6 Tdo 285/2022-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2021, č. j. 44 To 224/2021-389, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 28/2021, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2021, č. j. 44 To 224/2021-389, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 6. 2021, č. j. 2 T 28/2021-360, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 6. 2021, č. j. 2 T 28/2021-360, byl obviněný M. S. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 21. 1. 2016 v Praze 1, v advokátní kanceláři JUDr. Jiřího Nohy na Senovážném náměstí 978/23, po předchozí domluvě s K. H., narozenou XY, která následně v dobré víře poskytnutí zápůjčky ve prospěch obviněného doporučila své sestře, poškozené D. H., narozené XY, uzavřel s poškozenou smlouvu o zápůjčce ve výši 300.000 Kč, se splatností do 30. 4. 2016, ačkoliv si byl vědom toho, že vypůjčené peníze nesplatí z důvodu jeho špatné finanční situace, přičemž po podpisu smlouvy byl obviněnému vložen výše uvedený finanční obnos na jeho bankovní účet č. XY vedený u Raiffeisenbank a. s., kdy obviněný tento finanční obnos použil pro vlastní potřebu a poškozené nevrátil ničeho, čímž způsobil poškozené D. H. škodu ve výši 300.000 Kč.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla dále uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil způsobenou škodu.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2021, č. j. 44 To 224/2021-389, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení městského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Radky Šimkové dovolání datované dnem 28. 12. 2021, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
5. Obviněný namítl, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obecné soudy podle jeho mínění rezignovaly na zjištění, zda došlo jeho jednáním k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, který je mu kladen za vinu. Poukázal také na zcela shodný názor, který v této věci původně zaujala Policie České republiky, když věc odložila. V průběhu řízení před soudy nebylo nikterak prokázáno, že by obviněný svým jednáním vědomě směřoval k tomu, aby sebe nebo jiného obohatil tím, že využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti. Nestačí pouze skutečnost, že se dostal do platební neschopnosti, jelikož z toho není možné automaticky vyvozovat, že nastalou situaci zamýšlel již v době získání peněžních prostředků.
6. Soudy vzaly za prokázané, že měl již v době, kdy došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce s poškozenou četné nesplacené závazky po splatnosti a nedisponoval příjmy a majetkem, jimiž by mohlo dojít k umoření jeho závazků. Proti tomuto tvrzení se však opakovaně před soudy ohrazoval, když již před soudem prvního stupně tvrdil a byl připraven prokázat existenci dluhopisů a cenných papírů v USA a projektů s předpokládanými zisky ve výši několika milionů korun, které by použil na úhradu svých závazků. Odvolací soud v rámci veřejného zasedání nepřipustil výslech svědkyně R. H. s odůvodněním, že nebyla navržena již v řízení před soudem prvního stupně. Uvedený důvod pro nepřipuštění jejího výslechu považuje za nezákonný.
7. Obviněný má za to, že nemohl naplnit znaky trestného činu, když poškozenou neznal a nikdy se s ní nesetkal. Nevěděl, že měla poskytnout půjčku, prostředky ani podepsanou smlouvu od ní neobdržel, a tak ji nemohl uvést v omyl. Při podpisu smlouvy o zápůjčce mu byla předložena jeho advokátem blanko smlouva bez uvedení jména či jiné identifikace věřitele a nevěděl, že prostředky složené na jeho účet byly poškozené. Opakovaně namítal, že smlouva o zápůjčce je reálným kontraktem, jejímž předpokladem je jednak souhlasný projev vůle smluvních stran a jednak poskytnutí finančních prostředků. Bylo zjištěno, že poškozená mu nikdy žádné finanční prostředky neposkytla.
8. Opakovaně také poukazoval na způsob provedení výpovědí a podání vysvětlení svědků R. T., V. N. a K. H. prostřednictvím e-mailové komunikace. Případ, kdy byly policejním orgánem zaslány osobám otázky předem a osoby na ně odpověděly až po několika dnech, nelze považovat za provedení úkonu v souladu se zákonnými předpisy. Ke sdělením učiněným prostřednictvím e-mailové komunikace nelze přihlížet. Nadto poškozená ani uvedené osoby nebyly soudem prvního stupně vyslechnuty, a obviněný jim tak nemohl klást otázky, čímž bylo porušeno jeho právo na obhajobu.
9. Odsouzený v předmětné době disponoval dluhopisy v USA a podílel se na projektech s předpokládanými zisky ve výši „několika milionů“. Uvedené pak soudy obou stupňů odbyly tím, že se v době podpisu smlouvy odsouzeným blížily ke splatnosti jeho jiné závazky nebo u nich byla prodloužena splatnost, z čehož podle názoru soudů plyne, že mohl očekávat, že jeho aktiva nebudou stačit na úhradu všech závazků. Tento závěr je postaven na výslechu svědka R. T., jehož výpověď však byla, jak bylo uvedeno výše, pořízena v rozporu s trestním řádem a nemělo by k ní být přihlíženo.
10. Nedostatečné objasnění skutku, který byl obviněnému kladen za vinu, představuje zásadní porušení presumpce neviny. V rozporu s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu sp. zn. IV. ÚS 335/05 pak zdaleka nebyl naplněn vysoký standard tam, kde šlo o hodnocení vypovídací schopnosti a věrohodnosti důkazů samotných. Obecné soudy s náležitou pečlivostí nehodnotily jeho obhajobu, a jejich postup tudíž neodpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., resp. § 125 odst. 1 větě druhé tr. ř., čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Opětovně zdůraznil, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na porušení zásady volného hodnocení důkazů, když provedené důkazy soudy v pochybnostech posuzovaly v jeho neprospěch a v důsledku toho řádně neobjasnily skutkový stav věci.
11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí pro zřejmé vady, které nelze jinak odstranit.
12. Obviněný dále zaslal doplnění svého dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Eduarda Belšána, a to při uplatnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
13. V něm předně konstatoval, že orgány činné v trestním řízení se
dostatečně nezabývaly otázkami nezbytnými pro právní posouzení, a to kde a kdy se stal předmětný skutek, zda mohl být vůbec trestný čin, takto konstruovaným skutkem dokonán a jaký byl jeho majetek v době, kdy se měl uvedeného trestného činu dopustit. Pokud jde o otázku kde a kdy mělo ke skutku dojít, v advokátní kanceláři JUDr. Nohy měl smlouvu o zápůjčce podepsat obviněný a nikde není hovořeno o tom, kdy a kde měla podpisem smlouvu doplnit poškozená. Teprve okamžik podpisu ze strany poškozené mohl být určovatelem okamžiku spáchání souzeného deliktu. Místní příslušnost jako taková není dovolacím důvodem, nicméně tímto postupem byl obviněnému odňat jeho zákonný soudce.
14. Poukázal dále, že JUDr. Noha měl sepsat smlouvu o zápůjčce jako „blanketní“, tj. nebyl vyplněn věřitel. Nelze proto okamžik údajného uvedení v omyl ztotožňovat se smluvní dokumentací, protože ji nevyhotovoval obviněný. S poškozenou se fakticky nikdy nepotkali. Je tak na místě zjistit, která osoba o něm poškozené referovala a jakým způsobem, jelikož ani tímto způsobem ji nemohl (při absenci jakéhokoli kontaktu) uvést v omyl či využít jejího omylu. Pakliže by byla vůbec platně uzavřena smlouva, muselo by dojít k plnění ze strany konkrétní věřitelky – zde poškozené. Z provedeného dokazování ovšem vyplývá, že věřitelka neplnila ničeho. Na bankovní účet obviněného měla být dne 21. 1. 2016 vložena částka ve výši 300.065 Kč, a to nikoli ze strany poškozené, ale ze strany V. N. I kdyby tak byla smlouva uzavřena platně, nevznikl zde vůbec závazek vracet jakékoli finanční prostředky paní H.
15. Obviněný podepisoval předmětnou smlouvu v okamžiku, kdy v ní nebyl uveden žádný věřitel. V řízení nebylo prokázáno, že by se obviněný reálně kdy dozvěděl, že to měla být poškozená, která mu finanční prostředky měla na základě smlouvy poskytnout. V řízení nebylo dokazováno, kdy se měl vůbec o existenci této zápůjčky dozvědět – a to ani na základě skutečnosti, že mu byla určitá částka připsána na účet. Je proto na místě vycházet z § 553 odst. 1, 2 o. z., podle něhož o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost, nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. V řízení nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že měl za to, že tato smlouva zůstala bez jakékoli faktické realizace. K uzavření smlouvy o zápůjčce nikdy nedošlo, neboť poškozená nikdy nerealizovala plnění, ke kterému se ve smlouvě zavázala. Zároveň nebylo obviněnému prokázáno, že se dozvěděl, či mohl dozvědět o tom, že dne 21. 1. 2016 poškozená opatřila listinu svým podpisem. Okamžikem podpisu smlouvy vznikl závazkový právní vztah, na straně poškozené v podobě povinnosti poskytnout peníze, jejíž naplnění ovšem prokázáno nebylo.
16. Ačkoli je obviněný přesvědčen, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, připustil, že trestný čin mohl zůstat ve stádiu pokusu. Pro takový závěr však nebylo konáno dostatečné dokazování, především ve vztahu k jeho majetku v době jeho podpisu na smlouvě. Dále výslechem poškozené o tom, jak a kým jí byl představen, jaké informace a od jaké osoby o něm měla, když je třeba zjišťovat právě i míru obezřetnosti jednání na straně poškozené. Taktéž je třeba prokázat, k čemu směřoval jeho případný úmysl, v době kdy sám podepisoval neurčitou listinu.
17. Za zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů a rozhodných skutkových zjištění obviněný označil závěr, že byla uzavřena smlouva o zápůjčce. Soudy vzaly za prokázanou existenci smlouvy o zápůjčce, ačkoli nebyla prokázána ani jeho vědomost o konkrétní osobě věřitele (neurčitost smlouvy) a ani nebylo ze strany poškozené plněno (plnila nezávisle na smlouvě o zápůjčce V. N.). Jestliže nedošlo k řádné realizaci smlouvy o zápůjčce, nemohl být dán závěr o tom, že by byl povinen cokoli vracet poškozené. Za rozporný považuje též závěr, že zápůjčku poskytla D. H., jelikož bylo prokázáno, že ze strany této osoby k žádnému plnění nedošlo. Nakonec obviněný za rozporný označil závěr, že si byl vědom své tíživé situace a tuto zatajil. Zopakoval, že se s poškozenou nikdy nesetkal a nebylo nijak zjišťováno, jakými osobami byly poškozené sdělovány jaké informace o jeho osobě. Zároveň bylo třeba objasnit, jakým konkrétním majetkem v uvedené době disponoval.
18. S odkazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu dovolatel zdůraznil, že ze strany Městského soudu v Praze se jeví jako tendenční i odmítnutí doplnění dokazování s odůvodněním, že důkazní návrhy měly být vzneseny v hlavním líčení (např. v případě svědkyně H.).
19. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2021, č. j. 44 To 224/2021-389, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 6. 2021, č. j. 2 T 28/2021-360, zrušil, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
20. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně upozornil, že dovolání obviněného je postaveno z valné části na doslovném opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly. Dále poukázal na skutečnost, že ve věci obviněného byla podána dvě dovolání, jedno před účinností novely trestního řádu č. 220/2021 Sb. a druhé až za její účinnosti. Obviněný soudům v podstatné části obou dovolání vytýká nesprávné hodnocení důkazů a účelově se domáhá zformování jiných, pro sebe výhodnějších skutkových zjištění. Ačkoli své výhrady prezentuje způsobem mnohdy až zavádějícím, taková pochybení již lze podřadit přímo pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Je však namístě vyhodnotit je jako zjevně neopodstatněné.
21. Je zcela očividné, že Obvodní soud pro Prahu 1 provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem dostál taktéž Městský soud v Praze, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s jeho uplatněnými námitkami se beze zbytku vypořádal.
22. K vytýkané neúplnosti dokazování nejprve státní zástupce poznamenal, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Rozhodně není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Odmítne-li nicméně provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Dospěly-li oba soudy k závěru o nadbytečnosti provádění dalších důkazů, zamítnutí návrhu rovněž zdůvodnily. S jejich úvahami o nadbytečnosti doplnění dokazování tak, jak jsou rozvedeny v odstavci 18. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, respektive v odstavcích 4. a 5. odůvodnění usnesení o zamítnutí odvolání, se státní zástupce ztotožňuje a nemá v zásadě nic, co by nad soudy uváděný rámec doplnil. Ostatně dovolatelova obhajoba postavená na tvrzení, že novými důkazy by byl údajně schopen prokázat existenci cenných papírů v USA či projektů s předpokládanými zisky, vyznívá přinejmenším úsměvně v situaci, kdy za dobu několika let a přes probíhající trestní řízení nebyl schopen svůj dluh vůči poškozené uhradit. Posledně uvedené zjištění tak v podstatě jen zapadá do kontextu závěru soudů, podle kterých měl dovolatel v době uzavření zápůjčky vysoké závazky, žádným reálným majetkem k hrazení zápůjčky nedisponoval, a tuto situaci před poškozenou záměrně tajil.
23. V projednávané trestní věci současně nelze shledat ani obviněným namítaný zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků stíhaného trestného činu a provedených důkazů, neboť soudy zformovaly takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy naprosto koresponduje. V naznačeném směru akcentovaly zejména (ale nejen) úřední záznamy o podaném vysvětlení svědků čtené se souhlasem stran u hlavního líčení, jakož i dotčené listinné důkazy, především emailovou korespondenci K. H., předmětnou smlouvu o zápůjčce, bankovní informace Raiffeisenbank a. s. a potvrzení o vkladu, a doklady dokumentující dluhy obviněného a jeho nedobrou majetkovou situaci. Na podkladě takto provedených a Obvodním soudem pro Prahu 1 řádně vyhodnocených důkazů bylo nepochybně možné učinit shora popsané skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, které se také staly dostatečným podkladem pro nalézacím soudem vyslovený závěr o vině a pro právní kvalifikaci. Pokud tedy obviněný do jisté míry zpochybňoval absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy, a to případně v podobě zjevného či extrémního nesouladu mezi nimi, není možné mu přisvědčit, neboť tato zjištění soudů z provedených důkazů vyplývají.
24. Rozhodnutí soudů konečně nejsou zatížena ani vadou ve smyslu údajného vystavění skutkových zjištění na procesně nepoužitelných důkazech. K námitkám proti čtení úředních záznamů o podaném vysvětlení lze uvést snad jen tolik, že obě strany trestního řízení, obviněného nevyjímaje, s jejich čtením ve smyslu § 211 odst. 6 tr. ř. souhlasily. Považuje-li tedy dovolatel tyto důkazy z hlediska formy a obsahu za nedostatečné a neodrážející reálný obsah sdělení svědků, je s podivem, že souhlas udělil a na výslechu svědků netrval.
25. Obviněný soudům vytkl nesprávné právní posouzení skutku s tím, že s ohledem na údajnou absenci objektivní, a především subjektivní stránky, se podle jeho mínění vůbec nejednalo o trestný čin. Takto koncipované námitky vystavěné z části na shora vymezených výhradách proti správnosti skutkových zjištění a úplnosti dokazování sice lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, státní zástupce však také je shledává zjevně neopodstatněnými.
26. Jak vyplývá z jednoznačných a správných skutkových zjištění soudů, obviněný dne 21. 1. 2016 uzavřel závazkový právní vztah, v rámci něhož se poškozená D. H. zavázala poskytnout mu zápůjčku ve výši 300.000 Kč, přičemž obviněný jako vydlužitel se zavázal tuto částku vrátit do 30. 4. 2016. Dovolatelem uváděným důvodem zápůjčky bylo překlenutí jeho finančních potřeb, konkrétně údajná potřeba krátkodobého vykrytí nevýhodného kontokorentu, přičemž obviněný současně výslovně prohlásil, že nemá žádné jiné dluhy, že proti němu nejsou vedena žádná jiná řízení pro exekuce a dluhy, a že má majetek a rozpracované obchodní případy ke krytí svého dluhu. Ještě téhož dne byly prostředky ve sjednané výši vloženy na účet obviněného, který z nich ihned poté podstatnou část vybral a poukázal ji na účet svého známého, svědka R. T. Listinné důkazy pak prokazují naprostou lživost tvrzení obviněného o bezdlužnosti, neboť v té době měl řadu závazků ve svém součtu významně převyšujících peněžní částku poskytnutou v rámci zápůjčky, kdy část z nich byla i po splatnosti. Této neutěšené finanční situace, kterou poškozené úmyslně zamlčel, si byl obviněný velmi dobře vědom a musel být přinejmenším srozuměn s tím, že zápůjčku přijatou od poškozené nevrátí a zasáhne do jejich majetkových práv. Pokud snad obviněný naznačuje, že v té době mohl získat jisté prostředky z cenných papírů v USA či z projektů s předpokládanými zisky, jde zjevně o pofiderní tvrzení a spoléhání se na jakousi nejistou budoucí událost, která jeho podvodný úmysl jen potvrzuje. Takto zjištěným jednáním, v jehož rámci poškozenou při sjednávání zápůjčky úmyslně uvedl v omyl o své finanční situaci a zamlčel jí řadu nesplacených dluhů, obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
27. Překážkou vzniku trestní odpovědnosti přitom nemůže být ani obviněným tvrzená skutečnost, že poškozenou D. H. osobně neznal a nikdy se s ní nesetkal. Stěžejní je, že ji jako smluvní stranu uvedl v omyl tvrzením o své bezdlužnosti, a to nejen ve smlouvě samotné, ale i ústními sděleními adresovanými její sestře K. H. Z hlediska trestní odpovědnosti je nepodstatná i další dovolatelova argumentace, podle které mu byla při podpisu předložena blankosmlouva bez vyplnění věřitele, a tedy nevěděl, kdo je věřitelem a kdy a jak má být plněno. Údaje obviněného jako vydlužitele, včetně jeho prohlášení o bezdlužnosti a ujednání o výši zápůjčky a podmínkách její splatnosti, byly ve smlouvě předtištěny a obviněný s nimi byl seznámen. I kdyby snad jméno zapůjčitele mělo být doplněno až po jeho podpisu, z provedených důkazů jednoznačně plyne, že dovolatel velmi dobře věděl, kdo oním zapůjčitelem bude, a kdo tedy poskytne peníze a komu je potřeba je vrátit. O tom svědčí v prvé řadě to, že peněžní prostředky mu byly ještě téhož dne v bezprostřední návaznosti na uzavření smlouvy o zápůjčce vloženy na jeho bankovní účet, a tedy musel vědět, od koho a z jakého právního důvodu se tak stalo. Poškozenou, resp. její sestru, navíc posléze opakovaně ujišťoval a tvrdil, že svého závazku si je vědom a že zapůjčené peněžní prostředky vrátí.
28. Pouze na okraj státní zástupce doplnil, že obviněný uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 v jeho druhé alternativě. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 však na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení nespočívá, a stejně tak nelze dovodit, že by rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo že by ve vztahu k nim nebyly bezdůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Proto ani rozsudek soudu druhého stupně nemůže být vadný ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
29. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
31. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
32. Jak již bylo výše uvedeno, byla ve věci podána dvě odůvodnění dovolání, přičemž jedno je datováno v prosinci 2021, druhé pak v lednu 2022. Dnem 1. 1. 2022 nabyla účinnosti novela trestního řádu č. 220/2021 Sb., kterou došlo k úpravě dovolacích důvodů. Nejvyšší soud pro přehlednost připomíná, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím úpravě účinné do 31. 12. 2021, jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí v případě tohoto dovolacího důvodu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl zakotven nově výše zmíněnou novelou účinnou od 1. 1. 2022. Uplatní se v případech, kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Obsahově je vymezen tak, že k jeho naplnění dochází v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Výslovným zakotvením tohoto dovolacího důvodu byla legislativně vyjádřena již dříve uplatňovaná praxe, vycházející z judikatury Ústavního soudu, podle níž se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích. Tento stav dopadal na případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). Fakticky tedy byl dovolací přezkum v tomto rozsahu realizován již před 1. 1. 2022.
34. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [do 31. 12. 2021 písm. l)], je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
IV. Důvodnost dovolání
35. Dovolatel v tomto případě uplatnil námitky odpovídající všem třem alternativám dovolacího důvodu podle § 265 b odst. 1 písm. g) v aktuálním znění. Procesní nepoužitelnost provedených důkazů namítal ve vztahu k přečtení úředních záznamů o podaném vysvětlení svědků B. S., R. T. a V. N. podle § 211 odst. 6 tr. ř. s tím, že tato vysvětlení byla podána formou e-mailové komunikace s orgány Policie ČR a tedy de facto vůbec nebyli vyslechnuti.
36. Nejvyšší soud tuto námitku hodnotí jako nedůvodnou. Trestní řád úřední záznamy o podaném vysvětlení ve svém § 158 odst. 6 definuje jako prostředek, sloužící státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Jako důkaz lze přitom úřední záznam v řízení před soudem použít jen za podmínek stanovených zákonem, a to podle § 211 odst. 6 tr. ř. se souhlasem státního zástupce a obžalovaného. Samotnou formu podání vysvětlení zákon nepředepisuje. Pokud tedy v tomto případě měl obviněný výhrady k formě, jakou bylo vysvětlení uvedených svědků podáno (e-mailovou komunikací), mohl provedení důkazu úředními záznamy o něm zabránit odepřením souhlasu podle § 211 odst. 6 tr. ř. Jak však vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 6. 2021 (i z pořízeného zvukového záznamu), obviněný souhlas se čtením úředních záznamů dal (státní zástupce takový postup navrhoval již v podané obžalobě). Samotná forma podaných vysvětlení přitom není v rozporu s ustanoveními trestního řádu, a tudíž nezakládá nezákonnost tohoto důkazního prostředku.
37. Pokud jde o rozsah provedeného dokazování, obviněný namítal, že nebylo odvolacím soudem vyhověno jeho návrhu na výslech R. H. (podle protokolu o veřejném zasedání ze dne 27. 9. 2021 H.), která měla potvrdit, že se účastnil různých projektů, u nichž se předpokládaly zisky ve výši několika milionů korun. K této námitce lze v obecné rovině poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu není soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V tomto případě tak odvolací soud učinil, když v odstavci 5. svého usnesení důvody zamítnutí popsal. Do jisté míry lze akceptovat námitku obviněného, že odůvodnění navržením důkazu teprve v řízení před odvolacím soudem je nepřijatelné. Odvolací soud však uvedenou formulaci použil v kontextu odlišné obhajoby obviněného, uplatněné v řízení před soudem prvního stupně, kdy tvrdil, že byl schopen prostředky na vrácení půjčky získat prodejem dluhopisů v USA a o svém angažmá v projektech nehovořil. Teprve v odvolacím řízení změnil svou obhajobu tak, že očekával příjem z účasti na různých projektech, což měla potvrdit navrhovaná svědkyně. Tuto změnu v argumentaci odvolací soud vyhodnotil jako nevěrohodnou, proto důkazní návrh zamítl, přičemž vzal v úvahu i skutečnost, že zápůjčka byla splatná dnem 30. 4. 2016, obviněný však do konání veřejného zasedání dne 27. 9. 2021, tedy za dobu více než 5 let po splatnosti, ničeho neuhradil.
38. Obviněný dále namítal extrémní rozpor skutkových zjištění soudů s provedenými důkazy. Obecně se o zjevný (extrémní) rozpor jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V tomto případě Nejvyšší soud shledal, že skutková zjištění soudů v podstatné části postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy.
39. Skutkové závěry soudu prvního stupně jsou obsaženy v popisu skutku (tzv. skutkové větě) ve výroku rozsudku. Odvolací soud do popisu skutku nezasáhl, tedy závěry soudu prvního stupně jako správné akceptoval. Podle těchto skutkových závěrů měla jednání obviněného předcházet jeho domluva s K. H., která následně měla poskytnutí zápůjčky ve prospěch obviněného v dobré víře doporučit své sestře D. H., se kterou měl následně obviněný uzavřít smlouvu o zápůjčce ve výši 300.000 Kč, přičemž po podpisu smlouvy byl uvedený finanční obnos vložen na bankovní účet obviněného, který jej použil pro vlastní potřebu a poškozené D. H. nevrátil ničeho, čímž jí způsobil škodu ve výši 300.000 Kč. Takto popsaný skutkový děj však nemá oporu v provedeném dokazování.
40. Nesporným je obsah smlouvy o zápůjčce, v níž obviněný ve zjevném rozporu se skutečností výslovně deklaroval, že „nemá žádné jiné dluhy, proti jeho osobě se nevedou žádná soudní nebo správní řízení pro dluhy nebo pro nezaplacená finanční plnění a není proti němu vedena žádná exekuce“, když listinnými důkazy byla pravdivost tohoto prohlášení vyvrácena. Jednoznačně bylo dále prokázáno, že na účet obviněného byla dne 21. 1. 2016, kdy je datována smlouva, vložena částka 300.000 Kč (navýšena o správní poplatek 65 Kč) a obviněný nepopřel, že tuto částku nikomu nevrátil. Z provedeného dokazování však nevyplývají žádné další okolnosti, které byly soudy popsány jako jejich skutková zjištění.
41. Pokud obviněný namítal, že D. H. nikdy neviděl, není tato neznalost osoby věřitele pachatelem podstatná za situace, kdy z obsahu smlouvy je zřejmé, že obviněný uváděl nepravdu o svých finančních poměrech, čímž nepochybně uváděl v omyl jakoukoli osobu, která by s ním smlouvu o zápůjčce jako věřitel uzavřela. Provedeným dokazováním však nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že předmětnou smlouvu podepsal, v době, kdy na ní nebyl uveden žádný věřitel, přičemž smlouva obsahující označení a podpis věřitele mu nebyla nikdy doručena, takže měl za to, že k žádnému plnění na jejím základě nedošlo a ani nemělo dojít. D. H., soudy označena za poškozenou, nebyla ve věci nikdy vyslechnuta, ani nepodala vysvětlení. Žádný ze svědků také neobjasnil okolnosti sepsání smlouvy, ani dohody mezi obviněným, K. a D. H., V. N., případně D. S., které uzavření smlouvy předcházely, či s ním souvisely. Finanční prostředky na účet obviněného přitom dne 21. 1. 2016 vložila V. N. a minimálně v části 200.000 Kč pocházely podle příloh trestního oznámení z účtu D. S., jehož vztah k celé věci nebyl zjišťován. V provedeném dokazování tedy nebylo objasněno, zda finanční prostředky skutečně poskytla D. H., zda této osobě byla jednáním obviněného způsobena škoda, ani zda obviněnému bylo známo, že částka vložená na jeho účet V. N. má původ ve smlouvě z 21. 1. 2016. V. N. přitom popsala, že obviněnému různé částky v celkové výši přesahující 300.000 Kč mimo částku, která je předmětem této trestní věci, sama převáděla.
42. Soud prvního stupně zcela rezignoval na objasňování skutkového děje, když se omezil na přečtení vysvětlení podaných osobami, které se k projednávané věci vůbec nevyjadřovaly. Svědci R. T. a B. S. se projednávaného smluvního vztahu nijak neúčastnili a ani o něm nevěděli. Svědkyně V. N. se pak ve svém vysvětlení vyjadřovala obecně ke svým kontaktům s obviněným a k vlastním pohledávkám, které vůči němu měla; na předmětnou smlouvu a svou roli v realizaci zápůjčky dotázána vůbec nebyla. Soud prvního stupně neprovedl důkaz výslechem svědkyně K. H., který byl navrhován v obžalobě, ani se stran nedotázal na případný souhlas s přečtením úředního záznamu o podání jejího vysvětlení přesto, že se jedná o svědkyni, jejíž jednání zahrnul do svých skutkových zjištění. Ve svém rozsudku neprovedení tohoto důkazu nikterak neodůvodnil. Odvolací soud sice tento zjevný nedostatek důkazního řízení napravil postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř., avšak doplněný důkaz nehodnotil a ani jinak neobjasnil výše popsané podstatné skutkové okolnosti jednání obviněného, jímž jej soudy uznaly vinným.
43. Dovolání obviněného proto bylo v tomto směru shledáno důvodným a obě rozhodnutí nižších soudů byla zrušena. Bude nyní na soudu prvního stupně, aby provedl dokazování v rozsahu odpovídajícím požadavkům ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., když je nutné, aby veškerá skutková zjištění měla oporu v provedeném dokazování. Teprve následně postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. bude možno ustálit skutkový děj a vyvodit z něj odpovídající právní závěry.
44. Dovolání pak bylo shledáno důvodným i ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, když odvolání obviněného bylo zamítnuto, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání rozvedený výše.
V. Způsob rozhodnutí
45. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2022
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Roman Raab