6 Tdo 366/2014-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. dubna 2014 o
dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného D. V. ,
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2013, č. j. 7 To
136/2013-198, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu
Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 198/2012, t a k t o:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského
soudu v Plzni ze
dne 27. 6. 2013, č. j. 7 To 136/2013-198.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Plzni p ř i k
a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 2. 2013, č. j. 3 T
198/2012-164, byl obviněný D. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť
závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle
skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že
v P. dne 15. 8. 2012 okolo 22:15 hodin na P. nám. č. ....., v herně 888, zezadu
přistoupil k M. Ž., který v té době stál u barového pultu, kdy poté, co se k
němu M. Ž. otočil, jej se záměrem získat finanční hotovost udeřil pěstí do
hlavy tak, že ten upadl na zem, kde patrně na chvíli ztratil vědomí, čehož D.
V. využil, a bezbranného a dezorientovaného M. Ž. začal prohledávat a přitom mu
z jeho kraťas vzal peněženku, kterou prohledal a poté, co zde žádnou hotovost
nenalezl, ji odhodil, načež poté, co zjistil, že M. Ž. začíná vnímat a poté, co
mu zaměstnanec herny řekl, že na místo přivolá policii, D. V. z místa utekl,
kdy se ho M. Ž. jal pronásledovat a zadržel ho nedaleko budovy Právnické
fakulty Západočeské univerzity v Plzni, Sady Pětatřicátníků 14, ke zranění
poškozeného nedošlo.
Obviněný byl za to odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 6. 2013, č. j. 7 To 136/2013-198 ,
tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a sám
podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl. Obviněného uznal vinným
jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle
jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v P. dne 15. 8. 2012 kolem 22.15 hodin na P. nám. č. ...., v herně 888
přistoupil zezadu k M. Ž., který v té době stál u barového pultu, tohoto udeřil
pěstí do hlavy tak, že ten upadl na zem a v důsledku úderu na krátkou chvíli
ztratil vědomí, přičemž takto jednal v přítomnosti nejméně tří dalších osob.
Za to odvolací soud obviněného odsoudil podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu podle
§ 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v
trvání dvou roků.
II.
Proti označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal (podáním ze dne
3. 9. 2013) dovolání v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce (dále též
„dovolatel“). Ve svém mimořádném opravném prostředku, jenž opřel o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že ačkoli jím uplatněný
důvod je dán především tehdy, pokud rozhodnutí spočívá v nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, soudní praxe
shledává jeho naplnění i v případě, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení
dostává do kolize se základními postuláty spravedlivého procesu. Může se tak
stát i v případě, kdy odvolací soud nerespektuje stanovené limity pro odchýlení
se od skutkových zjištění soudu prvního stupně ve smyslu § 259 odst. 3 tr. ř. S
poukazem na skutková zjištění nalézacího soudu a doplnění dokazování soudem
druhého stupně, které spočívalo toliko v provedení důkazu aktuálním rejstříkem
trestů obviněného a ve výslechu poškozeného, který navíc pouze připustil, že v
peněžence nemusel mít žádné peníze, dovozuje dovolatel (i s odkazem na komentář
k trestnímu zákoníku), že „obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky
skutkové podstaty loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku – neboť napadl
poškozeného a ihned poté mu odebral peněženku, tedy zjevně takový postup byl
jeho cílem – což správně konstatoval i soud prvního stupně, přičemž pokud
Krajský soud v Plzni jako soud stupně druhého jednání obviněného vyhodnotil
jinak, za situace, kdy v rozporu s § 259 odst. 3 trestního řádu změnil skutková
zjištění, dopustil se nesprávného hmotně právního posouzení, čímž došlo k
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.“
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1
písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p
odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2013, sp.
zn. 7 To 136/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému
soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se obviněný vyjádřil prostřednictvím
svého obhájce Mgr. Josefa Krska.
Upozornil v něm na to, že sám v průběhu celého řízení svoji vinu odmítal a
poukazoval na podstatné rozpory v provedených důkazech, které dle něj sice byly
částečně zohledněny rozhodnutím soudu odvolacího, avšak dle jeho hodnocení
způsobem nedostatečným. Z jeho vyjádření tak plyne, že neměl být shledán vinným
ani přečinem výtržnictví. Z těchto důvodů se k závěrečnému návrhu nejvyššího
státního zástupce nepřipojuje. Pokud mu Nejvyšší soud vyhoví a vrátí věc k
projednání odvolacímu soudu, pak se dle obviněného jeví potřebným dokazování
doplnit v rozsahu, který by jím byl navržen před případným jednáním Krajského
soudu v Plzni. Závěrem svého vyjádření udělil obviněný souhlas s tím, aby
Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
Argumentaci stran naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu nejvyšší státní
zástupce doplnil podáním ze dne 25. 3. 2014. Při vědomí vázanosti dovolacího
soudu skutkovými zjištěními učiněnými soudy prvního a druhého stupně
připomenul, že i v řízení o dovolání lze zásah do skutkových zjištění
připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními
na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy
zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže
zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich
hodnocení, pokud jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.
Takovou situaci lze podle dovolatele dovodit ve věci posuzované. Byť z výpovědi
poškozeného a svědka P. V. T., kteří jako jediní (kromě obviněného) byli útoku
přítomni, vyplynulo, že obviněný poškozeného napadl úderem pěstí do hlavy a
poté, když poškozený ležel na zemi, mu vytáhl z kapsy peněženku a prohledal ji.
Přestože jednání ve vztahu k peněžence nerozporoval ani obviněný, jenž si na
celou událost podle svého vyjádření nepamatuje, za absence jakékoli logické
návaznosti na tyto skutečnosti, resp. v přímém rozporu s nimi, Krajský soud v
Plzni dovodil, že nebylo zjištěno, že by se obviněný zmocnil věci poškozeného.
Dovoláním napadené rozhodnutí je tak dle odvolatele zatíženo i pochybením v
podobě extrémního nesouladu ve smyslu výkladu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce proto učinil shodný návrh na rozhodnutí dovolacího
soudu jako ve svém podání ze dne 3. 9. 2013.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil,
že dovolání podala osoba oprávněná [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž
splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). Protože ustanovení §
265f odst. 2 tr. ř., dle něhož „rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním
napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání
dovolání“, nebrání tomu, aby i po uvedené lhůtě dovolatel doplňoval svoji
argumentaci ve vztahu k již řádně a včas uplatněným důvodům dovolání, o které
svůj mimořádný opravný prostředek opřel („důvody dovolání“ je třeba rozumět
jejich katalog vyjádřený v ustanovení § 265b tr. ř.), přihlédl Nejvyšší soud
při posuzování důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce i k
argumentaci, kterou uplatnil v podání ze dne 25. 3. 2014.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky
naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v
mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl
nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin
nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak
byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní
posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně
právních otázek jiných právních odvětví.
IV.
Protože dovolací soud dospěl k poznatku, že argumentace nejvyššího
státního zástupce (hodnocená ve své souhrnnosti) obsažená v jeho dovolání
neodůvodňuje procesní postup spočívající v odmítnutí dovolání, přezkoumal podle
§ 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti
nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i
řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a učinil následující zjištění:
Již samotným porovnáním skutkových zjištění, jak jsou obsažena v tzv.
skutkové větě odsuzujícího výroku soudu prvního a druhého stupně, je nezbytné
dospět k poznatku, že odvolací soud se výrazným způsobem od zjištění učiněných
soudem nalézacím odchýlil, neboť z popisu skutku vypustil ta rozhodná zjištění
(„… se záměrem získat finanční hotovost udeřil pěstí do hlavy tak, že ten upadl
na zem, … bezbranného a dezorientovaného M. Ž. začal prohledávat a přitom mu z
jeho kraťas vzal peněženku, kterou prohledal“), která odůvodňovala právní
posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku, a naopak do popisu skutku, jímž obviněného uznal vinným, vtělil
skutková zjištění, jež nebyla obsažena v rozsudku procesního soudu („… přičemž
takto jednal v přítomnosti nejméně tří dalších osob“). Takto zásadním způsobem
provedená změna popisu skutku, která má druhotně za následek zcela jinou jeho
právní kvalifikaci, dozajista může u dovolatele vyvolat potřebu domáhat se
přezkoumání zákonnosti postupu odvolacího soudu z hlediska příslušných
ustanovení upravujících rozhodování nadřízeného soudu o řádném opravném
prostředku podaném proti rozsudku soudu prvního stupně.
Z pohledu rozhodování soudu dovolacího je však - spíše než z pozice posouzení
dodržení procesních podmínek vydání napadeného rozhodnutí, neboť v tomto ohledu
jde o řešení otázek ryze procesních - je nezbytné se zaobírat samotnou povahou
a odůvodněností skutkových a právních závěrů vyslovených v napadeném rozsudku.
Přezkum správnosti hmotně právního posouzení skutku se soustřeďuje na posouzení
otázky, zda skutek popsaný ve výroku rozsudku (v tzv. skutkové větě) je
podřaditelný pod zákonné znaky trestného činu (vyjádřené v tzv. větě právní),
který v něm byl soudem shledán. Takové omezení dovolacího soudu, dané jeho
vázaností skutkovými zjištěními obsaženými v napadeném rozhodnutí a umožňující
mu soustředit se na posouzení správnosti aplikace normy trestního práva
(příslušné skutkové podstaty daného trestného činu) na skutek vyjádřený ve
výroku rozsudku (příp. stran skutkových zjištění rozvedený v jeho odůvodnění),
se však nemůže uplatnit v případech, v nichž je zjišťován tzv. extrémní
nesoulad ve výkladu zaujatém Ústavním soudem. Ten je dán zejména tehdy, kdy
napadené rozhodnutí má svá skutková zjištění založena na takovém vyhodnocení
důkazů, které postrádá dodržení základních zásad logiky, na zkreslení obsahu
jednotlivých důkazů, na pominutí rozhodujících důkazů či jiných zjevných vadách
zatěžujících napadené rozhodnutí, tj. existuje-li očividný nesoulad mezi
obsahem důkazů a z nich vyvozených skutkových (a potažmo právních) závěrů.
Obdobně je třeba přistupovat k rozhodnutí, z něhož nelze seznat, na základě
jakých důkazů a hodnotících postupů soud své skutkové závěry učinil.
Právě z těchto hledisek bylo nezbytné přistupovat i k posouzení
dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni. Pokud se odvolací soud
označeným způsobem se skutkovými a právními závěry soudu nalézacího rozešel a o
vině obviněného rozhodl nově a zcela jinak, tím spíše na jeho rozhodnutí
dopadla ustanovení zákona upravující náležitosti rozsudku, tj. v části týkající
se odůvodnění rozsudku ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Podle citovaného
ustanovení je nezbytné, aby - z hlediska výroku o vině - soud v odůvodnění
svého rozsudku stručně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které
důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení
provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být
patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení
dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané
skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny…
Je-li z tohoto hlediska podrobeno rozboru odůvodnění napadeného
rozsudku, pak je z něho nutno dovodit, že důvodem pro změnu odvoláním
napadeného rozsudku bylo odlišné nahlížení odvolacího soudu na hodnocení
důkazů, z nichž jako usvědčujících vyšel soud prvního stupně („krajský soud se
musel zabývat velmi významnými rozpory v postupných výpovědích poškozeného, ale
především svědka P. V. T.“). Odvolací soud v návaznosti na uvedení obsahu
výpovědí těchto svědků (str. 3 rozsudku), jež považuje za „natolik rozporuplné,
že z nich není možno učinit jednoznačný závěr“, konstatuje, že „další svědci,
kteří vypovídali, mohli popsat pouze události, které následovaly, a jednání
obžalovaného, které by mělo zakládat zvlášť závažný zločin loupeže, neviděli“.
Proto tento soud (zmiňující, že při hodnocení důkazů postupoval podle zásady in
dubio pro reo) činí závěr, že „je nepochybné, že obžalovaný poškozeného napadl,
a to ranou pěstí do hlavy“ a že se tím dopustil veřejně a na místě veřejně
přístupném výtržnosti. Nepochybný je podle odvolacího soudu dále závěr, že „bar
je místo veřejnosti přístupné a útok byl veden před nejméně dalšími třemi
osobami“. Zbývá dodat, že skutkový závěr o tom, že „k fyzickému napadení
poškozeného obžalovaným v místě označeném obžalobou došlo“, učinil krajský soud
při konstatování toho, že nemohl akceptovat obhajobu obviněného, kterou má za
účelovou.
Plyne-li z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, že krajský soud
při tvorbě svých skutkových zjištění nevyšel z výpovědi obviněného a že ani
nepřiznal povahu usvědčujícího důkazu výpovědi poškozeného či svědka P. V. T.,
pak zůstává zcela nejasné, na základě jakých důkazů svá skutková zjištění
učinil. Z jeho rozsudku totiž nelze dovodit poznatek, že by své zjištění
založil na výpovědi dalších (nespecifikovaných) svědků, uvedl-li, že další
svědkové (patrně míněny svědkyně H. K. a P. Š., popisující dění před právnickou
fakultou) „mohli popsat pouze události, které následovaly“. Podle dovolacího
soudu tak není zřejmé, z čeho odvolací soud zjistil, že obviněný poškozeného
napadl jím popsaným způsobem a z čeho plyne, že tak učinil v přítomnosti
nejméně tří dalších osob. V dané souvislosti je nezbytné poznamenat, že z
hlediska závěru stran věrohodnosti (pravdivosti) důkazu je nezbytné důkaz
hodnotit jako celek. To znamená, že ve vztahu k prokázání zjišťované
skutečnosti (tj. okolností a způsobu napadení poškozeného) z něj nelze vyjímat
dílčí poznatky (a ty pro tvorbu skutkového závěru užít) a jiné naopak pominout
či vědomě jako nepoužitelné odmítnout. Odmítl-li proto odvolací soud jako
nedostatečné pro tvorbu skutkových závěrů ve vztahu ke kvalifikaci skutku podle
§ 173 odst. 1 tr. zákoníku výpovědi M. Ž. a P. V. T., pak tyto výpovědi nelze
(pokud tak odvolací soud učinil, což však z jeho rozsudku explicitně neplyne)
vzít za usvědčující důkaz ani stran skutkového základu pro právní kvalifikaci
podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Vypovídací hodnotu důkazu ve vztahu k
prokazování skutkových okolností týkajících se jednoho procesního skutku takto
štěpit nelze.
Dodat je třeba, že tak nelze postupovat ani s odvoláním se na zásadu in dubio
pro reo. Ta znamená toliko to, že v případě existence více variant skutkového
děje plynoucích z úplně provedeného dokazování a jeho řádného zhodnocení (kdy
každý jednotlivý důkaz je z hlediska pravdivosti hodnocen jako celek), se v
situaci, kdy již nelze provést žádné další dokazování, které by prokázalo
správnost jedné z nich, přijme skutková varianta nejpříznivější pro obviněného.
Uvedená konstatování vedou k závěru, že ve vztahu ke skutku, který
popsal ve svém rozhodnutí soud odvolací, vyvstává vada, která naplňuje znaky
extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a skutkovými a potažmo právními
závěry, které jsou v napadeném rozsudku vyjádřeny a které odůvodňují závěr o
naplněnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Prvotně se
vztahuje k naplnění zákonného znaku veřejně vázaného na skutkové zjištění
spočívající v tom, že obviněný „jednal v přítomnosti nejméně tří dalších
osob“, který nemá podklad v hodnotící činnosti odvolacího soudu. Stěžejní z
hlediska posouzení věci dovolacím soudem však je odvolacím soudem provedená
zásadní změna celkového posouzení činu obviněného, která rovněž nemá
odpovídající podklad ve zhodnocení důkazů tímto soudem, jak je uvedeno výše. Na
tomto podkladě proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je odůvodněno zrušení
napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně podle § 265k odst. 1 tr. ř.
V návaznosti na tento závěr se dovolací soud může vyjádřit i k otázce
namítaného nesprávného procesního postupu odvolacího soudu, který bezprostředně
předcházel vydání rozsudku. Je možno konstatovat, že soudu druhého stupně nelze
paušálně vytknout, že by ke změně skutkových zjištění přistoupil při naprostém
nerespektování zákonných podmínek takového postupu. I samotný dovolatel uvádí,
že změně skutkových zjištění předcházelo dokazování provedené odvolacím soudem.
Dovolateli však lze přisvědčit v tom, že toto dokazování svým rozsahem
neumožnilo provedení změny skutkových zjištění v rozsahu, jak se v napadeném
rozsudku odvolacího soudu stalo. Připomenout je totiž nezbytné ustanovení § 263
odst. 7 tr. ř., dle něhož „odvolací soud je vázán hodnocením .. důkazů soudem
prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve svém veřejném
zasedání znovu provedl“. Rozpor procesního postupu odvolacího soudu s tímto
ustanovením je zřejmý zejména v případě výpovědi P. V.T., které soud nalézací
přiznal povahu usvědčujícího důkazu, kdežto soud odvolací, aniž by ve vztahu k
tomuto důkazu postupoval způsobem upraveným v ustanovení § 259 odst. 3 písm. a)
tr. ř., i na základě jeho odlišného hodnocení dovodil jiná skutková zjištění.
Zákonnou limitaci citovanými ustanoveními nastavenou, umožňující odvolacímu
soudu odchýlit se od skutkových zjištění soudu nalézacího, krajský soud v
posuzované věci zjevně nedodržel. Zjišťované porušení procesních předpisů
odvolacím soudem pak podporuje závěr o potřebnosti zrušení napadeného rozsudku
dovolacím soudem. Současně představuje vodítko pro řešení otázky, kterému soudu
je namístě věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto v souladu s petitem obsaženým v dovolání nejvyššího
státního zástupce rozhodl podle § 265k odst. 1 tr. ř. o zrušení rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2013, č. j. 7 To 136/2013-198, a podle §
265k odst. 2 tr. ř. o zrušení všech dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc
v potřebné rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem odvolacího soudu je
opětovně o odvolání obviněného rozhodnout. Na úvaze tohoto soudu se ponechává,
aby sám rozhodl, zda pro vydání zákonu odpovídajícího rozhodnutí je dostačující
dokazování dosud provedené, či zda toto je ještě nezbytné v nějakém směru
doplnit. V případě neprovedení důkazů, které by byly navrženy některou z
procesních stran, se toliko připomíná povinnost soudu odůvodnit, proč takovému
návrhu vyhověno nebylo. Odvolacímu soudu se ukládá, aby při vyhotovení svého
rozhodnutí dbal požadavků, které na jeho obsah kladou ustanovení § 120 a násl.
tr. ř., resp. § 134 tr. ř. a vyvaroval se tak pochybení, jímž je zatíženo jeho
tímto usnesením rušené rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil