6 Tdo 263/2014 -28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. března 2014 o
dovolání podaném obviněným A. M. G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 20. 8. 2013, č. j. 5 To 233/2013-1695, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 113/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á.
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 4. 2013, č. j. 14 T
113/2012-1695 byl obviněný A. M. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
uznán vinným jednak (ad I./1,2) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným dílem samostatně, dílem ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak (ad II.) přečinem padělání
pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dle
skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil způsobem popsaným v jeho výrokové
části.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku mu byl (jakož i
spoluobviněným K. H. a J. S.) uložen trest propadnutí věci týkajících se věcí
specifikovaných ve výrokové části rozsudku na str. 5-7.
Rozsudkem obvodního soudu bylo rozhodnuto též o vině a trestu
spoluobviněných K. H. a J. S.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění G. a H.
rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 20. 8.
2013, sp. zn. 5 To 233/2013, podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení (v dovolání nesprávně „rozsudku“) odvolacího soudu
podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Umara Switata dovolání, jež
opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neboť má za to, že
rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítá rozpor mezi
učiněným právním závěrem a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jemuž
vytýká, že přeceňuje hodnocení důkazů, jež netvoří ucelený okruh. Zpochybňuje
skutkový závěr o svém pachatelství na činu tvrzením, že provedené důkazy takový
nesprávný závěr soudu vylučují. Argumentaci soudu považuje za poněkud
nesrozumitelnou, odvolacímu soudu vytýká učinění spekulativního závěru v otázce
množství vyrobeného metamfetaminu. Tvrzením, že „obecné soudy porušily zásadu
libovůle moci soudní v rozhodování, která představuje jednu z hlavních zásad
trestního řízení, a postupovaly v rozporu s principem presumpce neviny“,
dovolatel namítá porušení čl. 8 odst. 2 Listiny.
Protože jeho vina nebyla bezpečně a nepochybně prokázána „zejména pro rozpor s
čl. 7 odst. 1 Listiny, čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 36
Listiny, čl. 5 odst. 1 Úmluvy, čl. 6 Úmluvy, čl. 8 odst. 1 Evropské Úmluvy, čl.
3 Ústavy a čl. 10 Ústavy“ navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém
rozsahu zrušil podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř., současně zrušil i
rozhodnutí soudu prvního stupně a tomuto soudu věc vrátil, aby ji v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že vzhledem k povaze
obviněným uplatněných námitek se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnuté učinil v neveřejném
zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr.
ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v
mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl
nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin
nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak
byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní
posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně
právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit
proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně
právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II.
ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají
námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či
takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6
tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS
449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání
skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV.
ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném
skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud
je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr.
ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit
povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání
obviněného.
Po vyhodnocení námitek, které obviněný ve svém dovolání uplatnil, je třeba
dospět k závěru, že tyto jím deklarovaný dovolací důvod nenaplňují. Je tomu tak
proto, že obviněný, byť namítá (bod I/1 dovolání) nesprávné právní posouzení
skutků uvedených v rozsudku nalézacího soudu v bodu I. jako zvlášť závažného
zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného dílem
samostatně, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a v bodu II.
jako přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr.
zákoníku, žádné konkrétní výhrady hmotně právního charakteru (ve smyslu např.
chybějícího znaku základní či kvalifikované skutkové podstaty, apod.) nevznáší.
Jeho argumentaci je nezbytné vnímat jako polemiku s hodnocením důkazů soudy,
ovšem navíc vedenou spíše v obecné rovině, neboť ani v tomto směru (např.
poukazem na konkrétní obsah toho či onoho důkazu) nerozvádí, v čem dle jeho
hodnocení spočívá jím tvrzený „rozpor mezi právním závěrem, který byl učiněn a
skutkovými zjištěními soudu“ (bod II/2 dovolání). Namítá-li obviněný, že „soud
argumentuje poněkud nesrozumitelným způsobem“, resp. že odvolací soud
postupoval spekulativně, pak tyto výhrady nesměřuje vůči právnímu posouzení
skutku, jenž je v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního
stupně vymezen, nýbrž vůči odůvodnění rozhodnutí. K tomu nezbývá než
poznamenat, že takto v rámci dovolacího řízení postupovat nelze (§ 265a odst. 4
tr. ř.: Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné).
Přezkoumání napadeného rozhodnutí postupem podle § 265i odst. 3 tr. ř. není
způsobilé vyvolat ani tvrzení dovolatele o porušení jeho ústavních práv učiněné
poukazem na údajný rozpor s jednotlivými články Listiny, Ústavy či Úmluvy,
neboť i ve vztahu k nim jde ze strany obviněného o pouhé obecné vyslovení
nesouhlasu se skutkovými a od nich se odvíjejícími právními závěry soudů
nižších stupňů. Plyne-li z citovaného ustanovení trestního řádu, že dovolací
soud přezkum napadeného rozhodnutí provádí v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovolání, pak je nezbytné uzavřít, že není jeho úkolem, aby domýšlel za
dovolatele, v čem má jím uplatňovaná (avšak nekonkretizovaná) vada napadeného
rozhodnutí spočívat, resp. v čem má spočívat tvrzený rozpor s ustanoveními
právních předpisů, na které dovolatel bez specifikace souvislostí s posuzovanou
věcí toliko obecně odkazuje.
Dovolání obviněného žádnou argumentaci, která by relevantním způsobem
jím deklarovaný dovolací důvod věcně naplnila, neobsahuje.
Protože se obviněný argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním
uplatněného dovolacího důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou
podřaditelné pod jím deklarovaný dovolací důvod (avšak současně ani pod jiné
ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v
ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání
odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném
prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění
tohoto usnesení, odkazuje dovolací soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně
uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu
odmítnutí“.
Pokud jde o návrh, který obviněný učinil ve vztahu k předsedovi senátu soudu
prvního stupně, poté je nezbytné uvést, že návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr.
ř. vůči Nejvyššímu soudu z jeho strany učiněn nebyl. Před dovolacím soudem
proto nevyvstal úkol, aby ve smyslu citovaného ustanovení usnesením o přerušení
výkonu trestu rozhodoval. Předseda senátu Nejvyššího soudu pak neshledal důvod
k tomu, aby o přerušení výkonu trestu obviněného rozhodl způsobem upraveným v
ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. března 2014
JUDr. Ivo Kouřil
Předseda senátu