6 Tdo 360/2022

6 Tdo 360/2022-2374

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2022 o dovolání obviněného T. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 12 To 184/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 48/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. P. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 1 T 48/2016, byl obviněný T. P. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“), pod bodem I) podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Nymburce pro skutek, v němž byl spatřován přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný; pod bodem II) byl podle § 226 písm. d) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Nymburce pro skutky, v nichž byly spatřovány přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1.) a přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (bod 2.), neboť obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3 – Vinohrady, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený Z. M., narozený XY, bytem XY, XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě.

2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 12 To 184/2021, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti „rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 1 T 48/2016 (následně potvrzeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 12 To 184/2021)“, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k), m) tr. ř.

4. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., namítl, že za situace, kdy mu již bylo uloženo ochranné léčení ambulantní v jiné jeho trestní věci rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 T 7/2017 (ač fakticky není vykonáváno), není možné mu uložit ochranné léčení ústavní, neboť taková duplicita je v rozporu s logikou. Dále uvedl, že uložení ochranného léčení ústavního není dostatečně odůvodněné, zejména ne v rozsahu a s přesvědčivostí odpovídající tomu, že se jedná o institut zbavení osobní svobody, který je v některých aspektech horší než trest odnětí svobody. Řízení je třeba také vytknout pochybení, že v průběhu jeho prvoinstanční části nebylo zjišťováno stanovisko dovolatele a v odvolací fázi bylo jeho negativní stanovisko bez odůvodnění ignorováno. Není tak patrné, proč se soudy domnívají, že ochranné léčení ústavní přinese nějaký efekt, když bylo uloženo v souvislosti se skutky, k nimž došlo v letech 2014-2015, a dovolatel již v jiné věci absolvoval ochranné léčení ústavní v období května až srpna 2016. Dále poznamenal, že při veřejném zasedání o odvolání byly předloženy důkazy společně s návrhem na jejich provedení (aktuální lékařská psychiatrická zpráva a protokol o veřejném zasedání obsahující znalecký výslech znalce MUDr. Petra Kubeje). Odvolací soud však postupoval v rozporu s trestním řádem, neboť přerušil řízení v okamžiku, kdy dovolatel přednášel a odůvodňoval své odvolání, a to s odůvodněním, že rozhodne o provedení těchto důkazů, vykázal účastníky a obhájce z jednací místnosti a bezprostředně po jejich zavolání zpět vyhlásil usnesení, že odvolání se zamítá. Tímto postupem došlo k zásadnímu krácení práv dovolatele, neboť mu nebylo umožněno plně a v zamýšleném rozsahu přednést a odůvodnit jeho odvolání, přičemž toto právo je výslovně upraveno v § 263 odst. 5 tr. ř. Proto měl za to, že došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť soud zkrátil dovolatele na jeho právu „přednést jeho odvolání“, jak je výslovně zakotvené v ustanovení § 263 odst. 5 tr. ř., a tedy nebyly splněny procesní podmínky pro rozhodnutí o odvolání.

5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že z výroku II) rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 1 T 48/2016, se vypouští věta: „Podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku se obžalovanému ukládá ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě.“.

6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že podle § 265a odst. 1 tr. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Podle něj přitom dovolatel opakovaně výslovně označil jako napadené rozhodnutí toliko rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 1 T 48/2016, a také v petitu dovolání žádal výlučně zrušení části tohoto rozsudku, tudíž nezbývá než dospět k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému tento mimořádný opravný prostředek není přípustný. Dodal, že k zajištění kvalifikovaného podání dovolání obviněným zákon stanovil v § 265d odst. 2 tr. ř. pro podání dovolání povinné zastoupení obviněného obhájcem. Jestliže obhájce postupuje při podání dovolání natolik nekvalifikovaně, že v textu dovolání sice brojí též proti rozhodnutí odvolacího soudu, současně však opakované označí za napadené rozhodnutí pouze rozsudek soudu prvního stupně, není namístě tuto vadu napravovat nějakým extrémně benevolentním posouzením obsahu dovolání.

7. Přesto (ač považoval dovolání za nezpůsobilé k meritornímu projednání) státní zástupce námitky dovolatele nepovažoval ani z věcného hlediska za důvodné. Za splnění podmínek § 99 odst. 1 tr. zákoníku, které dovolatel nezpochybňuje, je uložení ochranného léčení obligatorní a není vyloučeno okolností, že pachateli již bylo ochranné léčení uloženo v jiné trestní věci nebo že již v jiné trestní věci ochranné léčení vykonal. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se míjejí s obsahem tohoto dovolacího důvodu. Část tohoto dovolacího důvodu spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, je naplněna v případě, že soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku z některého z tzv. formálních důvodů bez meritorního přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli při správném postupu byl povinen takovýto přezkum provést, a odmítl tak některé z procesních stran přístup k druhé instanci. Nic takového však v předmětné věci nenastalo, když odvolání bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. po meritorním přezkumu prvostupňového rozhodnutí. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat údajné procesní vady, ke kterým mělo dojít v průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem.

8. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, protože není přípustné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.)].

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání [které podal obviněný jako oprávněná osoba podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., které bylo podáno prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř. a ve lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1 tr. ř.] nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání obviněného podle § 265a tr. ř., přičemž shledal, že dovolání je, byť s notnou dávkou tolerance, přípustné.

10. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Dovolání vždy směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak tento soud rozhodl, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, může směřovat současně též proti rozhodnutí soudu prvního stupně; nestačí však podat dovolání jen proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jako nepřípustné odmítne dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání podané výlučně proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože ve věci rozhodoval i soud druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 576/2002, uveřejněné pod č. 25/2003 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 11 Tdo 291/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, v sešitě 22/2003, pod č. T 504).

11. Z obsahu podaného mimořádného opravného prostředku je zřejmé, že obviněný podal dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a nikoliv proti rozhodnutí soudu druhého stupně, neboť svůj mimořádný opravný prostředek označil jako „DOVOLÁNÍ do rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 1 T 48/2016-2134 ze dne 10.06.2021“. V textu tohoto podání obviněný konstatoval, že „podává dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 1 T 48/2016-2134 ze dne 10.06.2021“, a při formulaci závěrečného návrhu uvedl, že „navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl tak, že z výroku II. rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 1 T 48/2016-2134 ze dne 10.06.2021 se vypouští věta: „Podle § 99 odst. 1,4 tr. zákoníku se obžalovanému ukládá ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě.“. Nicméně obviněný odvolací soud, proti jehož rozhodnutí je dovolání přípustné, v dovolání zmínil, byť okrajově, když podotkl, že „rozsudkem soudu prvního stupně (následně potvrzeným usnesením KS v Praze pod č. j. 12 To 184/2021-2262 ze dne 20.10.2021) bylo ve výroku II. uloženo ochranné léčení ústavní (psychiatrické)“. S ohledem na tuto skutečnost a vzhledem k tomu, že v dovolání brojil proti postupu odvolacího soudu a namítal, že nebyly splněny procesní podmínky pro rozhodnutí o odvolání, Nejvyšší soud shledal, že obviněný podal dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání tak sice svým petitem nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu, avšak svým obsahem k němu přece jen směřuje, proto takové dovolání nelze odmítnout jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., a jde tedy o mimořádný opravný prostředek přípustný (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3749/13).

12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. k), m) tr. ř.

13. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.

ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně.

Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný relevantně odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

14. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.

IV. Důvodnost dovolání

15. Již výše bylo uvedeno, že námitka obviněného stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se zcela minula zákonným vymezením tohoto dovolacího důvodu v jeho první variantě. Dovolací soud se však zabýval i výtkou obviněného, která není podřaditelná pod uplatněné dovolací důvody, a to výhradou, že při veřejném zasedání před odvolacím soudem mu nebylo umožněno plně a v zamýšleném rozsahu přednést a odůvodnit jeho řádný opravný prostředek ve smyslu § 263 odst. 5 tr. ř., pakliže by vadný procesní postup odvolacího soudu měl představovat natolik flagrantní pochybení, který by představovalo porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pouze v takovém případě by připadala v úvahu ingerence dovolacího soudu.

16. Podle § 263 odst. 5 tr. ř. po zahájení veřejného zasedání přednese předseda senátu nebo jím určený člen senátu napadený rozsudek a podá zprávu o stavu věci. Potom přednese odvolatel své odvolání a odůvodní je; není-li odvolatel přítomen, přečte odvolání včetně odůvodnění předseda senátu nebo jím určený člen senátu. Státní zástupce a osoby, které mohou být rozhodnutím odvolacího soudu přímo dotčeny, pokud nejsou odvolateli, přednesou své vyjádření a návrhy na provedení dokazování; není-li některá z těchto osob přítomna a je-li vyjádření obsaženo ve spise, anebo požádá-li o to, přednese obsah jejich podání předseda senátu nebo jím určený člen senátu. Z obsahu protokolu o veřejném zasedání ze dne 20. 10. 2021 vyplývá, že obviněný se ke svému odvolání (fundovaně prezentovanému obhájcem jako osobou práva znalou) v rámci dotčeného veřejného zasedání velmi podrobně vyjádřil. Jeho tvrzení, že mu odvolací soud v realizaci tohoto úkonu bránil, je s obsahem předloženého trestního spisu v zásadním rozporu. Z protokolu o předmětném veřejném zasedání je totiž naopak zřejmé, že mu předsedkyně senátu odvolacího soudu poskytla dostatečný prostor pro prezentaci argumentace jeho řádného opravného prostředku (viz č. l. 2253-2257), nicméně obviněný se uchýlil k podrobné prezentaci důkazní situace a opakování obhajoby. Za takové situace nutně muselo být přistoupeno k (nutno zdůraznit, že velmi citlivé) redukci verbálního vyjádření obviněného (dokonce 5x), neboť se lze plně ztotožnit s poučením předsedkyně senátu odvolacího soudu, že veřejné zasedání je svou povahou a zákonným vymezením vymezeno k jinému účelu, než opakovanému přednesu závěrečné řeči či posledního slova v hlavním líčení před nalézacím soudem. Přesvědčení obviněného o tom, že ve veřejném zasedání před odvolacím soudem došlo k zásadnímu krácení jeho práv, tedy dovolací soud v žádném případě nesdílí.

17. Pokud jde o výhradu týkající se uloženého ochranného léčení, obecně lze poznamenat, že ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného.

Účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo (srov. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní zákoník II. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1156–1177).

18. V posuzované věci uložil nalézací soud obviněnému podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Zdůvodnil to tím, že obviněný je pachatelem činu jinak trestného, který zároveň pro nepříčetnost není trestně odpovědný, a rovněž jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Nutnost uložení ochranného léčení v ústavní formě byla jedním ze závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu, na němž setrval i slyšený znalec doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc., s tím, že se v daném případě jedná o nejúčinnější formu ochrany společnosti před dalšími protiprávními jednáními obviněného a současně o účinnou formu pomoci jeho osobě navrátit se zpět do běžného života.

Jakákoliv případná trestní represe selhává a nezabrání dalšímu možnému páchání trestné činnosti z jeho strany. Ambulantní forma léčby by byla zcela nedostačující, neboť obviněný musí mít nad sebou jednoznačnou kontrolu. Nalézací soud zdůraznil, že zákon nevylučuje uložit obviněnému ochranné léčení v ústavní formě v situaci, kdy stejné ochranné léčení psychiatrické, avšak ambulantní formou, má již uloženo. Podotkl, že v hlavním líčení bylo zjištěno, že toto i již nařízené ochranné léčení obviněný dosud nezačal vykonávat, přičemž nelze vyslovit jednoznačný závěr, že by se tak stalo jeho vinou.

U obviněného je třeba, aby s výkonem ochranného léčení bylo započato skutečně co nejdříve, jak opakovaně uvedl znalec. Rovněž je více než zřejmé, že obviněný nemůže vykonávat ochrannou léčbu v Psychiatrické nemocnici XY, která je tzv. spádová podle místa jeho trvalého bydliště, což je rovněž jednoznačný závěr znaleckého posudku znaleckého ústavu. Skutečnost, že je pobyt obviněného na svobodě nebezpečný, podle názoru soudu jednoznačně potvrzuje jeho zhoršující se duševní stav a s tím stoupající agrese, která dne 13.

5. 2021 vyústila až ve fyzický útok na poškozeného v jiné trestní věci obviněného vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 15/2021. Pro tento fyzický útok, který byl kvalifikován mj. jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, se obviněný nacházel ve vazbě (srov. str. 9, bod 12. rozsudku).

19. Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že všechna ve věci učiněná zjištění nepochybně podporují i závěry znaleckého posudku ve vztahu k nezbytnosti požadavku, aby se obviněný psychiatricky léčil, a to formou ústavní, neboť jakákoli jiná forma léčení by musela být nutně, přes opakované proklamace obviněného, neefektivní, resp. ani by nemohla zajistit řádnou ochranu společnosti před jeho jednáním, pokud v zásadě není pochyb, že se dopustil v květnu 2021 již významně závažného, a především násilného, jednání.

Podle odvolacího soudu, bylo-li v řízení o odvolání doplněno dokazování listinami svědčícími jednak o tom, že obviněný sám chtěl nastoupit do psychiatrické léčebny, ale k jeho hospitalizaci nakonec z rozhodnutí lékařky po konzultaci s jiným lékařem nedošlo, a pak také protokolem o veřejném zasedání u Obvodního soudu pro Prahu 8, v němž znalec MUDr. Petr Kubej upřednostnil ambulantní formu léčení, pak je třeba upozornit na to, že obviněný byl v případě shora zmíněného zločinu (a přečinů) stíhán dokonce vazebně, sám pak podal návrh na změnu ochranného psychiatrického léčení na ústavní, byl v létě 2021 z vazby propuštěn, okolnosti vazebního stíhání obviněného bylo možno dobře zjistit, přesto bylo řízení o přeměně ochranného léčení ukončeno v souvislosti s tím, že sám obviněný vzal „návrh zpět“, a podle aktuálních zjištění ke dni rozhodování odvolacího soudu k dalšímu jednání či změně nedošlo (ostatně postup obviněného nasvědčuje tomu, že se ve věci podání předmětného návrhu mohl zachovat i čistě účelově).

Tedy důkazy, které byly provedeny ve veřejném zasedání, za těchto konkrétních okolností ani nemohly změnit závěry o tom, že v případě obviněného je nezbytnost ochrany společnosti před jeho dalším obdobným, i závažným násilným, jednáním zajištěna toliko v podobě ochranného psychiatrického léčení formou ústavní. Odvolací soud konstatoval, že pokud má obviněný ochranné léčení psychiatrické již pravomocně uloženo, pak je jednak patrno (a sám obviněný to připouští), že bylo nařízeno prozatím zcela bezúspěšně již v srpnu roku 2020, a současně je vyloučena jakákoli ingerence soudu rozhodujícího v nyní projednávané věci do rozhodování jiného soudu v této otázce.

Poukázal na rozhodnutí označené jako B 2/1980-3 (pozn.: rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 2. 1979, sp. zn. 6 Tz 6/79), podle něhož sama skutečnost, že dosud nebylo vykonáno ochranné protialkoholní léčení uložené v jiné trestní věci dřívějším rozhodnutím soudu, nevylučuje, aby takové ochranné léčení bylo uloženo znovu. Judikatura dotýkající se toho, že by neměl být stejný druh léčení ukládán, aniž by bylo původní léčení vykonáno, souvisí úzce s otázkou faktické vykonatelnosti takového rozhodnutí.

Při akcentování nezbytnosti ochrany společnosti proto dospěl i odvolací soud k závěru, že pokud sice bylo v jiné trestní věci uloženo ochranné psychiatrické léčení, avšak zvolená ambulantní forma je evidentně zcela nedostačující a primárně neefektivní, pak je možno uložit přímo v nyní projednávané věci sice rovněž ochranné léčení psychiatrické, ale formou ústavní, která jako jediná může naplnit účel tohoto trestního řízení. Ostatně jedná se o obligatorní uložení ochranného léčení osobě, která není pro nepříčetnost trestně odpovědná, současně je pachatelem činu jinak trestného a její pobyt na svobodě je nebezpečný (srov. str. 7 a 8, body 28. – 30. usnesení).

20. Nejvyšší soud má za to, že podmínky pro uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě byly v projednávané věci, jak plyne ze shora konstatovaného, splněny. Podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v § 40 odst. 2 a § 47 odst. 1, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle § 99 odst. 4 věty první tr. zákoníku podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.

Ukládání ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. ř. je případem obligatorního uložení ochranného léčení, v posuzované trestní věci z důvodu, že pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Obecně je třeba připustit, že pouhé spáchání činu jinak trestného osobou ve stavu nepříčetnosti k uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku nestačí. Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě totiž není možno vyvozovat pouze z jednání, které vykazuje jinak znaky trestného činu.

Vyžaduje se, aby pobyt takové osoby byl i v budoucnosti nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem. Tato podmínka je splněna, je-li vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu stejný nebo závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní choroby. Splnění této podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20.

8. 1973, sp. zn. 6 To 22/73, uveřejněné pod č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud se na rozdíl od obviněného domnívá, že soudy přesvědčivě zdůvodnily, proč mu uložily ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Zdůraznily, že je pachatelem činu jinak trestného, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný, a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Nalézací soud v souvislosti s nebezpečností pobytu obviněného na svobodě relevantně akcentoval zejména jeho zhoršující se duševní stav a s tím stoupající agresi, která dne 13.

5. 2021 vyústila až ve fyzický útok na poškozeného v jiné trestní věci obviněného, který byl kvalifikován mj. jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a pro který se obviněný nacházel ve vazbě. Oba soudy náležitě zdůvodnily i svůj závěr o nedostatečnosti ambulantní formy léčby, přičemž především odvolací soud patřičně reagoval na námitku, kterou uplatnil obviněný i v dovolacím řízení a podle níž mu v situaci, kdy mu již bylo uloženo ochranné léčení ambulantní, není možné uložit ochranné léčení ústavní, neboť taková duplicita je v rozporu s logikou.

Výtkám obviněného zaměřeným proti uloženému ochrannému léčení proto nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.

Námitky, jimiž obviněný odkazoval na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nemají opodstatnění, přičemž v důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. k) a m) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

21. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného T. P. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. k), případně m) tr. ř. naplněny nebyly. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 4. 2022

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Pavel Göth