6 Tdo 195/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2006 o dovolání, které podala obviněná A. J., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 4 To 681/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 64/2004, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. 5 T 64/2004, byla obviněná A. J. uznána vinnou trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
„1) v době nejméně od počátku dubna 2003 do 13. 12. 2003 zjednala k provozování prostituce v objektu N. – E. k. ve V., okres S., v ulici N. čp., G. Z., nar. a M. N., nar., kterým poskytla v erotickém klubu ubytování a dále kořistila z prostituce těchto dívek, když si ponechávala část výdělku, které jmenované získaly provozováním prostituce v tomto klubu.“
Dále byla uznána vinnou trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. ř., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchala tím, že
„2) v přesně nezjištěné době, nejméně však od počátku dubna 2003 do 13. 12. 2003 ve V., okres S., v ulici N. čp., v objektu N. – E. k. umožnila svým dvěma dětem – A. J., nar. a A. K., nar., tedy osobám mladším než 15 let, aby se v uvedeném N. – E. k. zdržovaly v denních i nočních hodinách, přičemž jak nezletilá A. J., tak nezletilý A. K. v důsledku těchto návštěv v nočním klubu byly v plném rozsahu seznámeny s provozem a činností tohoto podniku, přičemž minimálně A. J., která se zde pohybovala i v přítomnosti návštěvníků klubu, zde rovněž požívala s vědomím své matky – obviněné J. opakovaně alkoholické nápoje a dále v době, kdy její matka v klubu přítomna nebyla, se podílela na zajišťování provozu podniku například tím, že poskytovala zákazníkům telefonicky informace o poskytování erotických služeb v klubu včetně jejich cen.“
Uznána vinnou pak byla též trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
„3) v objektu N. – E. k. ve V., N. ul. čp., okres S., v době kolem 04,30 hodin dne 8. 12. 2003 bez oprávnění bránila užívat osobní svobody poškozeným J. S., nar., M. V., nar., P. H., nar., P. V., nar. a D. F., nar. tím, že jim jako návštěvníkům klubu po dobu nejméně 30-ti minut bránila uzamčením vchodových dveří v opuštění objektu a snažila se je tak přinutit zaplatit vstupné poté, co zaplatili provedenou konzumaci.“
Za tyto trestné činy byla odsouzena podle § 204 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců.
Naproti tomu byla obviněná A. J. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby původně vedené pod sp. zn. 54 T 97/2004 pro skutek spočívající v tom, že „dne 14. 3. 2004 v době od 06,40 do 06,30 hodin ve V., okres S., neoprávněně bránila užívat osobní svobody poškozenému R. T., nar., bytem Č., O. čp., okres P., a to tím, že uzamčením vchodových dveří P. O., znemožnila poškozenému v odchodu z tohoto pensionu tím, že požadovala uhrazení finanční částky ve výši 100,- Kč coby vstupného a odchod jmenovaného z penzionu tak podmiňovala uhrazením této finanční hotovosti, když již při uzamčení dveří poškozenému dávala na srozuměnou, že tomuto z penzionu neumožní odejít do doby, než tento uhradí vstupné.“ kvalifikovaný jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná A. J. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 4 To 681/2005, k odvolání obviněné podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku, jímž byla obviněná uznána vinnou trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. a v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou A. J. uznal vinnou trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. proto, že „v době nejméně od počátku dubna 2003 do konce srpna 2003 zjednala k provozování prostituce v objektu N. – E. k. ve V., okres S., v ulici N. čp., G. Z., nar., a M. N., nar., kterým poskytla v erotickém klubu ubytování a kořistila z prostituce těchto dívek, když si ponechávala část výdělku, které jmenované získaly provozováním prostituce v tomto klubu.“ Za tento trestný čin a za trestné činy ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, obviněnou odsoudil podle § 204 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu třiceti měsíců. K odvolání státní zástupkyně odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil v celém výroku, jímž byla obviněná podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc v této části vrátil soudu prvního stupně.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích („proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, podle nichž bylo znovu rozhodnuto o vině odsouzené, podle nichž byl odsouzené uložen trest a podle nichž zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně jinak nedotčen“) podala obviněná A. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k), písm. l) tr. ř.
Především konstatovala, že podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. V návaznosti na to vyjádřila názor, že takto měl odvolací soud postupovat ve vztahu k té části odvolání, která směřovala proti výrokům o vině trestnými činy ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal rozsudek nalézacího soudu nedotčen. Pokud se totiž odvolací soud v tomto rozsahu s výrokem o vině soudu prvního stupně ztotožnil a její odvolání považoval v této části za nedůvodné, měl je částečně zamítnout, aby byly z formálního hlediska splněny podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Shora uvedeným postupem odvolacího soudu došlo podle jejího přesvědčení k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
V další části dovolání dovolatelka citovala ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., § 33 odst. 1 tr. ř., § 41 odst. 2 tr. ř., § 165 odst. 3 tr. ř., § 211 odst. 1 písm. a) tr. ř. a § 58 tr. ř. V návaznosti na to uvedla, že z rozsudků soudů obou stupňů je patrné, že výrok o vině a na něj navazující výrok o trestu je založen zejména na výpovědích svědků G. Z., M. N. a D. J., učiněných v přípravném řízení bez účasti jejího obhájce. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že těmto svědkům se nikdy nepodařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení, stali se tak pro soud nedostupnými a za této situace byl zvolen postup podle § 211 odst. 2 písm. a) tr.
ř., s nímž se odvolací soud prakticky ztotožnil, resp. nevznesl proti němu výhrady. K tomu dovolatelka zdůraznila, že jmenovaní svědci byli vyslechnuti bez přítomnosti jejího obhájce i jí samotné, přičemž z protokolů o těchto výsleších vyplývá, že její obhájce měl být o jejich konání řádně vyrozuměn. Vyrozumění o výsleších svědkyň G. Z. a M. N. však bylo jejímu obhájci doručeno pouhý jeden den před konáním těchto úkonů, v případě svědka D. J. se tak stalo dokonce v den konání výslechu. Nic přitom nebránilo policejnímu orgánu vyrozumět obhájce o zamýšlených úkonech s větším časovým předstihem faxem či telefonicky.
Podle názoru dovolatelky tedy nelze považovat vyrozumění o konání výslechů jmenovaných svědků, na jejichž výpovědích soudy obou stupňů založily výrok o vině, za řádné a zejména včasné, jak má na mysli ustanovení § 165 odst. 3 tr. ř. Nic zároveň podle jejích slov nenasvědčuje tomu, že by provedení úkonů nebylo možné odložit a vyrozumění obhájce zajistit. V důsledku toho nemohly být podmínky pro čtení předmětných výpovědí při hlavním líčení podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. splněny. Dále dovolatelka uvedla, že při hlavním líčení před soudem prvního stupně nebyly vyčerpány všechny možnosti pro zajištění účasti jmenovaných svědků u hlavního líčení tak, aby bylo zajištěno její právo na obhajobu.
Nebyla tudíž splněna další podmínka pro čtení výpovědí těchto svědků z přípravného řízení ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., totiž aby se jednalo o svědky nezvěstné. Soudu prvního stupně se podařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení svědkyni M. N. dne 4. 11. 2004 a svědku D. J. dne 30. 9. 2004 a 25. 10. 2004. Nemohlo se tedy jednat o svědky pro soud nedostupné, přičemž je zarážející, že soud prvního stupně za účelem zajištění přítomnosti jmenovaných svědků u hlavního líčení nevyužil např. institutu předvedení podle § 98 tr.
ř. V souvislosti s tím dovolatelka připomněla, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve zprošťujícím výroku právě s odkazem na to, že nalézací soud nevyužil všech zákonných možností k zajištění účasti svědků, kteří by ji mohli usvědčit z trestné činnosti, pro kterou byla obžaloby zproštěna. Shrnula pak, že popsanými pochybeními orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení a ve fázi řízení před soudem prvního stupně došlo k porušení jejího práva na obhajobu, v důsledku čehož měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit podle § 258 odst. 1 písm.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Dovolatelkou uváděné důvody pro podání dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k), l) tr. ř. však nekorespondují s obsahem odůvodnění podání, neboť jí uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. S ohledem na dostupný spisový materiál je přitom možno konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněné. Státní zástupkyně proto dovodila, že předmětné dovolání je dovoláním podaným z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení § 265b tr. ř. O tomto dovolání proto není možno věcně rozhodovat. Státní zástupkyně tudíž navrhla, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.
Obviněná A. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění zákona č. 200/2002 Sb.) je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Dovolatelka namítla, že pokud odvolací soud považoval její odvolání v části směřující proti výrokům o vině trestnými činy ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 písm. a) tr. zák. a omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. za nedůvodné a v tomto rozsahu se s výrokem o vině soudu prvního stupně ztotožnil, měl odvolání v této části podle § 256 tr. ř. zamítnout.
K tomu je třeba zdůraznit následující skutečnosti. Z podnětu odvolání obviněné a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal podle § 254 odst. 1, 2, 3 tr. ř. rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ve všech výrocích. Výsledkem tohoto přezkumu bylo, že odvolací soud shledal částečně správným výrok o vině (trestnými činy ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák.) a nesprávnými výrok o vině trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. a výrok, jímž byla obviněná podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., což vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí způsobem shora citovaným. Tento způsob rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá trestnímu řádu. Pokud po přezkoumání všech výroků rozsudku nalézacího soudu dospěl odvolací soud k závěru, že vadná je pouze část rozsudku soudu prvního stupně, důvodně postupoval podle § 258 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť jen z části výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Citovanému ustanovení tedy odpovídalo, že pokud Krajský soud v Českých Budějovicích shledal vadným výrok o vině obviněné trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. a zprošťující výrok, zrušil pouze tyto výroky a na výrok o vině navazující výrok o trestu (a v návaznosti na to podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině obviněné trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. a rovněž o trestu, zatímco ve zbývající zrušené části podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně). To, že výrok o vině trestnými činy ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. shledal správným, vyjádřil právě tím, že tyto výroky ponechal nedotčeny. Nebylo přitom nutné, aby tuto skutečnost vyjadřoval ve svém rozhodnutí nějakým zvláštním výrokem. Zejména pak nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněné v části směřující proti výroku o vině naposledy uvedenými trestnými činy zamítal jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.
Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení § 258 odst. 1, odst. 2 tr. ř. a § 256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadnou pouze část výroku o vině, případně zprošťující výrok, rozhodne tak, že zruší pouze tyto výroky (a výroky navazující), aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002 publikované pod č. T 531 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 23).
Z těchto důvodů nebylo možno přiznat námitkám obviněné vztaženým k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. žádné opodstatnění.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však tento dovolací důvod nemůže být dán, a to právě proto, že o odvolání obviněné nebylo rozhodnuto zamítnutím nebo odmítnutím. Nehledě na to, lze konstatovat, že první alternativa tohoto dovolacího důvodu by nemohla být naplněna z toho důvodu, že Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud druhého stupně, konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě pak je třeba poznamenat, že konkrétní námitky, jež obviněná v rámci svého dovolání ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu uplatnila, nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. [ostatně s výjimkou dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. k), l) tr. ř. neuplatnila další ze zákonných důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř.].
K tomu je na místě doplnit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona podané dovolání odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. března 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý