6 Tdo 231/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2013 o dovolání, které podal obviněný J. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 5 To 362/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 104 T 162/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 10. 9. 2012, sp. zn. 104 T 162/2012, byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 1.
výroku rozsudku) a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (viz bod 2. výroku rozsudku). Za jednání uvedené pod bodem 1. byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to kovového řetězu opatřeného na jedné straně koženkovým páskem, sekery s dřevěným topůrkem a kovové makety pistole (zapalovače), kdy tyto věci tvoří volnou přílohu trestního spisu Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, sp. zn. 104 T 162/2012.
Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. 3. 2012, č. j. 1 T 71/2012-87, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za jednání uvedené pod bodem 2. pak byl obviněnému podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli pak poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Krajská pobočka pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Sokolská třída 1/267, A. L. a M. L., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Trestné činnosti se obviněný podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že dne 28. 1. 2012 kolem 14.40 hodin v T., části D. T., okres K., v prostorách pláže číslo ... v podnapitém stavu, bezdůvodně nejprve slovně začal urážet tam procházející se A. L. a M. L., kdy na jejich adresu začal pronášet hrubé a urážlivé výroky, poté uchopil do pravé ruky kovový řetěz s kovovými oky o celkové délce 77 cm, opatřený na jedné straně koženkovým páskem, do levé ruky sekyrku s topůrkem o celkové délce 31 cm a poblíž prodejního stánku občerstvení fyzicky napadl A.
L. tím způsobem, že se napřáhl, řetězem začal mířit na horní polovinu těla A. L., kdy ji jedenkráte řetězem udeřil do ruky směrem k oblasti ramene, a když se jeho útoku začala bránit zvednutím rukou, udeřil ji ještě třikrát se zápřahem kovovým řetězem do rukou a jedenkráte do levé strany obličeje přes ústa, kdy se jednalo o útok střední intenzity síly, poté když se A. L. sklonila v důsledku utrpěných poranění, zvedl sekyrku, kterou držel v levé ruce do výše svých ramen a na adresu A. L. zvýšeným hlasem pronášel výhrůžky zabitím, přičemž v tuto dobu M.
L., aby zabránil v jeho dalším napadání J. H. několikráte udeřil francouzskou holí, pomocí které se pohyboval, do hlavy, kdy jej takto mohl udeřit asi třikráte, vytrhnul mu z levé ruky sekyrku a v tuto dobu J. H. od dalšího fyzického útoku upustil, odskočil do stánku občerstvení, kde uchopil do pravé ruky věrnou kovovou maketu pistole, kterou z bezprostřední blízkosti poté namířil na M. L., natáhl kohoutek zbraně a sdělil mu, že jej zastřelí, kdy jak A. L., tak M. L. pojali obavu o svůj život, přičemž ihned poté byl J.
H. zadržen přivolanou hlídkou Policie České republiky, Obvodního oddělení Těrlicko, fyzickým útokem řetězem způsobil A. L. poranění v podobě povrchních zhmožděnin v obličeji, na paži a zádech s otokem měkkých tkání pod levým okem, nekrvácejícími oděrkami sliznice ve střední třetině horního a dolního rtu, krevní podlitinu na zevní ploše levé paže s pohmatovou bolestivostí v horní části zad vlevo a poškození umělého chrupu s podlomením druhé zubní korunky vpravo nahoře, kdy se soudnělékařského hlediska utrpěná poranění jsou poranění lehká s průměrnou dobou léčení do sedmi dnů, avšak s ohledem na mechanismus úrazových změn, tj. útokem vedeným kovovým řetězem střední intenzity síly pouze šťastnou náhodou nedošlo zasažení oční koule se vznikem těžkého zhmoždění či zranění oka, které by ze soudnělékařského hlediska naplnilo kritéria poškození důležitého orgánu (bod 1.
výroku rozsudku) a dále tím, že dne 7. 5. 2012 kolem 18.00 v T., část D. T., okres K., na pláži číslo ...., v podnapilém stavu sdělil B. P., že výpověď, kterou učinila v procesním postavení svědka ve věci jeho trestního stíhání pro zločin těžkého ublížení na zdraví ve stádiu pokusu ve smyslu ust. § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle ust. 353 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle ust. § 358 odst. 1 tr. zákoníku, na Policii PČR SKPV, TO Havířov – Město dne 3.
4.
2012 u hlavního líčení musí změnit v tom smyslu, že skutečnosti uvedené v protokolu o výslechu svědka se nezakládají na pravdě s tím, že pokud u soudu tuto dřívější výpověď nezmění a on v důsledku její výpovědi „půjde sedět“, sekerou jí usekne nohy, vykousne jazyk, zapálí benzínem obličej, přičemž B. P. z obavy o svůj život uprchla a věc oznámila dne 9. května 2012 příslušné policejní součásti (bod 2. výroku rozsudku).
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Usnesením ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 5 To 362/2012, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že jeho dovolání se vztahuje pouze ke skutku uvedenému v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2., který byl kvalifikován jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně. Obviněný dále uvedl, že k jeho odsouzení za tento skutek došlo na základě svědectví jediné svědkyně – poškozené B. P. Té měl vyhrožovat, že jí usekne nohy, vykousne jazyk a zapálí obličej. K tomu obviněný uvedl, že tvrzení svědkyně se nezakládá na pravdě. Přes skutečnost, že svědkyně P. vypověděla, že z něho měla strach kvůli dřívějšímu konfliktu s manžely L., kterého byla svědkem, přijela si dne 7. 5. 2012 pro své věci, a to bez jakéhokoliv doprovodu, i když tvrdila, že má z něho obavy. Pokud by měla takové obavy, jak tvrdila ve své výpovědi, nepřijela by si pro své osobní věci sama, nestrávila by s ním vůbec žádný čas a už vůbec by nehlásila celou událost o celé dva dny později. Toto své chování u hlavního líčení svědkyně P. nedokázala vysvětlit. Navíc sama vypověděla u hlavního líčení, že obviněnému slíbila, že svou výpověď změní v jeho prospěch. Pokud by svědkyně P. přislíbila změnu své výpovědi, neměl by obviněný důvod jí jakkoli vyhrožovat, když přistoupila na jeho požadavky. Navíc svědkyně P. je osobou nedůvěryhodnou, neboť se měla v minulosti dopustit několika přestupků. Za daného stavu tak existují pochybnosti o jeho vině a měla by být tedy použita zásada „in dubio pro reo“. Daný skutek se nestal tak, jak je uvedeno v bodě 2. rozsudku soudu prvního stupně, a z těchto důvodů jej nelze hodnotit jako trestný čin vydírání.
Obviněný na závěr svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o vině, jakož i výrok o trestu pod bodem 2. rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 10. 9. 2012, č. j. 104 T 162/2012-228.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném sdělení uvedl, že se k dovolání Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně dal výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř. ) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 5 To 362/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda je
právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, případně korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudu druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně skončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i dalším soudem (soudy), zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud konstatuje, že uplatněnému dovolacímu důvodu námitky obviněného nevyhovují, neboť základem jeho argumentace je zpochybnění skutkových zjištění, resp. zpochybnění výpovědi svědkyně – poškozené B. P., o kterou nalézací soud opřel svůj výrok o vině stran skutku uvedeného pod bodem 2. výroku rozsudku. Jak již je uvedeno shora, je mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkum správnosti hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., kterého se však obviněný ve svém dovolání domáhal. Obviněný se tak pouze omezil na polemiku se způsobem, jakým se oba nižší soudy vypořádaly s výsledky dokazování a jak hodnotily provedené důkazy, čímž však zpochybňoval nikoliv hmotně právní, ale skutkové závěry obou soudů. Nejvyšší soud připomíná, že dovolatel je nejen povinen v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání na příslušné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., nýbrž že současně musí obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, vymezit tak, aby skutečně odpovídaly důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoliv jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů ustanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)
V Brně dne 21. března 2013
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Vilém Ravek