6 Tdo 289/2024-407
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 4. 2024 o dovolání, které podal obviněný F. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2023, č. j. 7 To 190/2023-360, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 164/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 4. 2023, č. j. 2 T 164/2022-323, byl obviněný F. T. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku (ad 1.) a přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku (ad 2.), jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
1. dne 24. 11. 2021 v době kolem 2:17 hodin z místa svého tehdejšího bydliště XY XY, okres XY, odeslal a doručil do datové schránky Krajskému soudu v Brně elektronické podání datované dne 13. 12. 2020, pro Okresní soud v Břeclavi ke sp. zn. 5 C 201/2017, nazvané „Doplnění Odvolání proti Rozsudku Jménem Republiky ze dne 13. 11. 2020“, v němž uvedl nepravdivé skutečnosti o starostovi obce XY Z. S., nar. XY, kterého obvinil ze spáchání trestných činů: krádeže dle § 205 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit odcizením věcí obžalovaného v hodnotě nejméně 250 000 Kč a poškození cizí věci dle § 228 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit zničením verandy obžalovaného, dále obžalovaný uvedl nepravdivé skutečnosti o bývalém starostovi obce XY P. S., nar. XY, který se měl dle obžalovaného dopustit trestného činu krádeže dle § 205 trestního zákoníku, když odcizil věci obžalovaného z pronajaté kanceláře na obecním úřadě v roce 2014 a dále uvedl nepravdivé skutečnosti o dosud neustaveném pracovníku Obecního úřadu obce XY, který se měl dle obžalovaného dopustit trestného činu vydírání dle § 175 trestního zákoníku, kdy tento pracovník měl obžalovanému vyhrožovat, že pokud nevypadne z XY, uřízne mu hlavu a zabije jeho rodinu, přičemž obžalovaný věděl, že veškeré skutečnosti, které uvádí, se nezakládají na pravdě, přičemž vůči poškozenému Z. S. takto jednal z toho důvodu, že poškozený jako starosta, tedy statutární zástupce Obce XY, při správě obecního majetku, a to bytového domu na adrese XY XY a přilehlého obecního pozemku obžalovaného vyzýval k vyklizení bytu patřícího Obci XY, který obžalovaný od 1. 2. 2018 užíval bez právního důvodu a byl povinen podle rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 2. 2020, pravomocného dne 15. 4. 2020, sp. zn. 5 C 201/2017, nejpozději do 15. 5. 2020 tento byt vyklidit, což však obžalovaný dobrovolně neučinil, poškozený Z. S. činil kroky také k tomu, aby obžalovaný odstranil dřevěnou stavbu umístěnou u bytového domu č. XY v XY a následně nechal onu dřevěnou stavbu zaměstnanci Obce XY na konci ledna 2020 odstranit.
2. dne 26. 3. 2022 a poté i dne 28. 3. 2022 v době kolem 6:27 hodin z místa svého tehdejšího bydliště XY XY, okres XY, odeslal a doručil do datových schránek Okresnímu státnímu zastupitelství v Břeclavi, Obci XY, Krajskému soudu v Brně a Policii ČR, Krajskému ředitelství Jihomoravského kraje v Brně, elektronické podání datované dne 25. 3. 2022, nazvané „Trestní oznámení na podezřelého: Starosta obce XY Z. S.“, ve kterém uvedl nepravdivé skutečnosti o starostovi Obce XY Z. S., nar. XY, který se měl dle tohoto podání dopustit trestných činů: zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 trestního zákoníku, maření úkolu úřední osoby z nedbalosti dle § 330 trestního zákoníku, krádeže dle § 205 trestního zákoníku, poškození cizí věci dle § 228 trestního zákoníku, kdy těchto trestných činů se měl Z.
S. dopustit v postavení starosty obce, když nechal zničit věci obžalovaného, jiné cenné věci odcizil, a to v lednu 2020 v souvislosti s odstraněním pergoly u sociálního bytu obývaného obžalovaným a dále v souvislosti s vystěhováním obžalovaného ze sociálního bytu v Obci XY, ke kterému došlo v říjnu 2021, přičemž obžalovaný věděl, že skutečnosti, které uvádí, se nezakládají na pravdě, přičemž vůči poškozenému Z. S. takto jednal z toho důvodu, že poškozený jako starosta, tedy statutární zástupce Obce XY, při správě obecního majetku, a to bytového domu na adrese XY XY a přilehlého obecního pozemku obžalovaného vyzýval k vyklizení bytu patřícího Obci XY, který obžalovaný od 1.
2. 2018 užíval bez právního důvodu a byl povinen podle rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 2. 2020, pravomocného dne 15. 4. 2020, sp. zn. 5 C 201/2017, nejpozději do 15. 5. 2020 tento byt vyklidit, což však obžalovaný dobrovolně neučinil, poškozený Z. S. činil kroky také k tomu, aby obžalovaný odstranil dřevěnou stavbu umístěnou u bytového domu č. XY v XY a následně nechal onu dřevěnou stavbu zaměstnanci Obce XY na konci ledna 2020 odstranit.
2. Obviněný byl odsouzen - za přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku (ad 1.). a za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku v bodě 4. výroku rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 2 T 125/2021, a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 3 T 4/2022, podle § 345 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání třiceti měsíců. Současně byly podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestech z · rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 2 T 125/2021, a to pouze výrok o souhrnném trestu v bodě II., · rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 3 T 4/2022, · jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, ke které došlo zrušením, pozbyla podkladu, - za přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku (ad 2.) podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Poškozený Z. S. byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Týmž rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek popsaný v bodě 3. obžaloby, jímž měl spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, neboť žalovaný skutek není trestným činem.
4. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 9. 2023, č. j. 7 To 190/2023-360, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Erika Janíka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Dovolací argumentaci připojil podáním vyhoveným a doručeným soudu dne 5. 2. 2024.
6. Podle obviněného soudy věc nesprávně právně posoudily. Namítá, že absentuje prokázání subjektivní stránky trestného činu a soud vůbec nezkoumal, zda byl dán úmysl obviněného. Pachatel si musí být vědom nepravdivosti obvinění, což soud prokazuje jen domněnkami, že si obviněný musel být vědom, že se dotčené osoby vůči němu ničeho nedopustily. Soud tak přešel skutečnost, že se obviněný mohl cítit v souvislosti se zásahem obce provedeným na příkaz Z. S. poškozený na svých právech. Bylo prokázáno, že měl pod pergolou uloženy věci, které zůstaly po exekučním vyklizení před bytem, a měl proto právo si myslet, že někdo atakuje jeho majetek. Pergola byla odstraněna obcí, přestože podle § 1085 o. z. soud na návrh vlastníka nařídí, aby stavbu ten, kdo ji zřídil, na své náklady odstranil, resp. podle § 129 stavebního zákona to může nařídit stavební úřad. Obviněný se proto mohl důvodně domnívat, že obec postupovala v rozporu s právními předpisy.
7. Ke skutku týkajícího se křivého obvinění z trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku obviněný namítl, že soud nezkoumal jeho úmysl a zcela tak chybí naplnění subjektivní stránky trestného činu. Stran jeho vědomosti o nepravdivosti jím uvedených skutečností nebyly provedeny žádné důkazy, což podle jeho mínění zakládá extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Navíc ani není zřejmé, jakého konkrétního pracovníka obce měl křivě obvinit, absentuje tudíž předmět útoku a nemohlo dojít ke spáchání trestného činu.
8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2023, č. j. 7 To 190/2023-360, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.] a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Tento závěr dovolací soud učinil na základě zjištění, která jsou rozvedena níže.
11. Obviněnému byl opis usnesení odvolacího soudu doručen dne 1. 12. 2023 a jeho obhájci dne 29. 11. 2023. S ohledem na § 265e odst. 1, 2 tr. ř. obviněnému lhůta pro podání dovolání končila dne 1. 2. 2024. První podání označené jako dovolání bylo doručeno soudu prvního stupně dne 29. 1. 2024, tedy v rámci této lhůty. Druhé podání, označené taktéž jako dovolání, bylo soudu prvního stupně doručeno dne 5. 2. 2024, tedy až po skončení lhůty pro podání dovolání.
12. Nejvyšší soud zjistil, že první (včas učiněné) podání obhájce nesplňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podle něhož [v] dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) nebo § 265b odst. 2, o které se dovolání opírá.
13. Podání obhájce doručené dne 29. 1. 2024 sice obsahuje - jak označení rozhodnutí, resp. i napadeného výroku, vůči němuž dovolání směřuje, přičemž z jeho textu je i patrné, v jakém rozsahu je napadá, - tak i návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, a přestože - vymezuje i uplatněné dovolací důvody [§ 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.] nejen jejich zákonným označením, ale i citací zákonného znění těchto dovolacích důvodu, čímž plně vyhovuje zákonem vyžadovanému odkazu na zákonné ustanovení, o něž dovolatel své dovolání opírá, avšak neuvádí, z jakých důvodů označené rozhodnutí napadá. V textu tohoto podání totiž absentují konkrétní námitky vymezující vady napadaného rozhodnutí, tedy námitky, které dovolatel uplatňuje pod jím označenými důvody dovolání a jejichž důvodnost by dovolací soud posuzoval.
14. Požadavek, aby dovolatel ve svém dovolání uvedl, z jakých důvodů napadá označené rozhodnutí, není splněno konkretizací dovolacích důvodů, o něž svůj mimořádný opravný prostředek napadá. Nezbytnou obsahovou náležitostí vyžadovanou zněním § 265f odst. 1 tr. ř. je uvedení důvodů, jimiž je nezbytné rozumět konkrétní námitky vůči napadaném rozhodnutí vznesené. Vyjádřeno jinými slovy, dovolatel je povinen uvést – vyjma nejméně jednoho ze zákonných dovolacích důvodů upravených v § 265b tr. ř., a to jak jeho výslovnou citací, tj. uvedením jeho konkrétního zákonného znění s odkazem na příslušné ustanovené § 265b tr. ř. – takové okolnosti, které jej naplňují, tj. konkrétní dovolací námitky, na jejichž existenci je uplatněný dovolací důvod založen. (shodně např. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR a. s. 2017, s. 483).
15. Lze usuzovat, že stejný závěr plyne i z judikatury Ústavního soudu, v níž se vyjádřil k § 265f odst. 2 tr. ř., podle něhož [r]ozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V usnesení ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 635/20, totiž Ústavní soud uvedl, že „zákonná dvouměsíční lhůta se uplatní nejen na případy, kdy doplněním dovolání nebyl měněn rozsah ani důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 trestního řádu původního dovolání, ale i na jakékoli doplňování důvodů dovolání v rámci těchto ustanovení. Také taková doplnění dovolání je nutno učinit ve lhůtě podle § 265e odst. 1 trestního řádu“. Je-li podle zákonného textu možné měnit důvody dovolání jen v průběhu běhu dovolací lhůty, z povahy věci plyne, že musí být v dovolání obsaženy (tj. již v prvním podání, které je takto označeno).
16. Z uvedeného sdělení plyne, že k vadě dovolání v podobě nesplnění zákonem vyžadovaného obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku, na kterou musí reagovat předseda senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 1 tr. ř.) dochází nejen tehdy, kdy je podáno tzv. blanketní dovolání, které vůbec neobsahuje zákonem (§ 265f tr. ř.) požadované náležitosti, ale též tehdy, kdy v dovolání absentují konkrétní dovolací námitky. Při tomto zjištění je předseda senátu soudu prvního stupně povinen vyzvat dovolatele, aby vadu odstranil ve lhůtě dvou týdnů, kterou mu zároveň stanoví, a to s upozorněním, že jinak bude dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
17. V posuzované věci měl proto předseda senátu postupovat podle již zmíněného § 265h odst. 1 tr. ř. a měl dovolatele vyzvat, aby ve lhůtě dvou týdnů odstranil vady dovolání. Přestože tak předseda senátu neučinil, podání obviněného bylo doplněno, neboť jak již bylo uvedeno, dne 5. 2. 2024 obhájce obviněného doručil soudu prvního stupně druhé podání, které veškeré, tj. zněním § 265f tr. ř. vyžadované náležitosti dovolání obsahuje.
18. S ohledem na právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem (usnesení ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 8 Tdo 553/2008, uveřejněné pod č. 21/2009 Sb. rozh. tr.), či Ústavním soudem (např. nález ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 473/05), a dále rozvinutý judikaturou (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 262/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 6 Tdo 44/2021), je nutné pokládat dovolání obviněného (vyhotovené ve dvou podáních jeho obhájce) za řádně a včas uplatněné.
19. Po tomto posouzení podmínek přijatelnosti podaného dovolání přistoupil Nejvyšší soud k jeho zhodnocení z hlediska důvodnosti v něm uplatněných námitek.
IV. Důvodnost dovolání
20. Jak již odeznělo (část II.), obviněný své dovolání založil na tvrzení o existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolací soud proto hodnotil, zda jím vznesené námitky jsou pod označené dovolací důvody podřaditelné a zda jim lze přiznat důvodnost.
21. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takového rozhodnutí nebo přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1…), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
23. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu obviněný namítl, že není jasné, z jakých důkazů soud dovodil, že věděl o nepravdivosti jím uvedených skutečností (tj. že „tyto skutečnosti se nezakládají na pravdě“). Lze tak usuzovat, že brojí proti zjištění soudu o jeho vědomosti stran nepravdivosti jím sepsaných údajů (křivého obvinění). Podle něj „k tomuto nebyly provedeny žádné důkazy“, což má zakládat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy.
24. Dovolatel jasně nevymezil, která skutková zjištění rozhodná pro právní kvalifikaci skutku jsou zjevně rozporná s provedenými důkazy, neboť tyto nikterak nespecifikuje. Jeho výhradu proto nelze pokládat ani za formálně vyhovující této alternativě. Vady ve smyslu ostatních alternativ tohoto dovolacího důvodu obviněný nenamítl. Z uvedených konstatování plyne, že nenastal důvod k tomu, aby se dovolací soud dále opodstatněností tvrzení
dovolatele o existenci vady napadených rozhodnutí ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zabýval.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
25. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na
nesprávném právní posouzení skutku) dovolatel namítl, že v případě skutku pod bodem 1. výroku o vině odsuzujícího rozsudku v části týkající se jeho jednání vůči neustanovenému pracovníku obecního úřadu chybí specifikace předmětu útoku.
26. Podle ustálené judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 28. 1. 1987, sp. zn. 1 Tz 46/86) musí lživé obvinění směřovat vůči určité osobě. Není třeba, aby tato osoba byla označena jménem. Postačí, jestliže je individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde. Přitom zejména u známých osob nemusí jít o uvedení této osoby jménem a příjmením, ale postačí uvedení takových identifikačních údajů, které vedou k ztotožnění takové osoby [viz Šámal, Pavel, Rizman, Stanislav, Tejnská, Katarína. § 345 (Křivé obvinění). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4322, marg. č. 2].
27. Relevantní část popisu skutku osobu, vůči níž se měl obviněný křivého obviněný dopustit, vymezuje jako „dosud neustaveného pracovníka Obecního úřadu obce XY“. Identifikace osoby, která měla být křivě obviněna, v popisu skutku tudíž není dostačující pro její ztotožnění. Dlužno dodat, že ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje další podrobnosti, které by k takovému ztotožnění vedly. Nelze tudíž než souhlasit s obviněným, že osoba, vůči níž svým jednáním vyjádřeným v této části skutku směřoval, nebyla jednoznačně určena. Popis uvedeného jednání (ani související skutková zjištění) by tudíž nebyl dostatečný pro závěr o naplnění skutkové podstaty přečinu křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku.
28. Zároveň však nelze pominout, že skutek pod bodem 1. výroku o vině odsuzujícího rozsudku zahrnuje nejen jednání obviněného vůči této blíže neurčené osobě, ale především vůči starostovi obce Z. S. a bývalému starostovi obce P. S. Přestože ani tyto osoby ve svém podání obviněný neoznačil jménem, pro jejich jednoznačné určení postačovalo (v souladu s názorem odborné literatury citovaným výše) jejich označení jako starosty obce v době, kdy došlo ke specifikovaným událostem. V případě jednání obviněného vůči těmto osobám je v popisu skutku obsaženo vyjádření všech relevantních znaků dané skutkové podstaty. Skutková zjištění takto vtělená do popisu skutku tudíž byla postačující pro závěr soudu prvního stupně o kvalifikaci jednání obviněného podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku.
29. Byť je tudíž možno připustit jistou opodstatněnost námitky obviněného, výsledná kvalifikace skutku provedená soudem prvního stupně odpovídá skutkovým zjištěním vyjádřeným v popisu skutku výroku o vině. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. z důvodu dosud zhodnocené námitky tudíž nedošlo.
30. Obviněný namítl nenaplnění subjektivní stránky trestného činu ve vědomostní složce zavinění, tedy že si nebyl vědom nepravdivosti obvinění. Zopakoval k tomu svoji obhajobu z předcházejícího řízení, podle níž se cítil poškozený na svých právech a měl za to, že starosta obce skutečně jednal neoprávněně. Přestože lze námitku obviněného formálně podřadit pod uvedený dovolací důvod, je zřejmé, že ji obviněný zakládá primárně na skutkových zjištěních odlišných od těch, k nimž dospěl soud prvního stupně. Krom toho se jmenovaný soud s těmito námitkami ve svém podrobném odůvodnění jednoznačně vypořádal.
31. Soud prvního stupně důvodně uzavřel, že se obviněný nemohl cítit poškozený na svých právech, když mu byly věci z bytu a dřevěného přístřešku vyneseny. Nejenže o vyklizení předem věděl, byl v obou případech přítomen a mohl si své věci odnést ihned (což také z části při vyklizení bytu učinil), ale mohl tak učinit i po jejich uložení, avšak ani ve stanovené lhůtě (v jednom případě dokonce půl roku) tak neučinil. Oprávněnosti obou vyklizení si taktéž byl vědom, neboť v případě bytu proběhlo soudní řízení a byla nařízena exekuce a v případě přístřešku byl opakovaně ze strany obce vyzýván, aby ho odstranil, a poučen, že jinak to učiní obec. Byť se obviněný formálně snažil o „legalizaci“ tohoto přístřešku v rámci řízení na stavebním úřadě, jeho neúspěšnosti si taktéž byl vědom. Potřeboval by totiž souhlas obce jako vlastníka pozemku, který by nedostal (na což byl, jak vyplývá z příslušného protokolu, upozorněn výslovně při kontrolní prohlídce stavebního úřadu na místě). Řízení bylo tudíž záhy přerušeno, neboť nedodal potřebné podklady a nikdy v něm nebylo pokračováno. Stejně tak opodstatněně soud prvního stupně uzavřel, že obviněný věděl, že věci uskladněné v pronajaté kanceláři patřící obci, nikdy nebyly jeho majetkem, ale patřily svědkyni J. N. Starosta proto postupoval správně, pokud jí umožnil do kanceláře přístup, když tak ze zdravotních důvodů nemohla učinit D. P., která nadto již v té době neměla kancelář pronajatou.
32. Z výše uvedeného vyplývá, že v případě všech obvinění vznesených obviněným si byl bezpochyby vědom toho, že jsou nepravdivá. Přesto svá obvinění učinil a zaslal je písemně orgánům veřejné moci, což jednoznačně prokazuje, že se křivého obvinění těchto osob dopustit chtěl. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Námitka obviněného tudíž nemohla být shledána opodstatněnou.
33. Dovolatel dále namítl, že se soudy nezabývaly společenskou škodlivostí jeho jednání, a tudíž tím, zda by nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného předpisu.
34. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity trestní represe, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“.
35. V projednávané věci je nutno zdůraznit, že obviněný se jednání dopustil dvěma skutky a v obou případech naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku, neboť tak činil za zvlášť přitěžující okolnosti, když je směřoval vůči osobě, která vůči němu plnila svoji povinnost vyplývající z jejího zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona – starostovi obce. Zároveň nelze pominout související okolnosti, jež vyplývají z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Události, mající vztah k obviněnému a jeho projevům, kulminující jeho křivým obviněním probíhaly již od roku 2014. Obviněný přes opakované upozornění nenavrátil věci do původního stavu (dřevěný přístřešek). K vyklizení bytu, který užíval bez právního titulu od 1. 2. 2018, došlo až soudní exekucí v roce 2021, poté co mu byla soudem v roce 2020 uložena povinnost vyklidit byt. Následně obviněný způsobem popsaným ve výroku rozsudku jednal vůči osobám, které jednaly v rámci svých povinností řádně spravovat majetek obce. Svým chováním opakovaně ztěžoval pracovníkům obce jejich práci a při jejím výkonu je slovně napadal. V úvahu je třeba vzít i skutečnost, že se obviněný tímto způsobem „odměnil“ starostovi obce, který usiloval o uvolnění bytu se sociálním určením. Bytu, jenž obviněný po dobu více než tří let neoprávněně užíval, čímž bránil jeho poskytnutí k užívání někomu v těžké životní situaci. Proto lze mít za to, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Námitka obviněného v tomto směru je tudíž zjevně neopodstatněná.
IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
36. Druhá varianta [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)] by mohla být naplněna pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že již řízení napadenému usnesení krajského soudu předcházející, a tedy rozsudek okresního soudu byl zatížen vadou, která naplňuje některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. K takovému zjištění však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně proto nezatěžuje ani vada ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
37. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jím uplatněné námitky, jež byly způsobilé obsahově naplnit zvolené dovolací důvody, nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
38. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 4. 2024
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu