6 Tdo 466/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26.
května 2010 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch
obviněného pplk. PČR Bc. J. R. ,proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 18. 1. 2010, sp. zn. 6 To 396/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 119/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší
státní zástupkyně o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 6
To 396/2009, byl z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d)
tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 6. 2009, č. j. 1 T 119/2008-272, kterým byl obviněný J. R. uznán vinným v bodě
1) trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. a) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem nepřímého úplatkářství
podle § 162 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 2) pokusem trestného činu zneužívání
pravomoci podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., v
jednočinném souběhu s trestným činem nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1
tr. zák. a za uvedené jednání byl obviněnému uložen podle § 158 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, když jeho výkon mu byl
odložen na zkušební dobu v trvání tří let a dále mu byl uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu služebního poměru příslušníka Policie ČR,
Bezpečnostní informační služby, Vojenské policie, Armády ČR a pracovního poměru
příslušníka obecní policie na dobu pěti let a nově, podle § 259 odst. 3 tr. ř.,
bylo soudem druhého stupně (Městský soud v Praze) rozhodnuto tak, že se
obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zprošťuje obžaloby Městského státního
zastupitelství v Praze pro skutky spočívající v tom, že 1) na náklady
vietnamského podnikatele T. A. alias L., v podobě poskytnutí letenky do
Vietnamu a zpět v ceně 31.500,- Kč, uskutečnil ve dnech 22. ledna až 27. ledna
2006 návštěvu Vietnamu, kde na jeho žádost v hlavním městě Hanoi kontaktoval
pracovnici konzulárního oddělení Zastupitelského úřadu České republiky, I. J.,
které se prokázal jako příslušník Policie ČR ve funkci vedoucího oddělení
cíleného pátrání, odboru pátrání SKPV Policejního prezidia ČR a požadoval po
ní, aby předběžně zkontrolovala kompletnost 12 žádostí vietnamských žadatelů o
vízum do České republiky, zajistila pro ně individuální termín přijetí žádostí,
urychlila vyřízení těchto žádostí a při jejich posuzování zohlednila
skutečnost, že žadatelé budou pracovat ve firmě TNZ Asia, přičemž na základě
této intervence I. J. jeho požadavku vyhověla, čímž jednal v rozporu s
ustanovením § 6 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb. o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů, v čemž byl obžalobou spatřován trestný čin zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. v jednočinném souběhu
s trestným činem nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák., 2) na
náklady vietnamského podnikatele N. H.T. alias R., v podobě poskytnutí letenky
do Vietnamu a zpět v ceně 37.000,- Kč, uskutečnil ve dnech 15. února až 1. března 2007 návštěvu Vietnamu s příslibem, že v době svého pobytu navštíví
konzulku I. J., kterou před cestou kontaktoval e-mailem, využije svého
postavení policisty a opětovně ovlivní jednání I. J. ve prospěch žadatelů o
vízum do České republiky, kteří se na Zastupitelský úřad ČR v Hanoi dostavili
dne 27. února 2007 se žádostí o udělení víza z důvodu zaměstnání ve firmě TNZ
Asia, jejímž majitelem je T. A., alias L., konzulku J.
pod záminkou převzetí
služebních listin, zaslaných mu jeho podřízeným z ČR, skutečně 27. února 2007
navštívil, avšak pro její komisní přístup k němu svoji intervenci ve prospěch
žadatelů o vízum do České republiky nevyslovil, čímž jednal v rozporu s
ustanovením § 6 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů, v čemž byl obžalobou spatřován pokus trestného činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák.,
neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které je obžalovaný stíhán.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 6 To 396/2009, a to konkrétně proti bodu 1) jeho výroku, jímž byl obviněný
podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl obžalobou
Městského státního zastupitelství v Praze spatřován trestný čin zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. v
jednočinném souběhu s trestným činem nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1
tr. zák., podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání s
odkazem na naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V reakci na uplatněný dovolací důvod poukázala na to, že se nelze v plném
rozsahu ztotožnit s argumenty Městského soudu v Praze. V odůvodnění dále uvádí,
že v případě jednání, které bylo obžalobou hodnoceno jako trestný čin nepřímého
úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák. postupoval soud v souladu se zásadou
in dubio pro reo a tudíž naznačené skutkové zjištění není možné v dovolacím
řízení zpochybnit. Je však toho názoru, že odvolací soud ve vztahu k právní
kvalifikaci podle § 158 tr. zák. v podstatných rysech skutkový stav nezměnil a
závěr o tom, že se obviněný nedopustil trestného činu zneužívání pravomoci
veřejného činitele popsaného v citovaném usnesení, dovodil především na základě
jiného právního posouzení. V návaznosti na tuto argumentaci má za významné
zejména to, že obviněný kontaktoval zastupitelský úřad, resp. konkrétně
svědkyni I. J. a přitom se prokázal svojí příslušností k Policii ČR a následně
požádal tuto svědkyni o kontrolu žádostí o vízum a o jejich přednostní přijetí,
což bylo následně velvyslancem JUDr. I. Ž. akceptováno. S ohledem na uvedené
skutečnosti je dovolatelka přesvědčena, že skutkový děj je třeba hodnotit tak,
že obviněný jednal jako veřejný činitel, neboť se prokázal svojí příslušností k
Policii ČR a na podporu této své úvahy poukazuje na to, že nemůže obstát
tvrzení odvolacího soudu, podle něhož obviněný nejednal jako veřejný činitel,
neboť byl ve Vietnamu na dovolené. Tento závěr dovolatelka opírá např. o to,
že obviněný evidentně postupoval v úmyslu zajistit nestandardní přístup
velvyslanectví ke skupině žadatelů o vízum, pro takový přístup nebyl dán žádný
podstatný důvod. Dále v podaném dovolání uvádí, že obviněný neměl žádné legální
zmocnění intervenovat jménem Policie ČR ve prospěch určité skupiny žadatelů o
vízum, nebyl oprávněn k žádným policejním úkonům na území Vietnamu, přičemž ani
jeho pomoc, kterou poskytl, zřejmě nebyla v souladu s pravidly a pokud takto
jednal, evidentně v návaznosti či ve spojení se svým postavením příslušníka
policie překročil svoji pravomoc, která mu byla dána a je třeba jeho jednání
posoudit jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158
odst. 1 písm. b) tr. zák., přičemž byl naplněn i materiální znak uvedeného
trestného činu.
Závěrem podaného dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla,
aby Nejvyšší soud v rozsahu podaného dovolání zrušil rozsudek Městského soudu v
Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno nejvyšší
státní zástupkyní, tj. osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují uplatněný zákonem stanovený
dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy.
Z hlediska rozhodování o dovolání nejvyšší státní zástupkyně je
podstatné posouzení, zda lze v jednání popsaném pod bodem 1) – viz shora,
spatřovat „překročení pravomoci“ jako objektivní znak skutkové podstaty
trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. b) tr. zák., jak se ve svém dovolání domáhá nejvyšší státní zástupkyně.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158
odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit
jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch překročí svou
pravomoc (dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo podáno v neprospěch
obviněného s argumentací, že jednání popsané pod bodem 1. je třeba právně
kvalifikovat podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák., v tomto rozsahu se také
Nejvyšší soud dovoláním mohl zabývat).
Ve skutku, který je napaden dovoláním, je jednání obviněného popsáno
tak, že „…v Hanoi kontaktoval pracovnici konzulárního oddělení Zastupitelského
úřadu České republiky, I. J., které se prokázal jako příslušník Policie ČR ve
funkci vedoucího oddělení cíleného pátrání, odboru pátrání SKPV Policejního
prezidia ČR a požadoval po ní, aby předběžně zkontrolovala kompletnost 12
žádostí vietnamských žadatelů o vízum do České republiky, zajistila pro ně
individuální termín přijetí žádostí, urychlila vyřízení těchto žádostí a při
jejich posuzování zohlednila skutečnost, že žadatelé budou pracovat ve firmě
TNZ Asia, přičemž na základě této intervence I. J. jeho požadavku vyhověla,
čímž jednal v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii
ČR, ve znění pozdějších předpisů, v čemž byl obžalobou spatřován trestný čin
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.“
Při výkladu pojmu „překročení pravomoci“ nelze odhlédnout od ustanovení
§ 89 odst. 9 tr. zák. Z uvedeného ustanovení mj. vyplývá, že „veřejným
činitelem je mj. také příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru,
pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci,
která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena“. Každý
veřejný činitel musí být odpovědný za plnění úkolů společnosti a státu. Aby
mohl nést tuto odpovědnost, musí být vybaven potřebnou pravomocí, která mu
umožňuje uvedené úkoly plnit. Trestná činnost musí být spáchána v souvislosti s
pravomocí a odpovědností veřejného činitele. Dále nelze přehlédnout, že
„překročení pravomoci“ je jednou ze tří alternativ objektivní stránky trestného
činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák.
Za překročení pravomoci veřejného činitele lze považovat takové
jednání, jímž se veřejný činitel při výkonu svěřené pravomoci ocitne mimo rámec
jemu svěřené pravomoci. O překročení pravomoci jde, když pachatel vykonává
činnost, která patří do pravomoci jiného veřejného činitele, popř. jiného
orgánu, a to buď nadřízeného, nebo též podřízeného, nižšího, pokud veřejný
činitel nemá právo vztáhnout vyřizování věci na sebe. Patří sem i případy, kdy
veřejný činitel jedná bez zvláštního zmocnění, pokud jej právní řád vyžaduje
(srov. č. 19/1981 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru dovolatelky skutečnost, že obviněný kontaktoval pracovnici
konzulárního oddělení Zastupitelského úřadu České republiky, které se prokázal
jako příslušník Policie ČR ve funkci vedoucího oddělení cíleného pátrání,
požadoval po ní, aby předběžně zkontrolovala kompletnost 12 žádostí
vietnamských žadatelů o vízum do České republiky, zajistila pro ně individuální
termín přijetí žádostí, urychlila vyřízení těchto žádostí, bylo jednáním v
rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb. o Policii ČR, ve znění
pozdějších předpisů, a je třeba v něm spatřovat trestný čin zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák.“
Ještě dříve než bude dále pozornost věnována výkladu § 89 odst. 9 tr.
zák. a § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák., musí Nejvyšší soud upozornit na
následující skutečnosti. Nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání na jednu
stranu konstatuje, že Městský soud v Praze učinil skutkové zjištění, že
obviněný odletěl do Vietnamu jako soukromá osoba, bez pověření činit v
zahraničí služební úkoly - uvádí: „tento závěr z dovoláním napadeného rozsudku
přesvědčivě vyplývá“ (odst. 5, str. 3 dovolání), aby následně (odst. 6, str. 3
dovolání) uvedla, že „neobstojí tvrzení odvolacího soudu, podle něhož obviněný
jako veřejný činitel nejednal, neboť byl ve Vietnamu na dovolené.“ Odvolací
soud ve svém rozsudku uvedl celou řadu skutečností, kterými se podle jeho
názoru orgány činné v přípravném řízení nedostatečně zabývaly a ve svém
důsledku je převzal také soud prvního stupně a nevěnoval jim odpovídající
pozornost v rámci hodnocení důkazů. Odvolací soud na str. 8 odůvodnění svého
rozsudku mj. zmiňuje ustanovení § 6 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb., který se stal
základem podané obžaloby, a rovněž i nejvyšší státní zástupkyně v rámci
podaného dovolání na porušení tohoto ustanovení jako předpokladu kvalifikace
jednání obviněného podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. odkazuje. Městský soud
v Praze však poukazuje na to, že zmíněné ustanovení (§ 6 odst. 1 zák. č.
283/1991 Sb.,) ukládá policistovi povinnost při provádění služebních zákroků a
služebních úkonů dbát cti, vážnosti apod. Podle názoru soudu druhého stupně z
žádného z předložených a provedených důkazů však nevyplynulo, že by obviněný
při návštěvě Zastupitelského úřadu v Hanoi vykonával jakékoliv úkony služebního
rázu či že by prováděl služební zákrok (navíc z výpovědí slyšených svědků mj.
vyplynulo, že s takovými žádostmi o umožnění přednostního podání žádosti o
vízum se setkávali v té době častěji a rozhodnutí bylo v kompetenci
velvyslance, aniž by obviněný jakkoli ovlivňoval samotné vyřizování žádosti o
vstupní vízum).
Nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání se snaží docílit toho,
aby jako zneužívání pravomoci veřejného činitele, který překročil svoji
pravomoc, bylo posouzeno jednání obviněného, který i při ev. akceptaci, že se
pracovnici konzulárního oddělení Zastupitelského úřadu České republiky
představil jako příslušník Policie ČR a jednal s touto, aby předběžně
zkontrolovala kompletnost 12 žádostí vietnamských žadatelů o vízum do České
republiky, ev. zajistila pro ně individuální termín přijetí žádostí, urychlila
vyřízení těchto žádostí. Zmíněné názory však nelze akceptovat, neboť uvedený
názor prezentovaný v dovolání důsledně nerespektuje ustanovení § 89 odst. 9 tr.
zák., neboť obviněný, byť příslušník Policie ČR (ev. se představil s celou svou
funkcí), nevykonával vůči pracovnici konzulárního oddělení Zastupitelského
úřadu České republiky (již vůbec ne ve vztahu k velvyslanci) žádnou pravomoc a
v konkrétní situaci neměl žádné oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech
subjektů či taková práva vykonávat. Žádost či prosbu o předběžné zkontrolování
kompletnosti žádosti(í) /s ohledem na odlišnosti ve výpovědi svědka H. a
svědkyně J./ nelze pokládat za výkon pravomoci, když z výpovědí pracovníků
zmíněného úřadu mj. dále vyplývá, že s uvedenými žádostmi se setkávali častěji,
v jednání obviněného nespatřovali uvedení svědci nic protizákonného a samotné
rozhodnutí záleželo na velvyslanci. Mj. tedy i způsob, jakým obviněný jednal s
pracovnicí Zastupitelského úřadu České republiky, byť ev. jako policista,
svědčí o tom, že nevystupoval jako veřejný činitel vykonávající svou pravomoc,
a to ať již svěřenou nebo domnělou.
Orgány činné v přípravném řízení, soud prvního stupně stejně jako
dovolatelka vycházely ze stavu, že obviněný „vystupoval z titulu své funkce“
jako veřejný činitel ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák. a tento stav zaměnily s
výkonem pravomoci veřejného činitele. V daném případě však šlo o situaci, kdy
obviněný se snažil těžit ze svého postavení svým vlivem, aniž by přitom
vykonával pravomoc. Takové jednání však nelze podřadit pod pojem překročení
pravomoci veřejného činitele. V takovém případě jde o situaci, kdy se osoba
vystupováním „z titulu své funkce“ snaží těžit ze svého postavení. Takové
jednání nelze extenzivním výkladem podřazovat pod ustanovení § 158 odst. 1
písm. b) tr. zák.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní
zástupkyně podané v neprospěch obviněného s odkazem na dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho
důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3
tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí
dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje
v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann