6 Tdo 339/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26.
března 2008 o dovoláních, která podali obviněný Z. T., a v jeho prospěch
nejvyšší státní zástupkyně, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 23. 8. 2007, sp. zn. 5 To 356/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 93/2006, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 5 To 356/2007, a rozsudek
Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 4. 2007, sp. zn. 4 T 93/2006.
Současně s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Děčíně p ř i k a z u
j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 4. 2007, sp. zn. 4 T 93/2006, byl
obviněný Z. T. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ublížení na
zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., jehož se měl podle skutkových zjištění
jmenovaného soudu dopustit tím, že „dne 7. 6. 2005 kolem 22.00 hodin ve V. Š.,
okr. D. ve V. ul. na zahradě u domu čp. fyzicky napadl poškozeného M. P.,
kterého neustanoveným klackem opakovaně udeřil do hlavy, obličeje a hrudníku a
způsobil mu zlomeninu kořene nosu, tržně zhmožděnou ránu v levé temenní krajině
hlavy o délce 6 cm zasahující ke kosti, lehký otřes mozku, zhmožděniny na
zádech vpravo nad lopatkou, níže na hrudníku, oděrky na kolenou a pravém lokti,
kdy zranění si vyžádalo hospitalizaci v nemocnici do 8. 6. 2005 a následně
vyřazení z běžného způsobu života na dobu 3 týdnů“. Za tento trestný čin byl
odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti
měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst.
1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit V. z. p., Ú. p. D., M. na náhradě
škody částku 3.411,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. 8.
2007, sp. zn. 5 To 356/2007, jímž podle § 256 tr. ř.
toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podali obviněný a v
jeho prospěch nejvyšší státní zástupkyně dovolání. Obviněný uplatnil dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejvyšší státní zástupkyně
dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že již v
průběhu řízení před soudem prvního stupně zaujal jednoznačné stanovisko, že se
nedopustil trestného jednání, neboť šlo o nutnou obranu proti útoku ze strany
pana M. P. Připomněl, že svědeckou výpovědí F. K. bylo prokázáno, že již před
samotným incidentem jej chtěl M. P. napadnout v restauraci. K napadení pak
skutečně došlo na soukromém pozemku obviněného. V souvislosti s tím obviněný
vytkl soudům obou stupňů, že nesprávně zhodnotily výpověď svědkyně I. P., o
kterou také opřely svoje rozhodnutí. Svědkyně, která sice u soudu tvrdila, že
byla přítomna u konfliktu a vše viděla, se druhého dne po události před svědky
P. a P. vyjádřila tak, že nic neví, nic si nepamatuje, protože byla opilá. Dále
obviněný zdůraznil, že soud se nevypořádal se zjištěnou a prokázanou
skutečností, že M. P. jej (obviněného) napadl na jeho (obviněného) pozemku,
přičemž on (obviněný) pouze odvracel, a to opakovaně, přímý fyzický útok
jmenovaného. M. P. sice utrpěl zranění, zraněn však byl i sám obviněný (z
důvodů, jež logicky vyložil, nevyhledal ošetření), což soudy zcela pominuly.
Přitom bez výhrad přijaly jako hodnověrné tvrzení M. P., že zbraně, jež měl při
fyzickém konfliktu u sebe, nepoužil a použít ani nechtěl. Obviněný pak vyzdvihl
skutečnost, že s ohledem na kriminální minulost M. P. měl důvodnou obavu o svůj
život a zdraví, stejně jako o svůj majetek. Bránil se a jeho jednání lze
posuzovat jako nutnou obranu podle § 13 tr. zák. (odkázal přitom na nález
Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. ÚS 433/02).
V následující části odůvodnění dovolání obviněný upozornil i na skutečnost, že
v souvislosti s předmětným incidentem probíhalo další trestní řízení, v němž
byl M. P. stíhán a posléze odsouzen (rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne
20. 8. 2007, sp. zn. 23 T 149/2006) pro trestný čin poškozování cizí věci podle
§ 257 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil poškozením osobních vozidel
obviněného. V souvislosti s tím poznamenal, že podle odůvodnění zmíněného
rozsudku se výpověď svědkyně I. P. liší od výpovědi, kterou učinila v trestním
řízení vedeném proti němu (obviněnému). Zejména však zdůraznil, že v tomto
(dalším) trestním řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že ke vzájemnému
incidentu a potažmo poškození vozidel došlo přesně tak, jak popsal on
(obviněný).
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a
zprostil jej obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně v úvodu odůvodnění svého dovolání připomněla
rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž konkrétně uvedla argument odvolacího
soudu, jímž se tento vypořádal s námitkou obviněného o jeho jednání v nutné
obraně. Na jedné straně soud druhého stupně konstatoval, že z provedených
důkazů není pochyb, že poškozený celý incident vyvolal, na druhé straně však
uzavřel, že s ohledem na následky, k nimž na jeho tělesné integritě došlo,
nelze než tzv. obranu obžalovaného považovat za zjevně nepřiměřenou způsobu,
jakým bylo proti němu poškozeným zasahováno. Proto podle odvolacího soudu nemá
námitka o nutné obraně ve smyslu § 13 tr. zák. opodstatnění.
V návaznosti na uvedené nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, že s rozhodnutím
krajského soudu a citovanou úvahou, o niž výrok svého usnesení opřel, se nelze
ztotožnit. Krajský soud interpretuje podmínky nutné obrany obdobně, jak
vyplývaly ze znění trestního zákona účinného před 1. 1. 1994, podle něhož nešlo
o nutnou obranu tehdy, byla-li zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku.
Trestní zákon ve znění účinném nyní i v době činu však v ustanovení § 13 větě
druhé uvádí, že nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená
způsobu útoku. Jde o pojmově odlišnou situaci, v níž současné znění trestního
zákona dovoluje oproti předešlé úpravě intenzivnější obranu občana proti
bezprávnému trvajícímu útoku ohrožujícímu jeho tělesnou integritu. Krajský soud
však vyložil podmínky nutné obrany zúženě oproti zákonné definici a dospěl-li k
závěru, že nutná obrana ze strany obviněného byla pouze „zjevně nepřiměřená“,
vyhovovala tato míra obrany požadavkům § 13 tr. zák. a v tom případě neměl být
odsuzující rozsudek potvrzen. Jak v nedávné době judikoval též Nejvyšší soud
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), v případě tzv. intenzivního excesu
(o který by se mělo podle odvolacího soudu jednat i v tomto případě) o nutnou
nejde jen tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá
všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku. Pouhá nepřiměřenost
jednání obránce zde tedy nestačí, nejde-li o nepřiměřenost (vůči způsobu útoku)
zcela zjevnou, a to z hlediska obránce. Takový závěr však odvolací soud
neučinil a vycházel pouze z rozsahu poranění zjištěných u poškozeného, což
nelze mít za kritérium rozhodné pro závěr o nutné obraně, přičemž ani nebylo
přesně rozlišeno, která zranění mu způsobil obviněný a která mohla vzniknout
jinak (pádem na hromadu dřeva), jak o něm vypověděl obviněný.
V souvislosti s rozvedenými skutečnostmi nejvyšší státní zástupkyně shledala,
že krajský soud ani ve skutečnosti žádný náležitý právní závěr učinit nemohl,
protože řízení před soudem prvního stupně je zatíženo extrémním nesouladem mezi
obsahem provedených důkazů, popisem skutkového stavu uvedeným v rozsudku a
právním posouzením věci. Při zjišťování skutečného stavu věci měl nalézací soud
k dispozici dvě kontradiktorně vyznívající skupiny důkazů, na jejich náležitou
komparaci však zcela rezignoval a důkazy významné pro posouzení věrohodnosti
tvrzení obou aktérů incidentu (kteří spolu již v minulosti měli nesrovnalosti)
odmítl jako bezvýznamné. Nejvyšší státní zástupkyně přitom zrekapitulovala
výpovědi obviněného, poškozeného M. P. a svědkyně I. P. s tím, že soud prvního
stupně jako bezvýznamné odmítl svědectví osob, které sice nebyly svědky
konfliktu samého, ale vnímaly skutečnosti významné pro posouzení skutkového
děje, a to svědků P., P. a K. Soud tyto významné okolnosti nebral vůbec na
zřetel a nezabýval se v této souvislosti ani osobní charakteristikou obou
aktérů, ani skutečností, že k incidentu došlo na zahradě bydliště obviněného, a
že to byl právě obviněný, kdo přivolal policii. Nic z těchto skutečností se
neocitlo ani v popisu skutku, který tak neodráží reálná zjištění vyplynuvší z
dokazování před soudem prvního stupně, přestože soud tyto významné okolnosti
popisuje v rekapitulaci provedených důkazů v rámci odůvodnění rozsudku. Soud se
spokojil pouze s nekritickým a zcela paušálním převzetím vývodů znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a veškerá zranění
zjištěná na těle poškozeného připsal útoku obviněného, aniž by blíže zkoumal
průběh incidentu a další možnosti vzniku jednotlivých zranění.
Krajský soud sice připustil, že útočníkem byl poškozený P., jak odpovídá
výslednému dojmu z provedeného dokazování, ale již se nezabýval obhajobou
obviněného, že to byl on, kdo byl napaden, a že se pouze bránil. Přitom tvrzení
obviněného, že jednal v nutné obraně, lze vyloučit pouze objasněním povahy
útoku (jenž přišel, jak konstatoval odvolací soud, ze strany poškozeného) a
komparací tohoto útoku se způsobem obrany, který zvolil obviněný (resp.
napadený). Této povinnosti nezbavuje soud ani to, že obviněný zcela popíral, že
by se vůči poškozenému dopustil násilí, resp. že v řízení před soudem
nevypovídal. Z rozsudku soudu prvního stupně ani není zřejmé, že by se pokusil
objasnit případné následky jednání poškozeného na zdraví a majetku obviněného.
Ze všech shora vyložených skutečností plyne zjištění, že právní posouzení věci
soudem prvního stupně ostře kontrastuje se skutečnostmi zjištěnými v procesu
dokazování, které ani nebyly náležitě vtěleny do skutkové věty rozhodnutí, ani
na ně nebyl brán zřetel při právním hodnocení věci, zejména z pohledu zvolené
obhajoby obviněného, že jednal v nutné obraně. Za tohoto stavu je rozhodnutí
soudu prvního stupně vybudováno na nesprávném právním posouzení skutku,
kteréžto pochybení naplňuje dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Při existenci této vady zatěžující předcházející řízení postupoval
odvolací soud nesprávně, pokud zamítl odvolání obviněného, jež na tuto vadu
poukazovalo, čímž Krajský soud v Ústí nad Labem sám naplnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem nejvyšší státní zástupkyně navrhla,
aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř.
1. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8.
2007, sp. zn. 5 To 356/2007, předcházející rozsudek Okresního soudu v
Děčíně ze dne 20. 4. 2007, sp. zn. 4 T 93/2006, i další rozhodnutí na tato
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a
2. dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v
Děčíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby za podmínek § 265r odst. 1 tr.
ř. Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ, že by
Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou
dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a uložen mu trest.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Podle § 265d odst. 1 písm.
b) tr. ř. je osobou oprávněnou k podání dovolání i obviněný (pro nesprávnost
výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Obě dovolání, která
splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., byla podána ve
lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. (obviněný tak učinil prostřednictvím
svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.) a na místě
určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné
dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž jsou dovolání opírána, lze
považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená zejména v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé,
popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem
hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V návaznosti na tyto skutečnosti je třeba konstatovat, že v posuzované věci
uplatněné dovolací námitky směřují zčásti do oblasti skutkových zjištění. Oba
dovolatelé totiž dovolací argumentaci zakládají rovněž na výtkách vůči postupu
soudů při hodnocení provedených důkazů a vůči jejich skutkovým závěrům.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolateli
spatřován zčásti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §
2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Se zřetelem k výše rozvedeným teoretickým východiskům
nelze naznačené námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod subsumovat.
Z podstatné části však je třeba označit námitky uplatněné v dovoláních z
pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně
relevantní.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
V posuzované věci o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud
druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání)
rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených
zákonem (nutno ovšem dodat, že nejvyšší státní zástupkyně naplnění této
alternativy ani nenamítala). Z hlediska druhé alternativy je třeba konstatovat,
že dovolací námitky sice dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř. (viz shora), dílem však byly uplatněny relevantně.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud, který neshledal důvod pro odmítnutí
dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř.
zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v
rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí
předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání jsou důvodná.
Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo
trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o
nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím
proti zájmu chráněnému trestním zákonem (viz ustanovení § 1 tr. zák. blíže
rozvedené v dalších ustanoveních trestního zákona), jednáním, jež by jinak bylo
trestným činem. Jelikož obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání
trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona ale naopak ve shodě s ním.
Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnosti i
jeho protiprávnost. Účelem nutné obrany je umožnit občanům ochranu vlastních
zájmů, ale i zájmů jiných osob, společnosti a státu. V souvislosti s tím je
nutno zdůraznit, že musí platit zásada, podle níž riziko vyvolané útokem nese
útočník a nikoli obránce.
Podle platného znění ustanovení § 13 tr. zák. nutná obrana předpokládá:
a) odražení přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný zákonem
b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Útokem se rozumí úmyslné jednání člověka (zpravidla konání, příp. též
opomenutí) - protiprávní čin, který však nemusí být nutně činem trestným. Útok
musí hrozit přímo (tj. bezprostředně) nebo trvat. Podle okolností případu musí
tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou,
nemusí však být neočekávaný. Útok nesmí být přerušen ani ukončen. Byl-li útok
přerušen nebo ukončen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v
úvahu. Pokud útok tvoří skutkovou podstatu trestného činu, může útok hrozit
přímo již ve stadiu přípravy nebo projevu úmyslu spáchat trestný čin, za
podmínky, že hrozí bezprostředně. Ukončení útoku není totožné s dokonáním
trestného činu. Limitní moment nutné obrany je dán okamžikem, kdy pominulo
nebezpečí pro zájmy chráněné trestním zákonem nebo tyto zájmy jsou již porušeny
a nehrozí nebezpečí dalších škod. Nutná obrana se proto připouští až do
dokončení trestného činu, u trestného činu trvajícího, pokud je protiprávní
stav udržován. Proti útoku, který je již dokončen není nutná obrana přípustná
(viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon, komentář – díl I., 6.,
doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck 2004, s. 122, 123).
Na tomto místě je třeba konstatovat, že soud prvního stupně se s otázkou, zda v
daném případě byly splněny podmínky nutné obrany podle § 13 tr. zák. prakticky
nijak nevypořádal. Poznamenal pouze, že „v daném případě užití tohoto
ustanovení nemá opodstatnění, neboť sám obž. T. vyloučil jakékoli napadení
poškozeného předmětem či nástrojem a uvedl, že se bránil toliko rukama, když
zjištěná zranění tak poškozenému nemohl způsobit.“ Takový přístup k aplikaci
citovaného zákonného ustanovení nelze akceptovat.
Toho si zřejmě byl vědom odvolací soud, který ve svém rozhodnutí uvedl:
„Námitka odvolání o nutné obraně ve smyslu § 13 tr. zák. nemá s ohledem na
provedené důkazy opodstatnění, byť není pochyb, že poškozený incident vyvolal,
s ohledem na následky, k nimž na jeho tělesné integritě došlo, nelze než tzv.
obranu obžalovaného považovat za zjevně nepřiměřenou způsobu, jakým bylo proti
němu poškozeným zasahováno.“
Z citovaného je evidentní, že odvolací soud vyšel ze zjištění, že poškozený M.
P. vedl útok vůči obviněnému, který se tomuto útoku bránil. Podle názoru
odvolacího soudu však u obviněného došlo k tzv. intenzivnímu excesu z nutné
obrany.
V daných souvislostech je však třeba již z formálního hlediska přisvědčit
nejvyšší státní zástupkyni, že odvolací soud interpretuje podmínky nutné obrany
obdobně, jak vyplývaly ze znění trestního zákona účinného před 1. 1. 1994,
podle něhož nešlo o nutnou obranu tehdy, byla-li zřejmě nepřiměřená povaze a
nebezpečnosti útoku. Podle trestního zákona účinného v době činu (i v současné
době) však je otázka přiměřenosti obrany jako druhé z výše vymezených podmínek
nutné obrany řešena odlišně.
V podrobnostech je třeba k této problematice zdůraznit následující skutečnosti.
U nutné obrany není, na rozdíl od krajní nouze podle § 14 tr. zák., podmínkou
subsidiarita (podmínkou nutné obrany není, že se bránící nemohl vyhnout útoku
jinak). Obrana ale nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a
vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být, má-li být způsobilá k
jistému odvrácení útoku bez rizika pro napadeného, silnější než útok. Nesmí být
však zcela zjevně (mimořádně hrubě, naprosto jednoznačně) přehnaná. Je přitom
na místě zmínit, že zákonem č. 290/1993 Sb. bylo upraveno znění ustanovení § 13
tr. zák. tak, že bylo zdůrazněno posuzování nutné obrany z hlediska
subjektivního stavu obránce, tedy jak se mu jevila v době hrozícího nebo
trvajícího útoku. Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu bylo jeho smyslem
rozšíření mezí nutné obrany, což v praxi znamená zúžení výčtu okolností, které
musí brát obránce v úvahu a tím jeho menší zatížení při rozhodování o způsobu
obrany. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k
subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin
útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. rozhodnutí publikované pod č. 15 v
sešitu č. 3 Bulletinu NS z roku 1984).
Pod pojem způsob útoku, který vyjadřuje nejen způsob provedení útoku, ale i
další okolnosti charakterizující posuzovanou událost (mj. osobu útočníka, jeho
vlastnosti a úmysly, jež se při útoku projevily, použité zbraně i hrozící
součinnost dalších osob doprovázejících útočníka, jakož i další okolnosti, za
nichž byl útok spáchán, a to za podmínky že je možno podřadit pod pojem „způsob
útoku“ a že byly známé i zcela zjevné poškozenému obránci), lze zahrnout jen
poměr intenzity útoku a obrany, nikoli už poměr hrozící a vzniklé škody neboli
poměr ohroženého a obětovaného právního statku [tzv. proporcionalita (viz D.,
A. N. koncepce nutné obrany /§ 13 tr. zák./. Bulletin advokacie, 1994, č. 1)].
Neznamená to ovšem, že poměr mezi ohroženým a obětovaným právním statkem
(chráněným zájmem) již nehraje vůbec žádnou roli, poněvadž zde musí být jistý
korektiv v případech mimořádného nepoměru ohrožených a obětovaných zájmů [viz
Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné (obecná část). Brno: Masarykova
univerzita, 1994]. Nutná obrana není proto zpravidla vyloučena neúměrností mezi
napadeným a obětovaným zájmem, neboť je možno beztrestně chránit i zájem nižší
kategorie nebo v konkrétním případě méně závažný, a to i obětováním zájmu
vyššího nebo v daném případě významnějšího (viz Solnař, V. Základy trestní
odpovědnosti. Praha: Academia, 1972). Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku,
není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu
vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná a kromě toho též,
je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu.
Trestní zákon nestanoví měřítko pro určení mezí nutné obrany, je proto třeba
posoudit všechny rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a obrany i
všechny další okolnosti případu s přihlédnutím též k závažnosti zájmu
společnosti na aktivní obraně poškozeného vůči trestným činům (viz Šámal, P.,
Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon, komentář – díl I., 6., doplněné a
přepracované vydání, C. H. Beck 2004, s. 124). Obrana musí být způsobilá
odvrátit útok, proto intenzita obrany musí být silnější než intenzita útoku. Z
tohoto hlediska skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi
zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku.
Není přitom od věci připomenout, že na vybočení z mezí nutné obrany nelze
usuzovat pouze z toho, že napadený útočníka zranil, popř. jej i usmrtil,
přičemž sám neutrpěl žádné zranění, pokud tím odvracel útok přímo hrozící nebo
trvající a taková obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (viz
přiměřeně rozhodnutí č. 25/1976 Sb. rozh. tr.).
Nutná obrana je vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin
obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem
charakterizujícím způsob útoku. Podle ustanovení § 13 tr. zák. nesmí být nutná
obrana ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená, tudíž může být
nepřiměřená nebo zjevně nepřiměřená (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, které bylo dne 14. 2. 2008 schváleno trestním
kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Těmito kriterii se však nalézací ani odvolací soud neřídil. Soud prvního stupně
v tomto směru nevedl žádné úvahy, odvolací soud vycházel pouze z rozsahu
poranění zjištěných u poškozeného. Takový hodnotící postup a závěr však v
kontextu rozvedených podmínek aplikace ustanovení § 13 tr. zák. neobstojí.
Nadto nutno zdůraznit, že závěr odvolacího soudu, podle něhož „s ohledem na
následky, k nimž na jeho tělesné integritě došlo, nelze než tzv. obranu
obžalovaného považovat za zjevně nepřiměřenou způsobu, jakým bylo proti němu
poškozeným zasahováno“, není způsobilý nutnou obranu vyloučit. Jak totiž již
shora vyloženo, o nutnou obranu nejde jen tehdy, když čin obránce zcela jasně,
očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím
způsob útoku, přičemž nutná obrana může být zjevně nepřiměřená.
V návaznosti na uvedené je však třeba také konstatovat, že soudy učiněná
skutková zjištění zatím nedávají dostatečně spolehlivý podklad pro závěr, zda v
posuzovaném případě došlo ze strany obviněného k naplnění znaků skutkové
podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., nebo
zda naopak jednal za podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 5 To 356/2007, a
rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 4. 2007, sp. zn. 4 T 93/2006,
včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst.
1 tr. ř. Okresnímu soudu v Děčíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Okresní soud v Děčíně tak předmětnou trestní věc opětovně projedná. Především
se zaměří na zkoumání otázky, zda v této věci byly splněny podmínky nutné
obrany ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák. Přitom bude jeho povinností
postupovat v duchu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tedy zjistit skutkový stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. V
úvahu může přicházet doplnění dokazování (např. trestním spisem o trestním
stíhání poškozeného M. P., o němž se zmínil obviněný ve svém dovolání, případně
navazující výslechy některých osob – zřejmě se může nabízet opětovný výslech
svědkyně I. P.). Podmínkou náležitého zjištění skutkového stavu věci však bude
i řádné hodnocení důkazů tak, aby odpovídalo ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
(tomuto ustanovení nalézací soud dosud nedostál). Pro případ, že by soud dospěl
k závěru o překročení mezí nutné obrany, musí posoudit zvláště otázku existence
subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr.
zák.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2008
Předseda
senátu:
JUDr. Vladimír Veselý