Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2011
dovolání, které podal obviněný E.H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 To 353/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu pro mládež v Brně pod sp. zn. 8 Tm 42/2010, a rozhodl
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. H. o d m í t á
.
Rozsudkem Městského soudu pro mládež v Brně ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 8 Tm
42/2010, byl obviněný E. H. uznán vinným:
- přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku (v
bodě 1-7 výroku),
- přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 1, 3 výroku),
- přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 1, 5-7
výroku).
Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1, 2 písm. c) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných
nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněných R. V., D. V., J. V.,
mladistvého M. V. a T. G.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 To 353/2010, byl
podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného
napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř.
odvolací soud rozhodl tak, že obviněného E. H. uznal vinným skutky, které
právně kvalifikoval jako:
- přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku dílem
dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (body 1 - 7
výroku),
- přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (body 1, 3 výroku),
- přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (body 1, 5 -7
výroku).
Za uvedené přečiny byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných
nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně, a to výrok o trestu, napadl obviněný
E. H. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvody
zakotvené v § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. Podle jeho názoru
rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž
odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek, aniž byly splněny podmínky pro
jeho zamítnutí a v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Dodal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. uplatnil z opatrnosti, neboť mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Podle obviněného spočívá jiné nesprávné hmotně právní posouzení věci [v
kombinaci s ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] ve skutečnosti, že se
Krajský soud v Brně ve svých rozhodnutích při ukládání trestu nezabýval a
nevypořádal s předběžnou otázkou, která má vliv na výši uloženého trestu.
Konstatoval, že se mezi léty 2008 a 2009 nacházel po dobu 8 měsíců ve vazbě
(ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn 8 Tm 8/2008 nebo sp. zn. 8
Tm 44/2007). Na tuto skutečnost upozorňoval v odůvodnění písemného odvolání
podaného dne 15. 7. 2010. Připomněl, že podle § 92 odst. 1 tr. zákoníku,
jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto
řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého
trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu
uloženého trestu započítání možné. Doplnil, že vazba, kterou v tomto řízení
(Městského soudu v Brně sp. zn. 8 Tm 42/2010) vykonal, byla započtena do
uloženého trestu. Upozornil, že podle § 92 odst. 3 tr. zákoníku, není-li
započítání vazby nebo trestu možné, přihlédne soud k této skutečnosti při
stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry. Poznamenal, že podle ustáleného
výkladu k § 38 tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, je
soud povinen posoudit otázku, zda lze předchozí odsouzeným vykonanou vazbu
započítat do nově ukládaného trestu, a to předběžně před rozhodnutím o trestu
(Šámal P., Púry F., Rizman S., Trestní zákon, Komentář, I. díl, 6. vydání,
Praha: C. H. Beck 2004, str. 340-341). S ohledem na obsahovou shodnost
ustanovení § 38 a § 92 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010, potvrzenou i
doktrinálně (Šámal P. a kol., Trestní zákoník I., § 1 až 139, Komentář, I.
vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 991), je tedy soud i nadále povinen
postupovat výše uvedeným způsobem.
Dále obviněný vytkl, že se Krajský soud v Brně nevypořádal ve smyslu § 9 tr. ř.
s předběžnou otázkou možnosti započtení předchozí vazby, když nedospěl ani k
závěru o možnosti započtení vazby, ani nezohlednil případnou nemožnost
započtení vazby při ukládání trestu, respektive při stanovení jeho výměry.
Absencí odůvodnění v rozhodnutí mu byla upřena možnost seznámit se s právním
názorem odvolacího soudu a důvody, které jej vedly k postupu v rozporu s
ustanovením § 92 odst. 3 tr. zákoníku. Namítl, že tím odvolací soud navázal na
prvostupňový soud, který předběžné otázce – možnosti započtení předchozí vazby
– nevěnoval v rozsudku prostor. Dovodil, že není v souladu s principy právního
státu, jestliže obviněnému, který stráví ve vazbě část života, nebylo umožněno,
aby se mu doba, kdy byl na svobodě omezen, zohlednila při dalším omezení
svobody formou výkonu trestu jen proto, že soudy obou stupňů se s takovou
předběžnou otázkou nevypořádaly.
Podle obviněného jsou mezi vazbou z roku 2008/2009 a nově ukládaným trestem,
tj. nynějším výkonem trestu, kvantitativní proporce. Bylo tedy možné přesně a
jednoznačně stanovit, v jaké míře by byl momentálně uložený trest odpykán již
předtím vykonanou vazbou. Ani jeden ze soudů však takové posouzení neprovedl,
čímž došlo k poškození jeho osoby, kdy uložená výměra trestu nebyla
odstupňovaná podle již vykonané vazby, což znamenalo neuložení nižšího trestu,
který správně měl být uložen. Rozhodnutími byla porušena jeho základní práva
zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a došlo
k porušení čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Trestní
zákon neposkytuje obecným soudům v tomto směru žádný prostor pro libovůli
ohledně aplikace ustanovení § 92 odst. 3 tr. zákoníku.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl,
že odvolací soud tím, že nepřihlédl k době jeho pobytu ve vazbě, byť byl
vazební důvod založen obviněním z přečinu, který byl druhově shodný s přečiny,
za něž byl výše uvedeným rozsudkem odsouzen, porušil ustanovení § 92 odst. 3
tr. zákoníku. Zdůraznil velmi blízkou časovou souvislost obou řízení i
adekvátní účinek na jeho osobu z hlediska funkce a účelu trestu. Připomněl, že
podle výkladu k § 92 odst. 3 tr. zákoníku se musí skutečnost, že soud přihlédl
k vykonané vazbě a vykonanému trestu, jejichž započítání není možné, zásadně
projevit ve prospěch pachatele (Šámal P. a kol., Trestní zákoník I., § 1 až
139, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck 2009, str. 995). Vytkl, že s
ohledem na druh uloženého trestu (nepodmíněné odnětí svobody) znamená pro něj
toto „nepřihlédnutí“ soudu ve svém důsledku v podstatě dvojnásobně tvrdší
sankci, než jaká mu měla být uložena. Jelikož osm měsíců trvající vazba v rámci
uvedeného (tzn. jiného, předcházejícího) řízení vyústila ve zproštění
obžaloby, je nezapočtení vazby – nejvýraznějšího zásahu státu do osobní svobody
jednotlivce – do časově velmi blízkého trestu nejen porušením § 92 odst. 3 tr.
zákoníku, ale také čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť
dochází ke zbavení svobody na šestnáct měsíců, přičemž na základě důvodů
stanovených v zákoně měla být tato doba zkrácena právě o délku trvání
předcházející vazby.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 To 353/2010, popř. zrušil i rozsudek
Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 8 Tm 42/2010, neboť vady
zakládající uplatněný dovolací důvod mají původ již v řízení před soudem
prvního stupně.
K dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V případě dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že dovolání je sice podáno s
odkazem na tento důvod dovolání, ve skutečnosti však jediným argumentem, z
něhož je dovozováno jiné nesprávné hmotně právní posouzení, je skutečnost, že
obviněný se nacházel v době předcházející vynesení odsuzujícího rozsudku v nyní
dovolávané věci v jiné své trestní věci ve vazbě, a že soudy obou stupňů
neřešily jako předběžnou otázku možnost započtení zmíněné vazby do uloženého
trestu odnětí svobody či jiný způsob jejího zohlednění při ukládání trestu.
Dodal, že v této části shledal dovolání zjevně neopodstatněným. Z obsahu
dosažitelných spisových materiálů a ani z textu podaného dovolání nevyplývá, že
by mimo shora zmíněné časové blízkosti dovolávané věci s věcmi, v nichž byl
obviněný ve vazbě, tato causa jakkoliv souvisela. Podle jeho názoru neexistoval
žádný důvod, proč by měly soudy namítanou vazbu při ukládání trestu jakkoliv
zohledňovat. Podotkl, že pokud by byly splněny zákonem požadované podmínky, nic
nebrání obviněnému domáhat se po českém státu náhrady škody za nezákonnou vazbu
zákonem předpokládaným způsobem.
Dále státní zástupce uvedl, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že soud při ukládání trestu nevzal v
úvahu, že byl krátce předtím v jiných svých trestních věcech ve vazbě a
nemodifikoval z toho důvodu výrok o trestu. I v této části označil dovolání za
zjevně neopodstatněné, neboť jednak soudům obou stupňů žádná povinnost
zohledňovat zmiňovanou vazbu nevznikla, jednak (a to je ve vztahu k uplatněnému
dovolacímu důvodu podstatné) výkon vazby neměl a ani nemohl mít jakýkoliv vliv
na rozsah trestní sazby, v níž byl obviněnému trest ukládán. Jelikož mu byl
uložen úhrnný trest v rámci trestní sazby pro přečin krádeže podle § 205 odst.
2 tr. zákoníku, je tvrzení o uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu nonsens.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce
zdůraznil, že jeho uplatnění nepřichází v úvahu, neboť odvolání obviněného
nebylo soudem druhého stupně odmítnuto ani zamítnuto.
Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí
učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ,
že by dovolací soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil souhlas [§ 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř.] s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného E. H. je přípustné
[§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen
je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu
byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,
aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní
dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv.
zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného
dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném
řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po
věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů
zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou
nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání,
které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr.
ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup
byly splněny procesní podmínky.
U obviněného však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud
druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku – odvolání
rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu (§ 254 tr. ř.). Za této
situace lze dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit,
byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru
obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl
nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin
nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž
se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska
hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.).
Dále je potřebné připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s
výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit
pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj.
jen tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 a § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho
uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání
namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno
rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto
výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry
trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl
být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za
pokračování v trestném činu (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh.
tr.).
Jelikož obviněnému E. H. byl odvolacím soudem uložen trest odnětí svobody
(úhrnný) v rámci trestní sazby pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr.
zákoníku, tak mu nebyl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, a ani trest
ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž
byl uznán vinným. Současně Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést níže
popsané skutečnosti.
Podle § 92 odst. 1 tr. zákoníku platí, že jestliže se vedlo proti pachateli
trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu
doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo
souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné.
Ustanovení § 92 odst. 3 tr. zákoníku zakotvuje, že není-li započítání vazby
nebo trestu možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu
trestu, popřípadě jeho výměry (poznámka: zcela shodné je ustanovení § 38 odst.
1, 3 tr. zák. – zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze soudům vytýkat, že měly v předmětné trestní
věci zohlednit obviněným E. H. zmiňovaný výkon vazby jeho osoby v jiné trestní
věci, v níž byl obžaloby zproštěn. Proto nedošlo ani k porušení v dovolání
uvedených ústavních či jiných právních norem. Započítání vazby do trestu (§ 92
odst. 1 tr. zákoníku) nebo přihlédnutí k vazbě při stanovení druhu trestu popř.
jeho výměry, není-li započítání vazby možné (§ 92 odst. 3 tr. zákoníku), se ve
smyslu znění § 92 odst. 1 tr. zákoníku totiž týká trestního řízení, v němž byl
pachatel ve vazbě a v tomto řízení došlo k jeho odsouzení. O takovou situaci
se však zjevně nejedná. V dovolání tvrzené skutečnosti, a to blízká časová
souvislost obou trestních věcí a okolnost, že šlo o druhově shodné přečiny,
nemohou být důvodem pro postup podle § 92 odst. 3 tr. zákoníku. Pokud by byly
splněny zákonem požadované podmínky, nic nebrání obviněnému domáhat se po
českém státu náhrady škody za nezákonnou vazbu zákonem předpokládaným
způsobem. Ostatně na tyto skutečnosti důvodně upozorňuje i statní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání.
Z hlediska rozhodnutí Nejvyššího soudu je podstatné, že obviněný E.H. svými
námitkami obsahově nenaplnil žádný dovolací důvod. Nutno připomenout, že každý
dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v
mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až
l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně
uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému
dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je
v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány
vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této
trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného E. H., neboť bylo podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §
265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k