U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2016 o
dovolání, které podal obviněný J. N., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
– pobočka v Olomouci ze dne 27. 10. 2015, č. j. 68 To 282/2015-304, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 2 T
128/2015, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 9. 2015, č. j. 2 T
128/2015-283, byl obviněný J. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným ad 1) přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) zákona č.
40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
zákoník“), ad 2) zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku a
ad 3) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se podle jeho skutkového zjištění
dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Obviněný byl odsouzen
podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkonu byl podle §
56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73
odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání čtyř let.
2. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 10.
2015, č. j. 68 To 282/2015-304 jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst.
2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a za podmínek § 259
odst. 3 tr. ř. obviněného při nezměněném výroku o vině nově odsoudil podle §
272 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku
mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel v trvání čtyř let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci
podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Štípka dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pomocí něhož
brojí proti nesprávné právní kvalifikaci skutku uvedeného pod bodem 2 výroku o
vině rozsudku nalézacího soudu, posouzeného jako zločin obecného ohrožení podle
§ 272 odst. 1 tr. zákoníku.
4. V návaznosti na rozhodnutí R 33/2009 namítá, že nemohl spáchat trestný čin
obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v reakci na citované
rozhodnutí připomíná, že při jízdě nebyl ve stavu opilosti, nebyl ovlivněn ani
jinou omamnou látkou a řídil dodávkové vozidlo s malým nákladním prostorem.
Svým jednáním nezpůsobil žádnou kolizi a ani v důkazním řízení, kromě tvrzení
policistů, kteří jej pronásledovali, nebylo potvrzeno, že by jakkoli ohrozil
ostatní účastníky silničního provozu. Z výsledků provedeného dokazování
nevyplývá, že by vozidlo jím řízené bylo neovladatelné a „došlo k nějaké
živelnosti“. Po celou dobu jeho řízení nedošlo k žádným kolizím. Pokud bylo
jeho jednání kvalifikováno jako zločin obecného ohrožení, potom je přesvědčen,
že se hranice posouzení jednání řidičů v dopravě posouvá do roviny trestnosti
neukázněné a nesprávné jízdy po pozemních komunikacích.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v
Ostravě – pobočka v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního
soudu ve Vsetíně a posledně jmenovanému soudu přikázal, aby věc znovu projednal
a rozhodl. Podáním ze dne 1. 3. 2016 vyjádřil souhlas s rozhodnutím o dovolání
v neveřejném zasedání.
6. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
7. K dovolací argumentaci obviněného uvedl, že ji sice lze v zásadě pod
uplatněný dovolací důvod přiřadit, nespatřuje ji jako důvodnou. To vyplývá již
ze samotného napadeného rozsudku, kde se krajský soud na str. 5 – 7 touto
námitkou vcelku podrobně zaobírá, přičemž dospívá podle jeho názoru ke
správnému a řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněnému závěru, že obviněný svým
jednáním znaky předmětného zločinu naplnil. Nad rámec stanoviska krajského
soudu doplnil, že pokud obviněný vylučuje svoji odpovědnost za předmětný zločin
s poukazem na to, že při jízdě nebyl ovlivněn alkoholem ani jinou podobně
účinnou látkou, jedná se o skutečnost, která není z hlediska jeho trestní
odpovědnosti vůbec významná. Ovlivnění alkoholem či jinou podobnou látkou totiž
není znakem skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení ve smyslu § 272 odst. 1
tr. zákoníku. Tento zločin může být spáchán jak osobou alkoholem ovlivněnou,
tak i osobou zcela střízlivou. V této rovině odkázal na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 1094/2013.
8. Stejně tak je bezpředmětná hmotnost vozidla či skutečnost, zda došlo ke
kolizi, nebo nikoli. Co se hmotnosti vozidla týče, považuje (s poukazem na výše
citované rozhodnutí) za nesporné, že i osobním vozidlem o nižší hmotnosti lze
vyvolat obecné nebezpečí. Jízda hůře ovladatelnou a těžší dodávkou, kterou
řídil obviněný, může být samozřejmě ještě nebezpečnější. Za zcela bezvýznamné
státní zástupce považuje, zda obviněný způsobil kolizi či nikoliv, neboť
předmětný zločin je deliktem ohrožovacím, nikoliv poruchovým. K jeho dokonání
postačí, vznikne-li jednáním pachatele bezprostředně a konkrétně hrozící
porušení chráněných právních statků, kterážto podmínka splněna byla.
9. K námitce obviněného, že nebylo potvrzeno, že by ohrozil jiné účastníky
silničního provozu, uvedl, že ji nelze přiřadit pod uplatněný (ani jiný)
dovolací důvod. Nejedná se z jeho pohledu totiž o výtku směřující proti
právnímu posouzení skutku, nýbrž o výtku mířící do skutkových zjištění, ze
kterých ovšem jednoznačně vyplývá, že ostatní účastníci silničního provozu
ohroženi byli. Za relevantní nepovažuje ani obviněným zmiňovanou průměrnou
rychlost, neboť ta nikterak nevypovídá o nebezpečnosti jeho jednání. Naopak za
podstatné považuje zjištění obsažené v tzv. skutkové větě rozsudku okresního
soudu, dle kterého „obviněný jel za silného deště se sněhem rychlostí až 130
km/h, kličkoval přitom okolo středu vozovky“, nerespektoval základní pravidla
silničního provozu, vjel na chodník, ostatní řidiči se mu museli vyhýbat až na
krajnici atd. Hodnota dosažené průměrné rychlosti nemůže být tím, co rozhodne o
trestní odpovědnosti, protože za klíčový v tomto směru považuje především styl
jízdy jako takový. Navíc průměrná rychlost může být snížena i řadou objektivně
nebezpečných manévrů, např. záměrným prudkým brzděním. Nelze tedy podle jeho
názoru uzavřít, že by relativně nižší průměrná rychlost svědčila o menší
nebezpečnosti či o nedostatku ohrožení.
10. Státní zástupce míní, že trestní odpovědnost obviněného není vyloučena ani
tím, že sám dovolatel podle svého náhledu vozidlo správně ovládal, z čehož
dovozuje, že jeho jízda nebyla živelná. Rozhodující je, že obviněný, když řídil
středně dlouhý užitkový vůz, absolutně nedodržoval základní pravidla silničního
provozu a bezhlavě, riskantně a bezohledně ujížděl policejní hlídce. Pokud
nerespektoval základní pravidla pro řízení automobilu, pak nelze říci, že by
automobil ovládal správně. Naopak důsledkem nerespektování v podstatě všech
pravidel silničního provozu se jízda obviněného stala živelnou, pravidlům se
vymykající. Proto i tyto výtky považuje za neopodstatněné.
11. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně
vyjádřil souhlas, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než jím navrženého
rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v
této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal
přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a)
tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§
265f tr. ř.).
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr.
ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod.
14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr.
ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
18. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání
obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
19. Jak plyne z výše uvedeného, při hodnocení důvodnosti dovolání obviněného
nelze zohledňovat jeho námitky skutkového charakteru, jimiž se snaží prosadit
příznivější skutkový základ věci, jenž by následně mohl vést i k odlišnému (pro
něj příznivějšímu) právnímu posouzení takto nově formulovaného skutku. V daném
směru je třeba připomenout následující východisko pro rozhodování dovolacího
soudu, tj. že z faktu, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný
závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel ve svém
dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto
základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit (srov. např. usnesení
ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2157/13).
20. Protože v posuzované věci nelze stran skutku, jehož nesprávnost právní
kvalifikace obviněný namítá, dospět k závěru, že jeho vymezení je v rozporu s
obsahem soudem provedených důkazů (extrémní nesoulad v jeho výkladu Ústavním
soudem ani dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatňuje), je
třeba vyjít ze skutkového zjištění, které soud prvního stupně vymezil v tzv.
skutkové větě odsuzujícího výroku. Z ní lze zjistit, že rozhodná fakta, která
podle soudů nižších stupňů (odvolací soud se s právní kvalifikací skutku
ztotožnil) odůvodňují dovození právního závěru, že obviněný úmyslně způsobil
obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví
(věta právní), spočívají v tom, že „okolo 13.00 hod. dne 3. 4. 2014 v Z., okr.
V., jako řidič nákladního automobilu zn. Hyundai H-1, RZ …, nerespektoval
zvukové a světelné výzvy motorizované policejní hlídky, směřující k zastavení
jím řízeného automobilu a provedení jeho kontroly, a snažil se jí ujet… když
při jízdě nerespektoval základní pravidla silničního provozu a bezprostředně
ohrožoval na životě ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, před
barem S. vjel na chodník, na následné křižovatce bez dopravní značky upravující
přednost v jízdě odbočil vpravo ve směru k Z. na hlavní silnici č. ..., po ní
jel za silného deště se sněhem rychlostí až 130 km/hod., kličkoval přitom okolo
středu vozovky, aby tak zabránil svému předjetí, a takto bezprostředně ohrozil
nejméně patnáct motorových vozidel ve svém i protisměrném jízdním pruhu,
jejichž řidiči v reakci na výše popsaný způsob jízdy obviněného byli přinuceni
k vyhnutí až na krajnici a v této hazardní jízdě, při níž ujel okolo čtyř
kilometrů, pokračoval i po odbočení do obce Z., v níž se po místních
komunikacích mezi domy pohyboval rychlostí až 90 km/hod., kdy následně se mu
podařilo vozidlo odstavit...“.
21. Podstatou takto popsaného skutku je riskantní a vysoce hazardní způsob
jízdy obviněného s vozidlem, který se vyznačoval hrubým nerespektováním
dopravních předpisů a který pro konkrétní zjištění – obviněný při jízdě po
pozemních komunikacích řídil vozidlo při výrazném překročení dovolené rychlosti
[porušení povinnosti uložené § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) – jízda „rychlostí až
130 km/hod.“, povinnosti uložené § 18 odst. 4 zákona – jízda „rychlostí až 90
km/hod.“, povinnosti uložené § 18 odst. 1 – jízda těmito rychlostmi „za silného
deště se sněhem“], v rozporu s pravidly o provozu na pozemních komunikacích
upravujících směr a způsob jízdy (porušení § 11 odst. 1 zákona – „kličkoval
přitom okolo středu vozovky“) a pravidly užívání chodníku (porušení § 53 odst.
2 zákona – „vjel na chodník“) - nabyl prvků živelnosti. Důsledkem této jeho
hrubé řidičské nekázně bylo ohrožení dalších účastníků silničního provozu,
kteří ve snaze zabránit střetu s vozidlem obviněného „byli přinuceni k vyhnutí
až na krajnici“ (k podmínkám vjetí na krajnici viz § 11 odst. 2 zákona),
přičemž takto na životě a zdraví ohrožených jedinců bylo nejméně patnáct s
ohledem na zjištění, že „takto bezprostředně ohrozil nejméně patnáct motorových
vozidel ve svém i protisměrném jízdním pruhu“.
22. Zákonný znak trestného činu obecného ohrožení podle § 272 tr. zákoníku
spočívající v tom, že pachatel „vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na
zdraví“, lze naplnit nejen tím, že větší počet osob (nejméně sedm – viz č.
39/1982 Sb. rozh. tr.) je konkrétně a bezprostředně ohrožen ve stejném
okamžiku, nýbrž i tehdy, jsou-li takto ohroženy v krátkém časovém intervalu
postupně, jediným souvislým nedělitelným jednáním pachatele. Nelze proto soudům
nižších stupňů vytýkat, že s oporou o rozhodnutí č. 46/2014 Sb. rozh. tr.
(usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1094/2013 citované na str. 6 rozsudku
odvolacího soudu) shledaly zákonné důvody k tomu, aby jednání dovolatele
kvalifikovaly jako zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku.
Zdůraznil-li Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí, že „taková situace může
spočívat např. v tom, že pachatel jako řidič osobního motorového vozidla během
pronásledování policejními vozidly jede v centru města i mimo obec extrémně
nepřiměřenou vysokou rychlostí, touto rychlostí na červené světelné znamení
projede několik frekventovaných světelných křižovatek, předjíždí vozidla z
různých stran, a to i v odstavném pruhu, dále pak znenadání opakovaně zabrzdí
se snahou vyvolat hromadnou kolizi ostatních vozidel, apod. přičemž v souhrnu
těchto okolností vytvoří stav živelnosti a záměrně jej udržuje“, pak - ač v
případě posuzovaném nejde o případ zcela identický (což je plně pochopitelné) -
nepochybně jde o skutek, který základní shodné rysy se situací ve zmíněném
rozhodnutí zjištěnou vykazuje.
23. Obviněný ve své dovolací argumentaci poukazuje na skutečnosti, které podle
skutkového zjištění soudů nenastaly (ovlivnění alkoholem, kolize s některým z
vozidel atd.), a o ně opírá své tvrzení o nesprávnosti právního posouzení
skutku. Jím uváděné skutečnosti však jsou z hlediska zákonných znaků trestného
činu, jímž byl uznán vinným, zcela nerozhodné. Protože by reakce na tyto
námitky nebyla ničím jiným než zopakováním závěrů, které uvedl ve vyjádření k
dovolání obviněného státní zástupce, odkazuje dovolací soud na to, co je
uvedeno pod body 7. a 8. tohoto usnesení.
24. Uvedená konstatování ústí do poznatku, že v posuzované věci nelze dojít k
závěru o vadě vytýkané dovolatelem rozsudku soudu prvního stupně, potažmo
rozsudku soudu odvolacího, spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení
skutku popsaného pod bodem 2 výroku o vině. Tento výrok je nezbytné podkládat
za zákonný a zcela odůvodněný. Dovolání obviněného je proto třeba vyhodnotit
jako zjevně neopodstatněné.
25. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-
li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci, z důvodů výše
vyložených, jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem
uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném
zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na
ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí
dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti
vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. dubna 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu