Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. ledna 2011 o
dovolání obviněného V. A., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v
Jihlavě ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 42 To 130/2010, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 102/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í
t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 22. 9.
2010, sp. zn. 42 To 130/2010, byl z podnětu odvolání obviněného podle § 258
odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne
15. 2. 2010, č. j. 13 T 102/2009-143, kterým byl obviněný V.A. uznán vinným
trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., trestným činem
vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a dvojnásobným trestným činem výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. za použití
§ 35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, když
výkon trestu odnětí svobody mu byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců za vyslovení dohledu a o
nároku poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1
tr. ř., a nově bylo podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodnuto tak, že
trestní stíhání obviněného pro jeden skutek, v němž byl spatřován trestný čin
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. bylo podle § 257 odst. 1 písm. c) tr.
ř. z důvodu uvedeného podle § 11 písm. f) tr. ř. zastaveno a dále byl uznán
vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., trestným činem
ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle
§ 235 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. za použití §
35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců,
když výkon trestu mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a o nároku
poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř.
Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v
Jihlavě podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm.
e) tr. ř. Obviněný se primárně domnívá, že základní otázkou, která byla soudy
nesprávně posouzena, byla otázka (ne)souhlasu poškozené s trestním stíháním
obviněného. Podle obviněného (obhájce) jsou podstatné dva procesní úkony,
kterými poškozená projevila nesouhlas s trestním stíháním obviněného. Pokud jde
o souhlas matky poškozené s trestním stíháním obviněného, pak je obviněný toho
názoru, že tato nebyla jako matka poškozené a zákonná zástupkyně řádně poučena
o právech poškozené a soud zaujal stanovisko, že mezi „obžalovaným a poškozenou
neexistoval žádný ze vztahů, který lze podřadit pod § 100 odst. 2 tr. ř. Dále
je v dovolání poukazováno na to, že pokud soudy vybudovaly odsuzující rozsudek
na výpovědi poškozené, kterou berou za dostatečně volně a rozumově vyspělou pro
tento závěr, je nepochopitelné, proč stejné hledisko, tj. možnost vyslovení
nesouhlasu s trestním stíháním obviněného, není uplatněno také v případě jejího
nesouhlasu s trestním stíháním obviněného. Dále rozvíjí úvahy k okolnostem
zastupování nezletilé osoby, projevu vůle takové osoby, aby rovněž vznesl
námitku – pochybnost o možnosti dání souhlasu s jeho trestním stíháním matkou
poškozené, když vztahy mezi poškozenou a jejími rodiči jsou problematické a
vzhledem ke střetu zájmů by bylo vhodné zvažovat institut opatrovníka. Dále
poukazuje na to, že pokud by bylo postupováno v souladu se zákonem (§ 168 tr.
ř.), mohl být hypoteticky uznán vinným pouze trestným činem výtržnictví, avšak
ani v tomto bodě nebyl naplněn znak „veřejně nebo na místě veřejnosti
přístupném“, neboť podle skutkového zjištění k napadení poškozené mělo dojít
během jízdy v uzavřeném osobním vozidle. Pokud by soudy dovozovaly výtržnictví
jen z toho, že poškozenou měl uchopit za ruku a druhou za krk a vtlačit do
vozu, pak takové jednání nedosahuje potřebné intenzity stanovené zákonem. S
ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby napadené rozhodnutí
bylo zrušeno a věc byla tomuto soudu přikázána k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k
dovolání obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e)
tr. ř. poukázal na to, že pokud se obviněný dovolává tohoto důvodu, pak vychází
ze špatných premis, neboť souhlas či nesouhlas s jeho stíháním, vyslovený
poškozenou, se nemohl v daném případě uplatnit, neboť § 163 odst. 1 tr. ř. na
tento případ nedopadá, neboť v případě vztahu obviněného a poškozené se
nejednalo o žádný ze vztahů uvedených v § 163 odst. 1 tr. ř. Nelze v té
souvislosti argumentovat rozsahem osob vymezených v § 100 odst. 1, 2 tr. ř.,
jak činí obviněný. Vzhledem k předchozímu násilnému jednání obviněného vůči
poškozené, ze kterého se tato nedokázala vymanit, uzavírá státní zástupce své
úvahy konstatováním, že je třeba rovněž brát v úvahu ustanovení § 163a odst. 1
písm. d) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. označuje státní zástupce námitky obviněného za liché a nelze jim přisvědčit,
neboť tím, že obviněný poškozenou chytil jednou rukou za ruku a druhou rukou
pod krkem a vtáhl ji do vozidla a toto učinil na místě veřejnosti přístupném a
veřejně, znaky zmíněného trestného činu naplnil. Vzhledem k uvedeným
skutečnostem navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Ze skutkového zjištění, které není obviněným zpochybňováno, vyplývá
mj., že „dne 23. 6. 2008 ráno kolem 7.30 hod. v T. na ulici K., poté co jím zde
do školy jsoucí B. S., odmítla na jeho žádost nasednout do jím řízeného
motorového vozidla, tak tuto jednou rukou uchopil za ruku a druhou rukou za krk
a takto ji vtáhl a vtlačil i přes její verbální a fyzický odpor na místo
spolujezdce, načež se s ní v tomto vozidle uzamkl a jel s ní …“ Z výše
popsaného tedy jednoznačně vyplývá, že obviněný vůči poškozené takto jednal na
místě veřejnosti přístupném. Za místo veřejnosti přístupné je považováno místo,
kam má přístup široký okruh lidí, takže projev pachatele může vidět a slyšet
větší okruh lidí individuálně neurčených. Za takové místo je v každém případě
možno označit ulici, navíc za situace, kdy takto obviněný vůči poškozené jednal
v době kolem 7.30 hod., tj. v době, kdy nejen poškozená, ale např. i její
vrstevníci chodí do školy apod. Již z těchto skutečností je třeba označit
námitku obviněného, že se tak nestalo na místě veřejnosti přístupné či veřejně
za zcela mylnou a zjevně neopodstatněnou. Ani další část námitky, která se
vztahuje k otázce materiálního znaku, tj. společenské nebezpečnosti činu,
nemůže obviněnému přisvědčit. Obviněný patrně přehlíží, že vůči poškozené
použil násilí spočívající nejen v tom, že tuto uchopil za ruku v úmyslu
vtáhnout ji do svého vozidla, když odmítla k němu do vozidla nasednout, které
by bez dalšího ještě nemuselo bezpodmíněně vést k závěru o naplnění
materiálního znaku trestného činu výtržnictví, ale že vedle této formy útoku
proti zásadám občanského soužití, které se projevuje obavou napadeného o své
zdraví a život, „jednal ještě intenzivněji, když poškozenou druhou rukou
uchopil za krk a takto ji vtáhl a vtlačil i přes její verbální a fyzický odpor
na místo spolujezdce“. Již z výše uvedeného vyplývá, že ze strany obviněného se
nejednalo o pouhé nepodstatné uchopení poškozené, které nedosahuje stupně
nebezpečnosti potřebné pro naplnění materiálního znaku zmíněného trestného
činu, ale jednalo se o násilné jednání spočívající v uchopení poškozené za ruku
jednou rukou a uchopení poškozené druhou rukou pod krkem, její vláčení a
vtlačení do vozidla i přes její odpor verbální a fyzický. Takové jednání
dosahuje potřebné intenzity pro závěr, že také materiální znak trestného činu
výtržnictví byl obviněným naplněn (viz rozh. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud uvedenou část dovolání
musel odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.,
pak je potřebné uvést, že tento je dán v případě, že proti obviněnému bylo
vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost
trestního stíhání je vymezena v § 11 tr. ř. a nepřípustnost, kterou má na mysli
obviněný pak v § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř., kde se uvádí, že trestní stíhání
nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být
zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas
nebyl dán nebo byl vzat zpět.
Veškeré své úvahy k tomuto dovolacímu důvodu obviněný (obhájce) odvíjí
od vztahu obviněného a poškozené. Zde je však potřebné uvést, že ustanovení §
163 tr. ř. (nikoli § 168 tr. ř.) lze aplikovat na případy v tomto ustanovení
uvedené za předpokladu, že ten proti komu se vede trestní stíhání, je ve vztahu
k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít
výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.). Z výše uvedeného dále vyplývá, že jako svědek
by kromě jiného mohl výpověď odmítnout manžel, partner nebo druh nebo jiná
osoba v poměru rodinném nebo obdobném. Z výpovědí vyplynulo, že obviněný s
poškozenou nebyli manželé. Z výpovědi poškozené, ale i její matky je
nepochybné, že poškozená s obviněným nesdíleli společnou domácnost,
nesdružovali finanční prostředky ke společné úhradě potřeb (poškozená
navštěvovala školu), tudíž ani z tohoto pohledu nelze jejich vztah postavit na
roveň vztahu druha a družky. Ani okolnost několika sexuálních aktů není z
pohledu uvedeného vztahu druha a družky podstatná, neboť se nejednalo o
společný sexuální život v rámci sdílení společné domácnosti, sdružování
finančních prostředků apod. Z dikce zákona je patrno, že jak vztah druha a
družky, tak partnerský vztah musí svoji podstatou odpovídat vztahu mezi
manžely, případně rodinnému vtahu. V tomto případě otázku občasného sexuálního
vztahu mezi obviněným a poškozenou se snaží obviněný prostřednictvím svých
námitek presentovat jako vztah, který by opravňoval poškozenou vyslovit
nesouhlas s jeho trestním stíháním. Výše zmíněná úvaha obviněného je však již
ve své podstatě nesprávná, neboť se snaží milenecký vztah povýšit na vztah,
který by zakládal aplikovatelnost § 163 tr. ř. V této fázi lze tedy uzavřít v
souladu se závěrem státního zástupce, že v případě vztahu obviněného a
poškozené, aby mohlo být uplatněno ustanovení § 163 tr. ř., muselo by se jednat
o kategorii rovnocennou alternativním pojmům manžela či druha, u nichž se vedle
citové vazby obou osob předpokládá rovněž soužití ve smyslu ekonomickém, tj. rodinný život jak v oblasti duševní, tak v oblasti hmotné. O takový vztah se
však nejednalo. Pokud pak neexistoval žádný vztah obdobný vztahu druha a
družky, který by opravňoval poškozenou neudělit souhlas s trestním stíháním
obviněného, jsou zcela bezpředmětné veškeré další úvahy obviněného (obhájce) v
dovolání dále rozvíjené, neboť z takové podstaty vyplývá pouze jediný závěr, že
v trestní věci obviněného nepřicházelo v úvahu se zabývat jím nastíněnou
problematikou § 163 tr. ř. Již z výpovědi např. na č.l. 123 spisu ke vztahu
obviněného a poškozené, vyplývá, že tito spolu chodili, a to dvakrát, to že s
ním poškozená nechce chodit mu dala najevo v lednu 2008, obviněný ji
pronásledoval a vyhrožoval. To, že nemůže jít o vztah, který by zakládal
použití § 163 tr. ř. vyplývá např. i z č.l. 123, kdy poškozená uvedla, že
obviněný po ní v restauraci chtěl, aby se před jeho matkou schovala. Rovněž tak
nelze přehlédnout tu část výpovědi, kde uvádí, že s obviněným byla mj. i proto,
že nikoho jiného neměla.
Obviněná se rovněž vyjádřila k soužití s obviněným, se
kterým nevedla společnou domácnost, nebydleli spolu, do rodin druhého nechodili
a pohlavní styk za dobu co tzv. žili spolu, měli mít podle obviněné tři až
pětkrát. Za takto zjištěné situace, kdy bylo zjištěno, že nejsou dány podmínky
pro aplikaci § 163 tr. ř., neboť mezi obviněným a poškozenou neexistoval vztah,
který by použití tohoto ustanovení odůvodňoval, byly zcela bezpředmětné úvahy
obviněného (obhájce) o tom, kdo měl a mohl (ne)dávat souhlas s trestním
stíháním obviněného.
Na základě shora uvedených skutečností, kdy námitky obviněného k
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. byly v rozsahu zmíněném Nejvyšším soudem v tomto
rozhodnutí shledány právně relevantními, avšak zjevně neopodstatněnými (viz
výklad shora), bylo dovolání obviněného odmítnuto jako celek podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. o odmítnutí bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání. Pokud jde o
rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2011
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann