Tdo 344/2025-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 5. 2025 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné L. A. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 13 To 287/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 105/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
1. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 1 T 105/2024, uznal obviněnou L. A. (dále jen „obviněná“) vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Této trestné činnosti se měla dopustit (stručně vyjádřeno) tím, že v době od 5. 2. 2024 do 21. 2. 2024 bez závažného rodinného, zdravotního nebo jiného důvodu, nenastoupila do výkonu trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, který jí byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Mělníku dne 22. 11. 2021, č. j. 2 T 54/2021-121, s nabytím právní moci dne 13. 1. 2022, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 3. 11. 2023, č. j. 2 T 54/2021-166, s nabytím právní moci dne 5. 12. 2023. Výzva k nastoupení trestu ze dne 9. 1. 2024 jí byla doručena dne 4. 2. 2024 a podle ní měla nastoupit k výkonu trestu do věznice Praha 6 – Ruzyně nejpozději do 31. 1. 2024. Na tuto výzvu nereagovala, do výkonu trestu nenastoupila a dne 21. 2. 2024 byla vypátrána a na základě příkazu k dodání do výkonu trestu převezena do Vazební věznice Litoměřice.
2. Za to byl obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou.
3. K odvolání obviněné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 13 To 287/2024, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a obviněnou podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhem označeném skutku neshledal trestný čin. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce (dále také jen „dovolatel“) dovoláním v neprospěch obviněné, v němž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejprve zrekapituloval průběh řízení a podstatnou část argumentace odvolacího soudu, s níž se neztotožnil. Uvedl, že závěr odvolacího krajského soudu, podle kterého výzva k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody doručená po uplynutí stanoveného data nezakládá povinnost obviněné tuto výzvu respektovat, je nesprávný. Podle dovolatele je výzva právně závazná i po uplynutí stanoveného data nástupu trestu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který výzvu označil za „právně nejasnou“ a nezpůsobilou založit povinnost obviněné nastoupit do výkonu trestu. Svůj názor dovolatel opírá o výkladovou praxi Nejvyššího soudu, který ve svém usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 942/2014, publikovaném pod č. 25/2015 Sb. rozh. tr., posuzoval obdobný přečin a dospěl k závěru, že nástup výkonu trestu je povinný i po stanoveném datu. Podle dovolatele je tedy zřejmé, že opožděné doručení výzvy k nástupu trestu nezbavuje obviněného povinnosti nastoupit do výkonu trestu. Právo na pochybnost v tomto směru nemá ani obviněný, který před nástupem trestu obdrží rozsudek, jímž byl trest nepravomocně zrušen. Také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 3 Tdo 765/2020, podle dovolatele potvrzuje, že obviněný je povinen nastoupit do výkonu trestu i po opožděném doručení výzvy. Podle tohoto usnesení je na obviněném, aby si ohlídal převzetí zásilky, a pokud neprojevoval zájem o přebírání zásilek, je jeho vlastním pochybením, že se s jejich obsahem včas neseznámil. Také Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 1273/20, připomněl, že výzvy k nástupu do výkonu trestu nepatří mezi písemnosti, na které se fikce doručení nevztahuje. Podle Ústavního soudu je přirozené, aby se osoba odsouzená k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody obracela se svými pochybnostmi ohledně termínu nástupu do výkonu trestu na soud.
5. Podle nejvyššího státního zástupce je tvrzení odvolacího soudu, že výzva k nástupu trestu se stává nesrozumitelnou, je-li doručena po stanoveném datu, v rozporu s judikaturou. Závěr o absenci vědomí obviněné o její povinnosti ihned nastoupit do výkonu trestu je ve zjevném rozporu se skutkovým zjištěním o osobnosti obviněné, neboť obviněná měla zkušenost s nástupem do výkonu trestu již před rokem 2024. Krajský soud tak učinil skutkové zjištění o absenci úmyslného zavinění v rozporu s obsahem důkazů provedených k osobě obviněné. Podle dovolatele nesprávně posoudil povahu a účinky výzvy k nástupu výkonu trestu z hlediska naplnění znaků přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Závěrem
6. K dovolání nejvyššího státního zástupce obviněná uvedla, že skutková zjištění Krajského soudu v Praze jsou správná. Výzva k nástupu trestu byla doručena dne 4. 2. 2024, avšak stanovila povinnost nastoupit do věznice nejpozději do 31. 1. 2024, což nebylo možné splnit. Výzva neobsahovala žádné upřesnění, jak postupovat v případě doručení po lhůtě k nástupu. Obviněná uvádí, že odkazy nejvyššího státního zástupce na judikaturu se vztahují k odlišným situacím. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 942/2014, řešilo výzvu, která obsahovala konkrétní datum k nástupu a současně (alternativní) údaj „ihned po doručení výzvy“. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 3 Tdo 765/2020, se týkalo výzvy doručené fikcí a následně prostřednictvím Policie ČR. V případě obviněné nebylo doručováno poštou vůbec a byla doručena pouze jediná výzva dne 4. 2. 2024. Ani usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 1273/20, se nevztahuje na její situaci, protože se týká doručení výzvy fikcí. Obviněná má za to, že výzva k nástupu trestu musí obsahovat splnitelný termín nástupu, jinak nezakládá trestní odpovědnost. Krajský soud v Praze správně posoudil, že obviněné nebyla doručena řádná a vykonatelná výzva k nástupu trestu, jak vyžaduje § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř. přípustné, že je dovolatel podal včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. IV. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce není důvodné.
11. Podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku se trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dopustí ten, kdo bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu. Výzvou soudu se rozumí výzva k nástupu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody podle § 321 odst. 1 tr. ř. Výzva musí být obviněnému řádně doručena, přičemž postačí i doručení fikcí podle § 64 odst. 4 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1036/2018, které se zabývalo případem, kdy se obviněný s výzvou k nástupu výkonu trestu do 24 hodin od jejího doručení materiálně neseznámil, avšak byla mu fikcí doručena na adresu, kterou k doručování uvedl; bylo pak pouze jeho věcí, že si poštu vyzvedával jednou měsíčně a s výzvou se neseznámil; jeho jednání bylo posouzeno tak, že se nástupu výkonu trestu úmyslně bránil).
12. Ve výzvě je třeba uvést věznici, kde má obviněný výkon trestu nastoupit, a lhůtu k nástupu končící konkrétním datem. Tato lhůta může být podle judikatury vyjádřena také slovem „ihned“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 10/2012, a usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 942/2014), to znamená neprodleně po doručení výzvy, nejpozději následující den. Nutnost uvedení lhůty vyplývá z ustanovení § 321 odst. 1 tr. ř. a je také logická, neboť absence časového údaje nástupu do věznice by nepochybně měla potenciál vést obviněné k vyhýbání se nástupu trestu s obhajobou, že se již chystali nastoupit a jistě by výkon trestu nastoupili, kdyby nebyli právě zadrženi policií. Soudy by pak byly postaveny před řešení otázky, zda a jak dlouho může obviněný s nástupem výkonu trestu po obdržení výzvy otálet, aniž by byla vyvozena jeho trestní odpovědnost. Smyslem uvedení lhůty je tak nejen jednoznačný pokyn, jak má odsouzený postupovat, ale také stanovení jasné hranice, od kdy je možné vyvodit jeho případnou trestní odpovědnost pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku.
13. Nejvyšší soud je proto toho názoru, že lhůta nemůže být stanovena tak, že datum jejího ukončení předchází dni (prvního řádného) doručení výzvy obviněnému, byť v době jejího vydání nejzazší den nástupu výkonu trestu ještě nenastal. Obecně lze konstatovat, že žádné zákonné ustanovení neumožňuje stanovovat lhůty časovým rozmezím, které se nachází v okamžiku stanovení již v minulosti, a vůbec ukládat komukoli nesplnitelné povinnosti. Jestliže by soud ve výzvě k nástupu výkonu trestu uvedl lhůtu, jejíž počátek i konec by se v okamžiku stanovení nacházely v minulosti, jistě by nebylo pochyb o tom, že jde o vadný či zmatečný úkon. Aprobováním takového postupu by zákonný požadavek na stanovení lhůty pozbyl smyslu, jednalo by se o formální a de facto zbytečný požadavek. Stejně tak je však třeba posoudit situaci, kdy vadnost výzvy nastala až v souvislosti s postupem policie, které pátrání po obviněné zabralo delší dobu, než zřejmě soud předpokládal.
14. V konkrétním projednávaném případě třeba rekapitulovat, že obviněné nebyla cestou pošty zasílána žádná výzva k nástupu výkonu trestu, nýbrž pouze prostřednictvím policejního orgánu obdržela obviněná dne 4. 2. 2024 výzvu k nástupu „nejpozději do 31. 1. 2024“, kterýžto den tedy již v době doručení uběhl před pěti dny. Pokud v posuzovaném případě v okamžiku řádného doručení výzvy obviněné obsahovala výzva nesplnitelnou lhůtu, jejíž konec časově předcházel dni doručení, je třeba mít za to, že se v materiálním smyslu o žádnou lhůtu nejednalo, resp. se jednalo o lhůtu pouze zdánlivou, a výzva tak neobsahovala tuto svou nezbytnou náležitost.
15. Výzva musí být odsouzenému řádně doručena, aby se s ní mohl (materiálně) seznámit a na základě toho splnit svou povinnost nastoupit výkon trestu odnětí svobody (ÚS 20/2017-n. – v odůvodnění). Nařízení výkonu trestu, stejně jako výzva adresovaná odsouzenému, mají povahu opatření, proti kterým není opravný prostředek přípustný. Současně s nařízením výkonu trestu odnětí svobody soud zašle odsouzenému výzvu k nástupu trestu, ve které uvede věznici, v níž má trest nastoupit, a stanoví mu lhůtu k nástupu končící konkrétním datem. Zároveň odsouzeného poučí, že pokud ve stanovené lhůtě trest nenastoupí, bude do výkonu trestu dodán na základě § 321 odst. 3 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 10/2012). Pokud by výzva nesplňovala uvedené náležitosti, zejména by v ní nebyla uvedena věznice, v níž má trest nastoupit, nemohlo by její doručení zakládat trestní odpovědnost odsouzeného za trestný čin podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. [ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, TEJNSKÁ, Katarína. § 337 (Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4234, marg. č. 11.]
16. Na základě uvedeného je tedy třeba rozhodně též řádně stanovený termín nástupu výkonu trestu považovat za základní náležitost výzvy soudu podle § 321 odst. 1 tr. ř. Zákonný znak „výzvy“ ve smyslu § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku tím nebyl v posuzovaném případě naplněn a nebylo proto ani relevantní, jakým způsobem na uvedený úkon obviněná reagovala, či spíše nereagovala, a není již ani namístě zabývat se naplněním subjektivní stránky. Nejvyšší soud je toho názoru, že při absenci řádně provedeného úkonu ze strany soudu (státu) nemůže stát uplatňovat trestní odpovědnost odvozenou de facto pouze z absence vlastní aktivity obviněné, která si u příslušných orgánů (soud, věznice) nezjistila, jak má postupovat, ale vyčkávala domluvené schůzky s probační úřednicí, k níž mělo dojít dne 28. 2. 2024. Na tomto závěru ničeho nemění ani argumentace původně uvedená soudem prvního stupně, podle níž z textu výzvy k nástupu trestu plynulo, že v případě nenastoupení může být období od určeného termínu považováno za trestný čin podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, a může být přistoupeno i k dodání do výkonu trestu odnětí svobody.
17. Takový náhled na absenci zákonného znaku projednávaného trestného činu koresponduje též se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), podle něhož mj. zakotvení zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Jde tedy o interpretační pravidlo, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu (tzv. teleologický výklad). Zvolené řešení má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují, a zejména je třeba ho použít k výkladu těch znaků trestných činů, které nemají jasnou spodní hranici. Tímto přístupem se zároveň zabraňuje tomu, aby tzv. bagatelní činy byly považovány za trestné činy.
18. S ohledem na výše uvedené nutno uzavřít, že by sice doručení výzvy soudu konkrétní obviněné v projednávané věci mohlo jevit zdání splnění zákonného formálního znaku „výzvy soudu“, avšak s ohledem na okolnosti případu, tedy způsob doručování výzvy obviněné a zejména způsob formulace lhůty k nastoupení výkonu trestu, která v době doručení již uplynula (aniž by bylo možno cokoli závadového v tomto smyslu klást obviněné k tíži) nelze takový případ považovat za naplnění onoho formálního znaku a za hodný trestní represe v důsledku nedostatečné společenské škodlivosti. Skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, jak lze porovnat i s judikaturně řešenými případy, na něž odkázal nejvyšší státní zástupce.
19. Pokud jde o dovolatelem citovanou judikaturu, lze v zásadě souhlasit s námitkami, které vůči jejímu výkladu prezentovanému dovolatelem přednesla obviněná ve svém vyjádření. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 942/2014, se primárně zabývalo povinností obviněného nastoupit výkon trestu odnětí svobody, který byl již nepravomocně zrušen uložením trestu souhrnného v jiné trestní věci, lhůta k nástupu výkonu trestu však byla oproti nyní posuzované věci vyjádřena mimo časového rozmezí alternativně údajem „ihned po doručení“ a nemohla tím pádem skončit před řádným doručením výzvy.
Ve věci, v níž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 3 Tdo 765/2020, pak byla výzva k nástupu výkonu trestu odnětí svobody (v době plynutí lhůty v ní uvedené) řádně obviněnému doručena fikcí. Podstatou obsažené argumentace tak není skutečnost, že by byl obviněný bez dalšího povinen nastoupit výkon trestu bezprostředně poté, co mu byla policií doručena výzva obsahující lhůtu k nástupu výkonu trestu, která již v daném okamžiku skončila, ale skutečnost, že mu byla výzva včas (před uplynutím v ní stanovené lhůty) poštou doručena fikcí na jím uvedenou adresu, kde obviněný řádně a dostatečně často nepřebíral poštu, ačkoli o svém odsouzení věděl a mohl tak nařízení výkonu trestu v dohledné době očekávat.
Že se s obsahem výzvy v době plynutí v ní uvedené lhůty fakticky neseznámil, tak zavinil sám. Za této situace nebylo možno výzvu považovat za zmatečnou či neobsahující lhůtu k nástupu výkonu trestu v materiálním smyslu, neboť k jejímu doručení došlo před datem konce této lhůty. Bylo také možno dovodit, že obviněný byl povinen do výkonu trestu na jejím základě neprodleně nastoupit. Také usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 1273/20, se zabývalo možností doručení předmětné výzvy fikcí, přičemž taková situace v daném případě nenastala, neboť obviněné vůbec prostřednictvím pošty doručováno nebylo.
20. Byť je dosavadní judikatura striktní v řešení otázky, nakolik se může obviněný nástupu výkonu trestu odnětí svobody vyhýbat nepřebíráním pošty či se hájit pochybnostmi, které v něm mělo vyvolat konkrétní znění výzvy podle § 321 odst. 1 tr. ř., nelze trestní odpovědnost rozšiřovat do té míry, že by se obviněný nemusel bez svého zavinění s výzvou vůbec seznámit nebo že by řádně provedená výzva ze strany soudu nebyla vůbec nutná. V posuzovaném případě (což bylo všem orgánům činným v trestním řízení známo) žila obviněná jako bezdomovkyně a soud (zřejmě z těchto důvodů) rovnou přistoupil k doručení výzvy prostřednictvím orgánu Policie ČR. Obviněná se tak poprvé seznámila až s výzvou obsahující časový údaj, který nastal v minulosti, neměla možnost ani povinnost seznámit se s obsahem výzvy dříve, tudíž soudem zvolený nejzazší termín nástupu trestu odnětí svobody nemohl být nejen objektivně dodržen, ale ani považován v pravém smyslu za lhůtu jako náležitost výzvy uvedené v § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Ve světle výše uvedeného, bylo-li známo k osobě obviněné, že jde o osobu bez domova, s níž kontakt je problematický, se jevilo mnohem vhodnějším nad rámec konkrétního data nástupu výkonu trestu, či dokonce místo něj, zvolit v textu výzvy již zmíněnou alternativu, či variantu, „ihned po obdržení této výzvy“, popř. „nejpozději do … dnů ode dne doručení této výzvy“ (hodlal-li by např. soud poskytnout přiměřenou lhůtu k obstarání záležitostí obviněné podle § 321 odst. 2 tr. ř.), které by jakékoli pochybnosti stran podmínek nástupu trestu odstranily. V opačném případě však nutno přisvědčit argumentaci odvolacího soudu, že obviněná byla uvržena zvoleným postupem soudu do právní nejistoty, nebyl naplněn formální znak projednávaného trestného činu „výzvy soudu“ a z nedostatku iniciativy obviněné její trestní odpovědnost dovozovat nelze. Z pohledu nejvyšším státním zástupcem uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. je tak dovolání zjevně neopodstatněné, neboť odvolací soud správně uzavřel, že v žalobním návrhu označený skutek, který byl obviněné kladen za vinu, není trestným činem (pro absenci zákonného znaku), což je důvodem zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. V. Způsob rozhodnutí
21. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 5. 2025
Mgr. Pavel Göth předseda senátu