Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. dubna 2017 o
dovolání, které podal obviněný M. B., proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 12. 12. 2016, č. j. 6 To 632/2016-307, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 4 T 99/2016, takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 10. 2016, č. j. 4 T
99/2016-280, byl obviněný M. B. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 3, odst. 4
tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
Dne 27. 3. 2016 na silnici č. ...... na katastru obce S., okres O., kolem
09.10 hodin po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní vozidlo zn.
Opel Vivaro Minibus registrační značky ......., přičemž nepřizpůsobil rychlost
jízdy zejména technickému stavu komunikace (šířka vozovky činila 5,5 m), při
projíždění levotočivé zatáčky vjel částečně do protisměru a při stržení řízení
vpravo došlo k nárazu přední části vozidla do stromu, dále vyjelo vozidlo
vpravo mimo komunikaci, otočilo se kolem své osy a levým bokem narazilo do
dalšího stromu, čímž porušil ustanovení §§ 4 písmeno a), 5 odst. 2 písm. b), 11
odstavec 1 a 18 odstavec 1, odstavec 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích, ve znění pozdějších novel; při dopravní nehodě utrpěli
spolujezdci L. B. zranění – zejména rozhmoždění plic při tupém poranění
hrudníku, jemuž na místě nehody podlehla, nezletilý tulipán*) utrpěl zranění –
zejména rozhmoždění mozku při zlomeninách klenby a spodiny lební, jemuž na
místě podlehl; v době řízení měl obviněný v krvi nejméně 1,54 g/kg alkoholu.
2. Obviněný byl odsouzen podle § 143 odst. 4 tr. zákoníku, § 60 odst. 1,
2, 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu domácího vězení
v trvání dvou let. Podle § 60 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný zavázán k
povinnosti zdržovat se na adrese Š., B. u O., v rodinném domě vlastníka A.
V., v pracovních dnech v době od 19.00 do 05.00 hodin následujícího dne, ve
dnech pracovního klidu a pracovního volna po celých 24 hodin denně, s výjimkou
navštěvování bohoslužeb 1x týdně ve dnech pracovního klidu. Podle § 73 odst. 1,
3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu sedmi let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k
náhradě škody poškozené VZP ČR v částce 57.291,- Kč.
3. O odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti
výroku o trestu rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 12. 2016,
č. j. 6 To 632/2016-307, tak, že z jeho podnětu napadený rozsudek podle § 258
odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a za
podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil podle § 143 odst. 4 tr.
zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
čtyř let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice
s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu sedmi let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Teryngela dovolání, jenž opřel o
dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na základě tvrzení, že mu byl
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl
uznán vinným.
5. Obviněný důvodnost uplatněného dovolacího důvodu spatřuje v porušení
obecných zásad pro ukládání a přiměřenost trestních sankcí. Poukázal na účel
trestu, jehož smyslem je individuální a generální prevence. Zmínil, že pokud
soud vybočí z mantinelů §§ 37-38 tr. zákoníku, je třeba takový trest považovat
za nepřípustný.
6. Svou dovolací argumentaci založil dále na faktu, že jako viník
tragické dopravní nehody přežil svou manželku a staršího syna, takže z celé
rodiny mu zbyl toliko mladší syn předškolního věku. V důsledku ztráty matky je
tento chlapec, jak bylo prokázáno dokazováním před nalézacím soudem, zvýšenou
měrou fixován na otce. Výčitky svědomí, které obviněného pronásledují, jsou
samy o sobě značným psychickým utrpením. Výkon trestu odnětí svobody, které
znamená fyzickou nemožnost styku se synem po relativně dlouhou dobu, znamená
pro jeho psychiku zátěž, kterou nepochybně lze označit za psychické utrpení.
Dítě v předškolním věku vnímá skutečnost odlišně od dospělého v tomto věku, v
končícím imprimačním období, je náhlá ztráta obou rodičů pro dítě děsivá a
člověk jen s průměrnou představivostí si snad dokáže představit psychické
utrpení otce, který tuto skutečnost vnímá navíc prizmatem vlastní viny.
7. V daných souvislostech obviněný poukázal na § 38 odst. 3 tr.
zákoníku, jehož obsah zmínil, a zdůraznil, že požadavek ochrany zájmu
poškozeného není formulován tak striktně jako požadavky na přiměřenost trestu.
Podle jeho názoru je však nesporné, že intenzita, s jakou má soud přihlížet k
těmto zájmům, je nepřímo úměrná věku dítěte v postavení poškozeného. Dítě,
které ztratilo matku a staršího sourozence vyžaduje mimořádnou ochranu a v této
souvislosti zmínil čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte s
dovětkem, že dítě ve věku 4 let prožívá velké utrpení a nerozumí tomu, proč je
jeho otec od něho odloučen. Odvolacímu soudu vytkl, že v jeho rozhodnutí
převážilo hledisko generální prevence a namítá, že byla porušena vyváženost
prevence a represe, přičemž generální prevence opřená o přísnou represi se
stala prostředkem prevence individuální, ačkoli je zřejmé, že by postačil
mírnější trest. Odvolacímu soudu vytkl i porušení § 1 tr. ř. hovořícím o
spravedlivém potrestání pachatelů.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě a podle § 265m tr. ř. sám rozhodl rozsudkem tak, že
odvolání okresního státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Opavě
jako nedůvodnou zamítl. Současně navrhl, aby předseda senátu přerušil výkon
trestu podle § 265o tr. ř.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupkyně“). Podle ní dovolatelem uplatněný dovolací důvod
nelze v posuzované věci použít. Obviněnému byl trest ukládán podle § 143 odst.
4 tr. zákoníku, ohrožen byl trestem odnětí svobody na tři léta až deset let,
přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Nelze tedy
dovodit, že by mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně
na trestný čin, kterým byl uznán vinným.
10. Podle státní zástupkyně dovolatel spíše „dovozuje nesprávné právní
posouzení nebo jiné hmotně právní posouzení ve vztahu k trestu“. V souladu s
odvolacím soudem státní zástupkyně akcentuje, že to byl právě obviněný, který
výjimečně svým jednáním zavinil dopravní nehodu. Byl to on, kdo řídil motorové
vozidlo ve velmi podnapilém stavu (v krvi měl v době řízení nejméně 1,54 g/kg
alkoholu), způsobem nepřiměřeným povaze vozovky, povaze dopravní situace a
způsobil tak neodčinitelnou újmu na životech své manželky a svého dítěte.
Obviněný se dopustil dvou přečinů, z toho jednoho úmyslného, vozidlo řídil na
úzké komunikaci rychlostí 95 km/h, tedy vyšší než dovolenou rychlostí, přičemž
bezpečná rychlost pro jízdu danou zatáčkou byla stanovena na 79 km/h. Při
projíždění zatáčky vyjel obviněný částečně do protisměru. Z jeho strany došlo
ke třem závažným porušením dopravního předpisu. Svou nezodpovědnou jízdou
zapříčinil dva neodčinitelné následky, tedy smrt dvou osob, v daném případě
dvou blízkých osob, a to poškozené L. B., a nezletilého poškozeného
tulipána*). Škodlivost jednání obviněného pro společnost je natolik vysoká, že
uložený trest domácího vězení je skutečně nepřiměřeně mírný.
11. Meritorní rozhodnutí není podle státní zástupkyně zatíženo takovou
vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž
deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud
podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro
případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované
rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas
s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2
písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti
dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky
naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve
dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný
uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména
případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr.
zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v
konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit
některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen
těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním
zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací,
trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za
peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.
15. Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
16. Dovolací argumentace obviněného se obsahovému zaměření deklarovaného
dovolacího důvodu v jeho ustáleném výkladu Nejvyšším soudem zjevně vymyká. Jak
plyne z dikce výše (bod 14) citovaného ustanovení, je dovolatelem zvolený důvod
dovolání určen k nápravě takových vad rozhodnutí, jež se projevují buď v tom,
že obviněnému byl napadeným rozhodnutím uložen takový druh trestu, jehož
uložení konkrétní ustanovení zvláštní části trestního zákoníku neumožňuje
(obviněného daným druhem trestu nelze sankcionovat proto, že s jeho uložením
zákon nepočítá), nebo mu sice byl trest v tomto ohledu uložen (co do druhu
trestu) správně, avšak v nepřípustné výměře.
17. Žádná z těchto alternativ v jeho případě nenastala. Jak již zmínila
státní zástupkyně, obviněný byl v důsledku zjištění soudů, že spáchal skutek,
jenž vykazuje znaky přečinů podle § 143 odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku
a podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ohrožen uložením trestu
odnětí svobody v trvání od tří do deseti let, neboť podle zásad upravených v §
43 odst. 1 tr. zákoníku mu bylo nezbytné úhrnný trest ukládat v rámci trestní
sazby (§ 143 odst. 4 tr. zákoníku) stanovené na přísnější trestný čin, jímž je
přečin podle § 143 odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku. Uložením úhrnného
trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let odvolacím soudem nedošlo k pochybení,
jež by založilo vadu jeho rozsudku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Stanoví-li zákon, že trest odnětí svobody ve
výměře převyšující tři léta, je ze zákona trestem nepodmíněným, poté dovoláním
napadený rozsudek soudu druhého stupně nevykazuje žádnou vadu ani v té části
výroku, jímž bylo rozhodnuto, že dovolatel uložený trest vykoná ve věznici s
dozorem. Obviněný byl zařazen do mírnějšího typu věznice, než by obecně
příslušelo [viz § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku], aplikací § 56 odst. 3 tr.
zákoníku dal odvolací soud zjevně (byť to explicitně při zdůvodnění svého
rozhodnutí neuvedl) výraz okolnostem, jež zhodnotil v jeho prospěch.
18. Z odůvodnění mimořádného opravného prostředku lze dovodit, že
obviněný si těchto souvislostí je vědom, a že se proto snaží o zvrácení
dovoláním napadeného rozsudku jiným způsobem, tj. požadavkem na extenzivní
výklad jím uplatněného dovolacího důvodu skrze jím formulované námitky (tj.
poukazem na některá rozhodnutí Ústavního soudu nabádající na podkladě práva
obviněného na spravedlivý proces k širšímu výkladu dovolacích důvodů, poukazem
na zásadu přiměřenosti projevující se rovněž v oblasti trestání či poukazem na
práva dítěte vyplývající z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika
vázána).
19. Aniž by Nejvyšší soud zpochybňoval v obecnosti to, co obviněný ve
svém dovolání uplatňuje, musí konstatovat, že jím uplatněné námitky požadovanou
kasaci napadeného rozsudku odůvodnit nemohou.
20. Primárním východiskem při rozhodování dovolacího soudu zůstává
zjištění učiněné stran toho, zda konkrétně vznesená dovolací argumentace věcně
naplňuje dovolatelem uplatněný dovolací důvod. Zásadně totiž platí, že pouze za
tohoto stavu věci může Nejvyšší soud přistoupit k přezkumu napadeného
rozhodnutí postupem upraveným v § 265i odst. 3, 4 tr. ř. Co se týče dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani Ústavní soud nezpochybnil
základní východisko, jak k tomuto dovolacímu důvodu přistupuje Nejvyšší soud
(viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS
2866/07, v němž uvedl, že „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod
lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu
v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona
nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již
nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní
hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení
napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to
ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení
§ 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a
stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“).
21. Přístup Nejvyššího soudu k výkladu a následné aplikaci zákonem
vymezených dovolacích důvodů neshledal nepřípustným ani ESLP, když např. v
rozhodnutí vydaném ve věci Janýr a Záleský proti České republice (stížnost č.
12579/06, 19007/10 a 34812/10) k postupu spočívajícím v odmítnutí dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. pro věcné nenaplnění uplatněného
dovolacího důvodu [tehdy podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] poznamenal (bod
51), že pokud dovolací soud vyšel z toho, že „konkrétní námitky uplatněné
stěžovateli neodpovídaly označeným dovolacím důvodům a týkaly se spíše
skutkových otázek a otázek hodnocení důkazů, které jdou nad rámec jeho
přezkumné povinnosti“ a ve věci rozhodl označeným způsobem, pak „tato
rozhodnutí jsou v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a nejeví se
být svévolná; Soud rovněž uznává povinnost na straně navrhovatelů a jejich
právních zástupců formulovat dovolání s přihlédnutím ke specifické roli
Nejvyššího soudu, jehož kontrola se omezuje na dodržování práva“.
22. Z pohledu práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst.
1 Listiny se sluší připomenout, že k jeho porušením dochází např. tehdy, kdy v
hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá skutečnost, která vyšla v řízení
najevo, eventuálně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji
právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by
odůvodnil jejich irelevantnost (srov. např. nález ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I
ÚS 2445/09). Na straně druhé Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý
proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je
„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy
(srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
23. Nejvyšší soud nevylučuje možnost svého (výjimečného) procesního
zásahu v situaci, kdy by se konkrétně uložený trest prima facie jevil jako
extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. S dovolatelem je totiž
možno souhlasit v tom, že zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem
zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. V případě
uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody to znamená, že je třeba zkoumat,
zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním soudem předvídaný, je
ještě proporcionálním zásahem či nikoli.
24. Je-li obecně sdílen názor, že – a v tomto směru necítí senát
rozhodující o dovolání obviněného odchylovat se od ustáleného výkladu – otázka
(ne)přiměřenosti trestu nespadá pod žádný ze zákonem upravených dovolacích
důvodů (viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), pak zásah Nejvyššího soudu by byl
možný jen za situace obdobné té, v níž by nápravu zjednal Ústavní soud. Ten se
přitom cítí oprávněn zasáhnout jen v případě, že napadenými rozhodnutími nebyla
respektována zásada zákonnosti ukládaného trestu ve smyslu čl. 39 Listiny - viz
např. usnesení ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 1832/16: „Ústavní soud…
připomíná, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého
trestu (srov. nález 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování
obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a
čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že
by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl.
39 Listiny)“.
25. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že při rozhodování o právním
následku trestní odpovědnosti pachatele nelze pomíjet účel trestu, a to
navzdory tomu, že trestní zákoník, na rozdíl od jemu předcházejícího trestního
zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – jeho § 23) účel
trestu nedefinuje. Stran této skutečnosti (vymezení účelu trestu) lze např.
připomenout nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, v
němž označený soud konstatoval, že „[t]restněprávní nauka rozeznává a popisuje
řadu účelů trestních sankcí, zejména účel retributivní, směřující k uložení
zaslouženého trestu (just deserts), a dále účely konsekvencionalistické,
zaměřující se na důsledky trestu, jako jsou například odstrašení, tedy
individuální a generální prevence; rehabilitace pachatele, tedy jeho výchova,
náprava; inkapacitace pachatele, tedy znemožnění, zabránění mu páchat další
trestnou činnost; restorace, tedy obnova, náprava narušených, poškozených
vztahů mezi pachatelem a obětí i celou společností (srov. koncepci restorativní
justice); či odškodnění oběti [srov. Ashworth, A., von Hirsch, A., Roberts, J.
(eds.) Principled Sentencing: Readings on Theory and Policy. Oxford: Hart
Publishing, 2009]. V moderních systémech trestní justice se tyto účely obvykle
vzájemně kombinují, neboli při ukládání trestů se zohledňuje jak potřeba
spravedlivého postihu v reakci na protispolečenské jednání, tak i potřeba
zajištění bezpečnosti občanů a majetku před nebezpečnými pachateli, dosažení
převýchovy pachatele (je-li možná), jakož i zjednání nápravy po spáchaném činu.
Při ukládaní trestu v konkrétním případě však rozličné účely mohou být ve
vzájemném konfliktu, který lze řešit kupříkladu deklarováním primárního účelu,
který musí být naplněn vždy, a účelů podpůrných, sekundárních, jejichž dosažení
je vhodné, nikoli však za každých okolností a v plné míře nezbytné.“
26. V návaznosti na to Ústavní soud v označeném nálezu uzavřel, že „[z]e
zákonem stanovené nutnosti dodržovat princip proporcionality (§ 38 odst. 1
trestního zákoníku) a požadavek subsidiarity přísnější trestní sankce (princip
ultima ratio, § 38 odst. 2 trestního zákoníku) při ukládání trestů lze dovodit,
že jednám z účelů trestu přiměřeného k povaze a závažnosti spáchaného trestného
činu je spravedlivé potrestání viníka (punitur quia peccatum est – trestá se,
protože bylo spácháno zlo). … Princip proporcionality přitom slouží i jako
ochrana před ryze účelovým uplatňováním trestní represe … váže obecné soudy
též k tomu, aby … zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné
rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů
– typicky ukládáním exemplárních trestů… - ve své podstatě narušuje princip
rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces…“.
27. S ohledem na zjištění, že i doktrína dovozuje, že zásada
přiměřenosti trestní sankce má ústavní povahu (….), shledal Nejvyšší soud
potřebným zaujmout stanovisko k námitkám vzneseným obviněným, byť tyto, jak již
vyloženo výše, uplatněný dovolací důvod v jeho zákonném vymezení
nenaplňují.
28. Nutno konstatovat, že pokud se obviněný dovolává § 38 odst. 3 tr.
zákoníku, resp. požaduje, aby mu při uložení adekvátního trestu byl důsledně
zohledněn požadavek na přihlédnutí k právem chráněným zájmům osob poškozených
trestným činem a v dané souvislosti argumentuje zájmy svého syna, činí tak
způsobem, který smysl citovaného ustanovení nenaplňuje. I doktrína poukazuje na
fakt, že zmíněný požadavek „se dostal do popředí pozornosti zejména v
souvislosti s prosazováním myšlenek tzv. restorativní justice, která klade
důraz na usmíření pachatele s obětí a obnovu trestným činem narušených
společenských vztahů, usiluje o posílení práv poškozeného v trestním řízení a
hledá cesty, jak usnadnit poškozenému, aby dosáhl náhrady škody a odčinění
trestným činem způsobeného příkoří“ (Šámal, P. a ko. Trestní zákoník I. § 1 až
139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 429). Jinými slovy
vyjádřeno, citované ustanovení má přispět k snazšímu prosazení uspokojení
oprávněných zájmů poškozeného, jež byly dotčeny (ať již způsobením poruchy na
zdraví, majetku či v jiné podobě) spácháním činu pachatelem, tj. jako přímý
důsledek (účinek, následek) trestného činu. V tomto směru pak by při ukládání
trestu pachateli soudy měly být uváženy zájmy poškozeného tak, aby uložením
konkrétního druhu trestu či jeho výměry nedošlo k zmaření či podstatnému
ztížení dosažení oprávněných zájmů poškozeného (např. v podobě nedobytnosti
přiznaného nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy v důsledku uložení
důrazného trestu majetkové povahy).
29. Obviněný argumentuje zájmy svého syna, jenž sice, navzdory skutkovým
zjištěním a právním závěrům učiněným v odsuzujících rozhodnutích soudů nižších
stupňů, může být považován za poškozeného, neboť při dopravní nehodě také
utrpěl zranění (podle zjištění soudů z hlediska závažnosti neodůvodňující
zohlednění při právní kvalifikaci skutku dovolatele), avšak činí tak způsobem,
který je od záměru sledovaného § 38 odst. 3 tr. zákoníku odlišný. Dovolatel
totiž neoperuje újmou, která synovi vznikla při jeho protiprávním jednání,
nýbrž tou, jež má být důsledkem spojeným s trestně právním postihem jeho samého
za přivození smrtelného zranění synově matce a jeho bratru (citová újma v
důsledku odloučení od otce vykonávajícího nepodmíněný trest odnětí svobody).
30. Nepřípadným je tvrzení dovolatele, že trest mu uložený rozsudkem
odvolacího soudu zakládá porušení čl. 37 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Psychické strádání, jemuž je dítě, jehož rodič nastoupí výkon trestu odnětí
svobody, nelze pokládat za naplňující znaky podrobení mučení nebo jiného
krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu jejich
vymezení citovaným článkem Úmluvy.
31. Jakkoli je ukládání trestních sankcí ovládáno mimo jiné i zásadou
personality trestů, nelze oprávněně tvrdit, že by uložení nepodmíněného trestu
dovolateli bylo v rozporu s touto zásadou. Byl to on, kdy svým protiprávním
jednáním přivodil smrt dvěma nejbližším osobám, a je to on, kdo nese v souladu
s touto zásadou nepříznivé právní následky svého činu v podobě omezení jeho
osobní svobody. Byť je zřejmé, že nepřímé dopady (přerušení přirozeného
osobního kontaktu) uloženého trestu zasahují nejen syna a ostatní příbuzenstvo
obviněného, nelze odhlížet od skutečnosti, že tak tomu je (v případě uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody) zcela pravidelně i v jiných případech,
přičemž nepřímé dopady, byť jiné povahy, nastávají zpravidla i při uložení
jiných druhů trestů (např. trestů majetkové povahy či jiných). V ryzí podobě,
kdy sankcí uložená újma postihuje výlučně osobu pachatele, se tato zásada
uplatňuje spíše výjimečně (např. trest ztráty čestných titulů a vyznamenání).
32. Kasaci napadeného rozhodnutí by za dané situace, když širší dopad
uloženého trestu není ničím výjimečným, mohlo odůvodnit pouze zjištění, že
intenzita působení uložené sankce je do té míry vysoká, že je již projevem
exemplárnosti, jenž nemá nic co do činění s uplatňující se zásadou přiměřenosti
trestní sankce. Jak již naznačil výše citovaný nález Ústavního soudu, k
dodržení zásady přiměřenosti dochází tehdy, je-li uložená sankce předvídatelná,
tj. je-li její uložení – co do druhu a výměry příslušného trestu – obvyklé v
případech srovnatelných.
33. Již soud prvního stupně ve svém rozsudku dospěl k závěru o vysokém
stupni škodlivosti spáchaného skutku a sám zdůraznil, že „tato škodlivost s
ohledem na porušení povinností řidiče a způsobení dvou smrtelných zranění je
natolik vysoká, že zcela standardní trest, běžně ukládaný, je trest odnětí
svobody nepodmíněný“. Z jeho odůvodnění je zcela zřejmé, že k uložení jiného
druhu trestu přistoupil výlučně na základě výrazného promítnutí těch
skutečností, jež následně vymezil, ve prospěch obviněného.
34. Pokud se s tímto řešením neztotožnil soud odvolací, nelze z toho
činit závěr, že by obviněnému byl uložen trest exemplární, či trest hrubě
neodpovídající zjištěným skutečnostem jak z pohledu okolností případu, tak
poměrů pachatele. V dané souvislosti je třeba připomenout, že trestní sazba v
trvání tří až deseti let je stanovena na trestný čin spáchaný z nedbalosti (§
143 tr. zákoníku), přičemž zopakovat je třeba, že trest nespojený s přímým
výkonu trestu odnětí svobody je možný jen za situace, že trest je vyměřen na
samé spodní hranici trestní sazby. Obviněnému však byl trest uložen i za
sbíhající se úmyslný trestný čin (§ 274 tr. zákoníku), za který (samostatně)
lze uložit trest odnětí svobody ve výměře na šest měsíců až tři léta (příp.
peněžitý trest či trest zákazu činnosti). V situaci výraznějšího ovlivnění
obviněného alkoholem v době jízdy, kdy k usmrcení dvou jeho nejbližších
příbuzných došlo výlučně v důsledku jeho selhání (na vzniku dopravní nehody
neměla žádný podíl jiná osoba – nezpůsobila ji a ani k jejímu vzniku v důsledku
nějaké chyby nepřispěla řidička protijedoucího vozidla), nelze mít trest, jenž
mu byl odvolacím soudem uložen, za rozporný se zásadou přiměřenosti trestních
sankcí.
35. V situaci, kdy se obviněný svou dovolací argumentací rozešel nejen
s jím deklarovaným dovolacím důvodem, nýbrž i s ostatními důvody dovolání, jak
jsou upraveny zněním § 265b tr. ř., a kdy kasaci napadeného rozsudku
neodůvodňují ani ty námitky, jež jsou pod uplatněný dovolací důvod
nepodřaditelné, rozhodl dovolací soud o jeho mimořádném opravném prostředku
způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud
dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b.
36. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o
tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud
jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst.
2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud
jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. dubna 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.