6 Tdo 204/2024

6 Tdo 204/2024-513

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 3. 2024 o dovolání, které podal obviněný Petr Kosař, bytem Mezi Kopci 534, Stráž nad Nisou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 10. 2023, č. j. 31 To 279/2023-482, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 2 T 132/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 5. 2023, č. j. 2 T 132/2021-449, byl obviněný Petr Kosař (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 12. 5. 2019 v přesně nezjištěné době v XY v ulici XY před domem čp. XY vydávající se za jednatele společnosti ICT Engineering SE, IČ 2605457, se sídlem Praha 6, Marešova 643/6, odcizil motorové vozidlo značky Mercedes Benz 400, registrační značky XY, VIN XY, modré metalízy, tak, že jej bez svolení poškozené společnosti a jejího zaměstnance Jana Čeliše, narozeného XY, který ho v té době měl jako zaměstnanec svěřené do užívání, odtáhl na neznámé místo, a to i přestože věděl, že již v té době není jednatelem poškozené společnosti od 17. 4. 2019, kdy byl odvolán z této funkce po proběhnutí valné hromady, která na týž den byla svolána a následně byl v době tří dnů o tomto vyrozuměn nastupujícím jednatelem společnosti Martinem Holou, narozeným XY, advokátem poškozené společnosti Mgr. Milanem Šikolou, advokátní kancelář Šmíd s.r.o., Tyršova 341, Semily, a zaměstnancem společnosti Janem Čelišem, kdy si

dne 2. 5. 2019 proti rozhodnutí o odvolání podal k Městskému soudu v Praze stížnost, která mu byla zamítnuta, a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti škodu ve výši 46 500 Kč.

2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán uhradit společnosti ICT Engineering SE částku ve výši 46 500 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla táž poškozená společnost odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 18. 10. 2023, č. j. 31 To 279/2023-482, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Bc. Pavla Kroupy dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Poukazuje jednak na zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy a jednak na nesprávné

5. Soudům vytýká, že důkazy hodnotily způsobem, který vyznívá v jeho neprospěch. Popírá existenci subjektivní stránky trestného činu a namítá, že nebyl srozuměn s tím, že nemůže za společnost ICT Engineering SE jednat. V rámci dokazování doložil, že uhradil při insolvenčním řízení společnosti ICT Engineering SE částku 58 368 Kč ze svého osobního účtu tak, aby vozidlo Mercedes mohlo být uchráněno od prodeje. Vůči vozidlu mohl uplatnit zadržovací právo, neboť „běh zadržovacího práva počal běžet v době, v níž nedošlo ze strany společnosti ICT Engineering SE ke splacení dluhu, který vznikl právě po úhradě částky 58 368 Kč“. Skutkový stav nebyl zjištěn správně, neboť byl vystavěn na důkazech, které byly zjevně deformovány v jeho neprospěch.

6. Výpověď svědka Martina Holy označil dovolatel za účelovou a zaujatou ve snaze domoci se vlastních peněz, o které byl okraden Ing. Janem Čelišem. Najisto nebylo postaveno ani to, zda se dne 12. 5. 2019 nechoval i podle pokynů své tehdejší právní zástupkyně Mgr. Kristýny Machové Zoufalé, zastupující jej v řízeních kolem podvodného jednání Ing. Jana Čeliše s vědomím, že může za společnost ICT Engineering SE jednat, neboť jako právnímu laikovi mu nebyla struktura evropské společnosti známá. Byl jednoznačně objektem podvodného jednání Ing. Jana Čeliše a dalších osob a zcela jednoznačně v souladu s právem uplatňoval zadržovací právo na předmětné vozidlo vůči splatnému dluhu, který byl objektivně doložen. Soudům vytýká, že přihlížely k nepravdivým tvrzením Ing. Jana Čeliše a Martina Holy, kteří měli na věci jednoznačný ekonomický zájem. Je přesvědčen, že oba soudy nepostupovaly v souladu se zásadou zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy neřešily míru společenské škodlivosti činu. Je toho názoru, že trestní věc Ing. Jan Čeliš vyvolal zcela záměrně a účelově svým nepravdivým tvrzením, aby vůči němu nemusel hradit dluh, který mu trestným činem způsobil a byl za něj pravomocně odsouzen.

7. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k novému projednání a rozhodnutí.

8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle níž dovolatel označil správně dovolací důvody, kterým odpovídá i uplatněná argumentace.

9. Námitky dovolatele jsou identické s těmi, které konstantně uplatňoval v průběhu celé obhajoby, tedy i v průběhu odvolacího řízení. Skutková zjištění, jichž se dovolatel domáhá, přitom založil na své vlastní, od soudů odlišné, interpretaci výsledků dokazování. Soudy obou stupňů však důkazy hodnotily ve shodě s jejich obsahem a žádné jejich deformace se nedopustily. Nevybočily ani z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Jejich skutková zjištění jsou plně podložena. Soudy obou stupňů důvodně poukázaly na to, že neexistují žádné pochybnosti o tom, že dovolatel dne 12. 5. 2019 odtáhl motorové vozidlo Mercedes Benz 400, které bylo ve vlastnictví společnosti ICT Engineering SE, z blízkosti bydliště svědka Ing. Jana Čeliše na ulici XY v XY. Předmětného dne se před policisty prezentoval jako statutární orgán společnosti ICT Engineering SE, a to i přesto, že prokazatelně věděl, že tuto funkci již nezastává, neboť již dne 2. 5. 2019 (pozn. správně 9. 5. 2019 – viz bod 22.) podal písemné odvolání právě proti odvolání z funkce statutárního orgánu. Navíc bylo rovněž prokázáno, že o této skutečnosti jej dne 6. 5. 2019 informoval svědek Martin Hola. Byl tedy prokazatelně seznámen s tím, že byl odvolán z funkce statutárního orgánu společnosti a že byl proveden výmaz jeho osoby z veřejného rejstříku. Právní pomoc Mgr. Zachové Zoufalé si obviněný vyžádal až v červnu 2019, tedy prokazatelně poté, co nechal odtáhnout vozidlo Mercedes Benz. K takovému jednání nebyl ze žádného titulu oprávněn, a to ani z titulu většinového vlastníka poškozené společnosti. Rovněž je vyloučeno, aby k vozidlu uplatňoval zadržovací právo. V souladu s těmito skutkovými zjištěními byl přijat závěr o nepřímém úmyslu obviněného předmětné vozidlo odcizit. Pokud obviněný neguje subjektivní stránku přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, činí tak na základě vlastních skutkových zjištění, která jsou však odlišná od těch, k nimž dospěly soudy.

10. Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nepředstavují porušení práva obviněného na spravedlivé řízení. Nesouhlas obviněného se zjištěními soudů a způsobem jejich hodnocení důkazů není dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

11. V posuzované trestní věci nepřicházelo v úvahu aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, neboť krádež motorového vozidla společnosti ICT Engineering SE dovolatelem nevykazovala žádné specifické rysy nebo okolnosti, které by dovolovaly liberálnější náhled na trestnost tohoto jednání. Ani jeho přesvědčení, že měl pohledávky vůči společnosti ICT Engineering SE, jej neopravňovalo k tomu, aby se předmětného vozidla zmocnil. Soud případně poukázal na to, že ani jako statutární orgán by nesměl společnosti odejmout věci, i kdyby byl přesvědčen, že vůči němu měla závazky. V posuzované trestní věci bylo navíc prokázáno, že dovolatel o svém odvolání z funkce jednatele věděl. Svévolně tedy odňal vozidlo z majetku obchodní společnosti, čímž se dopustil jednoznačně kriminálního jednání.

12. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

14. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho první variantě, a dovolacího důvodu podle písm. h) téhož ustanovení, a to rovněž v jeho první variantě. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda dovolatelem vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.

15. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

16. S ohledem na výsledek odvolacího řízení je třeba konstatovat, že dovolatel měl svůj mimořádný opravný prostředek opřít i o druhou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku … uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), … přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)], avšak tento jeho nedostatek neovlivnil způsob posouzení důvodnosti dovolání z pohledu obviněným explicitně uplatněných dovolacích důvodů.

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.

18. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

19. Úvodem je nezbytné zmínit, že obviněný ve svém dovolání transparentním způsobem nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Vzhledem k dovolací argumentaci („… došlo k vadnému hodnocení provedených důkazů, zejména stran zjištění, zda mohl obviněný Kosař být srozuměn s tím, že již za danou entitu jednat nesmí“) však lze usuzovat, že za takové, tedy zjevně rozporné, považuje skutkové závěry soudů, že věděl a) o tom, že v době činu již není statutárním orgánem společnosti – jejím jednatelem („věděl, že již v té době není jednatelem poškozené společnosti od 17. 4. 2019, kdy byl odvolán z této funkce po proběhnutí valné hromady“), a tudíž b) o protiprávnosti jím realizovaného jednání („odcizil motorové vozidlo značky Mercedes Benz 400, registrační značky XY, VIN XY, modré metalízy tak, že jej bez svolení poškozené společnosti a jejího zaměstnance Jana Čeliše, narozeného XY, který ho v té době měl jako zaměstnanec svěřené do užívání, odtáhl na neznámé místo“).

20. Byť obviněný vůči těmto závěrům brojí, nevymezuje, s obsahem kterých provedených důkazů jsou tato rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, … ve zjevném rozporu. Obviněný žádný takový důkaz, který by svědčil o potřebě vyvození opačného závěru neoznačuje, neboť se toliko uchyluje k tomu, že předkládá poznatky, které z dokazování vyplynuly a které podle jeho hodnocení mohou vést k odlišným závěrům (oprávněnosti jeho jednání), resp. že se snaží o zpochybnění věrohodnosti těch důkazů (výpovědi svědků Bc. Holy a Ing. Čeliše), o něž se soudy nižších stupňů opřely při konstrukci svých skutkových zjištění. Zcela bez konkretizace pak zůstává tvrzení dovolatele, že „bylo zejména přípravné řízení zatíženo takovými procesními vadami, které pak založily nezákonnost takových důkazů“, což by zakládalo druhou variantu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, … jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech).

21. V uvedeném směru je nezbytné zopakovat, že je to dovolatel, na němž leží povinnost tvrzení ve smyslu označení konkrétních vad, neboť v dovolacím řízení se neuplatňuje revizní princip. Nejvyšší soud tak reaguje jen na konkrétní námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Pokud jde o otázku hodnocení důkazů z hlediska jejich průkaznosti a věrohodnosti, je to zásadně soud prvního stupně, který je oprávněn (na základě uplatňujících se zásad ústnosti a bezprostřednosti) toto posuzovat. Dovolací soud by sám procesním způsobem do oblasti konstrukce skutkových zjištění mohl zasáhnout jen v případě, že by hodnocení provedené uvedeným soudem, případně odvolacím soudem, bylo zjevně vadné, libovolné a očividně odporující požadavku plynoucímu z § 2 odst. 6 tr. ř. O ničem takovém však dovolací argumentace obviněného Nejvyšší soud nepřesvědčila.

22. Pouze nad rámec uvedeného možno k námitkám obviněného doplnit následující. Stran vědomosti obviněného, že již není statutárním orgánem společnosti, soud prvního stupně uvedl, že obviněný byl o této skutečnosti informován akcionářem Ing. Janem Čelišem i nově zvoleným jednatelem Bc. Martinem Holou (viz bod 5. rozsudku). Posledně jmenovaný v rámci svého výslechu v hlavním líčení uvedl, že obviněného informoval na schůzce konané dne 6. 5. 2019, načež mu obviněný sdělil, že se proti rozhodnutí rejstříkového soudu odvolal (viz č. l. 339). Předmětné odvolání obviněného proti usnesení soudu ze dne 2. 5. 2019, datované 9. 5. 2019 je založeno na č. l. 119 spisu. Je tedy zřejmé, že v době spáchání skutku obviněný věděl, že již není jednatelem společnosti, a ničeho na tom nemění jeho zpochybňování výpovědi svědka Bc. Martina Holy. Ohledně tvrzení obviněného, že se choval podle pokynů své právní zástupkyně, lze odkázat na její výpověď z hlavního líčení (č. l. 440 an.), kde jednak uvedla, že ji obviněný požádal o zastoupení až ve chvíli, kdy obdržel výzvu rejstříkového soudu k precizaci odvolání, a jednak přímo vyloučila, že by mu takovou radu poskytla. Obviněný bezpochyby taktéž věděl, že vlastníkem automobilu je jmenovaná společnost, a neměl tudíž oprávnění k využití zadržovacího práva (podrobněji viz dále). S ohledem na tyto skutečnosti je zřejmé, že si byl obviněný vědom protiprávnosti svého jednání, když bez svolení vlastníka s automobilem nakládal.

23. Tato konstatování ústí do závěru, že rozsudek soudu prvního stupně není zatížen vadou, která by zakládala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. Zbývá dodat, že konkrétní námitky dovolatele nesvědčí o tom, že by uplatnil zbývající dvě varianty tohoto dovolacího důvodu.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

24. K první variantě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) lze uvést, že pod ni lze vznést výhradu obviněného nepoužití zásady subsidiarity trestní represe.

25. Pokud jde o námitku stran chybějícího zavinění, je třeba přisvědčit státní zástupkyni v jejím závěru, že absenci úmyslné formy zavinění buduje obviněný na vlastní interpretaci provedených důkazů a od ní se odvíjejících odlišných skutkových závěrů. Tímto způsobem se však ocitá mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, neboť nesprávnost hmotněprávního posouzení skutku musí dovolatel osvědčit ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která se stala předmětem hmotněprávní subsumpce (podřazení) ze strany nižších soudů. Jde tedy o zjištění, která jsou vyjádřena v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně. Ve vztahu k nim žádná pochybnost o existenci subjektivní stránky přečinu, jímž byl obviněný shledán vinným, nevzniká.

26. K problematice subsidiarity trestní represe je vhodné zmínit, že podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a její trestněprávní důsledky pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

27. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

28. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“.

29. Pokud dovolatel k podložení své námitky argumentuje, že se trestní řízení stalo prostředkem k vyřizování účtů mezi podnikateli, je předně nutno uvést, že z toho není zřejmé, jaký to má vztah k posouzení společenské škodlivosti samotného jednání, jímž byl shledán vinným. Pokud na uvedené navazuje sdělením, že trestní řízení bylo vyvoláno nepravdivými tvrzeními Ing. Jana Čeliše, opakuje tím pouze svoji obhajobu, aniž by vzal v potaz, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o opodstatněnosti vedení trestního řízení vůči němu. Co se týče posouzení konkrétní společenské škodlivosti jeho činu, nevymyká se svou povahou běžně projednávaným činům kvalifikovaným jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Poukázat lze na závěr soudu prvního stupně, který upozornil, že obviněný nechal vozidlo zchátrat a do doby projednávání věci ho nevrátil, ani nedal do úschovy. Z výpovědí Ing. Jana Čeliše a Martina Holy také vyplývá, že proběhl pokus prokázat policii vlastnictví vozidla společností a absenci oprávnění obviněného s ním nakládat, avšak nebyli úspěšní s ohledem na nesprávné rozhodnutí správního orgánu. Je tudíž zřejmé, že tímto se jeho jednání vymklo z rámce běžných sporů mezi podnikateli a jednoznačně se ocitlo na poli práva trestního.

30. Otázkou zůstává, zda obviněný uplatnil i druhou variantu tohoto dovolacího důvodu (otázka zadržovacího práva), neboť jeho argumentace neústí do jednoznačně formulovaného právního závěru. Není-li námitka uplatněna konkrétně s jasným vyzněním, nemůže dovolatel očekávat odpovídající reakci ze strany dovolacího soudu. Jeho úkolem totiž není domýšlet význam dovolatelových výhrad, natož pak tvorba či formulace jeho námitek. Není-li patrno, zda skrze zmíněnou část dovolání nebrojí dovolatel např. vůči závěru o protiprávnosti činu, pak není důvod k tomu, aby v uvedeném směru zaujímal své stanovisko dovolací soud.

31. Pouze nad rámec nutného dovolací soud uvádí, že podle § 1395 odst. 1 o. z. [k]do má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat. Zároveň podle § 1396 odst. 1 o. z. platí, že [z]adržet cizí věc nesmí ten, kdo ji má u sebe neprávem, zejména zmocnil-li se jí násilně nebo lstí. Z uvedeného vyplývá, že zadržovací právo může uplatnit pouze ten, kdo má u sebe oprávněně cizí movitou věc. Vzhledem k tomu, že vozidlo se v době spáchání činu nacházelo u domu, v němž bydlel Ing. Jan Čeliš, kterému bylo svěřeno, nemohl být tento zásadní předpoklad pro výkon zadržovacího práva obviněným, tedy že by měl auto u sebe, splněn. Krom toho byla naplněna negativní podmínka z § 1396 odst. 1 o. z., neboť obviněný se vozidla zmocnil neprávem a s využitím lsti vůči přítomné policii, protože si byl vědom, že již není jednatelem společnosti. Odvolací soud tudíž správně uzavřel, že s ohledem na svémocné zmocnění se automobilu obviněným, je vyloučen oprávněný vznik zadržovacího práva (viz bod 13. usnesení).

32. Tuto část tak lze uzavřít konstatováním, že ty námitky, které formálně vyhověly obsahovému zaměření označeného dovolacího důvodu, uplatnil obviněný rovněž zjevně neopodstatněně.

IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

33. Obviněný tento dovolací důvod neuplatil. S ohledem na přezkum odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím by přicházela v úvahu jen jeho druhá varianta. Ta však rovněž naplněna není, neboť vadami, jejichž existenci dovolatel tvrdil, rozsudek soudu prvního stupně zjevně zatížen není.

V. Způsob rozhodnutí

34. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho námitky, které formálně vyhověly jím uplatněným dovolacím důvodům, byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

35. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 3. 2024

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu