6 Tdo 397/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30.
dubna 2003 dovolání obviněného M. N., které podal proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 11 To 58/02, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 10/2000, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. N.
o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 40 T 10/2000, byl
obviněný M. N. uznán vinným:
1/ pomocí k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c), § 248 odst.
1, odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit
tím, že společně s již odsouzeným M. K. poté, co M. K. dne 23. 7. 1967 uzavřel
se společností Š. s. r. o. se sídlem v P., smlouvu o pronájmu osobního
automobilu zn. Škoda Octavia LX 16, které převzal dne 25. 7. 1997, v přesně
nezjištěný den na počátku měsíce srpna 1997 jej po předchozí dohodě předal
obviněnému M. N., který vůz dne 4. 8. 1997 převezl na Ukrajinu, kde jej prodal
nezjištěným osobám, v důsledku čehož byl dne 29. 10. 1997 vůz zaregistrován na
území Běloruské republiky a již odsouzený M. K., aby zakryl tuto dispozici se
svěřeným vozem, nahlásil na MO Policie ČR v P., dne 30. 10. 1997 jeho
odcizení, čímž způsobil společnosti Š. s. r. o. škodu ve výši nejméně 327.222,-
Kč,
2/ pomocí k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c), § 248 odst.
1, odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit
tím, že po předchozí dohodě se samostatně obžalovaným D. Š. o převzetí osobního
automobilu zn. Citroen Berlingo, ohledně něhož měl D. Š. uzavřenou smlouvu o
pronájmu ze dne 20. 3. 1997 s leasingovou společností S – B. L. se sídlem v Č.
B., převzal v přesně nezjištěném období na počátku měsíce března 1998 tento vůz
a dne 9. 3. 1998 jej odvezl mimo území České republiky na Ukrajinu za účelem
jeho prodeje nezjištěným osobám, přičemž D. Š. dne 13. 3. 1998 oznámil na MO
Policie ČR v P. – Z. M. jeho odcizení, čímž byla společnosti S – B. L.
způsobena škoda ve výši nejméně 299.607,- Kč,
3/ pomocí k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c), § 248 odst.
1, odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit
tím, že po předchozí dohodě se samostatně obžalovaným J. K. o převzetí
osobního automobilu zn. Škoda Felicia, ohledně něhož měl J. K. uzavřenou
smlouvu o pronájmu osobního automobilu se společností Š. s. r. o. se sídlem v
P., dne 16. 10. 1997, převzal na počátku měsíce srpna 1998 uvedený vůz a
prostřednictvím M. Š. jej nechal odvézt na Ukrajinu, kde jej prodal nezjištěným
osobám, přičemž J. K. dne 10. 8. 1998 nahlásil na MO Policie ČR v P.– H. jeho
odcizení, čímž způsobil společnosti Š. s. r. o. škodu ve výši 182.492,- Kč,
4/ trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve
znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že:
a) společně se Z. K. po předchozí dohodě, poté, co již odsouzený Z. K. s
úmyslem neplnit podmínky leasingové smlouvy a neplatit řádně leasingové
splátky, uzavřel dne 17. 12. 1997 se společností Š. s. r. o. se sídlem v P.,
smlouvu o pronájmu osobního automobilu zn. Škoda Octavia LX 1.6, v hodnotě
351.035,- Kč, předal vůz dne 20. 12. 1997 obviněnému M. N., který jej odvezl na
Ukrajinu, kde jej prodal nezjištěným osobám, v důsledku čehož byl převezen do
Běloruské republiky a již odsouzený Z. K., aby zakryl tuto dispozici se
svěřeným vozem, oznámil dne 27. 1. 1998 na MO Policie ČR v U. H. jeho odcizení,
čímž způsobil společnosti Š. s. r. o. škodu ve výši 284.845,15 Kč,
b) společně se Z. K. po předchozí dohodě již odsouzeného Z. K. se samostatně
stíhaným J. Š., kterému přislíbil odměnu ve výši 20.000,- Kč, uzavřel J. Š. za
součinnosti již odsouzeného Z. K., který mu poskytl finanční prostředky na
akontaci a první splátku se společnosti Š. s. r. o. se sídlem v P., dne 21. 1.
1998 smlouvu o pronájmu osobního automobilu Škoda Octavia SLX 1.8, v hodnotě
457.150,- Kč, to vše s úmyslem neplnit podmínky leasingové smlouvy a neplatit
řádně leasingové splátky, neboť ihned poté předal vůz obviněnému M. N., který
jej již dne 21. 1. 1998 vyvezl mimo území České republiky na Ukrajinu, kde jej
prodal nezjištěným osobám a na základě žádosti již odsouzeného Z. K. pak J. Š.
dne 28. 2. 1998 na MO Policie ČR v P., nahlásil odcizení zmíněného vozu, čímž
byla způsobena společnosti Š. s. r. o. škoda ve výši 369.873,65 Kč,
c) sám po předchozí dohodě v tom směru, že obviněný M. N. zařídí pro samostatně
obžalovaného V. P. osobní automobil na leasing, uzavřel obžalovaný V. P. dne
17. 3. 1998 se společností Š. s. r. o. se sídlem v P. smlouvu o pronájmu
osobního automobilu zn. Škoda Octavia SLX 1.8, v hodnotě 479.900,- Kč, když V.
P. poskytl na akontaci a první splátku finanční prostředky, ačkoliv oba věděli
již v době uzavření této smlouvy, že její podmínky nebudou řádně plněny a
stejně tak nebudou hrazeny další leasingové splátky, ale vůz bude odvezen mimo
území České republiky na Ukrajinu, což také společně dne 28. 3. 1998
realizovali a V. P., opět po předchozí dohodě s obviněným M. N., nahlásil dne
4. 5. 1998 na MO Policie v P. jeho odcizení, když o finanční prostředky získané
jeho prodejem se rozdělili, čímž byla společnosti Š. s. r. o. způsobena škoda
ve výši 367.500,60 Kč.
Za uvedené trestné činy byl obviněný M. N. odsouzen podle § 250 odst. 3, § 35
odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož
výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. N. odvolání, přičemž Vrchní soud v
Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 11 To 58/02, podle § 258 odst. 1
písm. c), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil v bodě 1/,
týkajícím se obviněného M. N. a již odsouzeného M. K., a současně zrušil výroky
o trestech uložených těmto obviněným a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově ve
věci rozhodl ohledně M. N. tak, že ho uznal vinným pomocí k trestnému činu
zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c), § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve
znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se měl obviněný M. N. dopustit tím, že
společně s již odsouzeným M. K. poté, co M. K. dne 23. 7. 1997 uzavřel se
společností Š. s. r. o. se sídlem v P., smlouvu o pronájmu osobního automobilu
zn. Škoda Octavia LX 1.6, které převzal dne 25. 7. 1997, v přesně nezjištěný
den na počátku měsíce srpna 1997 jej po předchozí dohodě předal obviněnému M.
N., který vůz dne 4. 8. 1997 převezl na Ukrajinu, kde jej prodal nezjištěným
osobám, v důsledku čehož byl dne 29. 10. 1997 zaregistrován na území Běloruské
republiky a již odsouzený M. K., aby zakryl tuto dispozici se svěřeným vozem,
nahlásil na MO Policie ČR v P., dne 31. 10. 1997 jeho odcizení, čímž způsobil
společnosti Š. s. r. o. škodu ve výši nejméně 327.222,- Kč, za což - včetně
trestných činů, které zůstaly tímto rozsudkem nedotčeny, byl obviněný M. N.
odsouzen podle § 250 odst. 3, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem.
Podle tzv. doručenek, založených v trestním spisu, byl shora uvedený rozsudek
odvolacího soudu doručen dne 25. 11. 2002 Městskému státnímu zastupitelství v
Praze, dne 26. 11. 2002 obhájkyni obviněného, JUDr. I. S., a dne 10. 12. 2002
obviněnému M. N.
Proti shora citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal obviněný M. N.
prostřednictvím své obhájkyně dne 24. 1. 2003 u Městského soudu v Praze
dovolání, které bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České
republiky dne 2. 4. 2003.
Obviněný napadl podaným mimořádným opravným prostředkem shora uvedený rozsudek
odvolacího soudu ve výroku o vině v bodech 1/, 3/, 4a/, 4b/ z důvodu
nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, neboť je přesvědčen, že znění skutkové věty výroku o vině, popisující
jednotlivé útoky vztahující se k pomoci k trestným činům zpronevěry podle § 248
odst. 1, odst. 2 tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.
zák., není v souladu s právní kvalifikací uvedenou v petitu rozsudku.
Pokud jde o bod 1/ výroku o vině napadeného rozsudku, dovolatel namítl, že ze
skutkové věty pouze vyplývá, že převezl vozidlo na Ukrajinu a tam je prodal,
nikoliv však, že by věděl, že se jednalo o vozidlo Š. s. r. o., a že nesmí
popsaným způsobem jednat, respektive že by takto vůbec ve skutečnosti jednal. Z
těchto důvodů nelze dovodit, jak vyplývá z právní věty, že by jinému poskytl
pomoc k tomu, aby si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. Formulace
skutkové věty popisuje pouze průběh událostí a nezabývá se vůbec subjektivní
stránkou, a tudíž nelze vyvodit, že by obviněný úmyslně poskytl pomoc ke
spáchání trestného činu zpronevěry. Rovněž ze skutkové věty popsané v bodě 3/
výroku napadeného rozsudku vyplývá pouze to, že obviněný nechal prostřednictvím
M. Š. odvést vůz na Ukrajinu, kde byl prodán a že J. K. nahlásil krádež
policii, avšak nikoliv, že by obviněný věděl, že se jednalo o vozidlo Š. s. r.
o., že nesmí popsaným způsobem jednat a že obžalovaný J. K. nahlásí krádež
policii. Ani z této skutkové věty nelze dovodit, že by obviněný jinému poskytl
pomoc k tomu, aby si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, neboť popisuje
opět pouze průběh událostí, aniž by se zabývala subjektivní stránkou trestného
činu, a tudíž nelze vyvodit, že by obviněný úmyslně poskytl pomoc ke spáchání
trestného činu zpronevěry.
Konečně ze znění skutkových vět v bodě 4a) a 4b) rozsudku vyplývá, že obviněný
převezl vozidla na Ukrajinu a tam je prodal, nelze z nich však dovodit, že by
věděl, že nesmí uvedeným způsobem jednat, že se jedná o vozidla Š. s. r. o., a
že převozem na Ukrajinu uvede někoho v omyl. Rovněž v tomto případě má obviněný
za to, že z příslušných skutkových vět nevyplývá, že by ke škodě cizího majetku
sebe nebo jiného obohatil tím, že by ho uvedl v omyl nebo využil něčího omylu,
neboť opět popisují pouze průběh událostí a nezabývají se subjektivní stránkou.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo tedy podle názoru obviněného založeno na
nesprávném právním posouzení skutku zejména tím, že ve všech skutkových větách
nebylo zřejmé, zda obsahují i subjektivní stránku věci, přičemž v této
souvislosti dovolatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ÚS sv. 5 č. 43 Sb. n.
a ÚS sv. 17 č. 30 Sb. podle nichž, jde-li o úmyslný trestný čin, musí být
uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, případně pohnutka
a následek a není-li toto uvedeno, chybí podstatná náležitost a takto vydané
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
V petitu svého dovolání obviněný M. N. navrhl, aby dovolací soud napadený
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 11 To 58/02, a
jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2002, sp. zn.
40 T 10/2000, podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu zrušil a podle § 265l
odst. 1 tr. řádu věc přikázal soudu prvého stupně k novému projednání a
rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu
předseda senátu soudu prvého stupně učinil návrh na odklad výkonu trestu odnětí
svobody.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr.
řádu doručil opis dovolání obviněného státnímu zástupci Nejvyššího státního
zastupitelství s upozorněním, že může případně souhlasit s projednáním dovolání
v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu; Nejvyšší
státní zástupce se však k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při
posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Podle odst. 1 tohoto
ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé,
pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a
odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí,
která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.
V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozsudek
odvolacího soudu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, a
proto se mohl v návaznosti na tento závěr dovolací soud zabývat otázkou, zda
byla zachována též lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu § 265e tr řádu.
Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v
prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání
směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho
obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno
nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. řádu).
Ze spisového materiálu v posuzované věci lze doložit, že trestní stíhání
dovolatele bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 21. 10.
2002, přičemž opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému M. N. dne
10. 12. 2002 a jeho obhájkyni, JUDr. I. S., dne 26. 11. 2002. Dovolání podal
obviněný M. N. prostřednictvím své obhájkyně u Městského soudu v Praze dne 24.
1. 2003, z čehož je patrno zachování dvouměsíční dovolací lhůty ve smyslu §
265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu.
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného M. N. splňuje
veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr.
řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z
jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na
rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) až l) tr. řádu nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání
opírá.
V uvedeném směru se pak dovolací soud zabýval otázkou, zda uplatněný dovolací
důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, neboť
dovolání lze podat toliko z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
a) až l) tr. řádu, pokud není dán důvod dovolání podle § 265b odst. 2 tr. řádu,
přičemž existence některého z dovolacích důvodů je zároveň podmínkou přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Obviněný M. N. výslovně opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který lze aplikovat, pokud
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Takto vymezený dovolací důvod je obsahově naplněn
pouze takovými námitkami, které jsou založeny na tvrzení, že soudem zjištěný
skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný
trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Uvedený dovolací důvod tedy není obsahově naplněn námitkami polemizujícími se
skutkovými zjištěními soudu, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudu
při provádění důkazů. Nejvyšší soud totiž není oprávněn v dovolacím řízení ve
vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen
vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný
skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení skutku.
Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku
zejména tehdy, bude-li v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku
rozhodnutí se skutkem tak, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Námitky uplatněné dovolatelem spočívají v podstatě v tom, že skutkové věty
popsané v bodech 1/, 3/, 4a) a 4b) výroku o vině napadeného rozsudku jsou podle
něho v rozporu s příslušnými právními větami, přičemž nesprávné právní
posouzení skutku je dovolatelem spatřováno zejména ve formulacích zmíněných
skutkových vět, jež pouze popisují průběh událostí, aniž by obsahovaly popis
subjektivní stránky dotčených trestných činů, respektive přesný popis zavinění
obviněného ve vztahu ke konkrétním jednáním popsaným ve skutkových větách
rozsudku. V tomto ohledu lze tedy dovolací námitky obviněného podřadit pod
důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a tudíž
dovolací soud mohl posoudit námitky uplatněné dovolatelem zejména ve vztahu ke
skutkovým větám pod bodem 1/, 3/, 4a) a 4b) napadeného rozhodnutí nalézacího
soudu, rozvedené v odůvodnění rozsudku, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací
(vyjma bodu 1/ výroku o vině napadeného rozsudku, u něhož nepřesnosti v popisu
skutku - nesprávně uvedená data uzavření leasingové smlouvy a oznámení o
odcizení vozidla - byly důvodem pro zrušení rozsudku nalézacího soudu v tomto
bodě v rámci odvolacího řízení ).
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je
třeba připomenout zjištění soudu prvého stupně, vyjádřená především ve
skutkových větách pod bodem 1/, 3/, 4a) a 4b) napadených rozsudků.
Ze skutkové věty v bodě 1/ rozsudku vrchního soudu vyplývá, že soud spatřoval
trestné jednání obviněného M. N. v tom, že poté, co již odsouzený M. K. uzavřel
se společností Š. s. r. o. smlouvu o pronájmu osobního automobilu, po předchozí
dohodě převzal obviněný M. N. od M. K. tento vůz, převezl jej na Ukrajinu a tam
jej prodal nezjištěným osobám, v důsledku čehož byl automobil zaregistrován na
území Běloruské republiky a M. K. k zakrytí této dispozice se svěřeným vozidlem
nahlásil na Policii ČR jeho odcizení, čímž způsobil uvedené společnosti škodu
ve výši 327.222,- Kč. Z tzv. právní věty ohledně bodu 1/ výroku o vině rozsudku
je zřejmé, že Vrchní soud v Praze považoval trestný čin, resp. účastenství k
trestnému činu za spáchané tím, že odsouzený M. K. si přisvojil cizí věc, která
mu byla svěřena a způsobil takovým činem škodu nikoliv malou a obviněný M. N.
mu poskytl pomoc k tomu, aby si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a
způsobil takovým činem škodu nikoli malou.
Z formulace skutkové věty pod bodem 3/ výroku o vině rozsudku Městského soudu v
Praze, s níž se Vrchní soud v Praze ztotožnil, vyplývá, že obviněný M. N. po
předchozí dohodě o převzetí osobního automobilu zn. Škoda Felicia se samostatně
obžalovaným J. K., který měl tento vůz na základě smlouvy se společností Š. s.
r. o. v pronájmu, převzal tento vůz a nechal jej odvést prostřednictvím M. Š.
na Ukrajinu, kde jej prodal nezjištěným osobám a J. K. poté nahlásil odcizení
vozu, čímž způsobil uvedené společnosti škodu ve výši 182.492,- Kč. Z tzv.
právní věty výroku o vině rozsudku je zřejmé, že Městský soud v Praze považoval
za naplněné obligatorní znaky pomoci k trestnému činu tím, že obviněný M. N.
poskytl jinému pomoc k tomu, aby si přivlastnil cizí věc, která mu byla svěřena
a způsobil takovým činem škodu nikoliv malou.
Ze shora uvedeného je tedy patrno, že nalézací i odvolací soud dospěli ohledně
bodů 1/ a 3/ výroku rozsudku k závěru, že obviněný M. N. byl účastníkem na
trestném činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve formě pomoci
ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. c)
tr. zák. se pomocí k trestnému činu rozumí úmyslná podpora pachatele hlavního,
individuálně určeného trestného činu, poskytnutá před nebo při spáchání trestné
činnosti, přičemž pomoc musí být příčinou usnadnění hlavní trestné činnosti.
Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je tedy ten, kdo úmyslně
poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků,
odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po
trestném činu. Zákon definuje pojem pomoci jen příkladmo; charakter pomoci může
mít též dohodnutí vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou
činnost provádět co nejúčinněji. Podle § 10 odst. 2 tr. zák. se pak na trestní
odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a
trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného.
Účastenství je tudíž v českém trestním řízení v zásadě vybudováno na
závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního
pachatele, přičemž hlavním pachatelem trestného činu se rozumí pachatel činu, k
němuž směřovala některá z forem účastenství. Čin, na němž se účastník podílí,
musí přitom splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo
jeho pokusu. Účastenství předpokládá vždy úmysl, ať už přímý či nepřímý,
směřující k účasti v některé ze zákonem předepsaných forem na konkrétním
úmyslném trestném činu, přičemž čin musí být konkretizován individuálními rysy.
Podstatou účastenství na trestném činu podle § 10 odst. 1 tr. zák. je tedy to,
že se váže k úmyslným trestným činům hlavního pachatele, jejichž podoba musí
být v základních rysech ve skutkové složce, nikoli v podobě zákonných znaků
skutkové podstaty, známa účastníkovi, neboť i jednání účastníka je jednání
svojí povahou úmyslné.
Vzhledem k tomu, že pomoc k trestnému činu jako jedna z forem účastenství v
užším smyslu je ustanovením § 89 odst. 1 tr. zák. prohlášena za trestný čin,
bylo nutno zkoumat, zda tento trestný čin po stránce skutkové vůbec vykazuje
znaky trestné součinnosti, jak předpokládá trestní zákon. Trestným činem ve
smyslu tohoto ustanovení se totiž rozumí nejen dokonaný trestný čin, tj.
jednání naplňující všechny znaky trestného činu podle příslušného ustanovení
zvláštní části trestního zákona, ale též příprava k trestnému činu, pokus
trestného činu a účastenství na trestném činu (organizátorství, návod, pomoc),
které tak rozšiřuje dosah jednotlivých skutkových podstat trestných činů.
Z toho vyplývá, že je třeba ve výroku o vině uvést kromě znaků trestného činu,
na kterém se pachatel účastnil v některé ze zákonem vymezených forem, také
znaky účastenství včetně citace ustanovení § 10 odst. 1 tr. zák. Tato
povinnost soudu je ostatně stanovena v procesním ustanovení § 120 odst. 3 tr.
řádu, podle něhož v případě trestného činu spáchaného některou formou
účastenství na trestném činu je rovněž nutno ve skutkové i v právní větě výroku
tyto okolnosti náležitě formulovat.
Po posouzení skutkových vymezení pod body 1/ a 3/ výroku o vině napadeného
rozsudku dospěl dovolací soud k závěru, že v popisu skutku pod bodem 1/ a 3/
výroku o vině rozsudku chybí popis podstatných skutečností, vyžadovaných
ustanovením § 120 odst. 3 tr. řádu. Vyjádření podílu obviněného M. N. na
trestné činnosti v uvedených případech pouze formulací, že po předchozí dohodě
převzal vůz, převezl jej na Ukrajinu a tam jej prodal, nelze z hlediska
zavinění podřadit pod odpovídající ustanovení trestního zákona. Ve skutkových
větách měla být vymezena nejen objektivní stránka protiprávního jednání, tj.
vymezení konkrétního jednání obviněného, kterým měl přispět k usnadnění hlavní
trestné činnosti a konkrétního následku, spočívajícím v daném případě ve vzniku
podmínek umožňujících snadnější spáchání trestného činu, ale i subjektivní
stránka, spočívající ve vymezení toho, v čem měla spočívat úmyslná podpora
hlavního pachatele.
Z dotčených skutkových vět napadeného rozsudku však pouze vyplývá, že soud
sice popsal jednání obviněného a vzniklý následek, tedy uvedl objektivní
stránku protiprávního jednání obviněného, náležitě však nepopsal zavinění
obviněného, tedy subjektivní stránku jeho protiprávního jednání. Pokud tedy
soud uvedl ve skutkové části výroku o vině pouze formulaci “po předchozí
dohodě“, kterou pak blíže neupřesnil, nelze bez dalšího vyvodit, že by tato
formulace zákonný znak účastenství ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. v
konkrétním případě naplňovala. Městský soud v Praze tedy v rozporu s
ustanovením § 120 odst. 3 dostatečně neuvedl v bodě 1/ a 3/ výroku o vině
rozsudku konkrétní skutkovou okolnost, která by tento zákonný znak naplňovala,
přičemž Vrchní soud v Praze toto pochybení nenapravil.
Dovolací soud však současně posuzoval, jak se soudy obou stupňů vypořádaly s
otázkou účastenství dovolatele v odůvodnění svých rozhodnutí a dospěl k závěru,
že z odůvodnění rozsudků je evidentní, že nalézací i odvolací soud považovaly
subjektivní stránku jednání obviněného M. N. naplněnou zjištěním, že nejpozději
od měsíce srpna 1997 pravidelně vozil na Ukrajinu osobní automobily, o nichž
věděl, že byly předmětem leasingu a tyto zde prodával blíže nezjištěným osobám.
Jeho trestná činnost měla vždy stejný průběh a postupně do ní zapojil řadu
dalších osob, které si buď na základě předchozí dohody s ním vzaly auto na
leasing, případně již měly leasingové smlouvy dříve uzavřené, vůz předaly
obviněnému M. N. a ten jej buď sám nebo prostřednictvím jiné osoby odvezl na
Ukrajinu, kde jej prodal a krátce poté pak sami nájemci nahlásili odcizení
vozidla. Z takto zjištěného děje pak soudy obou stupňů dovodily úmysl
obviněného M. N. směřující k dokonání trestného činu zpronevěry, jež spatřovaly
mimo jiné vždy v předchozí dohodě obviněného M. N. s ostatními
spoluobžalovanými, jejímž obsahem bylo vytváření podmínek ke spáchání trestného
činu.
Pokud tedy zákonný znak úmyslného poskytnutí pomoci ke spáchání trestného činu
nebyl výslovně v bodech 1/ a 3/ skutkové části výroku o vině napadeného
rozsudku uveden, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z pohledu dovolacího řízení
jde pouze o neúplnost p o p i s u skutku a porušení p r o c e s n í h
o ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu a nikoliv o nesprávné h m o t n ě p r á
v n í posouzení skutku, který by byl zjištěn tak, že by postrádal konkrétní
zjištění skutkových okolností odpovídajících zákonnému znaku pomoci ve smyslu
§ 10 odst. 1 písm. c), § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve znění zák. č.
265/2001 Sb.
V souvislosti se skutkovou větou vymezenou v bodě 4a) rozsudku lze konstatovat,
že nalézací soud spatřoval podvodné jednání obviněného M. N. zejména v tom, že
poté, co již odsouzený Z. K. s úmyslem neplnit podmínky leasingové smlouvy a
neplatit řádně leasingové splátky uzavřel se společností Š. s. r. o. smlouvu o
pronájmu osobního automobilu, po předchozí dohodě předal vůz obviněnému M. N.,
který jej odvezl na Ukrajinu a tam jej prodal a již odsouzený Z. K. k zakrytí
dispozice se svěřeným vozem nahlásil na Policii ČR odcizení tohoto vozidla,
čímž způsobil uvedené společnosti škodu ve výši 284.845,15 Kč. Z formulace
skutkové věty v bodě 4b) rozsudku pak vyplývá, že J. Š. uzavřel za součinnosti
již odsouzeného Z. K. po předchozí dohodě smlouvu o pronájmu osobního
automobilu se společností Š. s. r. o. s úmyslem neplnit podmínky leasingové
smlouvy a neplatit řádně leasingové splátky, neboť ihned předal vůz obviněnému
M. N., který jej převezl na Ukrajinu a tam jej prodal, J. Š. pak nahlásil
odcizení zmíněného vozu, čímž byla způsobena uvedené společnosti škoda ve výši
369.873,65 Kč.
Z tzv. právní věty v posledně zmíněných případech je evidentní, že soud shledal
trestné jednání obviněného M. N. v tom, že ke škodě cizího majetku sebe
obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a takovým činem způsobil značnou škodu.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím
majetku škodu nikoliv nepatrnou. V případě leasingových smluv se o podvod jedná
zejména tehdy, má-li pachatel od počátku úmysl získanou věc si přisvojit a
leasingová smlouva je pouhým prostředkem k realizaci tohoto úmyslu (srov. R
27/1996).
Ačkoliv skutkové věty v bodech 4a) a 4b) výroku o vině nejsou formulovány zcela
přesně a s ohledem na ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu vykazují nedostatky
spočívající zejména v tom, že neobsahují žádnou k o n k r é t n í skutkovou
okolnost vztahující se k subjektivní stránce protiprávního jednání dovolatele,
z odůvodnění rozsudku je zcela zřejmé, že soudy obou stupňů v obou popsaných
případech považovaly tento zákonný znak za naplněný zjištěním, že k vylákání
osobních vozů na leasingových společnostech došlo po předchozí dohodě
obviněného M. N. se spoluobžalovanými, přičemž byť vlastní leasingové smlouvy s
poškozenou společností obviněný M. N. neuzavíral, smlouvy byly uzavírány po
předchozí dohodě pachatelů s úmyslem předmětné automobily odvézt mimo území ČR
a zde je předat dalším osobám a uzavření leasingové smlouvy bylo pouze
prostředkem k tomu, aby se pachatelé zmocnili osobních automobilů.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je rovněž patrno, že soud považoval jednání
dovolatele za jednání přesahující rámec účastenství ve smyslu § 10 odst. 1
písm. c) tr. zák. a s ohledem na společnou dohodu a společný úmysl ho uznal
vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud v tomto směru nemá důvod zpochybňovat závěry soudů obou stupňů
stran spolupachatelství obviněného M. N. a jen dodává, že k naplnění pojmu
spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni
spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné
přispění třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno společným úmyslem jako
činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje,
tvořícího ve svém celku trestné jednání. O společné jednání jde přitom tehdy,
jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové
podstaty trestného činu nebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je
alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání
trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí
současně. Jako společné jednání však spolupachatelství musí naplňovat znaky
jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu.
Rozlišení činnosti pomocníka od činnosti spolupachatele pak vyplývá z vymezení
spolupachatelství, kdy pomoc není součástí jednání přímo směřujícího k
provedení činu, ale je pouze jednáním podporujícím činnost pachatele, které
nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší
soud pro úplnost dodává, že ve smyslu § 120 odst. 3 tr. řádu není nutno ve
výroku o vině při označení trestného činu výslovně uvádět, že jde o
spolupachatelství a citovat ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák.
Na základě shora rozvedených skutečností dospěl dovolací soud k závěru, že
dovolání obviněného M. N. je zjevně neopodstatněné, neboť vytýkané vady výroku
o vině v bodech 1/, 3/, 4a) a 4b) výroku napadeného rozsudku nespočívají v
nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotně právním
posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nesprávné právní posouzení skutku nelze totiž dovozovat z toho, že skutek nebyl
popsán zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. řádu, které jako
procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je podle
odůvodnění rozsudku evidentní, že soud zjistil skutek v rozsahu, který znaky
trestného činu pokrývá (srov. NS 20/2003 – T 475).
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž své rozhodnutí učinil v
neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž
byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Nejvyšší soud přitom nerozhodoval o návrhu obviněného M. N. na odklad výkonu
napadeného rozhodnutí, neboť podle § 265h odst. 3 tr. řádu rozhoduje Nejvyšší
soud o odložení výkonu rozhodnutí jen k návrhu předsedy senátu soudu prvého
stupně, nikoliv k návrhu dovolatele. Nejvyšší soud by mohl o odkladu výkonu
trestu rozhodnout podle vlastní úvahy ve smyslu § 265o odst. 1 tr. řádu, avšak
s ohledem na shora uvedené skutečnosti a konkrétní charakter rozhodnutí
dovolacího soudu neshledal ani k tomuto procesnímu postupu a rozhodnutí zákonné
důvody.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 30. dubna 2003
Předseda senátu :
JUDr. Zdeněk S o v á k