6 Tdo 203/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9.
března 2005 o dovoláních, která podali obvinění V. H, a Š. M., proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 61 To 351/2004, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 31 T 142/2003, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněných V. H. a Š. M. o d m
í t a j í .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 31 T
142/2003, byli obvinění V. H. a Š. M. uznáni vinnými trestným činem pojistného
podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve formě účastenství podle § 10
odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu
dopustili tím, že „dne 22. prosince 1999 u a. s. Č. p. v P., při uplatnění
nároku na pojistné plnění – náhradu škody na osobním motorovém vozidle zn. M.,
uvedl Š. M. nepravdivé údaje o dopravní nehodě, ke které mělo dojít dne 7.
prosince 1999 kolem 20.30 hod. v P. v důsledku toho, že svým vozidlem A., nedal
přednost vozidlu M., majitelky A. H., řízeném obžalovaným V. H., aby tak oba
umožnili realizaci plnění a. s. Č. p., když na základě jejich prohlášení byl
sepsán z místa údajné dopravní nehody i záznam o malé dopravní nehodě Policií
ČR a A. H. pak bylo následně vyplaceno pojistné plnění ve výši 361.908,- Kč“.
Za to byli oba obvinění odsouzeni podle § 250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl každému z nich podle § 58
odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří
roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo oběma obviněným uloženo jako přiměřené
omezení, aby ve zkušební době uhradili škodu ve výši 361.908,- Kč a. s. Č. p.
se sídlem P. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni k povinnosti
společně a nerozdílně uhradit a. s. Č. p. se sídlem P., škodu ve výši 361.908,-
Kč s 3% úrokem z prodlení od 25. 11. 2003.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, rozhodl ve
druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 61 To
351/2004, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl. Rozsudek
soudu prvního stupně tak nabyl dne 9. 9. 2004 právní moci [§ 139 odst. 1 písm.
b) cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podali obvinění V. H. a Š. M.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Shodně poté, co zrekapitulovali závěry soudů obou stupňů, namítli, že použitá
právní kvalifikace podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. ve formě účastenství
podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. odporuje zákonu. Trestného činu
pojistného podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo při
sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové
smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje
zamlčí. Podle závěru soudu prvého stupně se (obvinění) měli tohoto jednání
dopustit tím, že poskytli pomoc jiné osobě, která znaky uvedeného trestného
činu svým jednáním naplnila. V této souvislosti oba zdůraznili, že čin, k němuž
účastenství směřuje, musí naplňovat všechny znaky skutkové podstaty stíhaného
trestného činu, v daném případě trestného činu pojistného podvodu, jinak
jednání účastníků nemůže naplňovat podmínky trestní odpovědnosti. V návaznosti
na to namítli, že touto otázkou se soud prvého stupně vůbec nezabýval, když
naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky trestného činu pojistného
podvodu ze strany hlavního pachatele vůbec neprokazoval, a tyto skutečnosti
spíše předpokládal. To, že za hlavní pachatelku trestného činu soud považuje
paní A. H., lze dovozovat pouze z poněkud nepřesného vymezení skutkového stavu
ve výroku napadeného rozsudku a z jeho odůvodnění. Soud však dle názoru
dovolatelů nedostál své povinnosti prokázat jí všechny znaky trestného činu,
jehož se měla dopustit.
Podle dovolatelů je však právní kvalifikace stíhaného jednání postižena další,
podstatně závažnější vadou. Ze skutkové podstaty trestného činu pojistného
podvodu je zřejmé, že uplatněný nárok na pojistné plnění musí mít právní základ
v uzavřené pojistné smlouvě. V posuzované věci však byl nárok na pojistné
plnění uplatněn dne 22. 12. 1999, tedy v době, kdy neexistovalo žádné smluvní
pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. V té
době platná právní úprava připouštěla pouze pojištění zákonné, jehož vznik i
trvání záviselo na právních skutečnostech stanovených právním předpisem, bez
ohledu na projev vůle účastníků tohoto pojištění. Podle § 16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán;
podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele
příznivější. Nezbytnou součástí norem nutných k posouzení trestnosti činu
pachatele dle citovaného zákonného ustanovení jsou i mimotrestní normy
naplňující tzv. blanketní dispozici. V návaznosti na výše uvedené dovolatelé
učinili závěr, že právní kvalifikace jejich jednání podle § 250a odst. 1 tr. zák. vůbec nepřichází v úvahu, neboť v době spáchání stíhaného trestného činu
jejich jednání nebylo trestné. Shora vytýkaných pochybení se podle jejich slov
dopustil i odvolací soud, když se přes výše uvedenou argumentaci uplatněnou již
v odvolání pouze omezil na konstatování, že i v případě zákonného pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla se jedná o
pojištění smluvní, byť povinné. K tomu dovolatelé poznamenali, že uvedená úvaha
je správná pouze ve vztahu k právní úpravě platné od 1. 1. 2000, a soudu
druhého stupně vytkli, že vůbec nezohlednil ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. a
v této souvislosti ani nezkoumal právní úpravu platnou v době, kdy byl uplatněn
předmětný pojistný nárok, tedy dne 22. 12. 1999. Uvedli dále, že podle vyhlášky
č. 492/1991 Sb., kterou byl stanoven rozsah a podmínky zákonného pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, která byla účinná
až do 1. 1. 2000, v roce 1999 neexistovala žádná zákonná možnost uzavřít
takovouto pojistnou smlouvu, protože práva a povinnosti pojišťovny i řidičů
motorových vozidel, stejně jako podmínky výplaty pojistného, byly stanoveny
přímo touto vyhláškou. Podotkli, že tomuto závěru nasvědčuje i další právní
úprava týkající se této problematiky v posuzovaném časovém období, a to zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla,
který již sice zakotvuje pojem pojistná smlouva, avšak v ustanovením § 27 odst. 1 upravuje účinnost takovéto smlouvy až ode dne 1. 1. 2000 s tím, že u škodných
událostí, které nastaly před tímto datem, a z nich vyplývajících nároků, se
postupuje podle dosavadní právní úpravy (§ 27 odst. 3 cit. zák.). Dodali, že z
těchto důvodů není k dispozici ani žádný doklad o smluvním pojištění
předmětného vozidla zn. A. s účinností k 22. 12. 1999, na což však odvolací
soud, stejně jako soud prvého stupně, vůbec nevzal ohled.
V návaznosti na výše
uvedené dovolatelé učinili závěr, že argumentace odvolacího soudu na daný
případ vůbec nedopadá, protože při posuzování platnosti a účinnosti pojistné
smlouvy o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla nijak
nezohlednil právní úpravu platnou v době spáchání stíhaného skutku. Nakonec
dovolatelé namítli, že odvolací soud sice správně konstatoval vadu v právní
kvalifikaci stíhaného jednání jako účastenství k trestnému činu podvodu podle §
10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250a odst. 1, 3 tr. zák., avšak svůj závěr
zcela nepřiléhavě odůvodnil. Pokud totiž uvedl, že pachatel hlavního trestného
činu dosud nebyl trestně stíhán, nesprávně vyložil zásadu akcesority
účastenství uvedenou v ustanovení § 10 odst. 1 tr. zák. Podle dovolatelů totiž
není rozhodující, zda je nebo byl pachatel hlavního trestného činu stíhán či
nikoliv, ale to, zda se konkrétního jednání skutečně dopustil a jedná se o
dokonaný trestný čin anebo pokus trestného činu. K této poslední námitce
dovolatelé podotkli, že ji činí pouze pro dokreslení nesprávnosti a
nekoncepčnosti postupu odvolacího soudu, neboť s ohledem na ustanovení § 259
odst. 4 tr. ř. nebylo možno tuto vadu odstranit.
Vzhledem k těmto skutečnostem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodl tímto rozsudkem:
„Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 30. 4. 2004 sp. zn. 31 T 142/2003 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne
9. 9. 2004 sp. zn. 61 To 351/2004 v celém rozsahu. Zrušují se rovněž další
rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 226 písm. b) tr. ř. se
obvinění Š. M. a V.H. zprošťují obžaloby, která je vinila, že dne 22. 12. 1999
u Č.p. a. s. v P., při uplatnění nároku na pojistné plnění – náhradu škody na
osobním motorovém vozidle tov. zn. M., způsobenou v důsledku pojistné události
dopravní nehody, ke které mělo dojít dne 7. 12. 1999 kolem 20.30 hodin v P., na
křižovatce ulic N. b. a F. mezi vozidlem M. majitelky A. H., řízeným obviněným
V. H. a vozidlem tov. zn. A., řízeným majitelem obviněným Š. M., uvedli
nepravdivé údaje o průběhu nehodového děje a rozsahu poškození, přičemž Č. p.
a. s. se sídlem P., bylo dne 14. 2. 2000 vyplaceno A. H., pojistné plnění v
celkové výši 361.908,- Kč.“
K dovolání obviněných V. H. a Š. M. se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2
tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupkyně“). Přisvědčila jejich námitce, že v době spáchání
přisouzeného skutku existovalo ve vztahu k odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem motorových vozidel pouze pojištění ze zákona. Proto je zřejmé, že se
jednání dovolatelů v souladu s tehdejší právní úpravou uvedeného typu pojištění
nemohlo opírat o právní podklad pojistné smlouvy ve smyslu znaků skutkové
podstaty trestného činu pojistného podvodu podle § 250a tr. zák., a to i
přesto, že tato byla do trestního zákona v té době již zavedena. Vzhledem k
tomu je třeba jejich názor o vyloučení jejich trestní odpovědnosti za
účastenství k trestnému činu pojistného podvodu považovat za správný. Dále však
státní zástupkyně zdůraznila, že za situace, kdy obvinění na základě zákonného
pojištění vozidla za škodu způsobenou ve výše popsaném směru poskytli
nepravdivé údaje o jeho malé dopravní nehodě a jednali tak v záměru vlastního
obohacení, bylo na místě nahlížet na jejich jednání ve smyslu jejich
(subsidiární) odpovědnosti za trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. Není
pochyb o tom, že se dovolatelé přisouzenou měrou své trestné aktivity velmi
významným způsobem podíleli na dokonání uvedeného trestného činu, zatímco
majitelka pojištěného vozidla A. H. na základě jejich informací o malé dopravní
nehodě v souvislosti s jejich potvrzením nepravdivého průběhu pojistné události
pouze převzala pojistné plnění. Lze tudíž uzavřít, že všichni tři (včetně
majitelky vozidla) jednali za podmínek § 9 odst. 2 tr. zák. jako
spolupachatelé. K tomu státní zástupkyně dodala, že za stavu, kdy dovolací
řízení probíhá pouze na základě dovolání obviněných, brání zákaz reformace in
peius (§ 265p odst. 1 tr. ř.), aby jim mohla být tato závažnější forma
účastenství přičítána. Jejich odpovědnost za trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaný s ohledem na zákaz změny k horšímu za
podmínek § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je spojena s ohrožením odnětím svobody
s trestní sazbou od šesti měsíců do tří let nebo peněžitým trestem, což je v
naprosté shodě s rozsahem sankčních možností původně přisouzené právní
kvalifikace. Proto je podle státní zástupkyně třeba přijmout závěr, že
projednání dovolání by při respektu k citovanému zákazu reformace in peius
nemohlo vůbec, natož pak zásadně, ovlivnit postavení obou dovolatelů. Vzhledem
k tomu a s přihlédnutím ke skutečnosti, že s projednáním dovolání není spojena
potřeba řešení otázky zásadního právního významu, státní zástupkyně navrhla,
aby Nejvyšší soud dovolání obviněných V. H. a Š. M. podle § 265i odst. 1 písm.
f) tr. ř. odmítl a učinil tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou
dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání jsou z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
přípustná, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění
uznáni vinnými a uložen jim trest.
Obvinění V. H. a Š. M. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami
oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
jich bezprostředně dotýká. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda dovolateli
uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno)
lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem
na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší
soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy
nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém
zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl
zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou tedy v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolatelé namítli, že použitá právní kvalifikace stíhaného skutku jako
trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve
formě účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. odporuje zákonu, a tuto
námitku podrobně rozvedli. Jejich argumentaci je třeba označit z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu za právně relevantní.
Trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. se
dopustí ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na
plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo
podstatné údaje zamlčí, a tímto činem způsobí na cizím majetku škodu nikoliv
malou.
Objektem tohoto úmyslného trestného činu je ochrana řádného sjednávání
pojistných smluv a poskytování plnění z nich. Z dikce citovaného
ustanovení tedy vyplývá (srov. … při sjednávání pojistné smlouvy nebo při
uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy …), že se vztahuje pouze na případy
smluvního pojištění, a že jeho předmětem nemůže být pojištění zákonné.
V posuzovaném případě byl skutek obviněnými spáchán v prosinci roku 1999, tedy
před účinností zákona zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, který
teprve upravil institut tzv. povinně smluvního pojištění. Podle § 27 odst. 1
tohoto zákona mohla být pojistná smlouva uzavřena s účinností nejdříve od 1. 1.
2000, podle § 27 odst. 3 téhož zákona se u škodných událostí, které nastaly
před 1. 1. 2000, a nároků z nich vzniklých postupuje podle dosavadních právních
předpisů. Do konce roku 1999 byla odpovědnost za škodu způsobenou provozem
motorového vozidla řešena jako pojištění zákonné, jak vyplývalo z § 14 zákona
č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích,
ve spojení s vyhláškou č. 492/1991 Sb., kterou byl stanoven rozsah a podmínky
zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového
vozidla.
Za tohoto stavu (aniž by bylo třeba zabývat se další argumentací dovolání
týkající se účastenství na trestném činu) Nejvyšší soud přisvědčil názoru
dovolatelů, že v jejich jednání nelze spatřovat trestný čin pojistného podvodu
podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve formě účastenství podle § 10 odst. 1
písm. c) tr. zák. Přesto však neshledal důvody, pro něž by rozhodnutí soudu
prvního i druhého stupně zrušil a oba obviněné zprostil obžaloby, jak se toho v
dovoláních domáhali.
Popsaný skutek totiž vykazoval znaky jiného (typově totožného) trestného činu,
a to trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaného ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten,
kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v
omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a tímto činem
způsobí škodu nikoli malou.
Objektem tohoto úmyslného trestného činu je majetek, resp. ochrana majetkových
práv. Uvedení v omyl je jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které
nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Může být spácháno konáním,
opomenutím i konkludentním jednáním. Omyl je rozpor mezi představou poškozeného
a skutečností, přičemž o omyl na straně poškozeného jde i tehdy, když nemá o
důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat,
byť objektivně je tomu zcela naopak. Čin je dokonán obohacením (neoprávněným
rozmnožením majetku – majetkových práv) pachatele nebo jiného. Na podvodu může
být zainteresováno více osob – pachatel(-é), osoba jednající v omylu, osoba
poškozená a osoba obohacená. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy.
Jde zejména o zmenšení majetku, ale také o ušlý zisk.
Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou
nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a
úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze
spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného
činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen
některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen
souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je
aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k
přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou
podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy
však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí
naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož
trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni
spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné
přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako
činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje
tvořícího ve svém celku trestné jednání („spolupachatelem jest také ten, kdo
přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden
týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ - srov. rozh. č. Rt 786/1922 Sb. rozh.
NS). U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující
jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Tento společný
úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze
spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i
ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním a být s
tím pro tento případ srozuměn.
V posuzovaném případě nalézací soud zjistil (což odvolací soud potvrdil), že
„… při uplatnění nároku na pojistné plnění – náhradu škody na osobním motorovém
vozidle zn. M., uvedl Š. M. nepravdivé údaje o dopravní nehodě, ke které mělo
dojít dne 7. prosince 1999 kolem 20.30 hod. v P., na křižovatce ulic N. B. – F.
v důsledku toho, že svým vozidlem A. nedal přednost vozidlu M., majitelky A.
H., řízeném obžalovaným V. H., aby tak oba umožnili realizaci plnění a. s. Č.
p., když na základě jejich prohlášení byl sepsán z místa údajné dopravní nehody
i záznam o malé dopravní nehodě Policií ČR a A. H. pak bylo následně vyplaceno
pojistné plnění ve výši 361.908,- Kč“.
Takové jednání je třeba označit za podvodné, neboť obvinění společným jednáním
uvedli v omyl poškozenou Č. p., a. s. právě tím, že předstírali dopravní
nehodu, na základě jejich prohlášení byl Policií ČR sepsán i záznam o malé
dopravní nehodě a obviněný Š. M. pak nepravdivé údaje o této fingované dopravní
nehodě sdělil při uplatnění nároku na pojistné plnění. Důsledkem tohoto
společného podvodného jednání (v příčinné souvislosti s ním) bylo vyplacení
pojistného plnění A. H. (její obohacení), tedy způsobení škody (nikoli malé
podle § 89 odst. 11 tr. zák.). Po subjektivní stránce uvedený popis skutku
nepřipouští jiný závěr, než ten, že oba obvinění jednali zaviněně, a to ve
formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák., přičemž tento úmysl zahrnoval
i spáchání činu společným jednáním.
Tyto závěry jsou potvrzeny skutečnostmi, které rozvedl nalézací soud v
odůvodnění svého rozhodnutí. Dovodil, že oba obvinění si museli být vědomi, že
při šetření dopravní nehody dne 7. 12. 1999 neuvádí pravdivé údaje, v zaujatém
postoji setrvali i při vyplňování všech podstatných náležitostí pro Č. p., a.
s. při uplatnění nároku na pojistné plnění ve vztahu k vozidlu M., přičemž
právě na základě takto nepravdivých údajů bylo vyplaceno nemalé pojistné plnění
deklarované majitelce vozidla A. H.
K výše uvedenému je pak třeba zdůraznit ještě následující skutečnosti.
Především je třeba konstatovat, že skutková zjištění učiněná soudem nalézacím,
jež potvrdil soud odvolací, byla zcela dostatečná k právnímu závěru, že oba
obvinění, jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. naplnili znaky
skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. V
souvislosti s tím je třeba vyzdvihnout tu skutečnost, že trestný čin podvodu
podle § 250 tr. zák. je typově totožný s trestným činem pojistného podvodu
podle § 250a tr. zák. To je zřejmé již ze systematického zařazení těchto
trestných činů do hlavy deváté (trestné činy proti majetku) tr. zák. a zejména
ze zákonné dikce vymezující znaky skutkových podstat těchto trestných činů (v
obou případech je jedním ze znaků podvodné jednání), nehledě na jejich zákonné
označení. Za této situace nevyvstala potřeba doplnění dokazování a uvedený
právní závěr bylo možné učinit na podkladě shora citovaných skutkových
zjištění. Z tohoto pohledu také nedošlo k porušení práv obhajoby.
Dále je třeba zmínit, že trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3
tr. zák. je sankcionován odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo
peněžitým trestem, což platí i pro účastenství na tomto trestném činu, neboť
podle § 10 odst. 2 tr. zák. se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka
užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže
trestní zákon nestanoví něco jiného (uvedený dovětek na posuzovaný případ
nedopadá). Za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. lze uložit
trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitý trest, což se
vztahuje i na spolupachatelství na tomto trestném činu podle § 9 odst. 2 tr.
zák. (viz citaci tohoto zákonného ustanovení shora). Je tudíž zřejmé, že ryze
formálně vzato jsou sankce za uvedené delikty shodné. Pro úplnost se patří
dodat, že spolupachatelství na trestném činu podle § 9 odst. 2 tr. zák. bývá
zpravidla považováno za společensky nebezpečnější formu trestné součinnosti než
účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák. (zvláště to platí pro účastenství ve
formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.) a v tomto smyslu bývá v
konkrétních případech podle okolností, jež je charakterizují, přísněji
postihováno.
Lze tedy uzavřít, že obvinění V. H. a Š. M. sice uplatnili argumentaci, která
byla právně relevantní a důvodná, avšak ze skutečností vyložených výše je zcela
zřejmé, že důvodně namítaná vada by nemohla zásadně ovlivnit jejich postavení
a naznačená otázka nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li
zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení
obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní
stránce zásadního významu. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle citovaného
ustanovení zákona dovolání obviněných V. H. a Š. M. odmítl. Za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í :Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. března
2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý