6 Tdo 233/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2006 o dovolání, které podala obviněná M. T. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 4 To 360/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 225/2003,
I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 4 To 360/2005, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 1 T 225/2003, v části, jíž byla obviněná uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a dále ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody.
Současně se z r u š u j í také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Brno-venkov p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 1 T 225/2003, byla obviněná M. T. uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu se prvního z těchto trestných činů dopustila tím, že
„1) jako jediná jednatelka společnosti A., spol. s. r. o. se sídlem Š., okres B.-v. v úmyslu prodat věc současně dvěma subjektům a takto sebe obohatit, dne 20. 5. 1998 v M. T. v I. uzavřela a stvrdila svým podpisem smlouvu o prodeji nemovitosti, včetně pozemku na adrese Ž., okres B.-v., dle listu vlastnictví ve vlastnictví společnosti I., spol. s. r. o., s kupujícím panem S. P., bytem S., N., kdy dohodnutá cena činila 100.000.000,- italských lir, přičemž kupující uhradil při podpisu uvedené smlouvy finanční částku ve výši 32.000.000,- italských lir, následně dne 28. 7. 1998 uhradil finanční částku ve výši 15.000.000,- italských lir a dne 25. 11. 1998 uhradil finanční částku ve výši 10.000.000,- italských lir, celkem tedy částku ve výši 57.000.000,- italských lir, ačkoliv následně bylo zjištěno, že předmětná nemovitost, včetně pozemku na adrese Ž., okres B.-v., byla prodána na základě již dříve zveřejněné inzerce další osobě, a to na základě kupní smlouvy ze dne 26. 6. 1998, uzavřené v B. mezi M. T., jako prodávající a JUDr. J. F., trvale bytem B., jako kupujícím, za dohodnutou cenu 2.100.000,- Kč, kdy vlastnické právo k předmětné nemovitosti přešlo na kupujícího vkladem do katastru nemovitosti ke dni 29. 6. 1998, čímž takto sebe obohatila a zároveň způsobila panu S. P. škodu ve výši 25.000.000,- italských lir, v přepočtu 451.070,- Kč.“
Druhý z uvedených trestných činů spáchala podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„2) jako jediná jednatelka společnosti I., spol. s. r. o. se sídlem Š., okres B.-v., dne 27. 10. 1997 v B. uzavřela se zástupci společnosti Š., s. r. o. P., leasingovou smlouvu na pronájem osobního motorového vozidla, na základě které odebrala dne 30. 10. 1997 u prodejce společnosti A., s. r. o., B., na leasingové splátky vozidlo zn. Škoda Octavia, přičemž zaplatila pouze splátku nájemného hrazenou předem ve výši 57.472,50 Kč a další splátky, součet jejichž kapitálových částí činí 74.606,40 Kč, následně přestala splátky hradit a vozidlo, jehož obecná cena činila 327.300,- Kč, i přes výpověď leasingové smlouvy ze dne 5. 5. 1998, kterou převzala dne 12. 5. 1998, nevrátila, přičemž automobil byl poté nalezen na území J., území K., čímž leasingové společnosti Š., s. r. o. P. způsobila škodu nejméně ve výši 195.221,10 Kč.
3) jako jediná jednatelka společnosti I., spol. s. r. o. se sídlem Š., okres B.-v., dne 2. 12. 1997 v B. uzavřela se zástupci společnosti C. L. a. s. P., pobočka B., leasingovou smlouvu na pronájem osobního motorového vozidla, na základě které odebrala u prodejce B. A. B., na leasingové splátky vozidlo zn. Opel Corsa, přičemž zaplatila pouze splátku nájemného hrazenou předem ve výši 73.275,- Kč a 11 splátek, součet jejichž kapitálových částí činí 66.797,60 Kč, následně přestala splátky hradit, dne 12. 11. 1998 odmítla převzít průvodní dopis a odevzdat vozidlo zmocněnci C. L. a. s., zaměstnancům společnosti P., s. r. o. B. a poté vycestovala do I., aniž by vozidlo, jehož obecná cena činila 192.600,- Kč, vrátila majiteli, a to i přes výpověď leasingové smlouvy ze dne 10. 2. 1999, přičemž automobil byl dne 3. 5. 2000 nalezen v P., čímž leasingové společnosti C. L. a. s. P. způsobila škodu nejméně ve výši 52.527,40 Kč.
4) jako jediná jednatelka společnosti I., spol. s. r. o. se sídlem Š., okres B.-v., dne 17. 11. 1997 v B. uzavřela se zástupci společnosti C. L. a. s. P., pobočka B., leasingovou smlouvu na pronájem osobního motorového vozidla, na základě které odebrala u prodejce B. A. B., na leasingové splátky vozidlo zn. Opel Corsa, přičemž zaplatila pouze splátku nájemného hrazenou předem ve výši 71.225,- Kč a 11 splátek, součet jejichž kapitálových částí činí 64.918,40 Kč, následně přestala splátky hradit, dne 12. 11. 1998 odmítla převzít průvodní dopis a odevzdat vozidlo zmocněnci C. L. a. s., zaměstnancům společnosti P., s. r. o. B. a poté vycestovala do I., aniž by vozidlo, jehož obecná cena činila 187.200,- Kč, vrátila majiteli, a to i přes výpověď leasingové smlouvy ze dne 10. 2. 1999, přičemž automobil byl dne 3. 5. 2000 nalezen v P., čímž leasingové společnosti C. L. a. s. P. způsobila škodu nejméně ve výši 51.056,60 Kč.
5) jako jediná jednatelka společnosti I., spol. s. r. o. se sídlem ve Š., okres B.-v., dne 24. 11. 1997 v B. uzavřela se zástupci společnosti C. L. a. s. P., pobočka B., leasingovou smlouvu na pronájem osobního motorového vozidla, na základě které odebrala u prodejce B. A. B., na leasingové splátky vozidlo zn. Opel Corsa, přičemž zaplatila pouze splátku nájemného hrazenou předem ve výši 71.225,- Kč a 12 splátek, součet jejichž kapitálových částí činí 70.820,- Kč, následně přestala splátky hradit, dne 12. 11. 1998 odmítla převzít průvodní dopis a odevzdat vozidlo zmocněnci C. L. a. s., zaměstnancům společnosti P., s. r. o. B., a poté vycestovala do I., aniž by vozidlo, jehož obecná cena činila 187.200,- Kč, vrátila majiteli, a to i přes výpověď leasingové smlouvy ze dne 10. 2. 1999, čímž leasingové společnosti C. L. a. s. P. způsobila škodu nejméně ve výši 45.155,- Kč.
6) jako jedná jednatelka společnosti I., spol. s. r. o. se sídlem ve Š., okres B.-v., dne 17. 11. 1997 v B. uzavřela se zástupci společnosti C. L. a. s. P., pobočka B., leasingovou smlouvu na pronájem osobního motorového vozidla, na základě které odebrala u prodejce B. A. B., na leasingové splátky vozidlo zn. Opel Corsa, přičemž zaplatila pouze splátku nájemného hrazenou předem ve výši 71.225,- Kč a 11 splátek, součet jejichž kapitálových částí činí 64.918,40 Kč, následně přestala splátky hradit, dne 12. 11. 1998 odmítla převzít průvodní dopis a odevzdat vozidlo zmocněnci C. L. a. s. zaměstnancům společnosti P., s. r. o. B. a poté vycestovala do I., aniž by vozidlo, jehož obecná cena činila 187.200,- Kč, vrátila majiteli, a to i přes výpověď leasingové smlouvy ze dne 10. 2. 1999, přičemž automobil byl dne 29. 5. 2000 nalezen v P., čímž leasingové společnosti C. L. a. s. P. způsobila škodu nejméně ve výši 51.056,60 Kč.
7) jako jediná jednatelka společnosti I., spol. s. r. o. se sídlem ve Š., okres B.-v., dne 17. 11. 1997 v B. uzavřela se zástupci společnosti C. L. a. s. P., pobočka B., leasingovou smlouvu na pronájem osobního motorového vozidla, na základě které odebrala u prodejce B. A. B., na leasingové splátky vozidlo zn. Opel Corsa, přičemž zaplatila pouze splátku nájemného hrazenou předem ve výši 71.225,- Kč a 11 splátek, součet jejichž kapitálových částí činí 64.918,40 Kč, následně přestala splátky hradit, dne 12. 11. 1998 odmítla převzít průvodní dopis a odevzdat vozidlo zmocněnci C. L. a. s., zaměstnancům společnosti P., s. r. o. B. a poté vycestovala do I., aniž by vozidlo, jehož obecná cena činila 187.200,- Kč, vrátila majiteli, a to i přes výpověď leasingové smlouvy ze dne 10. 2. 1999, čímž leasingové společnosti C. L. a. s. P. způsobila škodu nejméně ve výši 51.056,60 Kč.
8) jako jediná jednatelka společnosti I., spol. s. r. o. se sídlem ve Š., okres B.-v., dne 1. 8. 1998 uzavřela se zástupci společnosti M. L. B., s. r. o. P., smlouvu o převodu práv a povinností z leasingové smlouvy na pronájem nákladního vozidla, na základě které převzala od původního nájemce D. S., s. r. o. B., na leasingové splátky vozidlo zn. Mercedes-Benz, přičemž celkem bylo zaplaceno 8 splátek v celkové výši 193.119,20 Kč, následně přestala splátky hradit, a přes výpověď leasingové smlouvy ze dne 20. 11. 1998 vycestovala do I., aniž by vozidlo, jehož obecná cena činila 589.100,- Kč, vrátila majiteli, čímž leasingové společnosti M. L. B., s. r. o. P. způsobila škodu nejméně ve výši 395.980,80 Kč.“
Za tyto trestné činy byla podle § 248 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. jí byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradila způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána k povinnosti uhradit společnosti C. L., a. s., P. škodu ve výši 147.269,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly společnosti Š., s. r. o., P. a M. L. B., s. r. o., P. odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla na totéž řízení odkázána společnost C. L., a. s., P. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná M. T., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 4 To 360/2005, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 10. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti tomuto usnesení podala obviněná M. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyslovila názor, že jednání, tak jak jsou popsána v bodech 2) – 4) a 6) – 8) rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. V návaznosti na to deklarovala, že o trestný čin se může jednat pouze tehdy, jsou-li naplněny a prokázány všechny zákonné znaky jeho skutkové podstaty, v případě trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. mj. i naplnění subjektivní stránky trestného činu – úmyslné zavinění a znaku objektivní stránky – přisvojení si cizí věci.
Vyložila pak pojem přisvojení si cizí věci a dále zdůraznila, že nebylo prokázáno, že by věděla o odstoupení od leasingových smluv, tedy, že jí tato odstoupení byla řádně doručena. Pokud nedošlo k doručení odstoupení od leasingových smluv, nevznikla jí povinnost (jako jednatelce společnosti) svěřená vozidla vracet, neboť odstoupení od smlouvy nabývá jako jednostranný právní úkon účinnosti právě doručením druhé straně. V souvislosti s tím konstatovala, že v případech uvedených pod body 3), 4), 6) a 7) rozsudku soudu prvního stupně došlo k odstoupení od leasingových smluv až dne 10.
2. 1999, přičemž provedeným dokazováním bylo prokázáno, že dne 3. 2. 1999 byla odvolána z funkce jednatelky společnosti a došlo k převodu jejího obchodního podílu ve společnosti. Těmito úkony byla zbavena jakékoliv možnosti za společnost jednat a ani nemohla s vozidly dále nakládat a rozhodovat o jejich vrácení či nevrácení leasingové společnosti. Z těchto skutečností podle jejích slov vyplývá, že nebyl naplněn znak objektivní stránky přisvojení si cizí věci. Dále dovolatelka namítla, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu zpronevěry (úmyslné zavinění).
Poznamenala, že soud prvního stupně učinil závěr o jejím zavinění ve formě úmyslu přímého, aniž k tomu měl poklad v provedeném dokazování. Zavinění v této formě předpokládá, že pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. K tomu ovšem podle dovolatelky v posuzovaném případě nemohlo za situace, kdy nevěděla o odstoupení od leasingových smluv, v žádném případě dojít. Podle jejího názoru navíc v případě, kdy věc byla na základě leasingové smlouvy předána do nájmu právnické osobě, musí být podle judikatury prokázáno, že pachatel, jako zástupce firmy a zároveň jako uživatel vozidla, které mu firma svěřila, vozidlo nevrátil a dál je užíval bez oprávnění a věc svěřenou zpronevěřil tím, že ji firmě nepředal k tomu, aby ji mohla vrátit leasingové společnosti a nadále toto vozidlo svévolně užíval.
V souvislosti s tím zdůraznila, že žádný ze soudů, který ve věci rozhodoval, neprovedl dokazování k tomu, zda po výpovědi leasingových smluv vozidla dále užívala a nic takového není uvedeno ani ve výroku rozsudku soudu prvního stupně k jednáním pod body 2) – 4) a 6) – 8), v němž se pouze uvádí, kde byla posléze předmětná vozidla nalezena. I z této skutečnosti lze dovodit, že nemohl být naplněn znak přisvojení si cizí věci.
Dovolatelka pak dovodila, že skutek, tak jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem. Soudy obou stupňů tento skutek posoudily jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., přestože nedošlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, a to jednak subjektivní stránky - zavinění ve formě úmyslu, jednak ani objektivní stránky – znaku přisvojení si cizí věci. Z těchto důvodů spočívá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku.
Na základě uvedených skutečností dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „podle ust. § 265k tr. řádu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 4 To 360/2005 a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 1 T 225/2003 zrušil a podle ust. § 265l tr. řádu přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K tomuto dovolání s v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval shora citovaná soudní rozhodnutí a uplatněnou dovolací argumentaci, konstatoval, že dovolací námitky je nutno považovat za důvodné v té části, ve které dovolatelka namítá, že z popisu jednotlivých dílčích jednání popsaných ve výroku o vině nevyplývá existence zákonného znaku objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., který spočívá v přisvojení si cizí věci. V návaznosti na to státní zástupce uvedený zákonný znak vyložil, přičemž uvedl, že dovolatelka se mýlí, pokud se domnívá, že trestného činu zpronevěry by se mohla dopustit pouze v případě, že by předmětná vozidla po výpovědích leasingových smluv sama fyzicky užívala. Trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. se dopouští i pachatel, který věc užívanou na podkladě leasingové smlouvy v průběhu nájemního vztahu např. neoprávněně prodá nebo daruje jiné osobě, předá svému věřiteli jako naturální úhradu dluhu apod. Státní zástupce pak zdůraznil, že ve skutkových větách ani v odůvodnění soudních rozhodnutí není popsána žádná dovolatelkou provedená dispozice s předmětnými motorovými vozidly, která by mařila základní účel svěření. Uvádí se zde pouze tolik, že obviněná vozidla po skončení nájemního vztahu nevrátila. Nevrácení najaté věci po výpovědi leasingové smlouvy samo o sobě však nevykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Skutečnost, že obviněná jako statutární orgán právnické osoby v poměrně krátké době uzavřela leasingové smlouvy ohledně celkem sedmi osobních vozidel, která následně nevrátila, samozřejmě vyvolává velmi silné podezření, že se ve vztahu k těmto vozidlům dopustila úmyslné majetkové trestné činnosti. Ve skutkových větách ani v odůvodnění soudních rozhodnutí, ale žádná taková dispozice s věcí ze strany obviněné, kterou by bylo možno považovat za přisvojení si cizí věci ve smyslu ustanovení § 248 tr. zák., vyjádřena není.
Dále státní zástupce poznamenal, že ze soudních rozhodnutí jednoznačně nevyplývá, kterým momentem měly být jednotlivé dílčí útoky trestného činu zpronevěry dokonány. Ve skutkových větách jsou uvedena data odstoupení od jednotlivých leasingových smluv, současně však jsou uváděny okolnosti nasvědčující k tomu, že obviněná vozidla zadržovala nebo je naopak vůbec neměla fyzicky k dispozici již v podzimních měsících roku 1998. Za této situace se státní zástupce blíže nezabýval námitkami, podle kterých obviněná nevěděla o odstoupení od leasingových smluv a podle kterých byla k 3. 2. 1999 odvolána z funkce jednatelky. Tyto námitky by totiž mohly mít určitý význam z hlediska trestní odpovědnosti obviněné pouze v případě, že se k datu údajného odvolání obviněné z funkce, popř. k datům odstoupení poškozených firem od leasingových smluv, předmětná vozidla ještě fyzicky nacházela v dispozici společnosti I., s. r. o., a že s nimi nebylo nakládáno způsobem odporujícím účelu svěření. Za stavu, kdy z obsahu soudních rozhodnutí jednoznačně nevyplývá existence objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. označil státní zástupce za předčasné zabývat se otázkou existence subjektivní stránky trestného činu. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 4 To 360/2005, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ jiného, nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.
Obviněná M. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud dovolatelka opírá závěry o nesprávném právním posouzení skutku o vlastní verzi skutkového stavu věci, která není totožná se skutkovými zjištěními, jež soudy učinily a vzaly za základ pro rozhodnutí o její vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., pak vzhledem ke shora rozvedeným skutečnostem nelze takovou argumentaci pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit.
Dovolatelka však také namítla, že skutek, tak jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, který soudy obou stupňů posoudily jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., není trestným činem, neboť nedošlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu, a to jednak subjektivní stránky - zavinění ve formě úmyslu, jednak ani objektivní stránky – znaku přisvojení si cizí věci. Takové výhrady je třeba označit z pohledu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.
Nejvyšší soud proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku se jedná též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se trestného činu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
Objektem tohoto úmyslného trestného činu je především vlastnictví věci a předmětem útoku cizí věc. Přisvojením si cizí věci se rozumí takové jednání pachatele, kdy naloží s věcí v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo dispozice, a to způsobem mařícím základní účel svěření a přitom sobě či jinému obstará z věci nikoli přechodný (časově nelimitovaný) prospěch. Jinak řečeno, pachatel si přisvojí cizí věc, jestliže si vytvoří možnost trvalé dispozice s ní a současně vyloučí oprávněnou osobu z výkonu jejích práv, ať již vlastnického či od tohoto práva odvozeného. Jedním ze základních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je tedy úmyslné jednání (§ 4 tr. zák.). Závěr o tom, že je tu zavinění podle trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu.
V kontextu rozvedených teoretických východisek je zřejmé, že popis skutku, jenž je uveden ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně [bod 2) – 8)], ani s přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v odůvodnění tohoto rozhodnutí a v rozhodnutí odvolacího soudu objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., konkrétně znak přisvojení si cizí věci náležitě nevyjadřuje.
Ve shodě se státním zástupcem je totiž nutno konstatovat, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně ani v odůvodnění soudních rozhodnutí není náležitě vyjádřena (popsána) taková dispozice dovolatelky s předmětnými (svěřenými) motorovými vozidly, která by mařila základní účel svěření (byť nepochybně existuje důvodné podezření, že si takovým způsobem počínala). Je zde pouze uvedeno, že dovolatelka přes ukončení nájemního vztahu (výpověď leasingových smluv) tato vozidla nevrátila (příp. se také pouze zmiňuje, že vozidla odmítla odevzdat). Pouhé nevrácení (neodevzdání) najaté věci po výpovědi leasingové smlouvy však samo o sobě (bez dalšího) nevykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. V opačném případě by se uvedeného trestného činu dopouštěl i ten, kdo svěřenou cizí věc nevrátil proto, že se nedbalostním jednáním zbavil dispozice nad věcí nebo ji z nedbalosti zničil, anebo dokonce i ten, kdo věc nevrátil v důsledku okolností na jeho vůli nezávislých (odcizení věci třetí osobou, zničení věci působením přírodních sil apod.). Skutková věta výroku rozsudku nalézacího soudu ani odůvodnění tohoto rozhodnutí a rozhodnutí odvolacího soudu tedy neobsahuje zjištění o jednání obviněné, které by bylo možno považovat za přisvojení si cizí věci ve smyslu ustanovení § 248 tr. zák. Ze soudních rozhodnutí nelze ani spolehlivě vyvodit, kdy měly být jednotlivé dílčí útoky trestného činu zpronevěry dokonány.
V daných souvislostech je ovšem nutno za nesprávný označit názor dovolatelky, podle něhož v případě, kdy v případě, kdy věc byla na základě leasingové smlouvy předána do nájmu právnické osobě, musí být podle judikatury prokázáno, že pachatel, jako zástupce firmy a zároveň jako uživatel vozidla, které mu firma svěřila, vozidlo nevrátil a dál je užíval bez oprávnění, věc svěřenou zpronevěřil tím, že ji firmě nepředal k tomu, aby ji mohla vrátit leasingové společnosti a nadále toto vozidlo svévolně užíval. V rámci dané premisy (věc byla na základě leasingové smlouvy předána do nájmu právnické osobě) je zmíněný způsob jednání pouze jedním, nikoli však jediným možným naplněním objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Tohoto trestného činu se totiž, jak státní zástupce přiléhavě zmínil, dopustí i pachatel, který věc užívanou na podkladě leasingové smlouvy v průběhu nájemního vztahu např. neoprávněně prodá nebo daruje jiné osobě, předá svému věřiteli jako naturální úhradu dluhu apod.
Dovolatelce ale naproti tomu nutno přisvědčit, že soudy zjištěné a popsané skutkové okolnosti nevyjadřují dostatečně a jednoznačně subjektivní stránku (úmyslné zavinění) trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. To je patrné mj. z odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v němž se (viz str. 4) shrnuje, že „obžalovaná nereagovala na opětovné výzvy k předání předmětu leasingu, předmět leasingu nevrátila při ukončení své činnosti, neplatila jednotlivé leasingové splátky a o vozidla se nezajímala.“ Toto resumé jednání dovolatelky, které potvrzuje shora konstatovaný nedostatek skutkových zjištění potřebných k naplnění zákonného znaku přisvojení si cizí věci, totiž úmyslné zavinění náležitě nevystihuje (jednoznačně nevylučuje existenci nedbalostního zavinění).
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 4 To 360/2005, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 1 T 225/2003, v části, jíž byla obviněná uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a dále ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Brno-venkov přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tedy vrací do stádia řízení před soudem prvního stupně. V rámci dalšího řízení bude nezbytné především náležitě objasnit zejména širší skutkové souvislosti nevrácení předmětných vozidel oprávněným subjektům a ve spojení s tím také, kdo a jakým způsobem nakládal v rozhodné době s předmětnými vozidly. Soud prvního stupně proto musí v zájmu dodržení požadavku vyplývajícího z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. provést v tomto směru potřebné důkazy. Ty pak musí stejně jako důkazy již provedené hodnotit způsobem vymezeným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Skutkový děj zjištěný na tomto základě pečlivě právně posoudí (zejména, zda dovolatelka naplnila znak přisvojení si cizí věci, přičemž stranou pozornosti nelze ponechat subjektivní stránku jejího jednání).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý