V souvislost s tím je ovšem nutno konstatovat, že pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit námitku jmenovaného dovolatele, že pokud měl jednat ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., mělo být ve výroku rozsudku uvedeno, jak se na společném jednání konkrétně podílel. Jde totiž jen o otázku přesnosti či úplnosti popisu zjištěného skutku z hlediska ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., tedy o záležitost procesní, a nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku.
Trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá vloupáním a způsobí jím škodu velkého rozsahu.
Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání („spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ - srov. rozh. č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS).
V posuzovaném případě odvolací soud na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně uzavřel a ve výroku svého rozsudku v bodě 7. vyjádřil, že obvinění V. H., O. L. a O. „v době od 17.00 hod. dne 8. 6. 2003 do 08.30 hod. dne 9. 6. 2003 vnikli do budovy M. b. Č. v M. S., okr. T., kde ke škodě MUDr. J. D., odcizili 6 obrazů od J. Č. (olej na plátně) „Kinského zahrada“ z roku 1910, „Muž s cigaretou“ z roku 1914, „Ulice“ z roku 1917, „Poprsí ženy“ z roku 1914, „Piják“ z roku 1919 a „Piják“ z roku 1924, v celkové hodnotě 6 503 950,-- Kč; na zařízení M. b. Č. způsobili škodu 50,-- Kč.“
Skutková zjištění vyjádřená ve výroku rozsudku odvolací soud podrobněji rozvedl v odůvodnění předmětného rozhodnutí, z něhož (jak na to výstižně poukázal státní zástupce) v kontextu s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že všichni obvinění se na spáchání skutku předem domluvili, do objektu muzea fyzicky vnikl obviněný O. L., zatímco obvinění O. L. a V. H. se v té době nacházeli v blízkosti místa činu v automobilu, kterým ho včetně odcizených věcí z místa činu odvezli, přičemž O. L. posléze manipuloval s igelitovým pytlem, v němž byl nalezen odcizený obraz.
Tyto skutečnosti je třeba hodnotit v souvislosti s další významnou skutečností, kterou zjistil již soud prvního stupně. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu totiž dále vyplývá, že obvinění se o vloupání snažili již předchozího dne, ale pro oslavu konanou až do ranních hodin v nedalekém hostinci od něho upustili.
Rozvedené skutkové okolnosti posouzené z výše rozvedených teoretických východisek svědčí pro závěr o spolupachatelství obviněných V. H., O. L. a O. L. na trestném činu krádeže. Obvinění se dohodli na vniknutí do uvedeného objektu a odcizení věcí z něho. Za účelem uskutečnění této dohody společně odcestovali k místu činu. Společně tak započali realizaci předsevzatého jednání. V dalším průběhu zjištěného skutkového děje byli obvinění V. H. a O. L. v blízkosti obviněného O. L. a de facto tím spoluvytvářeli podmínky pro vniknutí do uvedeného objektu a odcizení věcí a posléze se podíleli na přepravě odcizených věcí z místa činu. Pro právní kvalifikaci jednání O. L. (stejně jako obviněného V. H.) je pak již nerozhodné, že vlastní vniknutí a odcizení obrazů provedl obviněný O. L.
Obviněný O. L. tak uskutečnil jednání, které bylo minimálně článkem řetězu současně směřujícím společně s jednáním dalších jmenovaných obviněných k naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. Šlo tedy o spolupachatelství podle citovaného ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. [srov. k tomu přiměřeně i dosud aplikovatelné rozhodnutí č. Rt 2637/1927 Sb. rozh. NS, podle něhož spolupachatelství při krádeži nevyžaduje pojmově, by činnost spolupachatelů byla téhož způsobu; každý jednotlivý spolupachatel nemusí provésti celý trestný skutek nebo pomáhati bezprostředně při jeho konkrétních počinech; spolupachatelem je i ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené (např. byl přítomen na místě činu nebo v blízkosti jeho k tomu cíli, by kryl hlavního pachatele proti přistižení), zodpovídá za celkový výsledek činnosti]. Skutková zjištění soudů stručně vyjádřená akceptovatelným způsobem ve skutkové větě napadeného rozhodnutí a blíže popsaná v jeho odůvodnění tak i ve vztahu k obviněnému O. L. vyjadřují obligatorní znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu (jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Po subjektivní stránce nutno z popsaných skutkových okolností usuzovat, to i ve vztahu ke spáchání činu společným jednáním, na zavinění jmenovaného obviněného ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák.
Uvedené závěry platí přiměřeně i pro další skutky, jichž se obviněný O. L. dopustil společně s dalšími osobami.
Odvolací soud proto nepochybil (i se zřetelem k výši způsobené škody), když dospěl k závěru, že obviněný O. L. spáchal jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci tohoto dovolatele Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění.
Obiter dictum lze poznamenat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného O. L. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí o odmítnutí všech dovolání v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý