6 Tdo 224/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15.
března 2007 o dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 19. 9. 2006, sp. zn. 8 To 291/2006, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 84/2006,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 1 T 84/2006,
byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1
písm. e) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu
dopustil tím, že „v době okolo 11.00 hod. dne 1. 2. 2006 odcizil z prodejny
oděvů a obuvi ke škodě V. Y. L. a H. N. T. M., pár pánských kožených polobotek,
velikost 43, v hodnotě 350,- Kč, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl
v posledních třech letech odsouzen a potrestán mj. rozsudkem Okresního soudu v
Jindřichově Hradci ze dne 20. 9. 2004 pod sp. zn. 1 T 402/2004 mj. pro trestný
čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zákona, a jímž mu byl uložen
trest odnětí svobody v délce 16-ti měsíců nepodmíněně, který vykonal dne 24.
11. 2005“.
Dále byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1,
odst. 2 tr. zák. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který
podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „ačkoli dne 9. 7.
2004 vykonal čtyřletý nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl uložen
jako souhrnný za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr.
zákona a za sbíhající se trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona,
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 7. 2001, č. j. 4 T 28/2001-70,
ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 61
To 330/2001, přesto dne 2. 2. 2006 v době okolo 14.00 hod. přistoupil ke
kolemjdoucí J. A., přiložil jí ke krku nůž a pod pohrůžkou podříznutí ji
přinutil k vydání 20,- Kč“.
Za tyto trestné činy byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1,
odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst.
2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Naproti tomu byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek (v
rozsudku popsaný) kvalifikovaný (obžalobou) jako trestný čin krádeže podle §
247 odst. 1 písm. e) tr. zák.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. P., rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 9. 2006, sp. zn. 8 To 291/2006,
jímž toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný J. P.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody
uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje v tom, „že již v řízení před
odvolacím soudem předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl dán dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.“. Stran důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. k) tr. ř. však žádné námitky nevznesl a zjevně měl na mysli důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je zřejmé z kontextu
zbývající části odůvodnění dovolání.
Dále dovolatel zdůraznil, že pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., jeho existenci spatřuje v tom, že skutek kvalifikovaný jako
trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 41 odst. 1, odst.
2 tr. zák., „se v prvé řadě vůbec nestal a v druhé řadě soudy obou stupňů
nesprávně posoudily obviněného jako zvláště nebezpečného recidivistu podle § 41
odst. 1 tr. zákona“.
V návaznosti na to namítl, že soudy rozhodly o jeho vině závažným trestným
činem pouze na základě výpovědi jediného svědka, a to poškozené J. A., která
však výpověď v průběhu trestního stíhání měnila, přičemž její „výpověď působila
v kontextu dalšího množství shromážděných důkazů krajně nevěrohodně“. Podle
jeho přesvědčení za situace, kdy jiné důkazy, které by potvrzovaly uvedenou
výpověď, absentují a naopak existuje množství důkazů hovořících ve prospěch
jeho tvrzení, že se skutek nestal a poškozená si celou záležitost vymyslela,
soudy pochybily, když jej uznaly vinným skutkem, v němž je spatřován trestný
čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Soudy tak porušily jeho právo na
spravedlivý proces daný Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1 a čl.
37 odst. 2) a mezinárodními smlouvami zavazujícími Českou republiku. Dále byly
porušeny zásady uvedené v § 2 odst. 4, 5, 6 tr. ř. a ustanovení § 226 písm. a)
tr. ř., podle něhož měl být pro předmětný skutek zproštěn obžaloby. Soudy podle
jeho slov nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. V podrobnostech odkázal na
své písemné odvolání (zde polemizoval s hodnocením provedených důkazů, navíc
soudu prvního stupně vytknul, že neprovedl všechny navrhované důkazy, především
výslechy jím navrhovaných svědků).
V další části svého dovolání obviněný namítl, že jej soudy nesprávně posoudily
jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 tr. zák., neboť
nesprávně zhodnotily naplnění materiální stránky. Uvedené zákonné ustanovení
tak nemělo být v daném případě aplikováno. K tomu dodal, že kromě podmínek
uvedených v zákoně je také třeba zvážit „intenzitu, rysy a průběh útoku,
posoudit okolnosti, za nichž byl tr. čin spáchán, dále zjišťovat pohnutku činu,
zhodnotit následky trestného činu a zhodnotit rovněž osobu pachatele“. V
návaznosti na to zdůraznil, že: „V tomto směru absentují úvahy soudu v
odůvodnění napadených rozhodnutí soudu I. i II. stupně“.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) „s ohledem na ustanovení § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil
napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2006, sp. zn.: 8 To
291/2006 a rovněž rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 7. 2006, č.
j. 1 T 84/2006-244, ve výroku o vině ze spáchání skutku, jímž byl obviněný
uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. za současného
použití § 41 odst. 1, 2 tr. zákona, i ve všech výrocích o trestu, a následně
věc vrátil Okresnímu soudu v Prostějově k novému projednání a rozhodnutí“.
K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté,
co v krátkosti zrekapituloval dovolací důvody, se v obecné rovině vyjádřil k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mj. uvedl, že s odkazem
na uvedený dovolací důvod, lze vytýkat toliko vady právní, přičemž námitky
týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování
atd., povahu právně relevantních námitek nemají. Současně připomněl, že i v
rámci řízení o dovolání lze připustit zásah do skutkových zjištění, avšak pouze
tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a
právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“ předmětem
dovolání (právně relevantně jej namítne). O takový případ se však v posuzované
věci nejedná.
V dané trestní věci je zřejmé, že soud vyšel z výpovědi poškozené J. A.,
jelikož žádný další svědek loupežného přepadení nebyl zjištěn, a proto také
nemohl být vyslechnut. Poškozená detailně popsala průběh loupežného přepadení a
obviněného J. P. bezpečně označila jako pachatele při rekognici. V návaznosti
na to státní zástupce konstatoval, že obviněný se v této části dovolání zaměřil
výhradně do oblasti skutkových zjištění a jeho námitkám nelze přiznat povahu
právně relevantních námitek z pohledu uplatněného (ani žádného jiného)
dovolacího důvodu, jelikož v posuzované věci není dán rozpor (a již vůbec ne
extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními
závěry soudu na straně druhé.
V další části svého vyjádření se státní zástupce zaměřil na otázku právního
posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu § 41 odst.
1 tr. ř. Nejdříve v obecné rovině vymezil podmínky aplikace zmíněného
ustanovení. Materiální podmínka předpokládá, že okolnost opětovného spáchání
zvlášť závažného úmyslného trestného činu přes potrestání pro takový nebo jiný
zvlášť závažný úmyslný čin pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby,
která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti
takového trestného činu pro společnost. Při posuzování tohoto předpokladu musí
být zhodnocena především délka doby od posledního odsouzení do spáchání
posuzovaného trestného činu. Délkou doby, která uplynula od posledního
odsouzení, je nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku,
nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo odpykání trestu. V
průběhu výkonu tohoto (posledního) trestu měl totiž pachatel značně ztíženou
možnost páchání další trestné činnosti.
V daném případě se obviněný opětovně dopustil zvlášť závažného úmyslného
trestného činu cca rok a půl po vykonání trestu odnětí svobody, což je časový
úsek k němuž je třeba přihlížet tak, že předchozí výkon trestu odnětí svobody
obviněného dostatečně nemotivoval k tomu, aby se již do budoucna nedopouštěl
zvlášť nebezpečných úmyslných trestných činů. Podstatné je také to, že v tomto
období obviněný vykonal další trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců a
posuzovaného skutku se dopustil pouhé dva měsíce po výkonu tohoto trestu odnětí
svobody.
Dále státní zástupce připomněl, že kromě zmíněné délky, která uplynula od
posledního odsouzení, je nutné hodnotit i další okolnosti, a to okolnosti
charakterizující stupeň společenské nebezpečnosti jak souzeného činu, tak i
činu, pro který byl obviněný v minulosti odsouzen, jakožto i hodnocení osoby
obviněného a jeho dosavadní způsob života. K těmto hlediskům podotknul, že se
obviněný předmětného trestného činu dopustil se zbraní (loveckým nožem), který
přiložil poškozené ke krku, a předchozích zvlášť nebezpečných úmyslných
trestných činů se také dopustil se zbraní (nožem). Z toho následně dovodil, že
konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti dřívější trestné činnosti obviněného
byl vysoký a tím spíše byl podstatně zvýšen konkrétní stupeň společenské
nebezpečnosti trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným v nyní posuzovaném
případě. Výše uvedené okolnosti charakterizují dosavadní způsob života
obviněného a jeho osobu (dokládají jeho sklony k opakovanému porušování
společenských norem) a přispívají k závěru o podstatně zvýšeném stupni
společenské nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu. Popsané skutečnosti
tak odůvodňují naplnění nejen formálních, ale i materiálních podmínek zvlášť
nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. a soudům obou
stupňů v tomto směru nelze nic vytknout.
Dále se státní zástupce vyjádřil k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné,
pokud jde o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně
neopodstatněné také z hlediska důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. K odkazu dovolatele na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř. uvedl, že se patrně jedná o písařskou chybu, neboť konkrétní dovolací
námitky směřovaly toliko k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako
zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto
rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a uložen mu trest.
Obviněný J. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné
dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze
považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části do
oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká také nesprávné
hodnocení důkazů (včetně nerespektování zásady in dubio pro reo) a vadná
skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k
provedeným důkazům a navazující závěr, že skutek, v němž je spatřován trestný
čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., se nestal.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve
skutečnosti spatřuje rovněž v porušení procesních pravidel vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 2, 4, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil
na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem
ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše citovaný (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že jej ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §
234 odst. 1 tr. zák. nelze posoudit jako zvlášť nebezpečného recidivistu ve
smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. (pro absenci materiální stránky).
Uvedenou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že
jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle § 41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje
pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§ 42 odst. 1
tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin
potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce
doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň
nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Kriminálně politickým smyslem institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41
odst. 1 tr. zák. je přísněji postihnout „nepoučitelné“ delikventy, dopouštějící
se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Mimořádná přísnost trestu je zde
zdůvodnitelná tím, že pachatel, ač se mu již v minulost dostalo trestem
náležitého varování, tvrdošíjně opakuje zvlášť nebezpečné protispolečenské
útoky, jejichž zavrženíhodnost mu musí být notoricky zjevná. Uložení zostřeného
trestu lze v těchto případech ospravedlnit hledisky generální a individuální
prevence (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).
Citované zákonné ustanovení takto vymezuje základní podmínky, za jejichž
kumulativního splnění může být pachatel kvalifikován jako zvlášť nebezpečný
recidivista. První podmínky (formální) spočívají v tom, že pachatel opětovně
spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přestože již byl pro takový nebo
jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, tedy přesto, že již v
minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za který byl potrestán
(čímž se rozumí alespoň částečný výkon trestu, z povahy věci – srov. § 41 odst.
2 tr. zák. - trestu odnětí svobody) a k tomuto potrestání lze přihlížet.
V posuzovaném případě splnění těchto podmínek (ve formálním smyslu) vyplývá ze
zjištění popsaných v rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož obviněný
spáchal skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák. „ačkoli dne 9. 7. 2004 vykonal čtyřletý nepodmíněný trest odnětí svobody,
který mu byl uložen jako souhrnný za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1,
2 písm. c) tr. zákona a za sbíhající se trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1
tr. zákona, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 7. 2001, č. j. 4 T
28/2001-70, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2001,
sp. zn. 61 To 330/2001“.
Další podmínka (materiální) předpokládá, že okolnost opětovného spáchání zvlášť
závažného úmyslného trestného činu přes potrestání pro takový nebo jiný zvlášť
závažný úmyslný trestný čin pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby,
která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti
takového trestného činu pro společnost.
Při posuzování splnění tohoto předpokladu musí být, jak ostatně
(demonstrativně) vyplývá z ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., zhodnocena
především délka doby od posledního odsouzení do spáchání posuzovaného trestného
činu. Přitom délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět
nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která
uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu (viz rozhodnutí č.
6/1963 Sb. rozh. tr.). V průběhu výkonu tohoto (posledního) trestu měl totiž
pachatel značně ztíženou možnost páchání další trestné činnosti. Při zkoumání
podmínek, zda se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, je délka
doby, která uplynula od posledního odsouzení jenom jedním, nikoliv však jediným
hlediskem, které je nutno hodnotit v souvislosti s otázkou, zda stupeň
nebezpečnosti trestného činu pro společnost je podstatně zvýšený (viz
rozhodnutí č. 33/1968 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost je na místě připomenout, že při posuzování podmínek pro uznání
obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. je
třeba, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout
také k dalším okolnostem, určujícím stupeň nebezpečnosti recidivy pro
společnost, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným
nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů,
k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové
posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a
psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl
pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik
takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká
je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi
jejich výkonem apod. Důležité je také zhodnocení následků trestného činu. Při
hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se zhodnotí i
konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní
souzeného. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za
něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu
života mezi jednotlivými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k
trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné
době (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).
Z těchto hledisek je nutné především zdůraznit, že v současnosti posuzovaného
jednání (taktéž loupežného přepadení) se dovolatel dopustil dne 2. 2. 2006,
tedy sice téměř čtyři a půl roku po předchozím odsouzení pro zvlášť závažné
úmyslné trestné činy (vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.), avšak již jen zhruba rok a půl po
vykonání trestu, který mu byl za tyto trestné činy uložen, navíc za necelé tři
měsíce po propuštění z posledního výkonu trestu odnětí svobody. Již dne 20. 9.
2004 byl totiž dovolatel rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn.
1 T 402/2004 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců za
úmyslnou násilnou i majetkovou trestnou činnost (trestné činy podle § 197a
odst. 1 tr. zák., § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., § 235 odst. 1 tr. zák., §
247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a § 249b tr. zák.) a z výkonu tohoto trestu
byl propuštěn dne 24. 11. 2005.
Kromě doby, která uplynula od odsouzení za zvlášť závažné úmyslné trestné činy
(i od posledního odsouzení) a výkonu trestů, je třeba dále zohlednit konkrétní
okolnosti posuzovaného případu, zejména skutečnost, že dovolatel k činu užil, a
to ke zdůraznění pohrůžky bezprostředního násilí, zbraň v podobě nože. Takové
jednání samo o sobě nutno hodnotit jako společensky velmi nebezpečné. Soud
prvního stupně výstižně takové jednání označil za „velmi nebezpečné, neurvalé
chování odsouzeníhodného charakteru“. V souvislosti s tím je třeba dále
náležitě vyhodnotit zjištění, že v případě trestného činu loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák., jímž byl dovolatel uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. 4 T 28/2001, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 61 To 330/2001, se jednalo
o trestnou činnost vysoce závažnou, vysoce společensky nebezpečnou. Skutkový
základ uvedeného trestného činu totiž spočíval v tom, že dovolatel „společně s
dosud neztotožněným pachatelem chytili poškozeného J. V. a posadili ho na
lavičku, poté obžalovaný J. P. vytáhl nůž, přiložil ho poškozenému k boku,
slovně mu vyhrožoval podříznutím, a tak ho donutil k vydání fotoaparátu,
stříbrného prstýnku, bankovky v hodnotě 100,- Kč a OP, …“.
Bez povšimnutí nelze ponechat ani skutečnost, že dovolatel se v minulosti
dopustil i dalších úmyslných trestných činů. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné
Hoře ze dne 8. 3. 1999, sp. zn. 6 T 33/99, byl uznán vinným trestnými činy
poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., násilí proti skupině
obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák., výtržnictví podle § 202
odst. 1 tr. zák, ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., krádeže podle
§ 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák a podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák.,
porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného užívání
cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře
ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 2 T 130/2000, byl uznán vinným trestným činem
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., trestným činem
porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., poškozování
cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti
jednotlivci podle § 197a tr. zák.
Rozvedené skutečnosti dostatečně zřetelně dokládají zřejmou tendenci dovolatele
k soustavné úmyslné protispolečenské činnosti a prokazují, že je zatvrzelým
pachatelem, jehož nápravy nebylo dosaženo ani opakovaným výkonem trestu odnětí
svobody. Nezávadně tedy soud prvního stupně shledal, že v případě dovolatele
„jde o osobu s výraznými sklony k páchání trestné činnosti“. Soud druhého
stupně, který také připomněl skutečnost, že „intervaly mezi spácháním
jednotlivých trestných činů se neustále zkracují“, správně dovodil, že obviněný
si „ze svých předchozích odsouzení ponaučení nevzal“.
Není pak od věci připomenout, že v průběhu výkonu trestu odnětí svobody
uloženého dovolateli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 7. 2001,
sp. zn. 4 T 28/2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.
8. 2001, sp. zn. 61 To 330/2001, byla zamítnuta žádost dovolatele o přeřazení
do věznice s mírnějším režimem (usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 14.
5. 2002, sp. zn. Nt 1143/2001 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 10 To 266/2002), neboť soudy dospěly (mimo
jiné se zřetelem ke zjištění, že dovolatel fyzicky napadl spoluodsouzeného, v
důsledku čehož byl přeřazen ze třetí do čtvrté diferenciační skupiny) k závěru,
že chování dovolatele a způsob, jakým plní své povinnosti, nemohou odůvodnit
závěr, že by jeho přeřazení do mírnější skupiny přispělo k dosažení účelu
výkonu trestu .
Lze tak shrnout, že dovolatel jako zatvrzelý, nepoučitelný pachatel opětovně
spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (navíc stejný trestný čin –
speciální recidiva) za okolností, jež podstatně zvýšily stupeň nebezpečnosti
tohoto trestného činu pro společnost. Vzhledem k tomu byla i materiální
podmínka zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. naplněna.
Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené konstatuje, že soudy obou stupňů
nepochybily, pokud dospěly k závěru, že dovolatel spáchal trestný čin loupeže
podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41
odst. 1 tr. zák.
V souvislosti s tím je třeba připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní
závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z
nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají,
nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se
však v posuzované věci nejedná.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého
stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl
ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.
K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky dílem
neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., dílem jim nelze
přiznat žádné opodstatnění.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. P. odmítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. března 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý