U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2014 o
dovolání, které podal obviněný R. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 4 To 406/2013, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T
157/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2013, č. j. 2 T
157/2012 - 480, byl obviněný R. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
zákoník“), v jednočinném souběhu s přečinem podplácení podle § 332 odst. 1 tr.
zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
v souvislosti s trestním řízením vedeným na Obvodním státním zastupitelství pro
Prahu 1 pod sp. zn. OSV 7/2011 proti obviněnému V. V., bývalému vedoucímu
Dopravního inspektorátu krajského ředitelství policie Jihočeského kraje,
stíhanému mimo jiné pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, s vědomím, že nprap. R. M., bude v
uvedené trestní věci vypovídat v procesním postavení svědka, dne 16. 9. 2011 v
době mezi 10.00 a 11.00 hodin navštívil nprap. R. M. v místě výkonu jeho služby
na Integrovaném operačním středisku Policie ČR v budově policie na M. n. v Č.
B., kde po několika minutách rozhovoru vytáhl ze služební brašny písemnosti s
tištěným textem znějícím v tom smyslu, že je seznámen s M. situací ohledně V. a
že tam figuruje ještě R. G., že je předpoklad, že R. G. budou nabídnuty peníze,
které on vzhledem ke své finanční situaci přijme, a pokud se tak stane, nebude
ve věci vypovídat a R. M. v tom zůstane sám, pokud by přehodnotil své
rozhodnutí a v uvedené věci rovněž nevypovídal, je tam něco připraveno i pro
něj, v opačném případě, pokud tak neučiní, zůstane v tom sám a vzhledem k tomu,
že se bude jednat o jedinou výpověď proti V., mohlo by dojít k zahájení
trestního stíhání právě proti němu.
Obviněný byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 175 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 8. 2013, č. j.
4 To 406/2013-506, jímž ho podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný
prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jaroslavy Krybusové dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a namítá zejména extrémní
nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
Dovolatel brojí proti provedenému dokazování tvrzením, že soud nevyčerpal
všechny důkazní prostředky, které mohly předmětnou trestní věc objasnit. Další
navrhované důkazy soud zamítl a provedené důkazy hodnotil zřetelně v jeho
neprospěch. Soudy se nevypořádaly s rozpory ve výpovědi svědka M. a důvody,
proč tento svědek nezajistil dopis, jehož obsah byl sdělován soudu. Pokud soud
odvolací ve svém rozhodnutí rozvíjí úvahy o jeho vztahu k bývalému nadřízenému
V. a účastníku dopravní nehody D., nemá pro takové úvahy oporu v provedeném
dokazování. Rozhodnutí soudů obou stupňů se opírají výlučně o výpověď svědka
M., všechny ostatní důkazy jsou důkazy nepřímé a ve výsledku měly být hodnoceny
v prospěch dovolatele. S poukazem na ústavní princip presumpce neviny namítá,
že v případě pochybností a možnosti více výkladů provedených důkazů nelze
učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného. Výpověď svědka M. shledává
zcela nepravdivou, tuto nepodporují ani svědecké výpovědi svědků M., K., V. a
dalších. Konstatuje, že svědek M. jednoznačně tvrdil, že nemělo jít o ústní
nabídku úplatku a výhružky, nýbrž tato měla mít formu dopisu, který však svědek
M. nepředložil. Takový důkaz nebyl zajištěn a svědek se o něm nikomu nesvěřil.
S odkazem na ustanovení § 175 tr. zákoníku usuzuje, že v jeho případě nebyly
naplněny zákonné znaky zločinu vydírání, neboť i sám svědek M. výslovně
prohlásil, že mu nebylo žádným způsobem vyhrožováno. Pokud chybí výhrůžka,
nelze uzavřít, že by bylo lze uvažovat o naplněnosti všech znaků skutkové
podstaty tohoto zločinu. Nutný základ pro tuto právní kvalifikaci nemůže být
dovozován dalšími úvahami údajného nátlaku, neboť ten je soudy presumován v
kontextu obsahu údajného dopisu. Obviněný zpochybňuje i naplněnost skutkové
podstaty přečinu podplácení podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nesouhlasí
s tím, že nabídka „něčeho připraveného“ může být vykládána jako příslib
úplatku, když ani sám svědek M. netvrdil, že mu úplatek byl přislíben. Soudům
obou stupňů vytýká, že nespecifikovaly, o jakou neoprávněnou výhodu se mělo
jednat.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil a podle § 265m odst. 1
tr. ř. jej zprostil obžaloby. Alternativně navrhl, aby dovolací soud podle §
265k odst. 1, odst. 2 napadené usnesení zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Dodatečným sdělením ze dne 4. 12. 2013 vyjádřil souhlas s tím, aby
Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr.
ř. v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“)
po stručném shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl,
že pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit ty námitky, kterými dovolatel
zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů a která zároveň nahrazuje
vlastním, pro něho příznivějším, výkladem provedených důkazů. Ve vztahu k
namítanému extrémnímu rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněnými
skutkovými zjištěními má státní zástupce za to, že takovým nedostatkem napadené
rozhodnutí netrpí. Podle něj lze naopak vyzdvihnout velmi logická odůvodnění
soudů obou stupňů, které se vypořádaly se všemi námitkami obviněného.
Za odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu však lze podle státního
zástupce považovat námitku, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky
přisouzených trestných činů. Ani s tou se však státní zástupce neztotožnil. K
namítané absenci výhružky jako znaku skutkové podstaty zločinu vydírání
podotkl, že na daný skutkový stav nelze použít závěry plynoucí z rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 476/2009. Pokud jde o intenzitu hrozící újmy, je
zcela správný závěr soudů, že tato byla pro poškozeného objektivně vnímaná jako
tíživá. Neobstojí ani námitka obviněného, že byl ve věci nesprávně dovozen znak
kvalifikované skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. e)
tr. zákoníku, kterou obviněný konstruuje primárně na základě skutkovém, když
zdůrazňuje, že mu nebylo prokázáno propojení s osobou bývalého nadřízeného V.,
v jehož trestní věci měl poškozený v postavení svědka vypovídat. Zmínil, že
obviněný na poškozeného působil v tom směru, aby ovlivnil jeho svědeckou
výpověď, když věděl, že poškozený bude v trestní věci vypovídat jako svědek.
Úmyslem obviněného tak bylo působení na tohoto svědka, na čemž nic nemění
skutečnost, zda takto jednal po dohodě s osobou svědka V. K námitce
nenaplněnosti znaků trestného činu podplácení podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku
státní zástupce podotkl, že při posuzování celkového kontextu nestandardního
oslovení poškozeného byly oním „něco připraveno“ myšleny právě peníze.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhl, aby
tak Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání a to i pro případ jiného, než navrhovaného rozhodnutí [§
265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr.
ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
IV.
Podstatná část dovolací argumentace obviněného uvedená pod bodem III.
jeho dovolání není subsumovatelná pod jím uplatněný dovolací důvod. Je tomu tak
proto, že se v ní obviněný soustřeďuje na polemiku se skutkovými závěry soudu,
resp. s těmi procesními postupy, které jejich učinění předcházely. V této
souvislosti nezbývá než zopakovat, že pokud obviněný v souladu s předchozí
obhajobou uplatněnou v řízení před soudy nižších stupňů setrvává na stanovisku,
že se trestné činnosti nedopustil, soudům vytýká jednostranné hodnocení
provedených důkazů, nesouhlasí s postupem soudu, který dle jeho hodnocení
odsuzující výrok založil pouze na výpovědi svědka M., kterou nemá podporovat
žádný ze soudem uváděných důkazů, atd., z čehož závěrem dovozuje, že v důsledku
neúplného skutkového děje, hodnoceného v rozporu se zásadou in dubio pro reo,
došlo k právní kvalifikaci nekorespondující ani s takto opatřeným skutkovým
dějem, poté deklarovaný dovolací důvod takovou argumentací věcně nenaplňuje.
Dovolací soud nesdílí hodnocení dovolatele, že jím napadená rozhodnutí jsou
zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z
nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními. O takový rozpor by se ve
smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že
skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že
tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu
důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad
je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s
provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního
posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na
spravedlivý proces.
Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící
úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do
skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu
obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se
zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě
i v jejich souhrnu.
Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního
charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako
výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný
potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší
soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny
není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je
„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy
(srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Obsahově vyhovujícími dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. lze shledávat až námitky obviněného soustředěné v závěru části III. jeho
dovolání, v níž uplatňuje konkrétní námitky vůči nenaplnění zákonných znaků
zločinu, jímž byl uznán vinným. Ve vztahu k nim je však nezbytné uvést, že se s
nimi – jako obsahově shodnými námitkami odvolacími – v dostatečném rozsahu
vypořádal již soud druhého stupně. Svědčí o tom str. 6 jeho usnesení, kde
Krajský soud v Českých Budějovicích mimo jiné uvedl, že obsah dopisu „lze sotva
vykládat jako nějaké přátelské upozornění na rizika procesního postupu“, neboť
i dle jeho hodnocení „jde zcela zřetelně o hrozbu vznikem problémů, které z
logiky věci mohou při pracovním zařazení M. vyústit ve ztrátu zaměstnání a v
důsledku toho v existenční potíže, které jsou těžkou újmou stejně jako hrozba
postihu pro křivou výpověď“. Podle odvolacího soudu „hrozbu postihu pro křivou
výpověď s ohledem na celkový kontext dopisu… nelze pokládat za dovolenou
pohrůžku trestním stíháním…, ale jde o zřetelný nelegitimovaný nátlak mající za
cíl přinutit jeho adresáta ke změně postoje.“ Pokud proto obviněný nedostatek
bránící vyvození jeho trestní odpovědnosti pro zločin vydírání podle § 175
odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku shledává v absenci zákonného znaku „pohrůžka
jiné těžké újmy“ pro nedostatečnou intenzitu pohrůžky, která by měla být
spojována s jeho jednáním, pak tomuto jeho náhledu přisvědčit nelze a lze
naopak poukázat na vcelku výstižné hodnocení obsažené v rozhodnutí soudu
odvolacího. Reakce obsažená ve vyjádření státního zástupce na tuto námitku
obviněného (pohrůžka pro poškozeného objektivně vnímaná jako tíživá…) je tak
toliko rozvedením závěrů, které pro Nejvyšší soud akceptovatelným způsobem
vyložil již soud odvolací. Poukaz obviněného, že svědek M. prohlašoval, že mu
nebylo nijak vyhrožováno, je bezpředmětný, neboť výhrůžka byla obsažena v
písemnosti, kterou mu předložil.
Nedůvodný je rovněž poukaz na to, že svědek M. nikdy netvrdil, že mu
byl přislíben úplatek, a že tudíž nelze dovozovat, že nabídka „něčeho
připraveného“ má být vykládána jako slib úplatku. V souladu s vyjádřením
státního zástupce musí i dovolací soud poukázat na nutnost hodnocení takto
izolovaně předkládaného vyjádření v celkovém kontextu informací vtělených do
písemnosti předložené obviněným svědku M., jak je ve své výpovědi interpretoval
a jak se staly součástí skutkového zjištění soudů. Je-li přímo v tzv. skutkové
větě výroku o vině uvedeno, že „R. G. budou nabídnuty peníze, které on vzhledem
ke své finanční situaci přijme“, přičemž pokud by obviněný „přehodnotil své
rozhodnutí a v uvedené věci rovněž nevypovídal, je tam něco připraveno i pro
něj“, poté souvislost nabídky učiněné vůči svědku M. nelze pojímat než tak, že
mu byla učiněna nabídka obdobného úplatku (tj. neoprávněné majetkové výhody).
S přihlédnutím k těmto skutečnostem nelze dát obviněnému za pravdu v
jeho tvrzení, že právní posouzení jeho jednání jako zločinu vydírání podle §
175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinu podplácení podle § 332 odst. 1
tr. zákoníku neodpovídá skutkovým zjištěním soudů, resp. dle jeho vyjádření
„nesouladí“ s obsahem tvrzené korespondence. Shledal-li soud prvního stupně, že
obviněný „jednak jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal nebo
opomenul a takový čin spáchal na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho
povinnosti, jednak jinému v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu
nabídl úplatek“, pak popis skutku, jímž obviněného uznal vinným, takovou
subsumpci umožňuje.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o
odvolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako zjevně
neopodstatněné vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným
ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl
dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném
zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje dovolací soud
na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o
odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na
okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil