6 Tdo 336/2025

6 Tdo 336/2025-562

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný N. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2024, č. j. 2 To 45/2024-475, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 1/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 27. 3. 2024, č. j. 47 T 1/2024-434, byl obviněný N. T. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

v přesně nezjištěné době dvou až tří po sobě jdoucích měsíců období od dubna 2022 do srpna 2022 zejména ve večerních hodinách v bytě na adrese XY XY, Praha XY – XY, který obýval společně se svojí družkou J. L. a jejich nezletilými dcerami AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), a při cestách osobním motorovým vozidlem na území hl. města Prahy i jinde opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů poté, co přesvědčil svoji dceru, poškozenou nezletilou AAAAA, aby s ním spávala v jím obývané ložnici, v úmyslu dosáhnout svého vlastního sexuálního vzrušení a uspokojení, poté, co se svlékl do naha a přiměl nezletilou svléknout si oblečení, které měla na spaní, a lehnout si, počal ji osahávat a hladit na přirození, olizoval ji na přirození a zasouval jí prst, kterým pohyboval, a jazyk do vagíny, to vše za předchozího vysvětlování, že to dělá pro její dobro, neboť nezletilou tímto způsobem léčí a předávají si energii, v jednom případě ji přiměl kleknout si tzv. „na všechny čtyři“ a u toho jí olizoval přirození, dále ji opakovaně přiměl, aby rukou masturbovala jeho penis, když nejméně v jednom případě u něho došlo k ejakulaci, tohoto jednání se vůči nezletilé dopouštěl i při projížďkách autem, když ji sedící osahával a hladil pod oblečením na přirození a zasouval jí prst do vagíny, přičemž nezletilá jeho jednání strpěla a kromě slovního odporu, že to nechce a že ji to bolí, se nijak nebránila, neboť se domnívala, že jí chce pomoci a tímto způsobem vyléčit, navíc se jej obávala po jeho upozornění, aby o tom nikomu neříkala, protože by se pak něco mohlo stát a nemusel by jí pak on anebo někdo jiný už nikdy věřit, když vzhledem ke svému nízkému věku nebyla schopna jeho jednání pochopit, posoudit, domyslet, vyhodnotit a dostatečně projevit svoji vůli a dát tak jednoznačně najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním a odpor k němu, nebo se jinak účinně bránit, když obžalovaný využil i svého postavení dospělého a otce a z něj vyplývající autority, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že jako otec nezletilé si byl vědom jejího věku, tedy že dosud nedovršila věku patnácti let.

2. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené nezletilé AAAAA částku ve výši 100 000 Kč.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 8. 2024, č. j. 2 To 45/2024-475, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [pozn. vzhledem ke znění vymezujícímu zvolený dovolací důvod „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“ zřejmě míněno písm. h)].

Obviněný namítá, že nesprávné právní posouzení skutku je spojeno s porušením zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. S ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutné zohlednit námitky proti skutkovým zjištěním i v dovolacím řízení, zejména kvůli extrémnímu rozporu mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy. Odvolací soud se s námitkami obviněného nijak nevypořádal a věnoval jim pouze jeden odstavec svého rozhodnutí, přičemž odkazoval na odůvodnění soudu prvního stupně. Tím nesplnil svoji roli z hlediska revizního i apelačního principu, což činí jeho usnesení nepřezkoumatelným.

5. Obviněný namítá zásadní vadu znaleckého posudku z oboru psychiatrie, specializace klinická psychologie, vypracovaného PhDr. Záhorskou, který je podle něj klíčovým podkladem pro uznání viny. Znalkyně se vyjadřovala ke specifické věrohodnosti poškozené, přestože k tomu nebyla v opatření PČR o přibrání znalce tázána. Tvrzení o zachované věrohodnosti poškozené zopakovala i přes námitky obhajoby, které soud prvního stupně ani odvolací soud neřešily. Soud prvního stupně v rozsudku uvedl, že závěr o věrohodnosti poškozené je potvrzen závěry znalkyně, které převzal za vlastní.

6. K tomuto dovolatel uvádí, že posouzení věrohodnosti svědka přísluší pouze soudu, nikoliv znalci z oboru psychologie. Soudy přenesly tuto povinnost na znalkyni, což je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Judikatura stanoví, že znalec psycholog může hodnotit povahové vlastnosti svědka, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost, ale nemůže posuzovat, zda je výpověď svědka věrohodná. Takové hodnocení přísluší soudu, který musí postupovat podle zásad uvedených v § 2 odst. 6 tr. ř. a hodnotit znalecký posudek v souhrnu s ostatními důkazy.

7. Dále dovolatel upozorňuje na extrémní rozpor ve skutkových zjištěních. Poukazuje zejména na nevěrohodnost poškozené a svědkyně L. (J.), jejíž částečnou nevěrohodnost shledal i soud prvního stupně. Poškozená vypovídala pouze v přípravném řízení a její výpovědi jsou v rozporu s výpověďmi svědkyně L., které obsahují prokazatelné nepravdy. První rozpor se týká určení rozhodné doby trestné činnosti. Soud prvního stupně určil období od dubna 2022 do srpna 2022, což odvozuje od údajného sdíleného lože obviněného s poškozenou (jeho dcerou), zahalování poškozené v létě a změny jejího chování.

Soud však hodnotil důkazy jednotlivě, nikoliv komplexně, a opíral se pouze o výpověď svědkyně L., kterou zároveň částečně hodnotil jako nevěrohodnou. Dále je ve věci nesoulad v popisu průběhu trestné činnosti, kdy poškozená uvádí, že jí dovolatel ubližoval každý večer pod záminkou léčby gynekologických potíží, což časově nesouhlasí s údajným znásilněním. Poškozená nejdříve hovoří o počátku znásilnění v listopadu 2021, ale později o době těsně před letními prázdninami 2022. Výpovědi svědkyně L. a obviněného potvrzují, že poškozenou vyzvedával na koňském táboře v srpnu 2022, což je v rozporu s tvrzením poškozené, že se otci vyhýbala.

Nebylo postaveno na jisto, kde se měla trestná činnost odehrávat. Poškozená uvádí, že ke znásilnění docházelo ve více bytech, každá (poškozená a svědkyně L.) však hovoří o jiném bytě. Navíc v bytě na adrese XY v období duben až květen 2022 byl často přítomen jeho majitel, což vylučuje časté spaní poškozené s otcem v ložnici, jak uzavřel soud prvního stupně. Svědkyně L. nejdříve uvedla, že poškozená spala v ložnici s otcem měsíc nebo dva, ale v hlavním líčení tvrdila, že poškozenou viděla spát v ložnici jen jednou, když otec nebyl doma.

Podle ní k obtěžování došlo jednou v ložnici a jednou v pokojíčku, což poškozená nepotvrdila. Soud prvního stupně k těmto extrémním rozporům při hodnocení důkazů nepřihlédl.

8. Obviněný rovněž namítá zásadní pochybnosti ohledně času oznámení údajného zneužívání poškozené svědkyni L. Podle odsuzujícího rozsudku poškozená začala hovořit o jeho chování až poté, co jí matka (svědkyně L.) sdělila, že je ve vězení, což údajně odstranilo její strach. Tato úvaha soudu nevyplývá z žádného důkazu. Naopak poškozená v protokolu o výslechu uvedla, že neví, co se s obviněným stalo, že jednou odešel a už se nevrátil. Obviněný dodává, že byl zadržen policií dne 22. 10. 2022 a téhož dne dodán do výkonu trestu. Trestní oznámení matka poškozené podala již dne 25. 10. 2022, poškozená přitom uvedla, že matce se s jeho jednáním svěřila týdny nebo měsíc po tom, co odešel. Navíc se obě svědkyně neshodují v technikách samotného znásilnění. Dále dovolatel uvádí, že i podle svědkyně L. po bytě nechodil nahý, jak uvedla poškozená. Důraz obviněný kladl na sdělení, že o poškozenou pečoval, neboť byla zcela prokazatelně nemocná. Podstatné je také to, že byl poškozen ve svém právu na obhajobu, pokud soud v tomto směru neprovedl dokazování výslechem MUDr. Henzla. Dále se pozastavuje nad tím, proč by obtěžoval dceru v domácím prostředí, pokud vyplynulo, že s ním jezdila i na služební cesty, při kterých spávali na penzionech a v hotelích, kde by měli logicky více soukromí. Neodpovídá ani sdělení nezletilé poškozené, že „k tomu“ mělo docházet každý večer, neboť byl stále na cestách. Její výpověď je nevěrohodná i kvůli jejímu nesouladu s výpovědí její matky o tom, jak doma označovali její pohlavní orgán, či stran toho, že soužití s obviněným mělo být negativní po celou dobu, což svědkyně L. vyvrátila, stejně jako všechny ostatní důkazy.

9. Dovolatel dále poukázal na procesní nepoužitelnost výpovědi poškozené z přípravného řízení, neboť měla být vyslechnuta v hlavním líčení. Procesním pochybením bylo rovněž to, že obviněný nedostal dostatek času na přípravu závěrečné řeči, na což upozornil, ale o této námitce soud vůbec nerozhodl. Navíc mu nebyly poskytnuty zvukové záznamy z hlavního líčení, za účelem odstranění nesouladu a nepřesností, ačkoliv o ně odvolací soud žádal.

10. Podle dovolatele nebyla prokázána ani subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť pokud poškozená trpěla gynekologickými problémy, snažil se tyto řešit, a to ať už cestou odborných lékařů, tak i alternativně vlastními silami. Jednalo se ale vždy o léčbu, o které věděli a se kterou souhlasili všichni členové rodiny. Jestliže se tedy dotýkal poškozené na intimních místech, nebylo to za účelem a v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení. To, že jeho léčba byla úspěšná, by podle dovolatele měla potvrzovat i lékařská zpráva. Neúplnost dokazování obviněný spatřuje i v tom, že nebylo vypracováno k návrhu obhajoby odborné vyjádření nebo znalecký posudek z oboru gynekologie.

11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2024, č. j. 2 To 45/2024–475, tak i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta uvádí, že obviněný v dovolání nesprávně označil dovolací důvod, neboť přehlédl novelu trestního řádu účinnou od 1. 1. 2022. Námitky, které podřadil pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve starém znění, je třeba nově posuzovat podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (nesprávné hmotněprávní posouzení) a současně i podle nového znění písm. g), které se vztahuje ke skutkovým zjištěním a procesním vadám.

13. Obviněný namítá, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkami. Je však třeba konstatovat, že uvedený soud postupoval v souladu s judikaturou, když odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně. Námitky obviněného byly opakováním obhajoby, s níž se již nalézací soud vypořádal. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu i ESLP není soud druhého stupně povinen reagovat na každou jednotlivost, pokud jeho rozhodnutí tvoří logický a přesvědčivý celek. Námitka obviněného tak není důvodná.

14. Obviněný napadá hodnocení důkazů, avšak soud prvního stupně provedl komplexní dokazování a přesvědčivě odůvodnil, proč považuje výpověď nezletilé poškozené za pravdivou. Její výpověď byla konzistentní a podpořená dalšími důkazy, včetně znaleckého posudku PhDr. Záhorské, která potvrdila schopnost poškozené události správně vnímat a reprodukovat. Znalkyně nepřekročila rámec svých oprávnění, když hodnotila psychologická kritéria věrohodnosti. Výpověď poškozené byla dále podpořena svědectvím její matky, učitelky a odborníků z krizového centra. Soud se vypořádal i s rozpory ve výpovědích a správně určil čas a místo skutku.

15. Soud nepochybil, když využil postup podle § 102 tr. ř. a nepřistoupil k opakovanému výslechu nezletilé poškozené. Vzhledem k jejímu věku, povaze trestné činnosti a vztahu k obviněnému (otci) bylo přehrání záznamu výslechu z přípravného řízení nejšetrnějším řešením. Výslech proběhl za účasti státní zástupkyně, zmocněnce, pracovnice OSPOD Úřadu Městské části Praha-střed a obhájce, který měl možnost klást otázky. Nešlo tedy o porušení práv obviněného, a opakovaný výslech nebyl nutný. Ustanovení § 102 tr. ř. slouží k ochraně dětí, a jeho použití nelze omezovat pouze požadavky čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Opakovaný výslech dítěte je přípustný jen ve výjimečných, skutečně nutných případech, což v dané věci s ohledem na důkazní situaci nenastalo.

16. V projednávané věci nelze hovořit o opomenutých důkazech. Soudy obou stupňů se s důkazními návrhy obviněného řádně vypořádaly a své rozhodnutí náležitě odůvodnily. Výslech MUDr. Henzla byl odmítnut jako nadbytečný, neboť jeho lékařská zpráva již byla součástí spisu. Stejně tak nebyl proveden znalecký posudek z gynekologie, protože výpověď poškozené neobsahovala konkrétní údaje o hloubce zásahu prstu do její vagíny, a obviněný sám připustil zavádění předmětů do genitálu poškozené v souvislosti s údajnou léčbou.

17. Právo obviněného na obhajobu nebylo porušeno tím, že mu nebyla poskytnuta delší doba na přípravu závěrečné řeči. Z protokolu vyplývá, že mu bylo poskytnuto 20 minut na poradu s obhájcem, což je dostačující. Obsah závěrečné řeči navíc nelze použít jako důkaz.

18. Obviněný tvrdí, že mu nebyly poskytnuty zvukové záznamy z hlavního líčení, avšak z žádného protokolu nevyplývá, že by o ně skutečně požádal. Tato žádost není doložena ani v odvolacím řízení a obviněný ji nijak nekonkretizuje, zejména pokud jde o údajné nesoulady mezi záznamem a protokolem.

19. Obviněný namítá nesprávné posouzení subjektivní stránky trestného činu znásilnění. Tyto námitky však nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť vycházejí z jeho vlastní interpretace důkazů, která se liší od hodnocení provedeného soudy. Nejde tedy o právní, ale skutkovou polemiku.

20. Obviněný se mylně domnívá, že od jeho názoru odlišné skutkové závěry soudů porušují princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. Tyto zásady se však uplatní pouze tehdy, pokud po vyhodnocení důkazů zůstávají pochybnosti o skutkovém ději. V projednávané věci však soudy žádné takové pochybnosti neměly.

21. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Posouzení dovolání

23. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že obviněný chybně uplatnil dovolací důvod, neboť při jeho vymezení obsahově popsal důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně označil ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak uvádí státní zástupkyně v jejím vyjádření, dovolatel zřejmě pominul novelizaci trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se kterou byl důvod dovolání spočívající v chybnosti hmotněprávního posouzení skutku či jiného aspektu věci přesunut pod písm. h) daného ustanovení. Obsahově však námitky dovolatele spadají především pod dovolací důvod nyní upravený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřují do oblasti dokazování. S ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces Nejvyšší soud přistoupil k posouzení předmětného dovolání benevolentně a jednotlivé námitky bude hodnotit i prizmatem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho nynějším znění.

24. Lze připomenout, že k naplnění dovolacích důvodů, jejichž uplatnění ve věci dovolatele Nejvyšší soud s ohledem na jeho konkrétní dovolací námitky zvažoval, dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

25. Podstatnou část námitek obviněného lze podřazovat pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Jedná se především o výhrady k hodnocení věrohodnosti poškozené a svědkyně L., resp. jejich výpovědí, které jsou podle obviněného rozporné zejména stran časového průběhu skutku, užitých sexuálních praktik, případně chování obviněného ve společné domácnosti. Na podporu svého tvrzení pak vznesl námitky, které jsou v podstatě obsahově shodné s těmi, jež uplatnil v předcházejících stadiích trestního řízení, a na něž ve svých rozhodnutích reagovaly soudy obou stupňů, byť soud odvolací tak učinil velmi stručně (k tomu dále viz níže).

26. Podstatou dovolací argumentace obviněného je pokračující (a obsahově se opakující) polemika s hodnocením důkazů soudem prvního stupně a se skutkovými závěry, které z provedených důkazů vyvodil. Není úkolem dovolacího soudu, aby opětovně důkazy provedené soudem hodnotil, nýbrž to, aby na podkladě dovolací argumentace zvážil, zda se hodnotící postupy soudů nižších stupňů nepříčí požadavkům plynoucích z § 2 odst. 6 tr. ř., resp. zda z provedených důkazů dovozené skutkové závěry neodporují požadavku § 2 odst. 5 tr. ř. Tak by tomu bylo, pokud by hodnocení důkazů soudy nižších stupňů bylo libovolné, a kdyby rozpor se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku, byl zjevný v tom smyslu, že zjištění „nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21).

27. Takto extrémní rozpor je však možné konstatovat pouze ve vztahu ke zjištěním vyplývajícím z komplexního zohlednění všech ve věci provedených důkazů. Nelze tak činit pouze vytrháváním dílčích poznatků z relevantního důkazního kontextu, jejich izolovaným srovnáváním a následným trváním na tom, že ve věci existuje mnoho jednotlivých extrémních rozporů. To však činí právě obviněný, když proti sobě staví především jednotlivá tvrzení poškozené a svědkyně L., aniž by zohlednil jejich vzájemné souvislosti i návaznost na zbylou důkazní materii. Tou jsou míněny zejména výpovědi svědkyň K., T. a N., znalecké posudky k duševnímu stavu poškozené a dovolatele, zpráva oddělení péče o děti a rodinu Úřadu Městské části Praha 6, zprávy z dětského krizového centra či základní školy poškozené. Postačí tak odkázat zejména na body 17. až 20. rozsudku soudu prvního stupně, v němž se těmito dovolatelem opakovaně tvrzenými rozpory soud důkladně zabýval a přesvědčivě vyložil, proč jeho výhradám nepřisvědčil.

28. Především je vhodné zopakovat závěr soudu, že dílčí (nikoliv rozhodné) odchylky mezi výpovědí poškozené a její matky svědkyně L. nesnižují jejich věrohodnost, ale v jistém smyslu ji dokonce podporují. Svědčí to totiž o tom, že poškozená nebyla kupříkladu instruována o tom, co má vypovídat. Pokud jde o některé rozdíly v popisu sexuálních praktik, kterých se měl obviněný na poškozené dopustit, tak to koresponduje se šokem, ve kterém byla svědkyně L., když se jí poškozená svěřila, i s tím, že poškozená byla dítětem, které jednání obviněného plně nerozumělo. Tomu odpovídal i její popis daného sexuálního napadání. V rozhodující míře se však dané výpovědi shodovaly, ať už se jednalo o způsob protiprávního jednání obviněného, či i ve vztahu k obecnému vymezení časového průběhu skutku (k tomu viz bod 18. odsuzujícího rozsudku).

29. Obdobný závěr lze činit ohledně námitky obviněného, že u něj absentovala subjektivní stránka, protože se měl genitálií poškozené dotýkat v souvislosti s její léčbou. Jedná se o zcela spekulativní poukaz, který má primárně procesní povahu, neboť závisí na prvotním zpochybnění skutkových zjištění. Uvedená výhrada je totiž založena na předpokladu, že poškozené sahal na intimní partie pouze v souvislosti s mazáním mastí apod. V kontextu této námitky dovolatel zcela pomíjí, že mu je kladeno za vinu zcela jiné jednání, které se ani neblíží jím popisované údajné péči o poškozenou. Jedná se o sexuální praktiky jako olizování jejího genitálu, digitální penetraci pochvy či masturbace jeho penisu poškozenou. Tyto skutkové závěry přitom zpochybněny nejsou. I kdyby tedy dovolatel skutečně krom uvedených sexuálních praktik o poškozenou pečoval jím popsaným způsobem, nic by to na věci nezměnilo.

30. Zmiňuje-li obviněný, že soud pochybil, pokud neprovedl důkaz výslechem MUDr. Henzla k otázce zdravotních problémů poškozené, či znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie, dostačuje uvést, že na tyto důkazní návrhy (jakož i další návrhy na doplnění dokazování) soud reagoval v bodě 15. odůvodnění jeho rozsudku. Označil je za nadbytečné, a proto je zamítl. V případě výslechu MUDr. Henzla zmínil, že již provedl důkaz lékařskou zprávou jmenovaného lékaře a poznatky z ní plynoucí zohlednil při zjišťování skutkového stavu. Gynekologický znalecký posudek by přitom – vzhledem k soudem již zjištěným okolnostem – neměl, co nového přinést pro nezbytná skutková zjištění. V kontextu důkazní situace nelze tomuto postupu nic vytknout. Soud prvního stupně zcela logicky zdůvodnil, proč dané důkazy neprovedl. Ostatně obviněný ani nenamítá, že by se snad mělo jednat o tzv. opomenuté důkazy v tom smyslu, že by kupříkladu nedošlo k dostatečnému odůvodnění zamítnutí jeho důkazních návrhů. Jeho poukaz na neprovedení důkazu tak ani nesplňuje požadavek, který na dovolací argumentaci (tj. osvědčení toho, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) klade zákonné vymezení třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

31. Požadavek na uplatnění pravidla in dubio pro reo nelze spojovat s tím, že představy obviněného ohledně vyznění důkazního řízení se liší od skutkových zjištění soudů, které mají dostatečnou oporu v provedených důkazech. V situaci, že soudy pochybnosti o skutkových zjištěních, která lze spolehlivě z provedených důkazů dovodit, nemají, nepřichází v úvahu užití uvedeného pravidla, resp. s ním souvisejícího principu presumpce nevinny. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech dostatečné ukotvení a tato rozhodně nelze označit za extrémně rozporná, resp. za zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.

32. Dovolatel se dále domnívá, že výpověď poškozené realizovaná v přípravném řízení dne 13. 2. 2023, která byla v hlavním líčení přehrána jako videozáznam postupem podle § 102 odst. 2 tr. ř. (ve spojení s § 102 odst. 1 tr. ř.), je procesně nepoužitelná. Dovolatel však v podstatě procesní nepoužitelnost dané výpovědi ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenamítá. Svoji výhradu totiž primárně zakládá na tvrzení, že k opětovnému výslechu poškozené v hlavním líčení mělo dojít kvůli nedostatečné důkazní situaci a rozporům týkajícím se výpovědi poškozené. Takové námitce nelze přisvědčit již proto, že Nejvyšší soud, jak je rozvedeno výše, neakceptuje výhrady obviněného o tom, že by údaje poškozené obsažené v dané výpovědi byly extrémně rozporné mezi sebou či ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům. Za takové situace je naprosto v pořádku, že soudy respektovaly v ustanovení § 102 tr. ř. vyslovený požadavek šetrnosti k vyslýchanému svědkovi mladšímu osmnácti let. V projednávané věci je třeba na uvedeném požadavku trvat o to více, jelikož se zde jednalo o výslech oběti trestné činnosti páchané na ní jejím otcem, což značně zvyšuje riziko potenciální traumatizace (sekundární viktimizace) opakováním takového výslechu.

33. Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že právo obviněného na spravedlivý proces není a priori nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to ani právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v čl. 32 odst. 1 Listiny, tak i v Úmluvě o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.) – srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 9. 4. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 31/96. Ustanovením § 102 tr. ř. se realizuje právě tato zvýšená ochrana dětí, proto jeho uplatnění nelze podmiňovat jen hlediskem ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. [PÚRY, František. § 102 (Výslech dítěte). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1503.] Uvedené samozřejmě neznamená, že by nebylo při výslechu svědka mladšího osmnácti let v přípravném řízení třeba vůbec dbát na zachování kontradiktornosti dokazování a optimalizaci průběhu takového výslechu s ohledem na ni. Ve věci dovolatele však tento jeho zájem byl zohledněn dostatečně, neboť výslechu se účastnil jeho obhájce, který mohl poškozené klást otázky prostřednictvím orgánu činného v trestním řízení podle § 102 odst. 3 tr. ř.

34. Uvedená zjištění v kontextu s právní úpravou týkající se dokazování výslechem osoby mladší než osmnáct let obsaženou v trestním řádu a rovněž právní úpravou obsaženou v zákoně č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů, ústí do závěru, že dovoláním napadené usnesení, resp. jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, není zatížen vadou odpovídající druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

35. Podle obviněného soudy dále pochybily, když akceptovaly závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, PhDr. Záhorské, Ph.D., ohledně specifické věrohodnosti poškozené. S obviněným lze souhlasit v jeho tvrzení, že znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů z hlediska jejich věrohodnosti, resp. pravdivosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR z 8. 7. 1980, sp. zn. Tzv 17/80, publikované pod č. 33/1981 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze 4. 6. 1986, sp. zn. 1 Tzf 3/86, publikované pod č. 12/1987 Sb. rozh. tr.). To ostatně přímo vyplývá z § 107 odst. 1 tr. ř., případně obecněji ze zásady volného hodnocení důkazů vyjádřené v § 2 odst. 6 tr. ř., podle které je hodnocení důkazů úkolem právě pro orgány činné v trestním řízení (a contrario tedy nikoliv pro znalce).

36. Pro posouzení předmětné námitky je však nutné nejdříve vyložit, co je v označených ustanoveních, resp. související judikatuře, míněno pojmem „hodnocení důkazů“. Trestní řád jeho legální definici neobsahuje. V teorii i praxi uplatňovaná vymezení tohoto termínu ovšem mají společné znaky, podle nichž se jedná o závěrečný rozumový a myšlenkový postup, kterým subjekt (orgán činným v trestním řízení) hodnotí závažnost, zákonnost a pravdivost důkazů (Bruna, E. Otázky právního procesu. Praha: Leges, 2010, s. 179.; Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna, T. Trestní právo procesní. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 346.).

37. Znalecká činnost se nutně dotýká hodnocení informací, které jsou obsaženy v jednotlivých pramenech důkazů (tj. zdrojů obsahujících důkazními prostředky získávané informace – důkazy), nicméně toto hodnocení probíhá výhradně v odborné rovině omezené profesní způsobilostí znalce. Znalec tedy například při prohlídce těla podle § 114 tr. ř. či prohlídce a pitvě mrtvoly podle § 115 tr. ř. hodnotí určité skutečnosti zjištěné na těle osoby, nebo její mrtvole, případně zkoumá závěry jiných znaleckých posudků v rámci revizního posudku, a to vždy optikou svého odborného zaměření. Takové odborné hodnocení je běžnou součástí znalecké práce a nelze je směšovat s hodnocením důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 a § 107 odst. 1 tr. ř., jak bylo popsáno výše.

38. K hodnocení důkazů podle označených ustanovení trestního řádu dochází až v rámci působení orgánů činných v trestním řízení, kdy tyto orgány důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souvislostech, a to z hlediska jejich upotřebitelnosti, přípustnosti a pravdivosti. Na tomto podkladě pak činí závěry významné pro rozhodnutí ve věci. Naproti tomu znalec vytváří nový poznatek odborného charakteru, který se sám stává důkazem, jehož obsah a význam je dále hodnocen výhradně orgány činnými v trestním řízení.

39. Ani při posuzování tzv. specifické věrohodnosti výpovědi, nelze bez dalšího uzavřít, že by se znalec dopouštěl nepřípustného hodnocení důkazů, pokud odbornými psychologickými metodami pouze zkoumá, zda výpověď nese určité znaky věrohodnosti, a tento poznatek předává orgánům činným v trestním řízení k jeho hodnocení v souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Výsledek takového posudku může být pro orgány činné v trestním řízení vodítkem při posuzování věrohodnosti vyslýchané osoby stran jí podaných konkrétních údajů, nikoliv nahrazením finálního závěru v tomto směru. Řečeno jinými slovy, znalec neposkytuje konečné hodnocení toho, jak proběhl skutkový děj, ani se nesnaží sám autoritativně rozhodovat či orgánům činným v trestním řízení diktovat závěry o pravdivosti dané výpovědi. Vytváří odborný poznatek, který je teprve podroben hodnocení v rámci celkové důkazní situace. K porušení povinnosti soudu hodnotit důkazy ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. by tak docházelo až v případě, kdyby soud rezignoval na vlastní posouzení důkazní situace a pouze slepě přijal závěry poskytnuté znalcem nebo kdyby akceptoval poznatky znalce vymykající se jeho odbornému zaměření.

40. Ve věci dovolatele však k takovému pochybení nedošlo. Jak vyplývá z odsuzujícího rozsudku (jeho bod 10.), znalkyně poskytla odborné psychologické poznatky mj. o tom, že se „… poškozená k vyšetřovanému jednání … … vyjadřuje konstantně, přiměřeně obsažně, se sklony unikat ze zátěžové situace. Při popisu události jsou přítomny výrazné autentické prožitky, úzkost, nejistota, stud, zhnusení, zklamání, intrapsychické tenze, zčervenání, pláč, hyperventilace. Drobná proměnlivost v detailech odpovídá přepracování informací v průběhu znovuvybavování a reprodukce. Popis vyšetřované události poškozená sděluje bez pochopení toho samotného prožívaného děje, nezná podrobný průběh sexuálního aktu, sexuální reakce muže ani následné vyvrcholení. … Znalkyně na dotazy uvedla, že nezjistila žádné znaky, které by svědčily pro namemorování, prožitky sdělované poškozenou byly doprovázeny i vegetativními projevy, které odpovídají tomu, že dané události mají podstatu v paměťovém základu, že byly prožity“.

41. Z uvedeného jasně vyplývá, že znalkyně poskytla soudu údaje o psychologických aspektech vyjadřování poškozené o projednávaném skutku, což je zcela v její kompetenci. Povinností soudu pak bylo takto opatřené informace hodnotit způsobem shora popsaným (§ 2 odst. 6 tr. ř.), což učinil, jak vyplývá z bodu 17. jeho rozsudku. V něm vyložil, že závěr o věrohodnosti poškozené je podložen nejen předmětným znaleckým posudkem, ale i dalšími důkazy, jako jsou výpovědi svědkyň L., K. a podpůrně i výsledky znaleckého zkoumání duševního stavu obviněného a výpověďmi jeho bývalých partnerek svědkyň T. a N. Uvedené důkazy soud hodnotil důkladně, při zohlednění jednotlivých jejich souvislostí. Rozhodně tedy nelze tvrdit, že by ve věci dovolatele došlo k nepřípustnému hodnocení důkazů znalkyní PhDr. Záhorskou, Ph.D. či podávání právních závěrů z její strany, které by soud bez dalšího přijal.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

42. Jak plyne z výše uvedeného (bod 24.), tento dovolací důvod je určen k nápravě vad nastalých při právní kvalifikaci skutku, či při hmotněprávním posouzení jiné skutečnosti významné pro rozhodnutí (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení). Za námitku odpovídající první alternativě tohoto dovolacího důvodu by bylo možno považovat výhradu nesprávnosti závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným, avšak to pouze za předpokladu, že by byla uplatněna ve vztahu ke skutkovému zjištění, jež se stalo předmětem právního posouzení. Vyjádřeno jinými slovy, dovolatel na podkladě tohoto dovolacího důvodu nemůže uplatňovat námitky skutkového charakteru [k čemuž je určen dovolací důvod podle písm. g)] a na jejich podkladě, resp. z nich dovozovaných jiných skutkových závěrů namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Své výhrady musí činit na podkladě zjištění, která soud ve svém rozsudku (zejm. v tzv. skutkové větě výroku o vině) učinil.

43. Již výše (bod 29.) dovolací soud vyložil, že své tvrzení o absenci subjektivní stránky trestného činu (úmyslného zavinění) založil obviněný na předestření vlastní skutkové verze zcela odlišné od té, která se stala předmětem právního posouzení. Nevyšel ze skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a své námitky tak nevznesl vůči hmotněprávní subsumpci zde popsaných skutkových zjištění. Tím se ovšem zcela rozešel s tím, co zákon po dovolateli požaduje, má-li úspěšně uplatnit tento dovolací důvod.

IV./3. K námitkám nepodřaditelným pod žádný z důvodů dovolání

44. Podle obviněného došlo k porušení jeho práva na obhajobu, protože mu nebyl poskytnut dostatečný čas na přípravu závěrečné řeči, když za tímto účelem nebylo hlavní líčení odročeno. K tomuto Nejvyšší soud připomíná, že podle § 216 odst. 1 tr. ř. předseda senátu po prohlášení dokazování za skončené uděluje slovo k závěrečným řečem, aniž by byla stanovena jakákoliv povinnost odročovat za tímto účelem hlavní líčení. Uvedené ustanovení je potřeba vykládat v souvislosti s čl. 8 odst. 2 Úmluvy a čl.

40 odst. 3 Listiny, které stanoví, že obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Lze si tedy sice představit situaci, kdy k takovému odročení dojde, a to například při skončení dokazování v pozdních hodinách, což by neumožňovalo přednesení závěrečných řečí v rozumné denní době, či třeba v situaci, kdy došlo k rozsáhlému doplnění dokazování, na které by musel obviněný (jeho obhájce) reagovat. Nicméně na takový postup není právní nárok a řídí se pouze rozhodnutím předsedy senátu podle okolností daného případu.

45. Podle předsedkyně senátu v právě projednávané věci taková ani jiná obdobná zvláštní situace nenastala, s čímž Nejvyšší soud souhlasí. Obhájce obviněného Mgr. Svoboda mu byl ustanoven na počátku trestního řízení dne 11. 1. 2023 a dne 13. 1. 2023 tento udělil substituční plnou moc Mgr. Hulánovi, který byl, stejně jako dovolatel, přítomen u všech hlavních líčení (25. 3. 2024 – č. l. 319 a násl., 26. 3. 2024 – č. l. 364, 27. 3. 2024 – č. l. 407). Oba tudíž sledovali celý průběh dokazování. Z uvedených datací rovněž vyplývá, že hlavní líčení byla konána ve třech po sobě jdoucích dnech, přičemž nelze konstatovat, že by rozsah nebo komplexita dokazování byla natolik vysoká, aby obhajoba nutně potřebovala odročení hlavního líčení kvůli přípravě závěrečných řečí.

Konkrétně v rámci posledního hlavního líčení před skončením dokazování navíc došlo pouze k poměrně stručným výslechům znalců PhDr. Weisse a PhDr. Záhorské, které rozhodně nevytvářely nutnost rozsáhlé přípravy na závěrečnou řeč. Pro úplnost lze dodat, že na rozdíl od tvrzení obviněného soud jeho návrh na odročení hlavního líčení zamítl (č. l. 412, 416). Poukázal na to, že na možnost skončení dokazování upozorňoval již při předchozím hlavním líčení, a přesto umožnil obhájci dvaceti minutovou poradu s obviněným k přípravě závěrečné řeči.

Nejvyšší soud má tudíž za to, že soud prvního stupně postupoval zcela v souladu s ustanoveními trestního řádu, a to při respektování základních práv dovolatele. Jinak řečeno, v tomto případě nelze shledávat jakékoliv okolnosti zvláštního zřetele hodné, jež by měly za následek porušení práva obviněného na obhajobu, pokud nedošlo k odročení hlavního líčení pro účely přednesu závěrečných řečí. Obecně lze zmínit, že za situacích srovnatelných s věcí posuzovanou, má být obhajoba schopna přednést závěrečnou řeč ihned po skončení dokazování.

Splnění tohoto předpokladu ve věci dovolatele (a tím i realizaci obhajovacího práva ve smyslu působení na soud přednesem vlastní argumentace před jeho rozhodnutím) lze dovozovat ze skutečnosti, že jak obhájce dovolatele, tak i obviněný sám byli po shora zmíněném přerušení hlavního líčení schopni přednést poměrně rozsáhlé a podrobné závěrečné řeči, včetně přednesu posledního slova obviněným (č. l. 416–425).

46. Obviněný stručně zmiňuje, že mu odvolací soud neposkytl zvukové nahrávky z hlavních líčení, ačkoliv o to žádal. Tato námitka rovněž není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů, přičemž je formulována velmi stroze, aniž by obsahovala např. údaj o čase či místě takové žádosti. Z protokolu o veřejném zasedání případně jiných dokumentů ve spise nevyplývá, že by takovou žádost podal. Vzhledem k nekonkrétnosti uvedené námitky se jí Nejvyšší soud nemohl hlouběji zabývat. Ve vztahu uvedenému pouze podotýká, že v řízení o dovolání se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle nějž „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Pokud takový závěr platí pro výhrady formálně podřaditelné pod některý z důvodů dovolání, pak je tím spíše uplatnitelný na situaci, kdy dovolatel vznáší námitky, které pod žádný z důvodů dovolání subsumovat nelze.

47. Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud dostatečné neodůvodnil svoje rozhodnutí, jelikož se nevypořádal se všemi jeho námitkami, lze uvést následující. Jak v dovolacím tak předtím v odvolacím řízení obviněný převážně opakoval svoji obhajobu, přičemž k takové situaci například i Ústavní soud v jeho usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s ESLP zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, a to s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku, jakož i v řadě jiných svých rozhodnutí. Byť je možné souhlasit, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu je poměrně stručné, považuje to Nejvyšší soud za pochopitelné vzhledem k tomu, že obhajoba dovolatele byla vyvrácena již soudem prvního stupně.

48. Pouze pro úplnost je vhodné dodat, že ačkoliv obviněný zmiňuje porušení jeho práva na spravedlivý proces, tak Nejvyšší soud takové pochybení v jeho věci neshledal. Za nezbytné přitom považuje připomenout, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyla zjištěna libovůle v rozhodování či jiné hrubé procesní pochybení, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování. Sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku či že nesouhlasí s jinými aspekty dokazování, ačkoliv jeho průběh vyhovoval procesním předpisům, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.

V. Způsob rozhodnutí

49. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání v rozhodující míře uplatnil námitky, které se s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. věcně rozešly. Námitky podřaditelné pod dovolacího důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyly shledány opodstatněnými.

50. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného, jako celku, rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

51. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.

52. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Jak plyne z textu tohoto rozhodnutí, nad rámec nezbytného se v něm dovolací soud vyslovil i k těm námitkám obviněného, které vůbec pod zákonné důvody dovolání podřadit nelze.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 7. 2025

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu