6 Tdo 176/2022-554
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2022 o dovolání, které podala obviněná S. R., nar. XY, trvale bytem XY, okres Rakovník, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 9 To 260/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 128/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. R. odmítá.
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 8. 7. 2021, sp. zn. 1 T 128/2020, byla obviněná S. R. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
„v přesně neustanovenou dobu minimálně od jara 2019 do 14. 10. 2019 v místě společného bydliště v domě na adrese XY č. p. XY, soudní okres Rakovník, a jeho okolí záměrně nakládala zle s poškozeným P. J., narozeným XY, ačkoli měla jako jeho opatrovnice minimálně dle § 466 a § 467 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o něj pečovat, starat se o naplnění jeho práv, chránit jeho zájmy a zohledňovat jeho názory, představy a přání, kdy opatrovnicí ji ustanovil Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 16.
2. 2015, č. j. 0 P 43/80-183, který nabyl právní moci dne 23. 3. 2015, a rozsudkem ze dne 23. 7. 2018, č. j. 0 P 43/80-255, který nabyl právní moci dne 30. 7. 2018, protože poškozený byl omezen na svéprávnosti z důvodu středně těžké mentální retardace, pro kterou není schopen projevovat reálná přání, je omezen v řešení běžných záležitostí, je nesamostatný a potřebuje dohled a dopomoc v každodenním životě; přitom obžalovaná s poškozeným zacházela hrubě a nedůstojně, pravidelně na něj křičela, urážela jej a hrozila mu bitím, za prohřešky mu vynadávala, dávala mu pohlavky nebo jej nutila klečet a držet knihu na natažených rukách, přičemž se na jeho fyzickém trestání a urážkách podíleli i její syn L.
R., narozený XY, a nevlastní syn M.
B., narozený XY, který žil s nimi v domácnosti, vzbuzovala v něm pocity viny, že je nemocná, že jí ubližuje a že měl vliv na úmrtí své matky i jejího manžela, vyprávěla v obci o něm, že osahává malé holčičky a psy a že se nad ní uspokojoval, doma si nemohl sám nic vzít včetně stravy a na vše se musel ptát, a měl zakázáno si brát od sousedů nabízené jídlo, neměl v bytě ani jinde vlastní soukromí, každé ráno si musel odnášet matraci a lůžkoviny z bytu do prostor sklepa, v noci spal na zemi v chodbě za vstupními dveřmi, oblečení měl uložené za každého počasí ve venkovní skříni, od bytu nevlastnil klíče a často v něm nemohl setrvat, když rodina obžalované odjela, celé dny musel být za každého počasí venku, doma se jej štítila, a proto vykonával potřebu venku v lese, část svého oblečení si přepíral sám a musel se mýt i venku v lavoru, z jeho důchodu mu nevyplácela žádné pravidelné kapesné, ani mu peníze nespořila, kdy v obchodě si nesměl sám nic kupovat, posílala jej na sběr železa a jiné pomocné práce, přičemž si nemohl ponechat získanou finanční odměnu, omezovala mu sociální kontakty a zakazovala mu bavit se s jinými lidmi v obci, aby zejména nemohl mluvit o své situaci doma, přičemž blíže neurčeného dne mu bezdůvodně vyrazila z ruky a rozbila walkman, který dostal, v důsledku čehož poškozený zejména opakovaně utekl z domova, přemýšlel v určitých momentech i o ukončení svého života a rozvinula se u něj duševní porucha – porucha přizpůsobení, která se projevovala stavy subjektivní tísně, emoční poruchou, stavem obav a úzkosti z opakovaného jednání obžalované a dalších rodinných příslušníků, a dále byly u poškozeného identifikovány znaky syndromu týrané osoby spočívající v naučené bezmocnosti, sebezničujících reakcích, popírání viny obžalované, relativizování prožitých událostí ve svůj neprospěch a bagatelizování následků, nebezpečnosti a intenzity jejích útoků a rovněž i známky posttraumatického stresového prožívání.“
2. Za to byla odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo omezující opatření spočívající v její povinnosti ve zkušební době nahradit podle svých sil nemajetkovou újmu, kterou svou trestnou činností způsobila. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost nahradit poškozenému P. J. na nemajetkové újmě částku 47.827,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, která proti tomuto rozsudku podali obviněná a poškozený, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 9 To 260/2021. Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo při nezměněném výroku o vině zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a nezměněném výroku o trestu znovu rozhodnuto tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému k rukám jeho opatrovníka Městys XY nemajetkovou újmu ve výši 30.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. J. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021).
5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítla, že z její strany nedošlo k naplnění „právní kvalifikace“ daného trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Jednání jí kladené za vinu totiž nelze mít za týrání.
6. Podle odborné literatury a judikatury se za týrání považuje zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. V souvislosti s tím obviněná uvedla, že se jedná například o případy, kdy pachatel nechával dítě svěřené jeho péči často a po dlouhou dobu klečet s předpaženýma rukama, surově je bil a nedával mu řádně najíst (R 18/1963), či případy bití otevřenou rukou i pěstí nebo za pomoci různých předmětů, kopání, pálení cigaretou, doutníkem nebo jinými žhavými předměty, působení elektrickým proudem, bolestivé tahání za vlasy, po dlouhou dobu trvajícího přivazování k radiátorům ústředního topení nebo jiným pevným předmětům, ponechávání týrané osoby v chladném prostředí bez nutného oblečení, nucení k provádění těžkých prací nepřiměřených věku a tělesné konstituci týrané osoby, déletrvající odpírání dostatečné potravy, časté buzení týrané osoby v noci (R 20/1984-I, B2/1983-3). Navázala, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) je jí kladeno za vinu podstatně mírnější jednání než odbornou literaturou (podpořenou soudními rozhodnutími) vymezené jednání považované za týrání.
7. Měla za to, že z její strany se nejednalo o jednání spočívající ve zlém nakládání se svěřenou osobou, jež by se vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, kterou by poškozený pociťoval jako těžké příkoří. Naopak se poškozeného snažila vést k řádnému životu a k plnění povinností. Snažila se o něj postarat a zabezpečit jej, aby si či někomu jinému neublížil. Nejednala tak v úmyslu negativně působit na poškozeného. Uvedla, že její námitky proti napadenému rozhodnutí podporuje i rozhodnutí Okresního soudu v Blansku ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 14 T 172/2015, z něhož akcentovala, že pachatel v tam popsaném případě nepřiměřeně, hrubě a bezcitně nakládal s dětmi své manželky (například je bil otevřenou dlaní, rákoskou nebo dřevěnou lžící na boty, čímž jim způsobil hematomy, urážel je vulgárními slovy, vyhrožoval jim, že je zmlátí, až jim vystříkne červená, poškozeného zbil kopřivami po holém těle, poškozenou nutil jíst zapáchající paštiku a když odmítla, zbil ji údery do hlavy, ukládal jim nepřiměřené povinnosti, které měly přednost před přípravou do školy). Prezentovala, že je jí kladeno za vinu jednání, které je několikanásobně nižší společenské škodlivosti a intenzity, než uvedené příklady.
8. Poškozeného nijak přísně fyzicky ani psychicky netrestala, nýbrž se jej snažila pouze vychovávat. Jednala s ním jako s malým dítětem, což odpovídá formě příkazů a způsobu trestání. Na to, že by tak neměla postupovat, ji nikdo neupozornil, ačkoli věc byla opakovaně zkoumána ze strany příslušných orgánů. Tím, že zvolila špatný přístup k péči o poškozeného, je fakticky vyvrácen úmysl dopustit se daného trestného činu. Právě znak úmyslu dopustit se daného trestného činu u ní absentuje. Rozhodně nejednala v úmyslu (ať již přímém či nepřímém) poškozenému uškodit, či jej týrat. Nevěděla, že by se svým jednáním mohla takového činu dopustit. Její jednání nedosahovalo takové závažnosti, aby šlo o jednání v rovině trestněprávní. Navíc nebylo natolik společensky škodlivé, aby naplňovalo základní zásadu trestního práva ultima ratio.
9. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 9 To 260/2021, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
10. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že námitky obviněné, že její jednání bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin, ačkoliv s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe nemělo být posuzováno v řízení trestním, a že nejednala zaviněně, jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění zákona č. 220/2021 Sb. účinného od 1. 1. 2022 se dosavadní písmeno g) označuje jako písmeno h)].
11. Připomněla, že obviněná v podaném dovolání namítla, že její jednání vůči poškozenému nebylo natolik intenzivní, aby mohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. S tímto tvrzením obviněné nesouhlasila. Nastínila, že obviněná, která byla poškozenému ustanovena jako opatrovnice z důvodu jeho omezené svéprávnosti, s ním zle nakládala, ačkoli byla osobou, která o něj měla pečovat a pomáhat mu v oblastech, ve kterých toho nebyl s ohledem na středně těžkou mentální retardaci schopen. V souvislosti s tím s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1512/2017, vyložila obsah pojmu týrání a konstatovala, že neobstojí námitka obviněné, že její jednání nedosáhlo takové intenzity, aby mohlo naplnit skutkovou podstatu předmětného trestného činu. Samotný fakt, že existují horší projevy týrání než chování obviněné vůči poškozenému, nemá podle státní zástupkyně vliv na správný závěr soudů nižších stupňů, že protiprávní jednání obviněné bylo způsobilé způsobit poškozenému těžké příkoří, které mu i způsobeno bylo. Její postupy neshledávala výchovnými, natož směřujícími k rozvíjení schopností poškozeného, když na něj její chování mělo podle závěrů znaleckých posudků velmi negativní vliv. Ve vztahu k přiměřenosti výchovných metod státní zástupkyně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 679/2019. Tyto závěry bylo podle ní možno vztáhnout i na jednání obviněné, neboť s ohledem na středně těžkou mentální retardaci poškozeného a přístup obviněné k němu byl ve vztahu k obviněné v obdobném postavení jako dítě ve vztahu k rodiči či pečující osobě.
12. Následně státní zástupkyně vyložila teoretická východiska ohledně subjektivní stránky trestného činu podle § 198 tr. zákoníku (úmyslného zavinění), a připomněla závěr soudů, podle něhož obviněná jednala nejméně v úmyslu nepřímém. Zmínila rovněž zjištění nalézacího soudu, že obviněná péči o poškozeného s omezenou svéprávností nezvládala, z čehož pramenily jednotlivé formy jejího jednání vůči jeho osobě popsané ve výroku rozsudku nalézacího soudu, nicméně vyhovovalo jí disponovat s jeho příjmem, který byl v její rodině dominantním, a tak místo toho, aby se vzdala svého opatrovnictví, v závadovém vztahu k poškozenému setrvávala, ba co víc, projevy buďto sama, nebo prostřednictvím dalších osob, které k trestání poškozeného využívala, prohlubovala. Se závěrem o existence zaviněného jednání a straně obviněné ve formě úmyslu nepřímého se státní zástupkyně ztotožnila a dodala, že obviněná byla přinejmenším srozuměna s tím, že poškozený v důsledku jejího jednání emočně strádá a trpí, neboť i osoby vně domácnosti obviněné jeho strádání registrovaly, takže není možné, aby obviněná, která s ním byla v každodenním kontaktu, neznamenala, že poškozenému ubližuje.
13. Státní zástupkyně po zvážení uvedených skutečností dospěla k závěru, že dovolání obviněné není opodstatněné. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., toto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 9 To 260/2021, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
18. Dlužno dodat, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
19. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
20. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněné lze ryze formálně podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) [nyní písm. h)] tr. ř.
21. Trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Páchá-li takový čin delší dobu, naplní kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odstavce 2 písm. d) ustanovení § 198 tr. zákoníku.
22. Týráním ve smyslu citovaného zákonného ustanovení se rozumí zlé nakládání s jinou osobou, vyznačující se především vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou mírou trvalosti a současně dosahující takové intenzity, aby bylo schopno vyvolat stav, kdy osoba, která je takovému jednání vystavena, jej pociťuje jako těžké příkoří. Není přitom nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy, neboť týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap, popř. být v rovině sexuálního násilí, ekonomického násilí, vyvolání stavu sociální izolace či být různorodou kombinací některých z těchto forem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1512/2017).
23. Jak plyne ze zjištěného skutkového stavu, obviněná s poškozeným zcela nepochybně zle nakládala, přičemž její jednání mělo různorodé formy. Spočívalo v hrubém a nedůstojném zacházení s poškozeným, zejména v křičení na něj, pohlavkování a urážení, ve vyhrožování bitím, v nucení ho klečet s knihou v natažených rukou a ve vzbuzování pocitů viny v něm, tím, že mu sdělovala, že je nemocná, že jí ubližuje a že měl vliv na smrt svých rodičů. Byl rovněž omezován v sociálních kontaktech, musel spávat na zemi v chodbě za vstupními dveřmi, v bytě mu bylo upíráno soukromí, celé dny musel být za každého počasí venku a tělesnou potřebu musel vykonávat v lese (v podrobnostech viz skutkovou větu rozsudku soudu prvního stupně citovanou shora). Takové hrubé a bezcitné jednání bylo bez pochyb týráním ve shora vymezeném smyslu. To ostatně potvrzuje jednak zjištění, že je poškozený zjevně vnímal jako těžké příkoří (opakovaně proto utekl z domova a v určitých momentech přemýšlel o ukončení svého života), jednak zjištění, že u poškozeného se v důsledku něho rozvinula duševní porucha přizpůsobení (stavy subjektivní tísně, emoční porucha, stav obav a úzkosti) a znaky syndromu týrané osoby spočívající v naučené bezmocnosti, sebezničujících reakcích, popírání viny obviněné, relativizování prožitých událostí ve svůj neprospěch a bagatelizování následků, bezpečnosti a intenzity útoků obviněné a byly u něj shledány známky posttraumatického stresového prožívání.
24. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že dané jednání obviněné složené jak z týrání fyzického, tak i týrání psychického bylo natolik intenzivní a dlouhodobé, že způsobilo poškozenému těžké příkoří. Pokud obviněná ve svém dovolání poukazovala na více případů, v nichž byli pachatelé odsouzeni za týrání jiné osoby, přičemž jí uváděné příklady obviněná hodnotila jako případy horšího jednání, než které činila vůči poškozenému ona, nelze této její obhajobě přisvědčit. Samotná existence případů závažnějšího týrání svěřené osoby než bylo její jednání vůči obviněnému, neznamená, že její jednání nenaplňuje znaky daného trestného činu. Nemá tak vliv na správnost závěrů soudů nižších stupňů, že svým jednáním daný trestný čin spáchala.
25. Dovolací soud nepominul, že obviněná na svou obhajobu uváděla, že s poškozeným jednala vzhledem k jeho duševnímu stavu jako s dítětem. Ani tuto její obhajobu nelze akceptovat. Postačí konstatovat, že její jednání, které podle jejího tvrzení mělo být jednáním výchovným, naopak bylo velmi hrubým a bezcitným (přiléhavě rovněž zmínila státní zástupkyně, že postupy obviněné nelze shledat výchovnými, natož směřujícími k rozvíjení schopností poškozeného) a mělo na poškozeného výrazně negativní vliv, když tento začal trpět výše popsanou duševní poruchou a vykazovat znaky syndromu týrané osoby.
26. Na tomto místě lze připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 219, sp. zn. 8 Tdo 679/2019, podle něhož „u trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, je-li týranou osobou dítě, je pro naplnění znaku „týrání“, třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů“. Tyto závěry Nejvyššího soudu platí rovněž pro zde posuzovanou situaci, neboť poškozený se vzhledem ke své mentální retardaci nacházel ve vztahu k obviněné jako jeho opatrovnici ve vztahu obdobném jako dítě k rodiči.
27. Obviněná dále namítla absenci subjektivní stránky jejího jednání, když měla za to, že v jejím jednání absentoval úmysl dopustit se daného trestného činu.
28. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. v) tr. zákoníku].
29. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (in. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 211-222).
30. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chování pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem zcela nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. (in. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 222).
31. V posuzované věci obviněná činila vůči poškozenému dlouhodobě úkony, které mu činily příkoří a újmy. Svým jednáním porušovala své povinnosti jako jeho opatrovnice, která o něho měla pečovat a pomáhat mu v jeho životě. Obviněná tak musela být již vzhledem k charakteru a intenzitě jejího jednání vůči poškozenému přinejmenším srozuměna s tím, že poškozený v důsledku jejího jednání výrazně strádá a emočně trpí (jinak řečeno, že poškozeného týrá). Tím spíše to platí (jak výstižně argumentovala státní zástupkyně) se zřetelem k tomu, že i svědci, kteří byli v kontaktu s ním, se zmiňovali o tom, že před nimi plakal, říkal, že to doma nezvládá a že si sáhne na život. Z jeho chování tak bylo zjevné, že z ní měl strach, a není tak možné, aby obviněná, která s ním byla v každodenním kontaktu, nezaznamenala, že poškozenému svým jednáním ubližuje. Dovolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudů nižších stupňů, že obviněná se předmětného protiprávního jednání dopustila v úmyslu nepřímém [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], když je zřejmé, že jejím cílem nebylo týrání poškozeného, nicméně věděla, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a pro případ, že jej způsobí, s tím byla srozuměna.
32. Konečně obviněná namítla, že její jednání nedosahovalo takové závažnosti (společenské škodlivosti, aby šlo o jednání v rovině trestněprávní. Měla za to, že měla být v její věci aplikována zásada subsidiarity trestní represe v návaznosti na pravidlo ultima ratio.
33. K tomu je na místě nejprve v obecnosti připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
34. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje. V posuzovaném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, jež by činily tento případ natolik málo společensky škodlivý, aby postačilo uplatnění odpovědnosti mimo trestní. Na prvém místě je nutno připomenout, že obviněná spáchala zločin, tj. typově závažnější trestný čin. Z daného stanoviska přitom lze připomenout, že z hlediska kategorizace trestných činů bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Vedle toho je nutno přihlédnout i ke konkrétním okolnostem posuzovaného činu, především k tomu, že jednání obviněné bylo natolik intenzivní, že poškozenému přivodilo zdravotní následky popsané ve skutkové větě, jež nelze nikterak bagatelizovat. Námitka o nutnosti aplikace subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio, tedy byla zjevně neopodstatněná.
35. Lze tak uzavřít, že zjištěným skutkem byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty výše jmenovaného trestného činu a nebyly zjištěny okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu „ultima ratio“ ve smyslu nevyvození trestní odpovědnosti obviněné.
36. Z těchto důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 4. 2022
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu