6 Tdo 1626/2011-47
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. března 2012 o
dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného JUDr. Z.
V. a o dovolání obviněného JUDr. Z. V. nar., proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 30. 5. 2011, č. j. 50 To 206/2011-677, v trestní věci vedené u
Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 169/2008, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í rozsudek Krajského
soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2011, č. j. 50 To 206/2011-677, a rozsudek
Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 11. 2010, č. j. 10 T 169/2008-596, a to
pouze ohledně obviněného JUDr. Z. V.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se p ř i k a z u j e Okresnímu soudu
Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í
t á .
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 11. 2010, č. j. 10 T
169/2008-596, byl obviněný JUDr. Z. V. (společně se spoluobviněnou V. B.)
uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176
odst. 1 tr. zákona spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za
tento trestný čin mu byl podle § 176 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí
svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a
podle § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Podle
§ 49 odst. 1 tr. zák. mu současně byl uložen trest zákazu činnosti – výkonu
notáře ČR v trvání pěti roků. Uvedený rozsudek obsahuje též odsuzující výrok ve
vztahu ke spoluobviněnému D. K., který byl uznán vinným pokusem trestného činu
podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za
tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání dvou roků, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 58 odst.
1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu
čtyř roků. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč a pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle §
54 odst. 3 tr. zák. uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
K odvolání státního zástupce a obviněného Krajský soud v Plzni
rozsudkem ze dne 30. 5. 2011, č. j. 50 To 206/2011-677, podle § 258 odst. 1
písm. b), d), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek Okresního soudu Plzeň-
město ve vztahu k obviněnému JUDr. Z. V. v celém rozsahu zrušil a podle § 259
odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Z. V. uznal vinným návodem k
trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 10 odst. 1 písm.
b) tr. zák. k § 176 odst. 1 tr. zák., přičemž za tento trestný čin mu podle §
176 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož
výkon mu podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání tří roků a podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu
uložil trest zákazu činnosti – výkonu funkce notáře v trvání pěti let. Odvolání
obviněného D. K. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 50 To
206/2011, podal dovolání nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného. S
odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku se domáhá toho, aby
jednání obviněného JUDr. Z. V. bylo posouzeno rovněž jako pomoc k trestnému
činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b)
tr. zák. Nesouhlasí s tím, že právní kvalifikace jednání obviněného podle
tohoto ustanovení není možná. Je přesvědčen, že k tak závažnému porušení svých
profesních povinností musel mít JUDr. V. zásadní důvod. Podle názoru
nejvyššího státního zástupce je zcela nerozhodné, zda měl či neměl představu
o tom, je-li podpis účastnice smlouvy M. N. na ověřované listině pravý či
zfalšovaný, zejména proto, že součástí zfalšování zápisu v ověřovací knize a
legalizační doložky na předmětných listinách bylo oficiální potvrzení
notáře, že M. N. před ním (jeho pověřenou zaměstnankyní) tyto listiny
podepsala. I tato skutečnost podle nejvyššího státního zástupce svědčí o vědomí
JUDr. V. o tom, že vůle M. N. v rámci jím ověřovaného právního úkonu je
přinejmenším nejistá, a že svým úkonem zásadně napomáhá k tomu, aby obviněný K. nabyl vlastnictví k dotčeným nemovitostem. Dále uvedl, že podstatné pro závěr o
vině JUDr. V. návodem k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny
podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 176 odst. 1 tr. zák. bylo i podle
odvolacího soudu to, že podpis M. N. byl notářsky ověřen, ačkoli ho sama před
notářem či jím pověřenou pracovnicí notářské kanceláře neučinila ani nebyla
osobně přítomna, aby mohla potvrdit jeho pravost. Tímto protiprávním jednáním
musel notář JUDr. V. sledovat zcela konkrétní cíl, protože samotné protiprávní
ověření podpisu účastnice smlouvy bez dalšího by nemělo smysl. K tomu nejvyšší
státní zástupce dodal, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný D. K. byl častým klientem notáře JUDr. V., lze se tudíž domnívat, že mezi nimi
existoval nadstandardní vztah oproti běžným náhodným klientům notářské
kanceláře. Je zcela zřejmé, že JUDr. V. se jednání uvedeného ve výroku
napadeného rozsudku dopustil v úmyslu pomoci obviněnému D. K.. Jeho pomoc se
týkala legalizace kupní smlouvy, podle níž měl obviněný K., jenž mimo jiného
obchodoval s nemovitostmi, nabýt soubor nemovitostí popsaný ve výroku rozsudku
v aktuální hodnotě 3.700.000, - Kč (tento údaj není v popisu skutku uveden, je
však uveden v související skutkové větě k obviněnému D. K. a plyne ze
spolehlivých výsledků dokazování). Těchto skutečností si byl obviněný JUDr. V. nepochybně vědom, stejně jako toho, že v osobě prodávající se jedná o
čtyřiaosmdesátiletou paní, která nemá vůči obviněnému K. žádný osobní vztah. Navíc, jak již bylo vzpomenuto, nechal na listiny vyhotovit notářskou doložku
ve znění, že M. N. tyto listiny, datované 25. 9. 2007, podepsala před ním (jeho
pověřenou zaměstnankyní). Všechny vzpomenuté skutečnosti svědčí pro vědomí
JUDr. V. o tom, že vůle M. N.
v rámci jím ověřovaného právního úkonu je
přinejmenším nejistá, protože ji vyjadřoval pouze obviněný K. jako druhý
účastník smlouvy o převodu nemovitostí, a že svým úkonem zásadně napomáhá k
tomu, aby obviněný K. nabyl vlastnictví k dotčeným nemovitostem. Musel být
srozuměn s tím, že pokud obviněný K. za této situace požaduje provedení
nezákonné legalizace smlouvy o převodu nemovitostí, která je nezbytným
předpokladem pro zapsání změny vlastnictví v katastru nemovitostí, napomáhá mu
podvodným způsobem dosvědčit pravost vůle M. N. prodat předmětné nemovitosti za
uvedenou cenu právě obviněnému K. a dosáhnout zápisu smlouvy do katastru. Obviněný JUDr. V. nutně musel předpokládat, že protizákonně legalizované
listiny (tj. návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do
katastru nemovitostí a kupní smlouvu) obviněný K. po opatření notářskými
ověřovacími doložkami použije ke svému obohacení o předmětné nemovitosti. K
zápisu smlouvy do katastru nemovitostí ve prospěch obviněného D. K. nakonec
nedošlo jen náhodnou shodou okolností a proti vůli obviněných tak nakonec
nebyla České republice způsobena škoda ve výši nejméně 2.550.000,- Kč (zřejmě
však vyšší, neboť nebylo zjištěno, že by obviněný K. na účet M. N. poukázal byť
jen část kupní ceny uvedené ve smlouvě). Na základě shora uvedených skutečností
nejvyšší státní zástupce dospěl k závěru, že Krajský soud v Plzni neposoudil
skutek popsaný v obžalobě ohledně obviněného JUDr. V. ze všech hledisek
trestního práva hmotného a správně zjištěný skutkový stav vadně (neúplně)
právně posoudil. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za
podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 50 To 206/2011, jakož i
všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný využil svého práva a k dovolání nejvyššího státního zástupce se
prostřednictvím svého obhájce vyjádřil. Je toho názoru, že dovolání nejvyššího
státního zástupce je polemikou se skutkovými zjištěními, neboť hodnocení důkazů
je zpochybňováno subjektivním názorem dovolatele, kdy např. uvádí „… k tak
závažnému porušení svých profesních povinností ovšem musel mít JUDr. V. zásadní
důvod…. Obviněný JUDr. V. musel předpokládat, že protizákonně legalizované
listiny….“, přičemž na podporu těchto argumentů neuvádí žádné důkazy.
Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. nelze zahrnout a pro dovolací soud je
zjištěný skutkový stav východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného
práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze
namítat ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Konstatoval, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř.,
nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů. Z tohoto důvodu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné. Dodal, že rozsudek Krajského soudu v Plzni pokládá
rovněž za nesprávný a namítá nesprávné právní posouzení skutku, ale proto, že
podle jeho názoru se nejedná o trestný čin a z tohoto důvodu podal také
dovolání.
Dovolání v dané věci podal též obviněný a v něm uplatnil dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku. Obviněný nesouhlasí s právním názorem soudů, že mohl naplnit
skutkovou podstatu trestného činu podle § 176 tr. zák. Argumentuje zejména
pojmem veřejného činitele, jímž však notář není. Pokud by byl veřejným
činitelem, mohl by se při výkonu své pravomoci vyhotovením veřejné listiny
dopustit trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr.
zák. Jestliže však soudy dospěly k závěru, že nebyl veřejným činitelem, nemohl
se svým jednáním dopustit nejen trestného činu podle § 158 tr. zák., ale ani
trestného činu podle § 176 tr. zák. K tomu dodává, že podle komentáře k
trestnímu zákonu se za „padělání nepovažuje potvrzení nepravdivých skutečností
veřejným činitelem, do jehož kompetence vydávání takových listin patří“ a
odkazuje v této souvislosti také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10.
2006, sp. zn. 6 Tdo 1196/2006. Nesouhlasí s názorem, že toto rozhodnutí
nedopadá na daný případ, protože se netýkalo pozměňování ověřovacích doložek.
Za zásadní tedy považuje otázku právního posouzení, zda se může trestného činu
podle § 176 tr. zák. dopustit ten, kdo je oprávněn listinu vydat, lhostejno,
jestli listinu pozměnil nebo padělal. Podle jeho názoru, pokud notář nenaplňuje
zákonnou definici veřejného činitele, ač jedná v rámci zákonné pravomoci,
nemůže vytvořit veřejnou listinu. Dodal, že v souvislosti s takovým jednáním
nelze trestní odpovědnost analogicky rozšiřovat, přičemž „by se daly shledávat
znaky jiných trestných činů, např. podvodu, ale ne trestného činu podle § 176
tr. zák.“ Z uvedeného důvodu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek zrušil a obviněného obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva vyjádřit
se k dovolání obviněného. Uvedl, že námitku dovolatele, že nemá-li jako notář
postavení veřejného činitele, nemůže ani vyhotovit veřejnou listinu, nelze
akceptovat a je v rozporu jak s dosavadní soudní praxí, tak odporuje i smyslu
činnosti notáře jako veřejné služby spočívající ve vyhotovování právně
bezvadných listin, jež mají bez jakékoliv pochybnosti povahu listin veřejných
(zejména v podobě notářských zápisů). Pokud jde o povahu ověřovací doložky
vyhotovované notářem (jím pověřeným úředníkem notářské kanceláře) na listinách
upravujících právní vztahy občanů a organizací, právní názor vyslovený v
obviněným citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu se jednak týká poněkud odlišné
situace (ověřování podpisů na matrice, nikoli notářem), a jednak se lze podle
státního zástupce domnívat, že byl již právním vývojem překonán. Nyní platný
trestní zákoník v ustanovení § 131 podává definici veřejné listiny, za kterou
mj. prohlašuje listinu vydanou subjektem k tomu pověřeným či zmocněným jiným
právním předpisem v jeho pravomoci, osvědčující některou právně významnou
skutečnost. Za takovou právně významnou skutečnost lze jednoznačně považovat i
dosvědčení pravosti podpisů smluvních stran na smlouvách týkajících se
majetkových dispozic, především s nemovitým majetkem, kde je legalizace takové
smlouvy pro příslušný katastrální úřad jednou z podmínek k zápisu práva do
katastru nemovitostí. Ostatně v komentovaném vydání trestního zákoníku (Šámal,
P. a kol., Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009) na
str. 1237 se vedle dalších příkladů uvádí rovněž „listiny o ověření“ a
ověřovací doložku na písemném právním úkonu je nutno považovat za „listinu o
ověření“. Tak ostatně vyznívá i závěr výkladového stanoviska Nejvyššího
státního zastupitelství poř. č. 2/2006 ze dne 2. 5. 2006 a stejný právní názor
je vyjádřen rovněž v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 6
Tdo 198/2011. Kromě toho z popisu skutku plyne, že rovněž došlo k záměrnému a
protiprávnímu pozměnění zápisu v ověřovací knize, kterou je nutno rovněž
považovat za veřejnou listinu, neboť je základním dokladem o všech
legalizacích, které příslušný notář realizoval, a v případě nejasností se jejím
obsahem prokazuje skutečnost, že k té které legalizaci skutečně došlo. O
návodném jednání obviněného ve vztahu k pozměnění zápisu v ověřovací knize tedy
není sporu. Státní zástupce dodal, že k dalším otázkám aplikace hmotného práva
v této trestní věci se Nejvyšší státní zastupitelství vyjádřilo v dovolání
podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného (pod sp. zn. 1 NZO
5096/2011) a na toto vyjádření poukázal. Vzhledem k tomu, že námitky uplatněné
obviněným nelze považovat za důvodné, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného i nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2
písm. a) tr. ř.], dovolání obviněného bylo podáno oprávněnou osobou
prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], stejně tak
nejvyšší státní zástupce je oprávněnou osobou k podání dovolání [§ 265d odst. 1
písm. a) tr. ř.]. Oba dovolatelé podali svá dovolání v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i
obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného a své dovolání
opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu
právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného s tím, že jeho
jednání mělo být rovněž kvalifikováno jako pomoc k trestnému činu podvodu podle
§ 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Nejvyšší
soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek, jakož i
předcházející řízení a shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je
důvodné.
Podle názoru Nejvyššího soudu ve věci učiněná skutková zjištění jsou taková, že
umožňují učinit závěr, že obviněný JUDr. Z. V. pomohl spáchat spoluobviněnému
D. K. trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Trestný čin
podvodu nebyl dokonán a zůstal ve stadiu pokusu jen v důsledku okolností, které
nebyly závislé na jednání obviněných. Vzhledem k této skutečnosti, tj.
zjištění, že popis skutku umožňuje zmíněný právní závěr, pak nelze přisvědčit
argumentaci obviněného, že dovolání nejvyššího státního zástupce je pouze
polemikou se skutkovým zjištěním.
Podle učiněného skutkového zjištění se měl obviněný JUDr. Z. V. dopustit
jednání spočívajícího v tom, že „v prostoru kanceláře nacházející se v P., U
Z., v přesně nezjištěné době od 14. 12. 2007 do 31. 12. 2007, dal na žádost
obžalovaného D. K. jako zaměstnavatel příkaz své zaměstnankyni, pracovnici
notářské kanceláře – notářské tajemnici V. B., nar., aby tato na místo smlouvy
ověřované tímto notářským úřadem dne 25. 9. 2007 zapsané v notářské ověřovací
knize zapsala a ověřila jinou smlouvu, která údajně dle tvrzení obžalovaného D. K. byla uzavřena mezi ním a M. N., a to i přes námitky obžalované V. B., že je
to zcela v rozporu se zákonem, a že nesmí bělit v notářské ověřovací knize
původní zápisy, poté V. B. tento příkaz splnila, a to tak, že opatřila listinu
„návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí“ datovanou k 25. 9. 2007 ve věci účastníků M. N., nar. a D. K.,
nar., notářskými ověřovacími doložkami, do těchto uvedla jako běžná čísla
ověřovací knihy č. (N.) a (K.), dále na tyto umístila svůj podpis a otisk
razítka s vyobrazením státního znaku a textem JUDr. Z. V. , notář v P.,
osvědčujícími, že dne 25. 9. 2007 před ní jakožto notářskou tajemnicí uvedenou
listinu vlastnoručně podepsali D. K. a M. N., a dále opatřila listinu „smlouva
kupní“ datovanou k 25. 9. 2007, uzavřenou mezi M. N. (prodávající) a D. K. (kupující), ve věci prodeje nemovitosti – stavební parcela č., pozemková
parcela č. a budova č. postavená na stavební parcele č., vše zapsáno na LV č. vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň -
město pro obec P., notářskými ověřovacími doložkami, do těchto uvedla jako
běžná čísla ověřovací knihy čísla (N.) a (K.), dále, na tyto umístila svůj
podpis a otisk razítka s vyobrazením státního znaku a textem JUDr. Z. V. ,
notář v P., osvědčujícími, že dne 25. 9. 2007 před ní jako notářskou tajemnicí
uvedenou listinu vlastnoručně podepsali D. K. a M. N., současně provedla přepis
původního záznamu datovaného k 25. 9. 2007, běžné číslo ověřovací knihy, a
vztahujícího se k osobě S. M., nar., uvedeného v ověřovací knize obsahující 300
postupně číslovaných dvoustran, která byla dne 7. 9. 2005 vydána notáři JUDr. Z. V. se sídlem v P., prezidentem notářské komory JUDr. J. B., následně
původní záznam k osobě S. M. překryla korekční páskou a na původní místo uvedla
údaje k osobě M. N. a současně do prostoru v knize pro označení listiny uvedla
listiny „SML kupní, návrh na KÚ, potvrzení o převzetí hotovosti“, přičemž dle
původních záznamů uvedených v ověřovací knize dne 25. 9. 2007 běžné
číslo ověřovací knihy a provedla ověření pravosti podpisu S. M. na listině
nazvané smlouva o převodu členských práv a povinností a dále využila
existujícího zápisu v ověřovací knize ze dne 25. 9. 2007 běžné číslo ověřovací
knihy a vztahujících se k úkonům dříve provedeným v souvislosti s D. K., které
neměly s osobou M. N. původně žádnou souvislost, když věděl, že provedením
požadovaných úkonů ze strany jmenované pracovnice (legalizace) dojde k
pozměnění původních ověřovacích doložek na obžalovaným D. K.
Nejvyšší soud je toho názoru, že nejen shora uvedená skutková zjištění
ve vztahu k obviněnému JUDr. Z. V. , ale také skutkové zjištění ohledně
obviněného D. K. dostatečně vyjadřují skutečnost, že se obviněný JUDr. Z. V.
podílel na trestném činu podvodu, který spáchal obviněný D. K. jakožto hlavní
pachatel. Z popisu skutku vztahujícímu se k obviněnému D. K. vyplývá, že „v
úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, navedl JUDr. Z. V., aby ten přikázal
odpovědné pracovnici…“, dále je z tohoto skutkového zjištění zřejmé, že „JUDr.
Z. V. skutečně dal k tomuto V. B. příkaz“ a dále že tato pracovnice
provedenými úkony „osvědčila, že M. N. po prokázání své totožnosti platným
úředním průkazem před ní podepsala uvedené doklady, ač M. N. těmto úkonům
nebyla přítomna“. Ze skutkového zjištění dále plyne, že došlo k ověření podpisů
na listinách, jimiž se za podmínek uvedených v dotčených listinách převádí
práva k nemovitostem nacházejícím se ve vlastnictví M. N. a v případě, že by
Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň-město
předkládané listiny akceptoval a požadovaný zápis vlastnických práv by provedl,
přešla by vlastnická práva k souboru nemovitostí v hodnotě 3.700.000,- Kč na D.
K., v důsledku čehož by byla České republice způsobena škoda ve výši
2.550.000,- Kč, neboť M. N. nezanechala žádné zákonné ani závětní dědice.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 11) se podává, že obviněný D. K. se do notářské kanceláře dostavil s kupní smlouvou a návrhem na vklad k
předmětným nemovitostem ve zcela zjevném úmyslu získat po zemřelé N. tyto
nemovitosti tak, aby v rámci dědického řízení nepřipadly státu. Je zjevné, že
bez pomoci notáře JUDr. Z. V. by k tomuto neměl příležitost. Není rovněž
pochyb, že obviněný JUDr. Z. V. tím, že se podílel na procesu, který ve svém
důsledku směřoval k obohacení se jiného, aktivně se podílel na tom, že se
obviněný D. K. mohl dopustit pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1
tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Lze tedy jednoznačně označit
jednání obviněného JUDr. Z. V. jako pomoc jinému k spáchání trestného činu,
které je v dané věci daleko závažnější a společensky nebezpečnější, neboť jde o
osobu, která má výkonem své funkce zaručovat, že k páchání protiprávního
jednání, zvláště v oblasti majetkových dispozic s nemovitostmi nebude docházet. Jeho úkolem je naopak páchání trestné činnosti obdobného charakteru předcházet. Není rovněž pochyb, že uvedeného jednání se dopustil ve zřejmém úmyslu,
minimálně v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť v konkrétní věci
je forma trestné součinnosti ve formě účastenství daleko závažnější než jednání
hlavního pachatele. Notář jako osoba osvědčující pravost na listinách
směřujících k převodům vlastnických práv k nemovitostem si musí být vědom toho,
že osvědčí-li skutečnosti, které se nezakládají na pravdě, mohou vést k tomu,
že tímto svým úkonem uvede v omyl další osoby. V dané věci z provedeného
dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný JUDr. Z. V. věděl o tom, že dojde
k ověřování podpisu prodávající osoby M. N., která není tomuto úkonu osobně
přítomna. Již tato samotná okolnost je alarmující. Byly však zjištěny ještě
další okolnosti, které úmyslu obviněného JUDr. Z. V. napomoci ke spáchání
trestného činu podvodu D. K. nasvědčují. Jednak k provedení úkonu dal své
podřízené pracovnici příkaz, k čemuž by v případě, že by šlo o legální postup,
neměl důvod. Ověřování podpisů na listinách v souvislosti s převodem
vlastnických práv je zcela běžnou záležitostí, a pokud by sama pracovnice –
obviněná V. B. shledala legálnost tohoto úkonu, neměla důvod by se tomuto úkonu
bránit. Další, ne zcela přehlédnutelnou okolností je skutečnost, jakým způsobem
došlo ke změnám v zápisech v ověřovacích knihách. Jak vyplývá z popisu skutku,
šlo o poměrně složitý proces spočívající v překrývání původních zápisů v
ověřovacích knihách, které byly přemazávány korekční páskou, přičemž je
absurdní se domnívat, že to vše by mělo být činěnou osobou – pracovnicí
notářské kanceláře, která se těmto zápisům bránila. Nešlo tedy jen o zápis o
ověření podpisu do této knihy osoby, která nebyla úkonu přítomna, ale na tento
úkon navazovala řada dalších kroků. Jen stěží si lze představit, že by sama
tyto úkony provedla pracovnice notářského úřadu, aniž by k nim nedostala přesné
pokyny, a to přesné pokyny nadřízeného. Z jednání samotné obviněné V. B. totiž
vyplývá, že jen na popud obviněného D. K.
by k takovýmto „změnám“ v ověřovacích
knihách nepřistoupila. Pochopitelně další okolností, kterou zmiňuje i nejvyšší
státní zástupce je, že obviněný D. K. byl častým klientem notáře JUDr. Z. V., a
nelze si nepovšimnout, že D. K. mimo jiné obchodoval s nemovitostmi. Je zřejmé,
že pokud by se D. K. objevil v kanceláři JUDr. Z. V. úplně poprvé, nemohl mít
dopředu promyšleny veškeré úkony tak detailně, které navíc byly protiprávní a
obsahovaly i konkrétní představu při vyhotovování pozměněných doložek. Je
jisté, že by u jiného notáře s takovouto konkrétní představou nemohl uspět. Všechny tyto indicie je však třeba zvážit a náležitě v rozhodnutí odůvodnit. Nejvyšší soud v tomto směru vytýká soudu prvního stupně nelogičnost jeho
odůvodnění. Na str. 13 odůvodnění rozsudku soud prvního stupně na jedné straně
uvádí, že si obviněný byl vědom nezákonného postupu a snažil se, aby v tomto
směru nebyly získány důkazy a spolu s D. K. se pokusili obviněnou B. ovlivnit v
tom směru, aby na policii nevypovídala. Podle Nejvyššího soudu jde o jednu z
dalších okolností dokreslující spoluúčast obviněného JUDr. Z. V. na podvodném
jednání obviněného D. K.. Dále soud prvního stupně konstatuje, že obviněný
JUDr. Z. V. věděl, co má být cílem tohoto nesprávného postupu, tedy podvodné
vylákání nemovitostí, ale nakonec uzavírá, že se trestného činu podvodu nemohl
dopustit, protože patrně nevěděl, že podpisy na listině nejsou pravými podpisy
M. N.. Toto konstatování je však v naprostém rozporu s tím, co je uvedeno v
tzv. skutkové větě výroku o vině, tedy že obviněný věděl, že „M. N. v kupní
smlouvě uvedená na straně prodávající není úkonu (legalizaci) přítomna, a že
listinu nepodepsala.“ Proč tedy soud prvního stupně z uvedeného nevycházel při
koncepci odůvodnění, není zřejmé, a proto bude na soudu prvního stupně, aby v
dalším řízení uvedl odůvodnění svého rozhodnutí do souladu s tím, co je uvedeno
v popisu skutku. Nutno dodat, že i sám obviněný ve svém dovolání připouští
kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu, neboť v něm uvedl, že ačkoliv
se nemohl dopustit trestného činu podle § 176 tr. zák., mohly by se v takovém
jednání „shledávat znaky jiných trestných činů, např. podvodu.“ Další
skutečností, která svědčí pro závěr, že ani soud druhého stupně v rámci svého
odůvodnění se dostatečně nevypořádal s okolnostmi významnými pro rozhodnutí, je
např. skutečnost, že kupní smlouva obv. K. předložená měla být sepsána s
prodávající již dne 25. 9. 2007, co mu bránilo tuto předložit KÚ k registraci
apod. Uvedená skutečnost spolu s osobním kontaktem na obviněného JUDr. V.,
úkony, které musela provést V. B. i ta skutečnost, že obviněný JUDr. V. jako
osoba práva znalá - věděl, k jakému úkonu má dojít - vedou k závěru o jednání
obviněného JUDr. V. minimálně ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. ve vztahu k
trestnému činu podvodu. V této souvislosti závěry soudu II. stupně vyjádřené na
str. 9 vyznívají nepřesvědčivě ke zjištěnému skutkovému stavu. V dalším řízení
pak bude nezbytné, aby soud prvního stupně své úvahy ve vztahu k podvodnému
jednání obviněného JUDr. Z. V.
Se zřetelem ke skutečnostem shora uvedeným a vzhledem k tomu, že stejnou vadou
trpí i rozsudek Krajského soudu v Plzni, nezbylo Nejvyššímu soudu nic jiného,
než za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v
Plzni, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, zrušit.
Zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obou soudů
obsahově navazují, a jež v důsledku zrušení pozbyla podkladu. Nejvyšší soud
přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Podle § 265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení,
jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí je vázán právním
názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. V souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil
v neveřejném zasedání.
Obviněný dovolání podal rovněž s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a zaměřil se v něm na otázku, zda osoba notáře může být
subjektem způsobilým spáchat trestný čin podle § 176 tr. zák.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné dodat, že trestný čin
padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 tr. zák. není trestným
činem, u něhož se vyžaduje speciální subjekt. Definice tohoto zákonného
ustanovení zní: „Kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v
úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo kdo užije takové listiny jako
pravé“. Z uvedeného je zřejmé, že trestní zákon neklade na osobu pachatele
nějaké zvláštní požadavky, pokud jde o jeho speciální způsobilost. Logickým
výkladem argumentum a contrario lze tedy dospět k závěru, že není-li notář
veřejným činitelem, nesplňuje požadavky speciálního subjektu pro trestní
odpovědnost podle § 158 tr. zák., nicméně lze postihnout toho, kdo veřejnou
listinu padělá nebo pozmění, lhostejno, v jakém postavení se nachází. Byl-li za
uvedené jednání postižen notář, je zjevné, že jde o vyšší stupeň nebezpečnosti
takového jednání. Z ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) až l) zákona č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„ notářský řád“) vyplývá, že notář osvědčuje na žádost skutečnosti a
prohlášení, které by mohly být podkladem pro uplatňování nebo prokazování práv
nebo kterými by mohly být způsobeny právní následky. Mezi tato osvědčení řadí
notářský řád i vidimaci a legalizaci [§ 72 odst. 1 písm.a), b) notářského
řádu]. Podle ustanovení § 72 odst. 2 notářského řádu platí, že o osvědčení
skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a), b) citovaného ustanovení připojí
notář ověřovací doložku na předložené listině nebo na listině pevně s ní
spojené. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném a zákonném chodu
státního aparátu a důvěra v pravost a pravdivost veřejných listin. Dopustí-li
se tohoto trestného činu pachatel, jemuž byla důvěra v pravost a pravdivost
veřejných listin svěřena zákonem, není pochyb, že nese trestní odpovědnost
podle tohoto obecného ustanovení § 176 tr. zák. Přísnější postih takového
pachatele lze zohlednit v rovině trestu, a to například ve spojení s uložením
trestu zákazu činnosti, což se také v dané trestní věci stalo. Pokud jde o
problematiku řešenou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6
Tdo 1196/2006, toto rozhodnutí se zabývalo otázkou postavení matrikářky jako
veřejného činitele s tím, že byl učiněn závěr, že osoba pověřená na matrice
obecního úřadu ověřování není v postavení veřejného činitele. Otázka nyní
vznesená obviněným v dovolání tímto rozhodnutím řešena nebyla. Rovněž odkaz
obviněného na pasáž v komentáři k trestnímu zákonu považuje Nejvyšší soud za
nepatřičný, neboť se vztahuje k potvrzování nepravdivých údajů veřejným
činitelem. V tomto postavení však obviněný JUDr. Z. V. v předmětné trestní
věci nevystupoval. Z těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného
opodstatněnými.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného JUDr.
Z. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud jde v této části o
rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i
odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2012
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu