U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2015 o
dovolání, které podal obviněný P. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 29. 7. 2014, sp. zn. 13 To 260/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 4/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného P. V.
odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 1 T 4/2013,
byl obviněný P. V. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových
zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v přesně nezjištěném počtu případů
naposledy v měsících únoru a dubnu 2012 při telefonických hovorech z Věznice
O., soudní okres R., se svojí přítelkyní L. T., a kamarádem M. V., požadoval
zaslání drogy pervitin (obsahující psychotropní látku metamfetamin, který je
jako návyková látka ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových
látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
uveden v příloze č. 5 tohoto zákona) do Věznice O., minimálně za účelem její
konzumace, kdy tyto osoby instruoval, v čem a jak mají být drogy ukryty, aby
nebyly odhaleny při kontrole zásilky, dále osobám sděloval, na jaké odsouzené
mají být zásilky zasílány, k čemuž mimo jiné v uvedeném období užíval ve výkonu
trestu odnětí svobody ve Věznici O. mobilní telefon IMEI:..........,
telefonního čísla ........“. Za uvedený přečin byl podle § 337 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou.
Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku byl současně obviněný M. V.
uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle
skutkových zjištění předmětného soudu „po předchozí telefonické a ústní domluvě
s P. V. v přesně nezjištěném počtu případů, nejméně však ve dvou případech,
opatřil od nezjištěné osoby a v jednom případě od L. T. drogu pervitin
(obsahující psychotropní látku metamfetamin, který je jako návyková látka ve
smyslu § 2 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně
některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, uveden v příloze č. 5
tohoto zákona), kterou dle požadavků P. V. zabalil do zásilky, kterou poté
zaslal dne 3. 2. 2012 z podací pošty L. na adresu ods. M. B. a dne 3. 4. 2012 z
podací pošty R. n. L.na adresu ods. J. S., kdy v obou případech, při nichž
uvedl smyšleného odesílatele, byla v zásilce, určené pro P. V., zjištěna látka
metamfetamin o hmotnosti 1,2480 gramu a 2,1260 gramu“. Podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen též trest
propadnutí věci, a to knihy Dějiny Bulharska a krystalické látky s obsahem
metamfetaminu o hmotnosti 1,2417 g.
Shora uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněné L. T.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění P. V., M. V. a L. T.,
rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 7. 2014, sp.
zn. 13 To 260/2014, jímž podle § 256 tr. ř. odvolání všech tří obviněných
zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podali dovolání obvinění P.
V. a M. V. Oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
Poté, co věc byla předložena Nejvyššímu soudu, vzal obviněný M. V. své dovolání
výslovným prohlášením zpět. Podle § 265g odst. 2 tr. ř. vzal předseda senátu
Nejvyššího soudu toto zpětvzetí dovolání usnesením na vědomí, jelikož nebylo
překážek, které by tomu bránily.
Obviněný P. V. (dále též „obviněný“) ve svém dovolání namítl, že soudy
v rozporu se zásadou obžalovací nevyčerpaly všechny skutky, jež byly předmětem
podané obžaloby. Poukázal na to, že byl uznán vinným pouze za přečin maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, aniž soudy rozhodly o „druhém skutku“,
který mu byl kladen za vinu a v němž byl spatřován přečin nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1 tr. zákoníku. Za stěžejní pak označil námitku, že v jeho případě nebylo možno
použít odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Uvedl, že tento úkon
nebyl nařízen procesně přípustným způsobem. Poznamenal přitom, že při sledování
osob a věcí podle § 158d tr. ř. je nezbytně třeba, aby bylo dáno do souvislosti
podezření, že k určité trestné činnosti má sledovaná osoba konkrétní vztah.
Následně poukázal na judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k procesní
použitelnosti důkazů a zdůraznil, že odposlechy byly nařízeny ohledně jiných
osob a ve zcela odlišné věci, přičemž měl za to, že nebyly splněny podmínky pro
použitelnost odposlechů v jiné trestní věci ve smyslu § 88 odst. 6 tr. ř.
Použít odposlech a záznam telekomunikačního provozu v jiné trestní věci lze
totiž pouze tehdy, jedná-li se o řízení o takovém trestném činu, v němž by
mohly být odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu rovněž nařízeny.
Zdůraznil pak, že v jeho případě tento předpoklad splněn nebyl, neboť přečin
maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání nespadá do kategorie vymezené v §
88 odst. 1 tr. ř. a v takovém případě nebylo možno odposlechy ve vztahu k němu
použít. I v případě, že by souhlasil s argumentací soudů nižších stupňů ve
smyslu použitelnosti předmětných záznamů, byly by tyto podle jeho slov procesně
použitelné toliko ve vztahu k těm skutkům obžaloby, které mají souvislost s
drogovou kriminalitou, což je v rámci obžaloby pouze přečin nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami. V důsledku toho označil
rozhodnutí soudů obou stupňů za nesprávná.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí
Krajského soudu v Praze a buď jej obžaloby zprostil, nebo soudu prvního stupně
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Za obsahově
odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. s jistou mírou benevolence označil námitku, že soudy nevyčerpaly obžalobu v
tom rozsahu, v jakém mu kladla za vinu jednání právně kvalifikované jako přečin
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť na tuto námitku je třeba pohlížet
optikou hmotně právního posouzení, zda se jedná o jednočinný, či vícečinný
souběh obou žalovaných přečinů. Pokud jde o námitky ve vztahu k zákonnosti a
použitelnosti provedených důkazů, uplatňuje tak obviněný vadu zasahující
podstatu spravedlivého procesu. Taková vada, pokud je zjištěna, by odůvodňovala
průlom do skutkových zjištění i v dovolacím řízení na podkladě obviněným
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obě uvedené
námitky však státní zástupce považoval za neopodstatněné.
Následně státní zástupce uvedl, že soudům nelze vytýkat, že by o části
stíhané trestné činnosti nerozhodly. Z obsahu podané obžaloby státního zástupce
Okresního státního zastupitelství v Rakovníku vyplývá, že jednání, které bylo
kladeno za vinu obviněnému, tvořilo jeden skutek, jenž byl původně právně
posouzen jako jednočinný souběh přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a
přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm.
g) tr. zákoníku. V případě, že nebyla v řízení před soudem dílčí skutková
okolnost ohledně naplnění znaků jedné z žalovaných skutkových podstat trestného
činu prokázána, správně okresní soud přistoupil pouze k úpravě právní
kvalifikace a změně popisu skutku.
Státní zástupce se pak neztotožnil ani s námitkami obviněného ohledně
tvrzené procesní nepoužitelnosti pořízených odposlechů a záznamů
telekomunikačního provozu. Ty sice byly nařízeny v jiné věci, avšak za splnění
podmínek § 88 odst. 1 tr. ř., přičemž v dané trestní věci bylo i ve vztahu k
dovolateli po celou dobu, tj. až do vyhlášení odsuzujícího rozsudku vedeno
trestní řízení mj. i pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými
a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, k jehož
stíhání zavazují mezinárodní smlouvy. Skutečnost, že v konečném důsledku ve
svém rozhodnutí soud prvého stupně použil takovou právní kvalifikaci, která by
jinak nařízení odposlechu neumožňovala, zde nelze považovat za podstatnou,
neboť až do rozhodnutí soudu byly stále výsledky pořízených odposlechů a
záznamů telekomunikačního provozu použitelné. Státní zástupce přitom odkázal
podpůrně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo
572/2009.
V návaznosti na to státní zástupce shledal, že soudy postupovaly v
souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., takže ve věci nelze shledat žádný,
natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp.
skutečnosti, jež by svědčily o jakémkoli zásahu do práva obviněného na
spravedlivý proces, a odůvodňovaly průlom do skutkových zjištění soudů.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil
souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než
navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 13
To 260/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f
odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a
na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání
opírá, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však mají uplatněné dovolací námitky výlučně procesní
charakter. Obviněný nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po
zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní
posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně
právní argumenty. Namítá vadné důkazní řízení – vyjadřuje názor o
nepoužitelnosti pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu – a
dále tvrdí, že o jednom z bodů obžaloby nebylo vůbec rozhodnuto (shledává
porušení zásady obžalovací).
Takové námitky nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Nejvyšší soud však přesto považuje za vhodné se k těmto námitkám vyjádřit.
V prvé řadě konstatuje, že se soudy nižších stupňů nedopustily
obviněným vytýkaného pochybení spočívajícího údajně v tom, že by o části
stíhané trestné činnosti nerozhodly. K tomu je nutné zdůraznit, že předmětem
trestního řízení je skutek, nikoli jeho právní kvalifikace. Vymezení skutku je
pak podstatné pro závěr, zda se jedná o jednočinný, nebo vícečinný souběh dvou
(a více) trestných činů. Třebaže trestní zákoník pojem „skutek“ nevymezuje, v
souladu s ustálenou judikaturou a ostatně i doktrinálním vymezením se za jeden
skutek považují „všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou
následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty
zaviněním“ (srov. např. rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Z obsahu podané
obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku přitom
vyplývá, že jednání, které bylo kladeno za vinu obviněnému, tvořilo jeden
souvislý (nedělitelný) skutek, jenž byl původně právně posouzen jako jednočinný
souběh přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku [spáchaný dílem formou
účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a přečinu maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku.
Podstatou tohoto skutku byl (stručně řečeno) projev vůle (činnost) obviněného
směřující k zajištění přísunu drogy do věznice, v níž vykonával trest odnětí
svobody, a distribuci této drogy spoluodsouzeným. Tímto jediným jednáním
současně útočil na oba odlišné objekty obou uvedených skutkových podstat. Za
situace, kdy nebyla v řízení před soudem prvního stupně prokázána skutková
okolnost spočívající v distribuci drogy ve věznici [která by ovšem v případě
opačném naplňovala společně s prokázanou částí žalovaného skutku též znaky
přečinu maření výkonu rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku],
správně tento soud přistoupil pouze k úpravě popisu skutku (vypustil zmíněnou
neprokázanou skutkovou okolnost). Nepřicházelo totiž v úvahu, aby o jednom a
témže skutku bylo rozhodnuto odsuzujícím a zprošťujícím způsobem (jak správně
poznamenal státní zástupce, pokud s popsaným postupem obviněný nesouhlasí a
požaduje, aby byl v části svého jednání podané obžaloby zproštěn, fakticky se
domáhá toho, aby ohledně jediného skutku vedle sebe existoval odsuzující i
zprošťující výrok, což není možno připustit).
Nelze ovšem nepoznamenat, že soud prvního stupně nesprávně nepoužil na
prokázané jednání obviněného P. V., též právní kvalifikaci účastenství ve formě
organizátorství na přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a §
283 odst. 1 tr. zákoníku. Z popisu skutku plyne, že tento obviněný, stručně
shrnuto, zorganizoval dodávku drogy (pervitinu) do věznice prostřednictvím
obviněných M. V. a L. T.. Je tedy zjevné, že jako účastník (organizátor)
participoval na jednání těchto spoluobviněných, kteří pro něho – z jejich
hlediska pro jiného – neoprávněně opatřili psychotropní látku. Ostatně, vždyť
právě proto byli tito další obvinění odsouzeni pro přečin nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1 tr. zákoníku. Přitom jednočinný souběh účastenství ve formě organizátorství
na přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a § 283 odst. 1 tr.
zákoníku a přečinu maření výkonu rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. g) tr.
zákoníku není vyloučen, neboť zde není žádná okolnost tomu bránící (vztah
speciality, subsidiarity, faktické konzumpce). Toto pochybení však již nebylo
možno napravit, a to v odvolacím ani v dovolacím řízení, jelikož zde platil
zákaz reformationis in peius (v důsledku nepodání řádného opravného prostředku
v neprospěch tohoto obviněného).
Nejvyšší soud neshledal věcně správnými ani námitky obviněného ohledně
tvrzené procesní nepoužitelnosti pořízených odposlechů a záznamů
telekomunikačního provozu. Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly
nařízeny sice v jiné věci, avšak za splnění podmínek § 88 odst. 1 tr. ř.
Ostatně, obviněný ani nevznáší konkrétní argumenty, ze kterých by mělo
vyplývat, že takto nařízené odposlechy nebyly nařízeny řádně a v souladu se
zákonem. Podle § 88 odst. 6 tr. ř. v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl
odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz
užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený
v odstavci 1 (§ 88 tr. ř.), nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané
stanice. Citované ustanovení tedy limituje použitelnost odposlechů a záznamů
telekomunikačního provozu v jiné trestní věci na ta řízení, jež jsou vedena pro
takové trestné činy, ohledně kterých by bylo možno odposlech a záznam
telekomunikačního provozu nařídit, jimiž jsou podle § 88 odst. 1 tr. ř. zločin,
na nějž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby
nejméně osm let, trestný čin pletichy v insolvenčním řízení podle § 226 tr.
zákoníku, porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst.
1 písm. e) a odst. 2 až 4 tr. zákoníku, sjednání výhody při zadání veřejné
zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku,
pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 tr.
zákoníku, pletichy při veřejné dražbě podle § 258 tr. zákoníku, zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku nebo jiný úmyslný trestný čin,
k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva.
V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že v posuzované trestní věci
bylo i ve vztahu k obviněnému P. V. po celou dobu, tj. až do vyhlášení
odsuzujícího rozsudku vedeno trestní řízení mimo jiné právě i pro přečin
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Ke stíhání takového trestného činu
přitom zavazují v rozsudku soudu prvého stupně uvedené mezinárodní smlouvy.
Skutečnost, že v konečném důsledku ve svém rozhodnutí soud prvého stupně použil
takovou právní kvalifikaci, která by jinak nařízení odposlechu neumožňovala,
zde nelze považovat za podstatnou, neboť za popsaného stavu byly až do jeho
rozhodnutí výsledky pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu
stále použitelné. V této souvislosti je třeba uvést usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, potvrzené usnesením Ústavního soudu
ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2708/09, které se zabývalo typově totožnou
situací. Rovněž v tehdy projednávané trestní věci byl odposlech a záznam
telekomunikačního provozu nařízen v jiné trestní věci a poté v souladu s § 88
odst. 6 tr. ř. užit za situace, kdy se v této věci původně vedlo řízení pro
trestný čin obsažený v § 88 odst. 1 tr. ř., přičemž teprve následně
(rozhodnutím soudu prvního stupně) došlo ke změně právní kvalifikace na
mírnější trestný čin, který již do okruhu vymezeného ustanovením § 88 odst. 1
tr. ř. nespadal. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom vyplynulo, že
i při popsané situaci (následná změna právní kvalifikace na mírnější trestný
čin, který již nebylo možno pod ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. zahrnout) byl
důkaz provedený odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu použitelný.
Není rovněž od věci zmínit v daných souvislostech nález Ústavního soudu
ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, podle něhož, pokud byl důkaz v
přípravném řízení zákonně, procesně použitelně (a ústavně konformně) opatřen a
proveden, nemůže být soudem při rozhodování o vině a trestu považován za
nepřípustný jen proto, že mezitím došlo ke změně právní úpravy dokazování. Na
zákonnost pořízení a použití opatřených odposlechů a záznamů telekomunikačního
provozu tedy nemá vliv, pokud se v průběhu trestního řízení změní zákonná
úprava, neboť je i nadále nutné trvat na tom, že zákonnost úkonů trestního
řízení se posuzuje z hlediska znění trestního řádu účinného v době jejich
opatření a provádění. Předmětným nálezem bylo potvrzeno usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, v němž bylo shodně dovozeno,
že zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje podle procesního předpisu
(trestního řádu) účinného v době, kdy byl úkon proveden. Jestliže byl odposlech
a záznam telekomunikačního provozu proveden v souladu se zákonem, nemohou
následné legislativní změny vést k závěru, že jde o nezákonně opatřený a
provedený důkaz, který z tohoto důvodu nelze provést v řízení před soudem,
neboť pro přípustnost užití záznamu o odposlechu telekomunikačního provozu jako
důkazu je rozhodující, zda k tomuto odposlechu a pořízení záznamu o něm byly v
době jeho provádění splněny zákonné podmínky obsažené v ustanovení § 88 tr. ř.
Jakkoli nejde o situaci zcela totožnou s posuzovanou věcí (změna
procesně právního předpisu na straně jedné a změna právní kvalifikace na straně
druhé), jde o situaci obdobnou do té míry, že je třeba princip vymezený
citovanými rozhodnutími (a to tím spíše, že řeší právě otázku vlivu změny
zákona na přípustnost, použitelnost důkazu v podobě odposlechů a záznamů
telekomunikačního provozu) přiměřeně aplikovat i v posuzované věci, tzn. byl-li
důkaz v podobě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pořízen a poté
proveden v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, pak nemůže být
považován za nepřípustný jen proto, že teprve následně došlo ke změně právní
kvalifikace, která by již opatření a provedení tohoto důkazu neumožňovala.
Nadto je na místě ještě doplnit, že podstatou skutku, jímž byl obviněný
P. V. uznán vinným, bylo organizování činnosti dalších osob spočívající v
nedovoleném opatřování psychotropní látky pro jiného. Byť tento skutek pro
existující zákaz reformationis in peius již nebylo možno posoudit jinak, než se
stalo rozsudkem soudu prvního stupně, z hlediska uvedené podstaty nesl znaky
činu, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva [účastenství ve
formě organizátorství na přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku a § 283 odst. 1 tr. zákoníku (viz shora)]. Rovněž tato skutečnost
svědčila závěru o použitelnosti důkazu provedeného odposlechem a záznamem
telekomunikačního provozu.
V návaznosti na to lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci
řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu
potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když řádně a zákonně provedené
důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr.
ř.). Ve věci proto nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými
důkazy a skutkovými zjištěními, resp. skutečnosti, jež by svědčily o jakémkoli
zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces a odůvodňovaly průlom do
skutkových zjištění soudů.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f
odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž
se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně
odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném
případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr.
ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř.
přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve
posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím
vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených
v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu,
nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž
dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2015
Předseda senátu
JUDr. Vladimír Veselý
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 6 Tdo 1646/2014
Datum rozhodnutí: 24.02.2015
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Zpětvzetí opravného prostředku
Dotčené předpisy: § 265g odst. 2 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: D
6 Tdo 1646/2014-I.-53
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu dne 24. února 2015 o dovolání, které
podal obviněný M. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7.
2014, sp. zn. 13 To 260/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 4/2013, takto:
Podle § 265g odst. 2 tr. ř. se bere na vědomí zpětvzetí dovolání obviněného M.
V.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 1 T 4/2013,
byl obviněný M. V. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a
odsouzen za to podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku mu byl uložen též trest propadnutí věci, a to knihy Dějiny Bulharska a
krystalické látky s obsahem metamfetaminu o hmotnosti 1,2417 g.
Shora uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných P. V.
a L. T.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění P. V., M. V. a L. T.,
rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 7. 2014, sp.
zn. 13 To 260/2014, jímž podle § 256 tr. ř. odvolání všech tří obviněných
zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podali obvinění P. V. a M. V.
dovolání. Oba uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Poté, co věc byla předložena Nejvyššímu soudu, a před tím, než jím byla tato
dovolání posouzena, vzal obviněný M. V. (dále jen „obviněný“) své dovolání
výslovným prohlášením zpět.
Podle § 265g odst. 1 věta první tr. ř.: „Osoba, která dovolání podala, může je
výslovným prohlášením vzít zpět, a to až do doby, než se Nejvyšší soud odebere
k závěrečné poradě.“
Podle § 265g odst. 2 věta první tr. ř.: „Zpětvzetí dovolání vezme, není-li
překážek, usnesením na vědomí předseda senátu Nejvyššího soudu, a nebyla-li věc
dosud tomuto soudu předložena, předseda senátu soudu prvního stupně“.
Protože obviněný je jako dovolatel oprávněn se svým mimořádným opravným
prostředkem nakládat i tak, že je na základě výslovného prohlášení vezme zpět,
bylo zhodnoceno, zda se vyskytují nějaké překážky, které by bránily tomu, aby
toto zpětvzetí dovolání bylo předsedou senátu Nejvyššího soudu (neboť spis se u
tohoto soudu nachází) vzato na vědomí. Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný
své dovolání podal řádně prostřednictvím své obhájkyně, a stejně tak jejím
prostřednictvím pak dovolacímu soudu zaslal i své zpětvzetí tohoto dovolání.
Vzhledem k obsahu podání (včetně doložení pokynu obhájci ke zpětvzetí
dovolání), jímž byl mimořádný opravný prostředek vzat zpět, nevznikají
pochybnosti o projevené vůli dovolatele. Není pak zjišťována žádná překážka,
která by bránila tomu, aby bylo rozhodnuto tak, že zpětvzetí dovolání
obviněného se bere na vědomí.
Za tohoto stavu vzal předseda senátu Nejvyššího soudu podle shora citovaného
ustanovení § 265g odst. 2 tr. ř. zpětvzetí dovolání obviněným usnesením na
vědomí.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 24. února 2015
Předseda senátu
JUDr. Vladimír Veselý