6 Tdo 298/2025-870
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný P. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2024, č. j. 10 To 366/2024-797, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 15/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 13. 5. 2024, č. j. 17 T 15/2022-599, byl obviněný P. Š. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným (bod 1.) zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a (bod 2.) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
2. Prvních dvou trestných činů se podle jeho skutkových zjištění dopustil společně s obviněnými L. Š. a Z. D. tím, že
dne 9. 7. 2020 v době nejméně od 23:00 do 23:20 hod. v obci XY, okres XY, po otevření uzavřené, nezajištěné kovové branky vnikli na oplocený pozemek domu č.p. XY, kde následně zaklepali na hlavní vchodové dveře vedoucí do bytu, které jim otevřel L. R., nar. XY, kterého P. Š. požádal o telefonní číslo na J. Š., nar. XY, s čímž L. R. souhlasil, poodešel od hlavních vchodových dveří do vnitřních prostor bytu, kdy vchodové dveře nechal pootevřené, načež L. Š., P. Š. i Z. D., aniž by jim k tomu dal L. R. svolení, vnikli do bytu, kdy Š. za užití pohrůžky bezprostředního násilí řekl R.: „sedni si na gauč a ani se nehni“, kdy následně Š. vytáhl teleskopický obušek, kdy se R. z obavy o svůj život a zdraví posadil na gauč, mezitím všichni tři začali byt prohledávat a ukládat věci z bytu do připravené tašky, kdy R. hlídal Š., kdy z bytu Š., Š. a D. odcizili digitální fotoaparát značky Canon včetně nabíječky, notebook zn. Asus, notebook zn. HP, akuvrtačku, mobilní telefon zn. Samsung Galaxy, reproduktor zn. GBL, modré barvy, reproduktor zn. GBL, černé barvy, fotoaparát zn. Nikon, hrací joystick v celkové hodnotě 13 773 Kč, a dále finanční hotovost ve výši 7 000 K ke škodě J. Š., nar. XY, kdy při odchodu Š. řekl R., ať nezkouší volat policajty.
3. Obviněný byl za uvedené trestné činy a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznám vinným trestním příkazem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 7. 2020, č. j. 1 T 120/2020-46, odsouzen podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců a pro jeho výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Současně byly podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 7. 2020, č. j. 1 T 120/2020-46, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
4. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2024, č. j. 10 T 366/2024-797, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku ohledně odvolatele výrok o vině pod bodem 2., celý výrok o trestu a výroky o náhradě škody ve vztahu k poškozeným ČSOB Pojišťovně, a. s., a Z. O. Při nezměněném výroku o vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a nezměněných výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozeným J. Š. a L. R. nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému za zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznám vinným trestním příkazem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 7. 2020, č. j. T 120/2020-46, uložil souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 36 měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 roku. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu trestního příkazu Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 7. 2020, č. j. 1 T 120/2020-46, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc ohledně skutku popsaného v bodě 2. výroku o vině napadeného rozsudku vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Klímy dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že opomenul anebo vadně vyhodnotil některé důkazy, porušil zásadu presumpce neviny, jeho právo na obhajobu a skutek nesprávně posoudil jako zločin podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Za opomenuté důkazy označuje výpovědi svědků A. B., která nebyla vyslechnuta navzdory návrhu uplatněnému u hlavního líčení dne 20. 6. 2023, a T. S.
7. Nesprávnost právního posouzení skutku jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku shledává dovolatel ve vadně zjištěném a následně nesprávně vyhodnoceném skutkovém stavu, neboť tvrdí existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými a právní závěry (část IV.). Z důvodů vyložených na str. 7 dovolání usuzuje, že „použití násilí nebo pohrůžka násilí zůstávají sporné, spíše mlhavé“, z čehož dovozuje, že „šlo maximálně o útok podle § 178 odstavec 1, 3 trestního zákoníku“.
8. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek odvolacího soudu, jemu předcházející rozsudek okresního soudu a podle § 265k odst. 2 tr. ř. také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednala rozhodl.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten ve svém obsáhlejším vyjádření nejprve poukázal na postupy a řešení uplatňující se při rozhodování dovolacího soudu v návaznosti na obsah dovolacích námitek (např. v případě opakování obsahově shodných námitek vznesených v dřívějších stadiích) a zdůraznil, že obviněný své dovolání založil výlučně na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho námitky lze sice s velkou dávkou tolerance pod tento dovolací důvod podřadit, jsou však podle státního zástupce nedůvodné.
10. Podle státního zástupce soud prvního stupně provedl úplné a bezvadné dokazování v rozsahu umožňujícím ve věci rozhodnout, skutková zjištění byla zformulována na podkladě procesně použitelných důkazů. Povinnosti soudů vypořádat se s důkazními návrhy se soudy řádně zhostily, o čemž podle státního zástupce svědčí skutečnosti jím vypočtené v bodě 13. jeho vyjádření. Podle něj proto napadená rozhodnutí nejsou zatížena vadou opomenutých důkazů.
11. Státní zástupce nesdílí tvrzení obviněného o existenci zjevného rozporu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. Poukazuje na fakt, že klíčovým usvědčujícím důkazem se stala výpověď poškozeného L. R. podpořená výpovědí svědkyně J. Š. Odlišných výpovědí dovolatele a zčásti i spoluobviněných D. a Š. si soudy byly vědomy a v odůvodněni svých rozhodnutí rozvedly důvody, pro které vyšly z výpovědi poškozeného. Jejich rozhodnutí žádnou z vad podřaditelných pod obviněným uplatněný dovolací důvod zatížena nejsou.
12. Právní kvalifikace skutku je odpovídající a v odstavcích 21. a 22. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je přesvědčivě zdůvodněna. Jednání dovolatele a zbylých spoluobviněných vedené vůči poškozenému bylo takřka ukázkovým případem konkludentně, a tedy explicitně nevyjádřené pohrůžky užití násilí. Právě v příčinné souvislosti s touto hrozbou byl poškozený přinucen vydat pachatelům movité věci a peníze J. Š.
13. Protože nedůvodné je i tvrzení dovolatele o porušení zásady in dubio pro reo, navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby o dovolání bylo rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
14. Obviněný v replice odmítl závěry státního zástupce obsažené v jeho vyjádření k dovolání poukazem na to, že nezákonnost jeho odsouzení má své počátky „v nedostatcích přípravného řízení, tedy v defektech té části trestního řízení, která byla v gesci státního zástupce“. Kolegialita mezi státními zástupci je podle něj nepochybnou příčinou nepochopení důvodů, kvůli kterým v dovolání brojil proti odsuzujícímu výroku. Jelikož státní zástupce v odvolacím řízení navrhoval zamítnutí odvolání obviněného, ač odvolací soud poté napadený rozsudek částečně zrušil, dovozuje i ve vztahu k vyjádření státního zástupce k jeho dovolání, že „nikoli vše, co ve věci uvede státní zástupce, má ambice, aby bylo vyhodnoceno jako právně správné a zákonné“. V plném rozsahu proto setrval na svém dovolání.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
16. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda vznesené námitky obsahově odpovídají tomuto důvodu dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.
17. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označeného dovolacího důvodu dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
IV./1. K dovolacímu důvodu uplatněnému
18. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
19. Obviněný sice při vymezení uplatněného dovolacího důvodu (část III.) zmínil všechny tři alternativy, avšak z vlastních námitek neplyne, že by namítal, že skutkové zjištění soudu je budováno na procesně neúčinném důkazu. Dostačuje proto, aby se Nejvyšší soud vyjádřil k námitkám, které uplatnil v souvislosti s tvrzením o existenci zjevného rozporu a s tvrzením o nedůvodném neprovedení navrženého důkazu.
20. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem.
21. Námitky dovolatele se s touto alternativou dovolacího důvodu míjejí, neboť představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudu. Aniž by obviněný označoval zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy hodnotit. Netvrdí však, že by z důkazů, které vzaly za věrohodné soudy nižších stupňů, nebylo možno činit skutkový závěr, jaký učinily. Ve své podstatě „toliko“ namítá, že při jiném náhledu na opatřené důkazy by takový skutkový závěr možný nebyl. Uplatňuje však vlastní optiku, která soudy nižších stupňů akceptována nebyla. Jinak řečeno, domáhá se toho, aby se vyšlo z jím předkládané verze události, opomíjí však fakt, že hodnocení důkazů je doménou soudů, před nimiž je důkaz proveden. Pokud je jejich posouzení všech aspektů důkazního řízení komplexní a nevykazující trhlinu v logice úvah, nelze takové hodnocení označovat za vadné jen proto, že nevyhovuje představě dovolatele a jím uplatňované logice.
22. Jako již bylo zmíněno, výhrady dovolatele ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů neodpovídají požadavkům, které lze z litery zákona dovodit a již z toho důvodu na ně není nezbytné ze strany dovolacího soudu reagovat.
23. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) dostačuje konstatovat, že obviněným označené důkazy nemohou být pokládány za důkazy opomenuté, resp. za důkazy, o nichž by bylo možno říci, že ač jsou důkazy podstatnými, nebyly soudem nedůvodně provedeny. Ve shodě s tím, co zmínil ve svém vyjádření státní zástupce, dovolací soud konstatuje následující skutečnosti.
24. Je sice skutečnosti odpovídající tvrzení dovolatele, že prostřednictvím svého obhájce v závěru hlavního líčení dne 20. 6. 2023 vznesl návrh na výslech A. B. jako svědkyně, avšak později – přestože uvedená osoba nebyla soudem předvolána a vyslechnuta – při hlavním líčení dne 22. 1. 2024 prohlásil, že na výslechu uvedené netrvá a jeho stanovisko se pak již v řízení před soudem prvního stupně nezměnilo. To plyne zejména z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 5. 2024, v němž je zachyceno, že sice požadoval výslech svědkyně S. (o tomto důkazním návrhu soud rozhodl zamítavým výrokem), avšak k dotazu soudu před ukončením dokazování sdělil, že důkazní návrh nemá (viz zápis: „K dotazu soudu strany návrh na doplnění dokazování nemají“). Za tohoto stavu nevznikla soudu prvního stupně povinnost v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit (§ 125 odst. 1 tr. ř.), proč A. B. jako svědkyni nevyslechl. V odvolacím řízení sice obviněný prostřednictvím obhájce namítl, že pokud soud prvního stupně neprovedl mj. výslech A. B., rozhodl předčasně (Článek IX. odůvodnění odvolání), avšak v tomto písemném odůvodnění odvolání, ani při veřejném zasedání o odvolání explicitně provedení tohoto důkazu nenavrhl. Odvolací soud přesto v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 19.) vyložil, že z důvodu nadbytečnosti neshledal důvod doplňovat dokazování o výslech této svědkyně.
25. Pokud jde o návrh na výslech svědkyně M. S., ten byl obviněným učiněn ve vztahu ke skutku popsaném pod bodem 2. obžaloby (a shodně i pod bodem 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně). Ohledně této části napadeného rozsudku však odvolací soud rozhodl tak, že po jejím zrušení věc přikázal ohledně tohoto skutku soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Jinými slovy vyjádřeno, nebyl-li důkazní návrh vznesen ve vztahu ke skutkovým zjištěním učiněným stran skutku, potažmo trestnému činu, o němž se rozhoduje v dovolacím řízení, je poukaz na něj zcela irelevantní ve vztahu k předmětu dovolacího řízení.
26. Jak již bylo zmíněno, na konci dokazování obviněný prohlásil, že důkazní návrh nemá. V řízení o odvolání pak nikterak neargumentoval osobou T. S., a to zejména v tom smyslu, že navrhuje jeho výslech. Za daného stavu zmínka o této osobě v části III. odůvodnění dovolání nemůže založit naplnění třetí varianty uplatněného dovolacího důvodu. Stejné konstatování (o nenaplnění dovolacího důvodu) plyne i ve vztahu k poukazu dovolatele na osoby prvně zmíněné (B., S.).
IV./2. K dovolacímu důvodu nevznesenému
27. Námitky obviněného, že skutek, jímž byl shledán vinným, neměl být posouzen jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, by bylo možno (nebýt dále uvedeného) podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku). Tento dovolací důvod však obviněný nevznesl a současně ani nevyhověl požadavkům, které se s jeho uplatněním pojí, tj. že dovolatel své výhrady vůči právnímu posouzení musí vznést ve vztahu ke skutku, jak byl soudem zjištěn, tj. jak jím byl popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině. Obviněný však při namítání nesprávnosti právního posouzení skutku vychází ze zpochybnění učiněných skutkových zjištění, neboť se snaží prosadit vlastní verzi události a ve vztahu k ní pak namítá vadnost právního závěru o užití pohrůžky bezprostředního násilí na činu participujících osob. Podklad pro tento právní závěr však poskytuje skutkové zjištění soudu o výzvě učiněné spoluobviněným Š. („řekl R.: „sedni si na gauč a ani se nehni“), následující po vniknutí všech tří obviněných do nemovitosti a spojené s jednáním, které možnost bezprostředního užití násilí, pokud by se poškozený nepodvolil vůli pachatelů, demonstrovalo („následně Š. vytáhl teleskopický obušek“). O správnosti právního posouzení skutku proto nelze pochybovat.
IV./3. K otázce tvrzeného porušení obhajovacích práv obviněného
28. Obviněný ve svém dovolání nerozvádí, v čem by mělo spočívat tvrzené porušení jeho práva na obhajobu. Není úkolem dovolacího soudu, aby sám za dovolatele námitky formuloval, jejich znění domýšlel, či aktivně případné vady řízení vyhledával.
29. Dodat lze, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.
30. Pokud obviněný v replice vyjma výše uvedeného (bod 14.) zmínil i to, že došlo „k jeho odsouzení nadměrně přísným trestem za hranicí přiměřenosti (je imanentním znakem rozhodování o délce trestu, že, uplyne-li významně dlouhá doba mezi dnem útoku a dnem ukládání trestu /zde 4 roky a 5 měsíců/, potom se délka existujícího mezidobí významně promítá do délky ukládaného trestu, což se nestalo)“, pak dovolací soud sděluje, že k takové námitce nevzniká povinnost reakce dovolacího soudu, neboť nebyla vznesena v rámci dovolání. Platí totiž,
že námitky, jimiž dovolatel brojí proti napadenému rozhodnutí, lze měnit či rozšiřovat jen v průběhu běhu dovolací lhůty. Jen ve vztahu k takto včasně uplatněným námitkám zaujímá dovolací soud své stanovisko.
V. Způsob rozhodnutí
31. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání v rozhodující míře uplatnil námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Námitka podřaditelná pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla shledána opodstatněnou.
32. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
33. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 4. 2025
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu