Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. o d m í t á .
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se o d m í t a j í dovolání obviněných
K. Ch., O. P. a Z. A.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2004, č. j. 1 T
25/2004 – 891, byli obvinění Z. A., O. P., J. K. a K. Ch. uznáni vinnými
trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se
dopustili jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. podle skutkového
zjištění soudu prvního stupně tím, že „ v přesně nezjištěné době od 00.00 hodin
do 04.45 hodin dne 27. 3. 2004 na pozemku přiléhajícím k domu v obci O.,
společně opakovanými údery pěstí, dupáním a kopy do hlavy, krku a oblasti
hrudníku a břicha napadli V. D., tehdy přechodně bytem v O., v objektu firmy N.
D., čímž mu způsobili zranění spočívající v zakrvácení komor mozkových, oděrky
a tržné rány v obličeji, oděrky na hrudníku a končetinách, krevní výrony v
měkkých pokrývkách lebních, krevní výron pod tvrdou plenu mozkovou a v
omozečnicích, oboustranné zlomeniny žeber, zhmoždění levé plíce, zlomeninu
hrtanu, roztržení štítné žlázy a zhmoždění závěsného aparátu tenkého střeva,
které vedlo k neodvratné smrti, již se nedalo zabránit ani včasnou a
kvalifikovanou lékařskou pomocí“. Za uvedené jednání byli obvinění odsouzeni
podle § 222 odst. 3 tr. zák. k trestům odnětí svobody a to Z. A. v trvání osmi
let, O. P. v trvání osmi let a trest v téže době trvání byl uložen i
obviněnému J. K., obviněné K. Ch. byl uložen trest odnětí svobody v trvání
sedmi roků. Všichni obvinění byli pro výkon uloženého trestu odnětí svobody
zařazeni do věznice s ostrahou. Dále bylo krajským soudem rozhodováno ve smyslu
§ 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. o nároku poškozených na náhradu
škody.
Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 8 To 148/2004,
z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené Ing. M. J. podle § 258 odst. 1
písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 17. 9. 2004, č. j. 1 T 25/2004 – 891 v celém rozsahu zrušil a nově podle §
259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými trestným činem
vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a každému z obviněných uložil
trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, když pro výkon trestu odnětí
svobody každého z obviněných zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s
ostrahu. O nároku poškozených rozhodl podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr.
ř. Odvolání obviněných byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění
prostřednictvím obhájců dovolání.
Obviněná K. Ch. podala dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. jehož naplnění spatřuje v tom, že soudem prvního stupně
ani soudem odvolacím nebylo prokázáno, že by se v době, kdy k napadení
poškozeného došlo, nacházela na místě útoku a nebyl předložen jediný důkaz,
kterým by bylo prokázáno, že na poškozeného útočila. V další části svého
dovolání zpochybňuje závěry ke vzorku krve zjištěné na botách, které vydala,
neboť podle jejího mínění nebylo posudkem k DNA prokázáno, že by vzorek krve
byl skutečně krví poškozeného. V tomto směru nenavrhovala v předchozích
řízeních výslech znalce, který posudek k DNA zpracovával, neboť byla názoru, že
se jedná o povinnost státního zástupce ve smyslu § 2 odst. 8 tr. ř., neboť
podle jejího mínění nebylo možno ji na základě závěrů uvedeného posudku uznat
vinnou. Jestliže se však tak stalo, je nezbytné dokazování o výslech znalce
doplnit. V těchto souvislostech poukazuje na nerespektování ustanovení § 2
odst. 5 tr. ř. orgány činnými v trestním řízení. Dále zpochybňuje úvahy
odvolacího soudu pokud jde o její úmysl poškozeného usmrtit, neboť žádný z
opatřených důkazů neprokazuje již zmíněnou její přítomnost na místě činu.
Závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
Obviněný Z. A. rovněž uplatnil v dovolání důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., jehož naplnění je podle jeho názoru dáno tím, že nebyla zohledněna
možnost, že některá méně závažná zranění, ale i zranění závažnějšího charakteru
mohl poškozený utrpět již před skutkem, pro který byl uznán vinným. Dále
poukazuje na to, že se soudy podrobně nezabývaly znaleckým posudkem soudních
lékařů a obsahem výpovědi znalce MUDr. Z. Š. Ze zmíněných důkazů nelze podle
mínění obviněného dospět k závěru, že k usmrcení poškozeného došlo zvlášť
surovým způsobem. Ze skutkových závěrů nelze ani dovodit úmysl ve smyslu § 4
písm. a) či b) tr. zák. ke způsobenému následku. S ohledem na uvedené
skutečnosti mělo být podle obviněného jeho jednání kvalifikováno pouze jako
ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák., a proto navrhl, aby
Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a tomto soudu věc přikázal
k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný O. P. odkázal v podaném mimořádném opravném prostředku – dovolání na
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že tento dovolací důvod
je dán mj. i proto, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou o neexistenci
popisu subjektivní stránky trestného činu a subjektivní stránku vždy dovozovaly
pouze ze způsobeného následku. Další část námitek směřuje proti tomu, že ve
výrokové části napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání není vůbec
popsána subjektivní stránka – kdy chybí tvrzení, že jednal s úmyslem
poškozeného usmrtit. Zde pak argumentuje čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy,
rozhodnutím Ústavního soudu a dospívá k závěru, že usnesení o zahájení
trestního stíhání, s ohledem na tato pochybení, nelze považovat za zákonné
(nesprávnost spatřuje v tom, že popis subjektivní stránky – úmysl usmrtit
poškozeného v usnesení o zahájení trestního stíhání chybí a v takovém případě
by přicházela v úvahu právní kvalifikace pouze podle § 221 odst. 3 či § 222
odst. 3 tr. zák.). Obviněný dále namítá, že skutek tak, jak ho zjistil odvolací
soud nevykazuje zákonné znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2
písm. b) tr. zák., ale znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 222
odst. 1, 3 tr. zák., přičemž poukazuje na to, že odvolací soud na formu
zavinění usuzoval výhradně z následku a způsobu provedení skutku, aniž by se
vůbec zabýval tím, co mohlo být motivem činu. Závěrem podaného dovolání
navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu věc
vrátil k novému projednání a rozhodnutí, přičemž podotýká, že zjištěnému
skutkovému stavu neodpovídá právní kvalifikace v tom směru, že jednání
obviněných nebylo kvalifikováno jako spolupachatelství, když sám odvolací soud
spolupachatelství konstatované soudem nižšího stupně označuje za správné.
Obviněný J. K. v podaném dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že odvolací soud nemohl
sám ve věci rozhodnout rozsudkem, aniž by důkazy nezbytné pro své rozhodnutí
alespoň nezopakoval, neboť jinak hodnotil důkazy provedené soudem prvního
stupně. Ve vztahu k uvedené výhradě odkazuje na ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř.
a rozhodnutí Nejvyššího soudu např. 8 Tz 205/1999 či 9 Tz 34/99. Obviněný dále
argumentuje tím, že odvolací soud neměl ke změně právní kvalifikace dostatečně
zjištěn skutkový stav a odkázal na své námitky, které shrnul v podaném
odvolání. V další části dovolání se obviněný prostřednictvím obhájce zaměřil na
zcela nekonkrétní konstatování porušení práva na spravedlivý proces,
nepoužitelnost důkazů, což závěrem shrnuje v nutnost zrušit napadený rozsudek
odvolacího soudu.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněných ke dni konání neveřejného
zasedání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou
přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako
osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst.
1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o dovolání a námitky uplatněné obviněným J. K., musí Nejvyšší soud
konstatovat, že převážná část námitek podaného dovolání obsahuje konstatování
dosavadního průběhu trestního stíhání a rozsudků soudu prvního a druhého
stupně. K námitkám, které obviněný uplatnil ve vztahu k ustanovení § 259 odst.
3 tr. ř. a odkázal na shora zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, je potřebné
připomenout, že zmíněná rozhodnutí 8 Tz 205/1999 a 9 Tz 34/99, byla vydána před
novelou trestního řádu, která byla provedena k 1. 1. 2002 zák. č. 265/2001 Sb.
Ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. uvádí, že rozhodnout sám rozsudkem ve věci může
odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového
stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě
důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. V konkrétní
trestní věci však soud prvního stupně provedl důkazy, tyto důkazy hodnotil a
dospěl ke skutkovému zjištění, které vyjádřil ve skutkové větě (viz výklad
shora) a uvedené skutkové zjištění podřadil pod ustanovení § 222 odst. 1, 3 tr.
zák. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil.
Netotožnil se pouze s právní kvalifikací zjištěného skutku (zde Nejvyšší soud
odkazuje na totožnost skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který
se stal podkladem pro právní hodnocení) a tento nedostatek sám napravil,
přičemž nepostupoval v rozporu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř. jak uvádí
obviněný, neboť rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu, který byl v
napadeném rozsudku správně zjištěn (viz str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Ve
vztahu k dalším námitkám, resp. odkázání obviněného na námitky uplatněné v
odvolání odkazuje Nejvyšší soud na to, že v daném případě byl podán obviněným
mimořádný opravný prostředek a dovolací soud není obecnou třetí instancí (viz
shora usnesení Ústavního soudu). V uvedeném směru lze pak konstatovat, že
obviněným byl sice uplatněn dovolací důvod uvedený v trestním řádu, avšak
námitky, kterými měl být dovolací důvod naplněn, nebyly shledány právně
relevantními, a proto bylo dovolání obviněného J. K. odmítnuto podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněná K. Ch. opětovně obsáhle zopakovala průběh dosavadního trestního
stíhání se závěry, ke kterým dospěl krajský a vrchní soud. V další části
dovolání zpochybňuje nikoli právní závěry, ale hodnocení důkazů, kdy vytýká,
„že ani jeden ze soudů v odůvodnění rozsudků nevysvětlil, jak se vypořádal se
skutečností, že nález pouze částečného profilu DNA poškozeného na její botě
vykazuje minimální stupeň pravděpodobnosti, že jde o krev poškozeného“. Podle
jejího názoru „neúplné zjištění není důkazem o tom, že jde o krev poškozeného a
nemůže tak být podkladem dokazujícím přítomnost obviněné na inkriminovaném
místě“. Uvedené námitky jsou námitkami skutkovými nikoli právními a s takovými
je třeba naložit dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. odmítnout je. Své
úvahy o přítomnosti obviněné na „inkriminovaném místě a napadení poškozeného“
zejména soud prvního stupně vyložil ve svém rozsudku, přičemž konstatuje i
důkazy, ze kterých vycházel (např. str. 3, 5 či 10). Argumentuje-li tedy
obviněná v dalších částech svého dovolání tím, že nebylo postupováno v souladu
se zněním § 2 odst. 5 tr. ř. (náležité zjištění skutkového stavu) tj., že
„nebyla prokázána její přítomnosti na místě rozhodném a nebylo prokázáno z její
strany napadání poškozeného“, lze shrnout, že jde o námitky skutkové, kdy soudy
dospěly ke zcela opačnému skutkovému zjištění, tj. že obviněná byla nejen na
místě napadení poškozeného, ale tohoto napadání se také aktivně účastnila. Je
sice pravdou, že na několika místech podaného dovolání obviněná zmiňuje
subjektivní stránku trestného činu, vždy však úmysl (což je institut hmotného
práva a mohl by při správné volbě být způsobilým dovolacím důvodem) odsouzeného
usmrtit spojuje s tím, že ji nebyla prokázána přítomnost na rozhodném místě v
inkriminovanou dobu (neexistencí důkazů, chybějícím motivu apod.). Pokud soudy
dospěly na základě provedených důkazů, které hodnotily ve smyslu § 2 odst. 6
tr. ř. k závěrům, které vyjádřily ve skutkovém zjištění, jsou námitky uplatněné
obviněnou v podaném dovolání vyjádřením jejího nesouhlasu se zjištěným
skutkovým stavem a její odkaz na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. je snahou v rámci nového hodnocení důkazů, případně doplněného
dokazování, docílit změny skutkového stavu, který by odpovídal představám
obviněné a tomu odpovídající změna právního posouzení v souladu s těmito
představami. S ohledem na shora uvedené by musel Nejvyšší soud dovolání
obviněné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud by obviněná
neuplatnila námitku, že pochybení /a naplnění dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř./ spatřuje mj. i v tom, že soud v údajném skutku
popsaném v odsuzujícím rozsudku spatřuje nepřímý úmysl ve smyslu § 4 písm. b)
tr. zák. Odvolací soud ve svém rozsudku konstatoval, že zranění nemohl
poškozenému způsobit nikdo jiný než obvinění a že na jejich vzniku se všichni
podíleli. S ohledem na množství, intenzitu a umístění zasazených ran museli být
obvinění srozuměni nejen s tím, že mohou poškozenému způsobit těžkou újmu na
zdraví, ale že jejich útok může způsobit smrt poškozeného, a proto jejich
jednání kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zák., který spáchali jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. S
uvedeným závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil, když i samotné skutkové zjištění,
jako výsledek procesu shromažďování a hodnocení důkazů, ve svém popisu úmysl
obviněné poškozeného usmrtit vyjadřuje. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší
soud dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Obviněný O. P. rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. a k jeho námitkám musí Nejvyšší soud konstatovat, že jejich převážná část,
tj. ty, kde obviněný napadá usnesení o zahájení trestního stíhání a zmiňuje
ustanovení § 2 odst. 1 či § 160 odst. 1 tr. ř., jsou námitkami, které směřují
proti postupu orgánů činných v trestním řízení, tudíž nejsou s to naplnit
zmíněný dovolací důvod. Ani zmínku „o povinnosti výslovně a pregnantně popsat
subjektivní stránku trestného činu v usnesení o zahájení trestního stíhání s
odkazem na Ústavní soud“ nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. podřadit. Právně relevantní jsou však námitky, kdy obviněný ve vztahu k
formě zavinění namítá, že tak, jak byl skutek zjištěn odvolacím soudem,
nevykazuje zákonné znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zák. V uvedené souvislosti pak uvádí, že na formu zavinění odvolací soud
usuzoval výhradně z následku a způsobu provedení skutku, nevychází při svých
úvahách z přímých důkazů, ale pouze z následku, přičemž se dle jeho názoru soud
vůbec nezabýval motivem činu. S uvedenou argumentací se však Nejvyšší soud
neztotožnil. Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento považoval skutková
zjištění soudu prvního stupně za správná. V tomto směru pak soud prvního stupně
ve svém rozsudku konstatuje jednotlivé důkazy, aby na str. 8 mj. uzavřel jejich
hodnocení tím, že krev poškozeného na oděvu či obuvi každého z obžalovaných
svědčí o tom, že byli na místě také v době, kdy poškozený byl zraňován a
krvácel. Odvolací soud při kvalifikaci jednání obviněného nevycházel z následku
jednání obviněných, jak je uváděno v dovolání, ale vychází ze situace, která
napadení poškozeného předcházela, způsobu provedení skutku jak vyplývá ze
znaleckého posudku a mj. také z toho jakou intenzitou a jakou obuví bylo vůči
hlavě a tělu poškozeného útočeno. Následně odvolací soud konstatuje na základě
provedených důkazů, že poškozený byl prakticky ukopán a ubit, přičemž zvlášť
surový útok, spáchaný extrémně vysokou a výraznou mírou brutality podstatně
zvyšuje společenskou nebezpečnost. V souvislosti s úmyslem obviněného nelze
odhlédnout ani od té skutečnosti, že obvinění (všichni) věděli o tom, že
poškozený je po předchozím útoku otřesen a jeho odolnost a možnost obrany jsou
sníženy. Tyto okolnosti vyplývají z rozhodnutí odvolacího soudu na str. 6 jeho
rozsudku a je třeba je vidět v souvislostech s okolnostmi, které ve svém
rozsudku na str. 4, 5, 8 zmiňuje soud prvního stupně. S ohledem na shora
uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. K námitce obviněného, že právní
kvalifikace daného skutku neodpovídá zjištění soudu, že se obvinění měli
jednání dopustit společně (není vyjádřeno spolupachatelství ve smyslu § 9 odst.
2 tr. zák.), lze uvést, že otázkou spolupachatelství se soud druhého stupně
zabýval a byť toto nevyjádřil přímo ve výroku svého rozsudku, na str. 7
doslovně uvedl, že „sám rozhodl tak, že při nezměněném skutkovém stavu, tak jak
jej zjistil soud prvního stupně, uznal obžalované vinnými trestným činem vraždy
podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák. a v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.“.
Ve vztahu k námitkám obviněného Z. A. lze uvést, že rovněž část z nich směřuje
do oblasti skutkových zjištění /tudíž nejsou schopny naplnit dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./. Za právně relevantní lze však považovat
námitku obviněného, že by k usmrcení poškozeného došlo zvlášť surovým způsobem
jak má na mysli ustanovení § 2 písm. b), § 219 tr. zák. a že ze skutkových
závěrů nelze dovodit úmysl jeho ani dalších spoluobžalovaných podle § 4 písm.
a) či b) tr. zák. ke způsobení smrtelného následku. Pokud jde o otázku úmyslu,
odkazuje zde Nejvyšší soud s ohledem na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. na
skutečnosti shora uvedené ve vztahu k tomuto zákonnému ustanovení. Pokud pak
jde o pojem „zvlášť surovým způsobem“, zde se Nejvyšší soud ztotožnil se
závěrem, ke kterému dospěl Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku. Zde lze
odkázat na platnou judikaturu ze které mj. vyplývá, že musí jít o takovou míru
surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů
tohoto druhu (vražda provedená ukopáním) v daném případě společným jednáním
více útočníků, útok provedený extrémně vysokou intenzitou, použití těžké obuvi,
spojené s devastací těla poškozeného (viz rozhodnutí č. 1/1993, 17/1995 Sb.
rozh. trest.). Vzhledem k nálezu znalců – soudních lékařů, kdy tito konstatují
praktické ukopání poškozeného, jeho ubití při celkové devastaci jeho hlavy a
těla, shledal Nejvyšší soud právní kvalifikaci použitou odvolacím soudem jako
správnou a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl.
S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) resp. písm. b) tr. ř., aniž by musel věc
meritorně přezkoumat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo
rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. Pokud jde o rozsah zdůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odkazuje
tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann