USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2024 o dovolání, které podal obviněný T. J. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, č. j. 11 To 394/2023-331, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 126/21023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 10. 2023, č. j. 3 T 126/2023-306, byl obviněný T. J. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným (ad 1) přečiny poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a (ad 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, kterých se podle jeho zjištění dopustil způsobem popsaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl odsouzen a) za (ad 1) přečiny poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozhodnutími Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 6 T 111/2022, a Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 2 T 22/2022, podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti čtyř měsíců. Současně byly zrušeny výroky o trestu rozhodnutími Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 6 T 111/2022, a Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 2. 2023. sp. zn. 2 T 22/2022, jakož u všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. b) za (ad 2) přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit společnosti Uniqa pojišťovna, a. s., na náhradě škody částku ve výši 21 444 Kč.
3. O odvolání státního zástupce podaného proti tomuto rozsudku v neprospěch obviněného rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 11 To 394/2023-331, jímž z podnětu tohoto odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a navazujících výrocích o trestu a náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným skutkem spočívající v tom, že
dne 11. 5. 2022 v době od 08:55 hodin do 09:06 hodin, v XY, v ulici XY, u objektu č. p. XY ve vlastnictví společnosti B2 Reality s.r.o., poté, co přijel společně se Z. M. do bývalého areálu společnosti Z. XY se záměrem odcizit zde kovový materiál, naložil do dodávkového automobilu tovární značky Iveco Daily 35 S12V, registrační značky XY, kovové komponenty v hodnotě 500 Kč, načež byl přistižen pracovníkem bezpečnostní agentury V. P., který svým služebním automobilem tovární značky Dacia Sandero, registrační značky XY, ve vlastnictví společnosti R. – L., s.r.o., zablokoval výjezd z areálu a sdělil obžalovanému, že na místo volá policejní hlídku, se záměrem z místa uniknout sdělil poškozenému P. „uhni s tím vozidlem, nebo ti to nabourám“, načež nasedl na místo řidiče dodávkového vozidla Iveco Daily a dojel ke služebnímu vozu poškozeného, kde odstranil stavební tvárnice nacházející se vedle tohoto vozu, načež opět nasedl na místo řidiče vozu Iveco Daily a se záměrem z místa uniknout se do takto vytvořeného prostoru rozjel, ačkoliv si byl vědom a počítal s tím, že s ohledem na velikost jím řízeného vozidla, stav terénu a velikost vytvořeného prostoru může dojít ke střetu obou vozidel, což se i stalo, neboť při objíždění vozidla Dacia Sandero poškodil svým vozidlem jeho pravou přední část, čímž způsobil poškozené R. – L., s.r.o., škodu v celkové výši 33 049 Kč, načež pokračoval dále v jízdě k ulici XY, a výše uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv mu byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 7. 2014, spisová značka 3 T 26/2014, který nabyl právní moci dne 16. 9. 2014, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 90 měsíců, který s ohledem na výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody v předmětné době vykonával,
který právně kvalifikoval jako přečiny poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.
4. Odvolací soud obviněného za tyto přečiny a sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozhodnutími Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 6 T 111/2022, a Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 2 T 22/2022, odsoudil podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti čtyř měsíců. Současně zrušil výroky o trestu uložené obviněnému rozhodnutími Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 6 T 111/2022, a Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 2. 2023. sp. zn. 2 T 22/2022, jakož u všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal zaplatit společnosti Uniqa pojišťovna, a. s., na náhradě škody částku ve výši 21 444 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že odvolací soud nepostupoval správně, pokud jeho jednání pod bodem 1) vyhodnotil též jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Pronesená věta nebyla zamýšlena jako pohrůžka násilí. Svědka P. takto neškodnou oznamovací větou upozorňoval, že pokud zůstane s vozidlem stát na místě, existuje možnost, že jeho vozidlo poškodí. Věta byla pronesena bez expresivních výlevů a zvyšování hlasu. Spolu se svědkyní M. se snažil odklidit tvárnice, aby mohl odjet bez poškození vozidla pracovníka ostrahy. Tohoto nijak nenutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Vozidlo sice následně poškodil, avšak nikoli v úmyslu přímém. Protože prostředky trestního práva je třeba uplatňovat zdrženlivě, je namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
6. Závěrem dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil k novému projednání.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten uvedl, že byť námitky vztahující se k nedostatku objektivní stránky přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, resp. neaplikování zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, lze podřadit pod obviněným deklarovaný dovolací důvod, nelze jim přiznat opodstatnění. Připomenul, že obviněný, ve snaze za každou cenu z místa ujet, vyslovil hrozbu „uhni s tím vozidlem, nebo ti to nabourám“, kterou poškozený vnímal jako vážně míněnou. Proto raději poodstoupil dál, aby se mu něco nestalo.
8. Podle státního zástupce hodlal obviněný uvedenou výhružkou působit na vůli poškozeného a donutit ho, aby poodjel služebním vozidlem a umožnil mu tak uniknout z místa činu. Pronesenou větu nelze vnímat pouze jako upozornění na možnost střetu vozidel, aniž by tím u poškozeného zamýšlel vyvolat konkrétní reakci. Obviněný nutil poškozeného pod pohrůžkou jiné těžké újmy, aby něco konal. Taková pohrůžka se projevuje v majetkové, resp. osobní sféře na straně poškozeného, přičemž závažností má stejný dopad jako použité násilí nebo hrozba násilím.
9. K námitce týkající se subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že v posuzované věci nejsou zjišťovány žádné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost činu, a to tím způsobem, že by vytýkané jednání neodpovídalo typickým případům přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba vzít v potaz kontext navozené situace, ve které obviněný realizoval záměr krást cizí materiál z hlídaného areálu, kde byl přistižen poškozeným v pozici pracovníka ostrahy. V důsledku vlastního závadového záměru se ocitl v ohrožení z fyzického dopadení, což zjevně nehodlal připustit. Snažil se přimět poškozeného, aby posunul služební vozidlo z cesty a umožnil mu a jeho družce z místa uniknout před příjezdem policejní hlídky. Výhružku střetu vozidel poté reálně naplnil. Poškodil služební vozidlo, které mu bránilo v úniku, a dále pokračoval v jízdě. Nelze rovněž opomenout, že dotčeným skutkem naplnil nejen znaky přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, ale též znaky dalších dvou trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, a to přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
10. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
12. Obviněný své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají tomuto důvodu dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
13. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označeného dovolacího důvodu dochází tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný uplatnil jeho první variantu. Ve shodě s posouzením vznesených námitek státním zástupcem je třeba konstatovat, že jsou pod deklarovaný dovolací důvod formálně podřaditelné, nejsou však důvodné.
14. Z dovolací argumentace je zřejmé, že nesprávnost právního posouzení skutku je obviněným spatřována v jeho posouzení jako přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž namítané vady mají mít svůj podklad jednak v tom, že
a) skutkové zjištění soudu („se záměrem z místa uniknout sdělil poškozenému P. uhni s tím vozidlem, nebo ti to nabourám“) nenaplňuje znaky trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se nejednalo o pohrůžku násilí,
a dále proto, že
b) skutek popsaný pod bodem I. obžaloby (pozn. zjevně míněn skutek popsaný v rozsudku odvolacího soudu) nedosahuje takové intenzity, aby byla odůvodněna aplikace trestního práva.
15. Při uvážení těchto námitek je třeba přisvědčit státnímu zástupci v tom, že „obviněný striktně nerozlišoval, jakým směrem má být argumentace vedena, zda k potenciálu naplnění jednotlivých zákonných znaků skutkové podstaty přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, anebo k celkovému vyloučení prostředků trestního práva“.
a) Ke znakům skutkové podstaty
16. Nenaplnění znaků skutkové podstaty spatřuje dovolatel v tom, že označenou výhrůžku („uhni mi s tím autem, nebo ti to auto nabourám“) sám hodnotí jako prosté sdělení, kterým poškozeného k ničemu nenutil. Pokud dále namítá, že jediná věta pronesená bez expresivních výlevů, zvyšování hlasu či užití jakýchkoli výhrůžek by měla být posouzena při aplikaci zásady ultima ratio, pohybuje se již v rámci argumentace, která má bližší spojitost s otázkou konkrétního stupně společenské škodlivosti [dále ad b)].
17. Podstatným z hlediska rozhodování dovolacího soudu je to, že z hlediska nedostatku zákonného znaku vymezujícího skutkovou podstatu přečinu vydírání obviněný dále svou argumentaci nerozvíjí a zejména pak to, že pokud tvrdí, že označené prohlášení nebylo myšleno jako pohrůžka násilí, vymezuje se vůči zákonnému znaku, který nebyl odvolacím soudem při vyslovení jeho viny přečinem vydírání použit. Z výroku rozsudku je totiž zřejmé, že obviněný byl shledán vinným tím, že pohrůžkou jiné těžké újmy jiného nutil, aby něco konal. Na podkladě znění dovolání nevyvstává potřeba, aby se dovolací soud zabýval otázkou důvodnosti užití znaku pohrůžka jinou těžkou újmou, neboť vůči ní žádné konkrétní výhrady uplatněny nebyly.
18. Z hlediska vypořádání se s podaným dovolání (a zejména z hlediska ovlivnění rozhodovací praxe) je nicméně vhodné uvést, že odůvodnění právní kvalifikace odvolacím soudem (z hlediska užití alternativního znaku objektivní stránky) nepovažuje Nejvyšší soud za přesvědčivé a správné. Odvolací soud se při odůvodnění právní kvalifikace skutku ve vztahu ke znaku pohrůžka vážnou újmou prakticky omezil pouze na konstatování, že „[o] tom, že poškození cizího motorového vozidla je pohrůžkou vážnou újmou, nelze pochybovat“, a (v návaznosti na následující text) na sdělení, že „[v]ýhrůžka vážnou újmu tedy byla zcela bezprávná“.
19. Takové odůvodnění je v rozporu s tím, jak je přistupováno k výkladu tohoto zákonného znaku. Je sice skutečností, že pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, avšak jen takové, která není násilím na věci. Takovou hrozbu, tj. užití násilí na majetku, které se projeví v poškození věci a tím vzniku majetkové újmy, je třeba pokládat za pohrůžku násilím – srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2213–2214.
20. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný se svou výhrůžkou „snažil donutit poškozeného, aby mu umožnil z místa uniknout“ a na jeho vůli působil hrozbou nabourání vozidla poškozeného blokujícího výjezd z areálu, poté je zřejmé, že hrozil užitím násilí (tj. použitím fyzické síly vyvolané mechanickým působením jím řízeného vozidla „nabourávajícího“ vozidlo poškozeného). Skutkovému zjištění soudu byla proto odpovídající alternativa pohrůžka použití násilí, neboť tato pohrůžka se může týkat i násilí na majetku.
21. Tvrzení obviněného, že označená věta byla prostým sdělením, které nesměřovalo k vyvolání nějaké aktivity poškozeného (k nucení jej konat, tj. přemístit vozidlo tak, aby byl obviněnému umožněn průjezd a únik z místa činu), je pouhým předestřením jeho posouzení, které však odhlíží od konkrétních souvislostí, v jejichž rámci odvolací soud (bod 6. odůvodnění jeho rozsudku) verbální projev obviněného vůči poškozenému vyhodnotil. Rozhodně nemůže vést k závěru, že k naplnění zákonných znaků přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku nedošlo.
b) Ke společenské škodlivosti činu
22. Nejvyšší soud nemá důvodnost zpochybnit to, co z hlediska potřeby vyvození trestní odpovědnosti obviněného i za přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku uvedl odvolací soud v bodě 6. odůvodnění svého rozsudku a (s dílčí výhradou) ani to, co rozvedl ve svém vyjádření státní zástupce. Sdílí vyhodnocení odvolacího soudu, podle něhož „přečin vydírání byl spáchán způsobem obvyklým srovnatelným s jinými obdobnými případy, navíc ve spojení s dalšími trestnými činy, tedy rozhodně se nejednalo o spáchání ,tak málo společensky škodlivé‘, že nedosahuje ani obvyklé škodlivosti srovnatelných trestných činů“. Přitom jen v takovém případě, tj. že konkrétní stupeň společenské škodlivosti posuzovaného skutku nedosahuje ani spodní typové hranice příslušného trestného činu, je důvod pro nevyvození trestí odpovědnosti pachatele.
23. Možno upozornit i na to, že sám dovolatel, který se použití zásady subsidiarity trestní represe dovolává, zmiňuje zákonné znění § 13 odst. 2 tr. zákoníku, tj. že [t]restní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nedostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, aniž by však alespoň naznačil, jaká odpovědnost (podle mimotrestního právního předpisu) by se v jeho případě měla uplatnit. Navíc je třeba připomenout, že tu část jednání, vůči jejímuž právnímu posouzení odvolacím soudem svou argumentací brojí, spáchal obviněný v časové a místní souvislosti s dalším svým protiprávním jednáním, ať již trestněprávně nepostiženým (odcizováním cizí věci), či kvalifikačně vyjádřeným [přečiny podle § 228 odst. 1 a § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
24. Na tuto skutečnost poukázal [se sdělením, že „dotčeným skutkem pod bodem 1) naplnil obviněný nejen znaky přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, ale též znaky dalších dvou trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu …“] státní zástupce. Z jeho vyjádření však není zřejmé, zda uvedený závěr (o jednočinném souběhu všech tří přečinů) učinil na podkladě údajů obsažených v odůvodnění rozsudku či na základě vlastního vyhodnocení. V tomto směru se připomíná, že v bodu 8. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je obsažen údaj, že „souběh jednočinný mezi přečinem vydírání a přečinem poškození cizí věci není vyloučen“.
25. V posuzované věci však podle Nejvyššího soudu není důvod k tomu, aby byl učiněn závěr o jednočinném souběhu všech tří přečinů, jimiž byl obviněný rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným. Odvolací soud totiž rovněž uvedl (bod 7. odůvodnění rozsudku), že „ke škodě na vozidle pak již došlo nezávisle na naplnění základních znaků skutkové podstaty přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tento čin byl dokonán prakticky v okamžiku, kdy obžalovaný použil výhrůžky proti poškozenému a kdy působil tímto způsobem na jeho mysl“.
26. Dovolacímu soudu za daného stavu – tj. kdy užití kvalifikace podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku je i podle odvolacího soudu odůvodněno („Jestliže pak jde o dokončení úniku z místa činu a naplnění znaku skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci … může soud II. stupně zcela odkázat na odůvodnění prvého soudu ...“) až v důsledku jednání obviněného, k němuž přistoupil v jistém časovém odstupu od pronesení výhrůžky, po svém dalším počínání na místě činu („nasedl ... dojel ... odstranil stavení tvárnice … opět nasedl“) – není zřejmé, proč uvedený soud zmiňuje (bod 8.) jednočinný souběh mezi přečinem vydírání a přečinem poškození cizí věci. Jeho sdělení (obsažené v bodě 7.), týkající se okamžiku dokonání přečinu vydírání, totiž odpovídá tomu, jak je tento trestný čin pojímán trestněprávní naukou (viz např. BORČEVSKÝ, P. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Plzeň. Aleš Čeněk, 2023. s. 129: „Jde zároveň o trestný čin předčasně dokonaný, neboť k jeho dokonání postačuje užití násilí, pohrůžky násilím nebo jiné těžké újmy v úmyslu působit na vůli poškozeného, ale nevyžaduje se, aby pachatel toho, co sledoval, i reálně dosáhl.“). I komentářová literatura zmiňuje (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2211–2212), že čin je dokonán ať již násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, přičemž se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Není třeba, aby se poškozený podvolil jednání pachatele a učinil, co po něm požadoval, tj. konal, opominul nebo trpěl.
27. Jako předčasně dokonaný trestný čin byl i ve věci posuzované přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku dokonán pronesením výhrůžky. Následné trestněprávně významné jednání obviněného, které založilo důvod k užití kvalifikace podle § 228 odst. 1 a § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je již samostatným skutkem, odlišným od skutku, který odůvodnil kvalifikaci podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. V jednočinném souběhu byly obviněným spáchány – a to jednáním, o němž se odvolací soud zmiňuje (bod 7.) jako o „dokončení úniku z místa činu“ – dva uvedené přečiny (poškození cizí věci a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání). V reálném souběhu s nimi byl obviněným spáchán jim předcházející přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.
28. I pokud by v dané souvislosti bylo zvažováno, že jednáním, jímž byla realizována výhrůžka nabourání vozidla, kterým svědek P. zablokoval výjezd z areálu, došlo k dokončení (ukončení) trestného činu (míněno přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku) v důsledku uskutečnění představ dovolatele o jeho cílech (umožnění úniku před zajištěním policií), nic to nemění na závěru, že uvedený přečin byl spáchán v reálném souběhu se zbývajícími dvěma přečiny. Dokončení (ukončení) trestného činu představuje kategorii povahy subjektivně – faktické (viz Kratochvíl, V. a kol., Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 343) a na rozdíl od dokonání, jakožto kategorie objektivně – právní povahy, se nikterak samostatně neprojevuje v
rovině viny. Nemá vliv na právní posouzení jednání pachatele. Stran jednočinného souběhu je možno zvažovat jen taková jednání, která naplňují jednotlivá vývojová stadia trestného činu (přípravu, pokus a dokonání), nikoli však jednání, která nenacházejí odraz při právním posouzení [jednání svědčící o dokončení (ukončení)]. Proto nelze uvažovat tak, že zmíněné tři přečiny byly obviněným spáchány v jednočinném souběhu.
29. Tento odlišný náhled dovolacího soudu na problematiku souběhu však nemá žádný podstatný dopad na řešenou problematiku, jíž je otázka možnosti neuplatnění norem trestního práva na jednání obviněného popsaného ve výroku dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Z důvodu již dříve vyloženého, tj. že jednání obviněného posouzené jako přečin vydírání nevybočuje z hlediska hodnocení jeho společenské škodlivosti (v kontextu jeho dalšího protiprávního jednání) z hranic jeho typové škodlivosti, tj. není tak nízké úrovně, že by nedosáhl spodní hranice typové škodlivosti, není důvod k vyslovení závěru, že užitím této kvalifikace došlo k vadě zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první variantě.
V. Způsob rozhodnutí
30. Z uvedeného hodnocení dovolání plyne, že námitky obviněného obsahově vyhovující uplatněnému dovolací důvodu byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné. O dovolání obviněného proto rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
31. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
32. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 6. 2024
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu