6 Tdo 348/2022-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný F. Ch., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021, č. j. 10 To 57/2021-162, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 98/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 9. 2020, č. j. 2 T 98/2019-97, byl obviněný F. Ch. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným dvěma přečiny křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
a) dne 30. 9. 2016 od 10:19 hodin do 10:34 hodin v Kladně, v budově Policie České republiky, v Havířské ulici 362, před policejnímu orgánem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Kladno, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality v trestní věci č. j. KRPS-66141/TČ-2016-010371, po řádném poučení jako obžalovaný, se záměrem přivodit trestní stíhání B. Ch. na místo spoluobžalovaného J. Ch. st., uvedl, že viděl, jak B. Ch., jeho synovec, dal pěstí do obličeje V. M. st., ačkoli ve skutečnosti V. M. st. udeřil do obličeje a způsobil mu poranění oka mající povahu těžkého ublížení na zdraví ve smyslu § 145 odstavec 1 trestního zákoníku obžalovaný J. Ch. st., jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 1 T 16/2017, který nabyl právní moci dne 21. 9. 2017, b) dne 16. 3. 2017 okolo 8:30 hodin do 11:35 hodin v Kladně, v budově Okresního soudu v Kladně, nám. Edvarda Beneše 1997, v jednací síni č. 2, v trestní věci sp. zn. 1 T 16/2017, při hlavním líčení, jako obžalovaný, se záměrem přivodit trestní stíhání B. Ch. na místo spoluobžalovaného J. Ch. st., uvedl, že viděl, jak B. Ch., jeho synovec, dal pěstí do obličeje V. M. st., ačkoli ve skutečnosti V. M. st. udeřil do obličeje a způsobil mu poranění oka mající povahu těžkého ublížení na zdraví ve smyslu § 145 odstavec 1 trestního zákoníku obžalovaný J. Ch. st., jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 1 T 16/2017, který nabyl právní moci dne 21. 9. 2017,
2. Obviněný byl za tyto přečiny odsouzen podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Citovaným rozsudkem bylo rozhodováno také o pěti spoluobviněných.
3. O odvoláních obviněného a dalších spoluobviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2021, č. j. 10 To 57/2021-162, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Karla Matějky dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31.
12. 2021. Obviněný shledává nesprávné právní posouzení skutku v hodnocení soudu, neboť obviněný tvrdil, že viděl, jak B. Ch. dal pěstí do obličeje V. M. st., nikoli do oka. Úder do obličeje s sebou nemusí nést zdravotní následky a nemusí se tudíž jednat o trestný čin. Neobvinil tak B. Ch. z trestného činu v úmyslu přivodit mu trestní stíhání.
5. Dále obviněný namítl extrémní rozpor s tím, že se jednalo o incident dvou znepřátelených rodin, který byl velmi nepřehledný a soud tedy nemůže vyloučit, že B. Ch. V. M. st. neudeřil. Soudy se dopustily deformace důkazů, přičemž nebyla prokázána subjektivní stránka přečinu, kdy by si musel být vědom, že obvinění je způsobilé vyvolat trestní stíhání, což praštění do obličeje nemůže. Shrnul poté, že pouze popisoval incident, přičemž nalézací soud měl k dispozici dvě verze, přičemž obviněný z obou dovodil, že závěr o jeho vině byl nesprávný.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021, č. j. 10 To 57/2021-162, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 9. 2020, č. j. 2 T 98/2019-97, zrušil, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Kladně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která po shrnutí obsahu dovolání obviněného upozornila, že dovolatel správně označil dovolací důvod, avšak uplatněná argumentace mu neodpovídá.
8. Přiblížila, že obsahem dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s ohledem na jeho hmotně právní povahu nemohou být námitky obviněného, kterými napadá soudy učiněná skutková zjištění. Dovolatel tak uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání rozebírá důkazní situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a vytýká vadně zjištěný skutkový stav věci. Tím vším se ale primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve následně na podkladě této změny usiluje o změnu právního posouzení skutku.
9. Připomenula dále, že soudy obou stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že to byl právě J. Ch. starší, kdo V. M. staršímu způsobil závažné poranění oka, které bylo vyhodnoceno jako těžká újma na zdraví. Soud se vyrovnal s obhajobou F. Ch., který líčil celý incident jako nepřehlednou potyčku. V tomto případě soud odlišil hromadnou potyčku od konkrétního adresného napadení, kdy jednou mířenou ranou bylo V. M. staršímu způsobeno inkriminované zranění. Soudy logicky vyhodnotily výpověď obviněného v čase, neboť v době, kdy k útoku vypovídal před orgány činnými v trestním řízení, věděl, že osoba, kterou označí za útočníka, je reálně ohrožena trestním stíháním. Pokud jde o motiv, proč byla za útočníka označena jiná osoba, než která skutečně útočila, je možné zvažovat mírnější trestání mladistvých.
10. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
12. Námitky dovolatele nelze hodnotit ani jako formálně naplňující jím zvolený důvod dovolání, jenž svým obsahovým vymezením odpovídá v nyní účinné úpravě dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Citovaný důvod dovolání (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení), je určen k nápravě hmotněprávních vad rozhodnutí ve věci samé, tedy takových, jež spočívají buď v nesprávném právním posouzení skutku (tj. jeho popisu obsaženého v tzv. skutkové větě výroku o vině) nebo nesprávném posouzení jiných skutečností majících význam pro závěr o vině podle norem hmotného práva. Skutkový stav je tedy při rozhodování o dovolání opřeném o tento dovolací důvod hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Námitky dovolatele nelze proto z převážné části považovat za vyhovující zvolenému dovolacímu důvodu, neboť nenapadají nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu, nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího soudu.
13. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání obviněného v době, kdy již nabyla účinnosti novela zákona č. 220/2021 Sb., jíž došlo k rozšíření dovolacích důvodů, avšak obviněný svůj opravný prostředek podával v době, kdy ještě neměl možnost dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v novelizovaném znění uplatnit, posoudil Nejvyšší soud obsah jeho dovolacích námitek v jeho prospěch v tom smyslu, že námitku extrémního rozporu obviněného, byť nebyla dostatečně vymezena, posoudil z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v účinném znění.
14. Zároveň je však třeba poznamenat, že obviněný konkrétně nevymezil, kterých skutkových zjištění by se měl namítaný rozpor týkat. Ve svém dovolání totiž pouze zopakoval svoji obhajobu známou z předcházejícího řízení, s níž se vypořádaly soudy nižších stupňů. Nalézací soud se přitom podrobně zabýval výpověďmi jednotlivých svědků i obviněných a odůvodnil, které z nich považoval za věrohodné. Pokud obviněný poukazoval na deformaci důkazů soudy, opomenul označit, kterých důkazů se tato vada měla týkat a jakým způsobem se měla projevit. Není úkolem dovolacího soudu, aby z vlastní iniciativy případné vady dovoláním napadených rozhodnutí detekoval.
15. Obviněný se snaží opakovaně poukazovat na údajnou nepřehlednost situace při potyčce dvou znepřátelených rodin, avšak nalézací soud v bodě 3. svého rozsudku provedl shrnutí svých skutkových zjištění, z něhož vyplývá rozdělení těchto dvou incidentů – samotné rvačky a napadení V. M. st. (shodně viz bod 11. usnesení odvolacího soudu). Z toho důvodu nelze přistoupit na verzi obviněného, že nelze vyloučit, že B. Ch. ml. mohl dát v rámci této nepřehledné situace poškozenému ránu do obličeje, jak namítá. Nejenže se jednalo o zcela samostatný incident, ale nadto B. Ch. ml. V. M. st. vůbec neudeřil. Odvolací soud v bodě 11. svého usnesení správně poukázal na to, že všichni svědci totožně vypověděli, že se jednalo pouze o jediný úder, zatímco manželé M. se shodli, že pachatelem byl právě obviněný. V návaznosti na to je zřejmé, že taktéž není pravdou, že obviněný „jen popsal, co při incidentu … viděl“, pokud uvedl, že B. Ch. udeřil V. M. st. do obličeje.
16. Dovolatel dále namítl, že pouze tvrdil, že viděl B. Ch., jak udeřil V. M. st. do obličeje, nikoli do oka, což nepředstavuje trestný čin a nemohl tak jednat s úmyslem přivodit mu trestní stíhání. S uvedenou námitkou se vypořádal již odvolací soud v bodě 12. svého usnesení, když upozornil na fakt, že všichni obžalovaní vypovídali v trestní věci, která se zabývala přímo tímto útokem, již v době, kdy prokazatelně věděli, jak závažné zranění V. M. st. utrpěl, a po řádném poučení, tudíž museli vědět, že osoba, kterou označí za útočníka, je reálně ohrožena trestním stíháním. Obviněný již dne 18. 7. 2016 převzal usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 28. 6. 2016 č. j. KRPS-66141-57/TČ-2016-010371-KL, na jehož straně druhé bylo ve skutkové větě výslovně uvedeno, že „dle znaleckého posudku z oboru soudního lékařství utrpěl V. M. r. 1959 poranění … z hlediska soudně lékařského lze na toto poranění pohlížet jako na těžkou újmu na zdraví pro poškození důležitého orgánu“. Své výpovědi, v nichž lživě označil za pachatele B. Ch., učinil podle popisu skutku až ve dnech 30. 9. 2016 a 16. 3. 2017, byl si tedy plně vědom, jak závažné zranění poškozený utrpěl a tedy jaký následek může hrozit osobě, kterou označí za pachatele.
17. Obviněný dále namítl nutnost zkoumat subjektivní stránku trestného činu. V případě přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným je vyžadován přímý úmysl ve vztahu k samotnému lživému obvinění a specifický úmysl přivodit trestní stíhání, přičemž však postačuje i srozumění s tímto následkem (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3237). Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný si byl vědom, že jím uváděné skutečnosti jsou lživé, neboť B. Ch. V. M. st. do obličeje vůbec neudeřil. B. Ch. však chtěl přesto obvinit, proto tímto způsobem vypovídal. Pokud jde o specifický úmysl, jak bylo shora uvedeno, v době, kdy obviněný předmětným způsobem vypovídal, již věděl, jaká zranění poškozený utrpěl, a tedy, že osobě, jež svojí výpovědí označí za pachatele, může přivodit trestní stíhání, a přesto označil právě B. Ch., přičemž byl srozuměn s tím, že mu tím může přivodit trestní stíhání. Závěr nalézacího soudu o naplnění subjektivní stránky přečinu je tudíž taktéž správný.
V. Způsob rozhodnutí
18. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho námitky byly zhodnoceny jako neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
19. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 4. 2022
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu