6 Tdo 35/2024

6 Tdo 35/2024-1173

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2024 o dovoláních, které podali obvinění J. B. a R. D. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 7. 2023, č. j. 31 To 189/2023-1092, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 T 167/2019, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ve vztahu k obviněným J. B., Š. Č. a R. D. a za přiměřeného použití § 261 tr. ř. i ve vztahu k obviněným J. B., T. S. a R. V. zrušují - rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 7. 2023, č. j. 31 To 189/2023-1092, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. 3. 2023, č. j. 14 T 167/2019-1008, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a ve vztahu k těmto obviněným rovněž - vadné řízení těmto rozhodnutím předcházející a v jeho rámci usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 2. 2021, č. j. 31 To 24/2021-628, na něj navazující usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 3. 2022, č. j. 14 T 167/2019-878, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 8. 2022, č. j. 31 To 186/2022-934.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž podle § 265l odst. 3 tr. ř. se nařizuje, aby ji projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. 3. 2023, č. j. 14 T 167/2019-1008 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „okresní soud“), byli obvinění J. B., J. B., R. D., T. S., R. V. a Š. Č. uznáni vinnými v jednočinném souběhu spáchanými přečiny projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

2. Obvinění se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně těchto přečinů dopustili tím, že

v okrese XY dne 14. 4. 2018 v době nejméně od 13:29 hodin do 13:48 hodin na peróně vlakového nádraží v XY pod vlivem alkoholických nápojů, jehož množství nebylo objektivně zjištěno, jako příznivci fotbalového klubu XY se chovali hlučně, a poté nastoupili do osobního vlaku Českých drah č. spoje XY a v prvním vagónu v prostoru nástupních a výstupních dveří z vlaku a před vstupem do místnosti WC, poté, kdy se vlak rozjel, před cestujícími svědky J. K., J. M., J. J., J. R. a A. K. a dalšími nejméně 10 neustanoveným cestujícími sborově zpívali a opakovaně vykřikovali Sieg Heil a neustanovený obviněný se svlékl do spodního prádla a současně hajloval, a proto svědek J. K. napomenul obviněné, že jejich chování není v pořádku, že mu vadí a aby jednání zanechali, a proto obvinění vulgárními výrazy napadli svědka a poté, když vystupoval ze dveří, neustanovený obviněný chtěl svědka fyzicky napadnout tak, že ho kopl do oblasti hlavy, ale netrefil se, a obvinění po dobu jízdy z XY do XY byli hluční, agresivní a konfrontační a protože stáli před místností WC, tak každý cestující, který prošel kolem nich, byl obviněnými slovně napaden a hlavním tématem obviněných byl nacismus a fotbal, nejčastějším heslem jejich tématu byli Židé do plynu, Heil Hitler a Herman Göring, když současně měli zdviženou pravici v nacistickém pozdravu, a chování obviněných uráželo cestující.

3. Za toto jednání soud podle § 404 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil - obviněnému J. B. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku, - obviněnému R. D. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho rok, - obviněnému R. V. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku, - obviněnému Š. Č. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

4. Soud podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu - u obviněného J. B. vzhledem k rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2021 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 6. 2021, č. j. 55 To 43/2021-647, - u obviněného T. S. vzhledem k trestnímu příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 1 T 166/2019.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění T. S., J. B., R. D., J. B., Š. Č. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále též „odvolací soud“ nebo „krajský soud“) ze dne 19. 7. 2023, č. j. 31 To 189/2023-1092, byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to pouze ve vztahu k obviněným J. B., J. B., R. D. a Š. Č. a podle § 261 tr. ř. i ve vztahu k obviněnému R. V. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněné J. B., J. B., R. D., R. V. a Š. Č. uznal vinnými (při převzetí skutkového zjištění vyjádřeného v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně) přečinem projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku a obviněným J. B., R. D., R. V. a Š. Č. podle § 404 tr. zákoníku uložil podmíněné tresty odnětí svobody ve stejné výměře jako soud prvního stupně. U obviněného J. B. odvolací soud podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu. Odvolání obviněného T. S. podle § 256 tr. ř. zamítl.

6. Pro úplnost (a rovněž s ohledem na níže uvedené námitky dovolatelů) je třeba konstatovat, že dvěma shora uvedeným (dovoláním napadeným) rozhodnutím předcházela níže uvedená rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně.

7. Okresní soud v Jablonci nad Nisou poprvé ve věci meritorně rozhodl rozsudkem ze dne 12. 10. 2020, č. j. 14 T 167/2019-566, jímž všechny obviněné (společně s původně spoluobviněným J. R. U.) podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby poté, co dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž jsou obvinění stíháni.

8. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 2. 2021, č. j. 31 To 24/2021-628 (dále i „první kasační usnesení“), byl tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně, „aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.

9. Okresní soud v Jablonci nad Nisou po novém projednání věci a doplnění dokazování rozhodl usnesením ze dne 7. 3. 2022, č. j. 14 T 167/2019-878, tak, že podle § 222 odst. 2 tr. ř. „trestní stíhání“ (správně „věc“) obviněných J. B., J. B., R. D., T. S., R. V. a Š. Č. postoupil Městskému úřadu Tanvald, neboť se nejedná o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek. Soud (zjednodušeně řečeno) uzavřel, že má důvodné pochybnosti o části jednání, které je obžalovaným kladeno za vinu a z něhož jsou dovozovány znaky především přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku. Věnoval se rovněž podrobně problematice dokazování ve vztahu ke spolupachatelství se závěrem, že musí být v takovém případě prokázáno, kdo konkrétně ze spolupachatelů se jakým způsobem podílel na společném jednání. Na základě zásady v pochybnostech ve prospěch obžalovaných (a principu, že neprokázaná vina má stejný význam jako prokázaná nevina) uzavřel, že právě to, kdo a jak se zapojil do žalovaného jednání, se bez důvodných pochybností prokázat nepodařilo. Zdůraznil, že je povinností orgánů činných v trestním řízení vinu obžalovaných prokázat a není povinností obžalovaných prokazovat svou nevinu. Dospěl tedy k závěru, že prokázané jednání ve smyslu hlučného chování, obnažování, a obtěžování ostatních cestujících může být posouzeno jako přestupek, a proto věc postoupil příslušnému přestupkovému orgánu – Městskému úřadu Tanvald. Nutno dodat, že soud zároveň rozhodl rozsudkem ze dne 7. 3. 2022, č. j. 14 T 167/2019-872, tak, že podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby původně spoluobžalovaného J. R. U. Zprošťující rozsudek nebyl ohledně J. R. U. napaden odvoláním a nabyl právní moci.

10. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 3. 8. 2022, č. j. 31 To 186/2022-934 (dále i „druhé kasační rozhodnutí“), zrušil usnesení soudu o postoupení věci a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

11. Po tomto druhém kasačním rozhodnutí rozhodl soud prvního stupně o vině obviněných výše citovaným odsuzujícím rozsudkem (bod 1.).

II. Dovolání a vyjádření k němu

12. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 7. 2023, č. j. 31 To 189/2023-1092 (bod 2.) podali dovolání obvinění J. B., Š. Č. a R. D.

13. Obviněný J. B. dovolání vyhotoveném jeho obhájcem Mgr. Petrem Hanzelem opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Úvodem svého mimořádného opravného prostředku zrekapituloval postupné rozhodování soudů obou stupňů a namítl, že krajským soudem vyslovené nezákonné a protiústavní pokyny od samého počátku jednoznačně směřovaly k odsouzení jeho a dalších osob. Ti?mto postupem došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Dovolatel akcentuje názor Ústavního soudu, že zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem nemůže být způsobem prosazení vlastního hodnocení důkazů odvolacím soudem, které tento soud vůbec neprovedl.

Podle obviněného v rámci tzv. pokynu odvolacího soudu, tedy uložení provedení určitých procesních úkonů a doplnění, které jsou pro obviněného závazné, může odvolací soud poukázat na skutečnosti, které musí soud prvního stupně vzít v potaz, a uložit mu, čím se má znovu zabývat; může jej rovněž zavázat k provedení určitého důkazu či k zopakování provedení nového důkazu nebo k odstranění nejasnosti? či neúplnosti? ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně, avšak nesmí mu udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, a to i kdyby nešlo o explicitní příkaz, ale o opakované vytýkání způsobu hodnocení důkazu majícího za účel prosadit názor, který si na tento důkaz udělal odvolací soud. Odvolací soud nesmí soudu prvního stupně uložit zejména: aby učinil konkrétní skutkové zjištění, či dokonce dospěl ke konkrétnímu skutkovému stavu, či naopak aby určité skutkové zjištění nečinil či určitou okolnost neobjasňoval; aby hodnotil důkaz konkrétním způsobem či jej hodnotil jen z některých hledisek; aby provedl nezákonný důkaz; aby závažnost či pravdivost konkrétního důkazu vyhodnotil určitým způsobem; aby určitým konkrétním způsobem vyhodnotil spolehlivost důkazu, zejména věrohodnost svědecké výpovědi; aby určitou okolnost objasnil jen konkrétně stanovenými důkazními prostředky s výjimkou případů, kdy takový požadavek plyne přímo ze zákona či kdy jiným způsobem danou okolnost objasnit nelze; aby po provedení úkonů uložených odvolacím soudem upustil od dalšího dokazování, ačkoliv jej vzhledem k dalšímu důkaznímu vývoji je zapotřebí.

14. Podle obviněného krajský soud přijímá v obou svých zrušovacích rozhodnutích odlišné skutkové závěry i ve vztahu k návaznému konstatování nezbytnosti aplikace institutu spolupachatelství. Pokud soud druhého stupně označuje hodnocení důkazů soudu prvního stupně jako „nejen v příkrém rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ale … za destruktivní a úvahy a závěry za projevy svévolné, nesoucí znaky libovůle“, pak uvedené formulace jsou nejen nestandardním obsahem kasačních rozhodnuti?, ale zejména zcela zjevně nepřiléhavé obsahu a kvalitě odůvodnění rušeného rozsudku.

Podle obviněného je nepochybné, že krajský soud si učinil na věc vlastní názor, a samostatně vyvozoval vlastní skutková zjištění z důkazů, které sám nikdy neprovedl (rozhodoval v neveřejných zasedáních), a své skutkové závěry se snažil prosadit proti závěrům, k nimž dospěl okresní soud. Již v prvním kasačním rozhodnuti? se uchýlil i k přímému nátlaku na osobu samosoudce, když ve svém rozhodnutí prezentuje úvahy o možném odejmuti? věci z důležitých důvodů ve smyslu § 149 odst. 5 tr. ř. Shodné úvahy byly prezentovány i v druhém kasačním rozhodnuti?, byť k jejich naplnění nedošlo.

Podle obviněného jde o explicitní a neakceptovatelnou výhružku směřující k zásahu do práva obviněného na zákonného soudce.

15. Podle obviněného neústavním není jen takový pokyn odvolacího soudu, jímž je soudu prvního stupně výslovně uložen určitý výsledek hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně (tj. aniž by dokazování sám doplnil či částečně zopakoval odvolací soud), či vyvození z nich konkrétního skutkového zjištění, nýbrž i takový pokyn, kterým odvolací soud usiluje o takový cíl zastřeně, zejména ti?m, že mu ukládá nekonzistentní pokyny, po splnění předchozích pokynů přichází s novými, které se týkají skutečnosti? či důkazů, ohledně nichž se od prvního rozhodnuti? nic nezměnilo, nepřímo mu naznačuje, jaká skutková zjištění či způsob hodnocení konkrétních důkazů by před odvolacím soudem obstály, opakovaně mu ukládá hodnotit důkaz z různých hledisek, ačkoli tak mohl učinit již napoprvé a od prvního provedení důkazu se podstatně nezměnila situace, uloží mu pokyn, který považuje za nezbytný pro objektivní objasnění věci, avšak poté, co jej soud prvního stupně nesplní, ale změní svá skutková zjištění ke spokojenosti odvolacího soudu, na jeho splnění netrvá, ukládá mu opakovaně neurčité a obecné pokyny (např. důkladněji zvážit, pečlivěji odůvodnit, více se zabývat) ohledně stejné skutečnosti či důkazu, bez ohledu na to, že soud prvního stupně v tomto směru vynaložil zvláštní úsilí a opakovaně se danou otázkou zabýval, byť pokaždé dospěl ke stejnému výsledku, atd. Z obsahu napadeného rozsudku je podle obviněného zjevné, že ačkoliv nedošlo k úpravě skutečnosti? zjištěných z provedeného dokazování, soud prvního stupně vyvodil zcela opačné skutkové závěry. Ze samotné užité textace je zjevné, že došlo k akceptaci nejen právních závěrů odvolacího soudu, ale výslovně i závěrů skutkových. V rámci odůvodnění napadeného rozsudku jsou, při zachování shodného popisu obsahu důkazních prostředků, vyvozeny zcela opačné skutkové závěry a téměř bez jakékoliv úpravy převzaty (okopírovány) části rozhodnuti? odvolacího soudu. To svědčí o absolutní rezignaci soudu prvního stupně v přijeti? jakéhokoliv jiného skutkového závěru než již dříve prezentovaného odvolacím soudem. Z uvedeného je zjevné, že soud se zcela jistě, jak ostatně i výslovně uvádí, cítil být vázán nejen právními, ale především skutkovými závěry odvolacího soudu, a proto boj proti příslovečným větrným mlýnům vzdal a vyslovil vinu obžalovaných.

16. Vnitřní výhrada okresní soudu k nezákonnosti a neústavnosti pokynů a postupu odvolacího soudu je soudem vyjádřena i provedením dvou nálezů Ústavního soudu jako listinného důkazu. Napadený rozsudek se nijak se svou předešlou argumentací nevypořádává a nevysvětluje, z jakého důvodu se od ní tak výrazným způsobem odchýlil a fakticky bez dalšího převzal jako vlastní argumentaci odvolacího soudu.

17. Obviněný napadá i právní kvalifikaci jednání jako spolupachatelství a poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně se ve svém druhém rozhodnutí opakovaně rozdíly mezi jednáním ve spolupachatelství a obecně nepřípustným konstruováním kolektivní viny podrobně zabýval a své závěry obhájil včetně odkazů na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu. S touto argumentací se obviněný ztotožňuje.

18. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

19. Obviněný Š. Č. v dovolání zpracovaném jeho obhájcem Mgr. Tomášem Greplem a opřeném rovněž o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. principiálně namítá, že skutkové závěry o jeho konkrétním jednání, jímž měla být naplněna aplikovaná právní kvalifikace, nejsou výsledkem vlastního přesvědčení soudu prvního stupně (senátu – soudce a přísedících), ale nezákonného, resp. protiústavního procesního donucení předchozími dvěma kasačními rozhodnutími odvolacího soudu. Ten podle obviněného neústavně, v rozporu s požadavky vyjádřenými v recentní judikatuře Ústavního soudu zasahoval do skutkových zjištění soudu prvního stupně s cílem přimět jej k odsouzení obviněného (a dalších spoluobviněných). Tím porušil ústavně zaručené základní právo obviněného na soudní ochranu. Obě předchozí meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně jsou založena na hodnocení dokazování tímto soudem, vedoucím k jeho pevnému a podrobně odůvodněnému závěru, že se nepodařilo prokázat skutek (tak, jak pro něj byla podána obžaloba, resp. v rozsahu kvalifikace trestného činu podle § 404 tr. zákoníku), resp. konkrétní jednání jednotlivých obviněných. Podle obviněného odvolací soud ve svých kasačních usnesení podrobil tato prvostupňová rozhodnutí, resp. jejich odůvodnění, zásadní kritice (což by samo o sobě bylo souladné se zákonem), která však – což je podstatné – podle obviněného přesáhla zákonné (ústavní) limity možné ingerence odvolacího soudu, vymezené judikaturou Ústavního soudu. Odvolací soud takto přinejmenším nepřímo donutil soud prvního stupně k akceptaci své verze skutkového děje, kterou ve svých rozhodnutích formuloval.

20. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že nezákonné závazné pokyny odvolacího soudu, k jakým závěrům má soud prvního stupně dospět, nemusejí být explicitní. Bez ohledu na to, zda odvolací soud judikované ústavní meze ve svých pokynech překročil či nikoliv, je především zcela zjevné, že soud prvního stupně si subjektivně pokyny odvolacího soudu jako závazné donucení k jiným skutkovým závěrům, než které sám zastává, vyložil. V napadeném rozsudku totiž soud prvního stupně, bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění takto zásadně změny, pouze po rekapitulaci dosavadního procesního vývoje (zejména dvou předchozích kasací), formuluje radikálně opačné stanovisko, než jaké vyslovil v původních rozhodnutích na základě totožného dokazování. Soud prvního stupně hovoří nikoliv o případném přehodnocení svých skutkových závěrů na základě nějakých (legálních) výtek odvolacího soudu, ale přímo o vázanosti skutkovými závěry odvolacího soudu, což trestní řád nepřipouští.

21. Obviněný zdůraznil, že podle Ústavního soudu formální deklarace odvolacího soudu, že je prost toho, aby naznačoval, jak má soud prvního stupně důkazy hodnotit, nemůže závěr o porušení ústavně zaručených základních práv obviněného na soudní ochranu a na presumpci jeho neviny zvrátit, jestliže ve skutečnosti odvolací soud skutkový stav přehodnotil bez provedení dokazování v relevantním rozsahu a soudu prvního stupně důrazně naznačil, že nevina obviněného z nich nevyplývá. Obviněný zdůrazňuje, že text napadeného rozsudku soudu prvního stupně je prakticky zcela okopírován z textu předcházejícího kasačního usnesení soudu druhého stupně. Drobné formulační změny při okopírování jasně svědčí o tom, k čemu ve věci došlo: tam, kde příslušné věty odvolacího soudu začínají tím, že soud prvního stupně něco „nepřiměřeně a nadbytečně zdůraznil“ (rozpory ve výpovědích), že soud prvního stupně něco skutkově „zpochybňuje“ atd., je vynecháno příslušné návětí, a zařazen (zdánlivě jako tvrzení soudu prvního stupně) je pouze navazující text, který je tak nově interpretován opačně, zcela podle představ odvolacího soudu. Na některých místech to, že jde ve skutečnosti o (zjevně nepřípustné) skutkové závěry odvolacího soudu, soud prvního stupně přímo formuluje. Z pohledu obviněného je zřejmé, že skutkové závěry soudu prvního stupně nepředstavují jeho vlastního přesvědčení ve smyslu zákonných a ústavních požadavků na spravedlivé soudní rozhodnutí, ale jsou s ním naopak v rozporu. Odvolací soud tuto (obviněným namítanou) skutečnost nijak nezohlednil, čímž obviněnému odepřel zákonnou soudní ochranu.

22. Obviněný je přesvědčen, že v rozsahu, v němž by skutkové závěry bylo možno považovat za zákonné a ústavně konformní, v napadeném rozsudku zcela absentuje skutkový podklad pro aplikovanou právní kvalifikaci, a v tomto formálním pohledu tak jde, ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů, o nesprávné

právní posouzení skutku, resp. o zjevný rozpor skutkových závěrů s provedených dokazováním, v čemž obviněný zcela odkazuje na svobodné hodnocení dokazování, formulované soudem prvního stupně v předchozích rozhodnutích (výhrady odvolacího soudu nelze podle obviněného považovat za relevantní). Primárně však jde o porušení ústavně garantovaných práv obviněného (ve smyslu judikatury vymezené výše), které je dovolací soud, v souladu s konstantní judikaturou, povinen sám zohlednit, aniž by bylo nutno soudní ochranu odkládat na následné řízení o ústavní stížnosti.

23. Podle obviněného jsou napadená rozhodnutí rovněž výrazem nepřijatelné aplikace principu kolektivní viny, neboť závěry odvolacího soudu, vnucené soudu prvního stupně, především zjevně resignují na požadavek individualizace jednání u každého jednotlivého pachatele. Znaky spolupachatelství zjistitelným jednáním obviněných nebyly podle obviněného naplněny, a tímto institutem tak nesporně nelze obejít požadavek na nezbytnost zjištění konkrétních jednání každého z obviněných.

24. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

25. Obviněný R. D. v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce Mgr. Davida Bukala formálně opřené pouze o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že z obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu je zřejmé, že soud prvního stupně ve svém posledním rozhodnutí zcela otočil oproti svým předchozím rozhodnutím, a to na základě pokynů odvolacího soudu a na základě hodnocení důkazů, jak jej činí odvolací soud. Z obsahu posledního rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že tento nekriticky přijímá pokyny odvolacího soudu, jak má hodnotit provedené důkazy, když některé pasáže z odůvodnění předchozích rozhodnutí odvolacího soudu přebírá i do odůvodnění svého rozhodnutí. Obviněný zdůrazňuje, že odvolací soud až do posledního (třetího) rozhodnutí soudu prvního stupně neprovedl ve věci žádné dokazování, rozhodoval v neveřejném zasedání. Je přesvědčen, že odvolacímu soudu nepřísluší hodnotit dokazování, které sám neprovedl, nijak jej nedoplnil a hodnotí tak pouze dokazování provedené před soudem prvního stupně.

26. Rovněž obviněný R. D. zdůrazňuje, že podle Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces představuje pokyn odvolacího soudu, jímž soudu prvního stupně výslovně ukládá určitý výsledek hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně, či vyvození z nich konkrétního skutkového zjištění. Porušení představuje také pokyn, kterým odvolací soud usiluje o takový cíl zastřeně. Jestliže takový pokyn vede dokonce k odsouzení obviněného, představuje současně i porušení presumpce neviny. Namítá, že v předmětné věci odvolací soud opakovaně uděloval soudu prvního stupně pokyny, jak má hodnotit důkazy, které provedl výlučně soud prvního stupně, a jaká z nich má vyvodit skutková zjištění. Obviněný je přesvědčen, že v tomto směru je nesprávný i názor odvolacího soudu, podle něhož tak může činit v případě, kdy soud prvního stupně provedené důkazy deformoval a jejich obsah reprodukoval v rozporu se skutečností.

27. K takové deformaci provedených důkazů podle obviněného došlo. Ani v takovém případě by podle něj odvolacímu soudu nepříslušelo předkládat soudu prvního stupně vlastní hodnocení důkazů, které neprovedl, či mu ukládat, jaká má z provedených důkazů vyvodit skutková zjištění. Odvolací soud ve svých prvních dvou rozhodnutích totiž toliko nevytýká soudu prvního stupně, že provedené důkazy deformuje a vyvozuje z nich nesprávná skutková zjištění. Sám provedené dokazování hodnotí, vyvozuje z nich své vlastní skutkové závěry a zavazuje (i pod možností odnětí věcí příslušnému senátu) soud prvního stupně, aby takové hodnocení důkazů a skutková zjištění převzal.

28. K problematice dovozeného spolupachatelství obviněný sděluje, že nezpochybňoval svou jízdu předmětným vlakem. Nicméně uváděl, že cestoval odděleně od ostatních fanoušků, že se nezdržoval v inkriminovaných prostorech, kde mělo docházet k protiprávnímu jednání, a že se takového jednání sám neúčastnil. V řízení se nepodařilo nikdy přesně určit počet osob, které se měly protiprávního jednání dopouštět. Osob, jako on, mohlo být ve vlaku teoreticky i více. V tomto směru nebylo prováděno žádné dokazování, nebylo postaveno najisto, kolik osob do vlaku nastoupilo, kde se zdržovaly, zda se jednalo o jednu ucelenou skupinu, či více skupinek, či skupinu a jednotlivce apod. Za této situace nelze uvažovat o spolupachatelství obviněného, a to ani při aplikaci odvolacím soudem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 81/2018. Z provedeného dokazování tak podle obviněného nelze učinit závěr, že by byl součástí skupiny osob, která se dopouštěla protiprávního jednání, že by se nacházel na místě, kde k takovému jednání mělo docházet, a že by se takového jednání sám aktivně účastnil. Pro takový závěr absentují jakékoliv důkazy, resp. takový skutkový závěr nelze podle obviněného z provedeného dokazování vyvodit.

29. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

30. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se vyjádřil k dovolání všech obviněných. Chronologicky nejdříve se vyjádřil k dovolání obviněného R. D., kdy uvedl, že obviněný věnoval část svých výhrad postupu odvolacího soudu, který podle jeho přesvědčení v podstatě nerespektoval procesní pravidla vyplývající z ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. a v rámci svých předchozích zrušujících usnesení úkoloval soud prvního stupně k hodnocení důkazů tak, aby bylo docíleno odsuzujícího rozsudku.

31. Podle státního zástupce je vznesená námitka ryze procesní povahy a v obecné rovině – bráno čistě z jejich doslovného vymezení v zákoně – ji pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 či 2 tr. ř. podřadit nelze. Není však možno přehlédnout, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že dovolací důvody uvedené v § 265b tr. ř. nemohou být vykládány restriktivně způsobem, který by směřoval k odmítnutí zabývat se námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu. Dané ustanovení, stejně jako všechny ostatní normy jednoduchého procesního práva, musí být vykládáno souladně s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), když závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Ústavní soud dále upozornil, že ne každé pochybení v postupu obecných soudů otevírá v řízení o mimořádném opravném prostředku cestu k přezkumu, neboť musí jít o takové pochybení, kde by odepření přezkumu vyvolalo zásah do základního práva, který naopak měl být odčiněn. Z tohoto pohledu je tedy v aktuálně posuzované trestní věci zapotřebí vyhodnotit, zda skutečně odvolací soud dovolatelem vytýkaná procesní pravidla porušil či nikoli. Pokud by tak učinil a zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, mohlo by to odůvodňovat právě zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení, a to s odkazem na obviněným označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. Státní zástupce nicméně zastává názor, že odvolací soud dané pravidlo neporušil. Ve svých předchozích dvou usneseních soudu prvního stupně vytkl, že jeho rozsudky nemohou obstát z důvodu vadného a nepřesvědčivého hodnocení důkazů, v jehož rámci důkazy postupem popírajícím zásady elementární logiky deformoval a destruoval do té míry, že tento jeho postup vykazoval známky libovůle. Vyvozoval z nich totiž zavádějící závěry, které z důkazů často ani neplynuly, opomíjel jednoznačná vyjádření svědků vyjadřujících se k dění na místě činu, přičemž zohlednil jen část jejich výpovědí a zbylou pominul s tím, že nelze vyloučit jejich ovlivnění svědkem J. K. Důkazy přitom hodnotil pouze jednotlivě a nikoli v jejich souhrnu, neboť zcela přehlížel, že o účasti všech obviněných na závadovém jednání, tedy o hajlování, pronášení hesel spojených s nacismem a fašismem a zpěvu podobně založených písní hovořili nejen svědci, kteří mohli být podle soudu prvního stupně údajně ovlivněni výpovědí svědka J. K., ale i další nezaujatí svědci, konkrétně průvodčí M. K. či J. J.

33. Vedle toho pak krajský soud soudu prvního stupně v reakci na jeho rozhodnutí o postoupení věci vytkl i vadné právní závěry, zejména tedy nepřezkoumatelné a nijak nezdůvodněné úvahy o užití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Okresní soud totiž v rámci svého druhého rozhodování jen převzal významnou část původních, shora naznačených nedostatků založených jednostranným, selektivním a deformovaným hodnocením důkazů a ignorováním jejich části, přičemž ve shodě s výpověďmi svědků cestujících ve vlaku již sice na rozdíl od původního zprošťujícího rozsudku dospěl k závěru o tom, že na jakémsi vulgárním a neslušném chování se podíleli všichni obvinění, zbylé části výpovědí svědků hovořících o hajlování, pronášení hesel spojených s nacismem a fašismem a zpěvu podobně založených písní však pominul. Rozsah jednání fanoušků pak v rozporu s jednoznačnými výpověďmi svědků zúžil pouze na onen úzký výsek společensky neslušného „výtržnického“ chování ve vlaku, které v návaznosti na blíže nezdůvodněné a nepřezkoumatelné úvahy o malé společenské škodlivosti postoupil k projednání přestupkovému orgánu.

34. Odvolací soud proto opakovaně a vcelku obsáhle soud prvního stupně na tyto zásadní nedostatky upozorňoval a v rámci toho se věnoval důkazům a objektivním skutečnostem, kterými se soud prvního stupně opomenul zabývat či které deformoval. Státní zástupce pak vyjadřuje názor, že krajský soud se v takovém případě pohyboval v rámci své pravomoci. K opačnému závěru nelze dospět pouze na základě skutečnosti, že soud prvního stupně nedoplnil dokazování, a přesto dospěl k opačnému rozhodnutí o vině dovolatele a zbylých spoluobviněných. Změna názoru soudu prvního stupně, aniž by bylo provedeno nové dokazování, totiž nenastala výlučně pod váhou závazných pokynů odvolacího soudu, ale stalo se tak v důsledku nového a komplexního hodnocení provedeného dokazování po získání nového impulsu daného zásahem odvolacího soudu. Jednalo se přitom o běžný jev vyplývající z dvojinstančnosti trestního řízení.

35. Zjevně neopodstatněnou je pak z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitka, v jejímž rámci obviněný vyjádřil názor, že nesouladná s obsahem provedených důkazů jsou taková skutková zjištění soudů, podle kterých se závadového jednání popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a zakládajícího znaky přisouzeného přečinu dopouštěl také on. Jak výstižně shrnul krajský soud v reakci na totožné námitky dovolatele a zbylých obviněných, svědci v rámci svých výpovědí potvrdili, že závadového jednání se účastnili všichni obvinění, přičemž nikdo z nich se ze skupiny nijak nevydělil. Svědci popsali, že většinou jeden z fanoušků vykřikl nějaké heslo jako první a ostatní to po něm sborově opakovali a u toho hajlovali. Tento popis zcela vylučuje jakékoliv spekulace o uplatňování zásady kolektivní viny. Soudy závěr o vině dovolatele a zbylých spoluobviněných rozhodně nezaložily na tom, že by jen nějaká část z nich vykřikovala a provolávala hesla a zpívala ony závadové písně, a všichni – tedy i ti, co by se případně na takovém jednání žádným způsobem nepodíleli – pak byli odsouzeni v souhrnu je proto, že společně nastoupili do vlaku. Odsuzující rozhodnutí bylo naopak vystavěno na zjištění, že jedna osoba vykřikla heslo či začala pět píseň charakterizovanou motivy spojenými s nacismem a fašismem a všichni ostatní heslo opakovali nebo píseň sborově zpívali. Šlo o velké množství hesel a písní, přičemž jejich provolávání či opakování se podle svědků účastnili všichni obvinění, dovolatele nevyjímaje. Z výpovědí svědků je pak možno považovat za vyvrácené, že by se trestné činnosti dopustily jiné osoby než ve věci stíhaní obvinění, které policistům označila průvodčí M. K. Je tak možno bez důvodných pochybností uzavřít, že trestné činnosti se dopouštěla celá skupina fanoušků.

36. Závěru o vině tak podle názoru státního zástupce nelze nic vytknout, přestože z pochopitelných důvodů není možno konkretizovat, kdo jako první začal hajlovat, provolávat hesla či zpívat písně, a s jakou intenzitou tak ten který z fanoušků činil, stejně jako nelze vyloučit, že část hesel či písní některý z obviněných neprovolával či nezpíval. Zjištěné jednání páchané ve spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku lze totiž s ohledem na okolnosti přičítat všem.

37. Podle státního zástupce bylo na podkladě provedených a řádně vyhodnocených důkazů možné učinit skutkové závěry vyjádřené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, které se také staly dostatečným podkladem pro soudy vyslovený závěr o vině a pro krajským soudem přisouzenou právní kvalifikaci. Pokud tedy obviněný do jisté míry dovozoval absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy, a to případně v podobě zjevného (extrémního) nesouladu mezi nimi, není možné mu přisvědčit, neboť tato zjištění soudů z provedených důkazů nepochybně vyplývají.

38. K dovolání obviněného Š. Č. se státní zástupce vyjádřil tak, že zopakoval podstatnou část argumentace shodně jako ve vyjádření k dovolání obviněného R. D., a to jak k postupu soudu druhého stupně ve smyslu § 263 odst. 7 tr. ř., k hodnocení odůvodnění skutkových závěrů soudu prvního stupně soudem druhého stupně či k problematice právního závěru stran spolupachatelství.

39. Ve vyjádření k dovolání obviněného J. B. pak státní zástupce již ani neopakoval svou argumentaci a pouze odkázal na svá vyjádření k dovolání obviněných R. D. a Š. Č.

40. Státní zástupce vyhodnotil ze shora uvedených důvodů všechna tři dovolání za zjevně neopodstatněná a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby o nich Nejvyšší soud rozhodoval ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

41. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda jsou dovolání obviněných v této trestní věci přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání všech obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují všechny obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

42. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

43. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

44. Současně již na tomto místě je nezbytné připomenout, že Nejvyšší soud při respektování zákonné úpravy vymezující jednotlivé důvody dovolání interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezený Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

45. Jak již zmínil státní zástupce základní námitka vznesená všemi obviněnými (tedy vybočení odvolacího soudu z mezí § 263 odst. 7 tr. ř.) je ryze procesní povahy a formálně ji (zejména při restriktivním výkladu) pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 či 2 tr. ř. podřadit nelze. Ústavní soud však opakovaně judikoval, že dovolací důvody uvedené v § 265b tr. ř. nemohou být vykládány restriktivně způsobem, který by směřoval k odmítnutí zabývat se námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu.

46. Dané ustanovení proto, stejně jako všechny ostatní normy jednoduchého procesního práva, musí být vykládáno souladně s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. s čl. 36 a násl. Listiny, když závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Ne každé pochybení v postupu obecných soudů otevírá v řízení o mimořádném opravném prostředku cestu k přezkumu, neboť musí jít o takové pochybení, kde by odepření přezkumu vyvolalo zásah do základního práva, který naopak měl být odčiněn. Nejvyšší soud je v rámci řízení o dovolání povinen posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.

47. Nejvyšší soud je tedy při respektu k podmínkám a rozsahu své přezkumné povinnosti vždy povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. Čl. 6 Listiny a čl. 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a již zmíněné stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

48. Při vědomí ústavněprávních konsekvencí dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že námitky obviněných opřené o tvrzení porušení jejich základních práv neumožňují, aby o jejich dovoláních bylo rozhodnuto způsobem upraveným v § 265i odst. 1 tr. ř. tedy formou jejich odmítnutí. Podle § 265i odst. 3 tr. ř. proto na jejich podkladě přezkoumal dovoláními napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející, a to primárně zejména z hlediska toho, zda skutková zjištění vyjádřená v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně a jim přiřazená právní kvalifikace skutku, jímž byli dovolatelé uznáni vinnými, je výsledkem řízení, v němž byly respektovány principy spravedlivého procesu. Vyjádřeno jinými slovy, posuzoval, zda závěry obsažené v označeném rozhodnutí, jež byly v rámci odvolacího řízení aprobovány soudem druhého stupně, jsou výsledkem jeho nezávislého, příp. odvolacím soudem zákonu vyhovujícím způsobem ovlivněného, posouzení jím provedených důkazů, či jsou naopak výsledem rezignace soudu prvního stupně na nezákonné ovlivnění jeho rozhodování ze strany odvolacího soudu, jak tvrdí ve svých mimořádných opravných prostředcích dovolatelé.

49. Potřeba tohoto posouzení je dána vzhledem k tvrzení dovolatelů, že při odůvodnění odsuzujícího rozsudku převzal soud prvního stupně skutkové a právní závěry odvolacího soudu, které inkorporoval do svého rozhodnutí, aniž by vysvětlil zcela zásadní změnu svého náhledu na skutkovou i právní stránka posuzované věci. V kontextu těchto tvrzení nelze přehlédnout, že soud prvního stupně v rámci odůvodnění (bod 24.) svého rozsudku uvedl, že „při vázanosti skutkovými a právními závěry krajského soudu, dospěl k jednoznačnému závěru o vině všech obžalovaných“.

50. V uvedeném směru se jeví nezbytné připomenout, že možnosti soudu druhého stupně ovlivnit svým rozhodnutím hodnotící úvahy soudu prvního stupně při konstrukci skutkových zjištění jsou nastaveny právní úpravou odvolacího řízení a meze v nichž se odvolací soud může pohybovat jsou nepřekročitelné. Dojde-li postupem odvolacího soudu k jejich překročení, má to (resp. v závislosti na povaze takové vady to může mít) důsledek v podobě porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Vadu tohoto charakteru pak musí při svém rozhodování zohlednit i dovolací soud.

51. Nejvyšší soud proto (jak již zmínil výše – bod 48.) na podkladě i těchto dovolacích námitek procesního charakteru zaměřených vůči postupu soudu druhého stupně (dosahující ústavní úrovně) přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. dovoláními napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a z důvodů níže rozvedených dospěl k závěru o důvodnosti těchto mimořádných opravných prostředků.

52. K problematice možností odvolacího soudu reagovat na vadná rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. k otázce právní úpravou zapovězených postupů se závazným a vyčerpávajícím způsobem vyjádřil Ústavní soud v dovolateli citovaném nálezu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21. Jelikož nosné důvody tohoto nálezu zmínili dovolatelé ve svých dovoláních (viz výše body 13., 15., 19., 20. a 22.), není nezbytné tyto v celém rozsahu opakovat. V obecné rovině je třeba pouze předeslat tolik, že ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. je třeba ústavně konformně interpretovat tak, že odvolací soud skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně nemůže přehodnocovat jako celek z jiného hlediska, než zda tohoto skutkového stavu bylo dosaženo na základě dokazování provedeného řádně a v potřebném rozsahu a zda jej uvedený soud přesvědčivě, vnitřně nerozporně a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil. Jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně pak smí odvolací soud posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení. Skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně.

53. Ústavní soud (viz např. usnesení ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 64/23) zastává v obecné rovině stanovisko, že není porušením práva na spravedlivý proces a zásady dvojinstančnosti řízení, jestliže odvolací soud podrobně rozebere důkazy provedené před soudem prvního stupně a tomuto soudu vytkne porušení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., pokud ten důkazy hodnotil jednostranně a v úvahu bral pouze důkazy podporující verzi obžalovaných. Jestliže odvolací soud v návaznosti na to toliko konkretizuje, na jaké oblasti, respektive otázky, se musí nalézací soud v rámci dokazování soustředit, poukáže na některé dílčí výsledky tohoto dokazování, které soud prvního stupně ve svém původním rozsudku nezohlednil, a důsledně se vyvaruje toho, aby dával nalézacímu soudu pokyny, jak mají být dané otázky vyřešeny, jde o ústavně souladný postup.

54. Nejvyšší soud tedy posuzoval, zda výše označená kasační rozhodnutí (viz výše body 8. a 10.) dostála požadavkům kladeným na soud druhého stupně v rámci opravného řízení či nikoli. Dospěl k závěru, že krajský soud meze ústavně souladného postupu podle § 263 odst. 7 tr. ř. výrazně překročil jak v pozici soudu odvolacího (v prvním kasačním rozhodnutí), tak v pozici soudu stížnostního zabývajícího se opravným prostředkem státního zástupce proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně o postoupení věci (v druhém kasačním rozhodnutí), na jehož rozhodování je třeba vztáhnout závěry Ústavního soudu obsažené v citovaném nálezu přiměřeně.

55. Jak již bylo částečně uvedeno, ke zrušení zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně přistoupil krajský soud (prvním kasačním rozhodnutím) na podkladě aplikace § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř., tedy zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, proto, že se soud ohledně takové části rozsudku nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a zároveň vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku. V odůvodnění toho rozhodnutí kromě jiného uvedl, že základním důvodem tohoto procesního postupu byla skutečnost, že považoval hodnocení důkazů soudem prvního stupně za vadné a selektivní, neboť k němu přistupoval zcela jednostranně a neobjektivně. Označil jeho „úvahy a závěry za projevy svévolné, nesoucí znaky libovůle“ a za „destruktivní“.

56. Již v tomto rozhodnutí krajský soud uvedl, že (bod 5. odůvodnění) „skutečnost, že se ostatní obžalovaní (nepočítaje J. R. U.) celého incidentu účastnili, vychází bez pochybností z výpovědi J. B., Š. Č., P. Z., J. L. a příslušných listinných důkazů“. Dále konstatoval, že (bod 10.) „jak je patrné (z) výpovědi jednotlivých cestujících a průvodčí, osoby se nacházely všechny pohromadě v prostoru nástupních a výstupních dveří“. Podle odvolacího soudu „z výpovědi některých svědků … lze pak jednoznačně dospět i ke skutkovému závěru, že opakovaně vykřikovali nacistické pozdravy a hesla hajlovali“, (bod 11.) „z výpovědi svědků … vyplývá, že všichni obžalovaní vykřikovali nacistická hesla“. Nadto zmínil, že se „zabýval otázkou, zda takto vyslovené závěry okresního soudu již nezakládají důvod pro odejmutí věci z důležitých důvodů …“.

57. Ve svém druhém kasačním rozhodnutí (při zrušení usnesení o postoupení věci v pozici stížnostního soudu) krajský soud konstatoval, že soud prvního stupně respektoval jeho závěry (myšleno prezentované v usnesení ze dne 10. 2. 2021, č. j. 31 To 24/2021-628) jen z části. Zásadní výhrady měl vůči jeho hodnocení důkazů. Soudu prvního stupně vyčetl, že nedůvodně akceptuje obhajobu obviněných. Uzavřel, že „lze jednoznačně dospět ke skutkovému závěru, že obvinění opakovaně vykřikovali nacistické pozdravy a hesla a hajlovali, a především dospěl k závěru, že tak činili všichni obžalovaní“ (bod 11.

odůvodnění). Kromě shodných konstatování ohledně skutkových závěrů jako ve svém předešlém usnesení doplnil (bod 10.), že sám „žádné zásadnější rozpory, natož rozpory, které by svědčily o nevěrohodnosti jednotlivých výpovědí, neshledal ani ve výpovědích průvodčí a cestujících. Je nutno zdůraznit, že jde o zcela nezaujaté a nezávislé svědky“. Podle krajského soudu „většina svědků se shodla na podstatných okolnostech jednání obžalovaných, a to okolnostech, které naplňují znaky skutkových podstat stíhaných trestných činů“.

Soudu prvního stupně vytkl, že „není zřejmé, proč by neměl (okresní soud) uvěřit M. K., J. K. a J. J.“. Ve vztahu k závěru o možném hodnocení jednání obžalovaných jako přestupku konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, „neboť není zřejmé, z čeho okresní soud při aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku vycházel“. Označil „hodnocení důkazů okresním soudem za vadné, okresní soud k hodnocení důkazů přistupoval opět jednostranně, neobjektivně a nevypořádal se tak se základními skutečnostmi, které z provedeného dokazování vyplynuly.

Hodnocení důkazů ze strany okresního soudu je nutno označit za selektivní, když okresní soud bezvýhradně přejímá obhajobu obžalovaných a veškeré důkazy tuto podporující, a současně nejen, že ignoruje důkazy, které tvrzení a obhajobu obžalovaných zpochybňují či přímo vyvracejí, když tyto důkazy nejen bez dalšího označuje za nevěrohodné, ale dokonce takovéto provedené důkazy deformuje.“ Krajský soud opět označil takovéto hodnocení důkazů soudem prvního stupně za „destruktivní a úvahy a závěry za projevy svévolné, nesoucí znaky libovůle“.

Závěrem znovu konstatoval, že „se zabýval otázkou, zda takto vyslovené závěry okresního soudu již nezakládají důvod pro odejmutí věci z důležitých důvodů podle § 149 odst. 5 tr. ř.“.

58. Z citovaných částí kasačních rozhodnutí, která byla vydána krajským soudem v neveřejných zasedáních, plyne, že se v nich odvolací soud neomezil pouze na „podrobné rozebrání důkazů provedených před soudem prvního stupně a vytknutí soudu porušení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu“ (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 64/23), ale že mu uložil, aby - učinil konkrétní skutková zjištění („ostatní obžalovaní – vyjma obviněného U. – se celého incidentu účastnili“, „osoby se nacházely všechny pohromadě v prostoru nástupních a výstupních dveří“, obžalovaní „opakovaně vykřikovali nacistické pozdravy a hesla a hajlovali“, „z výpovědí svědků … vyplývá, že všichni obžalovaní vykřikovali nacistická hesla“), - hodnotil důkaz konkrétním způsobem („pravdivá identifikace osob Š. Č. je … logická“), - závažnost či pravdivost konkrétního důkazu vyhodnotil určitým způsobem („okruh osob byl bez pochybností zjištěn z výpovědí obžalovaných J. B. a Š. Č. a dále svědků J. L. a P. Z.“, „krajský soud žádné zásadnější rozpory … neshledal“, „většina svědků se shodla na podstatných okolnostech jednání obžalovaných, a to okolnostech, které naplňují znaky skutkových podstat stíhaných trestných činů“, apod.), - určitým konkrétním způsobem vyhodnotil spolehlivost důkazu, např. věrohodnost svědecké výpovědi („krajský soud žádné zásadnější rozpory, natož rozpory, které by svědčily o nevěrohodnosti jednotlivých výpovědí, neshledal ani ve výpovědích průvodčí a cestujících“, „je nutno zdůraznit, že jde o zcela nezaujaté a nezávislé svědky“, „akceptovat nelze ani okresním soudem shledanou motivaci k nepravdivé výpovědi výše uvedených svědků“).

59. Krajský soud zvoleným způsobem argumentace obsažené v jeho rozhodnutích reagujících na námitky státního zástupce v jeho řádných opravných prostředcích zjevně porušil hned čtyři ze zákazů akcentovaných Ústavním soudem v citovaném nálezu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21. Tím zasáhl do práva obviněných na spravedlivý proces vyplývajících z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. z čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť aniž by sám provedl jakékoli dokazování, které by mu umožnilo přistoupit k odlišnému hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, dosáhl prosazení vlastních skutkových závěrů v následně vydaném odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně.

60. Skutkové závěry obsažené v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně (ze dne 20. 3. 2023, č. j. 14 T 167/2019-1008) nelze mít za výsledek jeho volného hodnocení důkazů, tedy hodnocení učiněného orgánem činným v trestním řízení, který za použití zásady přímosti, bezprostřednosti a ústnosti veškeré důkazy provedl. Není je možno považovat za výsledek svobodného přesvědčení soudu prvního stupně o tom, jak se skutek, o němž se trestní řízení vede, ve vnějším světě stal. Ze způsobu odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně lze seznat, že je spíše známkou rezignace na vlastní skutkové závěry a výsledkem podvolení se ústavně nekonformnímu donucení ze strany odvolacího soudu.

61. Známkou výše uvedeného je jednak jeho výslovné vyjádření, že se cítí být vázán nejen právními, ale i skutkovými závěry soudu odvolacího, jednak skutečnost, že při odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku téměř doslovně převzal argumentaci soudu druhého stupně (konkrétně z bodů 9. – 11. jeho usnesení ze dne 3. 8. 2022, č. j. 31 To 186/2022-934, a to včetně stylistických obratů a typografických nepřesností). Tímto postupem pak i soud prvního stupně odepřel (všem v napadeném rozsudku označeným) obviněným právo na posouzení jím provedených důkazů v souladu s požadavkem § 2 odst. 6 tr. ř.

62. Popsaným postupem tedy primárně odvolací soud (a v návaznosti na to i soud prvního stupně) porušily právo obviněných na spravedlivý proces vyvěrající z čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy, resp. z čl. 36 odst. 1 (a rovněž z čl. 38, 39 a 40) Listiny.

63. Lze doplnit, že porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepředstavuje jen takový pokyn odvolacího soudu, jímž soudu prvního stupně výslovně ukládá určitý výsledek hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně, či vyvození z nich konkrétního skutkového zjištění, nýbrž i takový pokyn, kterým odvolací soud usiluje o takový cíl zastřeně. Má-li takový pokyn vést k odsouzení obviněného, představuje takový pokyn současně i porušení presumpce neviny podle § 40 odst. 2 Listiny (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22). V konkrétním případě shora uvedené ústavně nekonformní pokyny krajského soudu skutečně vedly k odsouzení obviněných, odvolacím soudem tedy byla porušena i zásada presumpce neviny podle § 40 odst. 2 Listiny.

64. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není cílem dovolacího řízení, aby jako soud dovolací hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně a činil závěr, který skutkový závěr je správný a který nikoliv a přikláněl se tak ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně či soudu odvolacího. Za situace zjištění výše označených vad v postupu krajského soudu v rámci jím prováděného opravného řízení se Nejvyšší soud mohl omezit na konstatování porušení práva na spravedlivý proces (vyplývající z čl. 6 Úmluvy a z čl. 38, čl. 39 a čl. 40 Listiny), které nutně muselo vést ke zrušení (nejen – viz dále) dovoláními napadených rozhodnutí. Ta nemohla obstát již z tohoto důvodu.

65. Z hlediska obviněnými uplatněných dovolacích důvodů lze uvést, že zmíněná vada nabývající ústavní úrovně umožňuje při ústavně konformní interpretaci první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dospět k závěru, že byla v posuzované věci naplněna. Takové vyhodnocení je třeba učinit proto, že skutková zjištění vyjádřená ve výroku odsuzujícího rozsudku nejsou výsledkem procesu a postupů, jimiž má být zjištěn skutkový stav vyžadovaný zněním § 2 odst. 5 tr. ř., neboť k hodnocení důkazů soudy nižších stupňů podle požadavku § 2 odst. 6 tr. ř. zjevně nedošlo. Soud prvního stupně, který důkazy provedl, je ve svém třetím meritorním rozhodnutí zjevně zákonem vyžadovaným postupem nehodnotil. Odvolací soud pak svévolně přistoupil k jejich hodnocení způsobem odlišným od soudu prvního stupně, a to, aniž by je sám procesním způsobem provedl. V posuzované věci jsou tak skutková zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku výsledkem zapovězeného procesního postupu odvolacího soudu, který nezákonně ovlivnil rozhodování soudu prvního stupně, nikoli výsledkem zhodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně (případně zhodnocení důkazů provedených soudem odvolacím tímto soudem), jak zákon předpokládá.

66. S ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející (nejméně od prvního kasačního rozhodnutí odvolacího soudu) je stiženo shora popsanou vadou (nedodržení zásad spravedlivého procesu), která činí skutkový stav v tomto řízení za neustálený, a s ohledem na způsob rozhodnutí o podaných dovoláních (viz níže) nevznikla potřeba toho, aby se Nejvyšší soud zabýval druhým okruhem námitek dovolatelů, konkrétně tedy tvrzeným nesprávným právním posouzením skutku v důsledku údajně nesprávné aplikace institutu spolupachatelství, vedoucí podle jejich přesvědčení k závěru o tzv. kolektivní vině [v čemž obvinění J. B. a Š. Č. spatřovali naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Závěry o ne/odůvodněnosti právní kvalifikace je totiž možná až ve vztahu ke skutku, jenž byl zjištěn v souladu s požadavkem plynoucím z § 2 odst. 6 tr. ř.

V. Způsob rozhodnutí

67. Z vyložených skutečností dovolací soud shledal, že námitky, jimiž dovolatelé odkazovali na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mají ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně (resp. i rozsudku soudu odvolacího, který se s nimi ztotožnil) opodstatnění, a to pro porušení práva obviněných na spravedlivý proces. To je spatřováno v ústavně nekonformních pokynech odvolacího soudu vůči soudu prvního stupně v tom směru, jaká má činit skutková zjištění, jak má hodnotit důkazy, jak má vyhodnotit pravdivost některých důkazů a jaký má učinit závěr o věrohodnosti některých svědků. Takovýto postup odvolacího soudu porušil meze § 263 odst. 7 tr. ř.

68. Nejvyšší soud proto z podnětu podaných dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 7. 2023, č. j. 31 To 189/2023-1092, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. 3. 2023, č. j. 14 T 167/2019-1008. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. dovolací soud současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

69. Vzhledem k tomu, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno zákonu odporujícími (potažmo neústavními) pokyny odvolacího soudu obsaženými již v prvním kasačním rozhodnutí a od tohoto okamžiku bylo celé řízení i před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím (či stížnostním) stiženo touto vadou, zrušil dovolací soud rovněž vadné řízení těmto (v pořadí třetím meritorním) rozhodnutím předcházející a v jeho rámci zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 2. 2021, č. j. 31 To 24/2021-628, na něj navazující usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 3. 2022, č. j. 14 T 167/2019-878, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 8. 2022, č. j. 31 To 186/2022-934.

70. Vada, která byla důvodem zrušení shora uvedených rozhodnutí, se projevila nejen u dovolatelů (J. B., Š. Č. a R. D.), ale rovněž u spoluobviněných J. B., T. S. a R. V. Nejvyšší soud proto zrušil za přiměřeného použití § 261 tr. ř. (tzv. beneficia cohaesionis) všechna shora uvedená rozhodnutí i řízení jim předcházející i vůči obviněným J. B., T. S. a R. V.

71. Byť na podkladě prvního kasačního usnesení došlo ke zrušení zprošťujícího rozsudku i ohledně obviněného J. R. U., nenastal důvod k tomu, aby stejným způsobem (tj. za přiměřeného použití § 261 tr. ř.) postupoval dovolací soud i ohledně tohoto obviněného, neboť ten byl následně soudem prvního stupně (rozsudkem ze dne 7. 3. 2022) obžaloby pravomocně zproštěn. Obnovení jeho trestního stíhání (tím, že by i ohledně něho došlo ke zrušení vadných rozhodnutí a vrácení věci do stadia rozhodování o odvolání podanému proti prvnímu zprošťujícímu rozsudku) by bylo změnou v jeho neprospěch. U obviněného J. R. U. tedy zůstává nedotčen rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 3. 2022, č. j. 14 T 167/2019-872, kterým byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby.

72. Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť na základě tohoto rozhodnutí se věc procesně vrací do fáze odvolacího řízení proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 12. 10. 2020, č. j. 14 T 167/2019-566. Bude na soudu prvního stupně, aby věc opětovně předložil odvolacímu soudu k rozhodnutí o tomto odvolání státního zástupce.

73. Úkolem odvolacího soudu pak bude tedy projednat odvolání státního zástupce podané proti shora citovanému rozsudku (s výjimkou odvolání podaného v neprospěch obviněného J. R. U., ohledně něhož zůstal pravomocný rozsudek o jeho zproštění obžaloby tímto rozhodnutím nedotčen), přičemž se bude striktně držet pravidel aplikace § 263 odst. 7 tr. ř. tak, jak je vyložil Ústavní soud v citovaném nálezu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, a jak má být interpretován a aplikován v rozhodovací praxi odvolacích soudů.

74. V této souvislosti je vhodné v obecnosti zmínit, že právu obviněného na spravedlivý proces neodporuje, pokud odvolací soud podrobí jím přezkoumávaný, odvoláním napadený rozsudek zdrcující kritice a označí ho za výsledek destruktivního a libovolného hodnocení a v důsledku toho ho zruší a vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Je-li hodnocení obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku tak zjevně vadné, že je očividné, že zřetelně nevyhovuje požadavku § 2 odst. 5 tr. ř. a pro tento jeho zjevný nedostatek nemůže obstát, může soud druhého stupně svoji kritiku spojit i s takto užitým označením. Nesmí se však uchýlit k tomu, aby dával uvedenému soudu pokyny, které jej povedou k dosažení výsledku, který si odvolací soud představuje. Úkolem odvolacího soudu je totiž „jen“ upozornit na zjevné vady, jichž se soud prvního stupně dopustil, a poukazem na to, v čem jeho vadný postup (ať již při provádění důkazů, či jejich hodnocení atd.) spočíval, jej vést k tomu, aby se jich vyvaroval a vydal rozhodnutí, které bude splňovat požadavky zákona (např. § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.).

75. V těchto „manitelech“ se proto bude pohybovat odvolací soud, jemuž byla věc vrácena, aby ji opětovně projednal a rozhodl ve výše (bod 73.) vymezeném rozsahu. Je na něm, aby důsledně posoudil, zda výtky obsažené v opravném prostředku jsou důvodné a pokud ano, aby označil konkrétní pochybení, jichž se soud prvního stupně dopustil, a upozornil jen na to, čemu nevěnoval dostatečnou pozornost či k čemu při svých úvahách opomenul přihlédnout.

76. Nejvyšší soud rovněž využil oprávnění § 265l odst. 3 tr. ř. a nařídil, aby tuto věc Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci projednal a rozhodl v jiném složení senátu, neboť dospěl k závěru, že „v původním složení senátu nelze věc spravedlivě projednat a rozhodnout“ [viz ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265l (Přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3268.]. Nejvyšší soud nehodnotí obsahovou správnost názorů či učiněných skutkových závěrů odvolacího soudu, případně právní závěry, k nimž ve svých rozhodnutích dospěl. Důvodem přikázání věci k projednání v jiném složení senátu je „pouze“ ta skutečnost, že uvedený senát postupoval ve zjevném rozporu s oprávněními, která mu jako soudu druhého stupně v rámci opravného řízení právní úprava obsažená v trestním řádu svěřuje. V tomto kontextu je třeba znovu připomenout, že se, a to opakovaně, dopustil zapovězeného procesního postupu spočívajícího v tom, že (bez provedení dokazování ve dvou neveřejných zasedáních) sám odlišně hodnotil důkazy provedené před soudem prvního stupně, dospíval k jednoznačným, od soudu prvního stupně odlišným, skutkovým závěrům, a sám hodnotil věrohodnost soudem prvního stupně vyslechnutých svědků (důkazní spolehlivost důkazů).

77. Odnětí věci tomuto senátu, jakožto výjimečné procesní řešení (aplikace § 265l odst. 3 věta první tr. ř.) sleduje dosažení stavu, kdy o podaném řádném opravném prostředku státního zástupce bude rozhodovat senát nezatížený předchozím náhledem na posuzovanou věc a tedy orgán, u něhož nebude možno (pokud dospěje k závěru o neudržitelnosti skutkových a právních závěrů uvedených v napadeném rozsudku soudu prvního stupně a potřebě jeho kasace) dovozovat jakoukoli podjatost s ohledem na dříve vyjádřené názory.

78. Zbývá dodat, že Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť zjištěné vady nebylo možné odstranit v zasedání veřejném.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 3. 2024

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek