6 Tdo 237/2022-938
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2022 o dovolání,
které podal obviněný A. D., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 10 To 37/2021, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 9/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného A. D. odmítá.
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 3 T
9/2019 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný A. D.
(dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem schvalování trestného činu
podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil podle skutkových zjištění
jmenovaného soudu tím, že
„dne 5. 8. 2018 v době od 13.05 do 13.30 hod., ze svého bydliště na adrese XY,
XY, část XY, okr. Plzeň - město, z IP adresy XY z notebooku zn. HP Pavilion,
model HDX9000, sériové číslo XY přes WIFI router zn. Netis, model WF24191,
sériové číslo XY, prostřednictvím celosvětové sítě internet pod uživatelským
jménem R., v reakci na volně přístupný článek na zpravodajském portálu
www.eurozpravy.cz s titulkem „Tři čeští vojáci zemřeli při sebevražedném útoku
v Afghánistánu“ (konkrétně
http://zahranicni.eurozpravy.cz/blizky-vychod/231459-tri-cesti-vojaci-zemreli-pr
i-sebevrazednem-utoku-v-afghanistanu/) napsal do diskuze, která je přístupná
pouze registrovaným uživatelům, příspěvky v následujícím znění a čase:
- v 13.05 hod. „Ti čeští teroristé a váleční zločinci co se podílí na zločinné
agresi vůči afghánskému lidu našli svůj spravedlivý trest z rukou afghánských
mudžahedínů a co dodat, ti tam zajisté za darmo a s přesvědčením nebojovali.
Zločinní amis židohůni mají tu drzost pro svoje cíle tahat do konfliktu i
žoldáky z druhých států. Když tam bojoval Sovětský Svaz tak tam ty druhý
netahal a nepáchal tam tolik válečných zločinů jako teďka amis židohůni.“,
- v 13.30 hod. „Ty de Bille ti jsou tam doma ale ti váleční zločinci od NATO ne
ti tam jako zločinci přišli a vše ostatní to jsou jen kecy. Věc Mudžahedínů
osvobodit Afghanistám od agresora je spravedlivou věcí tak jako boj za druhé
sv. války proti nacistické němco-hunii. Ten kdo to nechce pochopit je zločinec
a nemá právo žit mezi námi lidmi. A proto gratuluji k úspěchu afgánským
Mudžahedínům v boji proti mezinárodnímu agresoru a válečným zločincům.“,
čímž vyjádřil sympatie ke spáchanému sebevražednému útoku na tři české vojáky
Armády České republiky, a to M. M. (ročník XY), K. B. (ročník XY) a P. Š.
(ročník XY), kteří zahynuli při plnění úkolů vojáka na zahraniční misi v
Afghánistánu dne 5. 8. 2018 v cca 6.20 hod. tamního času při pěší patrole cca
11 km od základny BAF B. v Islámském státě Afghánistán v provincii P. následkem
exploze výbušného zařízení umístěného na těle sebevražedného atentátníka, a
dále tím vyjádřil sympatie k pachateli tohoto útoku“.
2. Za tento trestný čin byl podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podle
§ 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu
byl uložen rovněž trest propadnutí věci, a to notebooku zn. HP Pavilion, model
HDX9000, sériové číslo XY, a WIFI routeru zn. Netis, model WF24191, sériové
číslo XY.
3. Proti tomuto rozsudku podali obviněný i státní zástupce Vrchního
státního zastupitelství v Praze odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 10 To 37/2021, tak, že je podle § 256 tr.
ř. zamítl.
II.
4. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 10 To
37/2021 (dále také jen „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním z důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021).
5. Soudy nižších stupňů podle něj nesprávně posoudily subjektivní
stránku činu a intenzitu škodlivosti jeho jednání. Uvedl, že existují závažné
pochybnosti o tom, zda vůbec mohla být naplněna skutková podstata předmětného
trestného činu. Není totiž najisto postaveno, že v případě úmrtí českých vojáků
se skutečně jednalo o úmyslný trestný čin. Nepodařilo se prokázat ani v rámci
řízení vedeného Vojenskou policií, zda šlo o sebevražedný teroristický útok,
vraždu nebo nehodu. I odvolací soud připustil, že pohnutky a motiv činu
atentátníka nebyly náležitě objasněny a zjištěny a že čin sebevražedného
atentátníka mohl být nešťastnou náhodou při neodborné manipulaci s výbušninou,
stejně tak mohlo jít o omyl v jednání atentátníka. Skutkový děj tak zůstal
podle obviněného neobjasněn. Za určitých (popsaných) okolností by se nejednalo
o zločin v případě predikativního trestného činu, a tím by nebyla naplněna
skutková podstata trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný
uvedl, že tento trestný čin nemůže být spáchán, směřuje-li ke schvalování činu
jinak trestného, tedy spáchaného např. nepříčetným pachatelem. Tato úvaha soudy
při jejich rozhodování taktéž nebyla připuštěna. V případě, že by v rámci
vyšetřování útoku Vojenskou policií byla prokázána nepříčetnost sebevražedného
atentátníka, nemohlo by rovněž jednání (obviněného) naplnit znaky daného
přečinu. Obviněný proto poukázal na zásadu in dubio pro reo s tím, že v dané
situaci nemůže jít důkazní nouze v tomto směru k jeho tíži.
6. Za schvalování lze podle obviněného považovat jakýkoli způsob
vyjádření souhlasu se spáchaným zločinem, tedy musí se jednat o jeho
jednoznačně kladné hodnocení. Pouhé vyjádření pochopení či vzetí spáchaného
zločinu na vědomí, a to i bez výslovného distancování se od něj, ještě není
samo o sobě schvalováním. Závěry Vojenské policie o spáchání útoku na patrolu
sebevražedným atentátníkem s motivem, aby spojenecká vojska NATO opustila území
Afganistánu či zastrašit obyvatelstvo spojeneckých států, jsou pouhou domněnkou
a spekulací, byť úvahy vyšetřujících orgánů se jeví jako logické. Proto
obviněný dovodil, že je nepřípustné, aby se výrok o vině zakládal na pouhých
domněnkách, ať jsou jakékoli kvality.
7. Obviněný rovněž konstatoval, že nikdy nesměřoval, a to ani náznakem,
ke schvalování smrti člověka, vraždy nebo něčeho podobného. Jeho výrok je třeba
vnímat v celém kontextu diskuze, která byla spíše ideologickou výměnou názorů a
pohledů o spravedlivosti novodobých válek a právu bránit svou zemi, ať již
stojíme na straně NATO nebo kohokoliv jiného. Ve veřejné diskuzi je přitom
třeba respektovat i určitou míru nadsázky, či dokonce provokace. Vyjádřil
rovněž své přesvědčení, že je třeba hodnotit zcela odlišně schvalování zločinů
– teroristických činů, kterých se dopouští pachatelé proti civilnímu
neozbrojenému obyvatelstvu, a jinak je třeba nahlížet na smrt vojáků ve
válečném konfliktu.
8. Jednání, které je předmětem tohoto řízení, není schopno podle něj
přivodit ani pouhou iluzi, že by podporoval, propagoval terorismus či
schvaloval jiný trestný čin. Zopakoval, že absentuje subjektivní stránka
trestného činu, jelikož neměl úmysl jakkoliv schvalovat trestný čin.
9. V neposlední řadě obviněný uvedl, že se odvolací soud nesprávně
vypořádal s hodnocením intenzity škodlivosti jeho jednáním, měl vážit velmi
důsledně, zda jednání bylo v mezích základního práva na svobodu projevu, či
nikoliv. Intenzita společenské škodlivosti byla podle obviněného velmi nízká a
jeho odsouzení není v dnešním světě schopné působit v rámci generální prevence.
10. Závěrem shrnul, že svým jednáním de facto sdělil, že za dané situace
vojáci musí počítat se smrtí v konfliktu na území cizího státu, jakým byl
Afghánistán, a není podivu, že některým místním obyvatelům je pobyt cizích
vojsk proti vůli.
11. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a
dále všechna rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval
podle § 265l tr. ř.
12. K dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která shrnula jeho
obsah a také zopakovala, že obviněný v internetové diskuzi reagoval na volně
přístupný článek „Tři čeští vojáci zemřeli při sebevražedném útoku v
Afghánistánu“, přičemž z této zprávy jednoznačně vyplynulo, že tři čeští vojáci
byli zabiti v důsledku úmyslného jednání sebevražedného atentátníka, zřejmě
afghánského původu. Komentáře obviněného týkající se sebevražedného útoku
atentátníka byly namířeny k akci, jejíž pachatel a jeho pohnutky činu nebyly
náležitě objasněny a spekulace, že za ní stála snaha docílit toho, aby
spojenecká vojska NATO opustila území Afghánistánu, neboť osobní motiv činu
nebyl zjištěn, zůstala pouze ve stadiu jedné z možných alternativ skutkového
děje. K tvrzení obviněného, podle něhož nelze dovodit znak „schvalování
zločinu“, neboť nebyly náležitě objasněny všechny skutečnosti, které by mohly s
jistotou potvrdit, že se jednalo o zločin spáchaný příčetným pachatelem, státní
zástupkyně konstatovala, že z judikatury vyplývá, že skutková podstata
předmětného přečinu nevyžaduje zjištění, že pachatel, jehož zločin byl
vychvalován nebo výslovně schvalován, byl pro onen zločin soudně stíhán a
rozsudkem pro něj odsouzen (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 5176/1935 Sb.
rozh. tr.). Ve shodě s uvedeným závěrem je podle ní i současná komentářová
literatura. Navíc konstatovala, že čin je trestný i tehdy, když pachatel
schvalovaného zločinu nebude vůbec stíhán, např. z důvodů promlčení nebo
imunity (srov. Šámal, P. a Kol. Trestní zákoník I. § 140 až 451. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012 s. 3354). Lze tedy stíhat obviněného i za
situace, když vyšetřování schvalovaného trestného činu nebylo ukončeno a
pachatel činu nebyl zjištěn. Státní zástupkyně uvedla, že pro právní
kvalifikaci je určující představa pachatele, kterou si učinil nebo si měl
učinit poté, co se seznámil se schvalovaným jednáním, a když činil schvalovací
jednání. Znamená to tedy, že se jedná o představu, kterou obviněný získal poté,
co se seznámil s předmětným článkem a napsal k němu svůj komentář. Že by měl
informace z odlišných zdrojů, prokázáno nebylo. Obviněný si mohl tedy laicky
právně kvalifikovat schvalovaný trestný čin pouze na základě informací z
internetu.
13. Pokud jde o subjektivní stránku jednání obviněného, tedy zda věděl,
že schvaluje zločin, na ni je podle státní zástupkyně třeba usuzovat ve vztahu
k době, kdy jednal, tedy na základě těch informací, které v daném okamžiku měl
– na základě předmětného článku, a nikoliv z dalších informací, které by byly
zjištěny, např. v rámci vyšetřování a obviněnému známy nebyly.
14. Státní zástupkyně proto uvedla, že z článku, resp. již z jeho
nadpisu je zřejmé, že vojáci zemřeli násilnou smrtí v důsledku jednání jiné
osoby. Z těchto informací si proto musí každý dovodit, že pachatel
schvalovaného trestného činu se dopustil nebo pravděpodobně se minimálně mohl
dopustit jednání, které svými znaky odpovídá závažnému trestnému činu proti
životu a zdraví, minimálně zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. f)
tr. zákoníku (není nutné, aby pachatel znal přesně tuto právní kvalifikaci). O
tom, že obviněný vzal na vědomí, že šlo o zločin, vypovídá i znění jeho
komentáře, ve kterém smrt českých vojáků označuje za spravedlivý trest.
Uzavřela proto, že není nutné, aby pachatel přečinu schvalování trestného činu
podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku znal všechny okolnosti schvalovaného činu ani
15. K další námitce stran škodlivosti jednání obviněného státní
zástupkyně uvedla, že na jeho komentář se nevztahovala svoboda projevu, neboť
ta je omezitelná a omezená. Jak stanoví Listina základních práv a svobod ve
svém ustanovení článku 17 odst. 4 svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit
informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti
nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou
bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Tímto zákonným omezením je
podle státní zástupkyně právě trestní zákoník, a právě i ustanovení v § 365
odst. 1 tr. zákoníku, který kriminalizuje jednání pachatele, jenž veřejně
schvaluje spáchaný zločin nebo veřejně vychvaluje pro zločin jeho pachatele.
Zmínila, že subsidiaritu trestní represe nelze shledávat ani v tom, že obviněný
pro své politické názory údajně sáhl k nadsázce, neboť tím chtěl prezentovat,
že nesouhlasí s vojenskou agresí na území jiného státu. Dovozováním, že
pachatel to tak nemyslel a šlo pouze o expresivní vyjádření názorů, že tedy
schvalování trestného činu de facto schvalováním trestného činu nebylo, ale že
šlo pouze o poněkud tvrdší vyjádření nesouhlasu s pobytem českých vojáků, resp.
jakýchkoliv vojáků na území jiného státu, by došlo k postupnému posouvání
hranic přijatelného. Nelze přistoupit na názor, že internet je svébytný a
právem neregulovaný prostor, kde neplatí právo a leckdy ani elementární zásady
slušného chování. Toto přesvědčení je neudržitelné, neboť i v prostředí
internetu je třeba respektovat základní lidská práva a svobody, zejména právo
na život. Komentáře, které schvalují úmyslná jednání vedoucí ke smrti, jsou v
právním státě nepřípustné a pachatelé by za ně měli být postihováni, a to i
prostředky trestněprávními. Způsob jednání obviněného nesvědčí o tom, že by šlo
o hraniční případ, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti.
U obviněného absentuje náhled a sebereflexe. I tato skutečnost svědčí podle
státní zástupkyně o tom, že trestní postih obviněného je plně namístě.
16. S jeho námitkami se proto neztotožnila, naopak přisvědčila soudům
nižších stupňů, že jednáním obviněného byly naplněny zákonné znaky přečinu
schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku. Navrhla tedy, aby
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně
neopodstatněné. Souhlasila přitom s tím, aby Nejvyšší soud i jiné než
navrhované rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř.
III.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho
odmítnutí.
18. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 10 To 37/2021, je přípustné podle §
265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání
dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím
své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze
podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby
zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky
dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto
nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím
uplatněným důvodům dovolání.
20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho
obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod
písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou
formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních
vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení
skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných
ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého
stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro
který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než
jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že
rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale
soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli
byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
21. Dlužno dodat, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1.
2022 v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací
důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy.
22. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) [v
dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. l)] tr. ř. je existence vady
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci (prvá alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný
prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
IV.
23. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky obviněného odpovídají
jemu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) [dnes m)] tr.
ř. v jeho druhé alternativě ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. g) [dnes h)] tr. ř.
24. Přečinu schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku
se dopustí ten, kdo veřejně schvaluje spáchaný zločin nebo kdo veřejně
vychvaluje pro zločin jeho pachatele.
25. Jednáním vyjadřuje pachatel sympatie především ke spáchanému činu.
Proto i vychvalování pachatele, tj. jeho pozitivní hodnocení, resp. pozitivní
hodnocení jeho jednání musí být motivováno kladným vztahem ke zločinu, jehož se
dopustil. Ke znaku schvalování je možno uvést, že z hlediska viny nezáleží na
délce či sofistikovanosti schvalování. Schválit spáchaný zločin lze v
závislosti na kontextu i jednočlennou větou (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 3057).
26. Nejprve považuje Nejvyšší soud za vhodné vypořádat se s námitkou
stran toho, zda bylo najisto prokázáno, že byl spáchán zločin, a tím naplněn
jeden z obligatorních znaků objektivní stránky předmětného přečinu.
27. K naplnění skutkové podstaty přečinu schvalování trestného činu
podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku může dojít jen po spáchání schvalovaného
zločinu. Předchozí spáchání konkrétního trestného činu je tedy conditio sine
qua non trestní odpovědnosti za schvalování trestného činu, proto se tento
trestný čin považuje za tzv. subsekventní, vyžadující pro svou trestnost
existenci tzv. predikativního trestného činu. Trestní odpovědnost pachatele
schvalování trestného činu není podmíněna tím, aby pachatel predikativního
trestného činu byl již pravomocně odsouzen (shodně srov. Draštík, A. a kol.
Trestní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 2849–2851). Z
hlediska trestní odpovědnosti pachatele schvalování trestného činu je
relevantní jenom to, zda trestní odpovědnost pachatele predikativního trestného
činu vznikla a zda tuto skutečnost pokrývá úmysl pachatele schvalování
trestného činu. Schvalování trestného činu však nikdy nemůže být spácháno,
směřuje-li ke schvalování činu jinak trestného (například čin spáchaný v nutné
obraně, nepříčetným pachatelem atd.), natož beztrestného (přiměřeně srov. Gaľo,
D. K problematice schvalování trestného činu. Státní zastupitelství, 2012, č.
5. s. 44–46). Pokud však trestní odpovědnost pachatele predikativního trestného
činu vznikne, pak její následný zánik například účinnou lítostí nemá na trestní
odpovědnost pachatele schvalování trestného činu žádný vliv. Stejně i je-li
vyloučeno trestní stíhání z osobních důvodů na straně pachatele predikativního
trestného činu (například udělení milosti v podobě abolice prezidentem
republiky), nedopadne tato skutečnost bez dalšího nijak na trestní odpovědnost
za schvalování trestného činu (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 3058). Čin je trestný i tehdy, když
pachatel schvalovaného zločinu nebude vůbec stíhán, např. z důvodů promlčení
nebo imunity (RIZMAN, Stanislav. § 365 [Schvalování trestného činu]. In: ŠÁMAL,
Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3354,
marg. č. 4.). Obdobný názor je vyjádřen i v rozhodnutí, na nějž odkazovala již
státní zástupkyně, a to že skutková podstata předmětného přečinu nevyžaduje
zjištění, že pachatel, jehož zločin byl vychvalován nebo výslovně schvalován,
byl pro onen zločin soudně stíhán a rozsudkem pro něj odsouzen (viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu č. 5176/1935 Sb. rozh. tr.).
28. Jen pro srovnání lze uvést, že ke spáchání trestného činu legalizace
výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku může
dojít teprve po dokonání predikativního trestného činu jinou osobou či jinými
osobami (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo
607/2007, publikované pod č. 36/2008 Sb. rozh. tr.). Jinou osobou ve smyslu §
216 odst. 1 tr. zákoníku musí přitom být osoba trestně odpovědná. Nemůže se
tedy jednat o osobou nepříčetnou, osobu mladší patnácti let ani mladistvého s
nedostatečnou úrovní rozumové a mravní vyspělosti (Ščerba, F. a kol. Trestní
zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1746). Přiměřeně (s
ohledem na to, že skutková podstata trestného činu podílnictví podle § 214 tr.
zákoníku byla s účinností od 1. 2. 2009 zrušena) lze odkázat také na rozhodnutí
Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 16. 12. 1976, sp. zn. 6
To 39/76, publikováno pod č. 7/1978 Sb. rozh. tr., v němž se uvádí, že
skutečnost, že věc byla získána trestným činem, musí být v řízení o trestném
činu podílnictví bezpečně zjištěna a z odůvodnění rozsudku musí být také
patrno, jakým trestným činem se tak stalo.
29. V nyní posuzované věci soud prvního stupně po provedeném dokazování
označil za spekulaci závěr (Vojenské policie), že neztotožněná osoba jednala
dne 5. 8. 2018 se záměrem docílit toho, aby spojenecká vojska NATO opustila
území Afghánistánu, neboť z důkazů obsažených ve spise vyplývá, že kromě
neznámého sebevraha a třech mrtvých českých vojáků zřejmě nikdo neviděl, co
výbuchu předcházelo. Skutečnost, že dojde k usmrcení českého vojáka v
zahraničí, ještě automaticky neznamená, že muselo dojít ke spáchání trestného
činu, neboť by teoreticky mohlo jít i o nešťastnou náhodou, kdy civilní osoba
mohla najít výbušninu, neopatrně s ní manipulovat a iniciovat tak výbuch. Soud
prvního stupně považoval pro právní posouzení žalovaného jednání za zcela
zásadní to, co bylo známo o smrti českých vojáků v době napsání žalovaných
příspěvků. Prokazatelně tak bylo podle něj obviněnému známo pouze to, co bylo
uvedeno přímo v předmětném článku. „V něm nepadlo ani slovo o tom, že by šlo o
teroristický čin nebo že by se na něm podílelo hnutí Tálibán. Na druhou stranu
tam ale není uvedeno ani to, že by se snad mohlo jednat o nehodu. Jako jasná
příčina úmrtí tří českých vojáků se zde zmiňuje útok sebevražedného
atentátníka. Ten však mohl být motivován i jinými důvody než tím, aby vojska
NATO opustila území Afghánistánu. Mohlo jít o projev krevní msty za zabitého
příbuzného, kdy členy hlídky byli i nejméně dva afghánští vojáci, o výsledek
frustrace místního obyvatele z přítomnosti cizích vojsk v jeho zemi, kterou
chápe jako okupaci své vlasti, nebo i o čin psychicky narušeného jedince
nemající širší souvislosti.“ (bod 37. rozsudku soudu prvního stupně). Na tomto
místě lze podotknout, že z prověřování Vojenské policie bylo mj. zjištěno, že
na místě výbuchu byly vidět utržené části lidského těla a kusy civilního
afghánského oděvu (bod 29. rozsudku soudu prvního stupně).
30. Byť částečně tato argumentace směřovala k odůvodnění toho, proč není
přiléhavé jednání obviněného kvalifikovat jako trestný čin podpory a propagace
terorismu podle § 312e odst. 1 alinea 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku,
současně je zjevné, že tím soud prvního stupně odůvodňoval svůj závěr o
naplnění znaků skutkové podstaty přečinu schvalování trestného činu podle § 365
odst. 1 tr. zákoníku.
31. Soud prvního stupně tak na jednu stranu vyjádřil, že nebylo důkazně
podloženo, že by byl spáchán teroristický čin, a tudíž nepřistoupil k aplikaci
§ 312e odst. 1 alinea 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Na druhou stranu, i
přes shora uvedené, dospívá k závěru, že byly naplněny všechny znaky přečinu
podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku, tedy včetně znaku „spáchaný zločin“, když
uvedl, že úmyslné usmrcení tří českých vojáků jednoznačně naplňuje znaky
zločinu. Rozhodnutí soudu prvního stupně je proto v tomto směru poněkud
rozporné, protože formulací „to, že dojde k usmrcení českého vojáka v
zahraničí, ještě automaticky neznamená, že muselo dojít ke spáchání trestného
činu, neboť by teoreticky mohlo jít i o nešťastnou náhodou, kdy civilní osoba
mohla najít výbušninu, neopatrně s ní manipulovat a iniciovat tak výbuch“
naznačuje, že se mohlo jednat případně o nedbalostní trestný čin, a tedy ne
zločin. Stejně tak tvrzení, že mohlo jít „i o čin psychicky narušeného jedince
nemající širší souvislosti“ značí, že by se mohlo jednat o čin jinak trestný –
spáchaný trestně neodpovědnou osobou.
32. Za takové situace je proto nutné přitakat obviněnému, že nebylo
najisto prokázáno, že byl spáchán zločin, resp. existují o tom důvodné
pochybnosti.
33. Jak již zmíněno, soud prvního stupně za zásadní z hlediska právního
posouzení považoval to, co bylo známo v době napsání žalovaných příspěvků, a
tedy to, co bylo uvedeno v předmětném článku, na který obviněný reagoval. Z něj
jasně vyplynulo, že tři čeští vojáci zahynuli v důsledku úmyslného jednání
sebevražedného atentátníka zřejmě afghánského původu. Při posouzení jednání
obviněného jako schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku
vycházel fakticky z jeho subjektivního vnímání dané situace, resp. článku a
jeho reakce na něj, aniž by měl bez důvodných pochybností prokázáno, že byl
spáchán zločin.
34. Nutno dále uvést, že i odvolací soud přijal tuto argumentaci a tedy
i závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že „komentáře obviněného,
týkající se sebevražedného útoku atentátníka, byly namířeny k akci, jejíž
pachatel a jeho pohnutky činu nebyly náležitě objasněny, a spekulace, že za ní
stála snaha docílit toho, aby spojenecká vojska NATO opustila území
Afghánistánu, neboť osobní motiv činu nebyl zjištěn, zůstala toliko ve stadiu
jedné z možných alternativ skutkového děje. Správně bylo rovněž uváženo, že
skutečnost, že se později k činu přihlásilo hnutí Tálibán, podle něhož došlo k
zabití „osmi amerických vetřelců“, nebylo jednak důkazně spojeno s předmětným
skutkem, a správná je i úvaha o tom, že některá sdružení se úmyslně hlásí k
provedeným činům, ač je jejich účast na nich nulová. Soud I. stupně pak správně
uvádí další možnosti útoků na vojenské osoby. Mohlo jít o projev krevní msty za
zabitého příbuzného, neboť členy hlídky byli nejméně další dva afghánští
vojáci, mohlo jít o výsledek frustrace místního obyvatele z přítomnosti cizích
vojsk v jeho zemi, mohlo jít i o čin psychicky narušeného jedince nemající
širší souvislosti, či snad o nešťastnou náhodu při neodborné manipulaci s
výbušninou.“ Na druhou stranu však výslovně uvedl, že z hlediska subjektivní
stránky trestného činu bylo prokázáno, že obviněný reagoval na zprávu, „z níž
vyplynulo, že tři čeští vojáci zahynuli v důsledku úmyslného jednání
sebevražedného atentátníka zřejmě afghánského původu. Ve zprávě zmínka o
terorismu nebyla a nebylo zde ani nic o tom, že se ke skutku přihlásilo hnutí
Tálibán. Obviněný však sám spojil skutek s přítomností vojsk NATO včetně české
jednotky v Afghánistánu a s jejich činností tam.“ V bodě 12. svého usnesení pak
vyjádřil, že nebylo pochybností o tom, že obviněný svým jednáním veřejně
schvaloval spáchaný zločin a veřejně vychvaloval pro zločin jeho pachatele,
přičemž fakt, že šlo v jeho představách o zločin vraždy, byl z jeho výpovědi
prokázán.
35. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty (jakéhokoli) trestného
činu je přitom nutno rozlišovat mezi objektivní a subjektivní stránkou. S
ohledem na výše rozvedené však dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy nižších
stupňů tak neučinily. Při posouzení naplnění znaku „spáchaný zločin“ ve smyslu
§ 365 odst. 1 tr. zákoníku totiž vycházely ze subjektivního vnímání a představ
obviněného, což je nepochybně správné z hlediska naplnění subjektivní stránky,
nikoliv však z hlediska stránky objektivní. Jak již přitom uvedeno, soudy s
ohledem na odůvodnění svých rozhodnutí neměly dostatečně prokázáno, že byl
spáchán zločin, resp. měly o tom pochybnosti.
36. Nejvyšší soud proto konstatuje, že znak objektivní stránky „spáchaný
zločin“ naplněn nebyl. Pokud však jde o další znaky přečinu schvalování
trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku, tyto dány byly. Především
pokud jde o subjektivní stránku tohoto trestného činu, jak již i ze shora
uvedeného vyplývá, soudy se jí náležitě zabývaly. Nejvyšší soud jim přitom v
tomto směru nemá co vytknout, jelikož úmysl obviněného zde byl nepochybně dán.
Z jeho reakcí na předmětný článek je zřejmé, že schvaloval zločin vraždy, pro
nějž také veřejně vychvaloval jeho pachatele, resp. jeho jednání k oběma
alternativám bezprostředně směřovalo a obviněný se ho dopustil v úmyslu trestný
čin spáchat. Předpokládal totiž existenci určité skutkové okolnosti – o tom, že
byl spáchán zločin –, tato skutečnost však nebyla bez důvodných pochybností
prokázána. Jednání obviněného proto nelze právně posoudit jako dokonaný přečin
schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku, lze ho však
kvalifikovat jako pokus podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku tohoto přečinu. Při
omylu skutkovém pozitivním o znaku skutkové podstaty se pachatel mylně domnívá,
že naplňuje znak skutkové podstaty (resp. všechny její znaky), ačkoli ve
skutečnosti tomu tak není. Tento typ omylu není v platné a účinné právní úpravě
výslovně řešen v § 18 tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že na něj plně dopadají
ustanovení o pokusu, tj. § 21 tr. zákoníku – pachatel zde jedná v úmyslu čin
dokonat, jeho jednání k takovému dokonání bezprostředně směřuje a čin nebyl
dokonán, čemuž zabránil pouze pachatelův omyl (Ščerba, F. a kol. Trestní
zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 273 až 274).
37. Soudy se náležitě vypořádaly také se společenskou škodlivostí
jednání obviněného. Soud prvního stupně rovněž odůvodnil, proč nepovažoval
obhajobu obviněného o tom, že jednal v mezích ústavně garantované svobody
projevu. Nejvyšší soud se přitom s těmito jejich odůvodněními i s názorem
vyjádřeným státní zástupkyní (viz výše) ztotožňuje. Nad rámec toho lze uvést,
že Evropský soud pro lidská práva opakovaně judikoval, že právo na svobodu
projevu není absolutní a zásahy do něj jsou přípustné za předpokladu, že
splňují požadavky uvedené v čl. 10 odst. 2 Úmluvy – užité opatření musí být
stanoveno zákonnou normou, musí sledovat dosažení legitimního cíle a musí být
nezbytné v demokratické společnosti. Pečlivým zkoumáním okolností, za nichž se
útočná, urážlivá nebo agresivní slova objevila, je možné stanovit smysluplné
rozlišení mezi šokujícím a urážlivým jazykem, který je chráněn článkem 10
Úmluvy, a tím, který toto své právo ztratil v duchu zachování tolerance v
demokratické společnosti (viz Vajnai proti Maďarsku, č. 33629/06, § 53 a 57).
38. Přestože ESLP přistupuje při posuzování oprávněnosti zásahů do
svobody projevu individuálně, opakovaně judikoval, že ochrany tohoto ustanovení
obecně nepožívají projevy vyvolávající nebo ospravedlňující násilí, nenávist
nebo intoleranci. Ostatně Listina základních práv a svobod ve článku 17 odst. 4
stanovuje, že svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit
zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv
a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného
zdraví a mravnosti. Tímto zákonným omezením je právě trestní zákoník, resp. v
daném případě právě § 365 tr. zákoníku, který kriminalizuje jednání pachatele,
který veřejně schvaluje spáchaný zločin a veřejně vychvaluje pro zločin jeho
pachatele.
39. Výše uvedeným dal Nejvyšší soud najevo, že další námitky obviněného
nemohou obstát.
40. Za situace, kdy Nejvyšší soud shledal, že dovolání je částečně
důvodné (zjištěný skutek nevykazoval znaky dokonaného přečinu schvalování
trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž pokusu tohoto přečinu),
pečlivě zvažoval další postup. Ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se
zabýval tím, zda zjištěná vada v právním posouzení skutku by mohla zásadně
ovlivnit postavení obviněného a zda otázka kvalifikace soudy zjištěného skutku
má po právní stránce zásadní význam.
41. Z hlediska postavení obviněného je přitom významné posouzení toho,
zda by při případném postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. a
v návaznosti na to i podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a § 265l odst. 1, resp. §
265m odst. 1 tr. ř. bylo možno dospět závěru, že by mu byl uložen trest
zřetelně mírnější, než jak se stalo napadenými rozhodnutími.
42. Na tomto místě je nutno v první řadě konstatovat, že přečin
schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku je sankcionován
trestem odnětím svobody až na jeden rok. V návaznosti na to je zapotřebí
konstatovat, že pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené
na dokonaný trestný čin (§ 21 odst. 2 tr. zákoníku). S ohledem na zjištěné a
zhodnocené okolnosti tohoto případu (mající stejnou relevanci ať šlo o dokonaný
trestný čin či o jeho pokus) je třeba konstatovat, že tyto by nepřipouštěly
jakoukoliv změnu v náhledu na určení právního následku spáchaného trestného
činu. Nutno totiž zopakovat, že bylo prokázáno, že obviněný schvaloval zločin
vraždy, pro nějž také veřejně vychvaloval jeho pachatele. Jeho subjektivní
vnímání bylo založeno na tom, že zločin byl spáchán. Se zřetelem k těmto
skutečnostem by trest odnětí svobody i trest propadnutí věci uložené obviněnému
za přečin schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku byl
adekvátní i v případě kvalifikace daného skutku jako pokusu tohoto přečinu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Jinak řečeno, za popsaných okolností nebylo
důvodu k učinění závěru, že by změna právní kvalifikace měla vést k uložení
odlišného (ještě mírnějšího) trestu, než jak se stalo napadeným rozhodnutím.
43. Uvedený právní názor Nejvyššího soudu na otázku kvalifikace soudy
zjištěného skutku pak není po právní stránce zásadního významu, neboť odpovídá
rozhodovací praxi zabývající se vztahem tzv. subsekventního a tzv.
predikativního trestného činu i odborné literatuře, z níž ostatně vychází (viz
shora). To pak platí i pro výklad pokusu z pohledu pozitivního skutkového omylu
o znaku základní skutkové podstaty.
44. Shora rozvedené závěry lze tedy shrnout do konstatování, že obviněný
uplatnil argumentaci, která byla (zčásti) důvodná, avšak ze skutečností
vyložených výše je zcela zřejmé, že důvodně namítaná vada by nemohla zásadně
ovlivnit jeho postavení a naznačená otázka nemá po právní stránce zásadní
význam. Kasační zásah ze strany Nejvyššího soudu proto není namístě.
45. Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu
s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění
tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož
[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede
důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu
odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu