že jednání
obviněného není trestným činem a není důvodu k postoupení věci. Má za to, že
takové právní posouzení bylo nesprávné, v čemž je třeba spatřovat dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jednalo-li se ve skutečnosti o čin
soudně trestný, nebyly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání podle §
314c odst. 1 písm. a) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 172 odst. 1
písm. b) tr. ř., a pokud nalézací soud takto rozhodl, vznikla vada ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Jestliže pak Krajský
soud v Brně i přes výše uvedené důvody dovolání zamítl stížnost podanou státním
zástupcem proti shora uvedenému usnesení, rozhodl tím o zamítnutí řádného
opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř.,
přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b
odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., což zakládá rovněž existenci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
9. Vzhledem k uvedenému nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.
zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2016,
sp. zn. 4 To 156/2016, stejně tak i všechna další rozhodnutí na ně obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupce současně
vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. Nejvyšší
soud projednal dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud
shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm.
c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než
navrženým způsobem.
10. Obviněný, jemuž byl opis dovolání doručen dne 20. 9. 2016 (jeho
obhájci dne 12. 9. 2016), se k němu ke dni rozhodování dovolacího soudu
nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.
2 písm. c) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti
dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem
vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy,
pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního
stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž
byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v
okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z
rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto
rozhodl.
14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v zásadě (výjimku tvoří případ tzv. extrémního
nesouladu v jeho významu vymezeném nálezy Ústavního soudu) v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy,
pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř.,
aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy
může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první)
dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené
rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek
zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř.
nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky
stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro
nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli
oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa
druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z
jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale
řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí
uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného
prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že
neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256
tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé
alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému
rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na
přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení
věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu
vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či
své rozhodnutí takovou vadou.
17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání nejvyššího státního zástupce.
b) vlastní posouzení důvodnosti dovolání
18. Protože argumentace obsažená v dovolání nejvyššího státního zástupce
je podřaditelná pod jím uplatněné dovolací důvody a nelze ji pokládat za
takovou, jež by odůvodnila rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku
způsobem upraveným v § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí,
přezkoumal Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a
dospěl k následujícím závěrům:
19. Podstatou podaného dovolání je nesouhlas s interpretací čl. II odst.
1 věty první zák. č. 170/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 119/2002 Sb., o
střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování
střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č.
288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve
znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském
podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o
zbraních), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen
„zákon č. 170/2013 Sb.“), který stanoví, že trestnost nedovoleného ozbrojování
zaniká u osoby, která bez povolení přechovává zbraň kategorie A, B, C anebo D,
její hlavní část nebo střelivo, jestliže je dobrovolně ve lhůtě 6 měsíců ode
dne nabytí účinnosti tohoto zákona předá kterémukoli útvaru policie do úschovy
nebo přenechá ve prospěch státu; útvar policie vydá o převzetí potvrzení,
provedených soudy nižších stupňů v napadených rozhodnutích. Nesprávnost
shledává dovolatel v tom, že citované ustanovení zákona vyložily tak, že za
dostačující pro závěr o zániku trestnosti shledaly již v (podle nich důkazními
prostředky nevyvráceném) tvrzení obviněného, že zbraně v průběhu zákonné
šestiměsíční lhůty hodlal odevzdat, tj. že za dostačující pokládaly ve své
podstatě pouhé pojmutí úmyslu takto postupovat. Dovolatel namítá, že zánik
trestnosti nelze spojovat s pouhým pojmutím úmyslu pachatele dobrovolně a
fakticky předat zbraň do úschovy kterémukoliv útvaru policie nebo ji přenechat
ve prospěch státu v zákonné lhůtě, a pokud se soudy inspirovaly právním závěrem
vysloveným v minulosti v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tzn 105/97, pak
takové řešení nepokládá za správné.
20. V dané souvislosti se připomíná, že v citovaném rozhodnutí byl ve
vztahu k právní úpravě obsažené v § 97, větě první zák. č. 288/1995 Sb.,
zbrojní zákon, ve znění pozdějších předpisů, jenž stanovil (obdobě jako výše
citované ustanovení), že trestnost nedovoleného ozbrojování zaniká u osoby,
která přechovává bez povolení zbraň podléhající registraci, jestliže tuto zbraň
ve lhůtě deseti měsíců od účinnosti tohoto zákona dobrovolně předá do úschovy
okresnímu ředitelství policie, vysloven právní závěr, jehož podstatu uvedl soud
prvního stupně na str. 4 svého usnesení („Svůj výklad opírá o cíl, který je
uvedeným ustanovením zákona sledován.“). Nejvyšší soud totiž v odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl následující skutečnosti: „V době konání domovní prohlídky byl
obviněný stíhán pro pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst.
1 tr. zák. Jestliže za této situace byly při domovní prohlídce nalezeny zbraně,
které obviněný přechovával bez povolení, vztahuje se dobrodiní § 97 zák. č.
288/1995 Sb. i na tyto nelegálně držené zbraně, neboť při opačném výkladu by
uvedené ustanovení zák. č. 288/1995 Sb. pozbývalo smyslu. Při posuzování smyslu
§ 97 zák. č. 288/1995 Sb. je nutno vycházet z cíle, který byl tímto ustanovením
sledován a jímž bylo zajištění nelegálně držených zbraní. Tím, že obviněnému
byly tyto zbraně odňaty, bylo mu fakticky znemožněno využití dobrodiní zákona
podle § 97 zák. č. 288/1995 Sb. Ohledně těchto zbraní se nepodařilo vyvrátit
obhajobu obviněného, že chtěl uvedené zbraně v zákonné lhůtě podle § 97 zák. č.
288/1995 Sb. dobrovolně předat do úschovy okresnímu ředitelství policie.
Nalézací soud tedy porušil ustanovení § 97 zák. č. 288/1995 Sb., pokud uznal
obviněného vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1
tr. zák. …. Pro tento skutek měl být obviněný zproštěn obžaloby.“
21. Pokud nejprve okresní a poté i krajský soud vyšly z toho, že
právní závěr v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu je použitelný i na případ
řešený, tj. výklad ustanovení čl. II odst. 1 zák. č. 170/2013 Sb., pak takové
řešení nepostrádá racionální základ, neboť nelze odhlédnout od shody obou úprav
projevující se v tom, že
a) se týká zániku trestnosti nedovoleného ozbrojování, jež se vztahuje k
b) osobě, která bez povolení přechovává zbraň, a která zániku trestnosti může
dosáhnout
c) jestliže tuto zbraň v zákonem stanovené době dobrovolně předá příslušnému
útvaru policie.
22. Současně je třeba zdůraznit, že důvod, pro který se soudy
inspirovaly označeným rozhodnutím, plyne i z toho (str. 4 usnesení soudu
prvního stupně), že nezjistily, že by právní názor, k němuž se při interpretaci
posuzovaného ustanovení přiklonily, byl v mezidobí překonán (v daném směru nic
jiného netvrdí ani dovolatel).
23. Řešení, které zaujaly soudy nižších stupňů, senát č. 6 Nejvyššího
soudu, jemuž věc byla podle rozvrhu práce přidělena k rozhodnutí, nesdílí.
Usuzuje, že stejně tak, jako nestačí pouhé pojetí myšlenky pro vyvození trestní
odpovědnosti konkrétní osoby -shodně např. Kratochvíl, V. a kol Trestní právo
hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 330: „Pouhé pojetí
myšlenky [úmyslu, záměru; cogitationis poenam nemo patitur (myšlenky trestu
nepodléhají)]… jakož i trestně právně irelevantní projev takovéhoto úmyslu
nejsou v dosahu trestního práva, trestního zákoníku”) - obdobně nedostačuje
navenek (tj. v jednání) neprojevená vůle jedince ani pro nástup účinků
spojovaných se zánikem trestní odpovědnosti. Ostatně lze poukázat na to, že
aktivita projevená komisivní formou jednání se vyžaduje jak u obecné formy
účinné lítosti upravené v ustanovení § 33 tr. zákoníku (jestliže pachatel
dobrovolně a) škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil,
nebo b) učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku
trestného činu mohlo být ještě zabráněno; oznámení je nutno učinit státnímu
zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení
nadřízenému), tak u jejích zvláštních forem (srov. § 197: jestliže.. pachatel
svou povinnost dodatečně splnil.., § 242 : jestliže pachatel svou povinnost
dodatečně splnil…).
24. Pokud čl. II odst. 1 věty první zák. č. 170/2013 Sb. stanoví, že
trestnost nedovoleného ozbrojování zaniká u osoby, …, jestliže je dobrovolně …
předá, pak je nutno dovodit, jak správně usuzuje nejvyšší státní zástupce, že k
zániku trestnosti dochází až faktickým dobrovolným odevzdáním nelegálně
držených zbraní příslušné součásti policie, a nikoli tím, že pachatel pojme
(navenek nikterak neprojevený) úmysl takové zbraně v průběhu zákonné lhůty
odevzdat.
25. Nejvyšší soud usuzuje, že v situaci, kdy dojde k zajištění nelegálně
držených zbraní orgány činnými v trestním řízení, byť v průběhu doby, v níž v
důsledku dobrovolné aktivní činnosti osoby takové zbraně držící může k zániku
trestnosti nedovoleného ozbrojování dojít, nepřichází aplikace ustanovení o
zvláštní účinné lítosti, tj. ve věci posuzované aplikace čl. II odst. 1 věta
první zák. č. 170/2013 Sb. v úvahu. V důsledku toho je třeba dovodit (odhlížeje
od tohoto ustanovení) trestní odpovědnost pachatele v podobě, která je
odůvodněna charakterem a množstvím zajištěných zbraní. Za této situace již
nemůže pachatel dosáhnout zániku trestnosti nedovoleného ozbrojování ani
způsobem, který zvolil v předmětné věci obviněný (podání ze dne 30. 12. 2014).
26. Dodat lze to, že tímto rozhodnutím dovozovaná aktivita, kterou musí
osoba držící nelegální zbraň vyvinout, aby dosáhla zániku trestnosti činu, má
svoji příčinu právě v charakteru normy, jež vymezuje podmínky zániku trestnosti
nedovoleného ozbrojování. Citovaným ustanovením je upravován jeden z případů
zvláštní účinné lítosti tj. jedné z okolností způsobujících zánik
protiprávnosti a trestnosti činu (trestní odpovědnosti). Přitom smyslem účinné
lítosti obecně, je motivovat pachatele slibem beztrestnosti k tomu, aby
škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil (srov. např.
Šámal. P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s.,
2014, s. 286 a násl.). V aktivitě, kterou takto k dosažení tohoto cíle (k
zamezení či nápravě škodlivého následku) pachatel vyvine, se projevuje jeho
pozitivní změna myšlení, jež má podobu konkrétního jednání. V případě
týkajícího se posuzovaného ustanovení je třeba dovodit, že musí mít podobu
aktivního, dobrovolného a faktického předání nelegálně držené zbraně příslušné
složce policie.
27. V daném směru se institut (zvláštní) účinné lítosti odlišuje od jiné
okolnosti způsobující zánik trestní odpovědnosti, jíž je amnestie, resp. milost
prezidenta republiky ve formě abolice. Pro amnestii je příznačné, že z hlediska
její aplikace orgány činnými v trestním řízení není vůbec podstatné jakékoli
jednání pachatele po jejím vyhlášení (odhlížeje od případů, kdy amnestií
dotčená osoba svým následným jednáním účinky, které pozitivní rozhodnutí o její
účasti na amnestii vyvolalo, zvrátí – viz např. čl. III odst. 1 amnestie
prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013). Pro pozitivní rozhodnutí dostačuje
zjištění soudů, že čin pachatele je podřaditelný pod podmínky, které amnestie
nastavila. Dobrodiní, jež pro pachatele trestného činu aboliční rozhodnutí
přináší, je spojeno toliko s jeho vydáním prezidentem republiky, resp. s
vydáním individuálního aktu aplikace práva, deklarujícím účast dotyčné osoby na
amnestii, orgánem činným v trestním řízení (soudem). V případě posuzovaném tomu
tak obdobně není, neboť k zániku trestnosti nedovoleného ozbrojování nedochází
již nabytím účinnosti zákona obsahujícího právní reglementaci, že v jím
vymezeném období nebude vyvozována trestní odpovědnost vůči osobám nelegálně
držícím zbraně (tak ostatně ani text zákona nezní), resp. ani nástupem „období
tolerance“, nýbrž až poté, co k faktickému dobrovolnému odevzdání zbraně jejím
držitelem dojde. Nutno zopakovat, že v souvislosti s aplikací čl. II odst. 1
věta první zák. 170/2013 Sb. nelze toto ustanovení interpretovat v podobě
blížící se výkladu amnestie (ve smyslu zdůraznění cíle, který je úpravou
sledován), byť v souvislosti s úpravou zániku trestnosti nedovoleného
ozbrojování se neformálně používá pojmu „zbraňová amnestie“.
28. V důsledku uvedených konstatování senát č. 6 nesouhlasí s právním
názorem, který byl v obsahově stejné věci (argumentace nejvyššího státního
zástupce na str. 5 jeho dovolání podle senátu neznamená, že v nyní posuzované
věci jde o případ skutkově odlišný, ve vztahu k němuž by se neuplatňovala
vázanost právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v jeho dřívějším
rozhodnutí), tj. stran otázky posouzení zvláštní účinné lítosti ve vztahu k
trestnému činu nedovoleného ozbrojování (byť na základě různé, ale v obsahové
složce shodné, právní úpravy), vysloven v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.
11. 1997, sp. zn. 2 Tzn 105/97.
29. Protože na základě posouzení důvodnosti dovolání nejvyššího státního
zástupce dospěl senát č. 6 k názoru, že tomuto je třeba vyhovět, čemuž však
brání existence právního názoru vysloveného ve výše označeném rozhodnutí,
shledal zákonné podmínky k tomu, aby podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, předložil věc k rozhodnutí
velkému senátu trestního kolegia.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu