U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. května 2013 o dovolání
obviněného J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013, č.
j. 12 To 1/2013-231, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod
sp. zn. 14 T 33/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013, č. j. 12 To 1/2013-231,
byl z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), f) odst. 2 tr.
ř. zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené
Z. P. rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 8. 2012, č. j. 14 T
33/2012-184, kterým byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem krádeže podle §
205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr.
zákoníku a odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1
tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, když pro výkon trestu
odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.
(poškozené B. M. nahradit škodu ve výši 3.500,- Kč a poškozené Z. P. škodu ve
výši 30.000,- Kč), když se zbytkem nároku na náhradu škody byly poškozené
odkázány podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních a nově
bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněnému při nezměněném
výroku o vině za přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a
podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a při nezměněném výroku o náhradě
škody ve vztahu k poškozené B. M. byl podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku a § 43
odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku,
když podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu
odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou a podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu
byla uložen povinnost uhradit poškozené Z. P. škodu ve výši 28.911,- Kč a se
zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř.
odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013, č. j. 12 To
1/2013-231, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání
poukazuje obviněný na to, že „z provedeného dokazování nikterak nevyplynulo, co
přesně bylo obsahem dohody o provedení díla, spočívající v broušení nožů a
nůžek, kterou poškozené s obviněným uzavřeli a pokud následně požadoval
uhrazení částky 13.600,- Kč, za nabroušení nožů a nůžek, pak tato byla uhrazena
dobrovolně a o trestný čin se nejedná“. V této souvislosti připomíná zásadu
trestního práva – ultima ratio. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší
soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl, případně „věc
vrátil k dalšímu řízení“, současně také požádal o odklad vykonatelnosti
rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno
obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §
265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil také soud
odvolací vyplývá, že obviněný s neztotožněnou osobou nabídl poškozeným broušení
nožů a nůžek za částku 3,- Kč za 1 cm, když bylo provedeno nabroušení předmětů
o celkové délce 363 cm, což by odpovídalo částce 1.089,- Kč, avšak po
poškozených požadovali zneužívaje bezmoci a stáří poškozených 13.600,- Kč, kdy
poškozené zaplatily nejméně 3.500,- Kč a 10.000,- Kč a v době placení těchto
částek poškozené P. z pouzdra odloženého v kuchyni odcizili nejméně 20.000,- Kč
(podrobněji skutek popsán ve výroku rozsudku prvního stupně). Podstata dovolání
obviněného spočívá v tom, že nejde o trestný čin, neboť částka 13.600,- Kč byla
poškozenými dobrovolně uhrazena za odvedenou práci, a podle mínění obviněného
šlo v daném případě o občanskoprávní úkon. V podaném dovolání však již není
žádná zmínka ve vztahu k odcizené částce (viz shora), tedy k jednání, které
zakládalo právní kvalifikaci trestného činu krádeže, kterým byl obviněný rovněž
uznán vinným.
K trestnému činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku je potřebné uvést, že tímto
trestným činem bude uznán vinným pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím,
že mj. uvede někoho v omyl. Soudy vzaly za prokázané, že poškozeným bylo
nabídnuto provedení nabroušení nožů a nůžek za částku 3,- Kč za jeden
centimetr. Bylo-li provedeno nabroušení předmětů o celkové délce 363 cm, což
odpovídalo částce 1.089,- Kč, je pak požadování zaplacení částky 13.600,- Kč po
poškozených (nar. 1926 – ke skutku došlo 22. 11. 2011) s ohledem na jejich věk
a vzhledem k tomu, že jedna z uvedených poškozených byla předmětného dne
přivezena sanitkou, bezpochybně okolností, které okolnost zjištění formálního
znaku podvodu – tj. uvedení omylu v jednání obviněného odůvodňují. Soud prvního
stupně podrobně ve svém rozsudku rozvádí, na základě kterých důkazů dospěl k
závěru o vině obviněného. Závěr soudu není vybudován pouze na výpovědích
poškozených, ale je také podložen řadou nepřímých důkazů (viz str. 3 – 5
rozsudku soudu prvního stupně). Bez povšimnutí soudů nezůstala ani okolnost,
která vyplynula z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 11. 2011, č. j. 1 T 139/2011-76, že obviněný s další neustanovenou osobou nabízel nabroušení
nožů a nůžek (za nabroušení devíti kusů nožů a nůžek požadoval částku 9.000,-
Kč) a využili neobezřetnosti a vyššího věku poškozené a z peněženky odcizili
poškozené nejméně 6.000,- Kč. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci, aniž by
bylo obviněným napadeno řádným opravným prostředkem. Uvedená trestná činnost
pak pouze dokresluje i tento způsob páchání trestné činnosti obviněným (soud
prvního stupně poukazuje na to, že vozidlo, jehož značku si jedna z poškozených
poznamenala, užíval obviněný, který v přípravném řízení oproti hlavnímu líčení
uvedl, že je nikomu nepůjčoval; pachatel podle svědkyň při vypisování dokladu o
platbě psal levou rukou – sám obviněný rovněž uvedl, že píše levou rukou
apod.). Obviněný s další osobou předem poškozené informovali o ceně za
nabroušení nůžek a nožů, která však byla z jejich strany pouze fiktivní, ve
snaze využít jejich stáří, aby následně mohli po nich vyžadovat částku 13.600,-
Kč za provedenou práci, nikoli však odpovídající rozsahu provedené práce. Je
tedy nepochybné, že obviněným byl realizován předem připravený plán, úmysl
uvést v omyl jiného a sebe, případně také jiného (blíže neustanovenou osobu)
obohatit (uvedený plán také úspěšně již v minulosti realizoval). Za takto
popsané situace nelze akceptovat obhajobu obviněného, že šlo o občanskoprávní
vztah, neboť záměrem obviněného již v počátcích nebyl úmysl poskytnout
seniorkám službu za předem stanovenou cenu, ale snahou bylo přesvědčit je o
vhodnosti jimi nabízené služby v úmyslu zneužít věku poškozených a realizovat
předem pojatý úmysl vylákat na seniorkách (poškozených) částku, která
obviněnému za provedenou práci nenáležela. S ohledem na skutkové zjištění,
které bylo způsobem odpovídajícím ustanovení § 125 tr. ř. rozvedeno v rozsudku
soudu prvního, resp. druhého stupně, je pak použitá právní kvalifikace, kterou
obviněný zpochybňuje skutkovou argumentací, odůvodněna.
Zásada ultima ratio
byla užita formálně z hlediska uplatněného dovolacího důvodu k již zmíněným
procesním námitkám, proto obviněným učiněný odkaz na tuto zásadu je v předmětné
trestní věci zcela neakceptovatelný.
V souvislosti s proklamovanou vlastní verzí skutkového děje obviněným, musí
Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze
kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je
„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo uplatněno obviněným formálně a
na tento případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze
dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší
soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný
dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze
specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná
existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň
zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
S ohledem na takto koncipované námitky odmítl Nejvyšší soud dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud
nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v
neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na
znění § 265i odst. 2 tr. ř.
S ohledem na rozhodnutí Nejvyšším soudem o dovolání obviněného, stal se
bezpředmětným návrh obviněného na odklad výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann