6 Tdo 469/2025

6 Tdo 469/2025-8234

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný N. O. H. N. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2024, č. j. 3 To 18/2024-7825, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 3/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“ nebo „soud prvního stupně“) ze dne 6. 11. 2023, č. j. 48 T 3/2019-7534, byl obviněný N. O. H. N. (dále též jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění (společně s dalšími specifikovanými obviněnými) dopustil způsobem popsaným v bodech I./1., 4., 5., 7., 19., 46. a II./1. – 6. Shledán vinným byl (zkráceně uvedeno) tím, že

I. T. L. N., J. C., D. F., N. O. H. N., T. N. H. a D. V. spolu s dalšími neustanovenými osobami se společným úmyslem získat pro sebe a další osoby majetkový prospěch tím, že budou do České republiky dovážet tabákové výrobky neoznačené tabákovou nálepkou pro daňové účely České republiky a tyto prodávat na území České republiky bez uhrazení spotřební daně, vytvořili skupinu a nejméně v období od 21. 6. 2018 do 28. 11. 2018 na daňové území České republiky dovezli cigarety bez jakýchkoliv tabákových nálepek opatřené různými značkami a názvy, přičemž některé byly v rozporu s § 8 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění do 31. 12. 2018 (dále jen „zákon o ochranných známkách“), neoprávněně opatřené ochrannými známkami Marlboro a L&M, kdy se jednalo o padělky, a dále neoznačený řezaný tabák bez jakýchkoliv tabákových nálepek, které zcela mimo evidenci správce daně, po vzájemné dohodě mezi sebou prodávali, sami skladovali a distribuovali do sítě odběratelů tyto tabákové výrobky ve smyslu § 101 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 315/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen „citovaného zákona“), tedy ve smyslu § 3 písm. k) bodů 3. a 4. citovaného zákona uváděli do volného daňového oběhu vybrané výrobky, které nebyly označeny platnou tabákovou nálepkou v souladu s § 114 odst. 2 citovaného zákona, která dle § 116 odst. 1, odst. 2 citovaného zákona prokazuje přiznání a zaplacení spotřební daně, čímž jim podle § 9 odst. 1 citovaného zákona u místně příslušného správce daně vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň jako plátce ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) citovaného zákona, kterou nesplnili, kdy podle § 108 citovaného zákona neohlásili celnímu úřadu, že hodlají tabákové výrobky dovážet, přičemž

N. O. H. N. s přezdívkou „T.“ – nakupoval cigarety od T. L. N., přičemž po předchozí telefonické dohodě s ním si cigarety vyzvedával přímo ve skladu na ulici XY XY, XY, kdy takto nelegálně získané tabákové výrobky následně převážel zejména vozidlem VW Passat, RZ: XY, ke svým zákazníkům z řad osob vietnamské komunity, a to ve dnech 21. 6., 28. 6., 2. 7., 7. 7., 11. 9. v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku, čímž zkrátil spotřební daň ve výši 52 600 Kč (I. 1.), 368 200 Kč (I. 4.), 157 800 Kč (I. 5.), 105 200 Kč (I. 7.), 52 600 Kč (I. 19.)

a nejméně do dne 28. 11. 2018 v nebytovém prostoru garáže číslo XY, bez čísla evidenčního, nacházejícím se na pozemku parc. č. XY zapsané na LV XY k. ú. XY, obec XY, kterou užíval, skladoval v rozporu s právními předpisy 20 pytlů každý o hmotnosti 15 kilogramů, obsahující celkem 300 kilogramů řezaného tabáku, čímž zkrátil spotřební daň za tento tabák ve výši 670 800 Kč,

II. A. T. N. a T. H. N. společně s úmyslem získat pro sebe majetkový prospěch v Brně na ulici XY XY v provozovně „Bar XY“ a XY XY v dřívější provozovně „Hospoda XY“, na jejichž provozu se oba podíleli, v období od 17. 12. 2017 do 4. 11. 2018, mimo evidenci správce daně, skladovali a distribuovali do sítě odběratelů tabákové výrobky ve smyslu ustanovení § 101 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 315/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen „citovaného zákona“), tedy ve smyslu § 3 písm. k) bodům 3. a 4. citovaného zákona uváděli do volného daňového oběhu vybrané výrobky, které nebyly označeny platnou tabákovou nálepkou v souladu s § 114 odst. 2 citovaného zákona, která dle § 116 odst. 1, odst. 2 citovaného zákona prokazuje přiznání a zaplacení spotřební daně, čímž jim dle § 9 odst. 1 citovaného zákona u místně příslušného správce daně vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň jako plátce ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) citovaného zákona, kterou nesplnili, přičemž jim předmětné tabákové výrobky dodával v uvedeném období N. O. H. N., a to dne 17. 12. 2017, 7. 1., 2. 2., 5. 3., 2. 6. a 4. 11. 2018, čímž spolu s nimi zkrátil spotřební daň ve výši 257 000 Kč (II. 1), 105 200 Kč (II. 2.), 26 300 Kč (II. 3.), 26 300 Kč (II. 4.), 289 300 Kč (II. 5.) a 263 000 Kč (II. 6.).

2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trestu ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby se stanoví částkou 500 Kč, tedy celkem 100 000 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí vyjmenovaných věcí.

3. O odvolání obviněného, spoluobviněných, zúčastněné osoby a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále „vrchní soud“ nebo „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 9. 2024, č. j. 3 To 18/2024-7825. Ve vztahu k dovolateli rozhodl jednak tak (výrok VI.), že jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl a dále tak (výrok IV. učiněný podle § 259 odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch), že soudu prvního stupně přikázal, aby rozhodl o chybějících výrocích, konkrétně o skutcích popsaných v obžalobě Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 24. 7. 2019, č. j. 2 KZV 51/2018-727, v bodech I./41, I./42 a III./6.

4. Další výroky rozsudku odvolacího soudu (výroky pod body I., II., III. a V.) nemají bezprostřední vazbu k osobě dovolatele, neboť jimi bylo rozhodnuto o řádných opravných prostředcích spoluobviněných a státního zástupce. Zbývá dodat že pod bodem IV. rozhodl odvolací soud o povinnosti soudu prvního stupně rozhodnout o chybějících výrocích i ohledně vyjmenovaných spoluobviněných a že pod bodem VII. odvolací soud konstatoval, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

5. Pro úplnost, a to ve vztahu k výroku učiněném pod bodem IV. podle § 259 odst. 2 tr. ř., se dodává, že o skutcích (popsaných ve vztahu k dovolateli pod body I./41. a 42. a III./6. žalobního návrhu) následně rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 3. 2025, č. j. 48 T 3/2019-7991, které nabylo právní moci dne 3. 5. 2025, tak, že podle § 231 odst. 1 tr. ř. za použití § 223 odst. 2 tr. ř. z důvodů § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro neúčelnost, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který mu byl již uložen (a to dovoláním napadenými rozhodnutími).

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu, resp. jeho výrokům IV., VI. a VII., podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Víta Dubového dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Podle obviněného · jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, částečně ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, částečně jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a částečně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, · rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. · odvolací soud rozhodl (v textu dovolání „resp. rozhoduje“) o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech g) a h).

7. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ačkoli konstatoval nelegálnost důkazů získaných Armádou ČR, akceptoval odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, který na těchto důkazech stavěl. Dále namítá nezákonnost nařízených odposlechů, které byly povoleny na základě nesouvisejícího poznatku o zmizelém kamionu s cigaretami, což mělo za následek škodu na spotřební dani ve výši 1,7 milionu EUR. Podle obviněného vrchní soud přehlédl námitky z jeho odvolání, že povolení odposlechů probíhalo automatizovaným způsobem. Dále vytýká, že došlo k nezákonnému ztotožnění svědka F. a k vynucenému zpřístupnění garáže. Návrh na doplnění dokazování výslechem svědka N. V. D. nebyl akceptován. Vedle formálních chyb je znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie, zpracovaný Ing. Zdeňkem Švendou, Ph.D., obsahově nepřezkoumatelný.

8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, neboť jeho výroky IV., VI. a VII. jsou vadné, tak i rozsudek soudu prvního stupně, který je taktéž vadný z důvodů jím uvedených.

9. Samostatným podáním obviněný sdělil, že souhlasí s projednáním podaného dovolání v neveřejném zasedání.

10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že pokud odvolací soud zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. ř., bylo namístě uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě. Tento důvod je doplněn deklarovanými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr., jejichž vadami bylo zatíženo již rozhodnutí soudu prvního stupně.

11. K obviněným deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neidentifikoval žádné vady ryze hmotněprávního charakteru.

12. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na první variantu nelze usuzovat z žádného okruhu dovolací argumentace, jelikož předpokládá identifikaci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů. Taková situace není dána ani u okruhu, v němž obviněný zmiňoval „extrémní rozpor se skutečností“, jelikož zde namítaný poznatek o zmizelém kamionu s cigaretami se škodou na spotřební dani ve výši 1,7 milionu EUR primárně stavěl do kontrastu s nezákonností odposlechu a jeho následným přezkumem.

13. Otázka nasazení příslušníků 601. skupiny speciálních sil Armády ČR a použití důkazů z této činnosti byla opakovaně řešena v řízení před soudy nižších stupňů. Ve shodě s obhajobou obviněného bylo finálně zaujato stanovisko, že poskytování součinnosti uvedeného vojenského útvaru v souvislosti s trestním řízením nepřicházelo v úvahu, jelikož mu není přiznáno postavení policejního orgánu, který by mohl napomáhat při objasňování trestné činnosti stejně jako orgány činné v trestním řízení. Tomuto útvaru z resortu obrany jsou svěřovány úkoly s vysokou mírou rizika na pomezí vojenských, zpravodajských a vojensko-policejních aktivit. Ačkoliv dovolání obviněného přináší odlišný výklad, vrchní soud v bodě 77. odůvodnění rozsudku jednoznačně konstatoval, že navzdory popsanému pochybení nebyly poznatky zjištěné příslušníky 601. skupiny speciálních sil Armády ČR určující pro další postup ve věci. Celní orgány (z pozice orgánů činných v trestním řízení) již tehdy disponovaly podstatnými údaji, na jejichž základě bylo možné realizovat příslušné procesní úkony, jako je sledování osob a věcí nebo odposlechy telekomunikačního provozu. Tyto procesní úkony obstály jako zákonné, aniž by byly zatíženy ústavněprávními deficity, pro které by nemohly být použity. Doktrína teorie plodů otráveného stromu, která paušálně přenáší vadu nezákonnosti na další důkazy, je cizího původu a není vlastní trestnímu řízení v České republice.

14. I když se námitka ohledně neakceptování návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka N. V. D. vztáhne pod třetí variantu, nelze jí přiznat opodstatnění. Ani podle judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k uplatnění obhajoby, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Nejedná se o opomenuté důkazy, jsou-li dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v rozhodnutí. Vrchní soud se této povinnosti snažil dostát, neboť návrh obviněného zamítl s ohledem na omezený důkazní potenciál, jak vyplývá zejména z bodů 93. až 96. odůvodnění rozsudku. I když převažují pasáže vysvětlující judikaturu Ústavního soudu a jsou obecnějšího charakteru, lze takové stanovisko ještě akceptovat. Z tohoto pohledu a ve spojitosti se souborem usvědčujících důkazů se nemůže jednat ani o opomenutý důkaz, který by mohl mít rozhodující vliv na zbavení viny obviněného.

15. Co se týče námitek obviněného, jimiž zpochybňoval znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví fonoskopie, zpracovaný Ing. Zdeňkem Švendou, Ph.D., určité nedostatky vykazoval, nicméně tyto byly již odstraněny v rámci opakovaného projednání věci před krajským soudem v důsledku kasačního zásahu odvolacího soudu. To zahrnovalo i výslech znalce v hlavním líčení, kde se soud prvního stupně zabýval namítanými metodami. Ukazuje se, že Ing. Švenda jako expert využívá nejmodernější nástroje informační technologie pro potřeby fonoskopie při zkoumání lidského hlasu a dalších stop vzniklých ve zvukových záznamech. Jeho metody pracují s objektivizovaným zkoumáním a potlačují zatížení subjektivním zkreslením u dřívějších analýz hlasového projevu. Krajský soud hodnotil proces utváření znaleckého důkazu, včetně spolehlivosti metod použitých znalcem a způsobu vyvozování závěrů z nich, jak to vyžaduje judikatura Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06), aniž by slepě důvěřoval závěrům znalce, což by teprve znamenalo popření zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

16. Obviněný na několika místech – například ve spojitosti s povolováním odposlechů automatizovaným způsobem, vyjasnění ztotožnění svědka F. nebo vynucení zpřístupnění garáže – projevoval nespokojenost s přístupem vrchního soudu, jakým se vypořádal s repetitivními námitkami z podaného odvolání. V uvažovaném ohledu lze konstatovat, že povinnost rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek poskytnout výslovnou a zevrubnou odpověď na jakýkoli vznesený argument obviněného. Judikatura Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva uvádí, že o porušení práva na spravedlivý proces ohledně požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí se nejedná ani tehdy, pokud se odvolací soud nevypořádal podrobně s každou jednotlivou námitkou uplatněnou v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Právo na spravedlivý proces nelze chápat tak, že vyžaduje detailní odpověď na každou odvolací námitku, a proto se pro případ zamítnutí odvolání může odvolací soud do přijatelné míry omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. K uvedené argumentaci lze poukázat například na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96 (§ 26 a tam citovaná prejudikatura), usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1503/2016.

17. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2024, sp. zn. 3 To 18/2024, zásadním způsobem nevybočuje z mezí § 125 odst. 1 tr. ř., a tudíž mu nelze vytýkat svévoli, která by vedla k nepřezkoumatelnosti. Specifikem této věci je, že napadený rozsudek je již třetím rozhodnutím tohoto soudu, vzhledem k předchozím kasačním zásahům vůči prvostupňovému rozhodnutí. Proto může na některých místech působit stručněji, když odkazuje na vypořádání shodných námitek v předchozích rozhodnutích, což samo o sobě není závadné. Je také třeba vzít v úvahu, že některé námitky jsou blokově vymezeny, protože jsou podobné a týkají se obhajoby více obviněných. Pokud jde o nezákonnost nařízených odposlechů, které vycházely z nesouvisejícího poznatku o zmizelém kamionu s cigaretami, což vedlo ke škodě na spotřební dani ve výši 1,7 milionu EUR, je vhodné odkázat zejména na bod 84. a násl. odůvodnění napadeného rozsudku. Dílčí námitka obviněného, že došlo k nezákonnému ztotožnění svědka F. a k vynucenému zpřístupnění garáže, je sice rekapitulována pod bodem 24. odůvodnění, avšak následně není zvlášť vypořádána v pasážích věnovaných odvoláním jednotlivých obviněných. Nepřezkoumatelnost rozsudku by však byla dána pouze tehdy, pokud by odůvodnění bylo natolik nedostatečné, že znemožňuje přezkum rozhodnutí jako celku. Nevypořádání této dílčí námitky nemá zásadní vliv na celkový výsledek řízení. Lze dodat, že k dobrovolnosti zpřístupnění označených prostor se svědek F. vyjadřoval ze svého laického pohledu v rámci hlavního líčení, aniž by vznikla vážná pochybnost o podmínkách tehdejší realizace tohoto úkonu.

18. Dovolací argumentace obviněného se v mnoha ohledech opakuje a pokračuje v jeho obhajobě z předchozích fází trestního řízení, na kterou soudy nižších stupňů měly možnost reagovat. Státní zástupce se ztotožňuje se stanoviskem těchto soudů k těmto námitkám, aniž by bylo nutné je znovu reprodukovat v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku.

19. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného, pokud jím napadá výrok pod body VI. a VII. je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

21. Současně je nezbytné konstatovat, že dovolání obviněného nemůže být považováno za přípustné v části, v níž napadá výrok IV. Jak již bylo zmíněno (bod 3.), pod tímto výrokem rozhodl odvolací soud tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 259 odst. 2 tr. ř. věc částečně vrátil soudu prvního stupně, aby rozhodl o chybějících výrocích, v případě dovolatele konkrétně o skutcích popsaných v obžalobě Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 24. 7. 2019, č. j. 2 KZV 51/2018-727, v bodech I./41, I./42 a III./6. Uvedeným výrokem tedy bylo soudu prvního stupně uloženo, aby v řízení (jeho části) vedeném vůči obviněnému pokračoval a vydal příslušné rozhodnutí. V této části (ohledně tohoto výroku) nelze rozsudek odvolacího soudu považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř. Pokud zákon stanoví, že [d]ovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští [§ 265a odst. 1 tr. ř.] a v taxativním výčtu rozhodnutí ve věci samé není uvedeno rozhodnutí, jímž se soudu prvního stupně ukládá vést o části obžaloby další řízení, poté je zjevné, že vůči výroku toto nařizujícímu (tedy i výroku podle § 259 odst. 2 tr. ř.), tj. výroku pod bodem IV. rozsudku odvolacího soudu, není dovolání přípustné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání IV./1. Obecná východiska

22. Úvodem je vhodné zmínit, že v řízení o dovolání se neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

23. Z uvedené citace je zřejmé, že i Ústavní soud akcentuje důležitost dovolací argumentace z hlediska výsledku řízení o dovolání. Dovolatel je totiž povinen ve svém mimořádném opravném prostředku označit alespoň jeden z dovolacích důvodů, o něž své dovolání opírá, ale současně, má-li být úspěšný, ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu snést i konkrétní námitky, jimiž

24. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů nejen podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jak usoudil státní zástupce, ale podle názoru soudu dovolacího i podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.

25. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 2 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě].

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

26. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Přitom uvedení těchto údajů je nezbytným předpokladem pro konstatování, že námitky dovolatelem vznesené jsou alespoň formálně podřaditelné pod tuto alternativu pojednávaného dovolacího důvodu. Jak již bylo stručně zmíněno v bodě 6. odůvodnění tohoto usnesení, obviněný své dovolání koncipoval tak, že namítá: a) „Nezákonné sledování vojáky a použití jimi zjištěných skutečností“ (body 1. až 18.), b) „Nezákonné odposlechy na základě smyšleného navýšení tvrzené škody“ (bod 19. až 29.), c) „Nezákonné odposlechy na základě Ctrl+C / Ctrl+V schvalování“ (body 30. až 34.), d) „Nezákonné ztotožnění svědka F. a vynucené zpřístupnění garáže“ (body 35. až 44.) e) „Vadný neznalecký posudek znalce Ing. Zdeňka Švendy, Ph.D.“ (body 45. až 49.).

27. V rámci námitek uplatněných k jednotlivým vytýkaným okruhům však obviněný nikterak nespecifikuje, jaká skutková zjištění, nadto rozhodná a určující pro naplnění znaků trestného činu, mají být zjevně (extrémně, očividně) rozporná se soudem provedenými důkazy. Nesplňuje tedy to, co je od něho očekáváno, neboť je to dovolatel, který má konkrétně označit, jaká skutková zjištění tohoto charakteru (tj. rozhodná a určující pro naplnění znaků trestného činu) jsou zatížena touto vadou, přičemž svou argumentací má i osvědčit, proč tomu tak je. Není totiž věcí dovolacího soudu, aby za dovolatele námitky formuloval či dotvářel a není ani jeho úkolem – z pohledu této alternativy dovolacího důvodu – aby sám iniciativně vyhledával, které skutkové zjištění je či není dostatečně podloženo důkazy provedenými soudy nižších stupňů.

28. Obviněný sice ve svém dovolání zmiňuje existenci extrémního rozporu, tu však neshledává mezi skutkovým zjištěním a příslušným důkazem, neboť ji spatřuje v otázce vypořádání se soudů s otázkou namítané nezákonnosti postupu při objasňování věci [viz např. bod 3. dovolání: „Rozsudek VSOL je v tomto bodě v extrémním rozporu se skutečností zjistitelnou prostým přečtením spisu (Rozsudku KSBR a podaného odvolání)“]. Jinými slovy vyjádřeno, dovolatel neoznačuje extrémní rozpor konkrétního skutkového zjištění (podstatného pro právní kvalifikaci skutku) s provedenými důkazy, který jediný může existenci vady v podobě první alternativy dovolacího důvodu naplnit. Obdobné platí o zjevném, extrémním rozporu, na který dovolatel poukazuje v bodech 20. a 28. svého dovolání. S jistou mírou tolerance lze připustit, že obviněný označuje (body 42. až 44.) za důkazně nepodložené skutkové zjištění, které je obsaženo pod bodem I./46. odsuzujícího výroku.

29. Nejvyšší soud proto musí konstatovat, že dovolací argumentace obviněného není (s výjimkou právě zmíněnou) formálně podřaditelná pod první alternativu dovolacího důvodu podle písm. g).

30. Jde-li o námitky obsažené v bodech 42. až 44. dovolání, zpochybňují skutkové zjištění, jehož podstatou je závěr, že obviněný v době a na místě uvedeném v rozporu s právními předpisy skladoval celkem 300 kg řezaného tabáku, čímž zkrátil spotřební daň ve výši 670 800 Kč. Toto skutkové zjištění je dílčím zjištěním soudů o celkovém zapojení obviněného do trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným. Jinak řečeno, právní kvalifikace – závěr, že spáchal zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku – není vztažena toliko ke skutkovému zjištění popsanému pod bodem I./46. rozsudku soudu prvního stupně. Jako skutek de iure je totiž posouzeno veškeré jednání obviněného, které je popsáno pod body I./1., 4., 5., 7., 9., 46. a II./1. – 6. Z tohoto současně plyne, že k naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohlo dojít jen tehdy, pokud by zpochybněním skutkového zjištění popsaného v bodě I./46. byla zpochybněna právní kvalifikace skutku jako celku. Jinými slovy řečeno, pouze v situaci, kdy při odhlédnutí od skutkového zjištění zpochybňovaného dovolatelem (bod I./46.) by nebylo možno učinit závěr, že obviněný jednáním popsaným ve zbývajících bodech (I./1., 4., 5., 7., 9. a II./1. – 6.) naplnil zákonné znaky zločinu, jímž byl uznán vinným, by bylo možno dospět k závěru, že skutková zjištění popsaná v bodě I./46. jsou oněmi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. K takovému závěru však dospět nelze, neboť soudem užitá právní kvalifikace skutku má dostatečnou oporu již ve skutkových zjištěních soudů, vůči nimž se obviněný explicitní námitkou nevymezuje. Nevzniká pochybnost o tom, že způsobem zapojení se do trestné činnosti rozsudky nižších soudů popsané naplnil zákonné znaky zločinu, jímž byl uznán vinným. Odůvodněnost užití kvalifikované skutkové podstaty je založena již zjištěními popsanými v bodech bodech I./1., 4., 5., 7., 9. a II./1. – 6., neboť z nich jednoznačně plyne, že dovolatel zkrátil daň a čin spáchal nejméně se dvěma osobami a ve značném rozsahu. Znak značného rozsahu je odůvodněn zjištěním, že v označených bodech zkrátil obviněný spotřební daň ve výši 1 782 400 Kč.

31. Lze tedy uzavřít, že ani v situaci, kdy by snad dovolací soud přisvědčil (alt. mohl přisvědčit) obviněnému v jeho tvrzení, že skutkové zjištění vyjádřené v bodě I./46. výroku rozsudku soudu prvního stupně není dostatečně důkazně podloženo, nenastal by důvod pro kasaci dovoláním napadených rozhodnutí, protože označené skutkové zjištění není tím, s nímž počítá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. rozhodným skutkovým zjištěním, které je určující pro naplnění znaků trestného činu.

32. Obdobné hodnocení stran nenaplnění podmínek řádného označení se vztahuje i k druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech), neboť dovolací argumentace obviněného (namítané nesprávnosti vyjádřené ve výše uvedených pěti okruzích odůvodnění dovolání) postrádá souvislost se skutkovými zjištěními vyjádřenými v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku (popisem skutku, jímž byl shledán vinným). Doložit to lze např. na poukazu dovolatele o zjištění užití vozidla Citroen Jumpy příslušníky AČR (bod 6. dovolání), stran něhož vůbec neuvádí, jakou má mít souvislost se zjištěními učiněnými soudy k jeho osobě. V této souvislosti se připomíná, že obviněný byl shledán vinným tím, že při páchání trestné činnosti užíval vozidla zn. VW Passat (bod I./1., 4., 5.) a Mazda 5 (bod I./7.). Vznáší-li pak výhrady, že činností příslušníků AČR došlo k nezákonnému ovlivnění při získání poznatků na základě následně státní zástupkyní povolených sledování osob, příp. jiných procesních úkonů, vůbec nekonkretizuje, co mají prokazovat takto následně získané důkazy. Čili k otázce kontaminace důkazů, resp. problematice procesně nepoužitelných důkazů, se ani nelze vyjádřit.

33. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) obviněný poukázal na neprovedení důkazů k bodu I./46. výroku o vině, avšak, jak již bylo vysvětleno, tato skutková zjištění (nejsou-li zpochybněna zjištění další) nemohou být považována za rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, z čehož plyne, že ani v situaci, že by navržené důkazy nebyly provedeny nedůvodně, nemůže být třetí alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněna.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

34. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) nevznesl obviněný žádnou konkrétní námitku, jíž by se vymezil vůči hmotněprávní subsumpci skutku, jímž byl uznán vinným, pod soudy užité znaky trestného činu. Stejné konstatování platí i ve vztahu k druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení).

IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

35. Vzhledem k tomu, že dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně netrpí vadami odpovídajícími dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., o něž obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel, nemohla být naplněna ani obviněným uplatněná druhá varianta dovolacího důvodu podle písm. m) [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)].

V. Způsob rozhodnutí

36. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného jako celku způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

37. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.

38. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 9. 2025

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu