6 Tdo 227/2013 - 75
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2013 o
dovolání, které za obviněného R. M. , podal v řízení proti uprchlému jeho
obhájce Mgr. Michal Münster proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13.
11. 2012, sp. zn. 4 To 58/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 2/2010, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 34 T 2/2010,
byl obviněný R. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem zločinu podvodu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Za
tento zločin byl obviněný podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl
obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným uvedeným v
rozsudku tam vyčíslené částky. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Ing.
M. V. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl na totéž řízení s uplatněným
nárokem na náhradu škody odkázán též poškozený Ing. J. R.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal za uprchlého obviněného jeho
obhájce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13.
11. 2012, sp. zn. 4 To 58/2012, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle
§ 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že v rámci řízení
před soudy nižších stupňů nebylo nepochybně prokázáno, že naplnil subjektivní
stránku skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr.
zákoníku ve stadiu pokusu. Vyjádřil přesvědčení, že ze skutkových zjištění
nevyplývá, že by již v době vzniku příslušných pohledávek jednal s vědomím, že
své závazky nebude moci splnit, že v tomto směru své věřitele uváděl v omyl,
resp. že by jim jakékoliv podstatné skutečnosti zamlčel. Akcentoval, že bylo
zjištěno, že své závazky ve značné míře plnil řádně a včas. Závěry odvolacího
soudu v tom smyslu, že pokud v některých případech závazky plnil, jednalo se o
finanční prostředky z podvodně vylákaných půjček od dalších poškozených a že
tak činil s cílem zastřít svou trestnou činnost, resp. že se v určitém okamžiku
připravoval na útěk do USA a posuzovanou trestnou činností si zajišťoval pro
tento pobyt finanční prostředky, označil za ničím nepodloženou spekulaci.
Nesprávné je podle něho též tvrzení odvolacího soudu, že jako soukromá osoba s
platem hudebníka musel vědět již od počátku odkupování kuponových knížek a
nabízení zhodnocování finančních půjček o nemalé úroky, že nebude moci svým
závazkům dostát. Soudu druhého stupně v této souvislosti vytkl, že nezohlednil
skutečnost, že zdrojem jeho příjmů byly výnosy z cenných papírů. Prohlásil, že
jeho ekonomická situace se zhoršila vždy až po vzniku předmětných pohledávek a
že v době jejich vzniku měl za to, že své závazky bude moci splnit. Dodal, že
osoby, s nimiž uzavíral smlouvy, byly předem srozuměny s účelem použití
finančních prostředků (nákup nebo prodej cenných papírů), a tedy mohly rizika z
toho plynoucí zvážit. Pokud soudy dovozují existenci úmyslu z tzv. modu
operandi, pak se podle něho jednalo pouze o způsob jeho podnikání. Jakožto
soukromá osoba v souladu s právními předpisy realizoval nákup nebo prodej
cenných papírů prostřednictvím obchodníků s cennými papíry s příslušným
povolením. Shledal, že v daném případě hodnocení provedených důkazů nevedlo ke
zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a uznání jeho viny
znamenalo porušení procesní zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ ve
smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“),
resp. práva na spravedlivý proces. V návaznosti na to shledal, že na vytýkané
jednání lze pohlížet pouze jako na následné neplnění závazků v rámci
soukromoprávních závazkových vztahů, do nichž dotyčné osoby vstupovaly zcela
dobrovolně, a dodal, že trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního
vztahu nelze nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti účastníka druhého při ochraně
vlastních práv a majetkových zájmů. V neposlední řadě uvedl, že v jeho trestní
věci existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými
závěry soudů a následným právním hodnocením.
Dále zmínil, že prvoinstanční řízení bylo zatíženo podstatnými procesními
vadami, které nebyly napraveny ani v rámci řízení odvolacího. Namítl, že soud
podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. přečetl výpovědi některých svědků i za
situace, kdy svědci v hlavním líčení bez oprávnění neodepřeli vypovídat a ani
se v podstatných bodech neodchýlili od své dřívější výpovědi (jelikož ani ještě
nezačali vypovídat). Soud prvního stupně se v tomto ohledu spokojil toliko s
konstatováním svědků, že už si na dané události příliš nepamatují. Pokud pak
svědek k přečtenému protokolu jen dodal vyjádření ve smyslu „Ano, to je
pravda“, nelze to považovat za výpověď v hlavním líčení, protože výslech se ve
skutečnosti nekonal. Poznamenal, že v některých případech soud předestíral
minulé události, a to ve zjevné snaze, aby svědek pouze potvrdil verzi
nastíněnou soudem. V tomto postupu soudu lze spatřovat nepřípustné zasahování
do svědecké výpovědi, resp. snahu o evidentní ovlivňování svědků (což zakazuje
§ 101 odst. 3 věta druhá tr. ř.). Doplnil, že pokud někteří svědci vypovídali a
v jejich výpovědích se vyskytly závažné rozpory, soudy k nim nepřihlédly.
Vzhledem k tomu nebylo možno posoudit věrohodnost jejich výpovědí.
Argumentoval, že extrémně dlouhá délka trestního řízení nemůže jít k jeho tíži
a že svědci měli být v rámci hlavního líčení řádně vyslechnuti. Rovněž uvedl,
že většina svědků nebyla před výslechem poučena podle § 101 tr. ř. o právu
odepřít výpověď s tím, že nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že se
jedná o vadu formálního charakteru, která nediskvalifikuje samotný výslech,
neboť svědci byli protokolárně a procesním způsobem vyslechnuti v přípravném
řízení, kde byl zjišťován jejich vztah k věci, poměr k jeho osobě a byli řádně
poučeni podle § 100 tr. ř. a měli tak možnost se vyjádřit i k tomu, zda jim
některá ze zákonných překážek brání vypovídat.
Následně konkrétně namítl nesprávná skutková zjištění soudů dříve ve
věci činných stran skutků popsaných ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně
pod body 64), 65), 68), 71), 72) a 73). Soudům vytkl, že dospěly k závěru o
jeho vině výlučně na základě výpovědi svědka Ing. T. F. , ačkoli v jeho
výpovědích v přípravném řízení a u hlavního líčení byly podstatné rozpory. K
těmto rozporům soudy vůbec nepřihlédly a nedoplnily v tomto směru dokazování,
jak požadovala obhajoba. Podrobně připomněl jednotlivé výpovědi jmenovaného
svědka a konstatoval, že jeho výpovědi celkově působily velmi nevěrohodně a
nelogicky. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů dospěly k nesprávným
skutkovým zjištěním také ohledně skutku uvedeného ve výroku rozhodnutí soudu
prvního stupně pod bodem 67), když na jeho vinu uzavřely výhradně na základě
výpovědi svědka Z. P. , aniž by přihlédly k údajným závažným rozporům v jeho
výpovědích v přípravném řízení a u hlavního líčení. Toto své tvrzení posléze
podrobně rozvedl, přičemž zmínil též skutečnost, že dotyčný svědek byl
pravomocně odsouzen za majetkovou trestnou činnost. Shledal, že nesprávná
skutková zjištění učinily soudy též v případě skutků pod body 11), 20), 37),
41) a 42) výroku o vině nalézacího soudu, když závěr o jeho vině opřely toliko
o rozporné výpovědi svědka M. J. [bod 41)], R. T. [body 37) a 42)], Z. O.
[bod 11)] a D. R. [bod 20)]. Shrnul, že ve všech shora uvedených případech
byly výpovědi svědků zcela nevěrohodné a nelogické a obsahovaly závažné a
podstatné rozpory, k nimž soudy náležitě nepřihlédly a ani v tomto směru
nedoplnily dokazování (neprovedly důkazy navržené obhajobou). Byl uznán vinným
na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, přičemž v důsledku
nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového základu věci pak soudy dospěly i
k nesprávnému právnímu posouzení věci. Vyjádřil přesvědčení, že v případě
uvedených skutků provedené důkazy nevytvářejí ucelený a logický řetězec, který
bez důvodných pochybností svědčí pro závěr učiněný soudy o jeho vině. Navíc
tím, že soudy neprovedly žádné z důkazů, jež navrhoval k doplnění dokazování,
porušily zásadu presumpce neviny. Soudy podle jeho slov postupovaly tendenčně a
jednostranně, s jediným cílem, a to uznat ho vinným, nikoli zjistit skutkový
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V řízení před soudy nebyly
zjištěny či provedeny důkazy, které by jednoznačně a hodnověrně prokazovaly, že
se skutků, jimiž byl uznán vinným, dopustil. Skutková zjištění soudů
nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů
jejich hodnocení, nebyly respektovány mantinely § 2 odst. 6 tr. ř. V
projednávané trestní věci jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového
stavu takové intenzity, že již nepřichází v úvahu přijetí právního závěru na
jeho podkladě dovozeného a rozhodnutí soudů svědčí o možné libovůli v jejich
rozhodování.
Dále namítl, že při ukládání trestu měla být zohledněna extrémně dlouhá délka
trestního řízení, přičemž odmítl názor odvolacího soudu, že průtahy v řízení
jsou objektivního charakteru a byly zaviněny jeho osobou. Upozornil, že od
spáchání stíhaných skutků (jednalo se o období od 19. 1. 1994 do 3. 2. 1997) do
doby jejich projednání před soudy uplynulo bezmála 15 až 19 roků (po které vedl
řádný život). Zhodnotil, že tato doba jednoznačně představuje neúměrnou délku
trestního řízení a porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve
smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) či práva na projednání věci bez zbytečných průtahů garantovaného v
čl. 38 odst. 2 Listiny (v této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu
České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS
554/04, ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03 a ze dne 8. 6. 2010, sp. zn.
I. ÚS 2859/09). Také poukázal na ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku. Ohradil
se proti závěru odvolacího soudu, že délka trestního řízení byla přiměřená,
druh a výměra uloženého trestu tomu odpovídající, resp. že soud prvního stupně
se opomenul v odůvodnění napadeného rozsudku zmínit o přitěžujících okolnostech
podle § 42 písm. a) tr. zákoníku (že spáchal trestný čin po předchozím
uvážení), podle § 42 písm. b) tr. zákoníku (že spáchal trestný čin ze
ziskuchtivosti) a podle § 42 písm. m) tr. zákoníku (že spáchal trestný čin na
více osobách a pokračoval v něm po delší dobu). Podle jeho slov nelze v jeho
neprospěch argumentovat přitěžujícími okolnostmi, které zákon č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, v platném znění, výslovně neuváděl, neboť se jedná o porušení
zásady vyjádřené v § 2 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na mimořádné okolnosti
případu shledal uložený trest odnětí svobody v trvání pěti roků nepřiměřeně
přísným, nedostatečně vystihujícím zásadu individualizace trestu a zhodnotil,
že výkonem tohoto trestu se nedosáhne naplnění jeho účelu. Porušení ústavního
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě mělo být v daném případě
kompenzováno faktickým zmírněním trestu. Konkretizoval, že trestem přiměřeným
by se jevilo upuštění od potrestání, trest odnětí svobody podmíněně odložený,
příp. mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby.
Uzavřel, že jeho trestní stíhání se stalo nepřípustným z důvodu nepřiměřené
délky trestního řízení.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To 58/2012, jakož i rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 34 T 2/2010, v celém rozsahu zrušil
a věc přikázal soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že k
deklarovanému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný v
podstatě žádné konkrétní argumenty neuvádí, nenamítá nic, co by mohlo být
důvodem nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 (resp. § 11a) tr.
ř., tedy nepřípustnosti ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí
č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). Dále konstatoval, že obviněný ve svém dovolání
převážnou měrou jen opakuje důvody, jejichž podstatu již dříve uvedl ve svém
odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, zejména nesouhlasí se
skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem a potvrzenými soudem
odvolacím, znovu uplatňuje údajné procesní vady před soudem nalézacím a domáhá
se uložení mírnějšího trestu. Obviněný si přitom byl patrně vědom, že tyto
námitky nenaplňují důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a
proto dále uvedl ve svém dovolání formulace nasvědčující tomu, že mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními spatřuje extrémní rozpor.
V souvislosti s tím státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že nalézací soud
provedené důkazy pečlivě vyhodnotil a svůj postup v tomto směru podrobně a
logicky popsal v obsáhlém odůvodnění svého rozsudku. Zejména je patrno i to, že
se pečlivě zabýval jak zaviněním obviněného obecně, tak i věrohodností
svědeckých výpovědí k obviněným namítaným dvanácti útokům. Úvahy soudu o tom,
proč nebylo potřebné dokazování doplňovat a proč soud uvěřil svědeckým
výpovědím z přípravného řízení, se jeví jako logické a správné. Na tehdejší
námitky obviněného ohledně doplnění dokazování, i ohledně věrohodnosti svědků
F. , P. , J. , T. , O. a R. podrobně reagoval odvolací soud v odůvodnění
svého usnesení. Pokud byly výpovědi svědků u hlavního líčení čteny, stalo se
tak za situace, kdy si v samotném závěru roku 2010 skutečně nemuseli pamatovat
své výpovědi z počátku roku 2008. Pokud nevypovídali, odchýlili se od svých
výpovědí z přípravného řízení a tím byl naplněn důvod podle § 211 odst. 3 písm.
a) tr. ř. Podle mínění státního zástupce tedy z ničeho neplyne, že by snad
důkazy provedené nalézacím soudem byly provedeny procesně nepřípustným
způsobem, že by byly nedůvodně opominuty, nebo že by mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními byl „extrémní rozpor“, ve smyslu nálezu Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 177/04. Nic tak nenasvědčuje tomu, že by v této věci mohly být
porušeny základní postuláty spravedlivého procesu. Co se týče nedostatečného
poučení svědků u hlavního líčení, to nemůže být důvodem dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
V souvislosti s námitkou obviněného v tom smyslu, že uložený trest je
nepřiměřeně přísný, státní zástupce poukázal na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh.
tr., podle něhož otázky druhu a výměry trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit
jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce prohlásil, že je zřejmé, že žádný z obviněným tvrzených
dovolacích důvodů zde nelze uplatnit, neboť mu byl trest odnětí svobody uložen
na samotné spodní hranici zákonné trestní sazby.
Nad rámec podstaty věci státní zástupce ještě poznamenal, že obviněný se mýlí,
pokud namítá, že v neprospěch obviněného nelze argumentovat přitěžujícími
okolnostmi, které zákon č. 140/1961 Sb. (trestní zákon) platný v době spáchání
skutku neznal a že tím odvolací soud porušil § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Z
ustanovení § 2 odst. 3 tr. zákoníku je patrno, že pokud byl tento nejmírnější
předpis použit, je třeba jej užít jako celku. Ze zákona č. 140/1961 Sb. proto
nelze užít ani okruh polehčujících či přitěžujících okolností ani materiální
znak trestného činu – obviněným uváděnou společenskou nebezpečnost. Různé
zákony nelze mezi sebou „kombinovat“ a vybírat z nich ta či ona mírnější
ustanovení. Je-li v předmětné věci užit platný trestní zákoník, uplatní se (s
výjimkou druhu trestu a ochranného opatření – viz § 3 tr. zákoníku) všechna
jeho ustanovení, která jsou této věci přiléhavá, včetně polehčujících a
přitěžujících okolností. To odpovídá dlouhodobě ustálené judikatuře – viz
rozhodnutí publikovaná pod č. 73/1951, 19/1962, 11/1991, 48/2011 Sb. rozh. tr.,
jakož i nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000,
uveřejněný pod č. 12, sv. 21 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Státní zástupce shrnul, že konkrétní důvody uvedené obviněným zjevně
neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně
právní posouzení. V souvislosti s námitkou extrémního rozporu mezi provedenými
důkazy a skutkovými zjištěními, pak vzhledem k pečlivému hodnocení všech důkazů
nalézacím soudem neshledal v předmětné věci nic, co by takovému extrémnímu
rozporu mohlo nasvědčovat. K formálně tvrzenému důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný žádné bližší argumenty neuvedl. Ze všech
těchto důvodů nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř. na straně odvolacího soudu.
V závěru proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. dovolání odmítl. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř. pak vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2012, sp. zn.
4 To 58/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody
uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b)
u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena
přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný
opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud
druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání)
rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek
stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné
dovolací námitky obviněného dílem (z převážné části) neodpovídají žádnému z
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné (viz
argumentace níže).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují právě do oblasti
skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pochybení při provádění
dokazování, neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady
presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo (a v konečném
důsledku i práva na spravedlivý proces) a neúplná a vadná skutková zjištění,
přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho
příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi
skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání tak, jak je mu kladeno za vinu,
nedopustil). Právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o
nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými
soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné
hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi
provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů, nutno zdůraznit, že
nevznáší žádné hmotně právní námitky, ze kterých by existence extrémního
rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením v
rozhodnutí těchto soudů měla vyplývat. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí
uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a
přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový
stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem
nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí
nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS
2651/09, I. ÚS 601/07). Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z
odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým
závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy,
jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak
konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125
odst. 1 tr. ř., resp. § 134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za
této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v
uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku,
resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o
námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze
dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat
tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá
představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo
na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. a porušení ustanovení § 211 odst. 3 písm.
a) tr. ř., resp. absenci aplikace ustanovení § 101 tr. ř. Takové námitky pod
výše uvedené (ani jiné) dovolací důvody podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní
posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj
názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného pochybení při provádění
dokazování, neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení
zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo a z
neúplných a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal
vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k
dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě
výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1
písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou
argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s
výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen
v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení
nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve
smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu
(viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést stále (přiměřeně)
aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS
2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený
dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry
uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby,
ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její
dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení
napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to
ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení
§ 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a
stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného brojící
proti nepřiměřené přísnosti výroku o trestu [v tomto směru poukazující na
údajnou extrémně dlouhou délku trestního řízení, resp. odmítající závěr
odvolacího soudu o existenci přitěžujících okolností podle § 42 písm. a), b),
m) tr. zákoníku] pod uplatněné dovolací důvody (ani jiný dovolací důvod podle §
265b tr. ř.) podřadit.
Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh
trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na zločin, jímž byl
uznán vinným.
Rozvedené námitky nelze podřadit ani pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř., který se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno
trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod
totiž lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů
uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. (resp. § 11a tr. ř.), pro které
nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a
musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně
vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se
týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě
usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti
vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají ani důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
Pod tento dovolací důvod lze se značnou mírou tolerance a pouze formálně
podřadit jedině výhradu obviněného v tom smyslu, že jeho trestní stíhání se
stalo z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení nepřípustným. K tomu však
Nejvyšší soud poznamenává, že porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního
stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl.
13 Úmluvy (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 8/03,
usnesení sp. zn. IV ÚS 487/03 a nález sp. zn. II. ÚS 7/03). V návaznosti na to
připomíná, že ani Evropský soud pro lidská práva (dále jen Soud) ve svých
rozhodnutích nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možné
považovat za přiměřenou ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a především nestanovil
výslovnou sankci, jež by následovala v případech porušení tohoto práva. Ve
svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené
doby řízení, postupuje Soud zásadně tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1
Úmluvy a přiznává stěžovateli spravedlivé zadostiučinění i ve formě peněžní
náhrady. Této judikatuře Soudu odpovídala i rozhodovací praxe Ústavního soudu
(např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97). Jak Ústavní soud
ve svém usnesení ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03, připomněl,
nepřiměřenost délky řízení je podle dosavadní judikatury Soudu důvodem toliko
pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není, a
ani nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání. V této souvislosti
Ústavní soud judikoval, že charakteristickým znakem právního státu v
kontinentálním evropském pojetí je právě skutečnost, že vymezení trestného
činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a
pachatelem trestného činu, když je to výhradně stát, který rozhoduje podle
zásad trestního řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Za
této situace se stát nemůže této své úlohy, ale i zásadní povinnosti vzdát také
proto, že ve vztahu k poškozeným osobám, případně stranám v trestním řízení,
není vymezeno žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické
osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána a za spáchaný trestný čin
spravedlivě potrestána.
Obecně vzato, v rámci svých eventuelních úvah o možné kompenzaci porušení práva
obviněného na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy tedy soud musí
volit mezi takovými prostředky trestního práva, jež současně respektují ochranu
práv poškozených subjektů. Tato kompenzace se může projevit např. ve formě
finančního zadostiučinění nebo ve výroku o trestu.
Nejvyšší soud ovšem zdůrazňuje, že v posuzované trestní věci nelze soudům dříve
ve věci činným porušení práva obviněného na přiměřenou délku řízení oprávněně
vytýkat. Delší doba trvání trestního řízení totiž byla zapříčiněna především
jednáním samotného obviněného, který se trestnímu stíhání dlouhodobě vyhýbal
pobytem na neznámém místě v cizině, a to i poté, co mu bylo doručeno usnesení o
zahájení trestního stíhání. Uložený trest tak se zřetelem k tomu i s
přihlédnutím ke skutečnosti, že byl vyměřen na samé spodní hranici zákonné
trestní sazby, nelze označit za nepřiměřený.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2013
Předseda senátu :
JUDr.
Vladimír Veselý