6 Tdo 435/2013-18
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. května 2013 o dovolání
obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze
dne 8. 1. 2013, č. j. 6 To 577/2012-232, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 190/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 8. 1. 2013, č. j. 6
To 577/2012-232, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti
rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 8. 2012, č. j. 13 T
190/2011-199, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem porušování domovní
svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23
tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku
bylo upuštěno od potrestání obviněného, podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla
obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené částku
13.000,- Kč.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 8. 1. 2013, č.
j. 6 To 577/2012-232, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve
kterém odkázal na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s
uplatněným dovolacím důvodem odkazuje obviněný na to, že „soudy obou stupňů
nesprávně posoudily otázku nutné obrany, odvolací soud se touto otázkou
nezabýval s řádnou péčí a jednání nesprávně právně posoudil“. Poukazuje dále na
to, že v době, kdy chtěl děti odvést od jejich babičky, nebylo rozhodnuto o
tom, komu budou děti svěřeny do výchovy, tudíž měl všechna rodičovská práva,
stejně jako matka, která děti bez jeho vědomí odvezla do Thajska, odkud se
vrátila dne 31. 3. 2011. Obviněný dále vyjadřuje své přesvědčení, že s ohledem
na svá rodičovská práva nemohla babička (Z. Z.) děti ve svém bytě v B.
zadržovat. Dále obviněný uvádí, že tím, že mu Z. Z. děti odejmula, dopustila se
trestného činu podle § 200 tr. zákoníku, a tím, že si obviněný pro děti došel,
odvracel pouze útok a chránil zájmy dětí. V návaznosti na tuto argumentaci
cituje znění nutné obrany, aby na závěr požádal Nejvyšší soud, aby napadené
rozhodnutí „zrušil ve výroku o vině a navazující rozhodnutí o náhradě škody a
svým rozhodnutím zprostil obviněného obžaloby a poškozenou s jejím nárokem na
náhradu škody odkázal na řízení občanskoprávní“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání obviněného
jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Poukazuje na to, že obviněný sice uplatnil z pohledu uplatněného dovolacího
důvodu relevantní námitku, spočívající v tom, že soudy měly v jeho případě
vyloučit protiprávnost jednání, neboť šlo o nutnou obranu, která by ho
zbavovala trestní odpovědnosti, ale vzhledem k tomu, že babičce byly děti
svěřeny jejich matkou, tato je nedržela neoprávněně a tudíž neútočila na zájem
chráněný trestním zákoníkem, proto také nemohl jednat obviněný v sebeobraně a
je za své jednání plně odpovědný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §
265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do
oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými
dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je
dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého
procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho
průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit
podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je
zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že jeho jednání mělo být
posouzeno jako jednání v nutné obraně. Z tohoto pohledu je nutné uvést, že
skutkové zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil krajský soud,
spočívalo v tom, že obviněný „dne 9. 4. 2011 kolem 19.20 hod. v obci B., okres
U. H., na ulici P., po zazvonění na domovní zvonek rodinného domu majitelky Z.
Z., a krátké rozpravě týkající se dětí společným jednáním s další osobou
zamezili majitelce v zavření dveří vložením nohou mezi dveře a zárubně dveří, v
důsledku čehož dveře vysadili ze závěsů, kdy dveře spadly na zem chodby domu,
poté odstrčili Z. Z. a bez jejího svolení vstoupili dovnitř domu, vešli až do
obývacího pokoje, odkud v náručí odnesli před dům do přistaveného osobního
automobilu nezletilé děti obviněného M. B. a F. B., čímž způsobili poškozené Z.
Z. poškozením dveří celkovou škodu ve výši 13.000,- Kč“. V souvislosti s
podaným dovoláním a uplatněnou argumentací, je nutno uvést, že pokud obviněný
operuje pojmem nutná obrana (další námitky obviněným v dovolání
nekonkretizované není Nejvyšší soud povinen za obviněného domýšlet – viz
rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 452/07), pak pojem nutné obrany je
vymezen v § 29 tr. zákoníku. Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo
hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným
činem - § 29 tr. zákoníku. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně vyplývá,
že v daném případě nebyly dány zákonem vymezené podmínky (přímo hrozící nebo
trvající útok), které by odůvodňovaly obviněným tvrzené jednání v nutné obraně.
Nejen ze skutkového zjištění, ale také výpovědi samotného obviněného je
nepochybné, že tento věděl, že děti jsou u jejich babičky a žádné nebezpečí jim
v té době nehrozilo. Obviněný zcela vědomě užil násilí, a to v úmyslu dostat se
do obydlí jiného, věděl o tom, že jde o obydlí jiného, kam mu nebyl umožněn
vstup (okolnost, z jakých pohnutek tak obviněný učinil, zohlednily soudy v
rozhodování o trestu). Při tomto jeho jednání, právě vzhledem k tomu, že mu
nebyl umožněn vstup do tohoto obydlí a obviněný musel užít násilí, došlo k
poškození cizí věci, kdy škoda přesáhla hranici škody nepatrné, která je
ustanovením § 138 tr. zákoníku stanovena částkou nejméně 5.000,- Kč. Zcela
okrajově musí Nejvyšší soud poznamenat, že pokud by měl styk s nezletilými
dětmi připadnout na 7. 1. 2011, jak obviněný v rámci své obhajoby uváděl, pak
je s podivem, proč s ohledem na nízký věk nezletilých se domáhal jejich vydání
až kolem 19.20 hod., když úprava styku, byla stanovena již od 09.00 hod. Tato
okolnost (doba, kdy se obviněný domáhal vydání nezl. dětí) bezpochyby rovněž
dokresluje obviněným tvrzené „jednání v tzv. nutné obraně“.
V souvislosti s obviněným proklamovanou vlastní verzí - jednal v nutné obraně,
musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS
681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či
zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným
základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v
němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s
ústavními principy.
S ohledem na takto koncipovanou námitku odmítl Nejvyšší soud dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud
nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v
neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na
znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann