USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2024 o dovolání, které podal obviněný Radek Vitner,trvale bytem Přívozní 1600/2 Praha 7-Holešovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 11 To 220/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 40 T 82/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 40 T 82/2022, uznal obviněného Radka Vitnera vinným ze spáchání pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého (zestručněně)
„1) v době nejméně od 21. 6. 2019 do 3. 7. 2020 jednal ve všech věcech na základě generální plné moci ze dne 21. 12. 2018 za obchodní společnost Inu Creative s. r. o., zabývající se stavební činností, přičemž za společnost vystupoval jako její statutární orgán, když zejména jménem společnosti jako dodavatele stavebních prací a s tím souvisejících činností uzavíral smlouvy o dílo a kompletně stavební zakázky zajištoval, ačkoliv byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 11T 74/2012, mimo jiné k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodní společnosti nebo družstva s předmětem činnosti provádění staveb, jejich změn a odstraňování a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a dále v zákazu výkonu podnikání se stejnými předměty činnosti na dobu sedmi let, a následujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 4 T 142/2016, mimo jiné k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodní společnosti, jakož i ve výkonu činnosti prokuristy obchodního závodu, popřípadě pobočky, na dobu pěti let,
2) v době nejméně od 29. 6. 2020 do 4. 5. 2021 jednal ve všech věcech na základě generální plné moci ze dne 1. 6. 2020 za obchodní společnost IC Holding s.r.o., zabývající se stavební činností, přičemž za společnost vystupoval jako její statutární orgán, když zejména jménem společnosti jako dodavatele stavebních prací a s tím souvisejících činností uzavíral smlouvy o dílo a kompletně stavební zakázky zajištoval, ačkoliv byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 4 T 142/2016, mimo jiné k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodní společnosti, jakož i ve výkonu činnosti prokuristy obchodního závodu, popřípadě pobočky, na dobu pěti let“.
2. Za to jej podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 84 tr. zákoníku a § 85 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému dále uložil peněžitý trest ve výši 30 000 Kč, stanovený ve 30 denních sazbách s výší jedné sazby 1 000 Kč. Tímtéž rozsudkem rozhodl o vině a trestu obviněné právnické osoby IC Holding s.r.o.
3. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 11 To 220/2023, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 31. 8. 2023 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Radka Vachtla dovoláním, v němž namítl nepřezkoumatelnost napadeného usnesení a odkázal na důvod dovolání „podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“.
5. Obviněný namítl, že soudy obou stupňů nerespektovaly zákonné požadavky na odůvodnění rozhodnutí zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud se nezabýval uplatněnými odvolacími námitkami. Odůvodnění napadeného rozhodnutí označil obviněný za paušální, nepřesvědčivé, nelogické a ve světle vymezených odvolacích námitek neúplné. Odvolací soud rozhodl na základě skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování a jsou s ním někdy v přímém rozporu. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze zjistit reálný obsah výpovědí svědků Oldřicha Klímy, Viktora Vitvera a Z. H. Přestože tato svědkyně ve své výpovědi popsala, že v rámci pracovního poměru na základě udělené plné moci podepisovala za společnosti IC Holding s.r.o. i smlouvy a změnové listy, chodila po stavbách, jednala se zúčastněnými stranami a podepisovala stavební deníky, nalézací soud uzavřel, že na základě plné moci nečinila žádné úkony. Nalézací soud sice konstatoval provedené listinné důkazy, ale není vůbec jasné, zda je skutečně hodnotil a na základě jakých úvah. Soudy při hodnocení důkazů podle obviněného nedostály zásadám podle § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. a zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces.
6. Obviněný dále namítl, že veškeré činnosti popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku vykonával jako zaměstnanec stavební firmy a týkaly se výlučně samotných realizací jednotlivých zakázek. Žádná z uvedených činností není vyhrazena statutárnímu orgánu. Pokud jde o trest zákazu činnosti uložený mu v roce 2012, obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 6 Tdo 356/2021, s tím, že soudy nezjišťovaly, zda činnost vykonával v postavení prokuristy či zaměstnance. V roce 2019 mu soud uložil trest zákazu výkonu funkce „statutárního zástupce“, tedy funkce, kterou platný právní řád nezná. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 637/2009, se proto domnívá, že takový zákaz nemohl porušit. Soudy rozhodující v této věci nemohly vykládat obsah trestu uloženého jiným soudem a byly povinny vycházet doslova z uloženého trestu zákazu činnosti. Nemohly dávat dříve uloženému trestu zákazu činnosti vlastní význam, ale měly dojít k závěru, že takový zákaz činnosti nemohl porušit. Obviněný rovněž poukázal na to, že v obdobných případech je standardně ukládán i zákaz jednání za obchodní společnost na základě plné moci, a to v případech, měl-li soud v úmyslu vymezit zákaz činnosti šířeji než pouze ve vztahu k výkonu funkce statutárního orgánu či prokuristy v obchodních společnostech (citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1228/2020, ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 6 Tdo 356/2021, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 8 Tdo 489/2021). V jeho věci však ani jeden z ukládaných zákazů činnosti nebyl rozšířen o zastupování obchodních společností na základě plné moci, nebo o smluvní zastoupení. Byl-li mu uložen zákaz výkonu funkce, mohl jej porušit pouze výkonem této funkce, nikoliv výkonem činností, které v rámci této funkce mohou být vykonávány, avšak současně také mohou být vykonávány pouhým zaměstnancem nebo zmocněncem bez toho, aby byl do funkce jmenován. Nalézací soud navíc nebyl schopen rozlišit, které činnosti vykonával na základě plné moci a které v rozsahu zákonného zastoupení společnosti zaměstnancem, ani kdy šlo o jednání za společnost navenek a kdy o interní jednání v rámci společnosti. Také odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku charakteru vykonávané činnosti, která podle názoru obviněného není podřaditelná ani pod jeden z uložených trestů zákazů činnosti.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, č. j. 11 To 220/2023-799, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 2. 2023, č. j. 40 T 82/2022-749, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že námitky obviněného po obsahové stránce odpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Přesto je nepovažuje za opodstatněné. Z provedeného dokazování podle státního zástupce vyplynulo, že generální plná moc ze dne 21. 12. 2018, stejně tak jako generální plná moc udělená dne 1. 6. 2020, jej fakticky opravňovaly k plnému a ničím neomezenému zastupování obchodní společnosti Inu Creative s. r. o. (nyní Motiv Inu s.r.o. v likvidaci), resp. obchodní společnosti IC Holding s.r.o. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku zřetelně popsal, které smlouvy obviněný za uvedené obchodní společnosti uzavíral, a proto lze důvodně dospět k závěru, že vytýkaným jednáním zjevně došlo k maření uložených zákazů činnosti jejich obcházením. Ke stejnému závěru dospěl i odvolací soud. Státní zástupce dále poukázal na to, že obviněný po právní moci předcházejících rozhodnutí soudů uzavíral smlouvy stejného druhu, v jejichž souvislosti byl opakovaně odsouzen pro trestný čin podvodu. Státní zástupce se proto domnívá, že závěry soudů obou stupňů jsou ve vztahu k naplnění skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku udržitelné. Ve věci podle něj nejsou dány ani rozpory mezi skutkovými závěry vyplývajícími z výpovědí jmenovaných osob a listinných důkazů ve vazbě na rozhodná skutková zjištění ve smyslu záběru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně výhrad týkajících se nevypořádání námitek uplatněných v rámci odvolacího řízení státní zástupce uvedl, že ačkoli odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze nabylo stručnějšího rázu, nelze k němu dovodit porušení práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces nelze chápat tak, že vyžaduje detailní odpověď na kteroukoli odvolací námitku, a proto se pro případ zamítnutí odvolání může odvolací soud do přijatelné míry omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. K tomu odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016. sp. zn. 6 Tdo 1503/2016.
9. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
10. Obviněný R. V. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
11. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny
podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
12. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněný v dovolání odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
13. Obviněný odůvodnil naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zjevně tak odkazoval na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Z jeho další dovolací argumentace je zřejmé, že s ohledem na nyní účinné znění zákona hodlal uplatnit důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nadto, jak správně poznamenal již státní zástupce, obviněný s odkazem na uvedené důvody dovolání napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. To odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III.
ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II.
ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. předpokládá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolací soud především z předloženého procesního spisu zjistil, že námitky obviněného uvedené v dovolání jsou vesměs opakováním jeho obhajoby uplatňované v předcházejících stadiích trestního řízení. Stejné výhrady uplatnil již v řízení před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly, proto lze na příslušné pasáže jejich rozhodnutí v podrobnostech a nad rámec dále uvedeného odkázat.
18. Na prvním místě a nad rámec zákonem vymezených důvodů dovolání obviněný namítl porušení svého práva na spravedlivý proces vycházející z nepřezkoumatelnosti obou napadených rozhodnutí. V tom nelze s obviněným souhlasit. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. dostatečně podrobně vyložil, jaké skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Nejde o pochybení, pokud výpovědi svědků nejprve v celém rozsahu nereprodukoval. Z odůvodnění rozhodnutí je patrné, jak výpovědi hodnotil a které jejich části považoval pro zjištění skutkového stavu věci za podstatné. Stejně tak nalézací soud do svých hodnotících úvah zahrnul provedené listinné důkazy, ostatně z podstatné části na nich vystavěl svá skutková zjištění. Vyjádřil se rovněž k obhajobě obviněného a odůvodnil, proč nevyhověl návrhům na doplnění dokazování. Součástí odůvodnění jsou i právní úvahy o podřazení skutkových zjištění pod příslušná ustanovení trestního zákona. Také odůvodnění usnesení odvolacího soudu se vyznačuje dostatečnou mírou podrobnosti. Je z něj zřejmé, že se odvolací soud zabýval všemi důležitými otázkami a nespokojil se jen s pouhým potvrzením závěrů soudu prvního stupně, ale vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. V tomto smyslu splňují obě rozhodnutí požadavky kladené na odůvodnění soudního rozhodnutí (blíže srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, či ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 3050/17, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1503/2016, ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 3 Tdo 356/2017, anebo ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
19. Důraz obviněného na údajnou nepřesvědčivost napadených rozhodnutí ve skutečnosti vyjadřoval jeho nesouhlas s tím, jak soudy jednotlivé důkazy hodnotily a k jakým skutkovým zjištěním dospěly. Avšak ani v tomto směru soudy nepochybily. Napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
20. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, podrobně rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze pro lepší srozumitelnost lze připomenout rozhodující skutková zjištění soudů.
21. Ve společnosti Inu Creative s. r. o. pracoval obviněný od konce roku 2015 na pozici asistenta stavbyvedoucího a zásobovače. V roce 2016 se stala společníkem a jednatelem společnosti matka obviněného. Od ledna 2019 byl jediným jednatelem Oldřich Klíma a společníkem zájmový spolek Architect institut z. s., založený obviněným, v němž byl obviněný také předsedou výboru. Dne 21. 12. 2018 udělil Oldřich Klíma obviněnému generální plnou moc, ve které jej zmocnil k tomu, aby společnost ve všech věcech zastupoval. Na základě této generální plné moci podepsal obviněný v době od 21. 6. 2019 do 3. 7. 2020 za společnost Inu Creative s. r. o. čtyři smlouvy o dílo. Od okamžiku, kdy dal Oldřich Klíma obviněnému ke dni 30. 9. 2020 výpověď z pracovního poměru, nevyvíjela společnost již žádnou činnost a posléze byla zrušena s likvidací.
22. Obviněný následně přešel do společnosti Inu Holding s. r. o. (původně Inu Creative Holding s. r. o.), která vznikla ke dni 23. 5. 2019. Od jejího vzniku do 5. 11. 2019 byl jejím jediným jednatel Oldřich Klíma, poté syn obviněného Viktor Vitver. Od vzniku do 1. 4. 2021 byl jediným společníkem zájmový spolek Architect institut z. s., od 1. 4. 2021 syn obviněného. Se synem jako jednatelem společnosti podepsal obviněný dne 1. 6. 2020 dohodu o provedení práce na pozici stavební technik a dne 10. 10. 2020 pracovní smlouvu na pozici stavební technik. Dne 1. 6. 2020 udělil obviněnému jeho syn za společnost plnou moc na dobu neurčitou k tomu, aby „nás v plném rozsahu jako ředitel zastupoval a bez jakýchkoliv omezení činil veškeré právní úkony v rámci naší pracovní činnosti“. Stejnou plnou moc udělil téhož dne svědkyni Z. H. Obviněný jménem společnosti Inu Holding s. r. o. uzavřel tři smlouvy o dílo, včetně dodatků a dohod na ně navazujících, a tyto stavební zakázky kompletně zajištoval.
23. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že fungování obou společností fakticky zajišťoval výhradně obviněný. Jejich jednatelé na obviněného kompletně přenesli své pravomoci spočívající ve všeobecném zastupování společností. Oldřich Klíma k tomu obviněnému řekl: ,,ty rozumíš stavbám, tak zařiď stavbu, já o tom nechci nic vědět.“ Tento svědek vypověděl, že obviněný měl na starosti zakázky, stavební deníky, podepisování smluv, kontrolu, jednání s objednateli, rozpočty, které předkládal do výběrových řízení, provádění nákupů a plateb i uzavírání smluv.
Svědek sám se na chodu společnosti Inu Creative s. r. o. nijak nepodílel, a to ani z hlediska dlouhodobé podnikatelské strategie. Společnost neměla žádné jiné zakázky než uvedené v popisu skutku. V případě společnosti IC Holding s.r.o. sice syn obviněného ve své výpovědi uváděl, že společnost vedl on a obviněný se staral pouze o rozpočty. Při výslechu však nebyl schopen jmenovat žádného ze zástupců objednatelů stavebních služeb, neznal zisk společnosti ani nevěděl nic o najímaní dělníků. Od zahájení trestního stíhání obviněného přestala společnost fungovat, syn obviněného ji sám nevede.
Ani svědkyně Z. H. na základě plné moci nečinila žádné úkony a společnost IC Holding s.r.o. neřídila. Přestože obviněný tento skutkový závěr soudů rozporuje s odkazem na obsah její výpovědi, soud prvního stupně vyšel jednak z výpovědi samotného obviněného, který svědkyni označil za administrativní pracovnici, a jednak ze skutečnosti, že ani jedna ze společností neměla jiné zakázky než ty, ve kterých se angažoval obviněný. Za této situace není rozhodné, jakou konkrétní pracovní náplň svědkyně měla.
24. Takto zjištěné skutečnosti ohledně činnosti obviněného v obou uvedených společnostech hodnotily soudy z hlediska hmotného práva. Přitom dospěly ke správnému závěru, že fungování obviněného ve společnostech nevykazuje znaky zaměstnaneckého poměru, tedy závislé práce. Přestože měl obviněný ve společnosti Inu Creative s. r. o. pracovat na pozici asistenta stavbyvedoucího, žádný takový stavbyvedoucí, od kterého by měl přijímat pokyny, neexistoval. U společnosti IC Holding s.r.o. zase nebyl nikdo jiný, kdo by plnil veškeré úkoly související s realizací zakázek, přestože měl obviněný podle smlouvy vykonávat pouze pozici stavebního technika.
Zcela opodstatněně proto soudy uzavřely, že pracovní smlouvy byly sjednány jen, aby vytvořily zcela formální rámec pro fungování obviněného ve společnostech. Obviněný zastupoval obě společnosti na základě generálních plných mocí ve všech věcech, sám a bez závislosti na jiné osobě a bez jakýchkoli omezení po formální i praktické stránce. Sháněl pro společnosti stavební zakázky a komplexně zajišťoval i jejich realizaci. Měl přístup k bankovním účtům i datovým schránkám společností. Fakticky tak obviněný pro obě společnosti vykonával činnost statutárního orgánu (srov. zejm.
§ 195 zákona o obchodních korporacích, podle něhož obchodní vedení společnosti s ručením omezeným náleží jednateli, a přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003, uveřejněný pod č. 80/2005 Sb. rozh. obč.), byť formálně jím nebyl. Obě společnosti navíc ovládal i prostřednictvím jejich jediného společníka, zájmového spolku Architect institut z. s. Poukaz obviněného na formální uspořádání jeho právních poměrů ke společnostem proto není podstatný. Stejně tak je bez významu jeho námitka, že činnosti, které ve společnostech vykonával, mohou vykonávat i zaměstnanci.
Obviněný při této argumentaci přehlédl komplexní charakter své činnosti a svoji rozhodující úlohu pro fungování obou společností, které nutně vedou k závěru o faktickém výkonu (zakázané) činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti. Na tomto závěru tedy ničeho nemění ani poukaz dovolatele na to, že obdobně formulovanou a široce pojatou plnou mocí disponovala též svědkyně H. (jíž však žádný trest zákazu činnosti uložen nebyl), rovněž v pracovním poměru.
25. Žádné výhrady pak nelze mít ani k závěru soudů, že obviněný svou faktickou činností jednatele obou společností s ručením omezeným jednal v rozporu se zákazy činnosti, které mu byly uloženy nejprve rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 11 T 74/2012, a poté rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 4 T 142/2016. Obviněnému předně nelze přisvědčit, že soudy nebyly oprávněny posuzovat, jaká činnost a v jakém rozsahu mu byla citovanými rozhodnutími zakázána.
Právě naopak. Šlo o předběžnou otázku týkající se viny, kterou soudy (orgány činné v trestním řízení) posuzují samostatně (srov. § 9 odst. 1 tr. ř.). Zatímco v případě trestu zákazu činnosti uloženého obviněnému v roce 2012 žádné pochybnosti nevznikají, v případě trestu zákazu činnosti uloženého v roce 2019 má obviněný za to, že mu soud uložil trest zákazu činnosti, kterou právní řád nezná. Lze připustit, že formulace „statutární zástupce obchodní společnosti“ neodpovídá zákonnému označení. Přesto je její obsah zřejmý a neovlivňuje jednoznačnost takto vymezeného zákazu.
Nic na tom nemění ani odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 637/2009. Jeho nosné důvody totiž spočívaly ve zcela jiné otázce (souběhu trestných činů podle tehdy účinných ustanovení § 148 tr. zák. a § 124 tr. zák.). Ve vztahu k trestu zákazu činnosti vyjadřovalo pouze požadavek na řádnou formulaci výroku v souladu s pojmy používanými právními předpisy, aniž by současně řešilo otázku eventuální vykonatelnosti takto nesprávně formulovaného výroku. Jinými slovy, formulačně nesprávné a právní úpravě neodpovídající označení funkce „statutárního zástupce“ nebylo v uvedené věci důvodem kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Především však obviněný zcela pominul zásadní změnu právní úpravy, k níž došlo v důsledku přijetí nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích s účinností od 1. 1. 2014. Nově jsou totiž právnické osoby pojímány na základě tzv. teorie fikce. Právnické osoby nemají samy o sobě způsobilost pro sebe vlastním jednáním nabývat práva a povinnosti. Proto i členové orgánů právnických osob vystupují toliko jako její zástupci [srov. např. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník.
Komentář. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, k § 151]. I z tohoto pohledu jde na straně soudů ukládajících tresty pouze o nepřesnost formulační, bez dopadu na vlastní obsah zakázané činnosti. Soudy se podrobně věnovaly i otázce, zda si obviněný byl obsahu uloženého zákazu vědom. Přitom dospěly k závěru, že ano. Pro obdobné jednání (zastupování obchodní společnosti na základě generální plné moci) byl totiž postižen právě ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 142/2016.
Aby se nedostal do střetu se zákazem činnosti, obviněný si navíc nechal od JUDr. Vladislava Ježka vypracovat právní stanovisko (již ze dne 3. 2. 2015). I z něj plyne, že výdělečnou činnost obviněného je třeba posuzovat po obsahové stránce, sjednaný rozsah pracovního poměru by proto neměl kopírovat obsah činnosti statutárního orgánu.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že další obviněným citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1228/2020, ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 6 Tdo 356/2021, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 8 Tdo 489/2021) nejsou případná. Týkají se totiž případů, kdy soudy rozšířily dosah uloženého zákazu činnosti i na jednání na základě plné moci (tedy pro případ, že by obviněný nejednal jako statutární orgán či prokurista). V nyní projednávané věci však bylo obviněnému kladeno za vinu, že za společnosti vystupoval jako jejich statutární orgán.
26. Z uvedených důvodů dovolací soud nezjistil u napadených rozhodnutí žádné vady, které zakládaly existenci deklarovaných důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Proto nemohl být naplněn ani (obviněným výslovně neuvedený) důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
27. Vzhledem k tomu, že formálně relevantně uplatněnými dovolacími námitkami nebyly dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. naplněny, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 3. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu