6 Tdo 364/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18.
září 2002 dovolání, které podal obviněný P. Z., proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. 5 To 21/2002, jenž rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci,
pod sp. zn. 29 T 10/2001, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. o d m í t
á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. 10. 2001,
sp. zn. 29 T 10/2001, byl obviněný P. Z. uznán vinným trestným činem vraždy
podle § 219 odst. 1 tr. zák., protože dne 28. 2. 2001 kolem 17.00 hod. v H. –
M. ú., okres O., v prostorách nádraží Českých drah, u násypníku objektu bývalé
kotelny, poté, co byl fyzicky napaden P. D., který jej silně udeřil pěstí do
obličeje a kopl jej kolenem do břicha, tohoto poškozeného opakovaně bodnul
kuchyňským nožem o délce čepele 12 cm do oblasti hrudníku, dolních končetin a
zad, čímž mu způsobil drobnou bodnořeznou ránu na hrudníku vlevo v horní
partii, délky 0,7 cm a hloubky 0,9 cm zasahující pouze do podkoží, bodnořeznou
ránu na levé boční ploše hrudníku v přední podpažní čáře délky 2,7 cm
pokračující bodným kanálem přes kůži do podkoží s protětím pátého žebra,
pronikající do pohrudniční dutiny, okrajem dolního laloku levé plíce a končící
v místě úponu bránice na přední stěnu hrudní o délce bodného kanálu 13 cm,
bodnořeznou ránu na levé boční ploše hrudníku ve střední podpažní čáře délky
2,7 cm, pokračující bodným kanálem přes kůži do podkoží, svalovinou sedmého
mezižebří s naříznutím a drobným vylomením osmého žebra, pronikající do
pohrudniční dutiny, s průbodem horního laloku levé plíce, osrdečníkem přes
přední stěnu levé srdeční komory do svaloviny mezikomorové přepážky o délce
bodného kanálu 14,5 cm, bodnořeznou ránu v horní partii zad vlevo od páteře
délky 2 cm pokračující bodným kanálem přes kůži a podkoží do svaloviny při
druhém hrudním obratli rámcově zleva doprava, rozsáhlou bodnořeznou ránu, resp.
dvě na sebe kolmé rány na zevní ploše levého stehna pokračující bodným kanálem
přes kůži a hluboké podkoží téměř vertikálně vzhůru v délce přibližně 10 cm,
bodnořeznou svislou ránu na přední a vnitřní ploše pravého stehna pronikající
kolmo k tělnímu povrchu přes kůži a podkoží do svaloviny s rozsáhlým
proříznutím stěny stehenní žíly a při útěku z místa ještě P. D., již ležícího
na zemi, kopl do hlavy, přičemž útokem vedeným nožem P. D. způsobil mimo jiného
bodnořezné poranění srdce v souběhu s jeho tamponádou při zakrvácení
osrdečníkového vaku a levé poloviny hrudní dutiny, což se stalo bezprostřední
příčinou jeho úmrtí, ke kterému došlo po převozu do nemocnice; přitom již s
ohledem na charakter použité zbraně, mimořádnou intenzitu vedeného útoku,
opakování úderů a místo těla poškozeného, proti kterému svůj útok vedl,
přinejmenším musel být srozuměn s tím, že P. D. může způsobit smrt.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 40 odst.
1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků nepodmíněně, přičemž pro
jeho výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se
zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost
zaplatit poškozené R. D., bytem H., N. O. 478, náhradu škody ve výši 13.044,20
Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. Z. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. 5 To 21/2002,
byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen
výrok o náhradě škody v rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci,
ze dne 24. 10. 2001, sp. zn. 29 T 10/2001. Dále za podmínek § 259 odst. 3 tr.
ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí a podle 228 odst. 1 tr. ř. uložil
obviněnému P. Z. povinnost zaplatit poškozené R. D., bytem H., N. O. 478,
náhradu škody ve výši 8.044,20 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato
poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Vůči citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný P. Z.
prostřednictvím svého obhájce dne 3. 6. 2002 dovolání, jímž napadá výrok o vině
(z rozsudku soudu prvého stupně) včetně výroků navazujících. Obviněný uvádí
jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné
právní posouzení, a to s poukazem na ustanovení § 265b písm. f) tr. ř. Je
však zřejmé, že došlo v nepřesnosti při citaci zákonného ustanovení, o které se
dovolání opírá, neboť správně mělo být uvedeno ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. /Podle názoru Nejvyššího soudu nemá tato zjevná písařská chyba
žádný vliv na rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku. Z hlediska
jeho obsahu bude dovolacím soudem posuzován, jako by byl podán z důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./
Obviněný v dovolání připomíná, že v celém trestním řízení se hájil tím, že
jednal v nutné obraně ve smyslu § 13 tr. zák. Soudům obou stupňů vytýká, že k
obhajobě dostatečně nepřihlédly, když dospěly k závěru, že se o nutnou obranu
nejednalo. Namítá, že soudy obou stupňů spatřovaly nepřiměřenost nutné obrany v
tom, že poškozený, který na něj útočil jako první, byl beze zbraně, zatímco
obviněný, ve snaze jej od útoku odradit, použil proti němu nůž. Uvádí, že bylo
nutno vážit i to, co mohl ve svých představách od útoku poškozeného a jeho
kamarádů důvodně očekávat. Dále, co očekával od faktu, že dá najevo, že by se
mohl proti útoku bránit, případně i použitím zbraně.
Obviněný konstatuje, že mu bylo vyhrožováno fyzickým násilím jako odplatou za
konflikt s jedním mladíkem. Vědom si své nedostatečné fyzické vybavenosti, měl
z takové odplaty strach. Situaci řešil tím, že nevycházel z domova. Později si
bral na pochůzky nůž. Nikoliv však z důvodu, aby někomu ublížil, jak nesprávně
dovodil soud prvého stupně, ale proto, aby případnému útočníkovi tuto zbraň
ukázal a od útoku na jeho osobu jej odradil.
K vlastní kritické události obviněný uvádí, že sedm podstatně fyzicky
zdatnějších mladých mužů, zcela evidentně nepřátelsky naladěných, postupovalo
proti němu samotnému v úmyslu jej potrestat. Rovněž zaslechl útržky jejich
rozhovoru a slovní výhrůžky, jejichž znění v dovolání cituje. Zdůrazňuje, že
když jej všichni obstoupili, byl přesvědčen, že na něho všichni zaútočí a
skončí velice špatně. Rozhodně si nepředstavoval, že na něho zaútočí pouze P.
D. Obviněný považuje za nesprávné vyhodnocení události soudy obou stupňů, že
ostatní nezamýšleli jej fyzicky napadnout a že ani verbálně napadení
nenaznačovali. Kdyby měl jistotu, že na něho zaútočí pouze jeden, byť i fyzicky
silnější osoba, nechal by se zmlátit a všechno by skončilo. Tvrdí, že jednal v
silném pocitu strachu a jeho jedinou snahou bylo útočníky zastrašit a útok
odvrátit. Rozhodně nezamýšlel někoho z nich usmrtit, přičemž pro závěr soudů o
existenci takového, byť nepřímého úmyslu, nesvědčí žádný důkaz. Obviněný
zdůrazňuje, že jako první na něj zaútočil poškozený, který jej silně udeřil
pěstí a kopl kolenem. Na toto reagoval vytažením nože v přesvědčení, že
poškozený zareaguje obdobně jako předtím B. a T. Když poškozený v útoku
neustal, obviněný začal v silném strachu naprosto neuvědoměle nožem kolem sebe
šermovat, aby útočníka a jeho kolegy od útoku odvrátil. Tvrdí, že kdyby měl
úmysl poškozeného zabít, soustředil by útok na jedno místo na těle, navíc
takové, kde bodná zranění jsou schopná zmíněný následek způsobit. Skutečnost,
jakým způsobem byl poškozený zraněn rozhodně nesvědčí o jeho úmyslu způsobit mu
zranění, která by vedla k jeho smrti. Rovněž konstatuje, že útok poškozeného
proti jeho osobě nepřestával, ale trval. Po prvních zásazích se poškozený na
něj přitlačil, z čehož obviněný usuzoval, a byl přesvědčen, že v útoku ustat
nehodlá. Obviněný také popisuje své jednání po události, kdy se poškozený
zhroutil na zem a potyčka ustala, a dával příkazy k zavolání sanitky a policie.
I z toho dovozuje neexistenci svého úmyslu poškozeného usmrtit.
Závěrem dovolání obviněný uvádí, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná
obrana podle § 13 tr. zák. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil napadený rozsudek včetně rozhodnutí obsahově navazujících. Dále,
aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně, aby podle § 265m
odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl a obžaloby jej zprostil.
Současně požádal, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího
soudu přerušil u jeho osoby výkon uloženého trestu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně zjišťoval, zda v
předmětné trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle analogie k § 265a odst. 1 písm.
h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým soud
rozhodl ve druhém stupni o řádném opravném prostředku (odvolání) obviněného
proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je podle §
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou podat prostřednictvím
obhájce dovolání, přičemž tento mimořádný opravný prostředek byl podán ve lhůtě
a u příslušného soudu, jak je uvedeno v § 265e odst. 1, 2 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k
nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v
právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva,
nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený
dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž
je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 tr. ř.
Ve věci obviněného P. Z. směřují dovolací námitky zejména do oblasti skutkových
zjištění, když je poukazováno na vadné hodnocení důkazů a s tím související
údajná nesprávná a neúplná skutková zjištění týkající se inkriminovaného
jednání. Vzhledem k výkladu popsanému shora je zřejmé, že dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze spatřovat ve vytýkaných skutkových vadách.
Pokud by dovolání obviněného bylo uplatněno výlučně z těchto důvodů, bylo by
nutno jej odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s poukazem, že bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
V dovolání obviněný také namítá, že jednal v nutné obraně ve smyslu ustanovení
§ 13 tr. zák. a že nebyl v jeho jednání úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák.
poškozeného usmrtit, což jsou náležitosti hmotně právního posouzení související
s právním posouzením předmětného skutku jako trestného činu podle § 219 odst. 1
tr. zák.
Při posuzování dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinil
soud prvého event. druhého stupně. V trestní věci obviněného P. Z. to znamená,
že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný
skutek spáchal tak, jak ho na podkladě provedených a zhodnocených důkazů popsal
ve svém rozsudku soud prvého stupně a podrobně rozvedl v jeho odůvodnění. Tedy
mimo jiné, že: „…poté, co byl obžalovaný fyzicky napaden P. D., který jej silně
udeřil pěstí do obličeje a kopl jej kolenem do břicha, tohoto poškozeného
opakovaně bodnul kuchyňským nožem o délce čepele 12 cm do oblasti hrudníku,
dolních končetin a zad, čímž mu způsobil (výše uvedená poranění), včetně
bodnořezného poranění srdce v souběhu s jeho tamponádou při zakrácení
osrdečníkového vaku a levé poloviny hrudní dutiny, což se stalo bezprostřední
příčinou jeho úmrtí, ke kterému došlo při převozu do nemocnice; přitom již s
ohledem na charakter použité zbraně, mimořádnou intenzitu vedeného útoku,
opakování úderů a místo těla poškozeného, proti kterému svůj útok vedl,
přinejmenším musel být srozuměn s tím, že P. D. může způsobit smrt.“ V
odůvodnění rozsudku soud prvého stupně mimo jiné uvedl, že bodnořezná poranění,
která poškozený P. D. utrpěl, byla způsobena aktivním jednáním obviněného P. Z.
Zdůraznil, že svědeckými výpověďmi bylo vyvráceno, že by se poškozený na nůž,
který obviněný držel, nechtěně nabodl, přičemž s těmito svědeckými výpověďmi
korespondují i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
soudního lékařství. Konstatoval, že tyto důkazy jednoznačně vyvracejí obhajobu
obviněného o náhodném, nechtěném charakteru úderů, kterými byl poškozený
zasažen. Rovněž vzal za prokázané, že v kritické době na daném místě došlo ke
konfliktu výhradně mezi obviněným a poškozeným. Žádná jiná z osob na místě
přítomných do tohoto konfliktu nezasáhla a slovně ani jiným projevem
nedeklarovala svou tendenci do něj zasáhnout.
Podle § 13 tr. zák. (ustanovení o nutné obraně) čin jinak trestný, kterým někdo
odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem,
není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně
nepřiměřená způsobu útoku. Podle § 4 písm. b) tr. zák. trestný čin je spáchán
úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo
ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s
tím srozuměn. Podle § 219 odst. 1 tr. zák. se trestného činu vraždy dopustí
ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Podstatou nutné obrany je odvracení útoku na společenské zájmy chráněné
trestním zákonem, a to činem namířeným proti útočníkovi, který by jinak byl
trestným činem. Útok je jednání člověka, které je úmyslné, protiprávní a
nebezpečné pro společnost, přičemž musí obránci bezprostředně hrozit nebo
trvat. Z tohoto důvodu bylo nepochybně útokem jednání poškozeného P. D. (viz
výše), jímž fyzicky napadl obviněného P. Z. Obviněný byl oprávněn se útočníkovi
bránit, a to způsobem i v intenzitě, aby útok bezpečně odvrátil. Mohl proti
neozbrojenému P. D. použít i velmi důraznou obranu, včetně zbraně. Konkrétní
obrana však nesměla být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Pokud na základě skutkových zjištění ve věci soud prvého stupně (v odvolacím
řízení i vrchní soud) právně posoudil, že následná obrana obviněného P. Z. byla
zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku poškozeného P. D., a proto nešlo o
nutnou obranu ve smyslu § 13 tr. zák., nelze podle názoru Nejvyššího soudu
tomuto závěru vytýkat pochybení. Soud prvého stupně vzal při posouzení v úvahu
všechny podstatné a nezbytné skutečnosti, jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku. Zejména, jakým konkrétním způsobem byl obviněný poškozeným napaden,
přičemž ostatní přítomní se do konfliktu nezapojili a ani takový záměr nijak
nedávali najevo. Jak napadení mohl vnímat a vyhodnotit, včetně toho, že proti
tělu P. D. použil nůž. V odůvodnění rozsudku soud prvého stupně mimo jiné
uvedl, že obviněný nemohl útok poškozeného P. D. subjektivně vnímat jinak, než
jako pouhou odplatu za dřívější fyzické napadení S. K., kterého se dopustil.
Byl mu znám bagatelní charakter konfliktu, který s jmenovaným měl v minulosti.
Znal stanovisko protistrany, která hovořila o fyzické odplatě za tento skutek a
nehovořila o tom, že by v důsledku toho mělo dojít k jeho usmrcení. Ani z
okolností na místě činu si nemohl dovodit závěr, že by záměrem P. D. nebo jiné
osoby na místě přítomné bylo jeho usmrcení. Obviněný se na případný útok
připravoval. Soud prvého stupně rovněž poukázal na zjištěný charakter nože,
jeho zákeřné použití obviněným, mimořádnou intenzitu vedených úderů, napadení
nejzranitelnějších částí těla poškozeného, vysoký počet i likvidační charakter
zasazených úderů a vyvíjení násilí na již paralyzovaného ležícího P. D.
Vzhledem k uvedeným skutkovým okolnostem je důvodný závěr soudu prvého stupně o
zjevném, naprosto očividném a mimořádně hrubém nepoměru obrany a útoku.
Konkrétní způsob útoku poškozeného P. D. neopravňoval obviněného P. Z. k
obraně, kterou zvolil.
Pro úplnost lze připomenout, že již soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku
konstatoval, že obviněný měl právo použít k obraně proti razantně útočícímu,
fyzicky zdatnějšímu poškozenému, nůž a event. jej zranit. Správně zdůraznil, že
pokud by se mělo jednat o nutnou obranu ve smyslu § 13 tr. zák., musel by nůž
použít jiným způsobem, než učinil.
Na podkladě skutkových zjištění ve věci soud prvého stupně také důvodně právně
posoudil, že obviněný P. Z. jednal minimálně v nepřímém úmyslu poškozeného
usmrtit ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., neboť jeho vůle, a to nejméně ve formě
srozumění, směřovala ke způsobenému následku. Mimo jiné oprávněně poukázal na
charakter nože, způsob i záměr, s jakým byl obviněným použit proti tělu
poškozeného, včetně hrudníku, kde je uložena řada orgánů důležitých pro život
člověka. Soud prvého stupně rovněž důvodně kvalifikoval jednání obviněného
uvedené v popisu skutku výroku o vině napadeného rozsudku jako trestný čin
vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., neboť jiného (poškozeného P. D.) úmyslně
usmrtil. Skutková zjištění ve věci neumožňují jiný právní závěr. V této
souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že závěr o tom, zda v trestní věci jsou u
obviněné osoby splněny podmínky nutné obrany (§ 13 tr. zák.), či nikoli, a zda
je dáno její zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr.
zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr se musí zakládat na
skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako
závěr o objektivních znacích trestného činu. Samotná skutková zjištění,
přestože mají vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní
posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného P. Z. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. Proto nemohl z jeho podnětu postupovat podle ustanovení §
265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí,
který učinil v závěru svého dovolání. Podle § 265h odst. 3 tr. ř. je osobou
oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvého stupně,
nikoliv dovolatel. Nebylo proto třeba rozhodnout o tomto návrhu samostatným
výrokem, přičemž pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu
Nejvyššího soudu důvody neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák