6 Tdo 391/2025-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. 11. 2024, č. j. 6 To 218/2024-352, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 149/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 8. 7. 2024, č. j. 13 T 149/2023-269, byl obviněný J. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 3. 2. 2023 kolem 19:30 hodin v XY, na adrese XY XY, v bytě číslo XY, slovně a fyzicky napadl svou matku V. K., narozenou XY, kdy ji nejprve urážel výrazy: „ty děvko, kurvo“, poté do ní strčil, v důsledku čehož upadla na zem, kde ji udeřil pěstí do oblasti obličeje, a v době, kdy ležela na zemi, vzal do ruky kuchyňský nůž s délkou čepele 14 cm, se kterým se k ní otočil a vyhrožoval jí, že ji může i zabít, čímž vyvolal v poškozené V. K. strach, že své výhrůžky uskuteční, a svým jednáním jí způsobil otřes mozku, zlomeninu nosních kůstek, zhmoždění obličeje, zhmoždění paže levé horní končetiny a zhmoždění břicha vpravo, což si vyžádalo ošetření v Uherskohradišťské nemocnici, a. s., s hospitalizací od 4. 2. 2023 do 6. 2. 2023 a s citelným omezením v obvyklém způsobu života pro závratě a bolesti po dobu nejméně tří týdnů.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy a sbíhající se přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 5. 2023, č. j. 3 T 51/2023-77, odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 411 97 518, částku ve výši 7 954 Kč. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 5. 2023, č. j. 3 T 51/2023-77, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. 6 To 218/2024-352, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému za přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a sbíhající se přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 5. 2023, č. j. 3 T 51/2023-77, uložil podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 5. 2023, č. j. 3 T 51/2023-77, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům, které blíže rozebírá a popisuje, ačkoliv důkazní situace ve věci byla nedostatečná k učinění závěru o jeho vině. Mezi tyto důkazy spadají kamerové záznamy ze dne 3. 2. 2023 z domu na ulici XY XY, XY a formulář z tohoto dne z Hotelu H., výslechy osob, jež byly „v inkriminovaných dnech“ ve styku s obviněným, znalecké posudky k hodnocení věrohodnosti poškozené, a z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Dále upozorňuje na skutečnost, že závěr o jeho vině je založen na nepřímém důkazu vyplývajícím z výpovědi svědkyně B. a na výpovědi poškozené, o jejíž věrohodnosti existují pochybnosti. Soudy pochybily, když za zjištěné důkazní situace nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo.
5. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá, že soudy neadekvátně „upřednostnily výpověď poškozené, aniž by provedly důkladné a objektivní hodnocení všech relevantních důkazů“. Výpověď poškozené je však nevěrohodná a nebyla řádně prověřena. Skutková zjištění jsou neudržitelná. S ohledem na to pak nemůže obstát ani soudy zvolená právní kvalifikace.
6. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. 11. 2024, č. j. 6 To 218/2024-352, tak rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. 7. 2024, č. j. 13 T 149/2023-269, a dále ve smyslu § 265l tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti případně Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten uvádí, že námitky obviněného považuje za zjevně neopodstatněné. Jsou totiž postaveny na jeho nesouhlasu s hodnocením důkazů soudem prvního stupně a aprobací jeho závěru soudem odvolacím. V právě řešené věci však nelze shledávat situaci, kdy by skutková zjištění soudů byla v tzv. zjevném rozporu s provedenými důkazy, který by odpovídal dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Není pochybením, když byla výpověď poškozené soudy považována za spolehlivý usvědčující důkaz, neboť nebyl osamocený, ale podpořený dalšími důkazy (např. výpovědí svědkyně B., lékařskými zprávami, odborným vyjádřením, fotodokumentací). Tyto důkazy tvoří ucelený a vnitřně konzistentní celek, který umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností.
9. Obviněný naznačuje vadu opomenutých důkazů, avšak z rozhodnutí soudů vyplývá, že se s jeho důkazními návrhy vypořádaly. Návrhy byly zamítnuty jako nadbytečné a soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily (viz bod 6. rozsudku soudu prvního stupně a bod 8. rozsudku odvolacího soudu). Takový postup nelze považovat za chybný ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Námitkám obviněného jím podřazeným pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze přisvědčit, pokud vycházejí z vlastní verze skutku odlišné od té, kterou zjistily soudy. Právním posouzením skutku se totiž rozumí aplikace hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy, nikoli na skutkovou verzi prezentovanou dovolatelem. Obviněný tak prakticky nenamítá, a to ani formálně, žádné vady právní kvalifikace ve smyslu předmětného dovolacího důvodu.
11. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Posouzení dovolání
13. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.
14. Lze tedy připomenout, že k naplnění označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
15. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.
Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle nějž „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“.
Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
16. K námitkám dovolatele je předně vhodné poznamenat, že tyto jsou vyjádřeny velmi stroze. Z dovolací argumentace je totiž zřejmé, že obviněný zpochybňuje provedené dokazování a jeho hodnocení soudy vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním stran naplnění znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Primárně se zaměřuje na zpochybnění věrohodnosti poškozené a hodnoty výpovědi svědkyně B., na jejichž podkladě byl odsouzen, přičemž poukazuje na důkazy, které nebyly přes jeho návrhy provedeny a jež považuje za nezbytné pro rozhodnutí soudu.
Bez těchto důkazů se podle něj totiž jedná o situaci tvrzení proti tvrzení, ve které by měl být jako obviněný favorizován ve smyslu zásady in dubio pro reo. Zcela ovšem pomíjí, že soud prvního stupně nezaložil svoje rozhodnutí pouze na výpovědi poškozené a výše jmenované svědkyně, neboť údaje jimi podané v hlavním líčení se shodovaly nejen mezi sebou, ale rovněž s jejich výpověďmi z přípravného řízení a s dalšími ve věci provedenými důkazy (protokoly o ohledání místa činu a prohlídce těla poškozené s fotodokumentací, odborné vyjádření praktické lékařky poškozené vystavené MUDr.
Lupačovou, lékařská zpráva z Uherskohradišťské nemocnice). Jelikož argumentace obviněného je lakonická Nejvyšší soud nevidí důvod, proč by měl rozsáhle reprodukovat úvahy soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu pouze odkazuje na bod 7. jeho rozsudku, v němž je zcela logicky a s provedenými důkazy souladně popsáno, proč uznal obviněného vinným danými trestnými činy. Stejně jako odvolací soud (viz body 7. – 10. jeho rozsudku) tak musí konstatovat, že úvahy soudu prvního stupně jsou plně založeny na řadě vzájemně se podporujících důkazů, přičemž rozhodně nelze tvrdit, že by ve věci byla dána situace „tvrzení proti tvrzení“.
Způsob, kterým obviněný přistoupil ke zpochybnění skutkových zjištění soudů, nelze vyhodnotit jako odpovídající požadavkům plynoucí ze zákonného textu ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu. Z něj lze dovodit, že dovolatel je povinen (má-li být úspěšný), vznést přesvědčivou argumentaci ohledně zjevného nesouladu skutkových zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, s obsahem důkazů, na nichž soud tyto své skutkové závěry založil. Nic takového však obviněný neučinil.
I proto se Nejvyšší soud omezil na odkaz na příslušné části odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
17. Pokud jde o již zmiňované důkazní návrhy dovolatele, pak jeho výhrady nevyznívají tak, že by o nich nebylo ze strany soudů rozhodnuto, ale spíše tak, že jejich zamítnutí považuje za nedůvodné, což je v principu námitkou podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vhodno však podotknout, že obviněný ani nespecifikuje, jaký z důkazních návrhů měl vyslovit v řízení před soudem prvního stupně a který před soudem odvolacím. O jejich zamítnutí rozhodovaly soudy obou stupňů, jak vyplývá z jejich rozsudků (soud prvního stupně v bodě 6., odvolací soud v bodě 8.), přičemž v obou případech řádně odůvodnily, proč k provedení předmětných důkazů nepřistoupily. Stran části obviněným zmiňovaných důkazů je dokonce zřejmé, že jejich neprovedení ani nemůže důvodně vytýkat ve věci činným soudům, neboť jejich opatření a provedení v rámci soudního stadia řízení již nebylo možné. Kupříkladu kamerové záznamy z okolí domu na ulici XY XY v XY nebylo možné opatřit, jelikož bývají uchovávány jen 21 dní, k čemuž soud prvního stupně dokonce vedl dokazování (str. 4, bod 5. a bod 6. jeho rozsudku). Stejně tak pochopitelně nemohl soud zajistit biologické stopy k prokázání přítomnosti obviněného na místě činu. Neprovedení právě zmíněných i dalších dovolatelem navrhovaných důkazů však nebránilo prokázání všech pro rozhodnutí podstatných skutečností, a to i přes jeho názor o nedostatečnosti ve věci shromážděné důkazní materie. Jelikož obviněný explicitně nerozporuje žádné konkrétní důvody, pro které soudy přistoupily k zamítnutí jeho důkazních návrhů, postačuje shrnout, že z odkazovaných pasáží obou rozsudků vyplývá, že dané důkazy jimi byly shledány nadbytečnými, a to i podle posouzení dovolacího soudu zcela důvodně. Z uvedeného dále vyplývá, že tuto námitku rovněž nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v jeho třetí variantě.
18. Pokud jde o dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak k němu nepřiřadil žádné relevantní námitky. Pouze znovu vyjádřil svoji nespokojenost se zjištěným skutkovým stavem a až sekundárně obecně zmínil chybnost hmotněprávních závěrů soudu. Nejvyšší soud se tedy ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu neměl čím hlouběji zabývat.
19. Závěrem je na místě připomenout, že požadavek na uplatnění pravidla in dubio pro reo nelze charakterizovat tak, že vyznění důkazního řízení bude odpovídat představě obviněného, pokud od ní odlišná skutková zjištění soudů mají dostatečnou oporu v provedených důkazech. V situaci, že soudy pochybnosti o skutkových zjištěních, která lze spolehlivě z provedených důkazů dovodit, nemají, nepřichází v úvahu užití uvedeného pravidla, resp. s ním souvisejícího principu presumpce nevinny.
V. Způsob rozhodnutí
20. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ve svém dovolání uplatnil námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. věcně rozešly. Dále nebylo shledáno ani porušení jeho základních práv. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
21. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 7. 2025
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu