6 Tdo 288/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2009 o
dovolání obviněných O. M., a D. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 To 281/2008, v trestní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 90/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 To 281/2008, byl
podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 4. 2008, sp. zn. 14 T 90/2007, kterým byl obviněný
O. M. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2
tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožování mravní výchovy
mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. (ad I., ad II.
výroku rozsudku soudu prvního stupně) a obviněný D. L. trestným činem
pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. v jednočinném souběhu s
trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b)
tr. zák. ve znění zák. č. 253/97 Sb., (ad III. výroku rozsudku soudu prvního
stupně), trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. v
jednočinném souběhu s trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §
217 odst. 1 písm. a) tr. zák. (ad IV. výroku), trestným činem ohrožování
mravnosti podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění zák. č. 320/2006 Sb.,
a byli odsouzeni obviněný O. M. podle § 242 odst. 2 tr. zák. za použití § 32
odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání čtyř a půl roku, když pro výkon trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c)
tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen trest zákazu
činnosti a ochranné léčení, obviněný D. L. byl podle § 242 odst. 2 tr. zák. za
použití § 32 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání tří roků, když výkon trestu mu byl podle § 60a
odst. 1 tr. zák. za použití § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání pěti let, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti a ochranné
léčení, a nově bylo odvolacím soudem podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při
nezměněném výroku o vině a nezměněném výroku o nepodmíněném trestu odnětí
svobody a trestu zákazu činnosti ohledně obviněného O. M. tak, že podle § 39a
odst. 3 tr. zák. se obviněný O. M. pro výkon uloženého trestu zařazuje do
věznice s dozorem. Podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. bylo
obviněnému O. M. uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě.
Odvolání obviněného D. L. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 To
281/2008, podali oba obvinění prostřednictvím obhájců dovolání. Obviněný O. M.
v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. g),
k), l), e) tr. ř. Poukazuje na to, že nebylo prokázáno, že se dopustil jednání,
které bylo popsáno pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, když toto
jednání bylo základem pro uložení přísného trestu odnětí svobody. V souvislosti
s tím namítá, že znalecký posudek nebyl objektivní, neboť pominul celou řadu
významných skutečností, kdy např. soud odmítl jeho návrhy na provedení dalších
důkazů (nový znalecký posudek, výslechy dětí). Podle názoru obviněného, pokud
soud aplikoval ustanovení § 32 tr. zák., měl k této skutečnosti přihlédnout
při ukládání trestu, což však neučinil. Je toho názoru, že v průběhu trestního
řízení došlo k celé řadě procesních pochybení, která vyústila v nepřiměřeně
přísný trest. Pochybení příkladmo spatřuje ve čtení svědeckých výpovědí; v
krácení práva na obhajobu – neměly být prováděny důkazy k dokreslení situace,
které obviněnému přitěžují; ve skutečnosti, že soud prováděl dokazování i v
části, kde trestní stíhání bylo zastaveno; výrok rozhodnutí měl být přesný –
chybné označení místa, svědka a zahrnutí jednání, které nebylo vůbec prokázáno.
Dále poukazuje na to, že mu nebyl prokázán úmysl svádění k nemravnému životu.
Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud „zrušil celý rozsudek soudu
I. a II. stupně a vrátil věc k novému řízení“. Navrhl, aby mu byl odložen výkon
trestu.
Obviněný D. L. v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g), l) tr. ř. V úvodní části svého dovolání poukazuje na to, že byl uznán
vinným trestným činem podle § 205 tr. zák. – ve znění zákona č. 320/2006 Sb.,
avšak ani z odůvodnění není patrno, proč soud použil tohoto ustanovení, když
zákon nabyl účinnosti až 1. 9. 2006 a jím spáchaná trestná činnost měla trvat
nejdéle do 29. 7. 2006. Základní výtka však ve vztahu k výroku rozsudku soudu
prvního stupně (ad V.) spočívá podle obviněného v nedostatečném vymezení
skutkových okolností a nenaplnění formálních a materiálních znaků skutkové
podstaty uvedeného trestného činu, když popis výroku považuje za neurčitý a
snímky, které se staly podkladem pro jeho odsouzení, byly pořízeny ve volné
přírodě, při hře a nevzbuzují žádné sexuální asociace u normálního jedince (v
této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu „sp. zn. 7 Tdo
1077/2004-I“). Soudům rovněž vytýká, že se nezabývaly materiální stránkou
trestného činu, která podle jeho mínění v daném případě absentuje, formálně
sice lze pořízení snímků podřadit pod pojem výroby pornografického zobrazení,
na druhou stranu podle obviněného z dikce skutkové postaty vyplývá, že výrobě
je postaveno na roveň uvádění do oběhu, rozšiřování apod., a proto z pohledu
pořízení několika kusů zobrazení, která navíc nebyla přenášena apod., nemohly
být po materiální stránce znaky trestného činu /§ 205 odst. 1 písm. a) tr.
zák./, jímž byl uznán vinným, naplněny. Dále poukazuje na to, že dva
sexuologové – odborníci – nejsou schopni shodně rozhodnout, zda konkrétní
předložené snímky jsou či nejsou pornografického charakteru. Orgánům činným v
trestním řízení vytýká, že byl stíhán ve společném řízení se spoluobviněným,
což podle jeho mínění negativně ovlivnilo posuzování jeho jednání, a podle jeho
názoru tímto postupem došlo k porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod,
neboť tímto postupem byl odňat svému zákonnému soudci. Má za to, že soudy se
neřídily ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., kdy jeho odsouzení pro skutky
uvedené pod body III. a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně stojí na
výpovědi jediného svědka, když mu mj. nebylo umožněno zpochybnit věrohodnost
tohoto svědka a návrhy na jeho znevěrohodnění byly jako nadbytečné zamítnuty.
Závěrem podaného dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu, zrušil také rozhodnutí soudu prvního stupně a tomuto soudu
věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí ohledně skutků uvedených v rozsudku
soudu prvního stupně pod body III., IV., ohledně skutku uvedeného pod bodem V.
navrhuje, aby byl obžaloby zproštěn.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání
obviněných vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl jako
zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou
přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako
osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst.
1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Uvedený dovolací důvod byl podle mínění obviněného O. M. naplněn tím, že „mu
nebylo prokázáno, že se dopustil jednání pod bodem I.“ (Pokud v uvedené části
dovolání obviněný odkazuje na skutečnosti, které jsou blíže rozvedeny v
odůvodnění jeho odvolání, musí Nejvyšší soud připomenout, že k úvahám uvedeným
v odvolání Nejvyšší soud nepřihlíží, neboť dovolání je mimořádný opravný
prostředek podávaný obviněným prostřednictvím obhájce – osoby práva znalé,
přičemž jednotlivá ustanovení o dovolání striktně stanovují náležitosti
dovolání –viz § 265f tr. ř., za dovolání nelze považovat odkazy na vyjádření
činěná v průběhu trestního řízení). Dále zmiňuje neobjektivnost znaleckého
posudku, zamítnutí návrhu na vypracování nového znaleckého posudku, vytýká
soudům, že nevyhodnotily vliv prováděných výslechů na děti apod. Zde je
nezbytné uvést, že veškeré tyto námitky jsou námitky skutkové, které nemohou
dovolací důvod vymezený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, neboť jimi se
obviněný snaží zpochybnit úplnost a správnost dokazování provedeného soudy a
způsob hodnocení důkazů soudy, aniž by zpochybňoval nesprávné právní posouzení
(uvedený závěr je také plně v souladu s vyjádřením státního zástupce k
uvedenému okruhu namítaných skutečností obviněným). Obviněný dále poukazuje na
celou řadu jím tvrzených procesních pochybení a všeobecně zmiňuje porušení
Ústavy, Listiny základních práv a svobod a Evropskou úmluvu o ochraně lidských
práv, když jeho námitky jsou obecné povahy, zcela pomíjející situaci, kdy
Nejvyšší soud rozhoduje o mimořádném opravném prostředku. V tomto směru je
nezbytné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ke konkretizaci námitek, kdy v
rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 452/07 uvádí, že taková námitka svou neurčitostí
vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud dovozoval
hlediska, z jakých je rozhodnutí napadáno. Obdobného nekonkrétního rázu jsou i
námitky vztahující se k ustanovení § 32 tr. zák. Byť uvedené ustanovení je
hmotně právní povahy, z podání obviněného lze pouze dovodit, že vzhledem k
tomu, že bylo aplikováno ustanovení § 32 tr. zák., měl mu být uložen mírnější
trest. V této souvislosti je třeba upozornit na znění § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. a okolnosti, za kterých lze v dovolání zpochybňovat uložený trest (pokud
byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,
kterým byl uznán vinným, nebo takový druh trestu, který zákon nepřipouští). Je
zjevné, že o žádný z uvedených případů se nejednalo. Otázkou uloženého trestu,
a to i s ohledem na aplikaci § 32 tr. zák. se soud prvního stupně zabýval na
str. 22 - 23 svého rozsudku, odvolací soud pak na str. 10 - 11 rozsudku. Tyto
námitky, stejně jako již shora zmíněné, ale i tvrzení obviněného, že „bylo
zkráceno právo obhajoby na provádění důkazů k tzv. dokreslení, které
jednoznačně obviněnému přitěžují“, jsou námitkami procesními (jak již výše bylo
uvedeno), neboť obviněný zde soudům vytýká způsob provádění dokazování, okruh
důkazů, které byly provedeny, a způsob jejich hodnocení. V souvislosti s
takovými úvahami však musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu
dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na
spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či
zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným
právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se
uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s
ústavními principy“, (toto rozhodnutí je zmíněno Nejvyšším soudem i s ohledem
na obviněným uvedené obecné tvrzení o porušení jeho práv na spravedlivý proces,
mj. i z pohledu mezinárodních norem). Pokud zákon v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. hovoří o možnosti podat dovolání, jestliže některý výrok chybí nebo je
neúplný, lze pak jednoznačně konstatovat, že tento dovolací důvod není naplněn
tvrzením obviněného, že „by měl být přesný, neobsahovat chyby vytýkané již v
odvolání, tj. chybné označení místa, svědka a zahrnutí jednání, které nebylo
vůbec prokázáno“. Pod dovolací důvod nespadá absence či neúplnost odůvodnění. Dovolací důvod podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
spočívá pak v tom, že proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V případě tohoto dovolacího důvodu obviněný opětovně nesystematicky a
nekonkrétně argumentuje tím, že „soud se zabýval dokazováním v části, kde
trestní stíhání bylo zastaveno“. Je nutno uvést, že touto námitkou se mj. zabýval již i odvolací soud, když její podstata nespočívá ve smyslu, který je
vyjádřen v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ale ve skutečnosti, že obviněný
popírá jednání uvedené pod bodem II/7. S touto námitkou se odvolací soud plně v
souladu se zněním § 125 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 9
vypořádal, přičemž argumentaci obviněného o naplnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nelze přiznat právní relevantnost. V souladu s
vyjádřením státního zástupce lze připustit právní relevantnost námitky
obviněného spočívající v argumentaci o absenci úmyslného zavinění a o tom, že
jeho jednání nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Ve
vztahu ke shora uvedenému musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedenou
argumentací naplnil obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jeho námitku bylo nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z důvodů níže uvedených. Již z popisu skutku
vyplývá, že obviněný se dopustil jednání na osobách mladších patnácti let
svěřených jeho dozoru, přičemž za jiný způsob pohlavního zneužití lze
bezpochyby označit např. jednání, kdy „mu penis omotali lepenkou či na něj
nasadili rourku od toaletního papíru nebo skleničku a pohybovali s ní apod.“
Strkání trávy do úst, které obviněný zmiňuje, dokresluje celkové aktivity
nezletilých, ke kterým je obviněný vedl, přičemž tyto směřovaly k jeho
sexuálnímu uspokojení. Ta část námitky, kde obviněný poukazuje na to, že „mu
nebyl prokázán úmysl ke svádění k nemravnému životu v kontextu s trvalostí jeho
jednání“, je námitkou skutkovou mající vztah k ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nikoli námitkou právní, neboť ze skutkového zjištění vyplývá, že jednání
uvedeného pod bodem I. výroku rozsudku se měl dopouštět koncem měsíce srpna
nebo na začátku měsíce září 2004 do 16. 3. 2005, a jednání uvedeného pod bodem
II. výroku rozsudku od letních měsíců roku 2005 do konce července 2006, viz
blíže rozsudek soudu prvního stupně str. 13 - 14. K dovolacímu důvodu
vymezenému v § 265b odst. 1 písm. l), který obviněný rovněž uplatnil, ale
konkrétněji nespecifikoval, musí Nejvyšší soud uvést, že tento lze uplatnit v
případě, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g)tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k) – (druhá alternativa). V dané trestní
věci je patrno, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle
§ 254 tr.
ř., tudíž nepřichází v úvahu odkaz na zmíněný dovolací důvod v jeho
první alternativě, nepřichází však v úvahu ani druhá alternativa, která dopadá
na případy, kdy je odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto a odvolací soud
rozhoduje usnesením. Ze všech shora uvedených důvodů byly námitky obviněného
shledány právně irelevantními, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů by
přicházelo v úvahu odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a
to i s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného
v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen
vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i
podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů
uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího
důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází
k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.“ Vzhledem k tomu, že část
námitek uplatněných pod dovolacím důvodem § 265i odst. 1 písm. g) tr. ř. byla
shledána právně relevantními, avšak zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání
odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pokud jde o námitky obviněného D. L. uplatněné k dovolacímu důvodu vymezenému v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba odkázat na skutečnosti uvedené shora k
problematice uplatnění tohoto dovolacího důvodu zákonu odpovídajícím způsobem.
V případě převážné části obviněným uplatněných námitek je nutno uvést, že také
u tohoto obviněného jde o námitky skutkové, dovolací důvod nenaplňující, stejně
jako v případě obviněného O. M. Obviněný D. L. v podaném dovolání mj. namítá,
že orgány činné v trestním řízení stíhaly obviněného L. společně s obviněným
M., a tato skutečnost měla negativní dopad pro obviněného D. L. při stanovení
trestu, kdy uvedený postup nebyl podle jeho mínění vhodný ani z hlediska
rychlosti ani hospodárnosti řízení. Tímto postupem mělo podle obviněného být
porušeno ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kdy nikdo
nesmí být odňat svému zákonnému soudci. K uvedenému okruhu námitek obviněný sám
připouští, že nepředstavují dovolací důvod, avšak předpokládá, že Nejvyšší soud
nemůže odhlédnout od porušení základních práv obviněného. V souvislosti s
těmito námitkami musí Nejvyšší soud konstatovat shodně jako v případě námitek
obviněného O. M., které byly částečně směřovány do oblasti porušení jeho
základních práv, že v daném případě otázky rychlosti řízení, hospodárnosti
řízení, hypotetického tvrzení o odnětí věci zákonnému soudci, nespadají pod
žádný z dovolacích důvodů, a jsou proto z pohledu § 265b odst. 1 tr. ř. právně
irelevantní. Obdobný závěr je nutno zaujmout také k námitkám, ve kterých
obviněný namítá nerespektování § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jedná se zejména o námitky
ve vztahu k jednání, kterým byl uznán vinným pod body III. a IV. výroku
rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti poukazuje na výpověď svědka
S. a cituje celou řadu pasáží z rozhodnutí soudů, která podle jeho mínění
neodpovídají realitě. Obviněný soudům dále vytýká, že mu neumožnily zpochybnit
věrohodnost svědka S., když jím navržené důkazy byly označeny za nadbytečné.
Rovněž tak vznáší výhrady k hodnocení důkazů soudy (B., M. apod.). Jeho výhrady
směřují také do oblasti odůvodnění rozhodnutí soudů – zde je však nutno uvést,
že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není
přípustné.
V další části dovolání obviněný poukázal na skutečnost, že nalézací soud při
právní kvalifikaci jeho jednání (skutek V.) nepřiléhavě odkázal na zákon č. 320/2006 Sb. Nejvyšší soud v případě této námitky plně se ztotožňuje s názorem
státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že v daném případě došlo
ze strany soudu k nepřesné citaci trestního zákona, jde však o pochybení ryze
formální, které nemůže opravňovat ke zrušení rozhodnutí v dovolacím řízení,
neboť zákon, který soud zmínil (zákon č. 320/2006 Sb., který nabyl účinnosti 1. 9. 2006), se v žádném případě nedotýkal úpravy § 205 tr. zák., přičemž skutek
popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně odpovídá znění § 205 odst. 1
písm. a) tr. zák. ve znění platném od 30. 6. 2006 do 30. 11. 2007 (tedy v době,
kdy obviněný se měl protiprávního jednání dopustit „nejdéle do 29. 7. 2007“ –
viz rozsudek soudu prvního stupně). V souvislosti se skutkem kvalifikovaným
jako trestný čin ohrožování mravnosti podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zák. (ve
znění účinném v době od 30. 6. 2006 do 30. 11. 2007) vznesl obviněný námitky,
které lze označit za právně relevantní. Obviněný zmínil rozhodnutí Nejvyššího
soudu „sp. zn. 7 Tdo 1077/2004-I“ publikováné pod číslem 35/2005 Sb. rozh. tr.,
a soudu prvního stupně vytkl, že ve světle zmíněného rozhodnutí nedostatečně
zhodnotil otázku objektu trestného činu. Z rozhodnutí č. 35/2005 Sb. rozh. tr. vyplývá, že „za pornografické dílo zobrazující dítě (tj. osobu mladší osmnácti
let) ve smyslu ustanovení § 205 odst. 1 písm. a) tr. ř. lze pokládat např. snímky obnažených dětí v polohách vyzývavě předvádějících pohlavní orgány za
účelem sexuálního uspokojení, dále pak snímky dětí zachycující polohy
skutečného nebo předstíraného sexuálního styku s nimi, popř. i jiné obdobné
sexuálně dráždivé snímky dětí. Nejde-li o takové snímky, pak závěr o
pornografickém charakteru díla nelze bez dalšího dovozovat jen z toho, že jsou
za účelem uspokojování osob trpících sexuální deviací (tj. osob, pro které jsou
sexuálně atraktivní nedospělé osoby) zpřístupňovány takovými prostředky, které
tyto osoby vyhledávají“. S ohledem na uvedené rozhodnutí nelze akceptovat ani
námitku obviněného, že když ani dva sexuologové – odborníci - nejsou schopni
shodně rozhodnout, zda konkrétní předložené snímky jsou či nejsou
pornografického charakteru a vzhledem k tomu, že se tito shodli v dané trestní
věci v rozsahu asi 20%, chybí ze strany obviněného subjektivní stránka
zmíněného trestného činu. Zde lze pouze uvést, že obviněný pořizoval snímky
nahých chlapců a byly u něj nalezeny fotografie nahých chlapců (str. 20
rozsudku soudu prvního stupně) a sám znalec MUDr. U. uvedl, že „kritéria pro
posuzování pornografie se v průběhu času mění, zatímco u dospělých objektů se
hlediska liberalizují, u dětských se zpřísnila, když za dětskou pornografii
jsou dnes považovány záznamy, které by dříve pohoršení nevyvolaly. Podstatné
však je mj.
i to, že pokud by soud měl hodnotit vystoupení znalců k pořízeným
snímkům, pak je nutno konstatovat při respektování zásady in dubio pro reo, že
se znalci shodli na tom, že sedm snímků, které obviněný D. L. vyrobil, je
pornografického charakteru. Pokud jde o problematiku subjektivní stránky, pak
je nutno zmínit, že v § 4 tr. zák. vedle přímého úmyslu je vyjádřen také úmysl
nepřímý, který, s ohledem na veškeré okolnosti k jednání obviněného a jeho
osobě zjištěné, byl minimálně naplněn. Závěrem je třeba se vyjádřit k poslední
námitce obviněného D. L., totiž, že se soudy nezabývaly otázkou materiálního
znaku jednání popsaného pod bodem V. výroku rozsudku, z pohledu, že pořízení
snímků lze sice formálně podřadit pod pojem „výroby“ pornografického zobrazení,
na druhou stranu z dikce zákona vyplývá, že výrobě je postaveno na roveň
„uvádění do oběhu, rozšiřování, dovoz, průvoz apod.“, což vše směřuje k
aktivitám ve velkém, a proto pořízení několika zobrazení, kdy to ani
fotografované objekty nezjistí, a zobrazení jsou jen krátkodobě uchovávána,
podle mínění obviněného neodůvodňují závěr o naplnění materiální stránky
trestného činu. V souvislosti s uvedenou argumentací nelze akceptovat tvrzení,
že by stupeň nebezpečnosti činu pro společnost mohl být v daném případě
nepatrný, akceptovat nelze ani tvrzení, že fotografované objekty tuto činnost
ani nezjistí (nezjistily), protože toto tvrzení bylo vyvráceno (viz str. 19
rozsudku soudu prvního stupně). Rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. jednoznačně
konstatuje, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak
trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně
nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze
skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon
předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla větší než nepatrný. V
souvislosti s trestnou činností obviněného nelze v rámci posuzování
materiálního znaku opomenout, za jakých okolností se tohoto jednání obviněný
dopouštěl (jako vedoucí pro nezletilé v rámci putovního tábora). Vzhledem k
uvedeným skutečnostem shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného D. L. zjevně
neopodstatněným a odmítl je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných O.
M. a D. L. odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O
odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř. S
ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem nepřicházelo v úvahu rozhodovat o
návrhu obviněného O. M. na odklad výkonu rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann