USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný S. T. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 8. 2024, č. j. 55 To 217/2024-206, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 137/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 27. 3. 2024, č. j. 1 T 137/2023-172, byl obviněný S. T. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozené ve výši 220 000 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 8. 2024, č. j. 55 To 217/2024-206, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. et PhDr. Blanky Jedličkové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Naplnění dovolacího důvodu spočívajícího v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení shledává v tom, že uplatněná diskrece soudů obou stupňů (stran posuzování kritérií pro výběr druhu a výměry trestu) zjevně vybočuje ze zákonných mezí, přičemž tato diskrece nebyla v napadeném rozhodnutí ani řádně odůvodněna. Jedná se proto o svévolné porušení ústavně zaručeného základního práva obžalovaného na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Obviněný namítl, že při posuzování kritérií pro výběr druhu a výměry trestu došlo ze strany soudů obou stupňů ke zcela extrémnímu excesu. Absentuje řádné zhodnocení všech zákonných hledisek potřebných pro stanovení druhu a výměry trestu. Odvolací soud také akcentoval některá skutková zjištění, která jsou však v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, konkrétně omluvným dopisem zaslaným poškozené s připojeným podacím lístkem. Má za to, že neuhrazení způsobené škody poškozené nelze přičítat k jeho tíži. Odvolací soud nepřipojil bližší odůvodnění a nedůvodně hodnotil jeho jednání v rozporu s faktickým obsahem. Vyhodnotil k jeho tíži skutečnost, že nekontaktoval poškozenou, přestože byl policejním orgánem poučen, že by to založilo vazební důvod podle § 67 písm. b) tr. ř. Závěr odvolacího soudu je též v rozporu s výpověďmi příbuzných poškozené. Objektivně totiž neměl žádnou možnost se s poškozenými spojit.
7. Dále namítl, že soud nesprávně uzavřel, že mu přitěžuje okolnost podle § 42 písm. q) tr. zákoníku, tedy že se dopustil recidivy. Projednávané trestné činnosti se dopustil dříve, než byl odsouzen za trestný čin ve věci vedené Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 4 T 146/2020. Rozsudek v citované věci byl vyhlášen v jeho nepřítomnosti a seznámil se s ním tak až dne 5. 12. 2022, kdy mu byl doručen do datové schránky.
8. Obviněný je dále toho mínění, že soudy obou stupňů se zcela nedostatečně zabývaly možností uložení alternativního trestu. Připomenul, že podle § 38 odst. 3 tr. zákoníku musí být přihlíženo k právem chráněným zájmům poškozených. Jeho možnost řádně splnit uloženou povinnost k náhradě škody je objektivně determinována právě druhem uloženého trestu, neboť je v současné době zaměstnán. Vzhledem k tomu, že mu soud prvního stupně uložil nepodmíněný trest za trestný čin, u kterého horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, byl povinen ve smyslu § 55 odst. 2 tr. zákoníku řádně zdůvodnit, proč nebylo možné uložit trest přímo nespojený s odnětím svobody. Má za to, že soudy obou stupňů své rozhodnutí nedostatečně zdůvodnily.
9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 8. 2024, č. j. 55 To 217/2024-206, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 3. 2024, č. j. 1 T 137/2023-172, a to v napadeném výroku o trestu, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně připomenul, že určité námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě v rámci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To však není nyní posuzovaný případ, neboť obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, tedy přípustný druh trestu a v rámci zákonné trestní sazby podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, která v horní hranici dosahuje až pěti let. Navíc obviněný ani výslovně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
11. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Námitky obviněného, jimiž se dožadoval příznivější korekce druhu trestu, vyznívaly tímto směrem, neboť usiloval o přehodnocení recidivy, projevu lítosti, resp. omluvy nad spáchaným činem, potřeby nahradit způsobenou škodu apod.
12. Zároveň se ukazuje, že trestání obviněného nevykazuje ani ústavněprávní deficity, kdyby zásah Nejvyššího soudu mohl být zcela výjimečně možný, k čemuž dochází tam, kde byl napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Ukazuje se totiž, že Okresní soud v Liberci se individualizací trestu odnětí svobody zabýval adresně k osobě obviněného a jeho případu, což vyplývá z bodů 17. až 18. odůvodnění rozsudku. Repetitivními námitkami, směřujícími proti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, se v návaznosti na odvolání velice podrobně zabýval Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci zejména v odstavcích 9. až 12. odůvodnění usnesení.
13. Nad rámec dosud řečeného lze konstatovat, že v dané věci byl obviněnému uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, což nelze vnímat jako trest extrémně přísný, pokud se vezmou v potaz klíčová hlediska soudní individualizace trestu. Povaha a závažnost činu se odvíjely od skutečnosti, že obviněný si ve snaze bezpracně přijít k velkým penězům bez jakýchkoli ohledů vybral důvěřivou seniorku, u níž předpokládal nízkou orientaci v problematice a snadnou manipulovatelnost, aby ji připravil o úspory, ačkoliv si ona sama jako starobní důchodkyně musí vystačit s velmi omezenými příjmy a vylákané částky pro ni představují jmění. O peníze ji žádal opakovaně, a to až do chvíle, kdy mu poškozená sdělila, že už nic nemá. Jednání obviněného citelně zasáhlo poškozenou a negativně ovlivnilo závěr jejího života.
14. Ze strany obviněného nezazněla slova omluvy. Doznání nelze zaměňovat se skutečným projevem lítosti nad spáchaným činem. Obviněný sice proklamoval ochotu a připravenost splatit způsobenou škodu, avšak první krok učinil až pod vlivem vyhlášení odsuzujícího rozsudku, v němž mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Rovněž nelze opomíjet dlouhý časový odstup, který obviněný nevyužil pro náhradu škody a omluvu poškozené. Nabízely se také další, odvolacím soudem popsané příležitosti, které mohl obviněný využít pro sledovaný záměr i mimo formu zaslání omluvného dopisu po vyhlášení rozsudku. O omezené sebereflexi obviněného a možnostech nápravy vypovídá rovněž jeho dřívější odsouzení. V případě odsouzení Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 4 T 146/2020 se jedná o tzv. nepravou recidivu, která si přidržuje význam při vyhodnocení osobnosti obviněného a jeho kriminálních sklonů. V případě odsouzení Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 3 T 158/2016 jde pak o tzv. pravou recidivu jakožto výslovně předvídanou přitěžující okolnost. Obviněný nevyužil ani předtím poskytnuté příležitosti mírnějšího sankcionování v podobě dvou podmíněně odložených trestů odnětí svobody. Není pravdivé tvrzení obviněného, že se soud prvního stupně nevyjádřil k eventualitě ukládání trestu přímo nespojeného s odnětím svobody, i když v obecné rovině nejde o povinnost rozvádět důvody pro neuložení alternativní sankce, pokud reálně nepřichází v úvahu. Krátkodobý nepodmíněný trest odnětí svobody – zejména ve spojení s věkem obviněného, jeho pracovním uplatněním a majetkovou situací (např. vlastnictví motorových vozidel a finanční prostředky získané podvodným jednáním vůči poškozené) – nevylučuje perspektivu nahradit škodu ve stanovené výši 220 000 Kč.
15. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Posouzení dovolání
17. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají tomuto uplatněnému důvodu dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.
18. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dochází, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
19. Úvodem je na místě upozornit, že samotný výrok o trestu je možno z hmotněprávních pozic napadat především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména například nesprávné vyhodnocení kritérií podle § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, v zásadě nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Pod zmíněnou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřazovat jen taková pochybení, která spočívají např. v nesprávné aplikaci ustanovení o ukládání úhrnného a souhrnného trestu v případě souběhu trestných činů, nebo třeba při ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu, neboť se jedná o jinou problematiku hmotněprávní povahy než týkající se otázky druhu a výměry uloženého trestu, na kterou míří, jak bylo již uvedeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr.).
20. K přezkoumání výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti, resp. ke zrušení tohoto výroku dovolacím soudem, lze v dovolacím řízení přistoupit pouze tehdy, je-li uložený trest tak zjevně neúměrný, že dochází k narušení ústavních práv dovolatele (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 6 Tdo 846/2023, a další). Ve věci obviněného se nicméně nejedná o případ, kdy by bylo možné hovořit o jeho zjevně excesivním trestním postihu vyvolávajícím nutnost kasačního zásahu Nejvyššího soudu. Z rozsudku soudu prvního stupně (bod 18.), jakož i usnesení odvolacího soudu (bod 10.) jednoznačně vyplývá, že se označené soudy všemi rozhodnými okolnostmi podrobně zabývaly, ale i to, že jasně vymezily, které polehčující a přitěžující skutečnosti braly při rozhodování o trestu v úvahu. Obviněnému byl ukládán podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v zákonné sazbě od jednoho do pěti let. Zatímco mu svědčila pouze jedna polehčující okolnost – prohlášení viny, na druhé straně stálo hned několik přitěžujících okolností. Pokud mu za této situace byl uložen nepodmíněný trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, nelze hovořit o zjevně excesivním trestním postihu.
21. Obviněný sice namítl, že závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s obsahem důkazů, neoznačil však dovolací důvod, který by umožňoval nápravu jím tvrzené vady (viz vyložení zákonných dovolacích důvodů výše). Především však je třeba upozornit, že zjevný (extrémní) nesoulad lze shledat pouze tehdy, pokud skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného (usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21).
22. Obviněný uvedenou vadu shledává stran omluvného dopisu, který zaslal poškozené. Odvolací soud ve vztahu k tomuto důkazu dospěl k závěru, že ze strany obviněného šlo o účelové jednání, u něhož absentovala reálně míněná snaha o náhradu způsobené škody. Pokud odvolací soud pro odůvodnění tohoto závěru uvedl, že tento dopis, stejně jako i omluvné dopisy jím zaslané poškozeným v jeho jiné trestní věci, byl zaslán až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku v projednávané trestní věci, přestože měl obviněný téměř dva roky, aby učinil jakékoli kroky k náhradě způsobené škody, lze jeho závěr považovat za zcela odůvodněný. Na uvedeném ničeho nemění ani tvrzení, že mu bylo v přípravném řízení řečeno, že nesmí poškozenou kontaktovat, neboť odvolací soud přiléhavě podotkl, že obviněný byl minimálně jednou v kontaktu s příbuznými poškozené a proběhl výslech svědků mimo hlavní líčení, jemuž byl obviněný přítomen a mohl ho ke kontaktování poškozené či jejích příbuzných využít. Ve vztahu k poškozeným v předcházející trestní věci závěr o účelovosti jednání obviněného platí tím spíše, neboť odsuzující rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 12. 2022 a obviněný spolupracoval s probační a mediační službou, jejíž pomoci mohl taktéž využít.
23. Nesprávný není ani závěr soudů obou stupňů o naplnění přitěžující okolnosti podle § 42 písm. q) tr. zákoníku. Obviněný svoji argumentaci o jejím nesprávném posouzení spojuje s trestní věcí Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 146/2020, pomíjí však odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Oba soudy totiž správně vyhodnotily, že v případě citované věci Okresního soudu v Liberci nedošlo k recidivě, neboť se obviněný projednávaného trestného jednání dopustil mezi vyhlášením rozsudku a jeho právní mocí. Přestože se však nejedná o přitěžující okolnost podle písm. q), může být toto odsouzení jinou, v zákoně neuvedenou přitěžující okolností. Tím spíš za situace, kdy se jednalo o typově shodnou trestnou činnost, a jak poznamenal odvolací soud, obviněný si byl dobře vědom probíhajícího trestního řízení. Správně zároveň oba soudy zhodnotily jako přitěžující okolnost recidivu obviněného vůči trestní věci Okresního soudu v Liberci sp. zn. 3 T 158/2016. Přestože se jednalo o charakterově odlišnou trestnou činnost, pro naplnění § 42 písm. q) tr. zákoníku postačuje obecná recidiva. Nadto lze z uvedeného odsouzení seznat sklony obviněného k protiprávnímu jednání směřujícímu primárně vůči zranitelným osobám, jak učinil odvolací soud.
24. Pokud obviněný namítá, že soudy neposkytly v souvislosti s ukládaným trestem, resp. jeho argumenty vůči němu, dostatečné odůvodnění, nelze s ním souhlasit. Jak bylo nastíněno výše, soudy obou stupňů se věnovaly jednotlivým přitěžujícím i polehčujícím okolnostem a své rozhodnutí o tom, zda jsou v případě obviněného přítomny, dostatečně odůvodnily. Zvláště odvolací soud podrobně reagoval na jednotlivé námitky obviněného a vhodně se s nimi vypořádal.
25. Totéž platí ve vztahu k odůvodnění vyžadovanému § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody za trestné činy, za které je stanoven trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let, je podmíněno závěrem, že by uložení jiného trestu, než nepodmíněného trestu odnětí svobody vzhledem k osobě pachatele zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Takový předpoklad tedy musí být zjevný a musí se opírat především o hodnocení osoby pachatele. Teprve s přihlédnutím k celkovému osobnímu profilu pachatele, zejména k jeho dosavadnímu životu, bude možné učinit závěr, že žádný z mírnějších druhů trestů nepostačuje k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Bude tomu tak zejména v případě, že půjde o recidivu, když selhalo výchovné působení předchozích trestů (viz rozhodnutí č. 9/2014 Sb. rozh. tr.), dále při souběhu několika trestných činů uvedených v § 55 odst. 2, za současné existence více jiných přitěžujících okolností a při neexistenci polehčujících okolností apod. [viz Púry, František. § 55 (Odnětí svobody). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1045, marg. č. 5.].
26. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že věnovaly náležitou pozornost odůvodnění toho, proč v případě obviněného nepostačuje uložení alternativního trestu. Jak odvolací soud správně poukázal, nemusí v této souvislosti sdělovat důvody ve vztahu ke každému alternativnímu trestu samostatně. Z obsahu odůvodnění soudů je zřejmé, že vzaly v úvahu osobnost pachatele a všechny zjištěné okolnosti. Na obviněného již bylo působeno podmíněným trestem odnětí svobody, během zkušební doby se však dopustil další trestné činnosti. Svého jednání se dopustil v recidivě a po vyhlášení odsuzujícího rozsudku za další trestnou činnost, charakterově shodou s projednávaným jednáním. Svého jednání se opakovaně dopouštěl na zranitelných poškozených ve vysokém věku a motivován ziskuchtivostí. Naopak v jeho prospěch svědčí pouze polehčující okolnost, že prohlásil vinu a urychlil tak trestní řízení. Na základě těchto okolností soudy opodstatněně shledaly, že žádný z mírnějších druhů trestů nepostačuje k tomu, aby obviněný vedl řádný život.
27. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani otázka náhrady způsobené škody. Přestože obviněný kromě deklarované snahy o náhradu ve formě omluvného dopisu upozornil, že je zaměstnán a může proto způsobenou škodu nahradit, nevyvinul v tomto směru podle soudů nižších stupňů žádnou reálnou snahu. Šetření práv poškozených (nejen v projednávané věci, ale také další trestné činnosti obviněného), vyplývající z předpokladu, že při uložení alternativního trestu bude obviněný hradit způsobenou škodu, pro jehož možnost naplnění však chybí jakékoli reálné indicie, by představovalo neúměrnou překážku pro zájem společnosti (i poškozených) na spravedlivém potrestání pachatele.
28. Závěrem možno dodat, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.
V. Způsob rozhodnutí
29. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ve svém dovolání uplatnil námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. věcně rozešly. Dále nebylo shledáno ani porušení jeho základních práv. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
30. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 1. 2025
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu