6 Tdo 174/2025

6 Tdo 174/2025-955

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný Ing. Peter Vlk, trvale bytem Březník 276, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 7 To 179/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 93/2023, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 7 To 179/2024, v části, ve které bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného. II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 90 T 93/2023, uznal obviněného Ing. Petera Vlka vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého (zestručněně) dne 7. 3. 2020 v XY jako znalec jmenovaný předsedou Krajského soudu v Brně na základě žádosti obhájce vypracoval znalecký posudek č. 393-12/2020 z oboru doprava, odvětví doprava silniční, doprava městská se specializací pro technické posudky o příčinách dopravních nehod, který mu následně předal, a ten jej předložil v Brně na ulici Polní 39 jako důkaz v trestním řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 101/2020 v trestní věci obviněného M.

V. Následně dne 16. 9. 2020 v budově Městského soudu v Brně při hlavním líčení v této trestní věci, které se konalo v čase od 13:00 hod do 15:30 hod, a po poučení podle § 106 tr. ř. a připomenutí znaleckého slibu, přednesl závěry tohoto svého znaleckého posudku a tento znalecký posudek zde obhajoval. V tomto svém znaleckém posudku uvedl nesprávné údaje o příčině a průběhu dopravní nehody, ke které došlo dne 13. 10. 2019 v čase 20:27 hod. v Brně na ulici XY ve směru jízdy od ulice XY směrem k ulici XY, při které došlo k usmrcení chodkyně L.

C. Konkrétně nesprávně stanovil rychlost vozidla M. V., kterou se pohybovalo k místu dopravní nehody, na hodnotu 40 km/hod., a nesprávně vyhodnotil, že poté, co při střetu vozidla a chodkyně došlo nejprve k podražení jejích nohou, pak k nahození jejího těla levou stranou na kapotu a k nárazu hlavy do čelního skla, byla chodkyně vezena na kapotě vozidla a řidič začal na danou situaci reagovat brzděním, čímž došlo ke sklouznutí těla chodkyně z kapoty na komunikaci vedle tohoto ještě jedoucího vozidla, přičemž svoje závěry uvedené v tomto znaleckém posudku formuloval za použití k tomu, s ohledem na konkrétní zajištěné stopy a posuzovaný kontext dopravní nehody, profesně za daných okolností nepřípadných a nepřiléhavých metod znaleckého zkoumání, a to tzv. metody odhození střepů a tzv. metody navinutí, ačkoliv věděl a byl co do myslitelné alternativy srozuměn s tím, že by tyto závěry znaleckého posudku mohly pomoci obhajobě M.

V., že na uvedené dopravní nehodě nenese žádné zavinění, případně že jeho míra zavinění je nižší. M. V. byl následně rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2021, č. j. 3 T 101/2020-569, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2021, č. j. 5 To 142/2021-654, uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku.

2. Za tento a za sbíhající se přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 3. 2021, č. j. 2 T 53/2020-178, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2021, č. j. 9 To 247/2021-228, byl obviněnému uložen souhrnný peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových vozidel, strojírenství všeobecně se specializací opravárenství a technický stav motorových vozidel, doprava silniční městská se specializací pro technické posudky o příčinách dopravních nehod v trvání třiceti šesti měsíců. Výrok o trestu z citovaného rozsudku byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen. Pro další skutek byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby.

3. Odvolání obviněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 7 To 179/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu dovoláním, v němž odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., slovně však citoval dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který také odpovídá povaze dále vyjádřených námitek a lze tak mít za to, že jej chtěl obviněný uplatnit. Namítl, že se odvolací soud vůbec nezabýval jeho argumentací (resp. jeho precizně odůvodněnými důkazními návrhy), kterou ani navíc v plné šíři nepojmul do svého rozhodnutí. Ohledně argumentace odvolacího soudu týkající se jeho omezené možnosti zasahovat do skutkových zjištění soudu prvního stupně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022. Odvolací soud podle něj porušil jeho právo na spravedlivý proces. Podle obviněného je právem znalce vybrat si ke zpracování posudku vědecké metody, na základě nichž dojde k závěrům, které dají odpovědi na položenou otázku. Všichni tři znalci, kteří předkládali posudky v primárním sporu, dospěli k závěru, že technickou příčinou dopravní nehody byl náhlý vstup chodkyně do jízdní dráhy vozidla. Řidič přitom neměl žádnou možnost střetu zabránit. Volba metody navinutí tedy neměla žádný vliv na rozhodnutí soudu v případě řidiče. Chodkyně vstoupila do jízdní dráhy vozidla 0,85 sekundy před střetem. Řidič tedy nemohl na situaci reagovat, neboť průměrná reakční doba je jedna sekunda. Doc. Aleš Vémola uvedl, že řidič by střetu nezabránil ani při rychlosti 50 km/h. Chybně však tvrdil, že by tomu tak bylo při rychlosti 37 km/h. Řidič by střetu nezabránil při žádné rychlosti, neboť chodkyně do vozovky vstoupila v době kratší, než je reakční doba řidiče. Pro zastavení při rychlosti 37–40 km/h potřebuje řidič přibližně 2,2 sekundy. V kritickém okamžiku byla chodkyně na lávce, tedy ji řidič nemohl vidět. Podle obviněného existuje evidentní rozpor mezi dvěma provedenými důkazy, a to jeho posudkem a posudkem Ing. Jiřího Meduny, který uvedl, že řidič jel rychlostí 50 km/h. Soud podle obviněného v rozsudku vypustil kritickou část sdělení doc. Pavla Kohůta, který na podporu obviněným aplikované metody navinutí uvedl, že tato metoda je plně použitelná, má určité rozpětí a své limity, ale to platí o každé metodě. Obviněný má za to, že podle soudů ostatní metody limity nemají.

5. Zásadní rozpor obviněný spatřuje mezi tvrzením doc. Aleše Vémoly, že metoda navinutí je zastaralá, nepoužívá se a nebyla na ni provedena studie, a provedenými důkazy ve formě odborné literatury. Metoda je vyučována na vysokých školách, byla precizována odborníky v Německu v roce 2005, jde tak o jednu z nejmodernějších metod. Soudy se podle obviněného nevypořádaly s „hromadou literatury“. V další části dovolání pak uvedl, že se metodou zabývá mimo jiné publikace doc. Ing. Marka Semely Analýza silničních nehod I, vydaná v r. 2012 (která byla obviněným v odvolání uvedena „k důkazu“ a přiložena), a několik dalších starších publikací z let 1985–2009.

6. Podle obviněného znalci Meduna i Vémola použili tzv. všeobecný graf určení přesné střetové rychlosti v závislosti na délce odhození, který je pouze orientační. Je třeba aplikovat tzv. ověřený graf, ve kterém jsou dány vstupní hodnoty jako typ vozidla, jeho příď, výška chodce a zda bylo brzděno či nikoli. Znalci ke svým posudkům nepřiložili video výstup dané simulace, jejich posudky jsou tak nepřezkoumatelné. Způsob, jakým soudy hodnotily posudky, se vymyká komentářové literatuře. Znalec Ing. Jiří Meduna např. chybně uvedl, že hlava poškozené nebyla v kontaktu s čelním sklem, což je v rozporu s fotodokumentací nehody. Při Ing. Jiřím Medunou uváděné rychlosti vozidla (podle obviněného) 64 km/h by poškozená neskončila na vozovce za vozidlem, ale zcela mimo vozovku vpravo za svodidly. Na to měl Ing. Jiřího Medunu upozornit výstup z programu PC Crash. To je také podle obviněného zjevně důvodem, proč video výstup z programu není součástí spisu. Doc. Aleš Vémola podle obviněného úmyslně ignoroval stopy zajištěné Policií České republiky, která je z procesního hlediska jediná, která tak může činit. Doc. Aleš Vémola však nevycházel z protokolu, ale z fotografie. Sám přitom uvedl, že čmouha mohla a nemusela vzniknout pohybem chodkyně. Současně však dovozoval, že poškozená přeletěla přes střechu vozidla. Tento závěr je v příkrém rozporu s protokolem z dopravní nehody. Daná nečistota je navíc podle obviněného zcela mimo případnou dráhu letu. V další části dovolání pak obviněný namítá, že doc. Aleš Vémola při svém výslechu v hlavním líčení uvedl, že závěr jeho posudku není opřen o skutečnost, že by poškozená přeletěla střechu, přesto na to však soud prvního stupně poukazuje v rozporu s provedeným dokazováním.

7. Podle obviněného je klíčovou podmínkou při stanovení střetové rychlosti pomocí verifikovaných grafů, že vozidlo nesmí být brzděno. Zde je evidentní rozpor mezi tvrzením revizního znalce a odbornou literaturou (na kterou obviněný konkrétně odkázal). Doc. Aleš Vémola také podle obviněného tvrdí, že nevidí žádný rozdíl ve velikosti vozidla co do délky mezi vozidlem Citroën C1 a ostatními vozidly. Podle obviněného je toto vozidlo nejmenší vozidlo s nejkratší délkou přídě 50 cm, ostatní vozidla mají délku přídě 1 m a více. Při zjišťování střetové rychlosti záleží na každém centimetru kapoty právě s ohledem na míru navinutí. Soud pak podle obviněného bez jakéhokoli důkazního podkladu ve spise uzavřel, že metodu odhození střepů nelze použít na střepy moderních aut, ale pouze aut starých. To je v rozporu s publikací doc. Ing. Marka Semely Analýza silničních nehod I. Doc. Aleš Vémola podle obviněného neudělal revizní znalecký posudek, ale pouze svůj vlastní posudek. Podstatou revizního posudku je aplikovat metody obou znalců, precizně zhodnotit podkladový materiál a obsahovou stránku posudků. Revizní znalec není tím, kdo by měl oprávnění určit, která z metod je správnější.

8. Oproti nepředloženým video výstupům z programu PC Crash předložil obviněný odvolacímu soudu tři videa s různými rychlostmi vozidla, přičemž pouze při rychlosti 37 km/h bylo tělo poškozené v pozici, jak je zachyceno v protokolu o dopravní nehodě. Tělo poškozené nemohlo v žádném případě přeletět přes střechu. Mohla pouze přeletět přes „A“ sloupek, pak by ale skončila nikoli na vozovce, ale za svodidly. Při rychlosti 80 km/h by pak došlo k podražení poškozené a jejímu přejetí vozidlem. Rozpory v provedených důkazech, resp. závěry důkazů, jež svévolně provedeny nebyly, soudy nijak nezajímaly (následně obviněný „k důkazu“ uvedl video simulace při rychlostech 37, 64 a 80 km/h). S odkazem na odbornou literaturu obviněný soudům vytýká i hodnocení znaleckých posudků, které jsou bez video výstupů z programu PC Crash nepřezkoumatelné, tedy jako důkaz nepoužitelné. K podpoře svých tvrzení ještě obviněný „doložil do spisu“ odborné vyjádření „z oboru lékařství“ MUDr. Fargaše ze dne 11. 5. 2024, ovšem „ani tento nový důkaz nebyl odvolacím soudem proveden“. Závěrem shrnul, že odvolací soud zcela rezignoval na provedení jakéhokoli navrženého důkazu, těmito se nezabýval ani na ně nijak nereagoval. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil jej obžaloby, popřípadě aby věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný opakuje svou dosavadní obhajobu a podstatná část textu dovolání je shodná s jeho odvoláním. Základem jeho argumentace je polemika se závěry ostatních znalců, která je vedena převážně jen v rovině technické, nikoli právní. Tvrzení o opomenutých důkazech je nekonkrétní, i když v části VII obviněný důkazy označuje. Dovolání však neobsahuje jasné vodítko, kdy a kterému ze soudů byly důkazy navrženy. Podle státního zástupce se lze domnívat, že obviněný spatřuje takový důkazní návrh ve formulaci „k důkazu“ zjevně přejaté do odvolání i dovolání z civilních podání. Argumentace sestává z množství technických poznatků a odkazů a po dovolacím soudu nelze požadovat, aby sám posuzoval správnost technických závěrů vyslovených odborníky nebo publikovaných v odborných časopisech či materiálech vysokých škol. Obviněný měl možnost bránit se jiným znaleckým posudkem opatřeným obhajobou. Závěrem státní zástupce připomněl, že na přechodu pro chodce je chráněn i chodec, který je před vstupem do vozovky pro řidiče „neviditelný“. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

III. Formální podmínky věcného projednání dovolání

10. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší

11. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda jeho konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný (vhledem k textovému vyjádření a s přihlédnutím k obsahu dovolání) uplatnil. Byť byl dovoláním formálně označen důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h), obviněný své námitky obsahově i citací dovolacího důvodu fakticky podřadil pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud pak vycházel právě z obsahového vymezení, nikoli z formálního označení dovolacího důvodu, když tato spolu nekorespondují (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08). Tato zjištění mají zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

IV. Důvodnost dovolání

13. Je třeba nejprve říci, že koncepce dovolání obviněného rozhodně nevyniká přehledností a srozumitelností argumentace, přesto se však nelze ztotožnit s názorem státního zástupce, že námitky uplatněnému dovolacímu důvodu (ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu) vůbec neodpovídají. Obviněný jednak na několika místech uvedl rozpory znaleckého posudku doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D, s jinými důkazy, např. protokolem z dopravní nehody, či údajný rozpor mezi obsahem tohoto znaleckého posudku a závěrem, který z něj vyvodil soud prvního stupně, že poškozená přeletěla přes střechu auta, apod. Bez ohledu na přesvědčivost argumentace by bylo nutné se jí v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zabývat, neboť v principu naplňuje jeho první alternativu. Tyto námitky se nejeví býti nepodřaditelnými pod uplatněný dovolací důvod, neboť právě konfrontace mezi znaleckými posudky, postupy a metodami je stěžejní pro závěr, zda obviněný při podání jeho znaleckého posudku úmyslně zpracoval, poskytl a následně prezentoval tento posudek jako hrubě zkreslený. Takovou situaci je pak třeba odlišovat od prostého pouhého nesouladu závěrů různých znaleckých posudků. Především ale přes jistou chaotičnost dovolací argumentace je zřejmé, že obviněný namítl opomenuté důkazy.

14. Tzv. opomenutý důkaz ve smyslu třetí alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Ústavní soud zároveň již mnohokrát zdůraznil, že tzv. opomenuté důkazy zakládají nepřezkoumatelnost, a tedy i protiústavnost vydaného rozhodnutí (viz např. nález ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, publikovaný pod č. 120/2006 ve svazku č. 41 na str. 499 Sb. nál. a usn., nález ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, publikovaný pod č. 60/2010 ve svazku č. 56 na str. 643 Sb. nál. a usn.).

15. Obviněný opakovaně zmiňuje, že odvolací soud neprovedl navržené důkazy, aniž by současně uvedl které. Na jiných místech dovolání pak označuje důkazní prostředky, navrhuje je (patrně) k provedení Nejvyššímu soudu, aniž by výslovně tvrdil, že zrovna tyto důkazy navrhoval provést soudu odvolacímu, resp. uvádí např. pouze, že je do spisu „doložil“, ale „tento nový důkaz nebyl odvolacím soudem proveden“, apod. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 3. 10. 2024 nevyplývá, že by zde obviněný sám nebo ústy svého obhájce konkrétní důkazní návrh odvolacímu soudu přednesl, nebyl však na to ani odvolacím soudem dotázán, jak o tom bude ještě dále pojednáno.

16. Pečlivou analýzou textu dovolání a jeho srovnáním s textem odvolání tak Nejvyšší soud zjistil, že oněmi neprovedenými důkazy, které lze podřadit třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zejména publikace doc. Ing. Marka Semely Analýza silničních nehod I, vydaná v r. 2012, obviněným předložená video simulace z programu PC Crash při rychlostech 37 km/h, 64 km/h a 80 km/h a odborné vyjádření „z oboru lékařství“ MUDr. Fargaše ze dne 11. 5. 2024, které jsou v textu odvolání citovány vždy po slovním spojení „k důkazu“.

V odvolání obviněný sice také prezentoval seznam odborné literatury týkající se metody navinutí, ten však není uvozen žádnou formulací, z níž by bylo možno dovodit, že tyto publikace zamýšlel provést jako důkaz před odvolacím soudem. Byť Nejvyšší soud nemůže dovolací argumentaci za obviněného v žádném ohledu domýšlet, v tomto poněkud hraničním případě, kdy je dovolání formulováno poměrně nejasně, bylo nutno přihlédnout zejména také k postupu odvolacího soudu, který (jak bylo zjištěno z protokolu o veřejném zasedání i jeho zvukového záznamu) případné důkazní návrhy obviněného zmíněné v odvolání zcela ignoroval a v průběhu veřejného zasedání se na důkazní návrhy stran obecně vůbec nedotázal.

Přitom s ohledem na podstatu projednávaného přečinu a vyhodnocení postupu obviněného jako znalce nelze důkazní návrhy hodnotit jako nikoli „podstatné“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. Nelze se přitom ztotožnit s názorem státního zástupce, který formulaci „k důkazu:“, běžně užívanou a ustálenou v podáních v občanskoprávním řízení a chápanou jako důkazní návrh, patrně nepovažuje za důkazní návrh v řízení trestním. K takovému restriktivnímu výkladu Nejvyšší soud neshledává důvod. Odvolání je opravným prostředkem, který může zpracovat obviněný mj. i bez obhájce. Není tak zásadně možné klást na použité formulace nějaké speciální požadavky, ale je třeba vycházet z běžného chápání lidské řeči a z obsahových konsekvencí textu podání.

Např. pouhé nepoužití výrazu slovesa „navrhovat“ (byť by lépe přispělo k jednoznačnému chápání obsahu odvolání) by nemělo mít za následek závěr o tom, že důkaz navrhován nebyl a v konkrétním případě nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Z použité formulace lze dovozovat, že obviněný konkrétní důkaz před soudem provést chtěl, soudu to dal najevo, provedení důkazu očekával, ale soud se jím žádným způsobem nezabýval a neučinil ani žádné kroky k tomu, aby (v případě pochybností o významu použité formulace) vyjasnil, zda je důkaz obviněným navrhován či nikoli.

Formulace jako „k důkazu“ nebo „důkazy:“ užité v textu opravného prostředku se při běžném chápání mohou sice jevit jako nejasné (mimo důkazního návrhu by přicházelo v úvahu chápat je tak, že pisatel pouze soudu sděluje, že daný důkaz existuje a je způsobilý prokázat jeho tvrzení), v civilním řízení jsou nicméně běžně chápány jako důkazní návrhy se všemi právními důsledky. Ačkoli se občanský soudní řád od trestního řádu v mnohém liší, není důvod k tomu, aby takové slovní spojení mělo v trestním řízení význam opačný či výrazně odlišný než v řízení občanskoprávním.

Pakliže se však užitá formulace jeví odvolacímu soudu jako nejasná, popř. má objektivně potenciál působit jako návrh na doplnění dokazování, je tím spíše namístě, aby se obviněného či jeho obhájce na důkazní návrhy ve veřejném zasedání dotázal a stanovisko obhajoby vyjasnil. Podle § 235 odst. 2 tr. ř. jsou-li při veřejném zasedání prováděny důkazy, užije se přiměřeně ustanovení o dokazování u hlavního líčení. Tím je mj. i ustanovení § 215 odst. 4 tr. ř., podle něhož předseda senátu zjistí, zda strany nečiní návrhy na doplnění dokazování (event. je dále postupováno podle § 218 tr.

ř., popř. rozhodnuto o návrzích negativně).

18. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 3. 10. 2024 u odvolacího soudu (č. l. 912 – 913) i jeho zvukového záznamu je však zřejmé, že se odvolací soud na důkazní návrhy stran vůbec nedotázal, ani jinak se jimi nezabýval. Nejedná se proto o situaci, kdy by bylo možno uzavřít, že obviněný sice důkazní návrhy učinil ve svém písemném podání, u veřejného zasedání na nich však nadále netrval. Odvolací soud zde de facto pouze zahájil veřejné zasedání, po podání zprávy o stavu věci nechal strany přednést jejich odvolání a vyjádřit se k odvolání druhé strany, obviněného vyzval, zda chce sdělit něco nového, a následně po krátké poradě vynesl usnesení, jímž obě odvolání zamítl.

Jeho ústní odůvodnění pak obsahově odpovídá bodu 7. písemného odůvodnění napadeného usnesení. V ústním ani písemném odůvodnění usnesení se odvolací soud důkazními návrhy obviněného nezabýval, tedy nijak neprezentoval, zda vůbec nějaké zjistil, logicky pak žádným způsobem nevypořádal, zda jim event. nevyhověl a z jakých důvodů. Byla tak pominuta zcela zásadní fáze veřejného zasedání bezprostředně související se shora prezentovanou problematikou opomenutých důkazů. Obsahově dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. podřaditelná námitka dovolatele tedy byla shledána důvodnou. Samotné naplnění uvedeného dovolacího důvodu pak bylo důvodem, pro který rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo obstát a bylo třeba je považovat za předčasné a založené na vadě opomenutého důkazu. Povaha této vady neumožňuje Nejvyššímu soudu zabývat se ostatními dovolacími námitkami podřazenými pod stejný důvod dovolání, avšak pod jeho první alternativu v podobně zjevného rozporu obsahu provedených důkazů se skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu.

Teprve na základě umožnění návrhů na doplnění dokazování stranám, jejich posouzení a rozhodnutí o nich bude možno odvolacím soudem posoudit a stabilizovat skutkový stav, z něho vyvodit adekvátní závěry právní, to vše na základě odvolání obviněného ve vztahu k napadenému rozsudku soudu prvního stupně.

19. Přesto lze již nyní v návaznosti na obecnou povinnost odvolacího soudu vypořádat odvolací námitky obviněného poukázat na přílišnou strohost odůvodnění dovoláním napadeného usnesení. To totiž k odvolacím námitkám nic konkrétního neříká. Obsahuje pouze podrobné rozvedení odvolací argumentace stran a v bodě 7. odvolací soud obecnými formulacemi říká, že v rozsudku soudu prvního stupně neshledal žádné vady, a rovněž vymezuje, kdy by zásah odvolacího soudu do hodnocení důkazů soudem prvního stupně podle jeho názoru přicházel v úvahu.

Ke konkrétním výhradám odvolání se tedy nijak nevyjádřil a takové odůvodnění nemůže být dostatečné už proto, že obviněný v odvolání uvedl nové důkazy, soudu prvního stupně neznámé. Byť odvolací soud může při správnosti závěrů rozhodnutí soudu prvního stupně v reakci na konkrétní odvolací námitky na určité pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkázat, není zásadně možné takto činit paušálně, a tedy ke všem odvolacím námitkám pouze bez dalšího odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně jako celek, neboť se takto rozhodnutí odvolacího soudu stává nepřezkoumatelným a budí dojem, že odvolací soud na svou přezkumnou povinnost rezignoval.

S oporou v judikaturní praxi reprezentované zejména usneseními Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, a Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, se odvolací soud při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu a lze tedy v odvolacím řízení z důvodu stručnosti odkázat na podrobnou a přiléhavou argumentaci nalézacího soudu, pokud se však již soud prvního stupně s veškerou argumentací strany dostatečně vypořádal (zejména pokud strana v opravném prostředku pouze opakovala argumentaci přednesenou již před soudem prvního stupně, s níž se tento soud zcela vypořádal), musí však být z odůvodnění odvolacího soudu patrné, že se argumentací obsaženou v odvolání zabýval.

Takový závěr však obsah odůvodnění usnesení odvolacího soudu neumožňuje.

20. Ohledně rozsahu přezkumu skutkových závěrů soudu prvního stupně je odvolací soud třeba upozornit na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, publikované pod č. 53/2022 Sb. rozh. tr., na něž správně upozornil obviněný a podle kterého „Argumentace odvolacího soudu, že hodnocení důkazů je doménou nebo výsostným právem soudu prvního stupně, do něhož odvolací soud není oprávněn zasahovat a je jím vázán, nebo že odvolací soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, takže nemůže zasáhnout do skutkových závěrů soudu prvního stupně, je v rozporu s koncepcí odvolacího řízení, jehož úprava naopak výslovně předpokládá, že předmětem přezkumu odvolacího soudu jsou jak hodnocení důkazů, tak skutková zjištění soudu prvního stupně [viz např. § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř.]. Vázanost hodnocením důkazů soudem prvního stupně podle § 263 odst. 7 tr. ř. se projeví jen v souvislosti se změnou nebo doplněním skutkových zjištění odvolacím soudem a vztahuje se na omezený okruh případů, v nichž odvolací soud sám rozhoduje ve věci rozsudkem (§ 259 odst. 3 tr. ř.). Ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. se uplatní při zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., tedy přezkoumá-li odvolací soud hodnocení důkazů soudem prvního stupně a shledá-li je vadným a ve věci sám rozhodne.“ Není tedy vyloučeno, aby odvolací soud na základě opakování nebo doplnění dokazování korigoval i skutkové závěry soudu prvního stupně a poté sám aplikoval přiléhavou právní kvalifikaci.

V. Způsob rozhodnutí

21. Z výše uvedených důvodů napadené rozhodnutí v části týkající se zamítnutí odvolání obviněného nemohlo obstát a Nejvyšší soud proto usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 7 To 179/2024, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. v této části zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

22. Krajský soud v Brně znovu projedná odvolání obviněného, kdy nejprve vyjasní problém návrhů na doplnění dokazování, tedy zjistí, zda strany návrhy na doplnění dokazování činí, v kladném případě jaké konkrétně a k jakým zjištěním má ten který důkazní návrh přispět. O případných návrzích rozhodne (podle svého uvážení dokazování doplní či nikoli) a vypořádá se s nimi v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí. Toto zároveň přizpůsobí obsahově nárokům prezentovaným výše, aby odpovídalo požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. či § 134 odst. 2 tr. ř. a náležitě se vypořádalo s odvolací argumentací.

23. Nejvyšší soud závěrem připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 4. 2025

Mgr. Pavel Göth předseda senátu