6 Tdo 183/2014-35
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2014 o
dovolání, které podala obviněná H. L. , proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 7 To 94/2013, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 30/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 1 T 30/2013, byla
obviněná H. L. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou zločinem vraždy podle §
140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění
jmenovaného soudu dopustila tím, že „dne 31. 10. 2012 v době od 8.00 hodin do
9.30 hodin v obci K. – L. , B. , okres P. – v. , v restauraci U V. , v
prostorách toalet, po utajeném těhotenství, porodila v 10. lunárním měsíci
zralé a života mimoděložního schopné dítě ženského pohlaví, kterému poté, co
nejméně po dobu 5 minut dýchalo, v úmyslu ho usmrtit, ponořila hlavičku do
vody, až přestalo jevit známky života, přičemž došlo k jeho smrti v důsledku
udušení z utopení“. Za tento zločin byla obviněná podle § 140 odst. 3 tr.
zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody
v trvání sedmi let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněná a v její neprospěch
krajský státní zástupce v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze.
Rozsudkem ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 7 To 94/2013, podle § 258 odst. 1 písm.
e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek
částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu
rozhodl tak, že obviněnou podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58
odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let,
pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s
ostrahou. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala obviněná dovolání,
přičemž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že součástí práva
na spravedlivý proces je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit,
přičemž se musejí vypořádat s námitkami a s obhajobou, a to způsobem
odpovídajícím míře jejich závažnosti. Následně poznamenala, že nalézací soud ve
vztahu k vině v daném případě uložil adekvátní trest, který také řádně
zdůvodnil. Odvolací soud však podle jejích slov trest zpřísnil, aniž by
respektoval okolnosti případu a zákonná hlediska pro výměru trestu. K tomu
dodala, že je nepřípustné, aby odvolací soud uvedl jako důvod takového
rozhodnutí, že „obžalovaná nehovoří pravdu a komentuje její lítost zpochybněním
a současně snižuje její doznání“. Podle jejích slov takto postavené odůvodnění
není aplikací práva ve smyslu zákona, jde o dovolací důvody podle § 265b odst.
1 písm. g) h) tr. ř., a rozhodnutí o ně opřené je nepřípustné a
nepřezkoumatelné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. dále namítla, že je zjevně v rozporu, pokud dva soudy ukládají za stejný
skutek (při stejné právní kvalifikaci) extrémně rozdílné tresty za situace, kdy
oba konstatují existenci podmínek pro uložení trestu pod zákonnou trestní
sazbu. Prohlásila, že soudní praxe se v obdobných případech přiklání k trestní
sazbě použité soudem prvního stupně a že soud druhé instance neúměrně vybočil z
pravidel pro ukládání trestů, vybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle 2
odst. 6 tr. ř., přičemž ani nezdůvodnil, co jej vedlo k extrémnímu zpřísnění
jejího trestu, čímž potlačil její právo spravedlivý proces.
Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil všechny dovoláním
napadené výroky a v rozsahu zrušení výroku o zamítnutí jejího odvolání věc
vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření
nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr.
ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 7
To 94/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr.
ř. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se
dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném
zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší
soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích
důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku
ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s
výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen
v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení
nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve
smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu
(viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit stále (přiměřeně)
použitelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS
2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený
dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry
uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby,
ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její
dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat
zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu,
a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována
ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují
účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Nutno rovněž konstatovat, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky
lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a
odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové
části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného
rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného
rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí
nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád
II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck 2013, s. 3148).
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněné, jejichž
podstatou je pouze polemika s výší uloženého trestu (obviněná je toho názoru,
že jí byl nikoli řádně odůvodněným rozhodnutím odvolacího soudu, který vybočil
z mezí volného hodnocení důkazů podle 2 odst. 6 tr. ř., uložen příliš přísný
trest), pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
(ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit.
Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněné byl uložen přípustný druh
trestu, a to za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku dokonce pod dolní hranicí
trestní sazby stanovené v trestním zákoně na zločin, jímž byla uznána vinnou.
Přitom bylo respektováno omezení rozsahu snížení trestu odnětí svobody ve
smyslu § 58 odst. 3 tr. zákoníku.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý