Judikát 6 Tdo 43/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04.03.2026
Spisová značka:6 Tdo 43/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.43.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:E 6 Tdo 43/2026-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný E. L. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2025, sp. zn. 11 To 222/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 11 T 9/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 11 T 9/2025-188, uznal obviněného E. L. vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, kterých se dopustil stručně řečeno tím, že dne 10. 8. 2024 v době kolem 15:30 hod. v XY při jízdě vozidlem Mitsubishi Carisma zleva předjížděl cyklistku N. D., která dávala znamení o změně směru jízdy vlevo a odbočovala, v důsledku čehož došlo ke střetu a pádu cyklistky, tímto poškozené způsobil pohmoždění a odřeniny s dobou léčení 14 dní, obviněný na místě nezastavil, pokračoval v jízdě a bezdůvodně jí neposkytl pomoc.
2. Za tyto přečiny byl podle § 151 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále mu byl podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1 až 5 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 70 denních sazeb po 400 Kč (celkem 28 000 Kč) a podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání tří roků a deseti měsíců. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. 9. 2025, sp. zn. 11 To 222/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž prostřednictvím zvoleného obhájce Mgr. Zdeňka Burdy odkázal na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a také na čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a uvedl, že soudy porušily zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Jeho vina nebyla prokázána a trest je nepřiměřený. Obviněný především nesouhlasí se skutkovými závěry soudů. Cyklistku vůbec neviděl, nepředjížděl ji a musela do situace vjet sama. Ve zpětném zrcátku viděl pouze její pád, a protože po zastavení nikoho nezahlédl, měl za to, že vstala a odešla. Škrábanec na vozidle považuje za důsledek toho, že cyklistka mohla sama narazit do pravé strany jeho auta. Není jasné, zda jela vpravo či vlevo, a je nepravděpodobné, aby v daném místě odbočovala vlevo, přičemž by ji měl předjíždět. To podle něj „na tom místě to není možné“.
Ve vztahu k trestnému činu neposkytnutí pomoci obviněný namítá, že nemohl vědět, že došlo k jakékoli újmě na zdraví. Musel by mít vědomost o následku, aby mohl jednat úmyslně.
5. Dále zpochybnil věrohodnost svědků. Má za to, že mezi výpověďmi A. M. a L. P. jsou rozpory ohledně rozmístění vozidel i místa nehodového děje. Svědek L. K. si původně myslel, že cyklistku srazil jiný vůz. Poškozená a svědek A. M. bydlí ve stejné ulici, takže se mohou znát. Svědek je proto nevěrohodný. Podle obviněného tedy neexistuje přímý důkaz, že by k nehodě došlo v důsledku porušení jeho povinnosti.
6. Obviněný dále odmítá, co podle něj bylo uvedeno ze strany obžaloby, tedy že řídil pod vlivem alkoholu. To bylo vyvráceno „provedeným ZP“ (tedy pravděpodobně znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie). „ZP“ (tedy patrně znalecký posudek z oboru dopravy) by mohl průběh nehody objasnit, ale takový důkaz proveden nebyl. Ve věci zůstává řada pochybností a je na místě postupovat ve prospěch obviněného. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o jeho zproštění, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný označuje podstatu dovolání způsobem, jehož smysl není zcela zřetelný, a že část dovolání po tomto úvodu je pouze doslovným opakováním textu jeho dřívějšího odvolání. Z tohoto důvodu se obsah podání nijak nevztahuje k uplatněnému dovolacímu důvodu a nesnaží se jej věcně argumentačně naplnit. Obviněný pouze opakuje své námitky proti hodnocení důkazů a věrohodnosti svědků a znovu akcentuje požadavek aplikace zásady in dubio pro reo.
8. Státní zástupce připomíná, že se s těmito námitkami již podrobně vypořádaly oba nižší soudy – nalézací soud v bodě 9. svého odůvodnění, odvolací soud v bodě 8., a jejich závěry považuje za přesvědčivé. Dovolací argumentace obviněného podle něj neobsahuje nic, co by byť jen naznačovalo naplnění některého z dovolacích důvodů. Dovolatel neoznačuje ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, pouze setrvává na svém nesouhlasu se skutkovými závěry. Státní zástupce připomněl judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle které se aplikace zásady in dubio pro reo váže pouze na stav, kdy soud sám má důvodné pochybnosti – nikoli na situaci, kdy dovolatel polemizuje s hodnocením důkazů.
Jedinou reálně existující nejasností ve věci bylo to, zda obviněný požil alkohol před jízdou či až po ní, přičemž tato pochybnost vedla k tomu, že státní zástupce v obžalobě vypustil kvalifikaci podle § 274 tr. zákoníku. Obviněný tak mylně uvádí, že podle obžaloby řídil pod vlivem alkoholu. V otázce samotné nehody a odjetí z místa žádné pochybnosti neexistují a obviněný neoznačil žádný argument, který by tuto jistotu zpochybnil. Rovněž námitku ohledně údajné nepřiměřenosti trestu považuje státní zástupce za neodůvodněnou a zcela obecnou.
Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
9. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
10. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., případně dovolacímu důvodu jinému, obviněným výslovně neuplatněnému. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
12. Konkrétní námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, však nejen tomuto, ale ani žádnému dalšímu z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídají.
IV. Důvodnost dovolání
13. Formulací § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Nejvyšší soud (jak již výše řečeno) shledal, že dovolání obviněného neobsahuje žádnou argumentaci způsobilou naplnit uplatněný dovolací důvod ani žádný jiný dovolací důvod. Podstatou dovolání je výlučně polemika se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, rozvedená navíc způsobem, který představuje doslovné opakování totožných tvrzení, jaká byla uplatněna již v odvolacím řízení, a s nimiž se odvolací soud v plném rozsahu vypořádal. Obviněný pouze vyjadřuje svůj vlastní pohled na věc a domáhá se jeho přijetí, ačkoliv jeho verze skutku není podložena žádným důkazem a byla nižšími soudy logicky a přesvědčivě vyvrácena. Obviněný tvrdí, že cyklistku neviděl, nepředjížděl, že „musela nějakým způsobem do situace vjet“, že jela jiným směrem, než vypověděli svědci.
Tvrdí, že sám nevnímal střet, a že na místě nikdo neležel. Jde o vyjádření nesouhlasu se skutkovými zjištěními, nikoli o námitky právního posouzení.
15. Tyto námitky přitom nenaplňují ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný totiž neoznačil konkrétní rozpor obsahu důkazu a z něj vyvozeného skutkového závěru, nevytkl procesní nepoužitelnost důkazu a za námitku tzv. opomenutého důkazu nelze považovat ani zmínku, že nebyl vypracován znalecký posudek patrně z oboru dopravy.
16. Soud prvního stupně přitom podrobně a přesvědčivě vyložil, proč svědecké výpovědi považoval za věrohodné, a proč z nich v souhrnu s dalšími důkazy (mj. lékařskou dokumentací, popisem zranění a polohou vozidla) dovodil, že k nehodě došlo tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. Odvolací soud následně zdůraznil, že provedené důkazy tvoří logický celek, přičemž skutkové závěry soudu prvního stupně přezkoumal a ztotožnil se s nimi. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že v daném případě byl průběh skutkového děje natolik spolehlivě prokázán zejména svědeckými výpověďmi, že ani nevyvstala potřeba jej dále osvětlit pomocí znaleckého zkoumání z oboru dopravy.
17. Interpretace obviněného týkající se průběhu události je v rozporu s jednoznačnými výpověďmi poškozené a tří nezávislých svědků, kteří popsali jeho jízdu před železničním přejezdem i bezprostředně před střetem. Obviněný nemohl cyklistku přehlédnout, jeho chování po zdvižení závor svědčilo o rychlé a agresivní jízdě, svědci popsali, že se „lepil“ na vozidlo před sebou a prudce akceleroval. Tento způsob jízdy je v přímém rozporu s jeho obhajobou, že situaci sledoval pozorně a že nemohl cyklistku vidět. Odvolací soud logicky uzavřel, že tvrzení obviněného jsou nejen nevěrohodná, ale i vnitřně rozporná.
18. Také tvrzení obviněného, že nemohl vědět, že cyklistka utrpěla újmu na zdraví, a že tedy nemohl úmyslně neposkytnout pomoc, je v příkrém rozporu s důkazy. Poškozená bezprostředně po střetu upadla na zem, zůstala ležet v jízdním pruhu a svědci včetně osob jedoucích za obviněným zastavili a první pomoc jí poskytli. Obviněný jako jediný z místa odjel, a to navzdory tomu, že – podle vlastní výpovědi – pád cyklistky viděl ve zpětném zrcátku. Jeho tvrzení, že zastavil a poškozenou nikde neviděl, bylo provedenými důkazy rovněž vyvráceno.
19. V daném případě tak lze pouze konstatovat, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily.
Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
20. Obviněný v dovolání namítá, že mělo být rozhodnuto podle zásady in dubio pro reo. Tato námitka však bez dalšího nenaplňuje žádný dovolací důvod, neboť míří stejně jako ostatní námitky do oblasti hodnocení důkazů. Nejvyšší soud setrvale judikuje, že zásada in dubio pro reo není samostatným dovolacím důvodem a její porušení může být přezkoumatelné pouze tehdy, dosahuje-li intenzity extrémního rozporu mezi důkazy a skutkovými závěry soudů. Takový rozpor však v posuzované věci shledán nebyl a obviněný ani žádný domnělý neoznačil.
21. Námitka týkající se řízení pod vlivem alkoholu pak směřuje zcela mimo obsah napadených rozhodnutí, v nichž obviněnému nic takového za vinu kladeno není.
22. Obviněný dále tvrdí, že uložený trest je nepřiměřený, avšak svou námitku nijak nerozvádí. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Pouze nad rámec dovolacího přezkumu tak lze konstatovat, že soud prvního stupně uložil přípustné druhy trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, které lze označit jako mírné, tedy v žádném případě ne v rozporu s ústavní zásadou proporcionality trestní represe. V odůvodnění se zabýval všemi relevantními okolnostmi, přičemž zohlednil i polehčující okolnosti spočívající v předchozí trestní bezúhonnosti obviněného a relativně mírných následcích pro poškozenou.
Současně však přihlédl k tomu, že obviněný spáchal dva trestné činy.
V. Způsob rozhodnutí
23. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 4. 3. 2026 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Daniel Plšek