6 Tdo 467/2023

6 Tdo 467/2023-343

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2023 o dovolání obviněného J. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 9 To 433/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 35/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 4 T 35/2022, byl obviněný J. B. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku [ad bod I.)], za který byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného T. M.

2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že

dne 23. 2. 2022 okolo 04:45 hod. v Karlových Varech, XY ulici, poblíž domu XY, nejprve obžalovaný T. M. oslovil zde procházejícího P. S. s tím, že mu za to, že mu zkazil dohodnuté kšefty v herně, kde dříve M. pracoval, dluží částku 600 Kč, obžalovaný M. řekl obžalovanému B., ať poškozenému zláme hnáty, ten v té době přistoupil k poškozenému, stoupl si do bojového postavení a poškozený mu ze strachu ukázal občanský průkaz a další předměty, které měl u sebe, mezi kterými byla i platební karta, a když se obžalovaní přesvědčili, že poškozený u sebe nemá peníze, požadoval obžalovaný M. po poškozeném vydání jeho mobilního telefonu, přičemž obžalovaný M. stále na obžalovaného B. volal: „Klidně mu zlámej hnáty, zaslouží si to“, poškozený v obavě z fyzického napadení předal obžalovanému B. svůj mobilní telefon zn. Xiaomi Redmi A9, obžalovanému B. následně sdělil kód k odemčení telefonu, kdy poté poškozený z místa odešel.

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 4 T 35/2022, podal obviněný v celém rozsahu odvolání. Odvolání podal rovněž spoluobviněný T. M. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 9 To 433/2022, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obviněného J. B. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání spoluobviněného T. M. bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 9 To 433/2022, podal obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. a namítl, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně, dále že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzeni skutku nebo jinem nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Dovolatel namítl, že již v řízení před odvolacím soudem poukázal na skutečnost, že senát soudu prvního stupně byl nesprávně obsazen. Byl obsazen v rozporu s rozvrhem práce, čímž došlo k porušení práva obviněného na zákonného soudce. Věc obviněného napadla do oddělení 4 T, ve věci tak měli rozhodovat přísedící zařazení do uvedeného oddělení. Jedna z přísedících, která tvořila senát rozhodující v posuzované trestní věci – Iveta Marešová – však do oddělení 4 T nebyla zařazena. Tato byla zařazena do oddělení 1 T. Ze zákona o soudech a soudcích, jako i z předmětného rozvrhu práce, vyplývá, že senát nelze obsadit přísedícími z jiného oddělení. Ostatně právo na zákonného přísedícího je třeba postavit naroveň právu na zákonného soudce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 29/01). Odvolací soud v reakci na námitku obviněného odkázal na str. 52 rozvrhu práce (přílohu č. 2), z níž vyplývá, že v zájmu rovnoměrného zatížení přísedících a z důvodu plynulého vyřizování věcí ve všech soudních odděleních se v případě potřeby vzájemně zastupují přísedící ze všech soudních oddělení. Podle mínění obviněného se ale odvolací soud nezabýval tím, zda v daném případě existoval důvod pro zastoupení zákonného přísedícího a proč nemohl být ustanoven některý z dalších přísedících zařazených do oddělení 4 T. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že přísedící Iveta Marešová je vyšší soudní úřednicí, tedy zaměstnankyní soudu, která je v rámci výkonu závislé činnosti odměňována. Je pak otázkou, zda může jmenovaná odlišit výkon funkce přísedícího, který má být nestranný a nezávislý, a svůj zaměstnanecký poměr, za který je ze strany soudu odměňována. Nelze považovat za zákonný a ústavně konformní postup, je-li ponecháno na libovůli soudce, aby si bez dalšího – bez existence legitimního důvodu – obsazoval senát přísedícími nejen ze svého, ale i z jiných oddělení. Postup zmíněný odvolacím soudem (srov. str. 52, příloha č. 2 rozvrhu práce) je krajní a lze jej aplikovat toliko v mimořádných situacích, nikoliv standardně.

6. Dále obviněný vytkl, že nebyla zachována totožnost skutku, když odsuzující výrok je v podstatných náležitostech odlišný od obžaloby. V obžalobě bylo uvedeno, že skutek byl spáchán užitím násilí. Soudem prvního stupně mu však užití násilí nebylo kladeno za vinu, naopak bylo vycházeno z toho, že došlo k pohrůžce bezprostředního násilí. Obviněný byl tedy odsouzen za úplně jiný skutek. Úvahu odvolacího soudu, že byla zachována alespoň částečná totožnost následku, dovolatel odmítl. Odvolací soud nevysvětlil, jaká „část následku“ byla zachována, a proto je jeho závěr nepřezkoumatelný.

Dovolatel brojil rovněž proti skutkovým zjištěním spočívajícím v tom, že spoluobviněný T. M. užil pohrůžku v podobě, ať obviněný zláme poškozenému hnáty, a že obviněný tuto pohrůžku demonstroval bojovým postavením. Obviněný v této souvislosti poukázal na rozpory ve výpovědích poškozeného, který jednou vypověděl, že mu spoluobviněný sdělil, že mu ruce a nohy zláme sám, a jednou uvedl, že spoluobviněný řekl obviněnému, ať mu ruce a nohy zláme on. Z výpovědí poškozeného tedy není zřejmé, komu bylo sdělení o zlámání rukou a nohou adresováno – zda poškozenému či obviněnému – přičemž soud prvního stupně navzdory tomuto rozporu převzal do skutkové věty jednu z verzí průběhu skutkového děje.

Dovolatel konstatoval, že pohrůžka musí být z povahy věci adresná a nemůže být realizována vyjádřením směřovaným třetí osobě. Nadto nelze přehlédnout, že z výpovědi poškozeného vyplývá, že ze slovního projevu spoluobviněného neměl obavy a že dovodil, že jeho sdělení nebylo myšleno vážně. Ostatně obavy nemohl mít poškozený ani z dovolatele, neboť tento vůči němu nikterak agresivně nevystupoval a ničím mu nehrozil. Pokud jde o údajné bojové postavení, poškozený v rámci trestního řízení nebyl schopen vysvětlit, z čeho na ně usuzoval.

Proto nelze přijmout závěr, že se obviněný v takovém postavení skutečně nacházel, a nelze přistoupit ani na argumentací, že tato pohrůžka byla dána gesty a postavami obviněných. Nikde, zejména ve skutkové větě výroku o vině, nebylo specifikováno, o jaká gesta se mělo jednat, kdo je měl použít a v jakém kontextu. Poškozený nebyl schopen konkretizovat, co bylo příčinou jeho obavy. V průběhu řízení svou výpověď měnil a snažil se sdělovat minimum informací. V přípravném řízení sděloval, že telefon vydal dobrovolně, zatímco v hlavním líčení tvrdil něco jiného.

Výhrady vztáhl dovolatel rovněž vůči výpovědi svědka T. H., který nebyl před soudem vyslechnut. Soud z výpovědi svědka, který je pro svá dřívější odsouzení nedůvěryhodný, vychází v rozsahu, jenž podporuje jeho závěry. Legitimním a zákonným postupem přitom není selektivní výběr informací z výpovědi nevěrohodného svědka, jenž lže a zamlčuje informace.

7. Dovolatel uzavřel, že v řízení došlo k porušení zákona v jeho neprospěch a k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 9 To 433/2022, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby dovolací soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, tj. výkon trestu, který byl „odsouzenému J. N.“ (zjevně chybně jménem a příjmením označenému dovolateli) rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 4 T 35/2022, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 9 To 433/2022, uložen.

8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení, takže se jimi soudy nižších stupňů zabývaly. Odmítla tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.

Pokud jde o námitku obviněného, že bylo porušeno právo na zákonného soudce, poznamenala, že při veřejném zasedání byla konstatována část rozvrhu práce Okresního soudu v Karlových Varech, ze kterého je zřejmé, že v zájmu rovnoměrného zatížení přísedících a z důvodů plynulého vyřizování věcí ve všech soudních odděleních se v případě potřeby vzájemně zastupují přísedící ze všech soudních oddělení. S otázkou totožnosti skutku se odvolací soud ve svém rozhodnutí správně vypořádal tak, že totožnost skutku je zachována i tehdy, když jde zčásti o totožné jednání nebo je, byť jen částečně, zachována totožnost následku.

Jednání obviněného je pak prokázáno především výpovědí poškozeného P. S., který byl vyslechnut jak v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení. Potvrdil, že obviněný T. M. po něm chtěl částku 600 Kč jako odškodnění obviněnému. J. B. řekl, ať poškozenému „zláme hnáty“. Obviněný J. B. stál čelem proti poškozenému P. S. v bojovém postavení, obviněný T. M. požadoval po poškozeném mobilní telefon, kdy řekl „dej mu ho“. Tím myslel, aby dal spoluobviněnému J. B. svůj mobilní telefon. Obviněný J. B. poté chtěl, aby mu poškozený telefon odemkl a řekl heslo.

Obviněný T. M. stále na obviněného volal, aby mu klidně zlámal hnáty, že si to zaslouží. Poškozený toto vnímal jednoznačně jako výhružku, měl strach, že jej obviněný J. B. zmlátí, neboť nikde nikdo nebyl. Poškozený potvrdil jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení, že telefon obviněným předal, neboť se obával, že by mohlo dojít k nějakému násilí, kdyby jim nevyhověl. Potvrdil, že si myslel, že by mohlo dojít k násilí i díky době a místu, kde k jednání obviněných došlo a dále gestům a postavám obviněných.

Státní zástupkyně se proto domnívala, že toto jednání obviněných zcela naplňuje charakter pohrůžky násilí, jak je vyžadováno zákonnými znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání obou obviněných tak bylo prokázáno provedeným dokazováním, kdy výpověď poškozeného P. S. zcela koresponduje s výpovědí svědka T. H., znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie a genetika, a z vyhodnocení kamerového záznamu z autobusu MHD č. XY směr XY a z fotodokumentace.

Právní kvalifikace jednání obou obviněných je podle ní zcela přiléhavá.

9. Meritorní rozhodnutí v této věci není podle státní zástupkyně zatíženo vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného J. B. je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř.

12. Podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Uvedená formulace vyjadřuje zásadu zákonného soudce, vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny, která představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, jež byla soudům ústavně svěřena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95).

13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

IV. Důvodnost dovolání

15. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněného obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nelze přisvědčit a dovolání obviněného opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. nutno označit za zjevně neopodstatněné.

16. Obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítl, že součástí senátu soudu prvního stupně, který v jeho věci rozhodoval, byla přísedící, která do předmětného soudního oddělení nebyla oficiálně zařazena.

17. S ohledem na uvedenou argumentaci obviněného je nejprve v obecné rovině vhodné připomenout, že pojem „soud, který nebyl náležitě obsazen“, nelze redukovat jen na případy, kdy byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo kdy došlo k porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a samosoudci, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního řádu, popř. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.

Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci [čl. 38 odst. 1 Listiny]. Takové východisko je v souladu se stávající praxí Ústavního soudu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98), jakož i soudů obecných.

Součástí práva na zákonného soudce jsou nezpochybnitelně požadavky na dodržení zákonného vymezení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu (§ 16 až § 18 tr. ř.), na dodržení hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, včetně stanovení počtu soudců a přísedících v senátech (§ 19, 27, 31 a 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o soudech a soudcích“), vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§ 30 tr.

ř.). Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny totiž také platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tímto zákonem je již zmiňovaný zákon o soudech a soudcích, který upravuje základní pravidla pro přidělování věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, v § 41 až §

45. Konkrétní pravidla pak stanoví rozvrh práce každého soudu, který vydává předseda soudu po projednání se soudcovskou radou na období kalendářního roku a je veřejně přístupný (§ 41 zákona o soudech a soudcích). V rozvrhu práce soudu se zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních [§ 42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích]. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dozajista předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu.

18. V posuzované trestní věci nelze než akcentovat, že podle veřejně dostupného rozvrhu práce Okresního soudu v Karlových Varech ke dni podání obžaloby, tj. ke dni 25. 5. 2022 (srov. č. l. 171), byli do soudního oddělení 4 T, kam věc obviněného napadla, zařazeni přísedící Eva Cviklová, Květoslava Honomichlová, Mgr. Lenka Buřičová, Eva Hricová, Václav Hampl, JUDr. Mgr. Hana Petrová a Helena Turková (srov. str. 48 rozvrhu práce). Z tohoto rozvrhu práce také vyplývá, že: „V zájmu rovnoměrného zatížení přísedících a z důvodu plynulého vyřizování věcí ve všech soudních odděleních se v případě potřeby vzájemně zastupují přísedící ze všech soudních oddělení.“ (srov. str. 52 rozvrhu práce). Na posledně uvedené ostatně v reakci na námitku obviněného odkazoval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. bod 8. rozsudku odvolacího soudu).

19. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 21. 6. 2022 je zřejmé, že se tohoto hlavního líčení účastnily přísedící Helena Turková a Eva Cviklová (č. l. 187), podle protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 7. 2022 se tohoto hlavního líčení účastnily přísedící Helena Turková a Iveta Marešová (č. l. 197). V rámci zmíněného hlavního líčení bylo konstatováno, že došlo ke změně přísedící, přičemž k dotazu předsedkyně senátu strany souhlasily s postupem podle § 219 odst. 3 tr. ř. (v případě změny složení senátu přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů). Přísedící Helena Turková a Iveta Marešová se pak účastnily i hlavního líčení konaného dne 25. 10. 2022 (č. l. 256), jako i hlavního líčení konaného dne 1. 11. 2022 (č. l. 267).

20. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovodil, že v posuzovaném případě nedošlo k porušení práva obviněného na zákonného soudce. Nalézací soud postupoval v souladu se svým rozvrhem práce, který stanoví, že v zájmu rovnoměrného zatížení přísedících a z důvodu plynulého vyřizování věcí ve všech soudních odděleních se v případě potřeby vzájemně zastupují přísedící ze všech soudních oddělení. Z tohoto rozvrhu práce nevyplývá, že by se mohli vzájemně zastupovat pouze přísedící v rámci jednoho soudního oddělení.

Byť tedy byla přísedící Iveta Marešová, která od druhého hlavního líčení nahradila v senátu rozhodujícím posuzovanou trestní věc přísedící Evu Cviklovou, oficiálně zařazena do soudního oddělení č. 1 T (srov. str. 47 rozvrhu práce) a nikoliv do soudního oddělení č. 4 T, nelze na straně soudu prvního stupně konstatovat pochybení, a to ani v situaci, kdy není důvod pro popsanou změnu přísedící z trestního spisu seznatelný. Podstatné je, že rozvrh práce zastoupení přísedící uvedeným způsobem umožňoval, že v rámci hlavního líčení, jehož se zastupující přísedící prvně účastnila, byla uvedená změna explicitně zmíněna a v návaznosti na to bylo postupováno v souladu s § 219 odst. 3 tr.

ř., a že aktuální judikatura Ústavního soudu nahlíží na obsazení přísedících v senátu poněkud benevolentněji než v případě soudců. Podle Ústavního soudu s sebou institut přísedících nese odlišné požadavky na kvalifikaci, způsob uvedení do funkce, délku funkčního období, kárnou odpovědností i finanční odměnu. Zohlednit je třeba i praktickou stránku věci, kdy přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délce mandátu, a to především tak, aby nedocházelo k průtahům v jednotlivých řízeních.

Z tohoto hlediska není prakticky schůdné takové řešení, kdy by předseda senátu měl rozvrhem práce či jeho přílohou přiděleny např. toliko 2 přísedící (pouze tehdy by totiž byla úprava rozvrhu práce ve vztahu k přísedícím zřejmě plně transparentní a pro účastníky předem seznatelná), neboť by s největší pravděpodobností nutně docházelo k opakovaným situacím, kdy by hlavní líčení musela být nařizována s dlouhým časovým předstihem anebo by musela být opakovaně odročována, pokud přísedící omluví svou neúčast, popřípadě soudu sdělí, že se po dobu i více měsíců nebude moci dostavit např. z důvodu pracovního či soukromého zaneprázdnění.

V tomto případě by však jiný přísedící už nemohl být povolán. Proto jsou zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících méně specifikované než na určení soudce, což – jak Ústavní soud opakovaně konstatoval v minulosti – není v rozporu s ústavním pořádkem. Lze proto učinit dílčí závěr, že není bez dalšího (ledaže by byl prokázán opak) aktem libovůle či účelovým obsazením jednajícího senátu ad hoc s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce (přísedící), pokud jsou přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu přísedících, obsaženého v příslušném rozvrhu práce či v jeho příloze, který je veřejnosti přístupný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3.

8.

2016, sp. zn. II. ÚS

2430/15, obdobně viz sp. zn. II. ÚS 3383/14, II. ÚS 73/2016). Rovněž Nejvyšší soud v minulosti uvedl, že pravidla či zásady pro přidělování přísedících do jednotlivých senátů toho kterého soudu nemohou být rozvrhem práce stanoveny tak striktně, jako pravidla pro přidělování věcí jednotlivým senátům či samosoudcům. Při volbě přísedících musí být dána větší míra flexibility než u soudců z povolání, neboť přísedící nejsou zaměstnanci soudu, ale vykonávají občanské zaměstnání, a je proto nutno zohlednit i jejich osobní život a zájmy, jakož i možnosti, které jim zaměstnavatel v souvislosti s výkonem funkce přísedícího poskytuje.

Přísedící jsou k jednotlivým trestním věcem předvoláváni zpravidla podle jejich časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1108/2015). Za daných okolností je tedy nad rámec garance zákonného přísedícího požadavek obviněného, aby snad byly přezkoumávány důvody, pro které se původně angažovaný přísedící nadále nemůže projednávání věci účastnit, nadto v trestní věci, v níž je vedeno řízení (vůči spoluobviněnému T. M.) vazebně, tudíž s preferencí přednostního a urgentního projednání a meritorního rozhodnutí.

Pokud snad dovolatel dále naznačoval kolizi role přísedící a zaměstnankyně soudu Ivety Marešové, nutno poukázat, že zákonná kritéria pro výkon funkce přísedících a mechanismus jejich výběru a jmenování stanovuje zejména § 60 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jakož i další prováděcí předpisy. Pokud pak uvedená přísedící zákonná kritéria splňuje, není důvodu její působení u nalézacího soudu zpochybňovat. Dovolatel pochyboval, zda souběh pracovního poměru u soudu a role přísedící nenarušuje při rozhodování ve věci povinnou nestrannost a nezávislost přísedícího.

K tomu Nejvyšší soud pouze podotýká, že jde o kvality, které musí být vlastní celému soudu jako instituci, tudíž i jeho jednotlivým pracovníkům a soudcům. V takové kombinaci pak nelze spatřovat kolizi, nadto nelogickou, neboť konstrukce obviněného je založena na naznačené presumpci rozhodování zaměstnanců soudu v neprospěch obviněných v trestních věcech. Nalézací soud přitom představuje orgán nezávislý, povolaný k výkonu soudní moci, který není a nemůže být nijak zainteresován na výsledku řízení.

Pakliže nebyly obviněným tvrzeny ani zaznamenány důvody pro vyloučení přísedící na základě kritérií podle § 30 tr. ř., nebylo důvodu, aby nebyla ve věci činná.

21. Dovolací soud dále ve věci nezaznamenal zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (body 11. až 16.), s nímž se soud odvolací ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudem učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.

ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

22. Dovolací soud nicméně nad rámec doplňuje, že nalézací soud vysvětlil, proč při ustanovování skutkového děje vycházel částečně z výpovědí samotných obviněných, kteří potvrdili, že se v uvedený čas a na uvedeném místě setkali s poškozeným P. S. a že od poškozeného získali mobilní telefon, dále z výpovědí poškozeného a svědka T. H. (svědek podpořil výpověď poškozeného např. svým sdělením, podle něhož mu obviněný řekl, že „telefon udělal on“), ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie a genetika, z vyhodnocení kamerového záznamu z autobusu MHD a z pořízené fotodokumentace.

Vyložil také, proč neuvěřil obviněným v otázce, jakým způsobem od poškozeného mobilní telefon získali. Obvinění svalovali vinu jeden na druhého a jejich výpovědi byly, pokud jde o další průběh události, vzájemně rozporné. Naproti tomu poškozený vypovídal v rámci trestního řízení konstantně, jeho výpověď je formálně logická, vnitřně nerozporná a podává ucelený a ničím nezpochybnitelný obraz o jednání obviněných. Snaha obviněného znevěrohodnit výpověď poškozeného poukazem na údajné dílčí nesrovnalosti v popisu děje v přípravném řízení a v hlavním líčení vyznívá podle mínění dovolacího soudu naprázdno.

Poškozený, pokud jde o podstatu průběhu skutkového děje, vypovídal totožně a jednoznačně sdělil, že svůj mobilní telefon obviněným vydal z obavy, aby mu z jejich strany nebylo fyzicky ublíženo. Poškozený vnímal vyjádření spoluobviněného T. M. stran „zlámání hnátů“ v případě neuposlechnutí výzvy k vydání mobilního telefonu a bojové postavení obviněného. Uvedl, že se obával, že by slovní výhrůžky, jichž se dopustil spoluobviněný, mohl dokonat obviněný, jelikož na něj takto působil a spoluobviněný ho k napadení stále naváděl.

Telefon vydal proto, že na něj spoluobviněný poslal obviněného, ať si od něj telefon vezme, že ho klidně může zbít. V té době to vnímal jako výhrůžku, jelikož měl strach, že jej zmlátí, neboť nikde nikdo nebyl, koho by případně zavolal na pomoc. Měl strach z fyzického napadení, neboť byl osloven hrubým způsobem v časných ranních hodinách. Že by mohlo dojít k násilí, si myslel díky gestům a postavám obviněných (výpověď poškozeného je v tomto ohledu potvrzena výpovědí obviněného, který připustil, že „působí jako loupežník, zloděj nebo jako vyvrhel“).

Napaden však nebyl, jelikož vše dobrovolně vydal. Raději věc vydá dobrovolně, než aby mu dal někdo pěstí; raději to vydá a zachrání si život (viz vysvětlení poškozeného v hlavním líčení, co myslel svým vyjádřením v přípravném řízení o tom, že telefon vydal dobrovolně). Pokud obviněný upozorňoval na odlišná vyjádření poškozeného u hlavního líčení a v přípravném řízení, byly tyto rozpory v zásadních sděleních nalézacím soudem správně objasňovány postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., kdy poškozený plně stvrdil skutková vyjádření z přípravného řízení a eventuální nejasnosti (zejména „dobrovolnost“ vydání mobilního telefonu) logicky vysvětlil (viz v podrobnostech protokol o hlavním líčení ze dne 25.

10. 2022 na č. l. 256 až 257).

Nalézací soud v souvislosti s věrohodností výpovědi poškozeného akcentoval jednak absenci motivu k podání nepravdivé výpovědi, jednak stručnost výpovědi, která nesvědčí o snaze zhoršit procesní postavení obviněných. Poškozený nadto opakovaně uvedl, že nechce nikomu ublížit, přičemž nalézací soud poukázal i na nonverbální projevy jeho chování, které jej utvrdily v názoru o věrohodnosti a pravdivosti podané výpovědi.

23. K obviněným vytýkané totožnosti skutku Nejvyšší soud především podotýká, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku.

24. V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v § 2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Skutek je pojmem trestního práva procesního i hmotného, ale zákon jej blíže nedefinuje. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného (viz přiměřeně rozhodnutí č. 64/1973 Sb. rozh. tr.). Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání nebo v opomenutí či nekonání. Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákonem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.) a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (viz rozhodnutí č. 8/1985 a č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Skutek je tvořen souhrnem určitých popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právním posouzením.

25. Jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně evidentně nepředstavuje jiný skutek než ten, který byl uveden a popsán v obžalobě.

26. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. a § 220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku, jak se dovolatel mylně domnívá. Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr.

ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku.

Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr. aj.). Z toho je třeba mj. učinit závěry i v tom směru, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek.

27. Nejvyšší soud je přesvědčen, že popis skutku uvedený v obžalobě a rozsudku soudu prvního stupně nezakládá žádné pochybnosti o tom, že jde o skutek totožný. Jeho podstatou vždy bylo, že spoluobviněný požadoval po poškozeném vydání mobilního telefonu, kdy poškozenému v případě neuposlechnutí hrozil fyzickým násilím ze strany obviněného, přičemž poškozený z obavy z fyzického napadení obviněnému svůj mobilní telefon vydal. Skutečnost, že nalézací soud v návaznosti na učiněná skutková zjištění neučinil součástí popisu skutku formulaci, podle níž obviněný spoluobviněnému sdělil, aby v případě, že poškozený neuposlechne výzvy, s ním třísknul o zem, a že oproti obžalobě pozměnil právní větu a nově ji naformuloval tak, že obvinění užili proti jinému pohrůžky bezprostředního násilí (nikoli přímého násilí, které lze považovat i v návaznosti na skutkovou větu obžaloby za nepřiléhavou) v úmyslu zmocnit se cizí věci, neznačí nerespektování zásady totožnosti skutku.

Nalézací soud se k dílčí změně popisu skutku a k nově formulované právní větě v odůvodnění svého rozhodnutí relevantně vyjádřil, když uvedl, že skutkovou větu v bodě I. upravil s ohledem na obsah svých skutkových zjištění, kdy s ohledem na výpověď poškozeného tuto precizoval ohledně užitých výhrůžek. Bylo prokázáno, že spoluobviněný řekl obviněnému, ať poškozenému zláme hnáty, a dále „klidně mu zlámej hnáty, zaslouží si to“. Pokud jde o úpravu právní věty, konstatoval, že ji pozměnil tak, aby i tato byla v souladu se skutkovými zjištěními, kdy oproti státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech měl za to, že obvinění neužili násilí, ale pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Dovolací soud tedy uzavírá, že podstata skutku zůstala totožná, ať již jde o samotnou povahu jednání spočívající v pohrůžce násilí (byť způsob vyvinutí hypotetického násilí byl formulován odlišně od obžaloby), nebo o následek spočívající v tom, že poškozený byl v důsledku toho připraven o mobilní telefon. Polemizoval-li obviněný s úvahami odůvodnění soudů nižších stupňů stran „gest a postav obou obviněných“, kterými měli vytvořit pohrůžku bezprostředního násilí, je možno přisvědčit pouze tomu, že skutková věta výroku o vině takové závěry neobsahuje, toto však není nutné, neboť zbývající popis obsahu jednání obviněných naplňuje zákonné znaky projednávaného zločinu zcela dostatečně.

Ze strany obviněného tak jde o nepřípustnou polemiku s obsahem odůvodnění rozsudku (§ 265a odst. 4 tr. ř.), byť se takovou pasáží odůvodnění nalézací soud snažil umocnit svou argumentaci vůči závěrům, které ve skutkové větě vyjádřeny nejsou.

28. Pokud jde o právní posouzení skutku, v podaném dovolání obviněný neuplatnil žádnou hmotněprávní námitku, která by splňovala zákonem stanovená kritéria platná pro důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Veškeré jeho výhrady byly zaměřeny proti skutkovým závěrům přijatým soudy nižších stupňů. Obviněný svoje přesvědčení o nesprávném právním posouzení skutku založil (zjevně) na domněnce, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění. Dovolání ve skutečnosti neobsahuje jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad mezi skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s jeho odůvodněním a zákonnými znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Protože není úkolem Nejvyššího soudu dotvářet za obviněné dovolací argumentaci, dovolací soud se přezkumem přisouzené právní kvalifikace nezabýval. Pro úplnost je k dovolací argumentaci obviněného vhodné doplnit, že pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Podle judikatury se proto trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně (např. nože), ale také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (srov. k tomu rozhodnutí publikované pod č. 11/2011 Sb. rozh. tr.).

V. Způsob rozhodnutí

29. Námitkám obviněného J. B. obsaženým v jeho mimořádném opravném prostředku dovolací soud nepřisvědčil a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

30. Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odložení výkonu rozhodnutí – uloženého trestu – kterou též podal, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 6. 2023

Mgr. Pavel Göth předseda senátu