6 Tdo 228/2025-1167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného Michala Vondrovice, trvale bytem Kyselka, Radošov 125, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 9 To 353/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 103/2023,
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 9 To 353/2024, zrušuje.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 8. 2024, sp. zn. 3 T 103/2023, byl obviněný Michal Vondrovic (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého (stručně řečeno) v období od 1. 2. 2019 do 31. 1. 2022 v postavení osoby odpovědné za plnění povinností zaměstnavatele jako jednatel společnosti GASOIL CONSTRUCTION s. r. o. se sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, kterým byl zapsán od 30.
5. 2019 do 30. 9. 2019, případně v rámci faktického výkonu funkce jednatele na základě generální plné moci udělené jednatelkami obchodní společnosti, které tuto funkci fakticky nikdy nevykonávaly, neodváděl za zaměstnance společnosti povinné odvody, ačkoli tak učinit mohl a částky odpovídající těmto odvodům měsíčně srážel z jejich hrubých řádně vyplacených mezd, a tyto prostředky ponechal volně k neoprávněné dispozici uvedené společnosti pro její vlastní potřebu a k jejímu neoprávněnému zvýhodnění, přičemž měl neomezenou dispozici s bankovními účty společnosti, vedl její účetnictví, komunikoval s externí účetní, předával zaměstnancům výplatní pásky a převáděl jim mzdu z bankovního účtu společnosti nebo v hotovosti.
Konkrétně neodvedl - v rozporu s § 38h odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1, za zaměstnance zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků za období let 2019 až 2020 ve výši 185 927 Kč, - v rozporu s § 8 odst. 1 a § 9 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, Pražské správě sociálního zabezpečení pojistné na sociální zabezpečení za zaměstnance za období od 1.
1. 2020 do 31. 12. 2021 ve výši 225 429 Kč, - v rozporu s § 5 odst. 1, 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky pojistné na zdravotní pojištění za zaměstnance za období od 1. 2. 2020 do 30. 11. 2021 ve výši 125 585 Kč, Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, pojistné na zdravotní pojištění za zaměstnance za období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2021 ve výši 30 415 Kč, a Zaměstnanecké pojišťovně Škoda pojistné na zdravotní pojištění za zaměstnance za období od 1.
9. 2020 do 30. 4. 2021 ve výši 11 723 Kč, čímž jako odpovědný zástupce zaměstnavatele úmyslně nesplnil svoji povinnost odvést za zaměstnance společnosti GASOIL CONSTRUCTION s. r. o. daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění a celkově takto neodvedl povinné platby ve výši 579 079 Kč.
2. Za to byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích, včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, komisionářské smlouvy, smlouvy o obchodním zastoupení či jiné smlouvy umožňující jednat v zastoupení obchodní korporace v trvání dvou let.
3. K odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 9 To 353/2024, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 226 písm. c) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce (dále také jen „dovolatel“) dovoláním v neprospěch obviněného, v němž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejprve zrekapituloval průběh řízení a podstatnou část argumentace odvolacího soudu, s níž se neztotožnil. Uvedl, že napadený rozsudek je v rozporu s obsahem provedených důkazů. Odvolací soud pominul důkazy, které prokazují, že obviněný byl odpovědný za realizaci povinných odvodů. Měl dispoziční právo k účtům společnosti a fakticky řídil personální a mzdovou agendu, což vyplývá z výpovědí svědků J. K., V. K., P. K., R. J., P. M. a N. R., jakož i z listinných důkazů, zejména z bankovních informací. Plná moc, kterou obviněný obdržel, byla generální, nikoli speciální, jak tvrdí odvolací soud. Tato plná moc zahrnovala velmi široce definovaný a časově neomezený okruh činností v rámci společnosti, neobsahovala žádný specifický úkon, který měl obviněný vykonat. Jako generální byla v hlavičce výslovně označena.
5. Obviněný přijímal zaměstnance, uzavíral s nimi pracovní smlouvy, komunikoval se mzdovou účetní, zasílal výplatnice a vyplácel mzdy. Nejvyšší státní zástupce s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu připomněl, že rozhodující pro trestní odpovědnost za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby je faktický výkon funkce zaměstnavatele nebo jiného plátce, nikoli formální postavení obviněného ve společnosti.
6. Odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný při hrazení plateb nemohl jednat pouze na základě svého rozhodnutí a uvážení, ale toliko po souhlasu či v souladu s pokynem svědka J. K. Tento závěr podle dovolatele neodpovídá provedeným důkazům. Žádný z vyslechnutých svědků, kromě manželky obviněného, jejíž výpověď soud prvního stupně hodnotil jako nevěrohodnou a odvolací soud ji ve veřejném zasedání znovu nevyslechl, nepotvrdil tvrzení obviněného o jeho podřízenosti J. K. Např. svědci P. K., R. J. a V. K. vypověděli, že mezi obviněným a J. K. neexistoval vztah nadřízenosti a podřízenosti a že obviněný o nevyplácení povinných odvodů rozhodoval sám. Odvolací soud se opíral o přepis telefonické komunikace mezi obviněným a J. K., jehož autenticita nebyla ověřena, a z něhož nevyplývá, že by obviněný plnil pokyny J. K., ale pouze konzultoval otázku úhrady pohledávek za společností. Odvolací soud také nepřihlédl k okolnostem, za kterých obviněný nahrávku pořídil, tedy za účelem vytváření vlastního alibi. Emailová komunikace obviněného, kterou odvolací soud zmiňuje, neprokazuje podřízenost obviněného J. K. v záležitostech souvisejících s hrazením předmětných plateb, jednalo se o pokyn k uhrazení faktur obchodním partnerům. Ani přehledy nákladů společnosti, které si obviněný s J. K. zasílali a které se týkaly zejména dlužných částek vůči třetím subjektům a občas i mezd, neprokazují podřízenost obviněného J. K. Přístup dalších osob k účtům společnosti není relevantní pro odpovědnost za realizaci povinných odvodů. Totéž platí podle dovolatele pro skutečnost, že J. K. mohl mít ve své dispozici platební kartu vystavenou na jméno obviněného. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že role obviněného ve společnosti byla vyhodnocena ve zřejmém rozporu s obsahem provedených důkazů, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení trestní odpovědnosti obviněného. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Obviněný se do doby neveřejného zasedání k dovolání nejvyššího státního zástupce nevyjádřil.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř. přípustné,
že je dovolatel podal včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
12. Nutno nejprve podotknout, že oproti poměrně obsáhlému a podrobnému odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se odůvodnění odvolacího rozhodnutí jeví jako velmi stručné, argumentace týkající se plné moci udělené obviněnému je vnitřně rozporná a zásadní závěr odvolacího soudu, podle kterého nemohl obviněný při hrazení povinných plateb jednat samostatně, ale pouze po souhlasu či v souladu s pokynem J. K., není dostatečně a logicky zdůvodněn a opřen o obsah provedených důkazů, jak bude ještě dále rozvedeno.
13. V případě plné moci udělené obviněnému jednatelkou Annou Tichou dne 23. 9. 2020 (č. l. 186 a 326), učinil odvolací soud dokonce závěr, který je opakem tohoto důkazu. Bude-li pominuta již ta skutečnost, že dokument je jako „generální plná moc“ nadepsán a byl tak dotčenými osobami zjevně také chápán, vyplývá z jeho obsahu velmi široké vymezení právních jednání, ke kterým byl obviněný zmocněn. Okruh jednání je omezen pouze teritoriálně na ČR, SR a Polsko a pak také jednáními, ke kterým zákon vyžaduje plnou moc zvláštní. Časové vymezení plyne z vyjádření „tuto plnou moc uděluji na dobu neurčitou, tj. na dobu potřebnou pro realizaci konkrétního úkolu či dlouhodobého pracovního, či obchodního zadání, jenž je uděleno nadepsanému zmocněnci“. To je poněkud zatemňující. Doba vymezená jako neurčitá se zde konkretizuje vyjádřením, které by samo o sobě mohlo být chápáno opačně, pakliže by ovšem plná moc obsahovala označení konkrétního úkolu či dlouhodobého zadání, a naopak neobsahovala široké vymezení právních jednání, jak bylo popsáno shora. Odvolací soud však tuto druhou část vytrhl z kontextu a vyložil způsobem, který popírá celý ostatní obsah plné moci, především podle něj plná moc nebyla udělena na dobu neurčitou, ačkoli je to v ní výslovně napsáno.
14. Úvahy o tom, zda je možné předmětnou plnou moc označit jako generální, ostatně naráží na problém, že tento termín není v zákoně definován, jedná se o pojem užívaný především v advokátní praxi a vztahuje se k plné moci, kterou si advokát nechává od klienta podepsat zpravidla v takovém znění, aby jej nemusel během jeho zastupování obtěžovat následným podepisováním dalších plných mocí, pokud by se vyskytla potřeba. Jde tedy o plnou moc, na základě které může zmocněnec za zmocnitele činit širokou paletu právních jednání, která při jeho činnosti, kvůli níž byl k zastupování zmocnitelem vybrán, přicházejí v úvahu. Na pomyslné druhé straně škály plných mocí, které lze udělit, pak stojí plná moc k jednotlivému jednání, které je v ní přesně vymezeno, a plná moc trvá do jeho vykonání. O takovou plnou moc se v posuzovaném případě zjevně nejednalo. Naopak z jejího obsahu vyplývá, že vymezení okruhu jednání bylo dokonce širší než vymezení činností, k nimž měl obviněný uzavřenou pracovní smlouvu. Obviněný byl zmocněn ke všem činnostem, které by za obchodní společnost mohla vykonávat její jednatelka. Ačkoli to odvolací soud výslovně neříká, směřovalo jeho hodnocení plné moci patrně k závěru, že obviněný nemohl jednat samostatně bez pokynů J. K. Takový závěr však obsah plné moci nijak nepodporuje.
15. Plnou moc totožného znění stejného dne navíc udělila Anna Tichá také J. K. (č. l. 324), který měl být podle odvolacího soudu v podstatě nadřízeným obviněného. V jeho případě byla o dva měsíce později udělena plná moc nová, v níž bylo pouze odstraněno teritoriální omezení (č. l. 325), jinak bylo znění stejné (včetně časového vymezení, jak bylo citováno výše). Přesto v případě J. K. nedospěl odvolací soud k závěru, že mohl za společnost činit pouze jednotlivé úkony v souladu s pokyny jiné osoby.
16. Dalším důkazem, z něhož odvolací soud dovozoval, že obviněný nemohl jednat samostatně, je žádost o povolení splátek adresovaná Pražské správě sociálního zabezpečení, založená na č. l.
167. Ani tento důkaz však takovému závěru nijak nenasvědčuje. Nelze to dovozovat ze skutečnosti, že dokument je podepsán obviněným v zastoupení jednatelky Anny Tiché a jeho přílohou byla plná moc, jak činí odvolací soud, neboť v zastoupení jednatelky Anny Tiché jednal obviněný za společnost v řadě jiných případů, které z jeho pracovní smlouvy nevyplývaly, např. podepisoval pracovní smlouvy, vyplácel mzdy apod. Vzhledem k tomu, že byl oficiálně ve firmě zaměstnán na pozici technika (č. l. 275, náplň práce na č. l.
281), musel své oprávnění jednat za společnost vůči Pražské správě sociálního zabezpečení doložit. K tomu mu sloužila právě výše uvedená generální plná moc, jejíž kopie je součástí podkladů zaslaných do spisu Pražskou správou sociálního zabezpečení (č. l. 186). Nešlo tedy o žádnou zvláštní plnou moc pro jednotlivý úkon, jak by se z odůvodnění odvolacího rozhodnutí mohlo zdát. Z žádného důkazu také nevyplývá, že by k podání této žádosti dostal obviněný od někoho výslovný pokyn. Ze samotného přiložení plné moci to dovodit nelze, neboť tu obviněný v době jednatelství Anny Tiché musel používat při veškeré činnosti týkající se mzdové agendy.
Nelze to dovodit ani ze skutečnosti, že šlo o jedinou takovou žádost. Pokud by společnost podávala více podobných žádostí a pouze tuto jedinou by podal obviněný, pak by snad bylo možno takto uvažovat. Pakliže však šlo o jedinou žádost podanou za společnost a podal ji právě obviněný, nasvědčuje to mnohem spíše opačnému závěru, tedy že to byl on, kdo byl za danou oblast odpovědný. Závěr, že obviněný nebyl vůči zmíněné správě sociálního zabezpečení zjevně osobou určenou k dlouhodobému zajišťování kontaktu a řešení neodvádění povinných plateb, každopádně z uvedeného důkazu při žádném logickém způsobu jeho hodnocení nevyplývá.
17. Je třeba také dodat, že i před udělením plné moci Annou Tichou v době jednatelství své manželky Christine Vondrovic obviněný podepisoval pracovní smlouvy, byť na nich někdy bylo předtištěno jméno Christine Beneš (později Vondrovic), jak zjistil soud prvního stupně. Disponoval také s bankovními účty společnosti, jako jediný v době od 1. 2. 2019 do 20. 12. 2021 prováděl platební operace, tedy i platby zdravotním pojišťovnám, finančnímu úřadu a ČSSZ (bod 35. rozsudku soudu prvního stupně). Agendu týkající se mezd tak měl zjevně na starost i bez výše uvedené plné moci, patrně na základě ústní dohody.
Nebyl tedy evidentně osobou, které by bylo náhodně dáno za úkol poslat Pražské správě sociálního zabezpečení žádost o povolení splátek, ale byl to naopak právě on, kdo měl o situaci týkající se prodlení s povinnými platbami nejlepší přehled a uvedenou žádost tak mohl zcela jistě podat z vlastní inciativy i bez konzultace s J. K. nebo kýmkoli jiným. Ostatně ani sám obviněný netvrdil, že by k jejímu podání dostal pokyn. Podle jeho obhajoby mu měl J. K. schvalovat platby, nikoli veškeré činnosti týkající se personální a mzdové agendy.
18. V odst. 11. odůvodnění rozsudku odvolací soud konstatoval, že J. K. vystupoval a jednal za společnost jako generální ředitel a majitel a že rozhodoval o tom, které závazky budou za společnost uhrazeny. Důkazy, z nichž to má vyplývat, odvolací soud pouze stručně zmiňuje, hodnotící úvahy ve vztahu k nim tak jsou nepřezkoumatelné. Při nahlédnutí do spisového materiálu se jeví, že J. K. se skutečně v písemné komunikaci označoval za ředitele (č. l. 915), s obviněným hovořil v tom smyslu, že je jeho šéf (č. l.
953, 958) nebo že společnost je jeho (č. l. 920). To však ještě bez dalšího nesvědčí o vlivu či míře samostatnosti rozhodování obviněného. Veškerou písemnou i telefonickou komunikaci týkající se např. i toho, které závazky budou uhrazeny, by bylo třeba řádně hodnotit jak samostatně (viz např. námitka dovolatele ohledně pořízení nahrávky telefonického hovoru obviněným po podání trestního oznámení v rámci budování alibi), tak i v kontextu dalších důkazů. Skutkový závěr o vleku obviněného instrukcemi a ovlivňováním J.
K. z provedeného dokazování spolehlivě neplyne. Naopak odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i úvahy dovolatele poukazují na obsah svědeckých výpovědí (J. K., J. H., P. M. a další), podle kterých sice byl J. K. titulován jako „nadřízený“, ředitel apod., avšak toto plynulo pouze z funkčního postavení J. K., který byl angažován ve viditelnějším postavení osoby obstarávající samotné zakázky společnosti, zatímco obviněný (krom výkonu primární funkce technika) zpracovával právě mj. záležitosti personální a mzdové (uzavírání pracovních smluv, zasílání výplatních pásek, řešení opožděných výplat apod.).
Pokud odvolací soud poukazoval na dispoziční právo J. K. k firemnímu účtu u Raiffeisen Bank, toto je konstatováno teprve od 22. 12. 2021, tedy pouhý jeden měsíc před koncem období vymezujícího celou trestnou činnost. Ani poukaz na přepis telefonického hovoru (č. l. 949) či e-mail (č. l. 945, 923) není přesvědčivý. Údajný telefonát mezi obviněným a P. K. (bratrem J. K.) je veden pouze v obecné rovině stran hrazení závazků firmy. Ani obsah komunikace mezi obviněným a (zřejmě) R. J. či J. K., neumožňuje kategorické závěry činěné odvolacím soudem.
Jde pouze o eventuální instrukce k placení faktur vystavených obchodními partnery či přehledy závazků, které je třeba hradit, avšak z těchto důkazů dovodit naprostou podřízenost obviněného instrukcím J. K. rovněž nelze.
19. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že nebylo bez pochybností prokázáno, že obviněný byl ve společnosti GASOIL CONSTRUCTION s. r. o. osobou odpovědnou za zajištění hrazení povinných plateb. Podle odvolacího soudu nemohl při jejich hrazení jednat pouze na základě svého rozhodnutí a uvážení, ale pouze po souhlasu či v souladu s pokynem J. K. Bez ohledu na to, že uvedený závěr z provedených důkazů nevyplývá, jak bylo výše vysvětleno, vychází odvolací soud i z nesprávného (byť explicitně nevysloveného) právního názoru, že se na páchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku může podílet za právnickou osobu pouze jediná konkrétní fyzická osoba, která je za hrazení plateb navenek odpovědná. Tak tomu ovšem není.
20. Pachatelem trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku v případě, kdy zaměstnavatelem je právnická osoba, bude ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku mimo této právnické osoby fyzická osoba, která za ni jedná. Může jí být jednatel nebo jiný statutární orgán, ale také např. vedoucí zaměstnanec, jestliže důsledkem jeho rozhodnutí je neodvedení plateb (viz č. 53/2000 Sb. rozh. tr.). Přiléhavá jsou také rozhodnutí, na něž poukázal dovolatel, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 5 Tdo 634/2022, a ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 857/2012. Situací, kdy pachatelem trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku nebyl jednatel společnosti, ale odpovědný zaměstnanec či osoba společnost fakticky ovládající na základě plné moci, se Nejvyšší soud zabýval také ve svých rozhodnutích ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 7 Tdo 710/2021, a ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 5 Tdo 886/2021.
21. V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný byl tím, kdo měl na starosti mzdovou agendu, tedy uzavíral pracovní smlouvy, zasílal výplatní pásky a podklady pro mzdy, fakturoval a byl v kontaktu s účetní. Podle soudu prvního stupně byl také tím, kdo zasílal nepravidelné platby poškozeným subjektům. Obviněný by nepochybně byl tím, kdo by předmětné povinné platby za společnost z účtů odeslal, pokud by tak společnost v souladu se zákonem činila. Byl to tedy on, kdo fakticky platby neprovedl a tím spáchal posuzovaný skutek. Obviněný si při tom byl vědom protiprávnosti neodvádění povinných plateb.
22. Zbývá tedy vyřešit otázku, zda jej může zbavit trestní odpovědnosti případná pracovní podřízenost jiné osobě v rámci firmy a její případný výslovný pokyn povinné platby nečinit. Tak tomu ovšem být nemůže. Již soud prvního stupně a stejně tak dovolatel se v této souvislosti správně vyjádřili, že v případě takového pokynu J. K. by přicházelo v úvahu uvažovat o spáchání skutku ve spolupachatelství, nikoli však o vyloučení trestní odpovědnosti obviněného. Vztah nadřízenosti a podřízenosti v rámci obchodní společnosti či jiného subjektu a na jeho základě udělený pokyn nepředstavuje okolnost, která by mohla mít na vůli jednajícího takový vliv, aby de facto zcela zabránila jeho samostatnému rozhodování, pakliže nejsou přítomny další okolnosti, z nichž by mohl vyplývat např. stav tísně.
Jinými slovy pracovní pokyn není srovnatelný se situací, kdy je člověk vydírán či jinak donucován konkrétním způsobem jednat (či naopak nejednat). I kdyby obviněný ve všech případech neodvedení povinných plateb jednal, resp. provedení plateb nerealizoval, na základě výslovného pokynu J. K., kterému by byl v rámci společnosti formálně podřízen, neznamenalo by to, že se současně sám nerozhodoval, jak bude postupovat, při vědomí protiprávnosti tohoto nekonání. V tomto ohledu nepředstavuje skutková podstata trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr.
zákoníku žádnou výjimku oproti jiným skutkovým podstatám trestných činů.
23. O odpovědnosti konkrétní osoby za zasílání povinných plateb navíc lze uvažovat v několika rovinách. Formálně navenek nepochybně odpovídaly jednatelky, byť ty v daném případě byly v pozici tzv. bílých koňů a jejich činnost vykonával někdo jiný. V případě Christine Vondrovic zcela neformálně a v případě Anny Tiché na základě plných mocí tak činil při sjednávání zakázek převážně J. K., při jejich realizaci a ve vztahu k zaměstnancům a jejich mzdám obviněný. Z provedeného dokazování vyplynulo, že s Pražskou správou sociálního zabezpečení komunikoval obviněný (zcela v souladu s udělenou generální plnou mocí), byť to bylo doloženo v jednom případě. Nebylo však zjištěno, že by tak činil J. K. Tím je do značné míry vysvětlena odpovědnost navenek vůči příjemcům povinných plateb. Pokud jde o odpovědnost vyplývající ze vztahů uvnitř firmy, lze situaci opět nahlížet na základě plných mocí a pracovních smluv a dále na základě ústních dohod a výpovědí svědků, kteří postavení konkrétních osob ve firmě určitým způsobem vnímali. V tomto směru učinil odvolací soud skutková zjištění v rozporu s provedeným dokazováním. Pokud jde o odpovědnost konkrétní osoby vůči příjemcům povinných plateb, je namístě v souladu se zmíněnou judikaturou řešit, která osoba prováděla příslušné srážky a měla přístup k účtu, na němž byly potřebné finanční prostředky a z nichž také odesílala mzdy a občas také předmětné povinné platby. Takovou osobou byl obviněný. Jednoznačně se totiž nejednalo o situaci, kdy by v rámci mzdové agendy prováděl obviněný pouze občasné jednorázové operace na něčí pokyn, aniž by měl o stavu plateb přehled. Bylo tomu právě naopak, obviněný přesně věděl, čeho se opomenutím povinných plateb dopouští. Vyloučení jeho trestní odpovědnosti tak v daném případě nepřipadá v úvahu. V případě zjištění, že nadřízeným obviněného byl J. K. a k neodesílání plateb mu dával pokyny, lze po vyhodnocení vztahů a odpovědnosti uvnitř společnosti GASOIL CONSTRUCTION s. r. o. uvažovat o případném spolupachatelství či jiné formě účastenství obviněného a J. K. Ten však nebyl z posuzované trestné činnosti obviněn.
24. Celkově shrnuto, z pohledu dovolacího soudu je třeba ve smyslu dovolacích námitek dospět k závěru, že obsah provedených důkazů je ve zjevném rozporu se skutkovými zjištěními prezentovanými odvolacím soudem o neprokázání spáchání skutku obviněným, což vedlo k rozhodnutí o zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. Odvolací soud totiž vadně dospěl k závěru, že obviněný nebyl osobou odpovědnou za realizaci povinných odvodů, a že tudíž nejsou dány předpoklady k vyvození jeho trestní odpovědnosti. V. Způsob rozhodnutí
25. Z výše uvedených důvodů napadené rozhodnutí nemohlo obstát a Nejvyšší soud proto rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 9 To 353/2024, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
26. Věc se vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení a nově rozhodl o odvolání obviněného. Nejvyšší soud závěrem připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V tomto stadiu řízení se v projednávané věci nejeví potřebným dokazování doplňovat, ač takový postup vyloučit nelze, např. též v návaznosti na důkazní aktivitu stran. V souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 4. 2025
Mgr. Pavel Göth předseda senátu