6 Tdo 187/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2003 o dovolání, podaném obviněným F. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 13 To 276/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 1 T 144/2001, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný F. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 1 T 144/2001 uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil společně s A. K. tím, že dne 14. 10 . 2001 kolem 16.15 hodin v Č. B., před informační tabulí na náměstí A. z P. přistoupili každý z jedné strany k nezl. R. D., K. mu řekl, ať mu dá mobilní telefon a když chtěl D. utéct, obžalovaní ho chytili za ruce každý z jedné strany, K. mu z náprsní kapsy košile vytáhl mobilní telefon zn. Nokia 3330 se SIM kartou v ceně 5.795,- Kč. Odsouzen byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku. Pro jeho výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 13 To 276/2002 odvolání obviněného F. V. proti uvedenému rozsudku podle § 256 tr. řádu zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný F. V. dne 4. 11. 2002 prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. H. dovolání, které bylo Okresnímu soudu v Kolíně doručeno dne 25. 11. 2002. Podává je proti výroku o vině z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V dovolání uvedl, že v hlavním líčení byly provedeny důkazy, které však nebyly náležitým způsobem zhodnoceny a nebyly odstraněny zásadní rozpory, které se objevily mezi jednotlivými důkazy. Odvolací soud se nevypořádal s námitkami odvolatele. Přestože byly vysloveny pochybnosti o existenci nože, byl učiněn závěr, že byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže. Prokázáno nebylo, že by ke zmocnění se mobilního telefonu došlo za použití násilí či takové hrozby. Stejně tak nebylo jednoznačně prokázáno, že vůle obviněného V. i jeho jednání směřovaly ke zmocnění se cizí věci takovým způsobem, který by vedl k naplnění znaků trestného činu loupeže. Za nesprávný považuje závěr, že ve věci je ucelený řetězec důkazů směřujících k jednoznačnému závěru o vině obviněného V. Nebylo tak bezpečně prokázáno, že by skutková podstata trestného činu loupeže byla naplněna a v tom shledává opodstatněnost uvedeného dovolacího důvodu. Také i proto, že nebyl prokázán předchozí úmysl či domluva obžalovaných a není vyloučena možnost, že spoluobviněný K. si mobil chtěl skutečně půjčit.
Soudy obou stupňů nevzaly na zřetel, že hlavní osobou deliktu nebyl obviněný V., ale jeho spolupachatel. Ze všech těchto důvodů v závěru navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen ve všech výrocích a aby věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí. Současně obviněný požádal o odložení výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupce, jemuž bylo dovolání doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. řádu, ve svém podání učinil návrh, aby Nejvyšší soud České republiky toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b tr. řádu, když je v obsahu dovolání namítána neúplnost provedeného dokazování a nesprávnost hodnocení důkazů, čímž jsou fakticky napadána soudem učiněná skutková zjištění. Pro případ, že by bylo učiněno jiné rozhodnutí, vyjádřil souhlas dle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu, aby věc byla projednána v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako dovolací soud nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. řádu a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Podle § 265b odst. 1 tr. řádu lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených v písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle § 265b odst. 2 tr. řádu (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. řádu je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265 odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. řádu.
Z obsahu shora citovaného dovolání však vyplývá, že obviněný této povinnosti ve svém opravném prostředku formálně dostál, neboť v něm na počátku uvádí důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Tato argumentace však obsahově se zákonným vymezením tohoto dovolacího důvodu nekoresponduje. Nejsou v něm totiž vytýkány právní vady, na něž je předmětné ustanovení zaměřeno, ale celé dovolání rozvádí pouze nesprávná skutková zjištění, která dle názoru dovolatele, vycházejí z nesprávně zhodnocených důkazů.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové
zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento názor dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1 tr. řádu. Zejména důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zakotvuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho je zřejmé, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. S tím koresponduje, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu I. stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu.
U důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu který, musí spočívat na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, musí být tento důvod v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) dán a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného v napadeném rozhodnutí.
V posuzovaném případě dovolatel, dle obsahu podaného dovolání, nenamítá vadu právní povahy, ale zcela jednoznačně se jeho výhrady týkají nedostatků spatřovaných v neúplnosti skutkových zjištění, když poukazuje na nedostatečný rozsah provedeného dokazování. Nespokojenost vyjadřuje i ohledně způsobu, jakým byly provedené důkazy hodnoceny. Je tak zřejmé, že celá takto faktická argumentace obviněného stojí mimo zákonný dovolací důvod, jehož se formálně domáhá. Těžištěm dovolání je nesprávné zjištění skutkového stavu věci (tedy porušení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu), na což důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak bylo výše rozvedeno, nedopadá.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného F. V. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 13 To 276/2002, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodoval v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání n e n í s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk Sovák
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová