6 Tdo 491/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21.
5. 2003 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného J.
K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 5 To
212/2002 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 1 T 7/2002, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se v části týkající se obviněného J. K.
z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 5
To 212/2002.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušenou část
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Olomouci p ř i k a z u j e
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 1 T 7/2002, byli
obvinění M. R. a J. K. uznáni vinnými trestným činem padělání a pozměňování
peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák., kterého se měli dopustit:
obviněný M. R. tím, že dne 8. 12. 2001 ve Z., v bytě rodičů S. M., získal od
tohoto barevnou reprodukcí zhotovený jednostranný padělek bankovky v hodnotě
1.000,- Kč a s tímto vědomím padělek používal v restauraci „ N.“ ve Z. k
žertování, kam tento téhož dne přinesl a obviněný J. K. tím, že dne 8. 12. 2001
ve Z., v restauraci „ N. “, za blížeji nezjištěných okolností získal výše
popsaný padělek bankovky v hodnotě 1.000,-Kč a tento téhož dne kolem 18.00
hodin ve Z., v herně P. C. předal za účelem rozměnění za bankovky nižší
nominální hodnoty zaměstnanci herny J. M., ačkoliv původ i charakter bankovky
jako padělku mu byl znám.
Za tento trestný čin byl obviněný M. R. odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, §
59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a
obviněný J. K. podle § 140 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání
tří let s podmíněným odkladem výkonu trestu podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr.
zák. za podmínek uvedených v § 58 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání
čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 72 odst. 2
písm. b), odst. 4 tr. zák. bylo dále obviněnému J. K. uloženo ochranné léčení
protialkoholní ve formě ústavní.
Z podnětu odvolání obviněných J. K. a M. R., podaných proti shora uvedenému
rozhodnutí krajského soudu, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 1.
2003, sp. zn. 5 To 212/2002, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený
rozsudek ohledně obou odvolatelů zrušil a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.
řádu nově rozhodl tak, že obviněné M. R. a J. K. podle § 226 písm. b) tr. řádu
zprostil obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 9. 2002,
sp. zn. 1 KZv 17/2002, a to obviněného J. K. pro skutek spočívající v tom, že
dne 8. 12. 2001 kolem 18.00 hodin ve Z., v herně P. C., udal do oběhu padělek
bankovky nominální hodnoty 1.000,-Kč, a to tím způsobem, že jej předal
zaměstnanci herny J. M., za účelem rozměnění za bankovky nižší nominální
hodnoty, ačkoliv věděl, že se jedná o padělek bankovky bez číselného označení a
s jednostranným potiskem, který získal téhož dne v podvečerních hodinách od
obviněného M. R., kterým měl spáchat trestný čin padělání a pozměňování peněz
podle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák., a obviněného M. R. pro skutek
spočívající v tom, že dne 8. 12. 2001 ve Z., v restauraci „N. “ předal
obviněnému J. K. padělek bankovky nominální hodnoty 1.000,- Kč, který měl
nejméně toho dne v držení, ačkoli věděl, že se jedná o padělek bankovky bez
číselného označení a s jednostranným potiskem, kterým měl spáchat trestný čin
padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 alinea 1, odst. 2 tr. zák.,
neboť odvolací soud dospěl k závěru, že označené skutky nejsou trestnými činy.
Podle tzv. doručenek, založených v trestním spisu, byl rozsudek vrchního soudu
doručen dne 30. 1. 2003 Krajskému státnímu zastupitelství v Brně, dne 31. 1.
2003 obviněnému J. K. a dne 31. 1. 2003 jeho obhájci JUDr. J. H.
Proti výroku o vině shora citovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala
nejvyšší státní zástupkyně dne 25. 3. 2003 u Krajského soudu v Brně v
neprospěch obviněného J. K. dovolání. Tento mimořádný opravný prostředek
dovolatelka výslovně opřela o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu, neboť podle jejího názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku.
V úvodu svého podání dovolatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a
především poukázala na závěry vrchního soudu obsažené v odůvodnění
zprošťujícího rozsudku. Dovolatelka namítla, že v dané věci pochybily soudy
obou stupňů; Krajský soud v Brně právně kvalifikoval trestné jednání obviněného
J. K. jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr.
zák. na základě chybného výkladu zákona, pokud usoudil, že přestože obviněný
svým jednáním naplnil formální podmínky trestnosti podle druhého odstavce
citovaného zákonného ustanovení, s ohledem na nedostatek materiální podmínky ve
smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. není možná subsumpce jednání obviněného
pod takové označení zákona a jednání obviněného posoudil pouze jako trestný čin
padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. Soud prvého stupně
tedy nesprávně usoudil, že druhý odstavec citovaného zákonného ustanovení je
vzhledem k prvnímu kvalifikovaný, aniž by vzal v potaz, že skutková podstata
trestného činu podle § 140 odst. 2 tr. zák. je ve vztahu speciality ke skutkové
podstatě podle § 140 odst. 1 tr. zák.
Rovněž vrchní soud nepostupoval podle názoru dovolatelky správně, pokud oba
obviněné zprostil podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby, neboť jednání ve
smyslu obžaloby vykazuje jak formální, tak materiální znaky trestného činu
padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. V uvedeném směru pak
dovolatelka namítla, že trestní zákon sice neobsahuje definici vymezující
padělané peníze, avšak ve smyslu účelu trestního zákona je nutno za měřítko
padělaných peněz brát nikoli formální vymezení znaků nutných pro posouzení, kdy
je určitá napodobenina peněz způsobilá být padělanými penězi, ale materiální
hledisko, tedy způsobilost té které napodobeniny být za pravé peníze v
konkrétní situaci považována. Padělané peníze musí být způsobilé budit zdání
platných pravých peněz, což je kriterium pro to, aby byly zaměněny s pravými
penězi a dostaly se tak do oběhu; proto nelze skutečnost, zda se jedná o
padělané peníze, posuzovat izolovaně, ale pouze v souvztažnosti s konkrétní
situací a konkrétním jednáním pachatele a teprve po zhodnocení konkrétního
jednání lze posoudit, zda byly porušeny zájmy záležející v ochraně měny.
Okolnost, že padělané peníze mají vyšší či nižší způsobilost býti zaměněny s
pravými, lze vyjádřit pouze jako skutečnost spoluurčující stupeň nebezpečnosti
pro společnost. Pouze za situace, kdy padělané peníze jsou tak nízké kvality,
že nejsou způsobilé plnit funkci oběživa nebo platidla (např. padělek pouze
tvarem nebo barvou připomíná pravé peníze), nemohou ohrozit měnu a pak nemůže
jít o trestný čin proti měně.
Dovolatelka je však toho mínění, že v konkrétním případě obviněný J. K. získal
padělanou bankovku, kterou na základě předchozí reakce hostů restaurace, kteří
padělanou bankovku považovali v tomto prostředí za pravou, odnesl v úmyslu
směnit ji za pravé peníze do blízké herny a předal ji číšníkovi tak, že ji
tento považoval za pravou a rozměnil ji na menší peníze, přičemž si obviněný
musel být vědom, že bankovka budí zdání pravých peněz, i když pouze za určitých
okolností, proto též navštívil právě hernu, kde předpokládal menší ostražitost
při přijímání padělané bankovky v dané denní době při umělém osvětlení. Čin
obviněného tak dosáhl bezpochyby stupně odpovídajícího dolní hranici typové
nebezpečnosti činu pro společnost, neboť překračuje hranici jednání, které by
mohlo být posouzeno jako přestupek, přičemž právě zohledněním materiálního
přístupu nebylo dovolání podáno i ohledně spoluobviněného M. R., jelikož z jeho
jednání nelze dovodit úmysl poškodit či ohrozit českou nebo jinou měnu.
Dovolatelka navíc poukázala na vyjádření Č. n. b., odbor ochrany platidel, ze
dne 31. 1. 2002, založené ve spisu, v němž centrální banka přiznala předmětné
napodobenině statut padělku se stupněm nebezpečnosti č. 4, tj. padělku méně
zdařilého.
V závěru nejvyšší státní zástupkyně vyslovila názor, že jednání obviněného
popsané ve skutkové větě rozsudků soudů obou stupňů ve spojení s jejich
odůvodněním, mělo být posouzeno jako trestný čin padělání a pozměňování peněz
podle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák., a tudíž v petitu dovolání navrhla, aby
Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadené rozhodnutí
zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k
novému projednání a rozhodnutí, přičemž současně navrhla, aby bylo takto
rozhodnuto v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. řádu.
Předseda senátu soudu prvého stupně zaslal ve smyslu § 265h odst. 2 tr. řádu
opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně obviněnému a jeho obhájci s
upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho
projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Obviněný přípisem ze dne 14. 4. 2003 vyslovil názor, že se napadený rozsudek
opírá o úplné a správné právní posouzení, vrchní soud správně vyhodnotil
posuzovanou napodobeninu bankovky, opřel se o konstantní výklad zákona i o
konstantní judikaturu a v tomto směru nemá žádný vliv ani vyjádření Č. n. b.,
neboť posouzení, zda jde o padělek, je otázkou právní, k jejímuž vyřešení je
příslušný pouze soud. Rovněž argumentace dovolatelky stran posouzení bankovky s
ohledem na konkrétní okolnosti případu je bezpředmětná, neboť nemá-li
posuzovaná napodobenina charakter padělku, nemohl obviněný naplnit znaky
trestného činu podle § 140 tr. zák. Z těchto důvodů obviněný navrhl podané
dovolání zamítnout nebo jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. řádu, přičemž vyslovil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při
posuzování podaného dovolání nejprve zjišťoval, zda jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení
lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud
rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm.
a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno
považovat za rozhodnutí ve věci samé. Napadat je možno jen výroky těchto
rozhodnutí, neboť podle § 265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům
rozhodnutí zákonem výslovně vyloučeno.
V uvedených ohledech dovolací soud shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně
přípustným podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. řádu, neboť napadá
rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým soud rozhodl ve druhém stupni rozsudkem,
jímž byl obviněný obžaloby zproštěn. Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d
odst. 1 písm. a) tr. řádu osobou oprávněnou podat dovolání, a to ve prospěch i
v neprospěch obviněného, a proto se dovolací soud mohl v návaznosti na tento
závěr zabývat otázkou, zda byla zachována též lhůta a místo k podání dovolání
ve smyslu § 265e tr. řádu.
Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v
prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání
směřuje. Ze spisového materiálu v posuzované věci lze doložit, že trestní
stíhání obviněného J. K. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu
dne 17. 1. 2003, přičemž opis rozsudku byl doručen Krajskému státnímu
zastupitelství v Brně dne 30. 1. 2003. Dovolání podala nejvyšší státní
zástupkyně u Krajského soudu v Brně dne 25. 3. 2003, z čehož je patrno
zachování dvouměsíční dovolací lhůty ve smyslu § 265e odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání nejvyšší státní zástupkyně
splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr.
řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z
jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na
rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) až l) tr. řádu nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání
opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve
prospěch nebo v neprospěch obviněného.
V této souvislosti Nejvyšší soud České republiky rovněž posuzoval, zda
dovolatelkou uplatněný dovolací důvod lze považovat za některý z důvodů
uvedených v citovaném ustanovení zákona, neboť existence dovolacího důvodu je
zároveň nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím
soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal zákonné podmínky pro odmítnutí dovolání ve
smyslu § 265i odst. 1 písm. a) až f) tr. řádu, postupoval podle § 265i odst. 3
tr. řádu a přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného
rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů, uvedených v
dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Pokud nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání uplatnila dovolací důvod
vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je zapotřebí uvést, že
jej lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve
smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemůže být nesprávné
skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení
skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu
vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která
jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn
přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen
vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak
hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního
stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku
zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku
rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je
třeba připomenout zjištění soudu prvého stupně, vyjádřené ve skutkové větě
výroku o vině rozsudku, ze které vyplývá vyplývá, že nalézací soud spatřoval
trestné jednání obviněného J. K. v tom, že získal barevnou reprodukcí zhotovený
jednostranný padělek bankovky v hodnotě 1.000,- Kč (toto označení obsahuje
výrok o vině spoluobviněného M. R. a skutková věta na ně pouze odkazuje), který
v herně P. C. předal zaměstnanci herny za účelem rozměnění za bankovky nižší
nominální hodnoty, ačkoliv původ i charakter bankovky jako padělku mu byl znám.
Z tzv. právní věty je přitom patrno, že soud považoval trestný čin za spáchaný
tím, že obviněný sobě opatřil padělané peníze a takové peníze přechovával.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně vyplývá, že se soud zabýval otázkou
charakteru padělaných peněz, v souvislosti s čímž za padělané peníze považoval
jakékoliv napodobeniny peněz, které mohou vzhledem ke své kvalitě být při
udávání zaměněny s pravými penězi, byť jen za určitých okolností, a dostat se
do oběhu. V tomto ohledu pak soud zkoumal, zda předmětný padělek jako
jednostranná napodobenina tyto podmínky splňuje a dospěl k závěru, že za
situace, kdy by se obviněný J. K. pokusil uplatnit předmětnou bankovku a pro
včasné odhalení jejího charakteru by k rozměnění bankovky nedošlo, by bylo
nutno důkladněji zkoumat společenskou nebezpečnost takového jednání právě s
ohledem na to, že se padělek pro svou nezdařilost a nezpůsobilost dosáhnout
svého účelu reálně nemohl dostat do oběhu, čímž by nebyla naplněna materiální
stránka trestného činu. V daném případě však průběh jednání obviněného J. K.
dospěl do fáze dokonání, kdy svědek J. M. bankovku přijal jako pravou, což je
pak podle názoru soudu prvého stupně důkazem, že se jednalo o padělek způsobilý
dostat se do oběhu, byť jen za určitých okolností, kterými lze v tomto případě
rozumět svědkem zdůrazňovanou skutečnost, že byl velmi pracovně vytížen a neměl
čas se podrobněji zabývat otázkou pravosti či nepravosti bankovky. Z odůvodnění
odsuzujícího rozsudku dále vyplývá, že nalézací soud konstatoval nenaplněnost
materiální stránky trestného činu podle ustanovení § 140 odst. 2 tr zák., neboť
dospěl k závěru, že odstavec 2 zmíněného ustanovení představuje kvalifikovanou
skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměňování peněz, postihující
delikt výraznější nebezpečnosti pro společnost, požadovaný stupeň této
společenské nebezpečnosti však v daném případě nebyl právě s ohledem na
charakter padělané bankovky naplněn, a tudíž posoudil jednání obviněného J. K.
toliko podle § 140 odst. 1 tr. zák.
Odvolací soud v odůvodnění zprošťujícího rozsudku souhlasil se skutkovými
závěry soudu prvého stupně, stran právní kvalifikace jednání obviněných však
vyjádřil odlišné stanovisko. Paděláním peněz je třeba podle názoru vrchního
soudu rozumět úplné vyhotovení peněz, bez oprávnění a s cílem, aby vypadaly
jako pravé, přičemž je nerozhodné, jakým technologickým postupem jsou peníze
padělány. Padělanými penězi jsou pak takové napodobeniny, které vzhledem ke své
kvalitě mohou být, byť jen za určitých okolností, zaměněny s pravými penězi a
dostat se tak do oběhu.
Vrchní soud se domnívá, že pod pojmem úplné vyhotovení peněz není možné
chápat vyhotovení takových napodobenin, které musí obsahovat všechny znaky
pravých bankovek, ať už jde o konkrétní obrazové provedení či ochranné prvky,
ale napodobenina musí být provedena alespoň tak, aby mohla být zaměnitelná za
pravou bankovku, přičemž je nutno mít na zřeteli, že každá bankovka má rubovou
i lícní stranu, každá z těchto stran obsahuje pro ni specifické znaky, má svoji
barevnost, konkrétní strukturu, své ochranné prvky, a aby mohla být považována
za padělané peníze ve smyslu § 140 tr. zák., je nutné, aby alespoň zčásti
obsahovala základní prvky a znaky pravé bankovky na své rubové i lícní straně.
Pokud v daném případě šlo o toliko jednostrannou napodobeninu bankovky, kdy
byla barevně reprodukována pouze její jedna strana a druhá strana napodobeniny
neobsahovala žádný ze znaků pravé bankovky a žádný znak, vybarvení či užití
barvy vůbec, nelze takovou napodobeninu považovat za padělané peníze, když
nejde o úplné vyhotovení peněz tak, aby byly schopny dostat se do oběhu.
Odvolací soud dále uvedl, že jiná situace by nastala, pokud by napodobenina
nesla na straně, která nebyla vůbec napodobována, alespoň minimum znaků pravé
bankovky, např. pouze barevným odstínem by odpovídala bankovce pravé, přičemž
konstatoval, že k této situaci nedošlo a pokud tedy jedna strana napodobeniny
pravých peněz neobsahuje vůbec žádné znaky pravých bankovek, byť např. jen
barevný odstín, nelze ji považovat za padělané peníze. Proto v případě
obviněného J. K. by bylo možno jeho jednání vůči svědkovi J. M. hodnotit pouze
jako podvodné jednání ve smyslu § 250 tr. zák., avšak s ohledem na způsobenou
škodu ve výši 1.000,- Kč není naplněn jeden ze základních formálních znaků §
250 tr. zák. Rovněž posouzení jednání obviněného jako přestupku ve smyslu § 50
zákona č. 200/1990 Sb., nepřipadá v úvahu, neboť podle znění zákona platného v
době spáchání přestupku přestupek nelze projednat, pokud od jeho spáchání
uplynul jeden rok.
Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek zrušil a podle § 226 písm. b)
tr. řádu zprostil obviněného J. K. obžaloby. Nad rámec shora uvedených závěrů
odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně pochybil při hodnocení právní
kvalifikace jednání obviněného J. K. v tom, že s odkazem na hodnocení
společenské nebezpečnosti jednání obviněného a při použití § 88 odst. 1 tr.
zák. posoudil jednání obviněného toliko podle § 140 odst. 1 tr. zák., aniž by
vzal v potaz, že ustanovení § 140 odst. 2 tr. zák. je samostatnou skutkovou
podstatou ve vztahu k ustanovení § 140 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu padělání a pozměňování peněz podle odstavce 1 ustanovení § 140
tr. zák. se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému opatří padělané nebo pozměněné
peníze nebo kdo takové peníze přechovává, podle odstavce 2 ten, kdo peníze
padělá nebo pozmění v úmyslu udat je jako pravé, platné nebo jako peníze vyšší
hodnoty, nebo kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé.
Jak správně uvedly soudy obou stupňů, padělanými penězi se rozumí jakékoliv
napodobeniny, které vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání třeba jen za
určitých okolností (např. při placení za snížené viditelnosti v nočním podniku
a v podobných situacích) zaměněny s pravými penězi a dostat se tak do oběhu,
tzn. že jsou způsobilé k tomu, aby pachatel jejich udáním ve smyslu § 140 odst.
2 alinea 2 tr. zák. porušil zájmy záležející v ochraně měny (srov. 3/1991 – I
Sb. rozh. tr.). Okolnost, že padělané peníze mají v tomto smyslu vyšší či nižší
způsobilost, lze však vyjádřit pouze jako skutečnost spoluurčující stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost.
Paděláním je úplné vyhotovení peněz bez oprávnění a s cílem, aby vypadaly jako
pravé, přičemž nezáleží na tom, jakým technologickým postupem byly padělány.
Padělané či pozměněné peníze však musí vždy budit zdání pravých (platných)
peněz, proto není paděláním ani pozměňováním peněz zhotovení předmětů, které
nemají podobu peněz k účelům, jež jinak plní peníze. Proto jde-li o padělané
peníze tak nízké kvality, že nejsou způsobilé plnit funkci oběživa nebo
platidla, nemohou ohrozit měnu a pak se zřetelem na tuto okolnost nemůže jít o
trestný čin proti měně. V tomto ohledu je nutno konstatovat, že vyhotovené
napodobeniny sice nemusí obsahovat všechny znaky pravých bankovek jako ochranné
prvky či obrazové provedení, avšak musí být zaměnitelné za pravé bankovky.
Pro naplnění znaku udá padělané nebo pozměněné peníze jako pravé stačí jakékoli
pachatelovo odevzdání padělaných nebo pozměněných peněz jiné osobě jako
pravých, např. při půjčce, při placení za poskytnuté služby, atd. Udáním
padělaných bankovek se rozumí veškeré posouvání padělku do oběhu (např.
placením nebo výměnou za drobné), tedy veškeré soukromoprávně relevantní
jednání, jímž se padělky dostávají z držení jedné osoby do držení osoby jiné,
přičemž aktivní úsilí pachatele, které vynaložil k uvedení padělaných nebo
pozměněných peněz do oběhu, resp. zda se mu toto úsilí zdařilo nebo byl-li při
udávání takových peněz přistižen, má vliv pouze na rozlišení jednání pachatele
v rámci ustanovení § 140 odst. 2 tr. zák., popřípadě s přihlédnutím ke
konkrétním okolnostem na hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost.
Vrchní soud v Olomouci považoval za zásadní otázku v posuzované věci určení,
zda barevnou reprodukcí zhotovený jednostranný padělek bankovky v nominální
hodnotě 1.000,- Kč lze posoudit jako padělek a zda je obviněným zvolený
prostředek útoku způsobilý porušit zákonem chráněný zájem záležející v ochraně
české měny ve smyslu ustanovení § 140 tr. zák. V odůvodnění napadeného rozsudku
přitom poukázal na to, že obviněným použitá jednostranná napodobenina bankovky,
kdy byla reprodukována pouze její jedna strana a druhá neobsahovala žádný ze
znaků pravé bankovky, nelze považovat za padělek, neboť nejde o úplné
vyhotovení peněz tak, aby byly schopny dostat se do oběhu.
Dovolací soud zastává názor, že vrchní soud pochybil ve svých úvahách v tom
směru, že dostatečně nevyhodnotil konkrétní okolnosti, za nichž obviněný
předmětnou bankovku udal, stejně jako se dostatečně nezabýval odborným
vyjádřením peněžního odboru ČNB – zkušebny platidel ze dne 31. 1. 2002 k
charakteru napodobeniny bankovky a její zaměnitelnosti s bankovkou pravou.
S ohledem na shora rozvedené skutečnosti nelze charakter napodobeniny bankovky
posuzovat izolovaně, stejně jako její způsobilost porušit zákonem chráněný
zájem nelze zvažovat obecně bez posouzení konkrétních okolností případu. V
uvedeném směru odvolací soud pominul materiální stránku jednání obviněného, jež
má v kontextu posouzení napodobeniny předmětné bankovky zásadní význam.
Odvolací soud v daném směru nevyhodnotil skutečnosti, které ve smyslu § 3
odst. 4 tr. zák. zvyšují společenskou nebezpečnost jednání obviněného –
obviněný udal bankovku se záměrem získat majetkový prospěch, a to způsobem, aby
byla co nejsnáze zaměněna za pravou bankovku, reprodukci bankovky předložil v
přítmí herny osobě, u níž lze očekávat schopnost rozlišit padělek od zákonného
platidla, a přesto byla bankovka bez pochybností rozměněna, na základě čehož
lze konstatovat, že posuzovaná bankovka vykazovala za daných okolností znaky
zaměnitelnosti, v konkrétním případě byla schopna plnit funkci oběživa a byla
způsobilá porušit zájem záležející v ochraně měny. V tomto ohledu by však bylo
nutno zvážit i skutečnosti, které společenskou nebezpečnost činu snižují,
zejména právě to, že jde o méně zdařilou napodobeninu bankovky či stav
podnapilosti obviněného J. K. v době činu.
Na druhou stranu však lze přisvědčit závěru odvolacího soudu stran chybné
právní kvalifikace jednání obviněného soudem prvého stupně, kdy nalézací soud
na základě hodnocení společenské nebezpečnosti jednání obviněného za použití
ustanovení § 88 odst. 1 tr zák. posoudil jednání obviněného toliko podle § 140
odst. 1 tr. zák., neboť ustanovení § 140 odst. 2 tr. zák. je skutečně
samostatnou, nikoliv kvalifikovanou skutkovou podstatou ve vztahu k ustanovení
§ 140 odst. 1 tr. zák., a tudíž postup soudu prvního stupně byl v tomto ohledu
vadný.
Za této situace Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vrchní soud skutek, který byl
nalézacím soudem zjištěn a který jako základ svého rozhodnutí převzal,
nesprávně právně posoudil, když konstatoval, že nemá charakter trestného činu a
obviněného J. K. obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil.
Na základě shora specifikovaných skutečností, které vyplývají jednak ze
skutkových zjištění uvedených ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu a
dále z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, v nichž jsou tato skutková
zjištění rozvedena, jsou závěry soudů obou stupňů o použité právní kvalifikaci
nesprávné.
Vzhledem ke všem těmto skutečnostem Nejvyšší soud shledal podané dovolání
důvodným, přičemž přisvědčil v podstatě všem zásadním námitkám a názorům
nejvyšší státní zástupkyně, o něž namítaný dovolací důvod opřela. Proto podle §
265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1.
2003, sp. zn. 5 To 212/2002, v části týkající se obviněného J. K. a současně
podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou
část napadeného rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení bude Vrchní soud v Olomouci ve smyslu § 265s odst. 1 tr. řádu
vázán právním názorem, který v tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil a
bude povinen odstranit nedostatky předchozího odvolacího řízení, které mu
dovolací soud vytkl. Bude se tedy muset nezbytně vypořádat nejen s
problematikou formálních znaků odpovídající skutkové podstaty zažalovaného
trestného činu, ale náležitě řešit a vyřešit také otázku stránky materiální.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo ohledně
obviněného J. K. zrušeno z podnětu mimořádného opravného prostředku, podaného v
neprospěch tohoto obviněného nejvyšší státní zástupkyní, může Vrchní soud v
Olomouci změnit své původní rozhodnutí i v neprospěch obviněného J. K. (viz
ustanovení § 265s odst. 2 tr. řádu).
Protože však vrchní soud ve věci obviněného J. K. původně rozhodoval výhradně z
podnětu odvolání tohoto obviněného, neboť krajský státní zástupce opravný
prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal, bude Vrchní soud v
Olomouci v dalším řízení zákazem reformatio in peius vázán ve vztahu k rozsudku
Krajského soudu v Brně ze 17. 1. 2003, sp. zn. 5 To 212/2002.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 21. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k