USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. V. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2024, č. j. 11 To 16/2024-306, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 11 T 53/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. 10. 2023, č. j. 11 T 53/2023-277, byl obviněný J. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle § 324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v podání, které dne 27. 2. 2023 v XY napsal a jako datovou zprávu odeslal Policejnímu prezidiu České republiky v reakci na vyrozumění ze dne 15. 2. 2023 zaslané mu pod č. j.: PPR-51822-11/ČJ-2022-990210-KU, vyjadřoval nespokojenost se způsobem vyřízení svého podání ze dne 26. 12. 2022 a především však informoval, že si po obdržení uvedené odpovědi policejního prezidia „jel zakoupit zbraň“, a současně vyhrožoval fyzickou likvidací policistů slovy: „Když nehodláte řešit, jak se policisti chovají k občanům, tak si to budeme řešit sami nemusíte řešit zákony, ale budeme řešit chování. Je mi 45 let, jestliže proti mně bude stát pětadvacetiletý policista který nedodržuje zákon já mu budu pokládat otázky, na které mám právo, aby odpověděl a on se se mnou bude bavit, jak s patnáctiletým děckem ještě využije výzvy jménem zákona na veřejném prostranství, tak prostě vytáhnu zbraň a napálím mu to přímo do ksichtu to Vám říkám na rovinu a veškerou zodpovědnost za to ponesete Vy spolu s panem M. Ž.“ a dále slovy: „Vážený pane V. oni už toho lidi mají dost a kvůli vašemu jednání že podporujete policisti, aby se takhle chovali tak přijde doba, kdy tyto policisti budou kvůli Vám umírat z důvodu, že nedodržují zákon a chovají se jako hovada a za to ponesete plnou odpovědnost Vy pane V.“.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 324 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1 až 5 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb ve výši 300 Kč, tedy v celkové výměře 15 000 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 2. 2024, č. j. 11 To 16/2024-306, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Františka Divíška dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle něj napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný namítá, že sepisem předmětného dopisu nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku z důvodu nedostatku reálného výkonu pravomoci ze strany policejního prezidenta, jemuž byl dopis adresován. Policejní prezident při vyřizování stížnosti obviněného, na kterou bylo reagováno předmětným dopisem, nemohl ukládat žádné třetí osobě jakákoliv práva ani povinnosti, tedy reálně nemohl vykonávat žádnou pravomoc. Na podporu této své výhrady obviněný ocitoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 7 Tdo 94/2018.
6. Předmětný dopis ani nebyl způsobilý vyvolat u jeho adresáta obavu z pronesených výhružek. Na dopis bylo reagováno odpovědí, z níž se nepodávají jakékoliv obavy. Pokud by dopis měl vůbec vzbudit důvodné obavy, pak by na něj nebylo reagováno vůbec, a již vůbec ne před jeho zadržením. Formulace v předmětném dopise nesplňuje výhrůžku usmrcením nebo ublížením na zdraví. Z formulace ve skutkové větě má být zřejmý podmiňovací způsob, resp. uvedení celé řady podmínek, které by se musely naplnit (stát se), aby mohlo být reálné v předmětném dopise uvedené použití zbraně.
7. Soudy rovněž nesprávně posoudily námitku nezachování totožnosti skutku. Použité formulace v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě nejsou zcela totožné (konkrétně v usnesení je součástí návětí část textu, která v obžalobě není), což vede k porušení pravidla o totožnosti skutku.
8. Odvolací soud taktéž nesprávně posoudil jeho zavinění. Z provedených důkazů nevyplývá, že by si byl vědom, jaká je skutková podstata posuzovaného trestného činu, a že k naplnění subjektivní stránky došlo v dopise použitými formulacemi.
9. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten úvodem poukázal na jistou formální nedůslednost obviněného při označení dovolacích důvodů [neuvedení dovolacího důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě]. Následně zmínil, že argumentace dovolatele se opírá o výhrady, na nichž byla vystavěna již obhajoba v průběhu řízení před prvoinstančním soudem a zčásti (argument nedostatku výkonu pravomoci a námitka nezachování totožnosti skutku) o námitky uplatněné v řádném opravném prostředku proti odsuzujícímu rozsudku prvoinstančního soudu. S těmito námitkami se podle státního zástupce adekvátně a věcně zcela správně vypořádal již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud se s jeho právním posouzením v napadeném rozhodnutí plně ztotožnil. Na takové případy pamatuje ustálená rozhodovací praxe v tom smyslu, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu“.
11. Část námitek dovolatele vyhovuje jím uplatněnému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle státního zástupce však nejsou opodstatněné. Námitka údajného nedostatku reálného výkonu pravomoci orgánu veřejné moci, pro jehož výkon by měl pachatel jinému vyhrožovat způsobením některého následku vymezenému v § 324 odst. 1 tr. zákoníku, odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen zdánlivě. Obviněný ji totiž roubuje zčásti na poupravený a zčásti na okleštěný skutkový stav. Podstatou skutku, který byl předmětem posouzení soudů, totiž nebyla jednání obviněného s pohnutkou navázanou výhradně na výkon pravomoci policejního prezidenta. Obviněný sice v předmětném dopise reagoval na vyrozumění Policejního prezidia ze dne 15. 2. 2023, č. j. PPR-51822-11/ČJ-2022-990210-KU, formuloval jej nicméně i v návaznosti na předchozí postupy příslušníků Policie České republiky při několika silničních kontrolách, jež byly předmětem jeho předchozích stížností a staly se součástí přezkumu na Policejním prezidiu a konečného vyrozumění ze dne 15. 2. 2023. Nešlo tedy pouze o nějakou vyhrazenou pravomoc policejního prezidenta, kterou by bylo nutné podrobně analyzovat, a pohnutku postihnout právě a konkrétně jeho, ale o odosobnělý výkon pravomoci Policie České republiky jako takové, mj. při silničních kontrolách. Pohnutka obviněného spočívala v odplatě za vykonání pravomoci státního orgánu – Policie České republiky jako celku. V tomto smyslu prvoinstanční soud v odůvodnění svého rozsudku příhodně použil formulaci „leitmotiv“ obviněného.
12. Jde-li o další námitku, ta je již sice hmotněprávní, ale přisvědčit jí nelze. Přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle § 324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody pro výkon pravomoci takového orgánu. K naplnění znaků tohoto trestného činu tedy na rozdíl od přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kdy je to zákonem výslovně požadováno, není třeba poškozenému vyhrožovat takovým způsobem, že by to mohlo vzbudit důvodnou obavu, ale postačí pouhé vyhrožování např. smrtí pro výkon pravomoci veřejného orgánu.
13. Okolnosti vyzdvihované dovolatelem, jež mají podle jeho názoru vylučovat způsobilost obsahu výhrůžek v předmětném dopise vzbudit vyšší míru tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno, nejsou takového rázu, aby závěr o způsobilosti výhrůžek vzbudit důvodnou obavu popíraly. Dovolatel pochopitelně nemůže předpokládat, že státní orgán, i pokud by měl nějaké vyšší obavy z realizace vyhrožování usmrcením, bude tyto ventilovat v oficiálním přípise. Stejně tak z data odpovědi na výhrůžný dopis, jež je případně navázána na běh správních procesních lhůt, nelze dovozovat jakékoliv závěry v tomto směru. Pokud by Policejní prezidium ČR nemělo pocit, že výhrůžky nemůžou být myšleny vážně a jednalo by se toliko o nějaký nejapný či nepovedený žert, jistě by věc neoznamovalo příslušnému policejnímu orgánu k prověření podezření z trestného činu.
14. Rovněž tak nelze mít připomínky ke gramatickému výkladu textu ve výhrůžném dopise obviněného odeslaném dne 27. 2. 2023 na Policejní prezidium ČR, jaký byl přijat prvoinstančním soudem. I v tomto směru, pokud obviněný argumentuje jakýmisi pěti podmínkami a celkovou podmínečnou formulací textu, nenamítá ve skutečnosti nesprávnost právního posouzení skutku, ale napadá pouze skutkové zjištění, k nimž soudy dospěly. Přitom vlastní text vyhodnocuje zcela izolovaně, zdůrazněním jeho určité části a bez zohlednění celkového vyznění textu. Včetně například té pasáže, z jejíhož gramatického výkladu by bylo možno usuzovat na to, že obviněný již započal s přípravou k realizaci vyřčených výhrůžek („jel zakoupit zbraň“) či té části, v níž obviněný vyslovuje odhodlání k činům („to budeme řešit sami“ nebo „... vytáhnu zbraň a napálí mu to přímo do ksichtu, to Vám říkám na rovinu …“), popř. předestírá další vývoj událostí („přijde doba, kdy policisti budou umírat“). Smysl vyslovené výhrůžky je třeba posoudit se zřetelem k celkové povaze výhrůžky, případně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu. Podstatné je, že obviněný vyslovil srozumitelně a vážně výhrůžku usmrcením policistů pro výkon jejich pravomoci a svým vyhrožováním psychicky působil na adresáta, jemuž výhrůžku adresoval.
15. Zcela mimo meze uplatněného dovolacího důvodu je námitka dovolatele o údajném nezachování totožnosti skutku. Nadto je možno ve stručnosti uvést, že pokud dovolatel spatřuje vadu v totožnosti skutku v tom, že mezi formulací tzv. skutkové věty v usnesení o zahájení trestního stíhání a její konečnou formulací v odsuzujícím rozsudku nepanuje úplná shoda a v „návětí“ usnesení je uveden „určitý“ text navíc, vůbec tím obsahově procesní námitku porušení zásady zachování totožnosti skutku vycházející z obžalovací zásady nenaplňuje. Dovolatel zjevně vychází z prostého zaměnění pojmů skutek a popis skutku.
16. Pakliže obviněný znovu opakuje, že z žádného důkazu nevyplývá, že by si byl vědom toho, jaká je skutková podstata trestného činu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci, v zásadě tím namítá, že jednal v právním omylu negativním ve smyslu § 19 odst. 1 tr. zákoníku. Jedná se tedy o námitku směřující do oblasti právního posouzení skutku, kterou podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod lze. Prvoinstanční soud nicméně argumentaci obviněného v tomto směru zcela správně odmítl s tím, že se o omluvitelný právní omyl pachatele jednat nemůže. Jednalo by se o omyl, kterého se pachatel mohl vyvarovat (omyl neomluvitelný), když obviněný mohl protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Je totiž obecně známo, že nikdo nemůže beztrestně vědomě vyhrožovat jinému usmrcením, a to ani orgánu veřejné moci jen na základě toho, že vnitřně nesouhlasí s jeho úředním postupem či rozhodnutím. O jednání obviněného v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to jak po vědomostní, tak volní složce, rovněž není vůbec možno pochybovat, především vzhledem k použitým formulacím v předmětném dopise, jeho celkovému vyznění a uvědomění si celé geneze předchozí korespondence obviněného s policejními složkami.
17. Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání
19. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněnému důvodu dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.
20. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označeného dovolacího důvodu dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
21. Jak příhodně zmínil již státní zástupce ve svém vyjádření, s ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně (jeho zamítnutí podle § 256 tr. ř.) měl tento uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)], avšak tento nedostatek dovolání se nikterak neprojevil na způsobu posouzení námitek vznesených dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku, které podřadil pod dovolací důvod jím vznesený.
22. Připomíná se, že Nejvyšší soud důvodnost dovolání posuzuje zásadně na podkladě konkrétních dovolacích námitek. Ty má dovolatel formulovat tak, aby vyhovovaly obsahovému zaměření jím zvoleného důvodu dovolání. Nutno však současně zmínit, že dovolací soud při respektování zákonné úpravy vymezující jednotlivé důvody dovolání interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezený Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl ÚS-st. 38/14). V tomto rozsahu je proto reagováno na výhrady uplatněné obviněným.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
23. Ze znění dovolací argumentace obviněného lze dovodit, že pod tímto dovolacím důvodem vznáší námitky, jež mají odůvodnit jeho první alternativu
(nesprávné právní posouzení skutku). Jejímu obsahovému zaměření (má se jednat o vady hmotněprávní charakteru) však vyhovují jen některé námitky obviněného, a to konkrétně ty ohledně nenaplnění zákonných znaků a) objektivní stránky a b) subjektivní stránky přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle § 324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl (jinému vyhrožoval usmrcením pro výkon pravomoci orgánu veřejné moci) uznán vinným.
24. Tyto námitky, stejně jako i další později zmíněné a vypořádané, jsou opakováním toho, co obviněný uplatňoval již v dřívějších stadiích. Jelikož na ně bylo ze strany soudu prvního stupně a posléze stručnější formou i ze strany soudu odvolacího v dostatečném rozsahu reagováno, omezuje se dovolací soud na následující vyjádření.
a) Ke znakům objektivní stránky
25. Na námitku o nenaplnění znaku pro výkon pravomoci orgánu veřejné moci reagoval soud prvního stupně na str. 10 a 11 odůvodnění svého rozsudku, kde vyložil, že orgánem, pro jehož výkon pravomoci sepsal obviněný výhrůžný dopis, byla „PČR, která je orgánem veřejné moci, vykonává své pravomoci ve vztahu k občanům, především v oblasti silničních kontrol“. Již tento soud
vyložil, že vzhledem ke skutkovým zjištěním (a ta nejsou dovolatelem napadána) není případné vztahovat na posuzovanou věc právní závěry vyložené Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 21. 2. 2016, sp. zn. 7 Tdo 94/2018. Vztahuje-li proto dovolatel svou námitku [část II./A) PRO VÝKON PRAVOMOCI ORGÁNU] k osobě policejního prezidenta, resp. argumentuje-li nedostatkem jeho pravomoci, pak je třeba v souladu s vyjádřením státního zástupce (bod 11.) uzavřít, že svou námitku staví na jiném skutkovém základě než je ten, který se stal předmětem posouzení. Za tohoto stavu se s obsahovým vymezením uplatněného dovolacího důvodu míjí, neboť vznášet výhrady o nesprávnosti hmotněprávní subsumpce lze jen ve vztahu ke skutku popsanému v příslušném rozhodnutí (v posuzovaném případě v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně).
26. Naplnění znaku vyhrožování usmrcení vyložil soud prvního stupně na str. 10 odůvodnění rozsudku. Argumentace obviněného, že jím užité výrazy nebyly způsobilé u adresáta dopisu vyvolat obavy, neboť z reakce na jím zaslaný text má plynout, že nic takového subjektivně nepociťoval, je z hlediska posouzení naplnění objektivní stránky přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci irelevantní. Jak správně zmínil státní zástupce ve svém vyjádření (bod 12.), vyhrožovat není třeba způsobem vedoucím ke vzbuzení důvodné obavy. „Výhrůžka musí být míněna vážně, tedy pronesena takovým způsobem, aby byla objektivní výhrůžkou, aby ji podle záměru pachatele adresát vážně vnímal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze de 26. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 375/2017), byť k naplnění znaků tohoto trestného činu není třeba poškozenému vyhrožovat takovým způsobem, že by to mohlo vzbudit důvodnou obavu, jako je tomu např. v § 353, ale postačí pouhé vyhrožování, např. smrtí pro výkon pravomoci veřejného orgánu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1059/2014, a ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 647/2015)“ – viz ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, RICHTER, Martin. § 324 [Vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4084. V tomto smyslu v souladu s citovanou judikaturou posoudily údaje obsažené v obviněným sepsaném podání adresovaném Policejnímu prezidiu České republiky soudy obou stupňů a dovolací soud nemá důvod se od jejich zhodnocení odchýlit. Dodat lze, že je nerozhodné, zda pachatel měl skutečně úmysl výhrůžku splnit (což byla rovněž námitka uplatňovaná v rámci obhajoby obviněného).
27. Námitku nezpůsobilosti formulace opřenou o argument vymezení podmínek, které by měly nastat [část II./C)], rovněž nelze pokládat za důvodnou. Svůj postoj k ní zaujal soud prvního stupně na str. 10 a je k ní třeba přistupovat v kontextu celkového vyznění podání, jak na to upozornil ve svém vyjádření státní zástupce (bod 14.). Dodat lze, že újma, kterou pachatel hrozí, nemusí hrozit bezprostředně.
b) Ke znakům subjektivní stránky
28. Vůči závěru soudů, že se jednání dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, staví obviněný svou dovolací argumentaci na tvrzení, že „z provedených důkazů nevyplývá, že by si … byl vědom toho, jaká je skutková podstata trestného činu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci, a zejména, že z jím použitých formulací v Předmětném dopise, je zřejmé, že je naplněna subjektivní stránka tohoto přečinu“. Na obsahově shodnou námitku reagoval soud prvního stupně na str. 11 odůvodnění rozsudku tak, že úvahu nad tím, že zde nedošlo k právnímu omylu podle § 19 tr. zákoníku, označil za mylnou z důvodu vyloženého v příslušném odstavci. Státní zástupce ve svém vyjádření (bod 16.) poukázal na to, že uvedený soud správně dospěl k závěru, že se nemohlo jednat o omyl omluvitelný.
29. K uvedenému je nezbytné dodat, že úvahy o omluvitelnosti (§ 19 odst. 1 tr. zákoníku) či naopak neomluvitelnosti (§ 19 odst. 2 tr. zákoníku) právního omylu se vztahují k protiprávnosti činu pramenící z mimotrestních předpisů. Nevztahuje se však k protiprávnosti trestní, tzn. k trestnosti činu, tedy k úpravě, která je obsažena v samotném trestním zákoníku, ohledně níž platí zásada ignorantia iuris nocet [neznalost práva (trestního) škodí, protože neomlouvá], více k tomu srov. ŠÁMAL, Pavel, KRATOCHVÍL, Vladimír. § 19 [Omyl právní]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 418.
30. Ve věci posuzované to znamená, že na závěr o vině dovolatele nemá žádný vliv to, že neznal konkrétní znění § 324 tr. zákoníku, resp. zákonné vymezení (jednotlivé znaky objektivní stránky) skutkové podstaty přečinu podle § 324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který svým úmyslným jednáním podle zjištění soudů nižších stupňů naplnil. K závěru o vině dovolatele tudíž nebylo nutné, jak se patrně domnívá s ohledem na jeho dovolací argumentaci („že by si … byl vědom toho, jaká je skutková podstata trestného činu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci“), aby soudy prokázaly jeho vědomost o zákonodárcem zvolených termínech užitých při vymezení skutkové podstaty tohoto přečinu. Odsouzení pachatele pro konkrétní trestný čin není totiž podmíněno jeho znalostí úpravy obsažené v trestním zákoníku, v posuzovaném případě znalostí dovolatele o dikci § 324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
31. Pochybnost stran vědomosti dovolatele o (mimotrestní) protiprávnosti jeho činu nevzniká. Lze ji dovodit z obviněným sepsaných a ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku konkretizovaných výrazů a sdělení („jel zakoupit zbraň … prostě vytáhnu zbraň a napálím mu to přímo do ksichtu … a za to ponesete plnou odpovědnost“). Tím, že obviněný text tyto údaje obsahující sepsal a odeslal na Policejní prezidium České republiky v reakci na subjektivně pociťovanou nesprávnost vyřízení jeho podání, resp. jím tvrzenou nesprávnost či nezákonnost předcházejících postupů policistů při provádění kontrol řidičů dopravních prostředků, vyjádřil výhružku směřovanou vůči instituci, jíž demonstroval odhodlání postupovat v rozporu s právním řádem.
32. Dodat lze, že psychický stav pachatele (nejde-li o nepříčetnost), resp. jeho duševní rozpoložení v době činu, nejsou významné z hlediska viny. Nemají vliv na posuzování otázky protiprávnosti jeho jednání, neboť „nezáleží na tom, zda pachatel pronesl výhrůžku v rozčilení či v afektu, a to i na základě jednání konkrétní úřední osoby či konkrétního zaměstnance orgánu veřejné moci“. viz ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, RICHTER, Martin. § 324 [Vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4084.
IV./2. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům
33. Mimo obsahový rámec nejen obviněným užitého, ale i zbývajících dovolacích důvodů upravených § 265b tr. ř. se nachází námitka o porušení totožnosti skutku. K té se smysluplně vyjádřil již soud prvního stupně (str. 11 odůvodnění rozsudku), takže by bylo nadbytečné na ni obsáhle reagovat v tomto usnesení. To zvláště za situace, že lze poukázat na vyjádření státního zástupce (bod 15.) a v něm akcentovaný rozdíl mezi skutkem a popisem skutku. Řízení se vede o skutku, jehož podstatu vyjadřuje jeho popis v příslušných rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení. Podstatou skutku, který odůvodnil trestí stíhání obviněného, je sepis podání s výhrůžným obsahem, které doručil datovou schránkou Policejnímu prezidiu České republiky. Pro tento skutek došlo k zahájení jeho trestního stíhání, k podání obžaloby i k vydání odsuzujícího rozsudku. Podstata skutku (jak z hlediska jednání obviněného, tak jeho následku) se při odlišném popisu v jednotlivých rozhodnutích nevytratila, ve stěžejním rozsahu zůstala nezměněna. Proto ani nedošlo k porušení obžalovací zásady (§ 2 odst. 8 tr. ř.), resp. namítanému porušení totožnosti skutku.
IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
34. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil. Obiter dictum lze uvést, že při jeho vznesení by nebyl shledán důvodným, neboť usnesení odvolacího soudu přecházející rozsudek soudu prvního stupně není zatížen vadou vymezenou v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
IV./4. K právu obviněného na spravedlivý proces
35. Obviněný v odůvodnění svého dovolání žádnou ze vznesených námitek nespojil s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces. Není tudíž prostor k tomu, aby se Nejvyšší soud k této problematice vyjádřil.
V. Způsob rozhodnutí
36. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ty námitky, které formálně vyhověly uplatněnému dovolacímu důvodu, byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné. Ostatní se s jeho obsahovým vymezením rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
37. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2024
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu