6 Tdo 166/2024

6 Tdo 166/2024-

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu dne 29. 4. 2024 v řízení o dovoláních, která podali obviněný H. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, a obviněný M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ÚPVZD Praha Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, č. j. 12 To 14/2023-5539, jako soudu druhého stupně ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 14/2019 takto:

Podle § 265o odst. 1 tr. ř. se přerušuje výkon rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2022, sp. zn. 49 T 14/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 12 To 14/2023, a to v částech týkajících se obviněných H. Č. a M. S.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2022, č. j. 49 T 14/2019-5341, byl obviněný H. Č. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (bod I.), za který byl podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře tří roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu pěti let. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému H. Č. dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce či prokuristy v obchodních korporacích na dobu deseti let. Obviněný M. S. byl tímto rozsudkem uznán vinným jednak zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (bod II. 1), jednak zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (bod II. 2), za které byl podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře tří roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu pěti let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému M. S. dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce či prokuristy v obchodních korporacích na dobu deseti let. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných P. K. a P. F. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.

2. O odvolání obviněných a státního zástupce proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 12 To 14/2023, jímž v bodě I. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek k odvolání obviněného M. S. a státního zástupce v neprospěch tohoto obviněného částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem II. 2, v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a za tento zločin a zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, který zůstal ve výroku o vině pod bodem II. 1 napadeného rozsudku nezměněn, jej podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, funkce člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích a jednání jménem obchodních korporací na základě zmocnění v trvání pěti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Odvolací soud dále pod bodem II. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. k odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného H. Č. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb s denní sazbou ve výši 2 000 Kč, tedy celkem ve výměře 500 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr.

zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, funkce člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích a jednání jménem obchodních korporací na základě zmocnění v trvání pěti let. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného H. Č. jako nedůvodné. Současně rozhodl o odvoláních týkajících se obviněných P. K. a P. F.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění H. Č. a M. S. v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájců dovolání, jimiž se domáhali jeho zrušení, stejně jako zrušení mu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně. K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

5. Předseda senátu dovolacího soudu se seznámil s dovoláními napadeným rozsudkem odvolacího soudu a jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně, s obsahem trestního spisu a přihlédl rovněž k tomu, jaké dovolací námitky vznesli oba obvinění. Poté naznal, že nastal důvod aplikace § 265o odst. 1 tr. ř.

6. Podle citovaného ustanovení před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. K takovému postupu je dán důvod tehdy, není-li s ohledem na konkrétní dovolací námitky nebo obsah spisu vhodné realizovat dovoláním napadené rozhodnutí, tj. zahájit jeho výkon nebo v jeho výkonu pokračovat. S ohledem na povahu a rozsah vytýkaných vad v této konkrétní věci lze připustit, že výsledkem dovolacího řízení reálně může být i zrušení napadených rozhodnutí ve vztahu k oběma obviněným. V takovém případě by odpadl důvod pro výkon uložených trestů, tj. trestů odnětí svobody a trestů zákazu činnosti u obou obviněných, a peněžitého trestu u obviněného H. Č. Odkladem výkonu rozhodnutí je namístě zejména předejít tomu, aby obvinění byli ve výkonu trestu odnětí svobody na podkladě rozhodnutí, které by mohlo být následně zrušeno. V zájmu společnosti není, aby bylo pokračováno ve výkonu rozhodnutí, o jehož zákonnosti vznikají pochybnosti, zejména pak takového, které je podkladem pro zbavení obviněných osobní svobody výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody.

7. Nejvyšší soud však svým rozhodnutím o přerušení výkonu dovoláními napadených rozhodnutí nepředjímá výsledek dovolacího řízení. Ten je odvislý od závěrů učiněných dovolacím soudem v rámci přezkumného řízení a toto rozhodnutí na ně nemá žádný vliv.

8. Předseda senátu dovolacího soudu proto využil oprávnění, které mu zákon svěřuje, a podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu dovoláním napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 29. 4. 2024

Mgr. Pavel Göth předseda senátu

7. Pro lepší srozumitelnost bude v dalším textu v souvislosti s obviněným Miloslavem Schejbalem jako skutek 1) označován skutek popsaný v rozsudku Městského soudu v Praze v bodě II. 1) a jako skutek 2) bude označován skutek popsaný v rozsudku Vrchního soudu v Praze v bodě I. 2).

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláními obviněný Bc. Hynek Čech prostřednictvím obhájce JUDr. Ing. Igora Rusnáka a Miloslav Schejbal prostřednictvím obhájce Mgr. Karla Tománka.

9. Obviněný Bc. Hynek Čech uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na to, že rozhodná skutková zjištění (úmyslné doložení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů), která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

10. Obviněný namítl, že jím předložený znalecký posudek řešil otázku, jakou hodnotu budou mít pozemky v případě jejich zasíťování, tedy jako pozemky stavební. Znalec v posudku výslovně uvedl, že nemovitosti jsou v katastru nemovitostí vedeny jako zemědělské a jejich širší využití závisí na pořizované změně územně plánovací dokumentace a jejím schválení. Stanovená cena tedy byla závislá na schválení a pořízení změny územně plánovací dokumentace a převedení pozemků do zastavitelného území. Obviněný poukázal na výpověď svědkyně J. L., podle níž znalecké posudky s cenou závislou na zhodnocení oceňovaných pozemků v budoucnu nebyly v obchodní činnosti MSD ničím výjimečným.

11. Znalecký posudek navíc předložil při sjednávání úvěru v dobré víře, že jeho závěry jsou pravdivé a odpovídající skutečnosti. Pokud tomu tak nebylo, nelze mu to klást k tíži, jelikož nedisponoval odbornými znalostmi, aby mohl závěry znaleckého posudku ověřit. Bylo objektivně zjištěno, že obsah znaleckého posudku žádným způsobem neovlivňoval a znalce ani neznal, proto nemohl naplnit subjektivní stránku trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, která vyžaduje úmyslné zavinění. Domnívá se, že jednal s péčí řádného hospodáře, jelikož nechal vypracovat znalecký posudek, který apriori nevzbuzoval pochybnost o jeho správnosti. Znalec byl navíc zapsán v seznamu znalců, kteří pro MSD obdobné znalecké posudky vypracovávali, a znalecký posudek zkoumaly kontrolní orgány MSD v několika stupních.

12. Obviněný dále namítl, že MSD bylo od počátku známo, že hodnota pozemků ke dni poskytnutí úvěru nedosahovala výše poskytnutého úvěru. Výpověď svědkyně J. H., podle níž měl být úvěr stoprocentně zajištěn nějakým majetkem, označil obviněný za rozpornou s provedeným dokazováním. Vědomost MSD o tom, že hodnota nemovitostí ke dni podání žádosti o úvěr nedosahovala výše úvěru, vyplývá mimo jiné z hodnocení rizikovosti žadatele o úvěr, kde MSD opakovaně konstatovalo záměr žadatele v horizontu tří let významně tržně zhodnotit nemovitosti v rámci změny územně plánovací dokumentace z orné půdy na zastavitelnou plochu. Ve veškeré dokumentaci navíc MSD označovalo pozemky jako ornou půdu.

13. Podle obviněného nemohou obstát pochybnosti odvolacího soudu ohledně uzavření kupní smlouvy mezi společnostmi Vrchovina a APATIT a.s. již před sjednáním úvěru. Pokud by společnost APATIT a.s. od MSD úvěr nezískala, kupní smlouva by jednoduše zanikla odstoupením jedné ze smluvních stran (prodávajícího) z důvodu neuhrazené kupní ceny a smluvním stranám by vznikla povinnost vrátit si poskytnutá plnění.

14. Obviněný dále vytkl, že to bylo MSD, které si při poskytování úvěrů v otázce hodnoty nemovitostí počínalo zjevně nepřiměřeně obezřetně. Stačilo by, kdyby byli znalci MSD instruováni tak, aby v posudcích kromě ceny po zhodnocení pozemků uváděli i jejich cenu aktuální. Nikdo v MSD se při schvalování žádostí o úvěr nepozastavil nad tím, zda se po poskytnutí úvěru nemovitosti skutečně stanou stavebními pozemky a jak bude postupováno, pokud nikoliv. MSD rezignovalo i na zajištění poskytovaných úvěrů zřízením případného zástavního práva tak, aby se v případě prodlení žadatelů o úvěr s jeho splácením mohlo uspokojit z výtěžku zastavených nemovitostí.

15. Obviněný považoval za zcela nepřijatelné poukazy odvolacího soudu na jiná trestní řízení, v nichž má obviněný a společnost APATIT a.s. figurovat. Odvolací soud z nich dovodil, že obviněný nebyl v pozici tzv. bílého koně, ale že jeho účast v procesu získávání úvěrových prostředků od MSD byla daleko propracovanější. Přitom v případě jednoho trestního řízení nebyl obviněný ani obviněn a v případě dalšího nebyla dosud jeho vina prokázána, a je na něj proto nutné hledět jako na nevinného.

16. Za nesprávnou označil obviněný úvahu odvolacího soudu, podle které MSD nebylo oprávněno si v případě nesplácení úvěru na úhradu své pohledávky započíst z finančních prostředků odpovídajících vkladu společnosti APATIT a.s. ve výši 100 000 000 Kč. Zdůraznil, že podle článku V. odst. 1 písm. b) stanov je MSD oprávněno své splatné pohledávky za dlužníkem započíst proti úrokům z vkladů, vkladům a vypořádacímu podílu. Není tak pravdivé tvrzení odvolacího soudu, že další členský vklad se stal majetkem MSD, a tudíž jej nebylo možné započíst na případný závazek společnosti APATIT a.s. k úhradě poskytnutého úvěru.

17. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 12 To 14/2023, a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

18. Obviněný Miloslav Schejbal v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

19. K otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu namítl, že platby 19 600 000 Kč v případě skutku 1) i 8 500 000 Kč u skutku 2), které měly být učiněny v rozporu s účelem úvěru, odeslala J.

V. Ta při podání vysvětlení uvedla, že od obviněného žádné pokyny nedostávala, vše šlo přes vrchního ekonoma a příkazy k bankovním platbám dělala na základě pokynů vedoucích. Odvolací soud toto její vysvětlení zcela ignoroval. Obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého bylo pro posouzení jeho trestní odpovědnosti rozhodující, že podepsal za obchodní společnost SYNTEROSEN s.r.o. v postavení zájemce rámcovou smlouvu o zprostředkování nákupu nemovitostí se společností Vrchovina.

Obviněný nemá žádné povědomí o tom, že by podepsal nějakou rámcovou smlouvu. Žádná taková smlouva ani nebyla v hlavním líčení provedena jako důkaz a obviněný neví, že by se nacházela ve spisu. Není si vědom ani toho, že by podepsal e-mailový přípis ze dne 10. 7. 2013, o němž hovoří odvolací soud. Takový přípis rovněž nebyl v hlavním líčení proveden jako důkaz. Navíc jde o přípis, který má pocházet z doby několika měsíců po spáchání skutku. Obviněný proto nerozumí tomu, jak by mohl dokládat jeho subjektivní stránku.

Závěry odvolacího soudu tak nemají oporu v provedeném dokazování. Byl odsouzen pouze za to, že formálně převzal funkci jednatele a připojil svůj podpis ke dvěma úvěrovým smlouvám. Osobně podepisovat úvěrovou dokumentaci na MSD nikdy nebyl a nikdo ze svědků jej nezná. Také on nezná nikoho z obviněných, ani znalce Ing. Vlastimila Hudečka. Z usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování SKPV, Expozitury České Budějovice, ze dne 7.

3. 2022, č. j. NCOZ-9842-1036/TČ-2018-417204-F, bylo prokázáno, že veškeré dispozice s úvěrovými prostředky činila výlučně J.

V. Obviněný k ní měl naprostou důvěru, a proto dokumenty, které mu dala k podpisu, nezkoumal ani nečetl. Uvedené skutečnosti zásadně odlišují jeho postavení od postavení ostatních obviněných. Z poskytnutých prostředků žádné platby neposílal, ani o nich nevěděl. Z hlediska subjektivní stránky proto nejednal úmyslně, ale lze u něj dovodit maximálně vědomou nedbalost. Nemohl proto naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle § 211 tr. zákoníku.

20. Obviněný rovněž namítl, že rozhodnutí soudů jsou zmatečná a nepřezkoumatelná v otázce způsobení značné škody. Obviněný soudům vytkl, že neprovedly jím navržené doplnění dokazování o revizní znalecký posudek na obvyklou cenu nákupního střediska XY v XY. V této souvislosti odkázal na výpověď znalce Ing. Vladimíra Hůdy, který v postavení svědka potvrdil obvyklou cenu uvedené nemovitosti v daném čase na částku 24 400 000 Kč. Ve znaleckém posudku Ing. Vlastimila Hudečka byla uvedena obvyklá cena ve výši 25 000 000 Kč. Naproti tomu v obžalobě byla uvedena obvyklá cena 15 700 000 Kč, přestože policií přibraný znalec potvrdil, že určoval tržní hodnotu, neboť neměl k dispozici dostatečný počet realizovaných prodejů. Obviněný proto nesouhlasí se závěrem soudů, že úvahy svědka Ing. Vladimíra Hůdy, který nebyl v postavení znalce, nebyly způsobilé zpochybnit závěry znaleckého posudku zajištěného v rámci trestního řízení. Rozdíl v obvyklé ceně podle znalce Ing. Vladimíra Hůdy a podle znalce Ing. Petra Ondraschka představoval částku 8 700 000 Kč. Vzhledem k výši škody 4 300 000 Kč považuje obviněný řádné ocenění nemovitosti za klíčové k zodpovězení otázky, zda vůbec nějaká škoda mohla vzniknout. Spolehlivé určení výše škody přitom mělo dopad na otázku promlčení skutku. Pokud by ke vzniku škody nedošlo, skutek by měl být kvalifikován podle § 211 odst. 2 tr. zákoníku (nikoliv odst. 5 téhož ustanovení), a v takovém případě došlo k promlčení trestní odpovědnosti. Rovněž odvolací soud odmítl závěry Ing. Vladimíra Hůdy s odůvodněním, že jeho tržní ocenění nemá náležitosti znaleckého posudku. Za zcela nepravdivé označil obviněný tvrzení odvolacího soudu, že k zástavě pro úvěr byl použit pouze pozemek, nikoliv budova obchodního centra. Ze smlouvy o zřízení zástavního práva a návrhu na vklad zástavního práva jasně vyplývá, že předmětem zástavního práva byla i budova obchodního centra XY.

21. Obviněný soudům také vytkl, že neposuzovaly otázku společenské škodlivosti činu a souladu se zásadou subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, ačkoliv to vzhledem ke specifickým okolnostem případu bylo nezbytné.

22. Ve vztahu k výroku o trestu obviněný namítl, že měl být aplikován § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Poukázal na to, že nemá ekonomické ani právnické vzdělání, neměl z poskytnutých úvěrových prostředků žádný prospěch, je bezúhonný, vede řádný život, ve volném čase se věnoval trenérské práci s mládeží, je osobou seniorského věku se zhoršeným zdravotním stavem a má vyživovací povinnost ke dvěma dětem ve věku deset a dvacet let. Od spáchání skutku uplynula doba více než deseti let a trestní stíhání trvalo sedm let. Ve věci došlo také k výraznému spoluzavinění ze strany poškozeného MSD díky absenci náležité obezřetnosti při poskytování úvěru. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 486/2010, 11 Tdo 1121/2012 a 4 Tdo 85/2017. Podle obviněného je zřejmé, že představenstvo MSD i její úvěroví pracovníci museli o úvěrovém podvodu vědět, a přesto jej doporučili poskytnout.

23. Podle obviněného nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhán, respektive nebylo prokázáno, že by takový skutek spáchal. Je přesvědčen, že důkazy navržené obhajobou prokazují jeho nevinu. Funkci jednatele převzal pouze formálně, aniž by si uvědomoval důsledky s tím spojené, podepisoval dokumenty, kterým vůbec nerozuměl, nikdy neprováděl žádné dispozice s peněžními prostředky, ani neměl z přijatých úvěrů žádný prospěch. Byl pouze využit ke spáchání úvěrového podvodu, sám se cítí podveden a využit. Byl souzen pouze za to, že formálně převzal funkci jednatele, připojil svůj podpis ke dvěma úvěrovým smlouvám, a dále se nezajímal o chod společnosti.

24. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 12 To 14/2023, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2022, sp. zn. 49 T 14/2019, a sám podle § 265m tr. ř. rozhodl o zproštění obžaloby obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán, event. podle § 226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že takový skutek spáchal obviněný.

25. Opis dovolání obviněných byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci.

26. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání obviněného Bc. Hynka Čecha uvedl, že jeho námitky nepovažuje za důvodné. V posuzované věci totiž soudy mimo jiné zjistily, že obviněný předložil k žádosti o podnikatelský úvěr ve výši 25 900 000 Kč nepravdivý znalecký posudek znalce Ing. Vlastimila Hudečka, kterým byla stanovena hodnota zástavy (pozemků) v jiné výši, než která odpovídala skutečnosti. Znalec záměrně kalkuloval s oceněním zástavy, které odpovídalo hodnotě stavebních pozemků, ačkoli ve skutečnosti šlo o pozemky zemědělské v tržní hodnotě ve výši 293 340 Kč. Vzhledem k tomu, že obviněný tento znalecký posudek předkládal úvěrujícímu jako jediný statutární orgán obchodní společnosti APATIT a.s., musel mít přehled o tom, že pozemky nejsou vedeny jako stavební. Tuto informaci obsaženou v příslušném znaleckém posudku mohl bez zřejmých obtíží rozpoznat a úvěrujícího na ni upozornit, zvláště za situace, kdy šlo o podstatný údaj pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru. Jestliže ovšem obviněný uvedenou informaci úvěrujícímu zamlčel, jednal zcela vědomě s cílem získat neoprávněně úvěr ve výši 25 606 660 Kč. Závěry, ke kterým soudy dospěly v otázce úmyslného zavinění obviněného na podkladě předmětného znaleckého posudku a ostatních důkazních prostředků, jsou proto podle státního zástupce správné a netrpí namítaným zjevným rozporem ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

27. Také pokud jde o dovolání obviněného Miloslava Schejbala, označil státní zástupce dovolací námitky za neopodstatněné. Podle jeho názoru obviněného usvědčují ze spáchání obou skutků v řízení opatřené a provedené důkazy. Ty ve svém souhrnu zcela jednoznačně svědčí o tom, že obviněný bez souhlasu věřitele použil prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel a způsobil tímto činem značnou škodu, a že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl hrubě zkreslené údaje a způsobil tímto činem škodu velkého rozsahu. Pokud jde o otázku úmyslného zavinění, poukázal státní zástupce na to, že obviněný v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti SYNTEROSEN s.r.o. sjednával úvěrové smlouvy a byl také osobou, která měla dispoziční právo k bankovnímu účtu této právnické osoby. Z obsahu znaleckého posudku Ing. Vlastimila Hudečka musel vědět o tom, že ocenění předmětných nemovitostí neodpovídá skutečnosti a že tyto nemovitosti tak nejsou způsobilé k zajištění úvěru v požadované výši. Šlo totiž o poměrně snadno zjistitelnou informaci o tom, že předmětné pozemky nejsou vedeny jako stavební.

28. Státní zástupce dále uvedl, že skutková zjištění vztahující se ke znaku škody u skutku pod bodem 1) dostatečně vyplývají ze znaleckého posudku znaleckého ústavu Appraising Alpha - znalecký ústav, s.r.o. Na tom podle něj nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného, že odvolací soud nepravdivě určil rozsah zástavního práva. Odvolací soud se totiž ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a nijak nezpochybnil závěry zmíněného znaleckého posudku, který se zabýval obvyklou cenou pozemku i budovy. Pokud jde o námitku obviněného, že soudy v otázce výše škody neprovedly podstatný důkaz k prokázání rozhodných skutkových zjištění (revizní znalecký posudek – pozn. soudu), státní zástupce zdůraznil, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, proč důkaznímu návrhu obviněného nevyhověl. S odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 2. 2008 Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01, státní zástupce doplnil, že nerespektování práva na spravedlivý proces je založeno až situací, kdy by neprovedení důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. V této trestní věci však podle státního zástupce nevznikly takové důvodné pochybnosti, neboť rozsah dokazování umožňoval soudům učinit úplná a správná skutková zjištění, na jejichž podkladě dospěly k přiléhavým právním závěrům.

29. K námitce obviněného ohledně porušení pravidla in dubio pro reo státní zástupce uvedl, že k jejímu porušení nemohlo dojít, protože v posuzované věci nevznikly důvodné pochybnosti o vině obviněného. Provedené a vyhodnocené důkazy svědčí o tom, že posuzované skutky se staly, spáchal je obviněný a tyto skutky naplňují zákonné znaky zločinů úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. a § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.

30. V řízení podle státního zástupce nedošlo ani k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý, který by snad nedosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Naopak, obviněný spáchal trestné činy úvěrového podvodu v jejich kvalifikované skutkové podstatě podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a způsobil jimi značnou škodu a škodu velkého rozsahu. Existence společenské škodlivosti činu nemůže být podle státního zástupce v této věci zpochybněna ani námitkou obviněného, že poškozená právnická osoba nedodržela potřebnou míru opatrnosti v rámci sjednávání jednotlivých úvěrů. Ani snížená míra opatrnosti a obezřetnosti poškozené totiž bez dalšího nevylučuje trestní odpovědnost obviněného. Státní zástupce zdůraznil, že to byl obviněný, kdo docílil poskytnutí úvěru na základě nepravdivých údajů, a že tyto údaje byly rozhodující pro úvahu úvěrujícího poskytnout úvěr. To, zda zaměstnanci poškozené nerozpoznali nepravdivost těchto údajů, není z hlediska trestní odpovědnosti podstatné a už vůbec to nemá v této věci vliv na společenskou škodlivost činů. Použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku tak není podle názoru státního zástupce namístě.

31. K námitkám, jimiž obviněný brojil proti nesprávnému posouzení úmyslného zavinění a namítl promlčení trestní odpovědnosti, státní zástupce uvedl, že nejsou způsobilé naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, jelikož je obviněný založil na zpochybnění skutkových zjištění a výsledků provedeného dokazování.

32. Ohledně výhrady obviněného, že soudy při ukládání trestu nepoužily § 58 tr. zákoníku státní zástupce zdůraznil, že v posuzované věci nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti, které by u obviněného jeho použití odůvodňovaly. Důvodem pro jeho použití není bez dalšího ani skutečnost, že obviněný je rodičem nezletilého dítěte. Z nálezů Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, a ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, podle státního zástupce vyplývá, že soudy jsou sice povinny nejlepší zájem dítěte pečlivě zvažovat, tento zájem není ovšem jediný a převažující, zvláště za situace, kdy se obviněný opakovaně dopustil závažné úmyslné trestné činnosti. Nadto obviněný neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněným představuje fatální zásah do výchovného prostředí nezletilého dítěte či do zabezpečení jeho výživy, a že by takový výkon uvedeného druhu trestu měl výrazně negativnější dopad na dítě obviněného, než je tomu v obdobných srovnatelných případech. Podle názoru státního zástupce veřejný zájem na potrestání obviněného převažuje v této věci nad nejlepším zájmem jeho nezletilého dítěte.

33. Pokud jde o namítanou celkovou délku trestního řízení, trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 26. 3. 2018, obžaloba na něj byla podána dne 20. 12. 2019 a pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. 5. 2023. Nelze proto konstatovat, že doba trestního stíhání obviněného v trvání přibližně pěti let byla nějak extrémní. Navíc soudy nižších stupňů uvedenou délku řízení dostatečně zohlednily ve výši uloženého trestu. Podle státního zástupce tak nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

34. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Státní zástupce současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Formální podmínky věcného projednání dovolání

35. Obvinění Bc. Hynek Čech i Miloslav Schejbal jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Obě dovolání byla podána prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

36. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.

37. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovoláních rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které obvinění v dovolání odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

38. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III.

ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II.

ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

39. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

40. Dovolací námitky obou obviněných z převážné části obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. odpovídají.

IV. Důvodnost dovolání

41. Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovoláních relevantně uvedeny, jakož i řízení napadeným rozhodnutím předcházející. Přitom shledal, že dovolání jsou důvodná.

a) k dovolání obviněného Bc. Hynka Čecha

42. V případě obviněného Bc. Hynka Čecha pochybily soudy v otázce, v čem spočívala hrubá zkreslenost znaleckého posudku Ing. Vlastimila Hudečka a jaký význam měl jeho znalecký posudek při sjednávání úvěrové smlouvy. Rovněž se nevypořádaly se všemi skutečnostmi plynoucími z provedeného dokazování, jež mohly mít vliv na určení výše způsobené škody jakožto znaku kvalifikované skutkové podstaty úvěrového podvodu podle § 211 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku. Takto zjištěné vady odpovídaly důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

43. Podle výroku rozsudku soudu prvního stupně spočívaly hrubě zkreslené údaje uvedené při sjednávání úvěrové smlouvy v tom, že se obviněný na podkladě znaleckého posudku Ing. Vlastimila Hudečka snažil vyvolat dojem, že hodnota zástavy (pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY) činila 32 472 738 Kč, ačkoliv v době ocenění pozemků a v době předložení žádosti o úvěr činila jejich skutečná tržní hodnota pouze 293 340 Kč. Jinými slovy hrubá zkreslenost údajů spočívala v navození dojmu, že znaleckým posudkem odhadnutá hypotetická (budoucí) hodnota pozemků je ve skutečnosti hodnotou odpovídající aktuálnímu stavu a že pozemky již v době sjednání úvěru mohou sloužit jako dostatečné zajištění. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (body 391. a 392. rozsudku) tato skutková zjištění rozvedl tak, že obviněný předložil k žádosti o úvěr nepravdivý znalecký posudek Ing. Vlastimila Hudečka (z něhož podle soudu nelze za žádných okolností dovodit, že jím uvedená cena má vyjadřovat spekulativní cenu pozemků, kterou by ohodnocované pozemky eventuálně mohly v budoucnu získat poté, až se stanou pozemky stavebními), a to proto, že mu bylo známo, že pro vyhovění a poskytnutí úvěru bude banka požadovat zřízení zástavního práva na nemovitostech žadatele pro účely zajištění pohledávky MSD a je vyloučeno poskytnutí úvěru stonásobně vyššího, než byla hodnota zastavené nemovitosti. Současně mu muselo být zcela zřejmé, že není v možnostech zaměstnanců poskytovatele úvěru znalecký posudek podrobit kontrole správnosti zde uvedených závěrů, což potvrdila soudu i svědkyně J. L., která byla součástí úvěrové komise MSD, a svědek M. L., pracovník úvěrového oddělení MSD.

44. Odvolací soud se se skutkovými závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil (bod. 35 jeho rozsudku). Jako podstatné pak zdůraznil (body 36. a 37. rozsudku), že obviněný předložil hrubě zkreslený znalecký posudek Ing. Vlastimila Hudečka vyčíslující příslušné pozemky jako pozemky stavební, ačkoliv se jednalo o pozemky zemědělské, kdy jím stanová cena převyšovala skutečnou cenu nemovitostí zhruba stokrát. Obviněný podle názoru odvolacího soudu přesně věděl, co činí, a jeho snahou bylo uvést úvěrující společnost v omyl.

45. Jak ovšem z předloženého trestního spisu zjistil Nejvyšší soud, popsaná skutková zjištění soudů jsou ve zjevném rozporu se skutečným obsahem provedených důkazů.

46. Soudům lze přisvědčit do té míry, že samotný znalecký posudek Ing. Vlastimila Hudečka (č. l. 428) byl zpracován zavádějícím způsobem. Na první pohled skutečně navozuje dojem, že jím zjištěná „obvyklá tržní cena“ pozemků ve výši 32 472 738 Kč se váže k datu vypracování posudku bez dalšího. Teprve při jeho podrobnějším studiu lze vyčíst, že takto zjištěná cena pozemků je pouze spekulativním odhadem a je vázána na další podmínky, zejména změnu územně plánovací dokumentace a převedení pozemků do zastavitelného území pro výstavbu rodinných domů. Při izolovaném hodnocení samotného závěru posudku by jej důvodně bylo možné posoudit jako hrubě zkreslený.

47. Soudy ovšem přehlédly kontext, v jakém obviněný tento znalecký posudek při sjednávání úvěrové smlouvy předložil. Jednalo se o sjednávání podnikatelského úvěru, který byl od počátku žádán a následně také sjednán za účelem realizace projektu týkajícího se konkrétních pozemků. V žádosti o úvěr (č. l. 475) i v úvěrové smlouvě (č. l. 411) byl vymezen jako „nákup nemovitostí, projektová a inženýrská činnosti a ostatní náklady na přípravu projektu ve výši 18 210 000 Kč, náklady managementu projektu, pokrytí úroků z úvěru, ostatní náklady a rezervu až do doby realizace prodeje zasíťovaných pozemků ve výši 7 690 000 Kč“. V žádosti o úvěr byl projekt prezentován tak, že společnost APATIT a.s. za získané finanční prostředky nakoupí pozemky vhodné k zástavbě a během následujících tří let získá územní rozhodnutí pro umístění stavby, čímž dojde k významnému tržnímu zhodnocení pozemků, které poté budou za tržní cenu prodány vybrané developerské společnosti. Projekt (účel úvěru) se týkal konkrétních pozemků (pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY). Právě tyto pozemky měly být předmětem zhodnocení. Nešlo o poskytnutí úvěru na zhodnocení jiných či abstraktních pozemků, jež budou teprve v budoucnu jako vhodné vytipovány. Nejvyšší soud tedy již na tomto místě považuje za potřebné zdůraznit, že předmětem zástavy byly tytéž nemovitosti, které měly být na základě prezentovaného projektu zhodnoceny za předpokladu změny územního plánu atd. Jako přílohu žádosti o úvěr předložil obviněný také rozpočet projektu (č. l. 495). V něm je kalkulováno s kupní cenou těchto konkrétních pozemků (srov. kupní cenu u kupní smlouvy na č. l. 446) a také výslovně uvedeno, že částka 32 472 738 Kč je budoucí hodnotou podle znaleckého posudku Ing. Vlastimila Hudečka, tedy konečnou hodnotou, kterou mohou mít pozemky v budoucnu při prodeji vybranému developerovi jako pozemky stavební. Znalecký posudek tedy obviněný předkládal již na podporu reálnosti podnikatelského záměru.

48. Žádost o úvěr, včetně všech příloh, hodnotilo MSD při schvalování úvěru. Hodnocení rizikovosti úvěru za MSD zpracoval pracovník úvěrového oddělení MSD M. L. (č. l. 452). Ten v hodnocení rizikovosti opět popsal podstatu celého projektu spočívající v nákupu pozemků a jejich následného zhodnocení v návaznosti na změnu územního plánu a charakteru jejich využití, přičemž i on výslovně uvedl, že hodnota pozemků ve výši 32 472 738 Kč určená znaleckým posudkem Ing. Vlastimila Hudečka je předpokládanou budoucí hodnotou pozemků, které může být dosaženo při realizaci celého projektu. Znalecký posudek byl očividně ze strany MSD posuzován již v souvislosti se samotným projektem, který měl být úvěrem financován, a v něm uvedená obvyklá cena pozemků byla chápána jako hypotetická konečná cena pozemků po realizaci projektu. Nebyl tedy ze strany MSD zvažován výlučně pro potřeby zajištění úvěru, jak o tom uvažovaly oba soudy. Příslušní pracovníci MSD si byli vědomi toho, že částka 32 472 738 Kč představuje potencionální budoucí hodnotu pozemků, nikoliv jejich tržní ocenění k okamžiku podání žádosti o úvěr. Nedávalo by ostatně žádný smysl, aby MSD úvěrem financovalo podnikatelský projekt, který by měl za začátku i na konci stejnou hodnotu. V takovém případě by nemohl být dosažen ani onen 25,38% výnos projektu, jenž MSD také zahrnulo do úvah o rizikovosti návratnosti své investice.

49. Je pravdou, že znalecký posudek Ing. Vlastimila Hudečka představoval rovněž podklad pro úvahy o zajištění úvěru zástavním právem, přičemž obviněný v této souvislosti samostatně neuvedl, že v něm uvedená obvyklá cena pozemků je cenou hypotetickou (budoucí). Hodnocení účelu úvěru (podnikatelského záměru) a hodnocení zajištění úvěru však nelze oddělit. Titíž pracovníci MSD hodnotili nejprve účel úvěru a reálnost podnikatelského záměru, teprve následně dostatečnost jeho zajištění zástavním právem ke konkrétním nemovitostem. Nelze tvrdit, že v obou těchto krocích mohli znalecký posudek chápat odlišně. Pokud tedy obviněný v souvislosti s podnikatelským záměrem hovořil o obvyklé ceně pozemků uvedené ve znaleckém posudku jako o budoucí hypotetické ceně, a stejným způsobem ji chápalo také MSD, nemohlo tomu být pro účely zajištění úvěru jinak. Závěry zachycené ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku a v odůvodnění napadených rozhodnutí, podle kterých se obviněný na podkladě nesprávného znaleckého posudku záměrně snažil vyvolat dojem, že hodnota zástavy je více než stonásobně vyšší, než ve skutečnosti byla, že předložením znaleckého posudku s nepravdivě stanovenou cenou pozemků hodlal uvést MSD v omyl a že nebylo v možnostech MSD pravdivost posudku ověřit, proto nemohly obstát.

50. Dosud nelze mít za vyvrácenou obhajobu obviněného, že při sjednávání úvěrové smlouvy neuvedl žádné hrubě zkreslené údaje týkající se aktuální hodnoty zástavy sloužící k zajištění úvěru a že to bylo MSD, které šlo vědomě do rizikového obchodního případu a poskytlo úvěr, který nebyl dostatečně zajištěn. Nic na tom nemohou změnit ani poměrně obecná vyjádření svědků z řad úvěrových pracovníků MSD, kteří se vyjadřovali spíše k tomu, jak měli při schvalování žádostí o úvěry postupovat, než k tomu, jaká byla v MSD skutečná praxe. Podstatné je, že jejich výpovědi do značné míry kolidují s listinnými důkazy vztahujícími se k tomuto úvěrovému případu.

51. Nabízí se otázka, zda nalézací soud neměl na onen problematický znalecký posudek Ing. Vlastimila Hudečka nahlížet perspektivou samotného podnikatelského záměru prezentovaného obviněným v žádosti o úvěr. Ostatně sám v odst. 400 svého rozhodnutí dospěl k závěru, že podnikatelský záměr nebyl od počátku realizovatelný. Jde nejenom o soudem zmíněné srovnání skutečné aktuální ceny pozemků ve výši 293 340 Kč (podle znaleckého posudku Ing. Libora Hemelíka, č. l. 5236) s kupní cenou 17 000 000 Kč, za kterou společnost APATIT a.s. pozemky nakoupila od společnosti Vrchovina, ale také (při akceptaci takového výkladu znaleckého posudku) o hypotetickou budoucí cenu pozemků určenou Ing. Vlastimilem Hudečkem na částku 32 472 738 Kč. I tato částka se totiž zdá být významně (téměř čtrnáctinásobně) nadhodnocena. Podle zjištění znalce Ing. Libora Hemelíka by tržní cena těchto pozemků jako pozemků určených pro výstavbu v té době činila pouze 2 346 720 Kč. Z těchto souvislostí lze zvažovat skutková zjištění, že Ing. Vlastimilem Hudečkem odhadnutá budoucí cena pozemků tvořila východisko, kolem kterého byl vytvořen celý uměle nadhodnocený podnikatelský záměr. Nezdá se, že by výše kupní ceny pozemků 17 000 000 Kč měla jakýkoliv reálný ekonomický podklad (necelé tři týdny předtím koupila společnost Vrchovina tyto pozemky za zlomek této částky 4 145 583 Kč, viz č. l. 592). Její výše by naopak byla dobře vysvětlitelná pouze jako matematický výsledek odpočtu přiměřeného výnosu projektu a dalších reálně vypadající nákladů od budoucí ceny pozemků určené Ing. Vlastimilem Hudečkem (viz rozpočet projektu na č. l. 495). Z hlediska právního posouzení by v takovém případě hrubě zkreslené údaje uvedené při sjednávání úvěrové smlouvy spočívaly v předložení nereálného projektu podloženého podstatně nadhodnoceným znaleckým posudkem. Pozornost je možno zaměřit rovněž směrem ke zjištění, zda obviněný, potažmo společnost APATIT a.s. realizovaly alespoň dílčí kroky projektu podle jeho časového harmonogramu (č. l. 496).

52. Stručně rekapitulováno, soudy dosud zvažovaly toliko variantu uvedení hrubě zkreslených údajů při sjednávání úvěrové smlouvy cestou předložení záměrně nesprávného znaleckého posudku Ing. Vlastimila Hudečka (tedy posuzovaly pouze zástavu z hlediska rozdílu její skutečné a fiktivní hodnoty), který však v kombinaci s výše zmíněnými ostatními listinami o posouzení a vyhodnocení žádosti o úvěr netvoří dostatečný řetězec svědčící o tom, že MSD bylo postupem obviněného relevantně uvedeno v omyl. Při opakovaném posouzení provedených důkazů, popř. při doplnění dokazování, lze zvážit, zda jednání obviněného nelze skutkově uchopit způsobem odlišným, založeným na tom, že obviněný za společnost APATIT a.s. v žádosti o úvěr prezentoval nereálný (popř. z toho důvodu ani zčásti nerealizovaný) podnikatelský záměr, který byl kalkulován včetně zpochybněné hodnoty pro nákup nemovitostí za 17 000 000 Kč a dalších podmínek (v tomto ohledu nelze nevidět okolnosti, které soudy posoudily jako svědčící o vině obviněného, např. vztahy mezi společnostmi Vrchovina a APATIT a.s. stran přeprodeje pozemků – viz body 399. a 400. rozsudku soudu prvního stupně apod.). Toto by však bylo možné pouze při zachování totožnosti skutku a zohlednění dalších níže uvedených úvah dopadajících na otázku právního hodnocení skutku. Za popsané stávající situace se však soudu prvního stupně dosud nepodařilo objasnit základní skutkové okolnosti ani označit ta rozhodná skutková zjištění, jež by bylo možné podřadit pod znaky základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku.

53. Další pochybení soudů spočívá v nesprávném právním posouzení otázky, jaký význam pro určení výše škody jakožto znaku některé z kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu [§ 211 odst. 4, odst. 5 písm. c) a odst. 6 písm. a) tr. zákoníku] má existence dalšího členského vkladu ve smyslu § 4b zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech.

54. Nejprve je vhodné v obecné rovině připomenout, že základní skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 či 2 tr. zákoníku není vázána na způsobení následku v podobě škody nebo na úmysl pachatele takový následek způsobit. Škoda je znakem až kvalifikovaných skutkových podstat a vzniká teprve v okamžiku, kdy úvěr není splácen v souladu se splátkovým kalendářem, resp. prodleva mezi splátkami překročila dobu a míru dojednanou v úvěrové smlouvě (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.

3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 316/2018). U trestného činu úvěrového podvodu protiprávní jednání pachatele směřuje k získání úvěru prostřednictvím nepravdivých, hrubě zkreslených nebo zamlčených podstatných údajů anebo spočívá v použití úvěru k jinému než určenému účelu, přičemž dominantním znakem všech uvedených forem jednání je to, že pouze ohrožují návratnost úvěru a představují teprve určité „předpolí“ pro možný vznik škody v té podobě, že poskytovateli úvěru se v dalším průběhu úvěrového vztahu nedostane vrácení poskytnutých prostředků (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.

12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1328/2015). Jde o jinou konstrukci skutkové podstaty, než je tomu v případě (obecného) podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Z toho vyplývá, že za škodu způsobenou trestným činem úvěrového podvodu není možné bez dalšího považovat částku, kterou věřitel poskytl dlužníkovi na podkladě úvěrové smlouvy. Je povinností orgánů činných v trestním řízení zabývat se i dalšími okolnostmi, které mají význam pro určení výše škody. Jedná se zejména o zjištění k dosavadnímu průběhu úvěrového vztahu, jakož i k tomu, jakými prostředky a v jakém rozsahu byl takový vztah zajištěn.

Škodou může být toliko částka, která se rovná rozdílu mezi poskytnutými peněžními prostředky a hodnotou zajištění úvěru, resp. i výší již uhrazených peněžních prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05). Právní názor, že za škodu nelze mechanicky považovat výši úvěru získaného nebo použitého trestným činem úvěrového podvodu bez ohledu na okolnosti týkající se jeho splácení, zastává také komentářová literatura (viz Šámal, P.

a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2727).

55. Pokud jde o zajištění úvěru, připouští judikatura zohlednění v podstatě veškerých vhodných zajišťovacích institutů civilního práva, typicky zástavního práva, ručení, finanční (bankovní) záruky či směnky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 427/2013, ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 220/2015, či ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1328/2015). Zajištění však lze při výpočtu výše způsobené škody zohlednit pouze v případě, že je způsobilé plnit svůj účel efektivně [k zajišťovací a uhrazovací funkci zajištění a ke zlepšení věřitelovy kreditní pozice srov. Hulmák, M.

a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1237 a násl.]. Bude tomu tak tehdy, pokud realizací zajištění může být relativně snadno a rychle nastolen stav srovnatelný s předpokládaným a očekávatelným průběhem úvěrového vztahu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1722/2016, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 6 Tdo 429/2020, či ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1261/2021).

56. V nyní projednávané věci obviněný v průběhu trestního stíhání namítal, že sjednaný úvěr byl dostatečně zajištěn dalším členským vkladem ve výši 100 000 000 Kč, který společnost APATIT a.s. vložila do MSD. V případě nesplacení úvěru si mohlo MSD svou pohledávku započíst proti tomuto dalšímu členskému vkladu. Své tvrzení doložil potvrzením MSD (č. l. 4347, 4348), stanovami MSD (č. l. 4355) a znaleckým posudkem znaleckého ústavu APELEN Valuation a.s. (č. l. 4357). Tato okolnost rovněž vyplynula z výpovědi svědka J. L. (viz bod 228. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud k tomu uvedl (bod 238. rozsudku), že peněžité vklady společnosti APATIT a.s. na účet MSD nemají vliv na závěr o vině obviněného Bc. Hynka Čecha, jelikož protiprávnost jeho jednání spočívá v uvedení hrubě zkreslených údajů při sjednávání předmětné smlouvy, díky čemuž mu byl poskytnut úvěr ve výši, které by neměl šanci dosáhnout s ohledem na pravidla nastavená v MSD, pokud by údaje uvedl v souladu se skutečností. Argumentaci obviněného odmítl také odvolací soud, a to s odůvodněním (bod 42. jeho rozsudku), že další členský vklad nelze považovat za peněžní prostředky, které by mohly být použity k zajištění a úhradě úvěru. V okamžiku, kdy člen poskytuje vklad do majetku společnosti, stává se tento vklad majetkem společnosti, v tomto případě družstva, s kterým volně nakládá, a nemůže to být majetek, který lze použít na úhradu úvěrových dluhů, neboť již není majetkem vkladatele, který by mohl být použit jako zástava k úvěrům či jiným dluhům vkladatele. Doplnil, že závěry znaleckého posudku společnosti APELEN Valuation a.s. jsou v rozporu s právní úpravou povahy a podstaty členských vkladů v obchodních korporacích a nesprávný je rovněž z toho důvodu, že zpracovatel oceňoval zemědělské pozemky jako pozemky v budoucnu stavební s možnými budoucími změnami územních plánů dotčených území, což je stejná závažná vada posudku jako u posudku Ing. Vlastimila Hudečka. Po formální stránce pak znaleckému posudku vytkl, že nemá atributy tohoto důkazního prostředku předloženého stranou ve smyslu § 110a tr. ř.

57. Úvahy soudů obou nižších stupňů týkající se právní povahy dalšího členského vkladu člena spořitelního a úvěrního družstva nejsou správné. Soudy totiž zcela přehlédly specifickou právní úpravu zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech (dále jen „zákon o spořitelních a úvěrních družstvech“).

58. Družstevní záložna (což je legislativní zkratka spořitelního a úvěrního družstva) je koncipována jako družstvo, které pro podporu hospodaření svých členů provozuje převážně finanční činnost (zejména přijímání vkladů a poskytování úvěrů) a poskytuje svým členům další služby pro uspokojování jejich potřeb upravené v § 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Problematika členských vkladů je řešena dosti odlišným způsobem od obecného družstevního práva (blíže viz např. Tomáš Dvořák, Družstevní právo, 3.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 255 a násl.). Členský vklad člena družstevní záložny může být pouze peněžitý a je omezeně nepřevoditelný. Zákon o spořitelních a úvěrních družstvech v § 4 odst. 1 a 2 rozlišuje mezi základním členským vkladem a dalším členským vkladem. Výše základního členského vkladu je pro každého člena stejná. Další členský vklad může člen se souhlasem členské schůze vložit do základního kapitálu družstevní záložny za podmínek určených ve stanovách. Jeho výše je z hlediska podílu člena na základním kapitálu družstevní záložny omezena a od určité výše podléhá souhlasu České národní banky.

Člen může vložit i více dalších členských vkladů. Člen také může na základě vlastního rozhodnutí další členský vklad snížit (až do výše základního členského vkladu), avšak nejvýše o 20 % jeho původní výše za každých 12 měsíců ode dne jeho splacení.

59. V souvislostech nyní projednávané věci je třeba zdůraznit, že podle § 4 odst. 7 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech je družstevní záložna oprávněna své splatné pohledávky za dlužníkem jednostranně započíst mimo jiné oproti dalšímu členskému vkladu, a to i v době vydaného rozhodnutí o zákazu nakládání vkladatelů s jejich vklady. Započtením dochází k současnému zániku dvou vzájemných pohledávek – splatné pohledávky družstevní záložny vůči členovi z titulu poskytnutého úvěru a pohledávky člena družstva vůči družstevní záložně na výplatu úroků, (dalších členských) vkladů nebo vypořádacího podílu.

Jedná se tedy o náhradní způsob uspokojení družstevní záložny, který se obejde bez reálného poskytnutí předmětu plnění. Namísto něj je poskytnuta hodnota spočívající ve zproštění vzájemného dluhu. Ve vztahu k pohledávce družstevní záložny za úvěrovým dlužníkem představuje započtení způsob faktického vymožení této pohledávky. I bez souhlasu dlužníka, případně dokonce i proti jeho vůli, bude daný dluh vyrovnán, aniž je zapotřebí uplatnění u soudu [přiměřeně srov. obecné úvahy k započtení v komentáři Hulmák, M.

a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1116]. Právní úprava § 4 odst. 7 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech tedy poskytuje družstevní záložně nástroj k uspokojení splatné pohledávky za úvěrovým dlužníkem, a to nástroj do značné míry efektivnější a rychlejší, než představují smluvní typy zajištění závazku, např. zástavní právo k nemovité věci dlužníka. Podstatné je, že tento způsob zániku závazku (úvěru) se v konečném důsledku nijak negativně neprojevuje v majetkové sféře družstevní záložny.

Nelze tedy hovořit o vzniku škody.

60. Vzhledem k uvedenému nevidí Nejvyšší soud žádný rozumný důvod nezohledňovat při určování výše škody způsobené úvěrovým podvodem rovněž další členský vklad obdobně jako smluvní zajištění úvěru či uhrazené splátky úvěru, a tedy výši dalšího členského vkladu, která je způsobilá započtení, neodečítat od celkové výše poskytnuté úvěrové částky. Přitom je třeba přihlédnout ke zvláštnostem tohoto způsobu vymožení úvěrové pohledávky. Například to, že další členský vklad není propojen s konkrétním úvěrem jako je tomu například u zajištění závazku zástavním právem.

Proti dalšímu členskému vkladu proto může družstevní záložna započíst kteroukoliv splatnou pohledávku z vícero různých úvěrů. Je tudíž třeba zohledňovat celkovou výši všech úvěrů poskytnutých tomu kterému členovi družstva. Započtení by však nebylo možné v případě, že by úvěrový dlužník a člen s dalším členským vkladem byly odlišné osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 3 Tdo 813/2021). Pro možnost započtení je dále rozhodná výše dalšího členského vkladu k okamžiku dohodnuté doby splacení úvěru.

Proto lze zohlednit i pozdější zvýšení dalšího členského vkladu oproti stavu v době sjednání úvěru, pokud k němu došlo dobrovolně, a to až do okamžiku prodlení dlužníka, tj. do vzniku škody (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 316/2018). Jde o principiálně obdobnou situaci, při které je výše škody snižována o dobrovolně zaplacené splátky úvěru.

61. V podmínkách projednávané věci byla navíc úprava § 4 odst. 7 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech výslovně promítnuta i do čl. XVII. stanov MSD (č. l. 4355). Při novém projednání věci bude soud muset zjistit, kdy a v jaké výši vložila společnost APATIT a.s. do MSD další členský vklad. Vedle potvrzení MSD na č. l. 4347 a 4348 lze poukázat na stránky 28 a 39 informace UniCredit Bank o transakcích na účtu společnosti APATIT a.s. (viz elektronický výpis z účtu na č. l. 652). Podle těchto podkladů společnost vložila další členský vklad do MSD dne 27. 11. 2012, tedy dva dny před sjednáním úvěrové smlouvy, ve výši 30 000 000 Kč, a následně dne 30. 1. 2013, tedy krátce poté, další členský vklad ve výši 70 000 000 Kč. Ověřit však bude třeba i další možné členské vklady. Bude třeba se zabývat také tím, jaká byla souhrnná výše dluhů této společnosti vůči MSD, a to v průběhu zde projednávaného úvěrového vztahu. Podle hodnocení klienta (č. l. 452 verte) se mělo jednat ještě nejméně o tři úvěry v celkové výši 18 000 000 Kč. V neposlední řadě bude třeba opatřit vyjádření MSD, zda tento způsob započtení byl zvažován, zda k němu bylo přistoupeno, resp. co takovému postupu bránilo, zda byly další členské vklady APATIT a.s. v předmětném období k dispozici, popř. z jakého důvodu nikoli, zda taková situace může být kladena k tíži obviněnému z hlediska potřebné formy zavinění apod. Teprve na tomto podkladě bude možné přistoupit ke zohlednění všech relevantní okolností majících vliv na výši škody a následném učinění závěru o naplnění znaku škody příslušné kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu.

62. Současně je vhodné učinit poznámku k úvaze soudu prvního stupně, podle níž nemá otázka způsobení škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty úvěrového podvodu vliv na naplnění základní skutkové podstaty tohoto trestného činu. Bez dalšího tomu tak je pouze po formální stránce. Připomenout však lze nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, ve kterém Ústavní soud řešil otázku společenské škodlivosti úvěrového podvodu za situace, kdy i přes uvedení nepravdivého údaje nebylo protiprávní jednání obviněného v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 6 Tdo 254/2017, podle kterého skutečnost, že úvěr (poskytnutý navzdory uvedení nepravdivých, hrubě zkreslených nebo zamlčených údajů) byl následně splácen, může indikovat, že se v konkrétním případě může jednat o méně společensky škodlivý čin, přičemž v takových případech je zapotřebí se o to zevrubněji vypořádat s otázkou naplnění všech znaků skutkové podstaty úvěrového podvodu se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe a způsobilosti takového protiprávního jednání ohrozit majetkové vztahy v oblasti úvěrování.

63. Ačkoliv nelze předjímat, jaký bude výsledek nového projednání v této věci, v jaké podobě bude ustálen skutkový stav věci a jaká bude jeho případná právní kvalifikace, nelze vyloučit, že tyto závěry by mohly dopadat i na nyní projednávanou věc. Pro případ dovození trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin úvěrového podvodu v jeho základní skutkové podstatě, by s ohledem na určitou prodlevu mezi spácháním činu a zahájením trestního stíhání obviněného neměla zůstat mimo pozornost soudu ani otázka případného zániku trestní odpovědnosti z důvodu promlčení.

64. Pouze pro úplnost k otázce výše škody v návaznosti na bod 56. výše je třeba odvolacímu soudu vytknout nedostatečnou pečlivost při přezkoumávání posudku znaleckého ústavu APELEN Valuation a.s. Odvolací soud měl zaznamenat „formální nedostatek znaleckého posudku ve smyslu § 110a tr. ř.“, avšak tento nedostatek nebyl žádným způsobem konkretizován v odůvodnění rozhodnutí. Po věcné stránce pak odvolací soud zcela v rozporu se skutečným obsahem posudku tvrdil, že znalecký ústav oceňoval zemědělské pozemky jako pozemky v budoucnu stavební, obdobně jako to činil Ing. Vlastimil Hudeček. Ve skutečnosti se znalecký ústav proti způsobu ocenění provedenému Ing. Vlastimilem Hudečkem vymezil a sám oceňoval pozemky jako zemědělské s výslednou hodnotou ocenění v intervalu mezi 340 000 Kč až 480 000 Kč (č. l. 4362 verte). Je tedy zjevné, že co do samotných propočtů znalecký ústav s postupy Ing. Vlastimila Hudečka nesouzněl.

65. Dalšího pochybení se soudy dopustily při formulaci skutkové věty, která zahrnuje i popis toho, že měl obviněný s poskytnutými peněžními prostředky nakládat v rozporu s účelem projektu, konkrétně že měl finanční částku v celkové výši 6 355 370 Kč nechat bez souhlasu MSD použít na různé platby nesouvisející s účelem úvěru. Tato část skutkové věty je právně nadbytečná. Měla být vypuštěna ze stejných důvodů, které vedly odvolací soud k úpravě skutkové věty ohledně skutku 2) u obviněného Miloslava Schejbala (bod 51. rozsudku vrchního soudu).

b) k dovolání obviněného Miloslava Schejbala

66. Obviněný Miloslav Schejbal směřoval své dovolací výhrady proti oběma skutkům, jimiž byl uznán vinným. S poukazem na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. namítal pochybení jak při zjišťování skutkového stavu věci, tak při jeho právním posouzení. Jeho argumentace však byla z velké části založena na obecné polemice s hodnotícími úvahami soudů a prostém nesouhlasu s právním posouzením skutků. Obviněný současně důsledně nerozlišil, ke kterému ze skutků své výhrady směřuje. V této části nemohlo být jeho dovolání úspěšné. Naopak v té části, v níž své výhrady formuloval ve vztahu ke konkrétním skutkovým závěrům soudů a s nimi souvisejícím právním posouzením, byly jeho námitky posouzeny nejen jako relevantní, ale zčásti také jako důvodné.

67. Pokud jde o skutek 1), pochybení soudů spočívalo předně v tom, že skutková zjištění (podstatná pro posouzení otázky zavinění) nemají oporu v provedeném dokazování.

68. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, jakým konkrétním jednáním obviněného mělo dojít k použití prostředků získaných účelovým úvěrem na jiný než určený účel ve smyslu § 211 odst. 2 tr. zákoníku. Nalézací soud konkrétní způsob jednání obviněného neoznačil, snažil se ho pouze různými způsoby nepřímo popsat (srov. formulaci „nechal odeslat platbu“ použitou ve skutkové větě, „peníze odešly“ v bodě 13. odůvodnění rozsudku či „společnost SYNTEROSEN s.r.o. zaslala“ v bodě 411. odůvodnění rozsudku). Lze připustit, že nejednoznačnost v této otázce pramenila z důkazní situace, která byla ovlivněna jednak tím, že obviněný využil svého práva a k věci se podrobně nevyjádřil, a jednak zdravotním stavem svědkyně J.

V., jenž bránil jejímu výslechu v postavení svědka (bod 49. rozsudku odvolacího soudu a č. l. 5129). Za této situace ovšem nebylo možné zpochybnit obhajobu obviněného, podle níž to byla právě J. V., kdo zadal klíčový bankovní příkaz, a kdo tak učinil bez vědomí obviněného. Takové skutkové zjištění mělo tvořit základ právního posouzení. Pokud nalézací soud dovozoval trestní odpovědnost obviněného pouze z faktu, že byl v postavení statutárního orgánu společnosti SYNTEROSEN s.r.o., vyžadovalo to pečlivé zvážení, zda lze zavinění obviněného provázat s jednáním svědkyně J.

V. Nalézací soud vystavěl zavinění obviněného na závěru, že vykonával funkci statutárního orgánu ledabyle (bod 13. rozsudku). Takový závěr ovšem nepůsobí přesvědčivě, mj. proto, že nebyl podložen konkrétními skutkovými zjištěními, jakým způsobem vlastně obviněný funkci statutárního orgánu vykonával. Problému ohledně naplnění zavinění si byl očividně vědom i odvolací soud, který za rozhodující označil (bod 49. jeho rozsudku), že obviněný za společnost SYNTEROSEN s.r.o. podepsal rámcovou smlouvu o zprostředkování nákupu nemovitostí se společností Vrchovina.

Tato smlouva měla být titulem, na jehož základě došlo k převodu peněžních prostředků z úvěru od společnosti SYNTEROSEN s.r.o. na účet společnosti Vrchovina. Z toho odvolací soud dovodil, že obviněný musel dát J. V. k převodu příslušné finanční částky pokyn nebo jí minimálně podepsanou rámcovou smlouvu předat, aby mohla příkazy k platbě zadat. Přestože argumentace odvolacího soudu působí logicky, odvolává se na listinu, která není součástí trestního spisu, a tudíž ani nebyla podle § 213 odst. 1 či odst. 2 tr.

ř. předložena stranám k nahlédnutí či přečtena k důkazu. Informace o rámcové smlouvě je totiž obsažena pouze v usnesení policejního orgánu vydaného v jiné trestní věci (č. l. 5112). Zmíněné usnesení sice bylo v hlavním líčení konaném dne 12. 4. 2022 čteno podle § 213 tr. ř. (č. l. 5161), v něm popsané

skutečnosti však nemohou představovat relevantní důkaz v této trestní věci. Takový postup by znamenal porušení zásady bezprostřednosti ve smyslu § 2 odst. 12 tr. ř. [srov. i čl. 6 odst. 3 písm. c), d) Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod], z níž vyplývá mimo jiné požadavek, aby soud čerpal důkazy z pramene, pokud možno co nejbližšího zjišťované skutečnosti. Současně by zasáhl i do práva obviněného na obhajobu [§ 2 odst. 13 tr. ř., čl. 40 odst.

3 Listiny

základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod], jelikož by mu znemožnil seznámit se s obsahem důkazu proti němu a takový důkaz zpochybnit. Nelze tedy považovat za prokázané skutečnosti stran jisté smlouvy, o níž hovoří toliko usnesení policejního orgánu, aniž byla k důkazu jako listina provedena přímo dotyčná smlouva, jejíž písemné vyhotovení vysoce pravděpodobně reálně je k dispozici.

69. Se zmíněnou rámcovou smlouvou o zprostředkování souvisí i další pochybení soudů, týkající se dílčího právního závěru, že finanční prostředky získané účelovým úvěrem byly použity na jiný než určený účel. Soudy tento závěr učinily pouze na podkladě skutkového zjištění, že účel byl v úvěrové smlouvě sjednán jako nákup nemovitostí a peněžní prostředky byly odeslány na účet společnosti Vrchovina, ačkoliv od ní společnost SYNTEROSEN s.r.o. žádné nemovitosti nekoupila. Takové zjištění však není pro závěr o rozporu s účelem úvěru dostatečné. Soudy měly blíže zjišťovat, proč byly peněžní prostředky společnosti Vrchovina odeslány. Pokud jde o samotnou smlouvu o úvěru, jejím předmětem byl podnikatelský úvěr s účelem vymezeným jako nákup nemovitostí (č. l. 333). V žádosti o úvěr pak bylo blíže rozvedeno, že úvěrem má být financován nákup nemovitostí, a to jednak zemědělských pozemků k dalšímu komerčnímu využití, pozemků vytipovaných k pozdější zástavbě, u kterých je reálná změna územního plánu, případně nemovitostí prodávaných v dražbách s vyvolávací cenou nižší, než je cena tržní. Tyto nemovitosti z dražeb je pak možné následně prodat konečnému zájemci za tržní cenu, a to ve lhůtě cca jednoho roku od pořízení. Přestože lze při takto vymezeném účelu jako typický způsob použití peněžních prostředků předpokládat, že měly být odesílány přímo společností SYNTEROSEN s.r.o. jako úhrada kupní ceny určitému prodávajícími, nelze teoreticky vyloučit ani nákup nemovitostí prostřednictvím zprostředkovatele, tedy třetí osoby jednající na základě některé ze smluv příkazního typu. Právě takový vztah mezi společnostmi SYNTEROSEN s.r.o. a Vrchovina ovšem indikuje odvolacím soudem zmíněná rámcová zprostředkovatelská smlouva o nákupu nemovitostí. Bez znalosti obsahu této smlouvy a objasnění vztahu mezi oběma společnostmi je závěr o tom, že s úvěrem bylo naloženo v rozporu se sjednaným účelem, předčasný. Za dostatečný nelze považovat pouhý odkaz nalézacího soudu na výpis z bankovního účtu společnosti SYNTEROSEN s.r.o., pokud nebyl doplněn hodnocením jednotlivých transakcí (viz bod 412 jeho rozsudku). Pochopitelně nelze vyloučit, že vztahy mezi oběma společnostmi byly pouze účelové, a sloužily k vyvádění peněz z MSD. Takový závěr ovšem nelze presumovat, nýbrž by musel vyplynout z provedeného dokazování.

70. Ve vztahu ke skutku 1) prozatím nemůže obstát ani závěr soudů, že obviněný jednáním naplňujícím základní skutkovou podstatu podle § 211 odst. 2 tr. ř. způsobil MSD značnou škodu ve smyslu § 211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Soudy při určení výše způsobené škody sice vyšly ze správného východiska, že od částky poskytnutého úvěru (20 000 000 Kč) je třeba odečíst hodnotu zástavy představující efektivní zajištění úvěru. Zjištění hodnoty zástavy však zatížily vadou tzv. opomenutého důkazu, když zamítly návrh obviněného na doplnění dokazování bez věcně adekvátního odůvodnění.

71. V obecné rovině platí, že soud není v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, či usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, však odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

72. Jde o to, že v nyní projednávané věci soudy zjistily hodnotu zástavy ve výši 15 700 000 Kč pouze na podkladě znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Petrem Ondraschkem za společnost Appraising Alpha – znalecký ústav, s.r.o. Obviněný s takto určenou hodnotou zástavy nesouhlasil a navrhl doplnit dokazování revizním znaleckým posudkem. Svůj návrh odůvodnil tím, že Ing. Petrem Ondraschkem zjištěná obvyklá cena nemovitostí je podstatně nižší než hodnota zjištěná znaleckým posudkem Ing. Vlastimila Hudečka ve výši 25 000 000 Kč a tržním oceněním zpracovaným znaleckým ústavem ENI CONSULT spol. s r.o. ve výši 24 400 000 Kč. Obviněný jinými slovy tvrdil, že hodnota zástavy nebyla v řízení zjištěna bez důvodných pochybností.

73. Pokud jde o znalecký posudek Ing. Vlastimila Hudečka, soudy k němu nepřihlížely z důvodu jeho věcné nesprávnosti. Přiklonily se ke zjištění Ing. Petra Ondraschka, že Ing. Vlastimil Hudeček vypracoval posudek metodicky špatně, ocenění prováděl podle nesprávného ustanovení zákona, špatně vyhodnotil podklady a jeho závěry jsou nesprávné a zavádějící (bod 33 rozsudku vrchního soudu). Soudy tedy hodnotily věcnou stránku posudku Ing. Vlastimila Hudečka a jejich závěry v zásadě nevybočují ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr.

ř.). Pochybnosti lze mít pouze ohledně toho, proč na základě zjištění Ing. Petra Ondraschka neposoudily znalecký posudek Ing. Vlastimila Hudečka jako hrubě zkreslený. Významně nadhodnocoval zjištěnou hodnotu nemovitostí, což mělo podstatný vliv na rozhodování MSD o uzavření úvěrové smlouvy (zkresloval informaci o hodnotě zástavy, která ve skutečnosti nemohla dostatečně zajistit sjednávaný úvěr). Z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze vyčíst, proč takto zjištěnou hrubou zkreslenost posudku předloženého obviněným při sjednávání úvěrové smlouvy nepromítly do popisu skutku a odpovídající právní kvalifikace podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr.

zákoníku, byla-li by zachována totožnost skutku, pro který byla podána obžaloba ve věci. V tomto směru však prozatím dokazování nebylo vedeno.

74. Naopak věcnou stránku věci soudy nehodnotily v případě tržního ocenění zpracovaného znaleckým ústavem ENI CONSULT spol. s r.o. Bylo vypracováno nezávisle na projednávané věci přibližně rok před znaleckým posudkem Ing. Vlastimila Hudečka. Zpracovatel tržního ocenění Ing. Vladimír Hůda byl vyslechnut v hlavním líčení. Uvedl, že ocenění bylo provedeno metodou, kterou se zpracovává tržní ocenění (tj. stejnou metodou, kterou užil také Ing. Petr Ondraschek). Připustil, že sice nejde o znalecký posudek, ale setrval na svém závěru ohledně obvyklé ceny oceňovaných nemovitostí, který považuje za správný.

Je zřejmé, že po věcné stránce toto tržní ocenění znaleckého ústavu ENI CONSULT spol. s r.o. (ač jej nelze považovat za konkurenční znalecký posudek) na odborné úrovni zpochybňuje závěry znaleckého posudku Ing. Petra Ondraschka. Soudy se však věcnou stránkou svědecké výpovědi Ing. Vladimíra Hůdy a jím zpracovaným tržním oceněním nezabývaly. Jakékoliv pochybnosti o správnosti závěrů Ing. Petra Ondraschka nepřipustily s formálním odůvodněním, že Ing. Vladimír Hůda vypovídal v postavení svědka, nikoliv znalce, a tržní ocenění nemělo náležitosti znaleckého posudku opatřeného v rámci trestního řízení, proto nemohou zpochybnit závěry znaleckého posudku (Ing.

Petra Ondraschka) zajištěného v rámci trestního řízení (bod 331 rozsudku soudu prvního stupně, bod 33 rozsudku odvolacího soudu). Oba soudy zjevně přehlédly, že znalecký posudek je sice významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo, ovšem je nutné jej hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz. Ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti (nález Ústavního soudu ze dne 30.

4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06). Jinými slovy mohou být závěry znaleckého posudku vyvráceny či relevantně zpochybněny i jakýmkoliv jiným důkazem než pouze jiným znaleckým posudkem. Vždy je rozhodující věcná správnost důkazů, nikoliv jejich formální podoba. Důkazní význam každého důkazního prostředku je závislý na okolnostech konkrétní trestní věci, na druhu, povaze a důkazní hodnotě ostatních ve věci získaných důkazních prostředků a na tom, jak sám o sobě a ve spojení s ostatními důkazy potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost (srov. Šámal, P.

a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str 1334). Soudy se tedy odmítly zabývat důkazní hodnotou výpovědi Ing. Vladimíra Hůdy a obsahem jím zpracovaného tržního ocenění v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Otázka zjištění skutečné hodnoty zástavy tedy zůstala otevřená. Proto nebylo možné důkazní návrh obhajoby zamítnout jako nadbytečný, jelikož hodnota zástavy nebyla v řízení bez důvodných pochybností vyřešena. Nepodaří-li se soudu prvního stupně po věcné stránce dostatečně přesvědčivě vypořádat s rozporem mezi závěrem znaleckého posudku Ing.

Petra Ondraschka a závěrem tržního ocenění vypracovaného znaleckého ústavu ENI CONSULT spol.

s r.o., bude namístě návrhu obhajoby vyhovět a vyžádat vypracování revizního znaleckého posudku. Stručně shrnuto, objasnění hodnoty zástavy ve výše naznačeném smyslu bude mít zcela zásadní vliv na možné úvahy o výši škody způsobené projednávaným skutkem.

75. Samostatnou otázkou, kterou ponechaly soudy zcela mimo svou pozornost, ale která může být v dalším řízení opět aktuální, je posouzení, zda rozdíl mezi hodnotou zástavy určenou znaleckým posudkem Ing. Vlastimila Hudečka a její hodnotou určenou ať už znaleckým posudkem Ing. Petra Ondraschka, či nově vypracovaným revizním posudkem, tedy v podstatě výše způsobené škody, je kryt zaviněním obviněného. To pak tím spíše, že k žádosti o úvěr předložený znalecký posudek Ing. Vlastimila Hudečka ani samy soudy nepovažovaly za hrubě zkreslený, ale pouze nesprávný.

76. Obviněný v souvislosti s otázkou výše způsobené škody vznesl i námitku promlčení jeho trestní odpovědnosti. Ta je však podmíněna stabilizací skutkového stavu věci v takové podobě, která by nedovolovala jeho jednání právně posoudit ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle § 211 odst. 5 písm. c) tr. ř. Za současného stavu je proto zcela předčasné se k této námitce vyjadřovat v dovolacím řízení. Každopádně bude namístě neponechat v dalším řízení tuto problematiku opomenutou.

77. Pokud jde o skutek 2), nelze z dovolání vyčíst žádné konkrétní výhrady. K tomuto skutku patrně směřovaly pouze v obecné rovině vedené výhrady, jimiž obviněný soudům vytýkal, že byl odsouzen za to, že formálně převzal funkci jednatele a připojil podpis ke dvěma úvěrovým smlouvám a že byl zneužit J. V., které důvěřoval.

78. Nutno obecně předeslat, že Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a určují obsah a rozsah jeho přezkumné činnosti (§ 265i odst. 3 až 5 tr. ř.). Nejvyšší soud proto může vycházet toliko z dovolatelem výslovně vymezených dovolacích důvodů a okruhu argumentů, kterými jejich naplnění odůvodnil. Není a nemůže být úkolem Nejvyššího soudu jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet za obviněného dovolací argumentaci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). I podle usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání. Znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.

79. Obviněný však ve svém dovolání transparentním způsobem nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Přitom je to právě dovolatel, na němž leží povinnost tvrzení ve smyslu označení konkrétních vad, neboť v dovolacím řízení se neuplatňuje revizní princip a Nejvyšší soud tak reaguje jen na konkrétní námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Pokud jde o otázku hodnocení důkazů z hlediska jejich průkaznosti a věrohodnosti, je to zásadně soud prvního stupně, který je oprávněn (na základě uplatňujících se zásad ústnosti a bezprostřednosti) toto posuzovat. Dovolací soud by sám procesním způsobem do oblasti konstrukce skutkových zjištění mohl zasáhnout jen v případě, že by hodnocení provedené uvedeným soudem, případně odvolacím soudem, bylo zjevně vadné, libovolné a očividně odporující požadavku plynoucímu z § 2 odst. 6 tr. ř. O ničem takovém, však dovolací argumentace obviněného Nejvyšší soud nepřesvědčila. Konkrétní dovolací argumentace obviněného stran skutku 2) tedy neodpovídá žádnému z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nemohla proto založit ani přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

ani právní posouzení skutku nemohou být zatíženy stejnými vadami, které byly zjištěny ve vztahu ke skutku 1). Oba skutky se totiž významně odlišují jak po stránce skutkové, tak právní. Trestní odpovědnost obviněného zde nemohla být zpochybněna úlohou J. V., neboť přímo obviněnému bylo kladeno za vinu uvedení hrubě zkreslených údajů při sjednávání úvěrové smlouvy. Z většího množství jeho podpisů na různých dokumentech (např. na č. l. 344, 345, 462, 464, 517, 537), jež musel učinit v delším časovém období, i jím vedené komunikace s MSD (č. l. 335, 385, 448) je zřejmé, že svůj podíl na trestné činnosti oproti skutečnosti snižuje. Pokud reklamoval (str. 5 dovolání dole), že jeho reakce na e-mailový přípis MSD [týká se obou úvěrů u skutku 1) i 2)] není ve spise založena a nebyla jako důkaz provedena, není to pravdou. Důkaz je založen na č. l. 448 a k důkazu byl proveden podle § 213 tr. ř. u hlavního líčení dne 6. 3. 2020 (viz č. l. 4253). Nemohlo zde dojít ani k obdobné situaci, jako v případě obviněného Bc. Hynka Čecha, že by soudy přikládaly znaleckému posudku Ing. Vlastimila Hudečka nesprávný význam. V tomto případě šlo rovněž o podnikatelský úvěr, jeho účelem však byl nákup nemovitostí obecně. Účel úvěru nebyl vázán na realizaci konkrétního projektu. Ve znaleckém posudku Ing. Vlastimila Hudečka (který v tomto případě vyznívá zcela jako stanovující obvyklou tržní cenu nemovitostí bez vlivu dalších okolností) oceněné nemovitosti měly pro účely sjednání úvěru sloužit pouze jako zástava. Hodnotící úvahy soudů o nesprávnosti i hrubé zkreslenosti znaleckého posudku i jeho významu pro rozhodnutí MSD úvěrovou smlouvu uzavřít, jsou přiléhavé (viz body 416 až 421 rozsudku nalézacího soudu). Pochybnosti nevzbuzuje ani právní posouzení zavinění obviněného v pozici tzv. bílého koně (viz body 575 až 579 rozsudku nalézacího soudu; přiměřeně srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008).

81. Obviněný rovněž brojil proti výroku o trestu, jenž mu byl uložen rozsudkem odvolacího soudu, přičemž se domáhal aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že dovolací soud zrušil výrok o vině u skutku 1) i celý výrok o trestu, pozbyly výhrady obviněného proti uloženému trestu své opodstatnění. Pouze pro úplnost lze doplnit, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu obviněný nemůže dovoláním úspěšně brojit proti tomu, že soud v jeho případě neaplikoval § 58 tr. zákoníku. Výjimkou za určitých okolností může být pouze neuložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby za užití ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, které se však týká specificky ukládání trestu pachateli označenému jako spolupracující obviněný (což není případ dovolatele). Použití tohoto ustanovení je totiž při splnění v něm stanovených podmínek na rozdíl od jiných případů (vyjmenovaných v odstavcích 1, 2, 3 a 6, 7) obligatorní. V té souvislosti je třeba připomenout nedávné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikované pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že námitka spočívající v tom, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Uložení konkrétního druhu a výše trestu v rámci zákonem stanovených možností je výsledkem volné úvahy soudu, do níž nelze zasahovat cestou zmíněného mimořádného opravného prostředku. Výjimkou z tohoto pravidla jsou případy vybočení ze zákonných mezí této diskrece trestního soudu při ukládání sankcí, představující porušení základních práv a svobod obviněného. Zásah Nejvyššího soudu by tak byl možný za situace obdobné té, v níž by nápravu zjednal Ústavní soud (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 353/2017, či ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17). K této otázce lze v podrobnostech dále odkázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, jež byly učiněny i při znalosti nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23. V nyní projednávané věci nebylo možné na základě dovolací argumentace obviněného detekovat takové vady při ukládání trestu, které by zvlášť vyžadovaly reakci dovolacího soudu, a to i vzhledem k tomu, že v novém projednání věci bude muset soud o uložení trestu znovu rozhodnout. Jeho povinností pak bude, aby žádné relevantní okolnosti, včetně těch, které zmínil obviněný, neopomenul.

82. Pakliže obviněný Miloslav Schejbal pod bodem II. bod c) (str. 11 dovolání) reklamoval též nedostatek posouzení společenské škodlivosti činu a zásady subsidiarity trestní represe, i v tomto případě nutno konstatovat, že není zřejmé, zda námitku směřoval k oběma skutkům či pouze k některému z nich, každopádně neuvedl ničeho, s čím by bylo možno se z pozice dovolacího soudu vypořádat. Platí tedy závěr výše konstatovaný o nedostatečném odůvodnění dovolání a nemožnosti dovolací argumentaci aktivně domýšlet a doplňovat Nejvyšším soudem.

V. Způsob rozhodnutí

83. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněných důvodnými, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 věty první tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 12 To 14/2023, v částech výroků pod body II. a III. týkajících se obviněného Bc. Hynka Čecha a v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem I. týkajících se obviněného Miloslava Schejbala, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2022, sp. zn. 49 T 14/2019, v části týkající se obviněného Bc. Hynka Čecha a ve výroku o vině obviněného Miloslava Schejbala pro skutek uvedený pod bodem II. 1). Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy ohledně těchto obviněných zůstal nedotčen pouze výrok o vině obviněného Miloslava Schejbala skutkem uvedeným v rozsudku Vrchního soudu v Praze v bodě I. 2), neboť v tomto případě dovolací námitky nebyly podřaditelné pod žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. Toto své rozhodnutí učinil Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

84. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, v němž Městský soud v Praze bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 6. 2024

Mgr. Pavel Göth předseda senátu